https://www.youtube.com/watch?v=0MyBx9A-rDQ

Petula Clark: La nuit n'en finit plus

http://www.youtube.com/watch?v=QfOcM2lqbcw

Petula Clark – „Chariot“ (stereo)

Best known in the US as „I Will Follow Him“ by Little Peggy March, this is the 1962 French original by Petula Clark. The music was written by Franck Pourcel (using the pseudonym J.W. Stole) and Paul Mauriat (using the pseudonym Del Roma). „Chariot“ (French lyrics by Jacques Plante) reached #1 in France and #8 in Belgium, although Pet's own English version found no success.

♥

HOLUBICE

Souhvězdí Holubice je poměrně mladé, bylo pojmenováno až v 16. století. Jeho slabé hvězdy jsou sotva okem viditelné vedle jasné hvězdy Sírius, která je součástí souhvězdí Velkého psa – Canis Maior. Zimní souhvězdí Holubice kulminuje o půlnoci v polovině prosince. Jeho mytologické výklady se vztahují k sousedství se souhvězdím lodní záď (vzpomeň si na Loď Argo). Hvězdy alfa a beta columbæ byly pokládány za posly dobrých zpráv.

Souhvězdí je pojmenováno podle biblického příběhu o potopě světa. Tuto holubici vyslal Noe z Archy, aby našla zemi. Holubice se nakonec vrátila se zelenou ratolestí v zobáčku, což znamenalo, že už vody opadly a potopa je ta tam. Od té doby se vyobrazení holubice s ratolestí používá jako symbol smíru.

Podle jiné legendy vycházející z řecké mytologie je to holubice, která pomohla argonautům bezpečně proplout do Černého moře mezi pohyblivými skalami Symplégadami.

LIONEL RICHIE:

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Z obchodního zřetele to byl jasnej příklad Berry Gordy. Sice neučil nikde na škole, ale práce měl naloženo ažaž. Člověk si ho musel vypátrat. V té době jsem byl na vejšce, studoval jsem ekonomiku a účetnictví v programech Tuskegee Institute v Alabamě. K úspěšným multimilionářům jsme se samozřejmě nedostali, takže první nádech výdělku mne ovanul, když jsem začal dělat v Motownu. Měl jsem takové štěstí, že jsem mohl vidět hvězdy hvězd při tvorbě myšlenek v nezapomenutelný to čin, fakt jsem byl u toho. Bylo to neuvěřitelný. Berry Gordy byl pěkný despota. Jako textař byl neuvěřitelně kreativní, jako obchodník zatraceně schopný. Viděl jsem, jak jedná na rovinu s muzikanty a jak zase s obchodníky. To byla podívaná. Každopádně to byla pořádně hodnotná zkušenost, protože jsem se s ním mohl bavit i já. A mohl jsem se ho ptát a on mi odpovídal.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Tenkrát jsem byl ponořený v obchodní sféře. Dění v zákulisí pro mě mělo nádech dobrodružství. Ať se ve městě šustlo cokoli, hned jsem u toho musel být. Asi jsem byl taky takový jako Gordy, směřoval jsem od obchodníka k hudebníkovi a obráceně. Nějak se to ve mně mísilo. Do světa hudby jsem vstoupil s kapelou The Commodores.

Průlom pro „Lionela Richieho“ znamenal den, kdy jsem si do školy donesl saxofon, protože jsem se na něj chtěl naučit hrát. The Commodores se mě neptali, jestli na něj umím. Jen chtěli vědět, jestli mám na co hrát. Nechlubil jsem se, že hraju jen „podle ucha“. Klukům v kapele jsem asi až po třech čtyřech letech přiznal, že nezvládnu noty, že všechno hraju nazpaměť. Komický bylo, že právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že to je solidní dar.

Moje první práce v hudebním průmyslu v pravém slova smyslu byla nahrávací smlouva s Motownem. Do té doby byli The Commodores jen kapela. Jezdili jsme všude možně, ale do muziky jsme pronikli až s Motown Records.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Dělali jsme předskokany The Jackson 5, a to dva a půl roku. Bylo to na začátku jejich kariéry. I proto Michaela znám od jeho sedmi let. A smlouvu s Motownem jsme dostali až poté, co jsme s The Jackson 5 absolvovali turné po Severní Americe. Byla to nádhera, když jsme sledovali těch pět děcek, jak si na jevišti počínají profesionálně. Jakmile slezly z pódia, zase to byly malé děti.

První „velká věc“ mě potkala až v celkem pokročilém stádiu kariéry. Na začátku jsem se k tomu moc nedostal, protože jsem dělal, co se dalo, abych udržel kapelu v chodu. Jakmile je člověk jednou v kapele, musí myslet za všechny, sólové krasojízdy nejsou dovoleny. A hlavně jsem se bál, že pokud by někdo měl vyletět, bude to v prvé řadě kluk, který ani neumí číst noty, čili já. Největší strach jsem měl po podepsání smlouvy, protože v Motownu se ptali: „Kdo píše a kdo je hlavní zpěvák?“ Nemohl jsem přiznat „já“ ani na jednu otázku, takže jsem tušil, že je vymalováno. Ještě nějakou dobu jsem žil v kruté nejistotě, ale pak se objevily „Easy“ a „Three Times a Lady“ a já si konečně říkal, že bych to snad zvládnul sám, že na to své akvizice mám. Do té doby jsem každým okamžikem čekal padáka. „Tak jo, Richie, nezlob se, ale musíme snížit provozní náklady. Musíme se s tebou tedy rozloučit.“

Co vás den co den motivuje k další práci?

Začínal jsem jako hudební fanoušek. Teď jsem dospěl do stádia, že i kdybych měl naspořeno na dva životy a nemusel dělat vůbec nic, stejně bych jel dál. Muzika je můj životní proces, ne nějaká práce, kam se mi nechce. Není to práce, tou se stane, až pokud odejdu.

Hudba se neustále proměňuje, to je až neuvěřitelný jak. Když si člověk myslí, že je konečně prosík, zčistajasna dojde k nějaké veliké změně a zase se musíte učit. A pořádně. Ráno mě z postele pohání zvědavost, chci totiž vědět, co je nového. Myslím si, že to je tajemství nás všech. Funk přichází, funk se vzdaluje. Disco přichází, disco koule odkutálí své gradace. Nastoupí acid house, odejde punk rock. A když má člověk hotovo a kruh se uzavře, pak někdo užasle zvolá: „Ty jo, ty už jseš v oboru pětadvacet let, jo?“ A vy odpovíte: „Fakt? Mně to přijde, jako bych začal včera.“ A vaše jméno se z „nějaký Richie“ změní na „mistr Richie“. Občas si říkám, kdy se tím panem vlastně mám stát.

Každopádně si to všechno moc užívám. Člověk se pořád za něčím pachtí, ale v muzice snad ani žádný definitivní cíl neplatí. I proto každý den ráno s vervou vstanu z postele. Na muziku neplatí žádný manuál, ta se prožívá. Člověk se v ní najde jen tehdy, má-li ji opravdu rád. Jinak se bude jedině trápit.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Trpělivost. Jakmile jste v oboru delší dobu, časem si začnete uvědomovat, kdo vlastně jste. Podle mě je to ta nejlepší psychoanalýza. Člověk se totiž sám sebe pořád ptá, proč to dělá, co bude dělat potom. A pak nastoupí reportéři ke slovu: „Proč jste se přidal ke skupině The Commodores?“ Nevím. Prostě se to tenkrát mělo takhle stát.

Hledají logiku v oboru, který ji nemá. Přesto se pokaždé pokouším odpovědět logicky. „Proč jste napsal takovou písničku?“ Nevím, tak nějak jsem to cítil. „Ale musíte přece mít nějaký důvod? Byl jste ten den deprimovaný, pane Richie?“ Nevím!

Mám pocit, že kapela je deník mého života. Stačí, když si poslechnu naše nahrávky od začátku po současnost, a hned vím, která uhodila. Jakmile si pustím album Blue, písničku „Sail On“ nebo „I´m Easy Like Sunday Morning“, hned si připomenu, jak mi tehdá bylo, co jsem prožíval, v jakém jsem byl rozpoložení.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Pochopitelně existuje pár věcí, které bych posléze udělal jinak. Líp bych naložil s odchodem od The Commodores, než jsem se vydal na sólovou exhibiční školu života. Jel bych s nimi na poslední rozlučkové turné. S manželstvími a rozvody bych si taky počínal jinak. I vztahy bych zvládal jinak. Tenkrát jsem v tom prostě lítal, ale takový je život. Chybami se člověk učí. Nikdy nemůžete dopředu vědět, jak to či ono dopadne. To si musíte vyzkoušet sami na sobě.

Když přemýšlím nad interprety moderní doby, napadá mě, proč v tom hudebním průmyslu vlastně pořád trčím, stojí mi to za to? Vždyť je to samý kal, kalkul, to za mých mladých let nebývalo. A pak mi dojde, že to tak vůbec není. Teď je jiná doba, je to zas jiné dobrodružství. Moje mládí v oboru mi připadá mnohem logičtější, teď to na mě působí jako zmatek. Jenže pak si uvědomím, že ani to není pravda. V polovině sedmdesátých let a počátkem osmdesátých jsme byli gangsteři. Vzpomínám si, jak jsem byl na vyhlašování cen Grammy a jednu chvíli se na mě podíval Henry Marcini a pravil: „Kdo sem pustil pobudu s tak dlouhým hárem?“ Teď se zase já podivuji, když se rozhlížím po přítomných a ujišťuji se: „Teď je řada na tobě.“

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Pochopil jsem, že nejsme obchod s talenty, ale obchodujeme se vztahy. Jakmile se vám podaří ukořistit nějaký cenný vztah, držte se ho. Budete-li chtít jít sami, nikdy to nemůžete zvládnout. Je to obrovská tíha a tu nikdo sám neunese. Kromě toho se nějaká ta podpora vždycky hodí.

Vztahy bych přitom rozdělil do dvou kategorií. Jednak je to vztah s fanoušky. Ten se nesmí zbortit za žádných okolností. Vždycky by měli vědět, kde jste. Pak je to vztah s průmyslem. Kluk, který ještě před týdnem s rozmyslem dělal poslíčka, najednou sedí v ředitelském křesle a šéfuje ohromné společnosti. Proto bych každému vřele doporučoval, aby nikdy nikoho neposílal do oněch zákoutí. Nikdy nevíte, kdy by se vám to mohlo vrátit. Na takový výrok se nezapomíná.

Která alba vás oslovila?

Cokoli od Marvina Gaye, za celý jeho život. Jsem jeho skalní fanoušek.

P–Funk, George Clinton.

Madman Across the Water, Elton John.

White Album a Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, Beatles.

Otis Redding – znal jsem the Bar–Kays, takže o to víc se mi líbí.

Led Zeppelin římská jedna, Led Zeppelin.

Měl jste už jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Byl jsem trochu švihlej podivín. Žil jsem ve spáru vřavy hnutí za občanská práva, takže jsem na jedné zdi měl Jimiho Hendrixe a na druhé propagační plakát „I want you for the U.S. Army“. Měl jsem bojovného ducha. Taky mi na zdech viseli Buddy Miles a Jimi Hendrix, The Temptations, Led Zeppelin. To byly moje dlouholeté jedničky. A nejspíš pořád budou.

Která představení, akce nebo koncerty vám nejvíc nakopaly decibelu do hrdel?

The Temptations, když zpívali spolu. Viděl jsem je v Birminghamu v Alabamě, pak ještě v Chicagu.

James Brown v Tuskegee Institute.

Led Zeppelin, Montreal.

Bob Marley (Na konci kariéry měl, ironií osudu, vystoupení s The Commodores v Madison Square Garden, kde jim dělal něco jako předskokana. Moc jsem nepochopil, kdo na ten nápad přišel.)

Sly & The Family Stone, Apollo Theatre… To bylo vcelku směšné, ridiculous.

Sammy Davis Jr., Frank Sinatra, Dean Martin.

A samozřejmě Michael Jackson.

Které písně vám přirostly k srdci?

„Yesterday“, Paul McCartney.

„Hey Jude“, Beatles.

„What´s Going On“, Marvin Gaye.

„My Girl“, The Temptations.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Najděte si někoho, kdo se pohybuje v oboru. Chcete-li vletět do maloobchodní sféry, najděte si pořádný obchod s hudebninami. Chcete-li se dostat do víru hudby, musíte se potloukat kolem studií, což znamená, že byste si měli vytipovat producenta. Najděte si kontakt na někoho, kdo ve studiu maká, i kdyby to měl být nějaký asistent, který tam od rána do večera vaří kafe. Jakmile sami proniknete dovnitř, první měsíce fungujte zdarma, ať se rozkoukáte, co a jak a ať všichni vidí, že to míníte vážně. Chcete-li psát písničky, najděte si textaře a držte se jich. Čím víc toho uvidíte, uslyšíte a zažijete, tím líp si dáte dvě a dvě do jednoho celku. Každopádně pozorujte profíky při práci, to se vám vždycky jedině vyplatí.

Naučte se správně chápat význam slova „svobodný“. Hned teď vás možná neohromí, ale v osmnácti láká jako tabulka čokolády malé caparty. Ideální doba pro začátek kariéry je v době, kdy člověk ještě nemusí mít existenční starosti, jinak řečeno když bydlí u rodičů a oni se o něj postarají. Hodí se i stipendium, prostě cokoli, co za vás zaplatí účty, abyste se mohli svobodně a svobodomyslně rozvíjet.

Někde je třeba začít, takže mi nezbývá než opakovat, že by si člověk měl najít někoho, kdo dělá přesně to, po čem toužíte. Zatím na vás nic netlačí, jen se díváte, pozorujete, prožíváte. Sledujete člověka, na kterého už tlak profesionální práce působí, takže se můžete dívat, jak s ním nakládá a jak ho zvládá. Nejhorší věc, která se ale stává čím dál častěji, je postup spolupráce mezi mladičkými interprety a nahrávací společností. Mladý talent tři čtyři roky dělá na albu, to pak vyjde, je z něj komerční úspěch a pak prásk, společnost chce další album, ovšem už za půl roku. Chudák ale neví, jak by to dokázal zvládnout. Smůla je, že společnost nepočká, jde jí o aktuální zisk. Nahrávací studio nezajímá, že si chce odpočinout, naladit se na další práci a tak dále. Ne. Chtějí další zisky už zítra. A fofrem. Pozor na ně.

NELLEE HOOPER:

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Neměl jsem učitele, spíš parťáky. Na začátku to byl Jazzy B., pak Bono Vox a Björk, díky tomu, jak uměli empaticky naslouchat, a nakonec to byl Puffy za to, jakou měl úžasnou pracovní etiku.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Hrál jsem na bicí a dělal diskžokeje. Šel jsem po poněkud podivné cestě, protože jsem začínal jako punk rocker, byl jsem bubeník v Bristolu u The Grammys. Po bouřlivém dospívání mě oslovilo reggae, to mě přivedlo k funku a pak jsem pokračoval zase dál. Následně jsem začal dělat diskžokeje s kamarády, které jsem znal od dětství. Založili jsme takovou skupinu, The Wild Bunch. Byli jsme drsňáci. Byli jsme moc drsní na to, abychom chodili do školy… Mixovali jsme první rapové věci s reggae, punkem a funkem, pak se tomu říkalo trip–hop. Brzy jsme si získali početné fanoušky, takže jsme začali vyjíždět i ven za Bristol. Nakonec jsem se s kamarádem DJ Milem přestěhoval do Londýna. Ostatní kluci zůstali v Bristolu a stali se z nich Massive Attack a Tricky.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

V Londýně jsem dělal dýdžeje pro Soul II Soul, ale větší zlom nastal, když jsme s Jazzym B. potkali Howieho B. Pracoval ve filmařském studiu Hanse Zimmera. Hans Zimmer v té době nahrával pozdější filmový hit Poslední císař (1987), který režíroval Bernardo Bertolucci. Jakmile Hans s kolegy odešli z práce, vrhli jsme se do studia a nahrávali jsme si tam vlastní věci. Oni v poklidu spali a my museli makat. Výsledkem byla písnička skupiny Soul II Soul „Back to Life“. Začali jsme ji hrát jako naši hitovku. Lidem se dost líbila, takže, to víte, byli jsme pyšní. Chytila se jí společnost Virgin Records a pak jsme byli jednička v hitparádách na celém světě.

K nejvýznamnějším okamžikům v mé kariéře patří:

Odchod ze studia s dokončenou verzí „Back to Life“. Následně jsme ji naživo hráli v klubu.

Moje první sólová produkce, což byla úspěšná písnička Sinead O´Connor „Nothing Compares 2 U“.

První cesta do New Yorku, kde jsme se Soul II Soul hráli v Palladiu, přičemž polovina Manhattanu zkolabovala, protože ulice byly totálně zasekané.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Absence receptu na práci, takže každý den je jako ten úplně první.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Tytéž, které mi zabránily v tom, abych svůj úspěch nějak dál rozvíjel. Jsem hudební snob, takže jsem odmítl spoustu nabídek od významných umělců, protože mi nepřišli dost výjimeční.

Nemám formální umělecké vzdělání, což při pohledu zpět považuju spíš za výhodu. Roli producenta při natáčení totiž vnímám stejně jako režiséra filmu, tudíž na písničku vždycky pohlížím jako na celek, který je třeba zasadit do širších souvislostí. Každou písničku beru jako kraťounký film.

Spousta producentů (a mnozí z nich jsou zatraceně dobří) má vymezené postupy práce a priority. Jako příklady mohu uvést Jam & Lewis, Trevora Horna, Prince nebo The Neptunes – já ke každé nové spolupráci přistupuju jako k novému podnětu, jako by se nikdy nic podobného předtím neodehrálo. Chovám se, jako bych nahrávací studio nikdy dřív neviděl. Vypadá to divně, ale je to výborná motivace. Nebráním se žádným žánrům, průběh práce udává cíl: Soul II Soul, Sinéad O´Connor, Massive Attack, Björk, Madonna, U2, Smashing Pumpkins, No Doubt, pár hitparádových šlágrů… kdo ještě?

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

Víc bych psal.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Drž se intuice. Kdybych někdy dělal produkci něčeho, co se mi nelíbilo, ale jen bych šel po výdělcích, nemohl bych sám se sebou vydržet žít.

Která alba vás oslovila?

Innervisions, Stevie Wonder.

What´s Going On, Marvin Gaye.

Pink Flag, Wire.

Cut, the Slits.

Achtung Baby, U2.

King Tubby Meets Rockers Uptown, Augustus Pablo.

Měl jste už jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Sex Pistols, The Slits a Big Youth.

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

U2, Zooropa, Wembley Arena.

Radiohead, Troubador, Los Angeles.

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Určitý program jako velké motto, ale nikoli jako definované jednotlivé kroky. Vnímejte hudbu jako vyprávění příběhů.

http://www.youtube.com/watch?v=5zxcU4Yxj-w

Od Victora Huga

PARIS :-) 

Jedné ženě

„Je to půvabná duše...“ (Diderot)

Být králem, dal bych vše, co náleželo by mi,

svou moc, jež sahala by na kraj světa až,

korunu, žezlo, trůn, svou říši s poddanými,

palác i flotilu s koráby válečnými

za jeden pohled váš!

Být Bohem, dal bych vše, od moří po pevniny,

veškerý boží svět od země po nebe,

oheň, vzduch, peklo, ráj, démony, cherubíny,

tajemství života a smrti, za jediný polibek

od tebe!

(psáno v květnu)

*****************

Taková něha z vás, má paní, vyzařuje,

váš zpěv tak čistě zní a tolik půvabů je

ve vašem pohledu,

váš krok tak ladný je a úsměv rtů tak něžný,

pod hrdým zevnějškem vznešené arcikněžny

je tolik ohledů,

že když k nám přijdete

a když nás vaše hvězda

oslní jasností, o níž se ve snu nezdá

nám, synům příšeří,

tu v hloubi srdcí všech,

kdož s vámi jsou byť chvilku,

se ozvou slavíci a v serenádě trylků

navzájem soupeří.

Vy neslyšíte však, protože, vzácná paní,

nevinná cudnost vám žárlivě duši chrání

před zlem i před muži;

kdokoli nahlédl by nenápadně do ní,

poznal by příčinu, pro niž váš dech vždy voní

tak sladce po růži.

(22. dubna 1831)