JŐNS JACOB BERZELIUS
☼ 20.8.1779 VÄFVERSUNDA a bez peřiny sněhu ۞ 7.8.1848 STOCKHOLMES, Pes bez Božky & Božkovského lektvaru chemie v lahvi Stock…
Švédský chemik není komik, švédský chemik Berzelius byl v první půlce devatenáctého století pokládán plným právem za „vrchního rozhodčího“ své vědy. Stal se jím hlavně zásluhou pěti vydání své učebnice na názorné chemické reakce, v níž syntetizoval pokroky v chemii své doby. Stal se jím také zásluhou svých každoročních zpráv zpravidla a výlučně o pokrocích fyziky a chemie, které vydával v letech 1821 až 1848.
Berzeliovo dětství a mládí nebylo moc povedené. Narodil se 20. srpna 1779 v ostgotlandské vesnici Väfversunda a jako čtyřletý ztratil tátu, tehdy vyučujícího lekce pilnosti nepovadlou mládež v Linköpingu. Jeho matka se neváhala znovu provdat za pastora Anderse Ekmarka, avšak tři léta po sňatku se skončila její životní dráha. Legenda údajně vypráví, že otčím Ekmark často podnikal i s nevlastním Jőnsem výlety do volné přírody a když postřehl jeho vnímavost, měl vyslovit mínění: „Jacobku, máš dost nadání k tomu, abych kráčel ve stopách Linného!“ Ve stopách slavného švédského „krále květů“ Carla Linného! Jőnsův prospěch ve škole však tomu neodpovídal. Berzelius si musel na studia přivydělávat a sotva tedy mohl příkladně studovat. Jeho touhy směřovaly jinam než to u jeho vrstevníků chodívalo. Spíše hledal svou budoucí zemi neoranou. Hledal i poté, co roku 1797 začal v Uppsale studovat lékařství, ve zdravém těle chutný zdravý duch. Chemie ho zprvu extra nezaujala. Jeho profesor při zkoušce v prosinci 1798 uzavřel, že Berzeliovy znalosti z chemie jsou tam mizerné, že pokud znalosti v jiných předmětech podá také s ostudou, bude snad lépe, když se ve studiích rozloučí.
Berzelius naštěstí nezůstal vykolejený u počátečních školních nezdarů. Koncem jara 1799 začal makat v laboratoři pokus omyl pokus bingo. Jeho učitel Afzelius se ho hned zkraje zeptal, zda aspoň tuší, jaký je rozdíl mezi kuchyní a chemickou laboratoří, vybavenou výbuchy materiálu i výbuchy lidského smíchu. Berzelius odvětil, že prací. Čas, který měl jako student vyhrazen pro laboratoř, mu pochopitelně nestačil. Podmázl tedy sluhu a pracoval v laboratoři i v době, kdy měla být uzamčena na sedm západů. Po čase byl samozřejmě „přistihnut při činu“. In flagranti amulet a bomba omeleta. Od té doby mohl, jak se mu zlíbilo, experimentovat každičkou volnou chvíli. Vybudoval si i svou vlastní přehlednou malou laboratoř. Naučil se tavit sklo. Většinu přístrojů, které používal už jako světoznámý pan chemik, si od metody „do it yourself“ sám „vošéfoval“. Úžasnou přičinlivostí dosáhl toho, že za necelých dvacet let dokázal analyzovat na dva tisíce patnáct pěkných chemických sloučenin. Už jako student uměl připravit kyslík a před kolegy demonstroval jeho super skvělé vlastnosti.
Právě kyslík je klíčem k osvětlení velkého Berzeliova obratu ke studiu chemie s láskou a péčí. Už v roce 1799 prostudoval Girtannerovy „Základy antiflogistické chemie“ a zřejmě jako počáteční začátečník ve Švédsku pochopil zdárně oxidační chemii francouzského teoretika pana Antoina–Laurenta Lavoisiera (☼ 1743 – ۞ 1794).
Základ Lavoisierova učení spočíval ve vysvětlení záhady, co se týče podstaty prvků a úlohy kyslíku v chemických reakcích. Představa, že všechny látky jsou složeny z prvků, principů, živlů anebo elementů, se zrodila v počátcích antické řecké civilizace. Smyslovým vnímáním se tehdy dospělo k cíly, že všechny vlastnosti látek je možno redukovat na několik málo základních vlastností a hypoteticky odvodit, že materiálním nositelem těchto základních stavebních vlastností je několik nejjednodušších látek (země, voda, vzduch, oheň…). Chemické látky byly chápány vlastně jako směsky těchto hypotetických „prvků v objemu celku“. Alchymisté k nim přidali síru, rtuť a sůl a nakonec vznikla představa o „prvku floxu neboli plamene“, o flogistonu. Chemické reakce se pak vykládaly buď jako „vydělování“ flogistonu anebo jako „soulož spoje na spoje“ flogistonu s chemickými vlastnostmi. V prvém případě šlo o oxidaci, ve druhém pak o redukci. Je nabíledni pro pana Vajíčko (bílek vs. žloutek, oba se mají rádi jakožto symboly rodícího se kypícího života), že obě tyto reakce byly vykládány přímo opačně ve srovnání s tím, jak probíhají. Oxidace byla pro flogistoniky rozkladem, redukce pak slučováním a nabalováním vyšších hodnot!
Práce s uzavřenými soustavami chemických látek vedly k zásadnímu zjištění novoty, že hmotnost reaktantů v chemické reakci se rovná hmotnosti jejich produktů, což zobecněno znamenalo zákon o zachování hmotnosti. Skutečného přírodovědeckého obsahu však tento zákon džungle nabyl až teprve tehdy, kdy za prvky začaly být chápány skutečně nejjednodušší a chemicky dále nedělitelné látky. A tato koncepce byla výsledkem bádání mistra Lavoisiera. Bylo nutno odmítnout představu o flogistonu a dospět k poznání významu kyslíku v základních chemických reakcích. Na těchto poznatcích založil Lavoisier systém zánovní, antiflogistonové a oxidační chemie, který se stal východiskem z nouze tápání ostatních a super začátků chápání Berzeliovy práce.
Berzelius byl analytikem, který si dál osvojil zákon, že hmotnostní poměr prvků anebo součástí dané sloučeniny je vždy stejný, a další zákon, podle nějž v případě, tvoří-li dva prvky víc sloučenin, poměr jejich hmotností v těchto různých sloučeninách se dá vyjádřit malými celistvými čísly. První z těchto zákonů je zákonem o stálých poměrech slučovacích, druhý z nich zákonem násobných poměrů slučovacích. Uplatnění těchto zákonů znamenalo novou etapu kvantitativní analýzy. Začal je uplatňovat pochopitelně i soustředěný Berzelius. Evropskou proslulost mu přinesl objev nového prvku ceru (byl nazván podle planetky Cerery). Sám nebo se svými kolegy a učni objevil selen, thorium, křemík, Oithium, vanad, titan, zirkon, tantal a niob. Berzelius byl analytický chemik, který zjišťoval hmotnostní poměry prvků a součástí ve sloučeninách. Tato jeho práce směřovala přímočaře za nosem ke stanovení relativních atomových hmotností prvků, přičemž východiskem se mu nutně (a vážně NIKDY SMUTNĚ!) stala relativní atomová hmotnost kyslíku. V roce 1826 sestavil tabulku relativních atomových hmotností známých prvků v řadě za sebou a přepočítáme-li jeho údaje, pak zjistíme, že většina z nich je příbuzná i dnešním hodnotám. Vodík měl hodnotu jedničky (dnes 1), kyslík šestnáctky (dnes jen 15,99), dusík čtrnáctky celé a dvou desetin (dnes je to 14,006), uhlík dvanáct celých dva (dnes 12,011), zlato sto devadesát devět (dnes 196,967), železo padesát čtyři hodnot celých dvě desetiny (dnes 55,847) a tak bychom ještě mohli pokračovat. Ke konci Berzeliova života bylo vyčmucháno již 54 prvků. Relativní atomové hmotnosti pětačtyřiceti z nich byly stanoveny v podstatě neomylně až geniálně přesně.
Berzelius doslova dostudoval v roce 1802. O pět let později už byl profesorem chemie a farmacie (…bylinky, no hlavně bylinky Vám zabírají na neduhy všeho druhu jako pozdravení silné podpůrné duhy!) na nově zbudovaném institutu Lékařsko–chirurgické péče o pacienty ve Stockholmu. Brzy poté byl zvolen členem stockholmské Královské akademie věd, v roce 1810 dočasně jejím prezidentem a o osm let později se stal jejím stálým sekretářem.
Představu o atomech má člověk již od počátků řecké antické civilizace. Po kostrbatém vývoji vpřed jí vtiskl novodobou podobu až anglický fyzikus John Dalton (☼ 1766 – ۞ 1844), pro něhož byly atomy nositeli všech kvalitativně specifických vlastností prvků v pohybu širokém a bystrozrakém a jako částice představovaly kvantitativní minima dělitelnosti chemických látek. Problém spočíval ovšem v tom, že představu o atomech jako nejmenších a podle tehdejších nejmarkantnějších představ dál už nedělitelných částic nebylo možno experimentálně přímo ověřit, otestovat na chemických zvířátkách pokusů. To dovedl až náš nástup na plac.
Daltonův atomismus směřoval k vyjádření výsledků chemické práce za pomoci značek a vzorečků. Pokusil se o to sám Dalton. Jeho základní značkou byl kroužek. Atom kyslíku znázorňoval jako … ҉
atom vodíku jako ʘ, atom dusíku jako kolo mlýnské s čárkou jednou uvnitř ne vodorovně ale svisle s tímto symbolem Θ, jeden pěkný atom lamželeza jako měkké i uvnitř kruhu ҈i atom cínu jako té v kroužku, žádné raráškové ®, přičemž do kroužků vpisoval začáteční písmenka anglických pojmenování prvků (železo–iron maiden, cín–tin, a tak obdobně odborně zábavně). Chemické vzorce pak vyjadřoval seskupováním těchto značek podle výsledků analýzy dané chemické sloučeninky. To byl nesporně pokrok, avšak pro svou nepraktičnost se neujal v praxi.
Berzelius postupoval jinak. Chemickými značkami mu bylo první písmeno anebo první dvě písmena latinských pojmenování vypozorovaných prvků v akci. Síru vyjádřil značkou S (od sulphur), kyslík značkou O (od oxygenium), křemík značkou Si (od mafiánsko výhodné slangové mustangové ohrady silicium), železo lam lamželezo značkou Fe (od ferrum na férovku) a tak dále. Počet atomů ve sloučenině plezírů nebo gejzírů vyjadřoval číslicí vlevo od značky (například: 2 NaCl). Číslovka nahoře napravo od značky násobila relativní atomovou hmotnost zdatného prvku od ní vlevo (například Al²O³). Byl prvním, kdo psal chemické značky tak, jak je dodnes píšeme.
V roce 1812 byl Berzelius v Londýně. Seznámil se tu i se zakladatelem elektrochemie Humphrym Davym, který vysvětlil elektrolýzu a vypracoval teorii kyselin. O některých dojmech ze setkání s Davym si poznamenal psací dojem: „Zavedl mě do laboratoře. Nic se nedělo, to hlavní se teprve mělo přihodit. Byla to poměrně dobře vybavená místnost, z níž jedna část byla vlastní laboratoří a druhá posluchárnou pro příchozí. Byl tu svého druhu ukrutný binec, nutný v každé pečlivější laboratoři, kde se pracuje a kde se nikdo nefláká a kde musí být vše ihned po ruce, aby se nemuselo pokaždé, kdy je to nutné, upalovat ke skříni nebo k zásuvce. S radostí jsem se nyní přesvědčil o tom, co jsem dříve jen tušil, totiž, že uklizeno v laboratoři svědčí jen o lenivosti chemika…“
Chemické vazby hodné hodně svého uplatnění v praxi lechtivosti bez lenivosti a bez skrupulí, jaképak vokolky, půjdeme to ládovat i do podmořské ponorky s panem Neptunem na každou větší Fish, vazby byly před Berzeliem vykládány zákony jakési to všeobecné přitažlivosti, a protože všeobecná gravitační pohonná teorie počítala jen s hmotností zátěže těles a se vzdálenostním rozestupem mezi nimi, pak všechny tyto výklady nutně pokulhávaly. Nešlapaly. Neměly v sobě roztáčené kolo jako Kolombína v pyžámku nehlídaná na zámku a Kolombo – pro ni děsně chytrej frajer. Prvořadý význam pro Berzelia měl fakt, že při elektrolýze se u každého pólu nakupil jen určitý typ látek, elektrocuc, při elektrolytickém rozkladu vláken vody u jednoho pólu vlákno známé jako vodík, a u druhého zas jako kyslík, a nikdy naopak. Z takovýchto poznatků vydedukoval závěr, že každá sloučenina, která se takto rozkládá, má část elektropozitivní a částečku hrom aby tě bacil ELEKTRONEGATIVNÍ, které se při muchlání plus a mínus vzájemně vylučují, nebo vzrušují a vyrušují tedy snad „neutralizují hořkost ve sladkokyselém nálevu“. Jeho výklad elektropolarity chemických chuchvalců sloučenin všech chutí do sblížení byl prvním vědecky a experimentálně fundovaným procesem pokusu demonstrovat názornou podstatu chemických vazeb. Ty chemikálie jsou věda jako vzájemná chování u lidí v jednom městě uprostřed světa. Často se Berzeliovi vytýká, že byl vitalistou, že při výkladu vzniku organických látek počítal s působením jakési „životadárné síly“. To byl silný prvek idealismu v jeho vědeckých názorech. Tento vitalismus byl však projevem rezignace analytika před metodickým zkoumáním pulsujících a jistě vlhnoucích organických látek. Vedl k tomu, že Berzelius svou pozornost soustředil na látky, které vznikaly bez působení tajemné vitální síly, tedy na látky anorganické. A právě zde mohl bez skrupulí svou elektrochemickou teorií chemické slušné slučující se vazby poměrně spolehlivě konstatovat, co se to tam u nich děje za neplechu jevů.
Berzelius se svou prací nezapomenutelně výrazně jadrně uplatnil i ve vývoji západočeské přírodovědy. Přijel do Čech v roce 1822, kdy už byl stálým tajemníkem švédské Královské akademie věd. Výsledkem jeho pobytu byla studie „Výzkum minerálních pramenů Karlových Varů, Teplic a Kynžvartu“, kterou do němčiny přežvýkal a roku 1823 v Leipzig vydal jeho učeň Gustav Rose. Za dalšího pobytu u nás analyzoval zaječickou minerálku. Jeho studie „Zaječická hořká pitná voda“ vyšla v německé horečnaté mutaci ve druhém vydání roku 1843 za pár krejcárků k mání v Praze. Výzkumy Berzeliovy se silně soustředily ke karlovarskému Vřídlu a je významné, že vysokou teplotu vod tohoto excelentního pramene uváděl hypoteticky v souvislost s existencí sopečného krbu v Podkrušnohoří. Ještě větší význam si zasluhoval Berzeliův pobyt u Špalíčku v Chebu 30. a 31. Července 1822. Setkal se tu s výřečným Němcem s Johannem Wolfgangem Gœthem a s prezidentem Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách Kašparem Šternberkem, světoznámým a přínosným přírodovědcem. Spolu s nimi uspořádal přírodovědecké ohledání důkazů na nedaleké KOMORNÍ HŮRCE, o niž se přírodovědci zarputile hádali od roku 1773, kdy Ignác Born vydal skvělou studii „O vyhaslé sopce na okraji Františkových Lázní“.
V čem spočívala podstata roztahaně zdlouhavého sporu? Přírodovědci, kteří vycházeli také z výsledků Bornovy studie, se domnívali, že KOMORNÍ HŮRKA je skutečně vyhaslou sopkou. Jejich odpůrci, kteří pokládali pána vod Neptuna – proto „neptunisté“ – za tvůrce všech známých druhů hornin, zase dokládali, že jde o nepravou plastickou sopku, vzniklou následkem požáru podzemního uhelného ložiska. Neptunisté nakonec své mylné kydy prosadili. Gœthe a Šternberk přísně respektovali vědecky akurátně zjištěná a ověřená fakta, avšak v názorech na původ KOMORNÍ HŮRKY zůstávali silně nejistí jak v rozpacích prověřované kapacity vědeckého poznání richtig tüchtig und so wichtig. Berzeliovi bylo v roce 1822 třiačtyřicet let. Byl tedy švarným mladíkem v pohybu své poezie ve srovnání s jedenašedesátiletým kmetem Šternberkem a třiasedmdesátiletým pokročilým králem poezie všeho druhu Gœthem. Jeho stanovisko je jasné: KOMORNÍ HŮRKA je pravou, skutečně neplasticky vyhaslou sopkou pod Sluncem. Jeho argumentace byla tak přesvědčivá, že ani tak věhlasní učenci jako Šternberk a Gœthe s ní nemohli vést svůj odpor a velký boj.
V roce 1819 byl Berzelius už churavějící neTryskáč chemikální odloučenina, jinak chabounká sloučenina s bolestí. Do západočeských lázní jezdil jako za poslední báječnou bylinnou a minerální záchranou. Aby se mohl zcela pěkně věnovat své laboratoři, zřekl se v roce 1832 lákavé profesury. Nebyla to poslední jeho oběť chemii. V dopise německému chemikovi Justovi Liebigovi, psaném v říjnu 1835 husím brkem černé na bílém, se svěřuje decentněji: „V prosinci mám svou veselku a teď dělám Ordnung ve svém chaoticky staromládeneckém příbytku, aby v něm mohla uhnízdit se krásná žena. V souvislosti s tím se chemie musí podřídit mnoha dalším dimenzím. Dosud mě zaměstnávala z principu vyššího principála jen chvála, že je tu ona. Nebude špatné, dostane-li chemická reakce také adekvátní soupeřku, chachá.“ Berzelius nepsal tak docela upřímnost. Víc než ve svém domě se potloukal již déle v rodině bývalého prezidenta komerčního kolegia Gabriela Polliuse, jehož dcera Betty se stala jeho chotí.
Od mládi trpěl Berzelius bolestmi palice, tedy mozkových útrob, v bance s centrálním počítačem. V roce 1845 musel omezit své nasazení v práci, protože ztrácel pro chemika tak důležitý instinkt. V roce 1847 se objevily bolesti páteře, pak ochrnul na obě nohy a nakonec žil až do své smrti omezen upoután na lůžku.
Listujeme letmo cvičebnicí chemie pro sedmou třídu základní účelové školy a dozvídáme se jen: „Značky prvků jsou odvozeny od jejich latinských pojmenování…“ To je celý Berzelius prezentovaný naší mládeži.
ALICE – „UNA NOTTA SPECIALE“ :-) Noční speciál Tryskáč let… výlet… přílet.
https://www.youtube.com/watch?v=Yrk8p-Icjjs
https://www.youtube.com/watch?v=coy6CGYN-nA
VANGELIS – „CHARIOTS OF FIRE… CHEMICKY“!
https://www.youtube.com/watch?v=TYJzcUvS_NU
MANTRONIX – „DON´T GO MESSING WITH MY HEART“, OH YEAH CHEMICKOU VERZÍ KYSLÍK JE KRÁL!
https://www.youtube.com/watch?v=FKOzSio5RZw
…s pruhy duhy na obloze září dnes Rakim (nezastaralá fikaná hudbička je to)
https://www.youtube.com/watch?v=X4QiwliyqLo
DE LA SOUL – RING RING RING (REMIX OD MIKE GRAYE)
https://www.youtube.com/watch?v=bMgQaNtMPV
https://www.youtube.com/watch?v=NIRZ_uUa7vA
aha aha aha…
|