҉     ѽ     ͏    ®   ʥ  Ѿ ᴥ  ₯        

BINGO TRAVEN

☼    25.2.1882     INCOGNITO  za břízou                ۞    26.3.1969    MEXICO

V dubnu 1925 obdržela redakce berlínské sociálně demokratické hlásné trouby sólokapr magazínů Vorwärts strojem psaný rukopis „Česači bavlny“. Došel až z Mexika. Odesílatelova adresa zněla: B. Traven, Tampico, údolí Tamauli, Apdo (post box) 973.

V redakci vyvolala taková novinka hotové pozdvižení. Brzy poté, 21. června, uveřejnil list oznámení, že bude na pokračování tisknout román „Česači bavlny“. Napsal: „Je znám život slezských tkalců i život současných textilních dělníků. Kdo však ví o těch, kteří textilákům musejí dodávat surovinu, o česačích bavlny, o dělnících na bavlnářských farmách? Převážná část bavlny sklizené v Mexiku dochází do německých přádelen. O práci a životních podmínkách v tropickém šílenství bavlníkových plantáží pracujících dělníků, si vůbec neumíme vytvořit kloudnou představu.

Autor Traven je připraven pohovořit z vlastní deprimující zkušenosti. Pocit tragédie prostupuje i humornými scénkami skeč do románu. Jeho hrdinou je dělnická třída, mexičtí zemědělští dělníci, většinou jen Indiáni. Ve srovnání s nimi žijí zemědělští dělníci ve východolabské nížině jako v zemi hojnosti.

Autor zná dobře život proletářů v Mexiku, Severní i Střední Americe. Hledal naftu, pracoval jako tovární dělník, honák na farmách a dělník na kakaových plantážích, pěstoval rajčata a pomeranče, byl poháněčem mul, lovcem a kšeftařem dohromady, žil v Sierra Madre mezi indiánskými kmeny, kde divoši loví luky, šípy a kyji. Ještě dnes je jeho bydliště v Mexiku (jak píše) vzdáleno 35 mil od místa, kde si může koupit inkoust.“

Toho dne se začala odvíjet zauzlovaná detektivka who is it this Playboy Traven, spletená z mýtů a legend, která však není skutečnou biografickou sloučeninou náhod a nehod spisovatelova životního cyklu rodilého Evropana v Americe. Své dopisy vydavateli podepisoval jménem B. Traven. Nepodařilo se ani vystopovat, jaké křestní jméno se za velkým B. zaručeně skrývá. Jen se předpokládá, že to bylo začáteční písmeno jména Bingo.

Německé vydavatelství, které Travenovy rukopisy zveřejnilo, nebylo součástí tradičního knižního trhu. Nazývalo se Büchergilde Gutenberg, byl to vydavatelský zájmový klub založený sečtělými lobbisty, jehož členy byli převážně dělníci. První dvě knihy neznámého autora „Česači bavlny“ a „Loď mrtvých“ měly okamžitě obrovskou odezvu u Němců stejně jako Karl May. Za několik měsíců je přelouskaly a uchovaly v paměti statisíce lidí. A nejen v Německu. Brzy po německém vydání byly překládány do ruštiny, norštiny, švédštiny, španělštiny a holandštiny. V roce 1927 vyšla třetí Travenova kniha „POKLAD NA SIERRA MADRE“, která rovněž explodováním v tržním prostředí lámala rekordy v prodejnosti. Všechna díla byla napsána ještě švabachem, jakoby jejich autor chtěl zvýraznit vztah, který ho pojil k německému národu.

Čtenáři se však chtěli o svém oblíbenci dozvědět víc než pár kusých domněnek u jeho jména. Traven zasílal příspěvky i do časopisu Büchergilde, který byl tiskovým orgánem dělnického vydavatelského klubu a který uveřejňoval i autorovy originální fotografie z Mexika, ale o životě samotného spisovatele se nezmínil ani slůvkem. I na nejnaléhavější prosby vydavatelství ach bitte um bitte und bitte, bitte schön, na výzvy čtenářů a tisíců zainteresovaných fandů autor kategoricky odmítal vypovídat nebo perlit sám o sobě. Na přímou žádost vydavatelství, aby své incognito jazz triko přeci jen vysvlékl, odpověděl v roce 1928 otevřeným dopisem: „Neměl by se vyžadovat životopis na dělníkovi, který tvoří ryze intelektuální díla. Tím je nucen mlžit. Musím jasně říci, že životopis duševně pracujícího člověka je zcela bezvýznamný špehovat a špekulovat. Nepoznají-li ho čtenáři v jeho dílech, znamená to, že ten člověk za nic moc nestojí, nebo že jeho dílo stojí za starou bačkoru.“

Kým Traven skutečně byl? Němcem, Angličanem? Norem? Polákem? Dělníkem? Tulákem? Námořníkem? Stejné otázky si kladli čtenáři i kritici, kterým scientific study of humor jménem Traven nedával smysl pomalinku značně neklidně ani usnout.

Literární kritika se rozepsala, že je to „zběhlý americký námořnický rekrut“ (zřejmě na základě „Lodi mrtvých“), který nalezl útočiště v Mexiku, protože zde nikdo nepátrá po jménu, ani po přesném povolání, ani po zjištění, odkud kdo přichází.

Po vydání „Lodi mrtvých“ se však začaly objevovat i zcela jiné názory. Čtenáři si povšimli, že na mrtvé lodi byli němečtí spolutrpitelé, různé charakteristiky svědčily o pozoruhodně dobrých znalostech autora o zemi a lidských příbězích v Německu. Z toho se začalo usuzovat, že spisovatel není americký tuctový námořník, ale německý exulant. Podobné domněnky byly uveřejňovány na podzim 1927 v německém tisku, Traven však zásadně protestoval: „Nemám těch nejmenších důvodů počítat se k Němcům.“

Odmítal každou projevenou náklonnost k národnosti a státní příslušnosti, což dodávalo nový materiál ohledně dalších pověr a legend. Hovořilo se například o uprchlém trockistovi a anarchistovi, tvrdilo se, že má za sebou obzvlášť krutý trestný čin a byl tedy nucen uchýlit se do anonymouse, byl rovněž považován the anomally za švédského duchovního, který prchnul do Ameriky s církevními příspěvky. Němci ho dokonce vydávali za nemanželskou spermii německého excísaře Viléma II., jiní za ubožáka, postiženého leprou, nuceného žít z dosahu primitivnější příchutě civilizace.

Honba za spisovatelovou identitou se rozběhla na plné obrátky. Někteří literární badatelé jej dokonce považovali za Jacka Londona, který prý v roce 1916 sebevraždu jen narafičil, aby zmizel z dosahu věřitelů i daní a mohl jako jiná identita definitivně pláchnout do Mexika. Traven ve srovnání s Londonem odpovídal, že každý z nich je svůj. „Život Jacka Londona a Bingo Travena je si podobný v mnoha vztazích, životních zákrutách a obyčejných zkušenostech, jak lze ostatně usuzovat ze srovnání obou knih,“ prohlásil. To byla živná půda pro další dohady: Traven je Američan, narodil se ve Spojených státech, jeho mateřštinou je angličtina.

Nejúdernější hony na lišku za odhalením tohoto humoristy v senzaci dne pořádaly velké noviny a časopisy, hlavně americké. Investovaly do luftu zbytečně tisícovky dolarů, jen aby tajemství nadaného pisálka doběhly. V letech 1946–1947 vypsal například periodický titul „LIFE“ za jeho dopadení odměnu rovnou slušných 3 000 dolarů.

Vyřešit inženýrský rébus „buď pozdraven Traven“ se pokusil i redaktor známého německého časopisu „Stern“, Gerdi Heidemann. Nutno podotknout, že to celé ještě více zamotal. Objevil osobu, jejíž osud se v náznacích podobal spisovatelovu. Byl to továrníkův syn August Bibeljé, narozen 2. září 1885 v Grubově. V roce 1908 opustil Německo, byl dozorcem na plantážích cukrové třtiny, vzdálených dva dny pěší chůzí od Rio de Janeira. Jako topič si později vydělal na zpáteční cestu do Hamburgu.

Již v roce 1929 zveřejnil jeden z nejoriginálnějších německých politicko–literárních časopisů „Weltbühne“ hypotézu, která, jak se ukázalo později, se nejvíce blížila skutečnosti. Jeho redaktor Manfred Georg napsal: „Vyměnil jsem si několik dopisů s Travenem. Domnívám se, že je to německý revolucionář, který si protrpěl ztroskotání nadějí a vzpoury z roku 1918. Je pochopitelné, že musí cítit hluboký odpor proti vykořisťující a panovačné Evropě.“ V korespondenci, citované Georgem, uvedl Traven několik vět, jež poodhalily roušku nad jeho minulostí a literárními nesadistickými sklony: „Chci žít svůj život jako kterýkoliv prostý občan a chci přispět k tomu, aby zmizely autority i obdiv vůči nim. Také bych si přál, aby se každý lidský tvor utvrzoval v tom, že je skutečně důležitý, jako všechny ostatní články řetězce, nezávisle na tom, co dělal a zrovna právě dělá.“ Vyslovil i názory, podle nichž bylo možno usuzovat na jeho revoluční minulost, i když neurčil ani prostor, ani čas své politické aktivity. Napsal, že ho všechno přinutilo k tomu, aby byl REBELEM a revolucionářem. Revolucionářem z lásky ke spravedlnosti, mravnímu imperativu, z touhy napomáhat dobrými skutky utlačovaným a bídným otrhánkům. Byl přesvědčen, že bezpráví, necitelnost a nemilosrdnost dělá právě tolik revolucionářů, jako nespokojenost a hlad.

Poměrně jasně odpověděl i na otázku, proč existuje v anonymitě: „Kdo nosí jméno, které se často zjevuje v policejních hlášeních, soudních rozsudcích a vězeňských spisech, již z pudu sebezáchovy je hodlá setřást a najít si lepší, maskované, méně známé a intelektuálně opotřebované.“

Určitých pozitivních výsledků v pátrání po pravé Travenově identitě dosáhl v BRD Rolf Recknagel, který v roce 1971 uveřejnil první uvěřitelný spisovatelův životopis. Již ve své eseji z roku 1961 na základě podrobné analýzy stylu a vyjadřovacích názorů Bingo Travena a revolucionáře Reta Maruta z roku 1918 dospěl k přesvědčení, že se může jednat o stejné alter ego. Ego. Jeho bádání bylo počátkem serióznějšího a vědečtějšího přístupu k Travenově záhadě. Ukázalo se, že nebyl prvním. Již 24. září 1929 sociálně demokratický novinář Manfred Georg v článku „Znáte Travena“ byl pravdě velmi blízek, když napsal: „Musel být německým revolucionářem posledních dekád, protože porážka povstání a nadějí z roku 1918 mu mocně stoupla s adrenalinem do krve.“

Ke shodným závěrům dospěli při čtení prvních Travenových knih dva význační němečtí revolucionáři Oskar Maria Graf und Erich Mühsam. Postupně si uvědomovali, že stylem, slohem i výcucem námětů připomínají Travenovy spisy, články, črty i hesla jednoho spolubojovníka z Mnichovské republiky rad, který psal stejně nepateticky a stejně záměrně skrýval svoji totožnost. Byl to tehdejší vedoucí redaktor časopisu „Der Ziegelbrenner“ Ret Marut–Maruth. Tato spekulace o shodě Travena s Marutem sice nebyla nikdy publikována, leč kolovala v dobře uzavřených kruzích bývalých mnichovských revolucionářů.

Je pozoruhodné, že i náš reportér Egon Erwin Kisch, který stejně jako Oskar Maria Graf emigroval do Mexika, v jednom interview po válce připustil: „Pro Oskara Maria Grafa je Traven stále Fredem Maruthem, tak se totiž nazývá svým občanským jménem.“

*

Ve vilce v Calle Mississippi obklopené miniaturní zábavnou zahrádkou a téměř udušené nezábavnými mrakodrapy ze Čtvrti řek v Mexiku, zemřel náhle 26. března 1969 devětasedmdesátiletý spisovatel, který se celosvětově proslavil pod šifrou B. Traven.

Jeho pravé jméno se už nejspíš nikdy nedozvíme, stejně jako se nenávratně vypařily stopy do jeho dětství. Snad ani sám neznal pravdu o svém skutečném původu. Další jeho život, opředený nejrůznějšími dohady a legendami však přestal znamenat jakoukoli záhadu. Spisovatel, který si byl vědom, že se blíží jeho zánik, odhalil po ránu, téhož 26. března Rose Eleně Lujánové, která byla patnáct let jeho manželkou, poslední zbytky tajemství týkající se jeho politicko–literární minulosti. Přiznal, že byl v mládí anarchistickým revolucionářem Retem Marutem, zakladatelem německého časopisu „Der Ziegelbrenner“ a politickým předákem revoluční Republiky rad v Mnichově.

Poslední odhalení na smrtelném lůžku dovolil své ženě publikovat. Konečně bylo možno objevit zachovalé historické prameny a osvětlit Travenův život.

Brzy po spisovatelově velikém finále napsal jeho kamarád William Johnson do „Los Angeles Times“: „Jmenoval se Traven Torsvan, ale užíval tři pseudonymy: B. Traven, Ret Marut a Hal Croves. Narodil se v Chicagu na Čermak Road v norsko–anglické famílii, ale už od raného dětství žil v Německu na čerstvém vzduchu. (Datum a místo Travenova narození zůstává dodnes nevyjasněno.) V různých naučných encyklopedických novotvarech se uvádí rok jeho tvarového i tvarohového hovorového narození v rozpětí let 1882–1890. Naučné slovníky dále upřesňují, že byl mexickým spisovatelem německého původu a německy píšící. Brzy se musel starat sám o sebe, stal se mariňákem a procestoval planetu na vlnách nezvratných kocábek. Když se vrátil do Německa, řídil v letech 1917–1921 jistý radikálně orientovaný časopis pro mladé.“

Travenovo kápnutí božskou umožnilo pátrat po autentických stopách, záznamech a článcích z doby, kdy působil jako Marut.

V „Mnichovském městském hlasateli“ byla objevena zprávička, jejímž autorem byl Marutův kamarád, lékárník Götz Ohly: „Na jaře 1917 jsem se po příjezdu z Düsseldorfu na mnichovské hlavní nádraží potkal s Retem Marutem. Neměl ani floka, ani velké zavazadlo, ani angažmá do nějakého mnichovského tyjátru. Po několika dnech se nastěhoval na Herzogstrasse, do jedné z početných místností, které si pronajímali umělci. Z kufříku vybalil štos rukopisů a mapu, po zdech rozvěsil noviny s astrologicky přesnými náměty. Se zvláštní pečlivostí vybalil a uložil zamilované knihy – díla Shelleya, Stirnerova, Bangova, Londonova a Whitmanova. Po několika týdnech požádal příslušné orgány, aby mu povolily zřídit vydavatelství „Der Ziegelbrenner“ a brzy poté se na knižním trhu objevil nenápadný časopis „Der Ziegelbrenner“.

Později byla tato fakta prověřována a shledána okay, zjistilo se přitom, že Marut se objevil v Mnichově už zjara 1916 a ubytoval se v místnůstce v krcálku na Clemensstrasse 84. Bývalý správce tohoto domu, pan Joseph Pflieger uváděl: „Byl to nekonfliktní nájemník, ten mrňavý pán. Bydlel v místnosti na třetím patře a jmenoval se Ret Marut. Tehdy mu mohlo být tak třicet let. Byl velmi přátelský, přístupný, ohleduplně tichý a rozvážný. Na stole měl stále kupu papírů. Psával dlouho do noci. Někdy ho doprovázela asi slečna dvacítka, o něco vyšší figura než on. Oba pracovali pro nějaký časopis, nebo něco podobného.“

Kromě nakladatelství „Der Ziegelbrenner“ vlastnil Marut další akvizici „J. Mermet, München 8000, Herzogstrasse 23“. Tím bylo pátrání po jeho publicistické a literární činnosti složitější.

Podle policejního hlášení z roku 1912 z Düsseldorfu byl narozen teprve 25. února 1882 v San Franciscu, státní příslušnost Anglie, náboženství bez vyznání. Protože před smrtí uvedl, že je mu 79 let, lze o těchto údajích předem více pochybovat. V roce 1895 začal navštěvovat vyšší školu a v roce 1902 jako CHAS TREFNY studoval teologii, z níž byl pro nemravné poznámky ihned bez pardonu vyloučen. V roce 1911 odjel s berlínským divadlem „Neue Bühne“ na turné jako režisér a herec do Pomořanska, východního Pruska a Slezska. Od roku 1916 vydával v Mnichově dělnický časopis „Der Ziegelbrenner“. Když o dva roky později vpadly Noskeho gangy do Mnichova a bílé gardy se zmocnily panovačnosti, byl Ret Marut prohlášen za velezrádce a štván jako divá zvěř. A přece svůj časopis nepřestával vydávat až do 21. prosince 1921. V té době se ukrýval před nespravedlností v Berlíně u parťáka Götze Ohlyho. V červnu 1924 odcestoval přes Ciudad Juárez do Mexika a od roku 1925 žil mezi Indiány na volné noze v jižních oblastech.

Zhruba taková byla životní pouť Reta Maruta a začínal se život Bingo Travena. Jeho díly stále prostupovala myšlenka: „ŽIJÍ MRTVÍ, KTEŘÍ JSOU ŽIVĚJŠÍ NEŽ ŽIVÍ, JSOU ŽIVÍ, KTEŘÍ JSOU JIŽ OD SVÝCH PRVNÍCH ŠKOLNÍCH LEKCÍ DÁVNO MRTVÍ, I KDYŽ SAMI O SOBĚ PROHLAŠUJÍ – ŽIJEME, PROTOŽE MÁME V RUKOU MOC.“

Všechna Travenova–Marutova díla zůstanou ozdobou světové literatury. A je jich jako naservírováno. Připomeňme si alespoň některá z nich: CIZÍ VOJÁK, INDÍCIE, MATKA BELEKE, ZPĚVY MRTVÝCH, SETKÁNÍ, DYNAMITOVÁ PATRONA, V TROPICKÉ BUŠI, MOST PŘES DŽUNGLI, OBCHOD SE PSY, BÍLÁ RŮŽE, LA CARRETA, VZPOURA OBĚŠENCŮ, TŘETÍ HOST a především pak ČESAČI BAVLNY, LOĎ MRTVÝCH, POKLAD V SIERRA MADRE…

Když se v roce 1933 dostali k moci náckové, nesměly se v Německu totálně vydávat Travenovy osvícené knihy. Již v prvním roce jejich hrůzovlády zabavila policie výtisky tří románů – La carreta, Vláda a Bílá růže –, které byly dosud na pultech obchodů. V roce 1934 je následovala Loď mrtvých. Od té doby byly Travenovy knihy vydávány jen ve Švýcarsku.

A poslední léta spisovatelova plodného období?

V roce 1948 se podařilo mexickému reportérovi Louisi Spotovi vypátrat nedaleko obce Acapulco překladatele jménem Traven Torsvan, který byl zároveň schopným spolupracovníkem a zplnomocněncem Bingo Travena. Byl však víc znám pod jménem Hal Croves. Když roku 1948 americký režisér John Huston natáčel v Mexiku „Poklad na Sierra Madre“, dělal mu Hal Croves poradce přes exteriéry. Podobný případ se vynořil i na začátku šedesátých let, kdy Croves dojednával v Hamburgu podmínky filmování „Lodi mrtvých“. Později vyšlo najevo, že Croves a Traven jsou jedna a tatáž osoba.

Traven, velký revolucionář, publicista a spisovatel, pracoval do posledního dechu. Před výdechem smrtelnosti si zavolal svou manželku a její dvě dcery a řekl jim: „Dneska chci být zemřelým dědkem. Byly jste mými nejlepšími přítelkyněmi. Chci, aby můj popel byl rozptýlen v džungli Chipas.“

A pak byla po něm veta.

JACK LONDON NENÍ ROZPAROVAČEM SPRÁVŇÁCKÉ SPOLEČNOSTI

JACK LONDON?

☼    12.1.1876   SAN FRANCISCO        ۞    23.1.1916   GLEN ELLEN, POZEMKY CALIFORNIE

„Skutečně proletářský spisovatel nemá jen psát o dělnickém hnutí, nebo kastě, ale dělnická společnost ho také musí vyhledat, následovat a číst. Skutečně proletářský spisovatel nemá jen čerpat látku ze života proletariátu, ale jeho dílo musí být prodchnuto ohnivým duchem vzpoury. Dělníci, kteří čtou, ti čtou Jacka Londona. Je to jediný autor, kterého všichni čtou, je totiž jejich společný americký spisovatel. Čtou ho průmysloví dělníci, mariňáci, horníci, kameloti a čtou ho zas a znovu. Je to nejoblíbenější spisovatelská ikona americké dělnické třídy.“ 

(magazín New Masses, 1929)

*

Od svého příchodu na svět do svých třiadvacátých narozenin toho Jack London prožil a protrpěl tolik, kolik by jiným expertům vystačilo na několik životů. Ten jeho byl přitom tak krátký. Zkušenosti z mládí mu však pomohly napsat padesátku knih, několik stovek povídek a tisíce článků a nebojácných reportáží. Stal se jedním z nejproduktivnějších spisovatelů světa. A také jedním z nejrespektovanějších.

Jaké to asi bylo mládí? Důvěrně je známe z knih Martin Eden, Démon alkohol, z aljašských povídek a dalších prací. Barvitost, dějovost a dobrodružný tón v nich na první pohled zastírají úhelný zážitek z dětství i dospívání – ustavičný vyčerpávající souboj o holou ekonomickou existenci, jak jej podstupovala na přelomu 19. a 20. století ve Spojených státech dělnická třída i zproletarizovaná maloburžoazie. London byl pevně rozhodnut z tohoto pekla uniknout daleko, obětovat zdraví, spánek, všechno, aby se tam už nikdy nemusel zas vrátit.

Narodil se jako nemanželský syn nervově labilní, postižené tyranské matce, která mnohokrát svou rodinu (již založila s ovdovělým pánem mnoha povolání Johnem Londonem až po narození chlapečka) uvrhla nesmyslnými finančními experimenty do těžce svízelné situace. Flora Londonová neustále SPEKULOVALA a snažila se rychle vytřískat prostředky kde se dalo, na druhé straně zbytečně moc rozhazovala přivýdělky. Ačkoli Jack zdědil po matce citlivost a vnímavost, zůstal mu po ní i vztah k platidlům. Peníze hovoří. Dluhů se nedokázal vyvarovat vlastně nikdy úspěšně.

Londonovým skutečným otcem byl mimořádně vzdělaný erudovaný pracovitý muž, profesor W. H. Chaney. Vyučoval a trénoval mládež v matematice, fyzice, ekonomii, v přírodních vědách, v jazycích. Dokázal (a po něm i Jack) pracovat bez ustání šestnáct hodin denně. A přesto skončil jako potulný astrolog, ke sklonku života sestavoval za honoráře a všimné nějaké ty hovořící horoskopy. I on byl nepraktický ve finančních zákonech.

Ti, kdo dali Jacku Londonovi skutečnou výchovu a především zázemí, byli vlastně cizí ryzí lidé – jeho nevlastní táta John London, po němž Jack vyfasoval své příjmení, nevlastní ségra Elsie a černá chůva Jenny Prentisová. K nim se také Jack celý život obracel, když hledal porozumění a pomoc. A ke knihám jakbysmet. Své duchovní probuzení z dětinské iluze datoval od chvíle, kdy jako malý chlapec s čapkou v ruce a vyvalenými kukadly stanul ve dveřích veřejné knihovny – nemohl skousnout, že je na světě tolik atraktivních knih.

Jako jedenáctiletý žáček základní Coolovy školy už malý Jack musel vypomáhat uživit další hladové americké krky – úděl, který mu zůstal až do skonu. Roznášel noviny, novinky máme horké čerstvé i převratné, račte si koupit za pakatel… rozvážel led, obchodoval s čím se dalo. A výtěžek náležel matce. Po ukončení školy, v době, kdy jeho nevlastní táta utrpěl těžké zranění (upadl pod vlak), Jack pracoval v konzervárně, někdy i dvacítku hodin denně. Do práce docházel pěšky, neměl lístky na tramvaj.

PIRÁT ÚSTŘIC

A potom se rozhodl. Za balík peněz vypůjčený od bývalé kojné si zakoupil člun Razzle Dazle a z oaklandského přístaviště odplouval loupit na plantáže ústřic. S lodí zdědil i pohlednou dívku k světu – šestnáctiletou Mamii. Později přiznal, že byla hodná i divoká, ale že s ní měl v kajutě lodi svůj první báječný a opravdový – domov. Bylo mu patnáct a brzy si vydobyl pověst neohroženého námořníka, siláka i nadměrného pijáka. A přesto nezapomínal střádat peníze pro vylepšení poměrů v rodině… a také na knihy si šetřil. Pokaždé, když jeho člun kotvil u přístavní hráze, zamykal se s nimi v kabince. Jeden nikdy neví. Pomalu a tápavě mířil tmou ke světlu. První změna nastala, když se z piráta, kteří končívali s kulkou v lebce či za branami kárného zařízení s mřížemi v San Quentinu, Jack stal pomocnou silou těch, kdo dohlíželi na dodržování zákona o rybolovu. I tady mu však mnohokrát šlo o kejhák. Beze zbraně zajal šestnáct zapáchajících a nechápajících Číňanů s dýkami a zároveň se musel ubránit příteli ozbrojenému revolverem, který měl nahnáno a znenadání mu ruplo v kouli. O vlásek unikl davu rozzlobených rybářů, když ho chtěli pěsťovkami lynčovat…

V přístavu se seznámil s lidmi, které známe z jeho pozdějších knih: s poctivými odvážnými a čtivými členy strážných hlídek, s námořníky, hazardními hráči, rybáři, výčepními, lodními skladníky, lodivody – s muži, co byli už v kdejakém přístavu ve světě, viděli kdeco, zapletli se do nejrůznějších trampot, ještě výživnějších než od zápletek s Foglarovými hrdiny Rychlými šípy. Šlo mu na sedmnáctý rok a chtěl tolik poznat svět. Inspirován vším, co kolem sebe slyšel, dal se najmout na loď, jejíž posádka harpunovala u sibiřských, korejských a japonských vod tuleně. Osvědčil se znovu jako námořník jedna radost i jako společník při divokých nájezdech do přístavů – a po nocích v podpalubí, když ostatní dávno už chrněli zmoženi alkoholem či únavnými zážitky, tenhle snílek prožíval svůj druhý život – hltal čtení knih.

ČERNÝ PASAŽÉR

Po návratu do San Francisca ho okouzlení mořem přešlo. Dřel se jako topič, protože rodina se zas ocitla překvapivě na mizině. Potom se dozvěděl, že dělá práci za dva muže, kteří kvůli němu dostali padáka. Jeden po ztrátě zaměstnání si to šel hodit, už se nemohl koukat na bezohledný svět hyen a vždy zajisté silnější ostřejší krutosti něčích loktů ve vedení. Jack praštil lopatou. Začal psát a obeslal literární soutěž časopisu Call, získal první cenu a svůj první honorář za povídku Tajfun u japonského výsostného pobřeží. Ale další povídky, o něž se pokusil, nikdo nechtěl strávit. Přidal se k armádě nezaměstnaných, která se vydala na výšlap do Washingtonského Bílého domu. Než se k ní dostal, zažil další dobrodružství, jemuž pak zcela propadl. Cestoval přes celou zemi načerno nákladními vagóny a živil se příležitostnou žebrotou. Podnikal nebezpečné kousky: „Umínil jsem si, že se povezu rychlíkem celou noc, a když mě posádka vlaku pronásledovala, svezl jsem se kus na stupačce zavazadlového vozu, na tendru, na předním rámu lokomotivy, na stupátkách, na plošinách nebo náraznících mezi vagóny.“ Všechny hbité poznatky si neméně hbitě zaznamenával do cestovního deníku.

Na trati se začal formovat jeho světový názor. Uvědomoval si, že někteří z tuláků a vagabundů by beztak byli na obtíž, ale brzy se přesvědčil, že mnozí z nich kdysi bývali dost schopní lidé. Byli to „chlapiska“ zranění a zpotvoření od strojů, které jejich zaměstnavatelé vyhodili na ulici; muži, kteří se z nasazeného tempa dřiny v továrně rozstonali, poněvadž schytali čtrnáctihodinovou pracovní šichtu, a pak byli propuštěni, že jsou nežádoucí sílou; muži, kteří v takovém fofru zestárli a byli donuceni uvolnit místo mladším a silnějším zaměstnancům. Jack si znovu uvědomil, že za pět, deset, dvacet let i on bude někým nahrazen a skončí vypoklonkován někde v brlohu městské špíny či jako doživotní tulák po hvězdách.

TOUHA PO VZDĚLÁNÍ

Poučil se o dvou věcech: předně, že se musí vzdělávat, aby mohl pracovat mozkem a ne ušpiněnýma prackami, jež lze snadno nahradit přece jen schopnějšími; a za druhé, že určitě není v pořádku nastavený ekonomický systém, který obere člověka o léta jeho pracovní čilosti a pak ho někde na smetišti nechá tlít a umírat hladem.

Vrátil se do Oaklandu a začetl se do spisů Babeufa, Saint Simona, Fourniera a Proudhona, do rukou se mu dostal lstivý Komunistický manifest. Vstoupil na střední školu, aby si rozšířil své vědomosti. Začal se účastnit debatních kroužků, vystupoval na dělnických schůzích, dokonce snad vstoupil plný elánu do Socialistické partaje. Studoval a v létě pomáhal živit rodinu prací. Znovu se pokusil psát. Studentský časopis The Aegis mu otiskl desatero článků a povídek, laděných jak sociálně, tak podle zážitků z cest. Společnost v Oaklandu o něm začínala s pýchou hovořit – a ne vždycky solidně. Lekal měšťáky svými názory i projevy netuctového chování. Když idealisticky a iluzorně přednášel o socialismu ve školních lavicích, před naškrobenými studenty a jejich kapitalisticky kovanými příbuznými, trpělivost správního orgánu školy jednoho dne přetekla. Jack toho využil a do školy se už nevrátil. Dokončil přípravku v závratně rychlém termínu pěti týdnů, dal se zapsat na univerzitu, vydržel tam jeden semestr, během něhož se marně pokoušel udat své první články a povídky různým magazínům pro mládež. Jáchyme zvaný Londone, hoď to tam do sázecího stroje. Proto, když v Klondiku bylo vypátráno naleziště zlata, se vydal s hurá optimismem na jaře roku 1896 na Aljašku.

SPISOVATEL MEZI ZLATOKOPY

Znovu byl nejmladší a nejodvážnější dobrodruh ze všech zde přítomných. Znovu se měřil s každým při práci, v pitkách i rvačkách o respekt. O jeho hrdinských kouscích z té doby koluje spousta nejrůznějších neuvěřitelných drbů. Vyšlapal pověstný Chilkootský průsmyk rychleji než indiánští nosiči, vydělal tisíce dolarů, když převážel lodi zlatokopáčů přes nebezpečné Běloušovy peřeje na Yuconu. A když ho zima zadržela ve srubu, který zjednal se svými šikovnými přáteli tesaři, debatoval s hrdiny svých budoucích napínavých knih – Bílým dnem, Malemute Kidem, Del Bishopem, Stevensem a dalšími přesnými lovci, pátrači zlatonosných žilek i usedlíky. A opět četl – Darwinovo pojednání O původu druhů, Miltonův Ztracený ráj a Marxův zážitek zvaný Kapitál. Jeden starý aljašský zlatokopáč, kterého venku zastihla prudká vánice, vyprávěl, jak se polomrtvý připotácel do osady, otevřel z posledních sil dveře Jackova srubu, z nichž se vyvalil hustý dým, a uvnitř uzřel plno mužů, kteří bafali z dýmek a pokoušeli se mluvit všichni najednou, řvali na sebe a gestikulovali kdo ví co rukama. Když je slyšel, jak se neshodnou na ničem a jak se zuřivě hádají, měl nahnáno, že snad v tom vysilujícím zápolení s vánicí ztratil snad veškerý bystrý úsudek. A oč se tolik přeli najednou? O zásady socialismu na aljašský způsob.

Zlato Jack London nenalezl, snad jen trochu kočičího falešného zlata. Nakonec to vzdal a vrátil se z Aljašky bez vindry v kapse, nemocný, malátný, a přesto nesmírně bohatý. Budeme mu říkat Bohatýr? V jeho denících bylo zachyceno tolik příběhů, že milióny čtenářů na celém světě dodnes uchvacují, je pěkné, že někdo si dosud pěstuje zájem o napovídající literaturu faktu.

UČITELÉ A ŽÁK

Opět Oakland, opět příležitostná brigádka. Na radu své matky se začal naplno věnovat literární činnosti. Jen zdánlivě překvapí, že Flora Londonová nestála o to, aby byl Jack zajištěn. Ať už ale byla postižená jakkoli silně, vždy věřila ve slavnou budoucnost svého nadějného syna. Jack rozesílal své povídky časopisům, které mu je s nepochopením pointy vracely. Zeslábl a rozstonal se z mizerné podvýživy, ale nevzdával to, válčil dál s lidskou omezeností.

A potom nadešel ten velký den na konci listopadu 1898. Dva časopisy, věhlasné po celých Spojených státech, Overland Monthly + Black Cat, mu nabídly, že po zkrácení uveřejní jeho povídky. Jack souhlasil, a když z časopisu Black Cat přišel honorář 40 babek, odešel nejprve do zastavárny. Dráhu spisovatele nastoupil se dvěma dolary v kapse jako s bokovkou.

Jeho životopisec Irving Stone (= zajímal se i o dobrodruha Vincenta Van Gogha v pojednání „Žízeň po životě“) o něm výstižně psal: „Na každou knihu, o kterou zakopl na své pouti neznámou končinou, se vrhl jako dravá šelma, jako vyhladovělý vlk připravený ke skoku. Zahryzl se jí s chutí do chřtánu, sveřepě jí lomcoval, dokud ji nezdolal, a pak schlamstl její krev, zbodnul její vnitřnosti a rozdrtil v zubech její kosti, dokud do sebe nevstřebal úplnou její tkáň a každý její sval, aby se posilnil tím, co je na ní silného.“ Tak nějak vyhladověle působil jako zastánce socialismu a iluze v lidské dobro. Nebo v lidské pouto.

Studoval všechno se zájmem a všechny bez výjimky: Aristotela, Malthuse, Ricarda, Leibnitze, Kanta, Hegela, Huxleyho, Bacona, Spencera a Nietzscheho. Ten byl Londonovi nejblíže svým rebelantstvím, osamělým patosem, tím, jak ty věci nazýval, konstatoval a hodnotil, než co o nich říkal. U Nietzscheho nalezl teorii o nadčlověku. Vyhovovala jeho nátuře, protože sám sebe viděl jako nadčlověka, který nakonec ovládne (vzdělaností, vedením, řízením rozumu a vůle) lidské masy. Že filozofické dogma o vládě nadčlověka nad zotročenými masami chudáků přivedlo Nietzscheho k příkrému a správnému odsouzení socialismu, to Jackovi jakoby moc neříkalo, moc nenapovídalo jinou pointu.

Obracel se také ke spisovatelům. Při studiu ve veřejné čítárně oaklandské knihovny žasl, jaký brak se tiskne v plytkých časopisech. Překvapovalo ho, kolik povídek je napsáno svižně a chytře a přesto bez úžasného duchovního života. On ale život znal, chtěl psát o tom, jaký je opravdu, se všemi trampotami, ale i s hrdinstvím lidí, kteří dokáží když chtějí překonat sama sebe, chtěl vnést do americké literatury nového hrdinu. Usoudil, že tamější spisovatelé píšou špatně, a to především ze strachu před silnou, surovou životní zkušeností a hlavně před nemilými následky. Obracel se ke spisovatelům, kteří si podle jeho úsudku opravdu razili vlastní cestu: ke Scottovi, Dickensovi, Pœovi, Kiplingovi, Whitmanovi a Stevensonovi. Pohroužil se do díla „triumvirátu géniů“ jak nazýval Shakespeara, Gœtha a Balzaca. U Spencera, Darwina a Marxe se učil myslit – u svých literárních otců myšlenky Kiplinga a Stevensona se učil psát.

SYN VLKŮV

Jaké byly Jackovy první povídky? Stejně silné a dobré jako jeho nejnovější nejlepší studie společnosti a práce k oslovení společnosti. Bílé ticho, druhá Londonova povídka zveřejněná v Overland Monthly, patří nejen ke klasickým chloubám příběhů s náměty z ledových končin, ale také ke klasice zmíněného žánru. Povídky poprvé vyšly souborně v knize Syn vlkův na jaře secesně laděného roku 1900 a zapůsobily jako nálož vržená teroristy do nového století technického pokroku. Živelně ohlašovaly novou literární éru. Vědecký přístup k teorii vývoje a společnosti, nová morálka lidí, kteří žijí den ode dne beze strachu z maléru, že je pan farář zatratí, smělé líčení toho, co je v životě krásné, ale i toho, co je kruté, ošidné a zdraví neprospěšné, jak je to ošklivé, uvedení mnoha postav z vrstev, které dosud neměly co pohledávat v uhlazené společnosti povídkových hrdinů a hrdinek, smělý spád děje, surové konflikty a násilnická smrt, tedy náměty v beletrii upozaďované až příkře zakazované – to všechno bylo jako odzvánění umíráčku chudokrevné, POKRYTECKÉ, sentimentální a únikové literatuře devatenáctého století za velkou louží. Alespoň jedna tehdejší kritika: „Nejskvělejší autor povídek, jakého jsme měli od úmrtí Pœového.“

Vydání Syna vlkova znamenalo zrození americké moderní literatury. Pœ, Hart, Crane a Bierce už před Londonem prolomili konvenční hráze a začali nebojácně plodit opravdové literární skvosty, ale Jack první psal takové celky myšlenek, že je i prostý čtenář dovedl skvěle pochopit a ocenit. Životní univerzity a výjimečná píle jedné kapacity začaly vydávat sladké ovoce.

V dalších sedmnácti letech ho bylo všude plno. London zvládal napsat prakticky dvě knihy ročně. Ne všechno zdárně prošlo sítem času, ale romány Bílý den, Železná pata, Martin Eden, Volání divočiny, Mořský vlk, Měsíční údolí, Tulák po hvězdách dodnes patří k vrchovatým literárním zážitkům pro čtenáře celého světa. Hlavní předností jeho knih není jen rušný a napínavý děj – autor sem vnesl jako hlavní motiv společenské a životní zásady, které vyznával. Když Bílý den svádí bitky se sanfranciskými finančními hackery (piráty), uvažuje takto: „Jenom práce, poctivá práce je zdrojem všeho bohatství. To znamená, že ať už jde o pytel brambor, velké koncertní křídlo nebo osmisedadlový cestovní automobil, všechno vzniklo jenom pracovním vypětím a výkonem. Desítky tisíc a sta tisíce lidí vysedávají celé dlouhé noci a vymýšlejí fígle, kterak by se dostali mezi dělníky a věci, které dělník zhotovil. Tito úskoční lidé jsou obchodníci a podnikatelé. Ten kus výrobku, který si urvou pro sebe, není určován žádným zákonem rovnováhy, nýbrž jejich holou silou nestydaté matematiky, kolik jim za tohle kápne do klína. Urvou vždycky všechno, co provoz snese.“ Názory Bílého dne nejsou pouze naroubovány na děj. Nezbytně a samozřejmě vyplývají jako závěr jeho prožitých zkušeností a stávají se tak propagandou i zamýšleným uměleckým prostředkem. Avšak tou měrou, jak se Jack London dopracovával k bohatství (jež dokázal rozfofrovat neuvěřitelným způsobem a kvůli němuž přepínal své síly) a jak sílilo jeho přesvědčení ve vlastní osobnost a individualitu vůbec, zvyšovaly se i rozepře a rozpory v jeho světovém názoru. Považoval se za levičáka, ale vyznával i teorii rasové nadřazenosti bílých, věřil do svých posledních dnů v prospěch socialismu, ale ospravedlňoval i útočnou válku, jakou Spojené státy vedly proti sousedícímu zchudlému Mexiku. V roce 1916 vystoupil na protest ze Socialistické partaje s odůvodněním, že jí „chybí důležitý oheň a bojovnost, a protože pozbyla energie v třídním nerovném boji“. Je to celkem přesná a spravedlivá hláška této sociálně demokratické strany, ale sám London už zdaleka nevolil boj. Končil u pesimismu a v osamělosti, lidé mu nerozuměli jeho pohled nalevo a napravo. V Martinu Edenovi vložil Brissendenovi do úst slova, jimiž výstražně radí Martinovi, že by se měl přimknout k socialistické idei, neboť jinak, až dosáhne úspěchů, nebude mít proč žít. Irving Stone napsal o Londonovi: „Svým vystoupením po patnácti letech věrných služeb zasadil jeho milované partaji těžkou pecku a sobě rovnou ránu smrtelnou.“ Nelze říci, že by se nechal zviklat ve svém přesvědčení, ale roztrpčovalo ho, že je lidstvo TOLIK NETEČNÉ A NESNAŽÍ SE ODHODIT V DÁL SVÉ OKOVY.

Psal se poslední rok jeho života – 1916. Já si uchovávám asi 23 čísel vydávaných naším „Jackem Londonem“ totiž Janem Ottou naučným, 23 čísel časopísku Světozor.

Pocit nejistoty a neštěstí přes veškeré naplnění tvůrčích důmyslných cílů pramenil ještě z dalších skutečností. První manželství se nevyvedlo, druhé zůstalo bez dětiček a rozhodně ne bez palčivých konfliktů. Uspěl-li London jako pan spisovatel, rozhodně ne jako družný hospodář v domácnosti se ženou. Rozházel nemalé částky babek dříve, než je stačil zase vydělat – a proto se celý život pachtil za výdělky, aby mohl splácet čím dál splašeněji narůstající dluhy. Tato kuriózní kapitola, jíž hýří jeho životopisy většinou v zábavném vyznění, by zasluhovala jistě hlubší rozbor. Úzce souvisí s jeho prachbídnou minulostí i s tím, jak bezmezně věřil, že dokáže všechno, co si usmyslí. Tedy s komplexem selfmademana i nadčlověka, individualisty spoléhajícího sama na sebe – a zároveň s protipólem takového chování, v jehož důsledku na konci života živil doslova stovky povalečů a příživníků, kteří ho nestydatě ždímali.

Když padl jeho poslední velký sen (stavěl „nejkrásnější palác“ ve Spojených státech, který mu kdosi zlý a podlý vypálil), sáhl po ampulce s opiem. Papírek s přesným výpočtem smrtonosné dávky našla jeho ségra vedle lůžka, na němž se již k vědomí neprobral. Jeden český kritik napsal u příležitosti stého výročí Londonova narození (a roku mého narození): „Rozumím mu jako spisovateli, ale ne jako společenskému člověku.“

EGON ERVÍN KISCH

☼    29.4.1875   PRAHA

 ۞  31.3.1948   PRAHA   v obložení jako na chlebíčku ale ementál je vrt od komunistických krys

Pravda je nejvzácnější surovinou, přesnost jejím nejlepším způsobem využití.

(Zpracovatel pravdy Egon Ervín Kisch)

Renesanční portál domu na rohu Kožné a Melantrichovy uličky míjejí už chodci spěchající na Staromák více než po čtyři staletí. Těžká starobylá vrata vpustí zvídavou návštěvnici za laskavého dohledu dvou kamenných medvědů do širokého a temného průjezdu. Odtud prý vedou ze sklepení tajné chodbičky až někam pod náměstí a dost možná že i jinam. Než se cizinci takhle stačí zorientovat, průjezd se pravoúhle lomí a rozšiřuje do malého dvorku, obkrouženého lodžiemi.

Kolik se tu již vystřídalo majitelů? A kolik se tu narodilo potomků? Za okny bytu na prvním podlaží spatřilo světlo světa (který není krasohledem mládí v jeho uchování navěky) i pět synů obchodníka se suknem Heřmana (Hermanna) Kische, společníka firmy S. Kisch a bratr, jejíž vývěsní štít visel hnedka vedle portálu nad malým krámkem. Soukeník se často hrdě chlubíval, že téměř celý svůj život spával v jedné posteli, ale jeho potomci již takové štěstí neměli. Jeden z nich padl jak sťatý za první světové války, dva zaplatili Hitlerovu rasovou čistku obsazené Prahy. Jen poslední dva členové kdysi tak rozvětvené rodiny se mohli po letech aspoň na chvíli vrátit do domu svého dětství. Jeden z nich se jmenoval Béďa a jeho staršího bratra zapsali na jaře 1885 do matriky narozených jako Egona. To až on sám si pak při svých literárních začátcích přibral na pomoc ještě fiktivního Ervína.

PRAHA V PRAZE (STARÉ MĚSTO V NOVÉM KABÁTĚ)

Narodil se na Starém Městě pražském, ale jako by první kroky svého života prožíval na ostrově. Německy hovořící Pražané tehdy tvořili jen patnáct procent obyvatelstva města, ale jako by žili v nějaké jiné Praze. Měli tu svá divadla, dvě vysoké školy, síť základního i středního školství, četli dva německé plátky a scházeli se v přísně německých kavárnách, kam česká noha nevkročila. I Egon navštěvoval privilegované německé soukromé školy, ačkoliv se mezi svými spolužáky někdy cítil jako chudý přivandrovalec. Hermann Kisch si však vzdělání cenil více než majetku. Věděl, jak je někdy život vrtkavý a věřil, že dobrá školní průprava může jeho synům hodně napomoci. Pavel, Egon, Arnold, Wolfgang a Béďa měli však i tak habaděj času na hry a dobrodružné výpravy, které podnikali se svými spolužáky. Kolik tu jen bylo všude zajímavých a nevšedních zákoutí. Starého Města ani Josefova, bývalého ghetta, se ještě nedotkly pozdější asanační zásahy, ze všech stran na ně působila tisíciletá minulost rodného města, genius loci. A právě okouzlení jeho historií se stalo Egonovi jedním z mostů, po kterých se mu podařilo uniknout z neplodné izolovanosti určené původem a nezkresleně vnímat současnost, jako se o to snažíte vy v reálu i na FB…

Když bylo Egonovi patnáct let, zavřela se starobylá brána rodinného domu U dvou zlatých medvědů za jeho otcem naposledy. Brzy na věčnost odešel i strýc Semi, druhý společník firmy a maminka ostala na všechno sama.

Egon odmaturoval. Radostnou zprávu přijala maminka s ulehčením, ale hlavně hráči pražského německého FC Sturm, který se mohl ke svému předsedovi konečně hlásit veřejně. Kisch se přihlásil k dalšímu studiu na techniku, ale strohé matematické výpočty a dedukce jej odtud brzy vypudily. O to raději vysedává ve společnosti literárního kroužku německých študáků. Spojuje je místo narození, zájem o literaturu, německý jazyk, ale už dnes si uvědomují, že vnitřně směřují každý jinam. R. M. Rilke, Franz Kafka, spolužák Egonova bratra Pavla, Emil Utitz, Max Brod, Paul Leppin, Hugo Bergmann a mnoho jiných, dnes většinou pozapomenutých existencí. Dnes ještě mohou sedět u jednoho stolu, kouřit cigára z jedné krabky a upíjet pivo či víno ze stejných džbánků. Události, které je rozdělí, teprve přijdou. Ale Kisch už dnes překračuje příkop, který rozděluje německou a českou literaturu v jediném městě. Seznamuje se s Longenem, Haškem, Antonínem Mackem i Zápotockým…

DO NOVIN

Jsou lidé, které zavede do redakce novin náhoda. Jiní se tam vnutí. Egon měl již před maturitou o své budoucnosti zcela jasný obraz. Nejprve si ale musí odbýt vojenskou povinnost. Armáda a Kisch jak je známo u mnohých branců v sobě nenašli pochopení, ani zalíbení, a roční služba v Albrechtových kasárnách na Smíchově ho jen utvrdila v přesvědčení o správnosti volby. V září 1905 jej propustí do zálohy a o dva dny později je již v Berlíně. Vyzbrojený teorií se pak pokusil o štěstí u novin. Který ze dvou německých pražských plátků si ve finále vybere?

Zkouší to u obou, v Bohemii i v Prager Tagblattu, ale zakotví v Bohemii. Na čas se z něj stane lokálkář. Jenže lokálkář, neúnavný a nedoceňovaný dodavatel krátkých zpráviček ze života města, nepatří sice k elitě žurnalistického cechu, ale kdykoliv může narazit na něco, z čeho by se mohla vyvinout senzace. A senzace jsou kořením těchto novin.

Někdo může vykonat cestu kolem světa a ničeho si přitom nevšimne. Jiný se vydá za roh a je to pro něj dobrodružství. Takovým člověkem byl i Kisch. Všude vidí svou příležitost. Dokáže dlouho sledovat dvojici, aby se dozvěděl, jakým jazykem hovoří, zajímá ho, jakou knihu čte pán v tramvaji a proslídí si vizitky v domech, kde je hostem. Miluje archívy a knihovny. Kolik je všude nevyužitých ladem ležících informací! Jen je dát do vzájemných souvislostí. Člověk to však musí umět, být na vše připraven.

Kisch se naučil stenografovat, navštěvuje přednášky o soudním lékařství. Vedle němčiny ovládá angličtinu a francouzštinu, později se naučí i rusky a španělsky. Umí pochopitelně i česky, bez této znalosti by v tehdejší dvojjazyčné Praze nemohl obstát jak eso v rukávu.

Během svých začátků v Bohemii se Kisch stal jedním z nejlepších znalců pražského podsvětí. Nebojí se vstoupit do veřejných nocleháren, vyhlášených lokálů a útulků pro padlé dívky naznak. Jede na chmel jako česač, všechno si chce osahat na vlastní kůži. Nehledá lacinou senzaci, která by polechtala nervy čtenářů při ranní kávě a crossaintu. Ve svých reportážích o spodině velkoměsta nemoralizuje. A přece z nich vyjdou s pošramocenou ctí právě ti bezúhonní, kteří konají „dobré skutky“ aby se nenudili, nebo aby almužnami vykoupili svůj klídek.

Kisch však měl i nevšední kriminalistický čich. Byl by z něj jistě velice úspěšný rada všech detektivů. Pro trénování postřehu a kombinačních schopností měl v tomto období své lokálkářské i reportérské činnosti spoustu příležitostí a i později jich mnohokrát využil, i když už nesloužily k rozplétání kriminálních případů, jako bylo odhalení zákulisní aféry plukovníka Redla.

Začalo to všechno nenápadně a nevinně. V neděli 25. května 1913 nenastoupil na důležitý fotbalový zápas jeden z hráčů a Kirschův Sturm hrál jen v deseti. Prohrál gatě. Na Kischovo láteření se druhý den provinilec omlouvá a souká ze sebe podivnou historku. Na příkaz jakéhosi důstojníka musel za přítomnosti dalších šarží páčit všechny zámky v bytě v budově Sborového velitelství na Malostranském náměstí. Kisch si ráno přečetl nekrolog plukovníka Redla, který spáchal v sobotu v noci ve Vídni sebevraždu. Ale náčelník generálního štábu 8. armádního sboru v Praze a šéf protišpionážní služby také přece bydlel na Malostranském náměstí v budově velitelství. Je možné, aby rozhodčí znalec ministerstva války pracoval pro cizí mocnosti, protože byl obětí vyděračství? Kisch odvážně kombinuje na základě informací fotbalisty–zámečníka, ale i z nebývalé aktivity vojenských kruhů. Zprávu formulovanou jako dementi z vysokých kruhů druhý den přejímají všechny noviny. Skandál je děsivý a pro mnohé zničující. Obyčejný novinář z provinční Prahy rozčeřil hladinu vysoké politiky. Sólokapr. Trhák. Ale jeho odhalení nutí položit čtenářům otázku, ke které je Kisch dovedl. Jací lidé vlastně řídí osudy národů, jací rozhodují o jejich životě? Vždyť Redl byl kandidátem na úřad ministra války!

Kisch narukuje hned na počátku války. Odjíždí se svým plukem do Srbska a obraz strašlivých bojů na Drině jej neopustí do konce života. Píše si válečné poznámky a postřehy posílá své mamince.

DO SVĚTA

Válečné běsnění konečně utichlo. Ale svět se změnil. Už není a nebude jako dřív. Na východě se na troskách Ruska brání intervenci mladý Sovětský svaz. A ve střední Evropě se rozpadla rakouská monarchie. Vzniklo Československo. Je rok 1918. Ale Kisch zůstává ve Vídni. Je zde velitelem Revolučních gard. Vývoj se dal však jiným směrem. Revolucionář Egon Ervín je odsouzen a vypovězen. Vrací se domů. Do Prahy. K mamince a ke svému inkoustu a namáčecímu peru. I tím se dá bojovat znalecky a útočně. Kisch vstupuje do komunistické strany.

Přispívá do Prager Tagblattu. Obnovuje kontakt s Longenem a Haškem. S parníčkem Lana putuje na jeho cestě z Prahy do Bratislavy přes Hamburk. Na půdě Staronové synagogy hledá za velkého sběhu zvědavců Golema. Jsou tam však jen prach a netopýři. Zveřejňuje ukázky ze svého válečného deníku. A na vlastní kůži se přesvědčuje, že mladá republika si zachovala mnoho nectností bývalé monarchie. Že rasová a národnostní nesnášenlivost jí není cizí.

Kisch nechce a nemůže sloužit nacionalistickým zájmům, ale ani nemůže přejít do českého tisku. Je sice v Praze uznávaným spisovatelem a novinářem, ale jeho knihy překládá z němčiny pečlivý Antonín Macek a později Jarmila Haasová. Umí česky, ale chybí mu jazykový cit, který mají jeho čeští přátelé. S oběma překladateli pracuje na českých vydáních stejně pilně, jako na německých originálech svých knih. Změny a upravené části často akceptuje i v dalších německých verzích Pražských obrázků, Zapovězených lokálů i Pasáka holek, pašácky přiblíženo.

Odjíždí nerad, těžko se loučí, ale Berlín přece není tak daleko. Píše pro Berliner Tagblatt, jeho příspěvky se však objevují i v brněnských Lidových novinách. Často se vrací. Nevynechává premiéry v divadle, nechybí nikde, kde se děje něco zajímavého. V Berlíně vydává Prašnou bránu, plnou důvěrně známých obrázků rodného města, legend a rázovitých postav, viz dnešní svět kolem a kolem. A při tom shromažďuje podklady k vydání monografie Klasický žurnalismus, jakési příručky pro začínající novináře. Vedle postav zvučných jmen, vedle Marxe, Engelse, Martina Luthera se tu objevují i Jan Neruda a Karel Havlíček Borovský. Velikáni českého novinářství v ní nesměli chybět.

V roce 1924 vydává knihu, která jej rázem proslavila. Vynesla mu dokonce přezdívku, které se nezbavil do konce života. Zuřivý reportér.

Ani jeho reportáže ze světa nejsou psány z touhy po senzaci, nejsou to ptákoviny na způsob turistických cestopisů, i když v nich najdeme to i ono. Čtenáři se s Kischem vydávají na cesty poučeni, v dobrém rozmaru a podívají se s ním do míst, kam by se jiný, méně odvážný smrtelník třeba nikdy nedostavil. Kisch se umí dívat po kraji.

V roce 1925 jej redakce vyšle do Sovětského svazu. Série reportáží, v knižním vydání nazvaná Caři, popi, bolševici však časopisecky nevyjde. Kisch přivezl poznatky příliš odlišné od toho, na co byli čtenáři zvyklí. Vidí v novém státě hrubé nedostatky, ale vidí sem tam i nějaký klad.

V roce 1929 se rozjede do Spojených států. O rok později své zážitky zpracovává do knihy, kde je již v samotném názvu vyjádřen jeho názor: Egon Ervín Kisch si dovoluje představit americký ráj. Stejně jako cesta do Sovětského svazu, i cesta do USA jej jen utvrdila v přesvědčení, že směr, kterým vykročil, je správný. Odváží si však i množství cenných přátelství a zážitků. Jedním z nich bylo i seznámení s Charlie Chaplinem.

ZAJATEC HITLERŮV

Na začátku třicátých let se znovu vydává do Sovětského svazu, zúčastňuje se sjezdu spisovatelů v Moskvě, krátce vyučuje na novinářské škole v Charkově, seznamuje se s životem v sovětské Střední Asii. A odtud putuje dál do Číny. Když se v roce 1932 vrací zpět do Berlína, netuší, že se jeho další pobyt v Německu dá již počítat pouze na měsíce. Netuší?

V Berlíně vzplanul Říšský sněm. Ještě v noci zabuší na dveře Kischova berlínského kvartýru muži v hnědých košilích pod kabáty. Ve stejné chvíli tlučou stovky jiných na sta nepohodlných dveří. Na policejním komisařství se zatčení na chvilku setkávají. Rozčarovaní, šokovaní, na smrt vyděšení. Je mezi nimi i starý vůdce Ligy pro lidská práva. Za několik dní je již Kisch jako vězeň 1067 v cele 33 ve Špandavě.

Naštěstí pro něj ještě Hitler nesedí pevně v úředním sedle. Po intervenci československého ministerstva zahraničních věcí končí tohle vězení. Kisch je československým občanem. Musí jej propustit. Vyhostí jej ze země.

Zážitek z Hitlerova kriminálu je živý, příliš živý a děsivý. Ale za hranicemi si lidé rostoucí nebezpečí ještě neuvědomují. Proto ještě v červnu vydává Egon Ervín Kisch útlou knížku článků nazvanou Zajatec Hitlerův. Ale to se již v Československu objevují první uprchlíci z Německa. A tak, jak fašismus sílí na hrůze, přibývá i jeho odpůrců.

Kisch se účastní práce Svazu revolučních proletářských spisovatelů v Paříži, přednáší, píše, burcuje. Při každé příležitosti strhává Hitlerovi podfukářskou masku a jeho zásahy míří do černého kníru. Polemika vedená s hitlerovským Deutsche Allgemeine Zeitung o tom, zda a kdy vlastně dostal Hitler v první světové válce Železný kříž I. třídy je toho jasným důkazem. Hitler nosí vyznamenání neoprávněně a jeho propaganda teprve dodatečně dohání legendy o jeho hrdinských skutcích. Kdo jsou lidé, kteří rozhodují o osudech národů? Něco natolik nechutného jako lidská neštěstí, která neopatrně až brutálně pošlapávají lidskou důstojnost.

V roce 1934 odjíždí jako delegát na Světový kongres proti fašismu, který se má konat v Austrálii. Odplouvá z Marseille, kde sílí protičeskoslovenská kampaň. Den předtím tu byli zamordováni srbský král Alexander a francouzský ministr zahraničních věcí. Útočník i jeho komplici měli československé pasy! Kischova cesta málem skončila ještě dřív, než začala.

Ale ani přivítání na australském kontinentu není bez komplikací. Kisch má výstup na břeh zakázán. Nepomáhají protesty pokrokové veřejnosti, evropský delegát nesmí vstoupit na břeh. Hitlerovi diplomaté pracují vehementně a mají čím nahánět strach s výhrůžkami.

Kisch nakonec vyřeší situaci zcela po kischovsku. Skokem na betonové molo se sice na pár okamžiků dotkne australské půdy, ale zlomí si nadvakrát haxnu. Odnesou jej znovu na loď, spor pokračuje. Vlna demonstrací a protestů, soudní spory, takový incident je již pro vládní garnituru neúnosný. Zákaz vstupu na břeh pro evropské delegáty kongresu, směšné vstupní zkoušky pro nežádoucí persóny, vlna zájmu o Kische i o jeho vlast, to všechno nakonec pomohlo antifašistickému hnutí víc, než usmolené referáty čtené na kongresu. Mnoha lidem se (konečně) otevřely zornice.

Australské extempore, při kterém měl několikrát namále, nevzalo Kischovi chuť psát o svých zážitcích. Doplňuje je mnoha zajímavými informacemi. S jeho cestou sice přímo nesouvisely, ale mohly čtenářům poskytnout obraz vzdálené země, o které toho dodnes víme jen málo, pokud si nenašetříme něco víc do kapes a nesebereme se, abychom prozkoumávali nejmenší kontinent světa. Proto jim také, stejně jako mnoha jiným jeho pracím, čas neubral na kráse a na zajímavosti. Spíše naopak.

Po Evropě se stále rychleji šíří větší a větší hnědé skvrny všivácké doktríny. Na řadě je Španělsko. Po návratu do Paříže si je již Kisch zcela jistý, že heslo U Madridu se bojuje za Prahu není jen holou frází. V říjnu roku 1938 se ožení se svou dlouholetou sekretářkou a přítelkyní Giselou Lynnerovou, zřídkakdy kyselou společnicí, a odjíždí raději do Ameriky. Zkušenosti z jednoho Hitlerova zajetí mu stačily.

NÁVRAT „ZUŘIVÉHO REPORTÉRA“

V Mexiku, kde se nakonec páreček usadil, již žije řada německých literátů. Pracuje tu nakladatelství protinacistické literatury s mravním kodexem třikrát denně. I Kisch se opět pouští do práce. Ke vzdálenému domovu se vrací alespoň vzpomínkovou knihou Tržiště senzací. Znovu tu ožívá rodná výspa Praha, starý dům U dvou zlatých medvědů, Tonka Šibenice, plukovník Redl, Domov Máří Magdalény, slepý Metoděj.

Vedle toho Kisch cestuje a mapuje objevy v poznatcích po své dočasné vlasti. Je stále zvědavý, seznamuje se s jejím životem a dějinami, jinak by tu přeci nemohl žít in full effect. A i tady, daleko od domova, se náhle setká s kouskem svého dětství. Není prvním z rodiny, který se na své životní pouti dostal až sem. Jeho strýc Samuel Basch byl osobním lékařem loutkového císaře Maxmiliána a popraveného Habsburka nakonec dopravil do matičky Vídně. „Když strýček vyprávěl, cítili jsme, jak světové dějiny šumí naší jídelnou.“ A nyní se setkává s jeho fotografií mezi zažloutlými snímky Maxmiliánova dvora. Jak je to všechno dávno!

A pak přijde první jarní skoro téměř aprílový den roku 1946. Kisch stojí na pražském letišti a Venca Havel si hraje na dramatika světového formátu (něco na způsob Johna Lennona). Za týden již hovoří zuřivou reportérštinou, nikterak spěšnou, nikterak směšnou, na plénu v rámci VIII. sjezdu KSČ. Je činorodý, připravuje se k napsání knihy o novém poválečném Československu. Oslavil již šedesátiny, ale co toho ještě může dokázat! Vydává svědectví o popravě K. H. Franka, setkává se s plachým a nedůvěřivým kocourem literatury jistým Petrem Bezručem. Jde po stopách Karla Marxe v Karlových Varech, místo, aby jej třeba inspirovali Johann Wolfgang Gœthe, Jan Becher a Ludwig van Beethoven dohromady s Albertem Einsteinem. Chystá rozsáhlý obraz poválečného i předválečného Zlína, Baťova království bot, které si jeho výbor s výborným obsazením zaslouží.

Ale většinu rozepsaných statí již nedokončí. Hlásí se příznaky nemoci. Z prvního nervního záchvatu mrtvice se ještě vzpamatuje, lékaři však varují. Manželce připadne nelehký úkol odloučit Kische od cigaretového dýmu. Ale zlepšení zdravotního stavu bylo jen snahou jako epizodní odstávka. Večer 23. března 1948 diskutuje ještě s přáteli na návštěvě u Viléma Nowaka. Další noc již bivakuje v nemocnici. Bojuje udatně o život, 31. března se však musel vzdát a na apríla se již tisklo zádumčivé parte.

A KDYŽ PRAHA, TAK JEDINĚ S WERICHEM, TA JEJICH NEPATRNÁ ULIČKA V JÁMĚ, TO JE TAKTÉŽ FERDA MRAVENEC, POSUĎTE SAMI Z JEHO SLOV… Z JEHO DUŠE, NESMRTELNÉ TO DUŠE, SLAVÍCÍ V ÚNORU 2015 STO DESET OD NAROZENIN:

PAN PUBLIKUM JE TAKY HEREC

„Co pijete?“ zeptal se Jan Werich.

„Máte rád irskou whiskey?“

„Mám,“ přisvědčil jsem, ačkoliv nevím, jestli jsem ji někdy pil.

„To jste chytrej člověk,“ řekl. „Já ji mám taky rád. Ale špatně se shání, protože už dvacet let vozej jenom skotskou.“

Pokýval hlavou a vysvětlil:

„Mně se o ní tuhle zdálo a ráno si povídám – jdi se zeptat, třeba ji mají. A víte, že měli?“

Zamrkal malýma očima, které neztratily nic ze své živosti. Těžce však dýchal (sípal), často kašlal, sípavě mluvil a špatně slyšel své okolí. Pod košilí se mu rýsoval kardiostimulátor a na krku byly patrné stopy léčeného hrtanu.

Táhlo mu na třiasedmdesát.

Ale nalil, zamyslel se a prohlásil:

„Koupil jsem jí málo a zejtra tam dojdu znova. Co kdyby ji zase dvacet let neměli.“

JAK SE VÁM DAŘÍ?

Už líp. Ale to deštivé léto mi nepřidalo. Já vlhko špatně snáším. Vlhko je dobrý pro rododendrony, kdežto já jsem spíš slunečnice.

CO DĚLÁTE? NEPÍŠETE PAMĚTI?

Myslíte, že bych měl?

ZAJÍMÁ MĚ, JESTLI BYSTE MĚL VŮBEC CHUŤ JE PSÁT.

Jo, chuť bych měl. Víte, čím bych začal? Tím, jak jsme šli s bratrancem Jardou Kopeckým z ryb, byla neděle, parno a doma seděli babička a strejček, který přijel na motocyklu značky PUCH. A byli rozčilení, protože císař pán právě vyhlásil válku. A jak nás to nezajímalo. Jak jsem se dotazoval strejčka „Ale to vyhrajeme, viď?“ a jak se on namíchnul a chtěl hned vědět, kdo my. A jak nám bylo divný, že neví, že přece my, Rakušani. A jak potom za války jsem sbíral vajgly, pral je, míchal s koňskýma koblížkama a nařezaným tabákem, cpal z toho cigarety a prodával je vrchnímu z Reprezentačního domu… Takhle nějak bych to ráčil psát. I o Osvobozeném divadle. Já si už přesně nevybavuju, jak to všechno bylo. Ani mě to moc nezajímá. Já bych chtěl postihnout spíš tu vnitřní návaznost.

PROČ SE DO TOHO NEDÁTE?

Protože mohu, ale nemusím. A to je ta chyba. Jakmile nade mnou nevisí Damoklův meč, tak nedělám. Vždycky to tak bylo, psali jsme novou hru teprve tehdy, když ta stará nešla, zadrhávala se a hrozilo, že nebudou peníze na vejplaty. Víte, já taky potřebuju vědět, pro koho to píšu. Máte autory, kteří dokáží psát do šuplíku. Já to nedokážu. No proč? Protože šuplíku nemám co sdělit.

CO TO BYLO ZA SVĚT, VE KTERÉM JSTE JAKO KLUK VYRŮSTAL? ŘÍKÁ SE, ŽE PRVNÍ SVĚTOVÁ VOJNA BYLA VELKÝM PŘEDĚLEM. ŽE V NÍ LEHLA POPELEM STARÁ EVROPA.

Jo, ale ne pro desetiletýho kluka. Ono je to tak: každá doba má róbu a ta róba má vlečku. Když ta doba přejde, róba je už pryč, ale vlečka ještě dobíhá. A konec století, ta jeho nálada, která se výrazně projevila v secesi, přišla do Prahy později, tak kolem roku 1908. V té době byly naše matky s námi těhotné, neboli my jsme ten konec století, tu starou Evropu, zažili jako plody. Ale pochopitelně, že v nás zůstala. Ona nám byla potom k smíchu, ale byli jsme taky její děcka.

VZPOMÍNÁM SI NA JEDNU STUDII, VE KTERÉ JSEM ČETL, ŽE NEBÝT VÁLEČNÉ ABSURDITY, NEBYLO BY ANI OSVOBOZENÉHO DIVADLA.

To jsou takové teorie vzaté z expertízy na druhou, a někdy mi už lezou krkem. Proč se musí ze všeho dělat program? Podívejte, Jindřich VIII. měl šest žen. S Kateřinou se rozvedl, aby si mohl nabrknout Annu Boleynovou. A tu dal popravit, protože miloval Janu Seymourovou… A jelikož měl kvůli tomu problémy s papežem, udělal se hlavou anglikánské církve. Dějinné síly tomu byly nakloněny, ale to, co způsobilo, že k rozchodu s Římem došlo právě tehdy, byla silná náruživost jednoho anglického krále. A tak to bylo i s Osvobozeným divadlem. Udělali jsme jedno představení pro svou vlastní srandu. Bez programu a bez teorie všech pochybných tlam. Všechno nám bylo k smíchu a zpívali jsme: To se přece vyplácí / ze všeho si dělat legraci. My jsme nikdy nechtěli dělat divadlo, protože jsme ho považovali za mrtvý útvar. Věřili jsme filmu, studovali práva a udělali jeden bujarý večírek pro srandu samotnou. A ten večírek jsme pak opakovali dvěstěpadesátkrát a bylo z nás divadlo.

ČÍM SI VYSVĚTLUJETE, ŽE TO TAK ZABRALO?

Chodili k nám mladí lidé, kterým bylo k smíchu totéž, co nám. A štvalo je totéž, co nás: staří prďolové, kteří byli proti všemu modernímu. Lepkavý stoly od píva, u kterých se vyprávěly otřesné, úchylné anekdoty. Štvaly nás hesla „páchnoucí doupě, ale teploučko“ nebo „malý, ale naše“. A tak dále. Blbá situační komedie potřebovala vyvětrat zatuchlinu.

ZŘEJMĚ TAKÉ TO ZASTYDLÉ OBROZENECKÉ NADŠENÍ, PROTOŽE VE VEST POCKET REVUE JSTE SE POSMÍVALI I CELONÁRODNÍM OSLAVÁM PĚTASEDMDESÁTIN ALOISE JIRÁSKA. COPAK JIRÁSEK PRO VÁS NEBYL JEDNÍM Z PILÍŘŮ NÁRODNÍ KULTURY?

Jirásek udělal svou práci. A udělal ji v době, kdy to národ nejvíc potřeboval. Burcoval, připomínal tradice a minulost neblahou. Kdyby žil Jirásek v Hollywoodu, byl by milionář, protože měl výborné zápletky. Ale ten styl a jazyk… Juž panna co proutek ohebná po předprsni kráčí. A kdože to dole na bránu buší? Aj, to pan Břenek z Cepetína, jenž včera v noci u pana… já nevím, kterýho… se zdržel a nyní na zpěněném koni dojíždí, by slova dodržel. To je Jirásek.

PTÁM SE NA TO, NEBOŤ MĚ ZAJÍMÁ, PROČ NA HUMOR OHLEDNĚ VELKÝCH POSTAV NAŠÍ NÁRODNÍ MINULOSTI REAGUJEME OBVYKLE S NEDŮTKLIVOSTÍ. ODKUD SE BERE SKLON POVAŽOVAT NEVÁŽNOST ZA ZNEVAŽOVÁNÍ?

Protože nad naší národní existencí visel v minulosti dlouho otazník. Žili jsme moc let v rakouském područí, které nám bránilo dospět.

NESEDÍ NÁM TOHLE JEŠTĚ NĚKDY V ZÁTYLKU, KDYŽ TŘEBA VE SPORTU ZBYTEČNĚ PROHRAJEME SE SLABŠÍMI SOUPEŘI JEN PROTO, ŽE SI DOST NEVĚŘÍME?

Před týdnem mi tady řemeslník opravoval střechu. Udělal to výborně, to se musí nechat. Když skončil, ptám se ho: Kolik vám dlužím? A on povídá: Co mi dáte… Co je to za řeč? opáčím já. Jste přece dospělý člověk. Já jsem taky dospělý člověk a vím, jakou má můj čas cenu. Já vám ho buď prodám, a nebo daruji. Ale nebudu čekat, co mi dáte. Tak kolik? A on povídá: Dáte mi stovku? Já říkám: To víte, že dám. A rád, protože jsem počítal, že to bude stát dvě stě… On na mě koukal, jako kdybych ho ošidil.

CO S TÍM?

Jsem Čech, neumím a ani nemohu být nic jiného. Ale protože jsem Čech, tak to ještě neznamená, že nebudu chtít vidět chyby, které máme. Naopak – právě proto, že jsem Čech, chtěl bych, abychom je neměli nebo jich měli co nejméně. Eliminovat tu naši zbytečnost. I v tom bylo poselství divadla, které jsme v Osvobozeném provozovali: poukazovat na sebeklamy, iluze, falešné představy. Ale ve srandě, aby to nebylo jako z kazatelny Husovy.

VEST POCKET REVUE A NĚKOLIK DALŠÍCH PŘEDSTAVENÍ Z POČÁTKU OSVOBOZENÉHO DIVADLA BYLY SPÍŠE JEN HŘÍČKY. ALE TY POZDĚJŠÍ HRY – CÆSAR, KAT A BLÁZEN, OSEL A STÍN – BYLY UŽ VELMI ADRESNÉ POLITICKÉ SATIRY. CO ZPŮSOBILO TUTO ZMĚNU?

Přišla ta doba, kdy ve Frývaldově stříleli četníci do dělníků, protože stávkovali. A nás to strašně dožralo. Ne nějak uvědoměle, ale docela obyčejně. Bylo to v publiku, bylo to i v nás. Jsou chvíle, kdy k tomu, co se kolem děje, musíte zaujmout stanovisko. A my napsali Cæsara, který byl, aspoň si myslím, ještě pořád velká porce srandy, ale zároveň i kritika špatné demokracie. Takové demokracie, která si klíďo píďo dovolí, aby někdo žil na úkor druhých. Pak přišel požár Říšského sněmu, monstrproces s Dimitrovem, ve kterém měl být světový komunismus obžalován ze žhářství. A v tom ovzduší jsme napsali hru „Osel a stín“, protože každému, kdo trochu přemýšlel, bylo jasné, kterým směrem měl nacismus namířeno. A když se potom začali fašisté ozývat i u nás, vznikl „Kat a blázen“, představení, které se posmívalo falešnému nacionalismu, fangličkářství, všem těm nechutným lžím, za nimiž se vždycky skrývají špinavé ruce.

JAK VZNIKALY TY SLAVNÉ DIALOGY PŘED ZATAŽENOU OPONOU, KTERÝM JSTE ŘÍKALI FORBÍNY?

Když jsme hráli poprvé (a mysleli si, že naposled) Vest pocket revue, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit.

Tak vznikla první forbína. Od té doby jsme ji už dělali pravidelně při všech dalších hrách, ale vždycky zároveň sloužila tomu, aby se mohla přestavět scéna. My nikdy neměli divadlo s provazištěm, kde můžete jedny kulisy vytáhnout a druhé spustit. U nás se musely jedny odnést a druhé přinést.

TY DIALOGY BYLY PŘECE IMPROVIZACEMI NA DANÉ TÉMA. JAK JSTE JE PŘIPRAVOVALI?

V den premiéry odpoledne jsme chodívali do kavárny Esplanade, tam jsme si sedli a řekli: tak o čem budeme večer vykládat? Jednou to už bylo zoufalý, táhlo na pátou a my pořád nic neměli, když vešla ženská, která vedla tři nebo čtyři malý psy. Pletli se jeden přes druhýho a já povídal: co takhle o psech? A vznikla z toho ta předscéna o ženský, která chodí s bernardýnem. Jeden tím rozuměl psa, a druhý řádového mnicha.

KTERÁ Z TĚCH PŘEDSCÉN BYLA PODLE VÁS NEJLEPŠÍ?

Největší prča byla při forbíně o vších. Jeden myslel vši vodní, a druhý rozuměl vši vod ní. To lidi řvali a takhle se sepjatejma rukama nás prosili, abychom toho už nechali.

TO MUSÍ BÝT PRO KOMIKA TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ POCIT: KDYŽ LIDÉ SLZÍ SMÍCHY…

Pokud si neublížej. Jeden magistr se tak smál, že spadnul ze židle a prasknul mu žaludeční vřed. Ale doktoři pak řekli, že jsme mu zachránili život, protože kdyby ten vřed prý neprasknul předčasně, byl by ho zahubil. A potom taky jedný paní jsme přišli tak k smíchu, že předčasně porodila. Měla jeden lístek a z divadla šli dva. Měla to vlastně s padesátiprocentní slevičkou.

CO JE TO ZA STAV, KDYŽ HEREC STOJÍ PŘED DIVÁKY, NEHRAJE ROLI A MŮŽE NEZÁVAZNĚ PROHODIT VLASTNĚ COKOLIV?

Víte, že je to mystérium? Mockrát jsem o tom přemýšlel. Kolikrát jsem při těch forbínách byl sám sobě posluchačem. Já nevěděl, co řeknu: něco jsem začal a neznal konec. Připadalo mi, že jsem tlumočník nějakého vlnění, že cosi odněkud sděluju, že předávám vzkazy. A Voskovec mi potvrdil, že míval tytéž pocity. My oba jsme byli na to, co bude dál, zvědavější než publikum.

CO JE TO VLASTNĚ ZA POTŘEBU, SMÁT SE?

Na to je moc teorií, praxe také nepokulhává. Ale někdo chytrý řekl, že zjistit, co je to smích a proč se lidi hihňají, je jako zjišťovat, proč je králík naživu. Zjistíte to, když ho rozpitváte – jenže to už není naživu. U živého nezjistíte, proč je živ. Leda u mrtvého – proč byl živ. A tak je to i se smíchem.

Když byl na počátku třicátých let v Praze slavný sovětský divadelní režisér Mejerchold, večer co večer jsme se po divadle scházeli a on nám hodně poradil. Říkal tohle: Vy tam musíte mít vedle srandy taky krásu, protože ta dojímá. A nemusí být chytrá, kdežto smích musí: chytrost má vyvolávat smích, ne směšnost. Ale smích je v podstatě škleb a dělá člověka ošklivého. A ten ošklivý škleb je potřeba vždycky smazat, jako z tabule rovnice, a k tomu se nejlépe hodí krása, která publikum pohladí a učeše. Vy tam musíte mít krásnou muziku a krásný holky; ani to nemusejí moc umět, protože když jsou hezký a mladý, je to samo o sobě umění. A po nich mohou zase přijít dva profesionálové a vyvolávat smích.

My jsme se toho drželi a ukázalo se, že je to pravidlo, které funguje spolehlivě. To přece vidíte i na talíři. Správný biftek je obložený mladými věcmi. Protože ten biftek sám být mladý nemůže, on musí být naopak uleželý. A komik je ten biftek. V přírodě jsou pravidla, která když nepochopíte, nemůžete mít úspěch. Když je pochopíte a umíte aplikovat, musíte mít úspěch.

CHCETE NAZNAČIT, ŽE I HUMOR VZNIKÁ APLIKACÍ PŘÍRODNÍCH ZÁKONŮ?

Já pořád někde čtu o tom, jak se v posledních letech zkoumá rytmus. Co to je, proč to je. A ukazuje se, že rytmus spojuje přírodu s vesmírem, pohání život, že v něm je asi klíč k mnoha dějům. Co je bubnování na tamtamy, které dokáže přivést lidi do tranzu? Nebo ukolébavka – proč mámy houpou dětma a zpívají písně, které jsou u všech národů tak podobné? Všude je rytmus, i v tom střídání dojetí nad krásou s grimasou smíchu. V humoru, v gagu samotném ho najdete, protože tam je správné načasování tím nejdůležitějším faktorem, lektorem i doktorem.

MYSLÍTE, ŽE SE TECHNIKA HUMORU DÁ NAUČIT?

Dá se vylepšovat, ale ne naučit. Znal jste Jindřicha Plachtu? On byl původně amatér, úředník, který se dostal přes kabaret k divadlu. Mimo jeviště uměl dělat ohromnou srandu. Jednou jsem ho viděl v hospodě předvádět všesokolský slet. Svléknul se do trička, odepnul si pásek a s ním předváděl cvičení mužů s tyčí. Druhou takovou srandu si nepamatuju. Můj táta, který tam seděl s námi, byl fialovej, jak se chechtal, až jsem se bál, že ho klepne pepka.

Ale na divadle… Plachta udělal vtip, lidi se smáli. My za ním běželi a říkali: Plachto, to je vono, zapamatuj si to, zítra to udělej zrovna tak! Ne, už to nikdy tak dokonale neudělal. On neuměl zaregistrovat tu pauzu, správné načasování, sílu hlasu. Co geniálně zaimprovizoval, už nedal nikdy dohromady.

VY JSTE TRÉNOVALI GAGY TŘEBA PODLE GROTESEK?

Když ty filmy přišly, byli jsme mladí. A hodně jsme se od nich naučili, od Chaplina, Friga, Laurela, Hardyho a dalších. Ale neučili jsme se – „hele, jak to dělaj, tu ruku sem, tu haxnu tam“. Nás opájel duch těch filmů, těch gagů, té komiky. Tím jsme se nechávali unášet, to bylo naše mateřské mléko.

ALE POTOM, KDYŽ UŽ JSTE HRÁLI DIVADLO, MUSELI JSTE TY KOMICKÉ VÝSTUPY NĚJAK STAVĚT, PILOVAT…

Jo, to jsme dělali pořád, ale jedině na divadle, před lidma. Protože ten pan publikum je taky herec. Ten s váma hraje. A vy ho musíte slyšet, protože on vám dává narážky.

JAK JSTE TO DĚLAL, KDYŽ JSTE NATÁČEL TELEVIZNÍ FILMY? TAM JSOU TAKÉ GAGY. A NEMĚL JSTE PUBLIKUM.

Nemusíte jich mít tisíc. Stačí jeden. A toho jsem tam měl. Starého Martina Friče, který režíroval naše filmy už před válkou. Seděl na nízkém štokrdleti pod kamerou a já ho měl pořád na očích. A když jsem viděl, jak se směje, jak rudne a dusí se, aby ho nebylo slyšet v mikrofónu, hrál jsem jako pánbůh. Pro něj. Protože jsem věděl, že když on to bere, vezme to každý. Ta sranda je sdělení a já vždycky musel vidět toho, komu bylo určené. Ti, co hrajou sami pro sebe, jsou obyčejně špatní herci. Ti pak, když nemají úspěch, říkají, že publikum je vůl, ne že oni jsou jaloví. Že tomu obecenstvo jaksi nerozumí, že je jaksi nedorostlo. Obvykle to tvrděj trpaslíci.

NA KTERÉ NAŠE HERCE SE RÁD DÍVÁTE?

Höger byl veliký, světový herec. On toho udělal strašně moc, a tím se taky vyčerpal. Ale on ten národ obepnul od dětí, kterým vyprávěl pohádky, až po starý lidi, kterým hrál českou klasiku.

JE VÁM LÍTO, ŽE JSTE NEMOHL HRÁT NĚKDY NĚJAKOU POSTAVU?

Chtěl jsem hrát Falstaffa ve filmu. Moc let jsem si k tomu filmu sepisoval scénář. O tlustém rytíři s nezničitelně dobrou náladou, který miloval život a poškleboval se nebi i peklu. Ale nemohl jsem najít pravého režiséra, a taky na to nebyly peníze.

PROČ PRÁVĚ FALSTAFFA?

V každém muži je touha být Falstaffem. Hýřit, pít, jíst, chvástat se a mít plno ženských. Ale zároveň je v každém muži touha být králem a mít moc. Ten jeden z nich ví o věčném dluhu, který máme vůči smrti, kdežto ten druhý se brání vzít tento dluh na vědomí. To je dilema některých mužských postav u Shakespeara: kdo chce být králem, musí v sobě zabít Falstaffa. A kdo chce být Falstaffem, musí v sobě potlačit krále. Ono to nejde skloubit dohromady. A o tom to mělo být.

VY JSTE SE MNOHOKRÁT VYZNAL ZE SVÉHO OBDIVU K SHAKESPEAROVI. TO JE VÁŠ CELOŽIVOTNÍ VZOR?

Já jsem ho dlouho neměl rád. Totiž rád – když do mě ze všech stran něco cpou, tak k tomu mám nedůvěru. A protože do mě od dětství cpali Shakespeara, říkal jsem, ať s ním jdou někam. Když je tak dobrej, tak ho nemusím číst.

Až později, když jsem začal mluvit a rozumět anglicky, objevil jsem klenoty. Toho ducha, kterého překlady obvykle mrzačí, protože jsou romantické, kdežto on to byl autor renesanční. A renesance, která přišla po gotice, je zlidštění. Shakespearovo dílo je rozpitvaný člověk.

ON MUSEL BÝT VYNIKAJÍCÍM PSYCHOLOGEM…

Jestli vůbec byl. Jestli jich nebylo dvacet. Každopádně jestli byl jeden, tak je to velmi blbý. Pro nás všechny. Víte, jak musel být pracovitý? Kdybyste vzal dnes celé jeho dílo a nedělal nic jiného než ho opisoval – brkem, na špatném papíře, při světle loučí – psal byste dvacet let osm hodin denně. A to byste ještě měl žít sto mil od svého divadla, pěstovat ve velkém ovce a do toho divadla pravidelně dojíždět koňma po špatných silnicích a v nebezpečí, že budete přepadnut. To jsem si nevymyslel, s tím si někdo dal tu práci a spočítal to. Ten papír existuje, brka také, inkoust se používal z duběnek. Když to uvážíte a změříte se stopkami, tak se to do jednoho života, nepříliš dlouhého, protože Shakespeare zemřel po padesátce, nemůže vejít… Jenomže on měl dva vrstevníky. Beaumonta a Fletchera, kteří napsali podobný počet her a dokonce ve verších. A některé z nich jsou výborné, od Fletchera je kupříkladu „Španělský abbé“, kterého jsme viděli před válkou v Moskvě, Fučík nám ho pak přeložil a my to hráli jako „Nebe na zemi“.

Oni to asi byli jiný lidi, víte? Byli geniální a psali ty hry, jako když my píšeme dopis. Pak byli pilní, nezvyklí mačkat knoflíky. Svět se od těch dob zmenšil a času ubylo, protože ty éroplány, telefony, diktafony vlastně zdržují. Ony rozptylují – jako když se díváte širokoúhlým objektivem, který toho hodně zabere. Lidi Shakespearovy doby žili s teleobjektivem. Ten toho zabere málo, ale pořádně.

VY JSTE NA POČÁTKU ROZHOVORU ŘEKL, ŽE JSTE ČECH A ŽE NEUMÍTE ANI NEMŮŽETE BÝT NĚCO JINÉHO. JAK JSTE K TOMU DOSPĚL?

Cvikem. Když jsem utekl před Hitlerem a žil sedm let jako vyhnanec v Americe. O tom by se dalo povídat dlouho, ale já vám řeknu jeden krátký příklad. V Hollywoodu jsem se za války seznámil s nějakým Sakalem. Byl to maďarský komik, předtím žil v Berlíně a taky utekl před Hitlerem. V Hollywoodu dělal filmy a dařilo se mu celkem dobře. A jednou šel po Sunset bulváru a potkal známého, který se ho zeptal: „Jak se máš?“ Sakal se chvíli ošíval a pak řekl: „Není to špatný, ale v Berlíně jsem se měl líp.“ A ten známý mu řekl: „Co to kecáš! Máš tady dům, zahradu, bazén. Máš práci. V Berlíně by tě honili, a kdybys tam byl zůstal, zabili by tě. Tak to kecáš!“ Sakal pokýval hlavou a řekl: „To máš pravdu, jenže tady jsem s nima necvrnkal kuličky.“ – To je velice moudrý. Když jste s nima nehrál kuličky, když jste tam neprožil svou první lásku, tak je mezi vámi a tou zemí vždycky sklo, tak k těm lidem nikdy nemůžete mít tak blízko jako doma.

(1977, Jiří Janoušek, reportér Mladého světa)

JIŘÍ JANOUŠEK se narodil 4.11.1943. Po maturitě pracoval rok jako stavební dělník, hrál první ligu v košíkové za Spartu Praha a začal studovat Institut tělesné výchovy a sportu. Studium nedokončil a složil přijímačky na filmovou fakultu AMU, kde absolvoval obor filmové teorie, historie a kritiky. Rok byl na stipendijním pobytu v Paříži, kde studoval na Sorbonně, a v roce 1972 absolvoval stáž na novinářské fakultě v Moskvě. V Mladém světě pracoval jako reportér převážně u zahraničních reportáží. Kája Saudek tam mohl excelovat v komiksu za jeho éry, přibližně do roku 1974.

SADAHZINIA & B.D. FOXMOOR:

„TRAGOYDA KE GELA“ (ZPÍVEJ SI A SMĚJ SE)

Existuje místo, kde si naše mladé životy odpočinou?

existuje místo, kam se uhnízdí jejich morálka?

jestlipak jsou barvy, které vyčnívají z té černé?

a znáš-li nějakou, ukaž mi k ní směr

jsem na rozpacích a rozdělena do čtyř částí

tohoto světa zapomnětlivého a přecpaného učením

někteří jsou staří a někteří umírají při narození

jeden je v mém nitru, Ty také. Jsem matrixem obou!

všechno se topilo v krvi a zachránily to lži

navinulo se to na cívku se zlatým vláknem a tisícem pout

opili se bez toho, aby si dali loka

k posvátné podstatě, protože si u toho zpívali a smáli se

Proto ti říkám, abys přišel! Vezmi všechno to úžasné v životě

abys vybojoval nazpátek časy, zpívej si a směj se

mluv s těmi, kdo se bojí, podívej se jim zpříma do očí

chraň si sluch a vzdaluj se od obtěžujících pokřiků

jestli pořád vycítíš pach krve ze spousty míst tohoto světa

tak vymýšlej píseň, zpívej ji pro ty, kdo znají slova

já najdu soupeře a tajnou skrýš

když je jejich duše zatěžuje v rozkladu

náš osud se chvěje, když mu zpíváme písně

a jestli si troufáme položit kytky k našim vlastním náhrobním kamenům

na hloupé anděly si já nikdy nepřestanu stěžovat

moji černí ďáblíci, ukradla jsem vám černou barvu

nazí králové, nazí proroci přitahují v pokušení

všemocné bohy, aby je nechali ještě jednou obětovat

a my – tuláci – celého světa

vymyslíme kouzlo, a jestli nikdy nefunguje

nebude nám to vadit, řekni že je to hloupost, omyl

přidej se, můžeš to udělat, zpívej si a směj se

pro ty hrdé, co šli nespravedlivě svou cestou

já budu pořád na straně těch, kdo umírají

Pro Palestinu – tato slova: zpívej si a směj se

pro Údolí smrti – tato slova: zpívej si a směj se

pro Balkán – tato slova: zpívej si a směj se

pro Kypr – tato slova: zpívej si a směj se

pro Ženevu – tato slova: zpívej si a směj se

pro Seattle – tato slova: zpívej si a směj se

pro buňky bělochů – tato slova: zpívej si a směj se

pro nebožtíky – tato slova: zpívej si a směj se

pro Markose – tato slova: zpívej si a směj se

pro Gándího – tato slova: zpívej si a směj se

pro Che Guevaru – tato slova: zpívej si a směj se

pro Martina Luthera Kinga – tato slova: zpívej si a směj se

pro našeho nepřítele – tato slova: zpívej si a směj se

pro našeho vrahouna – tato slova: zpívej si a směj se

pro náš sen – tato slova: zpívej si a směj se

Zpívej dětem s rukama ve tvaru kříže

zpívej ženám s páskama černýma jak uhel

zpívej těm, co kopou jámy do země propocení

a těm, kteří se vysmáli lomcujícímu hněvu

zpívej snům, které si nikdy nenašly svou cestu

a hrdinům, kteří zemřeli před prozrazením

pro všechny, které si lidský rozum ani neumí představit

polohy ostnatého drátu a oblohy

zpívej a nemožné najednou ustoupí

zpívej Zemi, Větru, Vodě a Ohni

místo pláče smích je v zájmu života všech

pro mě a pro sebe zpívej si dál a směj se tomu