MARILYN MONRŒ

☼     1.6.1926    LOS ANGELES         ۞    4.8.1962    BRENTWOOD–CALIFORNIA  U.S.A.

Nejdojemnější postavička celých U.S.A. během dvou zastavení u 22.2. v každém roce v kalendáři? Nebo její životní příběh, jak bylo nejednou zjišťováno, připomíná pohádku o laskavé Popelce a oříšku pro nervy zároveň? Z chudého, odstrkovaného káčátka se vylíhla chůva, která okouzlila i prezidentský královský ples. Zatančila si nejednou se samotným princem, aby pak předčasně a jednou pro vždy opustila svět zatracenců, který ji zahrnoval poctami, miloval i nenáviděl jako olivy zelené či černější příchuti. Zanechala však za sebou víc, než náhodně odhozený střevíček. Marilyn Monrœ se stala vyloženě legendou díky NĚKDO TO RÁD V BODĚ VARU LETKVARU, vzpomínáte na svůj akční adrenalin ve tváři?

Narodila se 1. června roku 1926 v El Ej a její mátinka Gladys nechala do matriky ke křestním jménům NORMA JANE dopsat i příjmení BAKER – po svém prvním manželovi, který ji už před lety zanechal osudu napospas. Otázka otcovství dodnes není vyluštěna, ale všeobecně se předpokládá, že NORMA JANE byla dcerou jistého STANLEYE GIFFORDA, zaměstnance firmy Consolidated Film Industry, kde pracovala i Gladys.

Podstatné jistě bude, že NORMA JANE vyrůstala bez táty a nejčastěji jen v péči obětavých sousedů. Gladys musela na směny, aby měla zač uživit dcerunku i sebe samou. Když bylo té malé sedm let, koupila nemovitost s pozemkem a zdálo se, že se blýská pro obě na lepší časy. Konečně měly skutečný domov bez rizik ze ztráty nájmu. Ale zanedlouho se Gladys vrtla tam, kde skončili i její rodiče – v blázinci. Norma Jane putovala od přátel ke známým, aby se jí po dvou letech strávených v sirotčinci znovu ujali pěstouni. Ti ji už v šestnácti provdali za Jima Daughteryho, mladého policajta irského původu, a tak se uzavřela kapitolka číslo jedna v knize prožitků budoucí celebrity.

Sama ji později popisovala v barvách ach až nejchmurnějších, což se v mnoha ohledech ukázalo jako nepřesné a zdrcující. Platná jsou však slova spisovatele Normana Mailera, který v knize Marilyn Monrœ – mýtus a bolavější pravda napsal: „…neměla kořeny, ale nemanželský původ na straně jedné a celý rodokmen šílenství na straně druhé.“

Manželské líbánky Honeymoon netrvaly nikterak magneticky dlouho. Ameriky se dotkla válka, Jim narukoval k mariňákom a Normu Jane už očekával stereotyp v továrně na padáky, kde pracovala, což ji začalo upřímně nudit a tím dost prudit. Ještě dřív, než si to stihla nějak uvědomit, objevil ji nad padákovým hedvábím natěšený fotograf magazínu Yank David Connover a požádal ji, aby mu stála modelem. Popelka otevřela svůj první oříšek. Nebyly v něm sice nádherné plesové šaty, ale nezvratné rozhodnutí opustit továrnu i manžela a zabušit na dveře, jimiž se dá vstoupit do grandiózního seriózního světa šouboudy, o kterém snila bujné sny.

Jeho pomyslný práh překročila ve dvaceti letech – už jako blondýnka – notoricky šik – se skromnou smlouvou v kapse. Uzavřenou ji měla se společností 20th Century Fox, která jí zajišťovala gáži týdně:  75 babek, 50 centů. Podepsala ji poprvé svým pseudonymem Marilyn Monrœ, vzdáleně rezonujícím se jménem tehdejší děsně populární muzikálové hvězdy Marilyn Miller.

Jinak se ovšem nic převratného v jejím životě nezměnilo. Ocitla se v „čekárně na slávu“ a stejně jako hejno ostatních přebornic navštěvovala kursy filmového řemesla, navazovala potřebné kontakty, objevovala se na příkaz studia na různých sjezdech a banketech, „zdobila“ alegorická vozidla a občas, na několik sekund se mihla i před kamerou. A tak ještě dnes filmoví historikové vedou zasvěcené rozbory o tom, ve kterém snímku Marilyn vlastně skotačila na úvod. Zřetelně ji lze rozeznat i zaslechnout ve filmu PLUJ, TY SÁDLO (místo pé zvolila žr jako sádlo)! (1948) režiséra Hugha Herberta, kde jí její pidi role předepisovala dvě slůvka znějící: „Ahoj, Rad!“ O rok později už si mohli diváci přečíst její jméno v úvodních titulcích komedie bratří Marxů ŠŤASTNÁ LOVE STORY, i když i tady se objevila na plátně jen prchavý okamžik.

Prvním skutečně významným titulem její herecké filmografie je gangsterské drama boome ASFALTOVÁ BŘEČKA DŽUNGLE (1950). V době, kdy ještě nikdo netušil, jak oslnivý třpyt budou mít zanedlouho nesmrtelné iniciály MM, ji její (di–)amant Johnny Hyde zajistil epizodní úlohu u Johna Hustona, jednoho z velikánů americké filmové režie. Taková nabídka byla příslibem i zárukou dalších, které na sebe nenechaly dlouze vyčkávat. K těm významným rozhodně patří obsazení, byť i jen v komerčně laděném filmu Fritze Langa VE SPÁRECH TEMNÉ NOCI BEZ POMOCI (1952). Tady už Marilyn nebylo možno ignorovat. Zastínila dokonce – na plátně i na reklamním poutači – renomovanou a populární krasotinku Barbaru Stanwyckovou. Konečně, sám Fritz Lang konstatoval, že… „reportéři neměli zájem o hlavní protagonistku, nýbrž jen o to děvče s povedeným poprsím“.

Kde nastal zlom? Klíčem k odpovědi je nesporně kalendář určený výhradně pánům, kde se Marilyn Monrœ objevila na dvou snímcích, zahalena jen vůní svého oblíbeného parfému Channel Five. Fotky, které ve svém ateliéru pořídil Tom Kelly (prý za asistence své ženy), se doslova rozletěly do světa i na hracích kartách, tužkách a suvenýrech. Jméno ještě včera neznámé Pin Up Girl bylo najednou vyslovováno se stejně zaníceným obdivem jako s kategorickým katolicky bigotním odmítnutím hříchu. Na počátku padesátých let nahota nelechtala nosánky, ale pobuřovala jako pepř v očích a působila hořké skandály a randály těch frigidnějších postav. Navíc Marilyn vzápětí šokovala prohlášením, že Kellymu pózovala nahatá jen proto, že měla hrozný hlad a potřebovala prostředky na nájem.

A ještě na jeden moment je třeba upozornit. Při natáčení filmu NEOBTĚŽUJ SE KLEPÁNÍM (1952) se Marilyn sblížila s baseballovou jedničkou týmu New York Yankees – s Joe Di Maggio a jejich svatba (14.1.1953) byla doslova celonárodní bouřlivou oslavou. Novomanželé se pak rozjeli hned na Tahiti a do Honolulu k Waikiki Beach a Marilyn tu díky několika koncertům na korejských základnách získala mezi americkými vojáky na tisíce nadšených fandů jejího unikátního jazzového projevu, že Diamonds are girl´s best friends!

Marilyn Monrœ kolem sebe definitivně zbořila zídku anonymity, aby vzápětí získala výsadní právo na hollywoodský hvězdný trůn. Howard Hawks jí nabídl roli v přepisu knihy Anity Loosové MUŽI MAJÍ VĚTŠÍ ZÁLUSK NA BLONDÝNKY (1953), kde doslova smetla ze scény polo-opařenou Jane Russellovou. Vytvořila zde předobraz oné rozkošné, trochu hloupoučké nány a zcela bezbranné berušky k zulíbání, která smíchem, zpěvem a tancem omlouvá a retušuje porcelánové střepy, jež jsou zcela jasně jejím dílem. K vlastní korunovaci pak došlo při premiéře komedie JAK SI NABRNKNOUT MILIONÁŘE S UCHÁZEJÍCÍMA OČIMA (1953), režírovanou Jeanem Negulescem. Konala se se vší pompou v hollywoodském Welshire Theatre. Marilyn přijela (jako ostatně tak často) se šedesátiminutovým zdržením, Manko, Ty máš nějaké manko, neboť líčení jí sežralo celkových šest hodin času. Svědkové – a byl tu každý, kdo pro Hollywood něco znamenal – tvrdili, že její večerní róba bez ramínek musela být doslova přistehována na tělo. Na ulicích, kudy projížděla svým bělostným cadillacem, musela být odkloněna doprava a když se blížila do sálu, někteří muži vstávali ze sedaček a všem se docela zásadně zrychlil puls, jo, tak to je Ona, Donna.

Sama pak charakterizovala tento den za nejhezčí ve svém životě. Přirozeně, neboť se jednalo o den zrození Venuše stříbrného plátna, inaugurací symbolik MM. Ale byl to také den, kdy Marilyn rozrušeně z toho všeho nemohla snadno spát a zřejmě poprvé si vzala celou hrst pilulek na usnutí. Byl to její grandiózní den Dé a ona neunesla jeho tíhu. Působila sice navenek dojmem ženy, která zná, co to je sebevědomí a kryje pochybnosti, leč taková byla jen maska, za níž skrývala svoji horečnou ctižádost, stovky nejistot a celou svoji blíženeckou zranitelnost.

Právě zranitelnost je slovíčko, které se v souvislosti s Marilyn Monrœ skloňovalo a skloňuje v sedmi pádech. Ona „jiskrná kvalita – kombinace rozesmutnění, záření a živočišné touhy – která ji odlišovala a přitom u ostatních lidí probouzela touhu patřit k ní“, jak to vyjádřil Lee Strasberg. Byla zdrojem jejích problémů a zároveň nejspolehlivější tajnou zbraní. Stala se „Miss sladkých snů“, jak zněl titulek pod jedním z kalendářových Aktů Štramandy. Patřil k ní jas, který ji obklopoval, a nostalgický pohled v očích, i když se její rty rozkrojily do standardního úsměvu, v němž byla vždy pro chlapy zašifrovaná výzva, zkus mi to dělat lépe než Tvá konkurence, doktore. Okouzlovala profesionály svou křehkostí. Za fascinujícími mírami 94–56–89 bylo ještě cosi jiného. Zvláštní výraz oduševnělosti, který měl svoji podmanivost navzdory křiklavě rudé rtěnce, pomrkávání falešných řas i tvrdým černým linkám, rámujícím její infantilně modré oči.

„Její styl sice ztratil na působivosti,“ uvedla ve své studii o MM Marianne Sinclair, „ale její svůdnost je nadčasová hodnota. S emancipovanou ženou dnešních dnů má společné jen to, že nenosila podprdku. Marilyn se na plátně vyznačovala elegantním ženstvím, zastřeným, do šepotu přecházejícím hlasem a hlavně tím, že uznávala beze zbytku mužskou nadvládu nad světem. Předstírala, že neumí do pěti počítat bez kalkulačky i ve chvílích, kdy se chovala racionálně. Ve svých filmech byla vždy nevyzpytatelná, roztěkaná a nepraktická jako stěží hořící sirka… Stala se Miss sladkých snů všech romantických podob a dob, nestárnoucí, rozkošná, nezničitelná, gigantická společnice. Je symbolem nezatíženým pojmy povinnost, společnost či zodpovědnost. Zosobňuje prapůvodní význam spát s láskou dřív než se rozdrolil na protichůdné pojmy jako duchovní versus fyzická přitažlivost, čistá–strakatá přitažlivost, romantická–erotická dráždivost. Marilyn je jasnou bohyní…“

Nemusíte beze zbytku souhlasit, nechcete-li, ale pravdou je, že Marilyn měla doslova elektrizující magnetismus v organismu. Při natáčení SLAMĚNÉHO VDOVCE (1955) v režii Billy Wildera, „asistovalo“ natáčení nezapomenutelné scény, v níž proud vzduchu z větráku podzemky nadzvedává herečce sukně, na tisíce přihlížejících zvědavců. Byl mezi nimi i Joe Di Maggio a pozoroval s rostoucím hněvem, jak půl stovky fotografů namířilo své objektivy na bělostné kalhotky jeho ženy. Tehdy zřejmě s konečnou platností pochopil, že jeho manželka rozhodně v soukromí neaspiruje na roli vzorné hospodyňky.

V roce 1955 stála Marilyn na samém blankytu a rozkoši své slávy. Krásná, obdivovaná, bohatá – jen pocit štěstí jaksi nebyl k dosažení. Cítila se obnaženě nepochopená v osobním i profesionálním životě. Rozpadlo se jí druhé manželství, domnívala se, že studio jí nabízí jen nekvalitní, podřadné role fiflenek, a proto ji i nevalně honoruje. Trpěla utkvělou představou, že odborníci ani veřejnost ji nepovažují za skutečnou herečku a vysmívají se její touze zahrát si po boku Charlie Chaplina či zosobnit roli Grušenky v Bratrech Karamazových. Ve chvíli, kdy jí do klína spadlo víc, než o čem si troufala snít, chtěla, podobně jako Jane Harlow, utéci sama sobě, své popularitě i typu, který vytvořila na plátně z grimas a talentu bavičky.

Touha být nejen zbožňovanou, ale i racionálně uznávanou herečkou podmínila rozchod se studiem. Založila vlastní společnost, odstěhovala se do New Yorku a věnovala se studiu herectví ve věhlasném Actors Studiu. Divadelní pedagog Lee Strasberg, který formoval herecký projev Marlona Branda, Jamese Deana, Montgomery Clifta o Marilyn tehdy vypustil z úst: „Reaguje na režijní pokyny zdlouhavě, to je pravda, ale chápe je bezpečně. Má hluboký cit pro postavu, kterou vytváří.“

Marilyn tu strávila plných čtrnáct měsíců a fotografie Miltona Greena dokumentují pokus o vzpouru proti „naivní blondýnce“, stvrzenou i sňatkem s Arthurem Millerem, vážným a váženým dramatikem. Veřejnost je znovu velmi šokována. Svrchovaný intelektuál Miller opustil ženu a dvě děti, aby se oženil raději s Marilyn, která zápasí s pravopisem i při psaní dopisů! Místo gratulacemi jsou novomanželé zaplaveni vlnou invektiv, nactiutrhačských blbin i uštěpačných poznámek grázlů. Zdánlivě nejšťastnější období pro Marilyn i Arthura získalo nečekaně rychle vážné trhliny. Náplastí na ně není ani první film v nezávislé produkci – PRINC A TANEČNICE (1957). Prvotní nadšení sira Laurence Oliviera, který tu po boku Marilyn hrál a ujal se taktéž režie, se okamžitě změnilo v dusnou antipatii. Celé natáčení bylo poznamenáno plytkým napětím a vysilujícími hádkami. Marilyn provokuje štáb svojí chronickou nedochvilností (zastřenou ne drogami, pramenící z obav o svůj výkon) a se sirem Laurencem vede nesmyslné potyčky o prosazení herecké metody Actors Studia. Olivier ji neuznává a chce po své platinové tanečnici jen a jen „aby vypadala sexy“. Ani obrovská reklamní kampaň, která vyvrcholila přijetím Marilyn Monrœ u britské královny Alžběty, film nezachránila od debaklu. PRINC A TANEČNICE si u diváků moc neškrtl.

Marilyn těžce prožívá každý nezdar a skutečné krizi už dokáže čelit jen s hrstí pilulek na uklidněnou a s alkoholem jako desetibojem „no nazdar štamprle“. Pokud lze věřit životopiscům všechno, pak noci Marilyn s jejím třetím manžílkem se v té době mění v urputný a nepolevující boj o to, kolik uspávacích prášků spolyká. Miller chtěl zabránit tomu, aby nepropadla těžké závislosti na chemii poškozující její mozek. Marilyn je však stále neklidnější, neurotičtější, čím dál víc to skřípe v jejím podání na violoncellu snah zaujmout dav.

Její úspěchy ve filmech NĚKDO TO RÁD V BODĚ VARU LETKVARU (1959), MILUJEME SE JAK BLÁZNI V LÁZNI (1960) a MUSTANGOVÉ (1960) jsou doslova vykoupeny trýzní všech spolupracovníků a blízkých povolaných osob. Natáčení každého začínalo již zrána vyčerpávajícími roztržkami o to, zda se Marilyn vůbec dostaví na plac, a když ano, tedy s jakým časovým deficitem. Billy Wilder, který nestárnoucí komedii NĚKDO TO RÁD V BODĚ VARU LETKVARU dokončil psychicky zcela vybrakovaný, tehdy řekl: „Dřív, když měla přijít v pondělí, přišla ve čtvrtek. Teď, když se má točit na jaře, přijde na podzim“, a ještě dodal „…když jsem se radil se svým lékařem, zda bych měl ještě někdy s Monrœ něco natočit, řekl mi, že jsem dost starý a dost bohatý, než abych to riskoval“. Každý záběr se musel bezprecedentně zopakovat, neboť hlavní představitelka zapomínala i tu nejbanálnější repliku. Její partner Tony Curtis musel kousnout do dvaačtyřiceti kuřecích stehýnek, než se Marilyn „chytila“. Není divu, že jeho výroky o hvězdě MM byly minimálně nelichotivého vyznění.

Natáčení filmu MILUJEME SE JAK BLÁZNI V LÁZNI (George Cukor) mělo relativně snazší průběh, zato předehra byla do nebe volající. Marilyn se nelíbil scénář a tak nutila Millera, aby vylepšil její dialogy. Nelíbil se jí ani Gregory Peck, který svoji účast raději odmítl a na jeho místo byl povolán Yves Montand, slavící tehdy úspěchy na Broadwayi. Snaha dostat ho do kolen (= Marilyn byla očividně flirtující létající objekt pro nově identifikovanou zamilovanost) byla pro ni hnacím motorem.

Zato MUSTANGOVÉ, jimiž se uzavřel filmový kruh rošťandy zvané MM, byly doslova utrpením. Realizace příběhu, v němž Arthur Miller do jisté míry naskicoval podobu své ženy, předznamenala konec jejich manželství, konec kariéry Montgomera Clifta a konec života Clarka Gableho. Katastrofy, rivalita, zášť šly v patách štábu Johna Hustona, natáčejícího ve vyprahlé nevadské poušti. Polský teoretik Krzysztof Tœplitz náladu kolem MUSTANGŮ popsal slovy: „Kolem filmu je specifická rozjitřená atmosféra, pozvedající ho téměř do oblasti metaforické rozmluvy s mýtem Hollywoodu, s mýtem americké kinematografie a mýtem Ameriky vůbec.“

MUSTANGOVÉ měli premiéru 5. listopadu 1960. Gable prodléval na hřbitovním odpočinku a jeho těhotná žena zažalovala Marilyn z podílu na mužově osudném infarktu, noviny oznamují rozvod „velkého amerického mozku s krásným americky atraktivním tělem“, jak byl sňatek Monrœ s Millerem definován.

Marilyn ještě dostala šanci, ABY SE TEDY VZCHOPILA. Držela v ruce nabídku na účast ve filmu s příznačným názvem – NĚCO MUSÍ USTOUPIT a jak tvrdí přátelé, přijala jí a začala se připravovat na nejlepší formu své pověsti. Jenže potřetí rozvedená a osamělá Marilyn žije v Los Angeles už jen sporadicky z prášků, alkoholických dýchánků a návštěv u psychonakopávače, našeptávače. Nemá vůli bojovat se svým největším soupeřem – s legendární ložnicovou ňafynou MM.

Dva měsíce po svých šestatřicátých narozeninách byla v noci ze čtvrtého na pátého srpna nalezena beze známky života ve své ložnici, s telefonním sluchátkem v dlani. Vyšetřující soudce do rubriky příčina smrti uvedl: „Pravděpodobně musela spáchat sebevraždu.“

Od smrti velké Marilyn uběhlo tolik času a přece se o okolnostech odchodu na druhý břeh dosud jenom spekuluje. Mnoho bylo uveřejněno o jejím přátelství s Johnem a Robertem Kennedyovými (ještě koncem května 1962 krákorala v Madison Square Garden k prezidentovým pětačtyřicátinám HAPPY BIRTHDAY TO YOU, MISTER PRESIDENT…) Existují i místopřísežná prohlášení, že byla nalezena ještě v bezvědomí a převezena pohotovostí do nemocnice v Santa Monice. Nabízí se i teorie vraždy jako tomu bylo u JFK – Marilyn prý byla nějak zasvěcena do příprav atentátu na Fidela Castra a jeho plnovous. Je to spletité klubko faktů, polopravd a úplných domněnek, které teprve čeká na objasnění. Je však třeba uvést, že Marilyn se již několikrát předtím ocitala dobrovolně na tenkém ledu, oddělujícím život od propasti smrtelné agónie.

O zpěvačce Janic Joplinové kdosi prohlásil, že se jí nedostávalo nutného stupně cynismu, kterého je třeba k tomu, aby se dal přežít nátlak všech sdělovacích prostředků. Pro Marilyn to platilo dvojnásob. Její problémy měly daleko hlubší kořeny a vyrůstaly z ní samotné. Výmluvně o tom hovoří i Arthur Miller ve hře PO PÁDU, kde hlavní hrdinka nese zcela zřejmé rysy Marilyn. Její manžel jí tam tvrdí: „Chceš zemřít, Maggie, a já opravdu nevím, jak Ti v tom zabránit. Ale napadlo mě, že si zahrávám s Tvým životem v jakési bláhové naději, že se probereš z toho nekonečného poblouznění. Je jen jediná naděje, moje drahá. Musíš se konečně podívat na to, co děláš…“

Popelka byla přizvaná na bál, candrbál, po kterém tolik bažila. Vstoupila, oslnila zde přítomné oči, stala se středem pozornosti, vyhrála jen na padesát procent. Právě že ta všeobecná pozornost musí být asi k tak křehké dámě prostě nesnesitelným radarem pozorujících blbů plných zrady za lubem.

https://www.youtube.com/watch?v=uHNL-4B4aac&list=PL05F6FA14DEADAE60&index=1

Michael Jackson – „He´s The King, I´m The DJ“

Z Ria tahle fešná tvář Lady oblaží i Dia, na obzoru v dáli se zlatí a perletí výzva v majáčku

amfiteátr s letní oblohou a po celý film vydrží děj nabitý emocemi v Bonanze bez mráčku

nešla byste někdy ve dvou do symbio action bijáčku

světla, kamera, akce, klapka Milenko nenatočí milence pozpátku

máte ráda kantilénu sněžnou nebo Krkonošskou pohádku

tak jedem dát si kafe klidně až na zasypané hrbolaté Sněžce?

platím zatím za výletníka po svých často a častěji méně na lyžích za běžce

Hanču nebo Vrbatu máme již v obláčku, lahůdkové kafe ochutnejme u Krakonoše

nebo pohádkové pohledy mohou u Vás přistát v rozmarném rozdávání od listonoše?

Méně nenávisti uspíší broučkům víc obdivu

méně předsudků více impozantní harmonie

méně slov víc obohacujících skutků

méně rozumu zákonitě více otázek

méně zubní pasty víc plaku neřkuli vzkazu z kousavého kazu

méně škodolibosti víc bohémské noblesy

méně mračících očí víc do dioptrií vpuštěného sluníčka

méně hudby víc žen i jakostních odrůd vína

žena je jak rozlévané víno, trpká jako šťovík,

sladká slaďoučká ve víru pulsující bravury a chutí

méně tajemná i ženská deziluze konec pošetilé iluze

a hlavně začátek POEZIE ve hře reakce na štěstí.

CO BY ŘEKL PYTHAGORAS DVACÁTÉMU PRVNÍMU PATRU na balkónu TOHOTO STO–LETÍ? 

Zlato se zkouší ohněm, vizáž tygřice vyzývavostí edice, muž docela příjemně nadrženou ženou

gramáž odvážně odpálenou ozvěnou, kreativní nápadník s 007 lascívní neprostořekou Xenou

cenzurní programy či vystavovaná stagnovaná stěrka stěnou, vysoké pásmo hor horní ozvěnou

nahradíme gram serenád velkou galaktickou sochou, která nebude škálou tak oslnivě plochou

kázání k mladým obvykle s trpkým vínem, odepsaná alegorie vytušeným stínem

pryč s Putinem ze sedla dětinské kobylky luční, u mě není Lucky Luke bolestínem

zlato se pojí s ohněm, vizáž s dvojí obměnou, k lepšímu záměru si nevyhraješ s hermelínem

gramáž odvážně naváženou trhavinou, jen zlato kocouří zčerná a nesplyne s vavřínem

zlato se zkouší ohněm, žena zlatem, muž ženou, Ježíš milostnou scénou s Máří Magdalenou

ponechme stranou Sultánův harém, odkaz Milenky a Jirky bez oslepujících třpytek na obraze starém

vůně a statě, statě a vůně: „Sezame, otevři se lotosově“ Konkubíně poskytni parfém

Salvadora Dalí a nábožný obtisk mozaiky z architektonických magnetů Barcelony

budoucnost je nedostavěná ctnost Katedrál, plánů zkusit přizdít fanfaróny

lobbisty a jejich čelisti, národní zájmy obestřít výbušninou od jednoho ženisty

co nebojuje nikdy proti slabším, jen proti nemorálním hrubkám žvanícího sadisty

zlato se zkouší ohněm, žena zlatem, muž ženou a motorka kopalka na říznuté zatáčce

motorová estráda nebo serenáda jede, přírodní zákon s namočeným jazykem v omáčce

HIP–HOP je výpravný benjamínek už dávno, má čtyřicetiletou razanci se slibnou kariérou

banjo je výsadou trampů a country komunita u ohňů s doširoka rozetnutou voliérou

i navzdory vzorné hygieně dál koketuješ s kazy i kazu–vzdornou jazzy bonboniérou

nehysterči ve světě profitů a úroků protažených do nekonečna byrokratickou zrůdou bariérou

zhasni to nepovedené ústrojí u smutečního Údolí, rozžehni oktávu nakopnutou premiérou

zlato se zkouší ohněm, žena zlatem, muž ženou, Pythagoras by jančil a tančil numera až nadoraz,

a zbytek už je značně komorní jarní neokoukanou snad neofoukanou svíčkou žhavenou kantilénou

http://www.youtube.com/watch?v=wk82GeKMXhM

Mantronix – „Love Letter (Dear Tracy)“ 1988

LOVE LETTER (DEAR TRACY)

Dear Tracy, My hurting squeeze
I hope this will put your mind at ease
I meant to write, but then I thought maybe I should wait awhile for my life to sort.

So stop being mad because you're not forgotten
I couldn't dare hurt a flower in a world so rotten
With anger, hatred, destruction,
making it difficult for a man like me to function
So to pick up once again with this explanation
that should change your mind when you look and understand
with every detail of thought
that what I say is what I mean and not a line that you bought.

You know I'm sorry my feelings now mean nothing more than lies to you,
I, for one, never said it was going to be easy.
All I did was imply a blindly organized game plan,
that we may be able to keep in touch
without, obviously, introducing;
all the possible interruptions that may take place upon my return.
As for your well expressed purpose of our relationship
the feelings were definitely mutual, and due to the fact
that we live a continent way
I, could not have expected you to want anything more,
nor did I ever deny your existence at any time.
You know what I mean baby...

I've even shared by experience of meeting you with my friends
who have no influence on my life
And this is due to the fact that I'm still very young
you know cause knowledge is my teacher
and it can only be learned through existence and not resistence
my path is drawn out for me and I shall follow until it leads me
to my destiny, whatever it may be I'm sorry Tracy.