GEORGES MÉLIÈS

☼      8.12.1861   PARIS                             ۞       21.1.1938    PARIS

„Zachytit a neupustit bleskový brainstorming, vrhnout ho na papír, okamžitě načrtnout dekorace, vymyslet naráz fantastické osoby, to je způsob Mélièsovy tvorby v Dolby. Tak se zrodili začarovaní kostlivci, žena se třemi hlavami, muž s kaučukovou tváří i rostoucí roztodivní trpaslíci. Zkrátka za každou cenu musí realizovat nemožné, protože právě toto nemožné chce fotografovat a předvádět veřejnosti.“

Montparnasské nádraží v Paris bylo zádumčivé i nevlídné trochu víc. Hnal se nad ním první studený fičák, předzvěst blízké zimy. Uprostřed perónu stála dřevěná bouda vystavená průvanu ze všech stran. Ve svrchníku, který nikdy nesetřásal ze svého nadpřirozena, v klobouku dávno prošlé lhůty slávy a s neodmyslitelnou dýmkou u úst, tady prodával svůj sortiment podivný stařík. Nabízel lidem čokoládu a bonbony, hračky, dřevěné trumpetky i nejposlednější výkřik módy jojo. K tomu všemu pak ještě nevnucoval nikomu dobrou pohodu a lidský jazz, jak se o to snažil v celém svém předchozím odžitém období.

Jen každoročně v září budka zela prázdnotou. To si tento usměvavý štramák, Georges Méliès, dopřával měsíční blahobyt v luxusním hotelu s wellness a spa na pláži. Prochází se po pobřeží s menší vnučkou a znovu se mu vrací ztracené mládí, když dítěti kreslí na papír fantastické obrázky pro úsměv kulišáků. Opět se v něm projevuje umělec. Jako už tolikrát předtím v životě.

„A tak jsem se stal divadelníkem a zakladatelem rodiny umělců přesto, že můj otec byl průmyslník a vyráběl luxusní obuv ve velkém; pokládal své řemeslo za nejlepší državu světa, a proto vynakládal veškeré své síly, aby mi znemožnil a zatrhl studium na akademii výtvarných umění… nebýt toho, byl bych patrně malířem.“

TOVÁRNÍK ŽONGLÉREM JEN TAK Z PLEZÍRU

Mélièsův otec se z chudého ševcovského tovaryše stal několikanásobným milionářem, majitelem výborně reagující továrny na požadavky doby. Když mu pak jeho žena, dcera královského ševce, navíc povila tři syny, mohl s klidem pomýšlet na stáří. Netušil, že právě nejmladší syn Georges Méliès, který přišel na svět osmého prosince 1861, ho v životě připraví ještě o značnou množinu jeho pevných nervů, chachá.

Chlapec byl šikovný od dětství, ale namísto, aby se snažil rozmnožit rodinný majlant, množily se zatím jen kresby na každém kousíčku papíru, který se mu připletl pod ruku. Když se pak rodičům pochlubil, že by chtěl studovat na akademii výtvarných psích kousků a stát se ve velkém formátu jenom pouze zdatným malířem, došla otci jeho pověstná trpělivost. Ty mazanice je třeba synovi vymluvit a vygumovat z palice jednou provždy. Definitivně!

Proto dvacetiletý Georges nastoupil v rodinné fabrice jako dělník na krájení kůží. Měl však šťastnou povahu. Místo krájení si z kůží sám začal pro radost zhotovovat kouzelnické automaty. Když to rozčilený fotr zjistil, poslal ho šupito presto do Londýna, aby se koukal alespoň přiučit něčemu z obchodnického řemesla. Zpátky se mladý pán vrátil s perfektně osvojenou znalostí. Uměl skvěle žonglovat jako Mario Berousek v Moulin Rouge. Míra trpělivosti v poháru rodiny pak přetekla, když neváhal a unesl svou první manželku přímo z kláštera, sotva dosáhla věku plnoletosti. Od skutečné pohromy ho zachránilo jedině to, že se z cudné klášterní schovanky nakonec vyklubala dcera velkého holandského výrobce obuvi. Jen díky tomu se nezdárný syn provokatér nakonec spolu s bratry stal společníkem Mélièsových závodů.

Konečně byl spolumajitelem obrovského rodinného jmění, které mu brzy umožnilo projít branou do říše nádherných snů, do pohádkového světa fantazie probuzeného k životu několika pohyby zručných žonglérových rukou. Pan továrník měl svobodu, dostatečně finančně nezávislý, a tak žongloval a kouzlil z klobouku živé králíky, předváděl hrací automaty nejprve v salónech, později i veřejně před publikem. Až roku 1888 se rodině ulevilo, když si nechal vyplatit svůj podíl a zainventoval do opravdického divadla, které koupil od vdovy po známém iluzionistovi Robertu Houdinovi. „Byl jsem v té době již poměrně zámožný, podnik jsem přestavěl a zahájil kariéru vynálezce divadelních triků a iluzionisty s čísly.“

PAN MÉLIÈS SE NEBOJÍ ROZŠAFNĚ EXPERIMENTOVAT

Dne 28.12.1895 se v Indickém salónu Grand Café na bulváru des Capucines uskutečnilo setkání, které se stalo Mélièsovi osudným. Poprvé před sebou uviděl zázrak. Na plátně se jakoby nic procházeli živí lidé, ne nějaké mechanické hračky, a dokonce před vyděšenými diváky s vytřeštěnými duhovkami se zastavila lokomotiva. Vynález bratří Lumièrů slavil ten den při prvním veřejném filmovém představení velké ovace.

Sotva plátno potemnělo, rozběhl se rozčilený Méliès za neméně posedlým majitelem kinematografu. „Dával jsem mu deset, dvacet, padesát tisíc franků. Ochotně bych mu splnil, co bych mu na očích uviděl, rozdal bych za tohle celé jmění, dům, svou dobrou rodinu. Ale Lumière o tom vůbec nechtěl slyšet. Zůstal neoblomný a jen mi žoviálně poradil, že jeho aparát skrývá velká tajemství, a proto jej hodlá využívat sám.“

Zklamaný divadelní ředitel Méliès tehdy smutně odešel s nepořízenou. Ale poradil si po svém způsobu. Namísto Lumièrova kinematografu si koupil od vynálezce Williama Paula jeden z jeho bioscopů a začal v divadle s promítáním cizích výpravných (= vypravujících příhody) snímků. Kdepak by se byl s nimi spokojil! Touží natáčet a promítat vlastní super filmy. Jenže čím? A znovu ožívá tužka v jeho rukách. Načrtává mu výkres vlastní kamery obscury. Ostatní už zařídí mechanik Korsten.

První filmy – převážně plenéry – natáčené v létě 1896 v překrásné přepychové zahradě venkovského sídla v Montreuil ještě dost napodobovaly Lumièry. Avšak už tehdy Méliès nezapřel, že on byl celou svou bytostí stvořen ne pro běžné záběry všedního dne, ale pro výsledek hraný, tedy film inscenovaný. Pro film, který se neobejde bez scénáře, herců, líčidel, kostýmů a dekorací, bez režiséra ani ránu na placu. Od počátku si všechny své filmy nejen vymýšlel, ale také pro ně vytvářel scénu, kreslil vhodné dekorace a téměř ve všech z nich zahrál hlavní role. K smrti rád vystupoval před publikem. Ať už jako herec ve filmu nebo jako živý iluzionista na kabaretním jevišti.

A tak zatímco bratři Lumièrové vydumali a ze země vydupali kinematograf jako přístroj pro promítání oživlých fotek, Georges Méliès šel na to od lesa v případě hraného a inscenovaného filmu.

Protože byl zrozen pro odvážné podniky, rozhodl se, že jako první makáč na světě nahradí ve svém divadélku divadelní aktovku hned celovečerním představením hraného filmu. Jenže experimentátor mívá hlad. Odvážný nápad historického významu skončil totálním krachem, divácká obec se ukázala být neposlušná. Je třeba si uvědomit, že nejdelší „velkofilmy“ té doby dosahovaly délky sotva dvou až tří minut. Sledovat pak roztřesený záběr jednoho kratičkého filmu za druhým po dobu dvou hodin byl nezáviděníhodný výkon. Dlouhé pauzy mezi promítáním také rozptylovaly pozornost. Nakonec nešťastný ředitel musel z nouze angažovat externí kočovnou hereckou společnost, aby divadlo aspoň něco málo na sebe vydělalo.

Přesto, že Méliès šel na své diváky zprvu tak zhurta, brzy si jeho artistické, komické i fantastické filmy přece získaly okruh svých věrných vyznavačů, a mohl začít obchodovat. Rozhodující pro něho bylo získat francouzské majitele pojízdných kin a anglických music hallů, aby měl pro své filmy, které neúnavně chrlil na trh, zajištěn snadný odbyt. Vymýšlel proto ve svém ateliéru stále nové tajuplné senzace, které pak leckdy velmi obtížně uváděl na filmový kotouč. Až jednoho dne mu znovu podala náhoda pomocnou ruku. Nečekaně se zrodil filmový trik.

„Dělal jsem docela obyčejné záběry na náměstí Opery jedním ze svých prvních nedokonalých aparátů. Film se zadíral a špatně posouval. Až po jednom zablokování došlo k neočekávanému efektu: Trvalo asi minutu, než se mi podařilo uvolnit film a uvést přístroj znovu do chodu, a za tu dobu samozřejmě změnili chodci, vozidla a omnibusy své pozice. Při promítání slepeného filmu jsem pak poznal, jak se omnibus náhle proměnil v pohřebák, a co víc, muži se přetransformovali v ženské. Tak spatřil světlo světa prvotní záměnový trik, takzvaný stop–trik, a dva dny nato jsem natáčel první proměny mužů v ženy a první překvapivá zmizení do luftu, se kterými jsem slavil tak výrazný úspěch.“

Jeden trik vyvolává vzápětí druhý. Tak Méliès postupně vykoumal proměny dekorací rozplýváním, zjevování, mizení a metamorfózy, triky s usekanými hlavami, s dvojníky, scény, ve kterých se jediná kompetentní osoba znásobovala třeba až desetkrát, takže sama sehrála celou komedii, nakonec přišly na řadu triky optické, eskamotérské a mnoho dalších.

Filmové triky uchvacovaly Mélièse po celý plodný život. Připomeňme si alespoň pro představu mimořádný ohlas filmu Ďábelské pilulky: „…když si chtějí sednout, židle se promění v žebříky. Když si chtějí lehnout, z postelí se stanou vany naplněné ledovou vodou. A tak to jde dál, až s neodolatelným Mélièsovským humorem chudák ďas konečně natrefí na krčmu. Ta se mění postupně v lazebnu a lazebník mu obstará… klystýr.“

Až do roku 1900 byly pouťové scény a anglické dancingy nebo music hally nejlepšími zákazníky. Méliès natáčel bezstarostně jeden dobrý film za druhým a nenašel ve svém oboru vážnějšího konkurenta. Měl naprosto osobitý styl práce. Celý scénář nosil v hlavě a nikomu dopředu neřekl, co právě chystá natočit. To museli až ostatní nějakou intuicí odhadnout.

„Ve Francii mě chtěli mnozí napodobovat, ale muselo to pro ně být nezdárně hardcore, protože jsem nikdy nezasvěcoval herce do svých praktik; natáčeli bez průpravy a sami byli nejvíc překvapeni, když viděli, co jsem s nimi dokázal za švandu. Tak se také přihodilo, že nikdo nedokázal napodobit pozoruhodný trik z filmu Velký muž s kaučukovou hlavou.

Převlečen za kouzelníka, uřízl jsem si před užaslým asistentem hlavu. Položil ji na stůl, z kapsy vytáhl jinou a našrouboval ji technicky na místo bývalé. Uříznutou hlavu jsem spojil gumovou hadicí s pumpičkou a nafukoval a vypouštěl ji podle libosti; jen co jsem se na chvilku vzdálil, můj pomocník toho využil a nafoukl hlavu do té míry, až se mu rozprskla před očima.“

Jakmile sláva Mélièsových filmů překonala hranice evropského kontinentu a díla začala slavit úspěchy ve Spojených státech, velké americké korporace se bezostyšně pustily do kopírování a prodeje jeho děl. Boj o autorská práva vedený přes oceán byl prakticky vyloučen. Proto Méliès vyslal do USA bráchu Gastona, aby otevřel v zámoří filiálku a hájil tak zájmy firmy.

Méliès se už znovu stará jen a jen o práci a neúnavně natáčí super film za jiným poutavým filmem. V rozmezí let 1896–1909 autorův katalog vykazuje 1 530 čísel jmenných položek. Filmy sice byly podstatně kratší než dnes, to se však nijak nepodepsalo na kvalitách jeho díla.

I přesto se už roku 1911 v jedné ze studií, zabývajících se dějinami filmu, objevila varující věta: „Méliès zůstal věrný zásadně svým metodám, móda přešla na jiný level.“ Je krutou pravdou až dodnes, že přízeň publika ochladne klidně ze dne na den. Co se dnes „vyznávalo“, je zítra tak beznadějně zastaralé, zvláště pak v umění tak rychle se rozhoupávajícím, jakým býval kdysi film. To všechno Méliès nevnímal. V době, kdy jeho následovníci hledali nová pojetí filmu, Méliès zůstává staromódně věrný těm svým fantaziím. V jeho tvorbě a filmech jakoby se zastavil čas, ještě pořád z nich dýchá atmosféra belle epoque.

Změnila se i doba. Budoucnost už nepatří malým soukromým výrobcům typu Mélièse. Za jeho zády vyrůstají ve Francii i v zámoří velká filmová mamutí družstva. Muži v jejich čele se nepokládají za umělce, zato jsou skutečnými protřelými a vtíravými podnikateli a stojí za nimi neochvějné banky, další průmyslové společnosti ziskuchtivých personálů.

VYHNÁN ZE SVĚTA SNŮ

Ještě v únoru 1909 se zdálo, že Georges Méliès stanul na vrcholku své slávy. Byl zvolen předsedou Mezinárodního kongresu filmových výrobců probíhajícího v Paříži. Naposledy se mu tehdy dostalo těchto poct, které jeho průkopnickému počinu se vším všudy náležely. Po slastných okamžicích však brzy následoval už jen řetězec smůly a nervy drásajících proher.

„Celá série nepříznivých okolností zničila nádherné výsledky mé činnosti. Nebyl jsem zaveden na nový způsob půjčování filmů, namísto jejich prodávání. Neměl jsem obchodního čiperného agenta a velkou část svých výdělků jsem upotřebil na stavby, stroje, kostýmy, kdežto pro půjčování filmů je záhodno značného množství hotových peněz. Zemřela mi první žena. Pak můj bráška Gaston v pobočce v New Yorku dostal nešťastný nápad vyrábět filmy na vlastní pěst bez mého svolení. Podnik pohořel, takže musel zavřít pobočku a způsobil mi tím velkou ztrátu kapitálu, který jsem do ní vložil.“

Od roku 1914 se Méliès topil v dluzích, kam se podíváš. Film ho zruinoval, zatímco jiní se jím obohacovali. Válka ještě na chvíli pozdržela neodvratný zánik, pak se na něho sesypali věřitelé.

Ale štěstěna se přece tak docela zády k Mélièsovi neotočila. Když už mu osud odpíral dlouhé štěstí ve filmu, přivedl mu nyní alespoň do cesty znovu jeho dávnou přítelkyni Jeanne d´Alcy, herečku z divadla Roberta Houdina. Ta byla zrovna majitelkou krámku s cukrovím a hračkami na nádraží Montparnasse. A tak Méliès opět po letech na sebe navlékl liščí kožich s persiánovým límečkem, ve kterém v roce 1909 předsedal Mezinárodnímu kongresu filmových výrobců, aby mu na větrném nádraží nebyla zima, a začal v krámku nabízet kolemjdoucím laskominy s důvěrnou radou do života, že radovat se je základ pro zítřek.

Kupodivu i tenhle život se mu s jeho šťastnou náturou zamlouval. Hračky a cukrovinky mu znovu navrátily nezávislost svobodného podnikatele a dovolily mu, aby zase mohl hrát. Konec života prožil v ústraní v domě seniorů zřízeném na zámku Orly. Ještě na smrtelné posteli překypoval nápady. Měl báječný plán natočit trikový film Fantom podzemky, ve kterém by se v chodbách metra zjevoval a opět vytrácel tajemný fantóm. Byl natolik uhranut svou prací, že se dne 21. ledna 1938 nezpozorován vypařil z tohoto světa švindlů a fíglů páchaných mafiány na slabších spoluobčanech a odešel i se svým posledním trikem do krajiny snů, která neznamená žádný zapadákov.

…GEORGES MÉLIÈS (…Vynálezce filmového dobrodružství)

from I*N*S*T*I*N*K*T*us*, Šimon Šafránek 8/2012

Vynalézal kouzla, pak i kamery. To vše, aby co nejpřesněji zachytil lidské sny. Syn obuvníka Georges Méliès byl výjimečným průkopníkem kinematografie. Režisér Martin Scorsese mu vzdal poctu na Oscary nominovaným filmem Hugo a jeho velký objev.

Starý pán sedí v malém nádražním krámku a klepe kosu. Obklopen cetkami si hraje s natahovací myší. V jeho tváři je zaseto pár hlubokých vrásek, ruce ale vládnou jemnými gesty. Snadno pochopíte, že stařec byl kdysi něčím mnohem víc než pouhým vetešníkem. Byl eskamotérem. Pravým kouzelníkem, mužem, který lidem servíroval něco, co nikdy předtím neviděli. Martin Scorsese dokázal starého pána zobrazit kromobyčejně živě, navíc mu dal tvář Bena Kingsleyho, který jako kdyby Georgesovi Mélièsovi z oka vypadl. Z toho měsíčního, které Mélièse proslavilo nejvíc? Jistě, záběr na tvář měsíce, jemuž do oka vletí lidská raketa – to byl obraz divoké představivosti, triumf kinematografie jako nositelky zážitků, které dosud byly vyhrazeny jenom snům. Georges Méliès přitom začínal jako švec – i když k obyčejnosti měl i tehdy hodně daleko.

A PAK PŘIŠEL KOUZELNÍK

Mélièsův otec Jean-Louis-Stanislas byl obuvník a jeho matka Johannah-Catherine byla dcerou váženého ševce, který dodával zboží na holandský královský dvůr. Pak mu dílna vyhořela a rodina se stěhovala do Paříže. Tam se v jedné továrně na boty mladí potkali a ze dveří už šli společně. Mélièsovým se brzy narodili dva synové. Otec měl vynalézavého ducha, vymyslel nový typ mechanického stěhování, práce mu šla od ruky. Krátce před Vánocemi 1861 se jim narodil třetí potomek – Georges. Rodiče ho v útlém věku poslali na prestižní lyceum, odkud jej vyhnalo až bombardování za prusko–francouzské války. Už tehdy si prý malý Georges spíš než z učitelského výkladu všímal svého sešitu, do něhož pilně skicoval, kde se co šustlo, a vyráběl jeviště pro marionety. S jejich výjevy pak rád oblažoval jakékoli publikum.

Obzory malého klučiny se rozevřely jako opona, když v deseti letech poprvé viděl kouzelnické představení mistra Roberta Houdina. Ten fascinoval davy dosud neslýchanými kousky, u kterých si pomáhal nejnovějšími výstřelky techniky (elektromagnetismus) nebo chemikáliemi (éter). Robert Houdin si okolo sebe vybudoval takovou auru, že když později jeden americký kouzelník maďarského původu hledal profesní jméno, rozhodl se pro řízné Harry Houdini (a Beastie Boys ho s vervou nakopali do zadku). V neposlední řadě se pak vynalézavým Francouzem inspiroval Christopher Nolan při režírování dramatu Dokonalý trik.

U VERPÁNKU NEBUDU

Přes okouzlení magickými triky se Méliès chtěl živit poněkud přízemněji – toužil být malířem. Pro praktické rodiče však něco takového bylo příliš éterické: „Půjdeš dělat štekle!“

Od rodinného verpánku ho na čas osvobodila vojna. Narukoval do kasáren poblíž Robert-Houdinova působiště a každou volnou chvilku trávil se starým géniem. Když si odkroutil tři roky ve zbrani, otec poslal Georgese do Londýna, aby se zdokonalil v angličtině a taky aby tam otevřel novou pobočku rodinného podniku. Mladíka nebavilo ani jedno, po večerech utíkal pookřát do divadel. Zaujala ho zejména kouzelnická představení mistrů Maskelyna a Cooka. Tihle dva přišli jako první například s iluzí levitace. Maskelyne pak svůj vynalézavý talent prokázal i jinde – navrhl třeba záchodový automat na mince. Svět britských eskamotérů udržoval v Mélièsovi plamen zažehnutý Robert-Houdinem a mladý muž čekal na příležitost, kdy bude moct pro svou vášeň naplno vzplát. Do Paříže se vrátil v roce 1885, úspěšně se ubránil rodinnému tlaku, aby si vzal za ženu bratrovu švagrovou, a raději se oženil s dcerou jistého rodinného přítele, která vládla tučným věnem.

PAK SE OBRAZ ROZKMITAL

O tři roky později se starý otec rozhodl předat firmu synkům. Georges nelenil a svůj podíl okamžitě prodal bratrům. Obratem koupil divadlo Roberta-Houdina. V té době už měl za sebou několik vlastních veřejných vystoupení a i jako nový majitel divadla se činil jako výkonný umělec. Během několika let vymyslel desítky nových triků, do představení zařadil komiku, již viděl v Londýně a francouzské publikum na ni uslyšelo. O přestávkách diváky bavili automatonové, natahovací mechaničtí roboti, ať ve tvaru lidí anebo zvířat. Koncem devatenáctého století byla tahle hýbající se stvoření v Paříži v módě, jejich výrobě se věnovalo hafo firem.

Kolečka zaběhaného světa se zasekla až 28. prosince 1895. Méliès tehdy vyrazil na první veřejnou filmovou projekci, jíž bratři Lumièrové uspořádali v pařížském Grand Café na bulváru Kapucínů, kde dnes stojí hotel Scribe. Na plátno se promítala fotografie s pouliční scénou. Náhle se dala do pohybu, kůň s povozem se hnali na publikum. „Seděli jsme tam s otevřenou pusou, užaslí a neschopní slova,“ vzpomínal na to Méliès později. Okamžitě bratrům Lumièrům nabídl deset tisíc franků za jednu kameru. Nedostal ji a musel se podívat po konkurenční technice. Obstaral si anglickou kameru. Zároveň v divadle začal promítat krátké filmy Thomase Edisona.

PORNO HRÁTKÁM SE NA BÁZI ŠKOLA HROU NEUBRÁNÍM

Podle koupené kamery si Méliès brzy vyrobil vlastní, když jeho mechanici rozebrali několik Mélièsových automatonů. V tehdejší překotné době v Paříži ještě nebyly filmové laboratoře, a tak Méliès nakupoval v Londýně hrubý neperforovaný film, který se musel naučit vyvolávat. Filmařina byla v plenkách, stejně jako autorská práva. Kopírovaly se kamery i celé filmy, jež zatím postrádaly děj. Ovšem zatímco například Lumièrové vyslali kameramany do celého světa, aby zdokumentovali přírodní i lidské krásy, Méliès se ve své společnosti Star-Film věnoval zábavnímu programu. Už od prvních experimentů přicházel na zajímavé efekty – například když se mu v půlce záběru zasekla kamera, nezávisle na Edisonovi objevil stoptrik. V roce 1896 si Méliès začal na předměstí Paříže stavět vlastní ateliér. Byl to vlastně obrovský skleník, aby průhlednými stěnami dovnitř pronikalo co nejvíc světla. Kostýmy i make-upy se tehdy ladily do odlišných odstínů šedé, aby filmaři na vyvolaném filmu nežasli překvapením – barvy mohly na černobílém filmu vypadat všelijak. Méliès byl velmi pilný, do studia přicházel v sedm ráno a celý den se věnoval tvorbě kulis a přípravě scén. V pět hodin shodil montérky, odjel do města, aby už v šest byl v divadelní kanceláři. V osm už stál na jevišti, o pauze skicoval kulisy. Víkendy pak věnoval natáčení. Jel jako drak, do roku 1913 natočil 531 snímků. Vyzkoušel si každý myslitelný žánr, nejvíc si ale vyhrál s pohádkovými dobrodružnými příběhy. Sám v nich také účinkoval, pro ostatní role využíval ansámbl svého divadla. Objevil v něm i svou múzu, herečku Jeane d´Alcyovou. Mélièsovi se náramně zalíbila a později se stala jeho druhou ženou. Tak jako konkurence, i Mélièsova firma vyráběla pornografii. V jediném zachovaném kousku se Jeane d´Alcyová svléká do tělového trikotu a pak se koupe. Už v nejranější éře kinematografie také existovala reklama, Méliès točil spoty na čokoládu i kořalku.

ZPĚT ZASE K PODRÁŽKÁM

Postupem času byly Mélièsovy filmy náročnější a delší. V roce 1899 se pustil do ambiciózního kusu Dreyfusova aféra, v němž se věnoval židovskému kapitánovi francouzské armády, který byl neprávem obviněn ze zrady. Při promítání se nevrlí diváci porvali. Téhož roku natočil Méliès pohádkovou Popelku, čímž okouzlil publikum v Americe. V roce 1902 potom natočil svůj neslavnější snímek, Cestu na Měsíc. Trvala celých 14 minut, což byl režisérův rekord, a stála deset tisíc franků. Méliès prodával černobílé i ručně barvené verze. Ve Spojených státech se ale Mélièsovy zisky tenčily. Filmovému průmyslu tam dominoval Thomas Edison, a když viděl, jak se Francouzovi daří, snažil se ho vyšachovat ze hry obchodními zákazy. Ukázalo se však, že snadnější bude Mélièsovy filmy rovnou kopírovat a promítat bez povolení. Méliès proto otevřel kancelář v New Yorku a poslal bratra Gastona, aby si s americkými piráty vyřídil účty.

Méliès dál chrlil jeden film za druhým, po roce 1905 se mu však pomalu přestalo dařit. V jeho dobrodružných fériích se opakovaly na chlup stejné motivy, omílané příběhy se okoukaly, estetika výpravných kulis začala nudit. Tvůrce se však nezdával. V roce 1910 podepsal smlouvu s distributorem Pathé, kdy dostal velké peníze nejen za distribuci, ale podstoupil též právo posledního střihu. Měl velké plány, a tak mu nevadilo, že se zaručil i svým domovem a studiem. Režíroval velkolepá Dobrodružství barona Prášila, Dobytí pólu – a místo potlesku ho čekaly jen velké ztráty. Pathé proto začali jeho filmy sestřihávat podle svého, dokonce si na to najali Mélièsova ústředního rivala Ferdinanda Zeccu. V roce 1913 Méliès s Pathé skončil. Bratr Gaston zatím natáčel krásy Tahiti, ale materiál z jižního Pacifiku přicházel poškozený a exotické dobrodružství skončilo krachem celé americké pobočky.

Když se Gaston vrátil do Evropy, Georges s ním odmítal mluvit, a to až do Gastonovy smrti v roce 1915. Méliès sám v té době už zkrachoval. Nedokázal se přizpůsobit novým podmínkám, přišel o peníze v Americe a potkaly ho životní tragédie. V roce 1913 mu zemřela žena, o rok později vypukla válka. Neměl chuť vyrábět filmy ani kouzelničit. Armáda mu ze studia udělala špitál, filmy zabavila a roztavila na podpatky. V roce 1923 pak jeho divadlo muselo ustoupit plánům na renovaci Haussmannova bulváru. Tehdy se už také Pathé zmocnili Mélièsova studia, na něž si distributor dělal zálusk už od války, tehdy ale kvůli dluhovému moratoriu nemohl zkrachovalci nikdo nic vzít. Méliès dokonal svou vizi ve zkáze sám, když spálil všechny zbylé filmy, kulisy i kostýmy. Zmizel ze společnosti, začal prodávat na nádraží Montparnasse. Jediným štěstím jeho pozdního života byl sňatek s Jeanne d´Alcy, s níž pak vychovával pravnučku Madeleine.

OBJEVENÝ I OPEPŘENÝ PAN GURMET GÉNIUS

Až koncem dvacátých let se začali novináři pídit po osudu slavného vynálezce. Do světel zájmu se naplno vrátil v roce 1929, kdy proběhla velkolepá retrospektiva jeho díla – kopií bylo přece jen dost, času ani tvůrci samotnému se nepodařilo zničit veškeré svoje stopy. Louis Lumière pak v roce 1931 Mélièsovi předal Řád čestné legie a chvála se řinula ze všech stran. Filmaři se mu pak složili na pobyt v domově důchodců pro filmaře v Orly: „Mojí největší radostí je, že mám domov a chléb,“ svěřil se tehdy starý filmař. O pár let později kolegové přeměnili jednu prázdnou budovu v komplexu na filmový sklad a klíč svěřili Mélièsovi. Stal se tak prvním správcem podniku, z něhož se později vyklubala Francouzská filmotéka.

Na sklonku roku 1937 chřadnul a konec života strávil snad v úžasném kartami zdobeném a vyhraném domečku seniorů. Krátce před smrtí svým přátelům nakreslil perlící láhev šampaňského: „Smějte se, přátelé. Smějte se se mnou a smějte se za mě, protože já sním vaše sny.“ Zemřel 21. ledna 1938. Do dnešních dnů přežilo okolo dvou set jeho filmů a především plamen představivosti, tvůrčí ochota naslouchat snům, no a neotřelým představám kór.

EVE:

Měla jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučila, co vám dal?

Inspirací pro mě byla pozornost okolí, kterou jsem si získala rapováním na střední škole. Pochopitelně na mě měli dopad lidi, které jsem dost obdivovala, třeba QUEEN LATIFAH, MC LYTE nebo SALT N PEPA. Sledovala jsem ty zpěvačky a chtěla jsem působit na své okolí, jak to dokázaly ony. Začala jsem je poslouchat asi v jedenácti. Navíc jsem bydlela s tetou, která byla docela mladá a hodně je imitovala, hlavně LL, Fresh Prince a tak, takže jsem s hudbou vyrůstala.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišla?

V patnácti jsem měla prvního playboye a rozhodli jsme se, že spolu natočíme album. To byl náš sen. Chtěli jsme album a manažera. Povedlo se nám to. Byla to moje první práce v oboru.

Nejdřív jsme natočili demo, manažer pak dal jednu z mých písniček na soundtrack k filmu Warrena Beatyho Skandál. Byla jsem z toho celá vedle, tak to asi byl můj první velký úspěch.

Jak jste se prosadila a co s vámi ta velká událost udělala?

Když jsem začala makat pro Ruff Rydera a natočila jsem několik písniček s DMX a dalšími. V té době si mě lidi začali všímat.

Jakmile začali hrát moji první písničku v rádiu a začal se objevovat můj klip na rotaci více kanálů, lidi mě poznávali na ulici a hulákali: „Hele, to je vážně ona!“ Když za vámi začnou přicházet lidi, co vás znají z písničky, je to docela šílenost. Na druhou stranu vás to hřeje u srdce, protože víte, že se jim vaše produkce zamlouvá. Máte pocit, že děláte, co vás baví, a ještě to někdo pochválí.

Co vás den co den motivuje k další práci?

V první řadě musíte mít rádi svou práci. Za zpíváním se ukrývá šílená spousta politikaření. Někdy se nakupí tolik negativ, že by s tím člověk ihned nejraději seknul, ale když máte rádi zpívání, neuděláte to, jdete dál, protože prostě nedokážete přestat. Mně hudba připadá jako moje první láska. Celý ten proces vzniku písniček jsem si zamilovala. Strašně ráda chodím do studia a bavím se s producentem o nových plánech, poslouchám odťukávání paliček a pak samotnou hudbu. Ráda vymýšlím texty a chodím do kukaně, šiju slova na míru hudebnímu textilu. Prostě mám ráda všechno, co vede k módní písničce, co má v sobě víc než jen trendy. A když je pak hotová, je to prostě nádhera. Prožitek ze vzniku písničky je v mém případě opravdu silný prožitek.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Jsem odhodlaná černoška, co zná vysoké cíle. Odhodlání a ambice jsou moje deviza. Cíle jsem si kladla odjakživa, ženou mě o kus dál. Nepíšu si je, vím, co chci. Potřebuju je.

Kdybyste na samém začátku věděla to, co víte dnes, co byste tehdy udělala jinak?

Ničeho nelituju, protože se někdy stává, že to, co neznáte, vám nakonec pomáhá. Každý potřebuje získat nějaké zkušenosti, nemá cenu, když se něčemu vyhýbá.

Všechno je k něčemu dobré, ze všeho se člověk může poučit. Jsem ráda, že jsem šla tou cestou, jinak bych asi byla někde jinde. Poučila jsem se tolikrát, že omyly považuju za své nejlepší rádce.

Jaké největší ponaučení jste si odnesla?

Kolem vás se vždycky někdo ochomejtá – producent, manažer, ředitel nahrávací společnosti – přesto vždy musíte spoléhat v první řadě sami na sebe a na své instinkty. Každý by se měl snažit být sám sebou. Život umělce není snadný, to si spousta lidí neuvědomí, vidí jen to pozlátko na povrchu. Kromě toho lidi v oboru nezřídka netáhnou za jeden provaz, takže i proto je třeba, aby se člověk v první řadě spoléhal sám na sebe.

Která alba vás oslovila?

Jakékoli album od 2Paca.

The Miseducation of Lauryn Hill, Lauryn Hill.

Get Rich or Die Tryin´, 50 Cent.

Měla jste už jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Mívala jsem na zdi Michaela Jordana. Mám ho vlastně až do teď ráda. Nikoho jiného jsem na plakátu neměla.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc vyhecovaly?

Dřív jsem na koncerty moc nechodila, nějak jsem mívala pocit, že nemám co pohledávat v publiku, ale mám stát na jevišti. Mám dojem, že jediný koncert, který jsem v mládí absolvovala, byl Shabba Ranks, protože mám moc ráda reggae. Na jiné koncerty jsem nechtěla chodit. Teď taky nikam zpravidla nechodím, jen když zpívá někdo, koho mám opravdu hodně ráda.

Líbil se mi koncert New Edition.

V Chicagu jsem byla na Alicii Keys, byla výborná. Smekám před ní.

Které písničky vám přirostly k srdci?

Když si v paměti promítnu různé písničky, tak mě v první řadě napadá 50 Cent, protože je aktuálně poslouchám, potom R. Kelly, 2Pac. Ve třinácti až patnácti jsem poslouchala čtveřici Jodeci a Biggieho. Biggie byl v té době můj velký vzor.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Vzhledem k tomu, že hudebnímu průmyslu dominují muži, bych ženám doporučila, aby si šly za svým a nenechaly se obalamutit a připravit o hrdost ani o sny. Musíte si vydobýt respekt, musíte umět dát druhým najevo, že víte, co chcete. Dejte jim najevo, že hodláte pracovat jako kdokoli jiný. Buďte v pohodě. O tom to celé bylo a zase bude.