VASILIJ GRIGORJEVIČ LAZAREV

☼    23.2.1928   POROŠINO, ALTAJ, C.C.C.P.      ۞  …zrovna na Silvestra 1990 ho smetl úraz

„To víte, že Lazarev je lékařem lazarů? Má dvě profese, vlastně tři: lékař, pilot a ještě – kosmonaut!“

To ještě na základce, když se mezi kluky ozývalo nemnoho variant o budoucím zaměstnání, Vasilij Grigorjevič se suverénní jistotou prohlašoval, že bude pilotem. Ve třídě byli „takoví blázni“ dva. On a jeho kamarád Tolja Pavlov. Ve sverdlovské specializované škole vojenského letectví dali Lazarevovi zelenou. Ale – jeho kamarád dopadl podstatně hůř. Tolja prostě neprošel přijímačkami. Ze solidarity se Vasilij spolu s Toljou zapsal na sverdlovský lékařský institut. Jako specializaci si ve třetím ročníku zvolil chirurgii. Zkušení lékaři si ho velmi rádi zvali k těžkým případům na operační sál jako asistenta.

V roce 1951 nastoupil základní vojenskou mašinerii ve výcviku. Navrhli mu, aby přešel na vojenskou fakultu saratovského lékařského institutu. Po státnicích ho jmenovali náčelníkem nemocnice. Ale dlouho si zde nepobyl. Ještě před ukončením institutu byla zorganizovaná z posluchačů skupina lékařů–pilotů. Lazarev se přihlásil jako první. A svůj první krok do nebes učinil v čugajevském leteckém učilišti.

DRUHÁ PROFESE

„Postupně jsem si osvojil i svou druhou profesi – zkušebního pilota. Zabýval jsem se především zkouškami nových záchranných prostředků, výškových obleků. Zkoumání nových možností techniky bylo nesmírně zajímavé, jako ostatně každá výzkumná práce. Jako všechno neznámé. Při přípravě ke třetí profesi se mi pak tato zkušenost velmi hodila…“

Vasilij Grigorjevič se zúčastnil zkoušek nového výškového stratostatu – laboratoře Volha. Na jeho palubě strávil 28 hodin 18 minut. Mnohokrát hopsal padákem na vodu i na pevnou půdu pod chodidly. Stoupal „do výše“ čtyřiceti tisíc metrů v podtlakové komoře. Nebyl to výstup jednoduchý. Napodobovaly se ostré výkyvy tlaku, odhermetizování kabiny, kyslíková nedostatečnost. Zkoušel, zda nové přetlakové obleky nebudou vadit pilotům při výškových letech. Tyto sakra složité prověrky měly samozřejmě své riziko blízké a neodvratné zkázy.

„Leccos se při takových zkouškách může přihodit,“ vybavil si rázovitě frázovitě barvitě Lazarev. „Jednou jsme zkoušeli novou výbavu pilota pro výškové lety. Skafandr na vandr měl ověřit pilot sedící v kabině stíhačky za mnou. Já jsem odhermetizovat kabinu nesměl, seděl jsem vpředu. Když jsme nabrali dostatečnou výšku, uletěl mi najednou poklop nad hlavou. Mohl přitom rozbít zadní kabinu a zabít toho, kdo v ní seděl. Ptám se rádiem, ale můj dotázaný ohrožený druh limitovaná edice a do důchodu daleko se neozývá. Žádná odpověď neproudí éterem. Vylekal jsem se tím víc, když jsem zjistil, že sedím v sedačce nepřipoután. Bez popruhů. Rozepnuly se a vyletěly vzhůru, když jsem se prohnul působením vstřícného prudkého proudu vzduchu. Neslyším ani rodnou Zemi. Pochopil jsem, že se mi porouchala radiostanice. Pohnul jsem pákou – ten vzadu mi odpověděl. Sláva! Tak stále žije! Jak odletěl příklop kabinky, sebral všechny antény. Situace je skutečně riskantní, když najednou zůstaneš nepřipoután! A nad hlavou je volné nebe. Řídit letoun jsem totiž mohl nejen já, ale i můj stíhač za mnou. Kdyby amatérsky zasáhl, tak by mě odstředivá síla mohla vykloubit ze stíhačky, než bych stačil podotknout švec vniveč… pa rúsky…“

Byly i jiné případy a kalamity, možno připustit, že i trochu k pousmání. Vyplývaly z Lazarevovy první profese. Jeho kolega – rovněž lékař – vykládal tuhle příhodu: „Kdysi jsem si myslel, že slůvko pilot je vlastně jenom takovým přílepkem k Lazarevově lékařské profesi. Člověk má co dělat, aby zvládl jedno zaměstnání pořádně. Buď se může věnovat lékařství, nebo létání. Skloubit to nelze. Musím se přiznat, že jsem proto ze začátku pohlížel na Lazareva s nedůvěrou. Došlo však k tomu, že jsme se společně ocitli na jednom letišti. Neznali nás tam. Ani my jsme se ještě s velitelem útvaru nesetkali tváří v tvář. Lazarev, další pilot–lékař a já jsme měli uskutečnit sérii letů. Přivítal nás velitel letky, vysoký major. Prohlédl si naše vyplněná lejstra a pak nedůvěřivě popotáhl své hlasivky v hrdle: „A vy chcete skutečně létat? Co vás to jen napadlo?“ Mávl rukou a otráveně odkvačil. Lazarev se neurazil jako dítě bez hraček. Jen poznamenal: „Obvyklý proces na začátku! Už jsem si na to ruské zacházení s personálem jako s arsenálem zvykl!“ Pak slyšíme: „Můžete letět.“ A major dodal, aby bylo všechno hned úplně srozumitelné: „Ale poslyšte – jestli s tím nabouráte, tak bude se vším konec!“

Jako první se rozhodl letět Lazarev. Velitel letky se zeptal, co dovede. Vasilij Grigorjevič odpověděl suverénně hlavně nenápadně: „No, něco málo bych dovedl. Tak mi už povolte můj let!“

Předepsali mu i vyšší pilotáž. Domnívali se, že ho diskvalifikují – jak se říká – ze hry. Když mu to nepůjde, nedá se nic dělat, a hezky rychle se zas posadí na zem!

Na letišti se novinky rozkřiknou velmi splašeným tempem. Světe, div se! Doktor fušuje pilotům do řemesla! To stojí za vidění. Bude aspoň ňáká švanda v té jednotvárné službě. A bylo pozdvižení. Nádherný pohled, jednoduše fakt klasa! Lazarev vylezl z kabiny unavený a propocený, ale s úsměvem na tváři. Velitel letky se k němu rozběhl: „To jsem nevěděl, že jsi – ESO! Můžeš létat zítra i pozítří – mimo pořadník!“ Major – sám vynikající pilot – dovedl ocenit Lazarevovo akrobatické i aerodynamické umění. „Poslyš, ty sis ze mě udělal dobrej den, co jsi to vlastně za doktora?“ přimhouřil oční víčka.

Lazarev přešel rovněž na lidštější způsob „ty“. „Viděl jsem ve tvé pracovně na stole práce o hladce zvládnutých přistáních, o přípravě k letům po dovolených…“ „Četl jsem… Tos psal ty, jo?“ podivil se velitel letky. „Napsali jsme to dva.“ Do rozhovoru zasáhl i druhý lékař–pilot. „Lazarev zkoušel nové skafandry.“ „Ve vzduchu?“ chtěl vědět major. „Ve vzduchu taky!“ přikývl Lazarev. „Teď už to celé chápu,“ ospravedlňoval se velitel letky. „Promiň!“

V ODDÍLU KOSMONAUTŮ (BYSTE SE DLOUHO NENUDILI)

Lazarev zkoušel i nové kosmonautické příslušenství. Účastnil se hledání nových metod výcviku v podmínkách beztíže. Má zásluhu na vypracování základů pro napodobování přetížení na pilotních trenažérech i při experimentálních expedičních letech a výletech. Byl při několika kosmických startech na Bajkonuru. A právě tady, na kosmodromu, při pohledu na mohutné rakety odlétající v bouři kouři a plamenech do propastné hlubiny modré oblohy, se zrodila touha podívat se osobně na oběžnou dráhu, Williame Orbite. Po zvážení jeho zkušeností i předností byl konečně vylosován do oddílu kosmonautů. Ke svému prvnímu letu se připravoval s Makarovem. Létající Čestmír Čakarov by mu mohl v éteru napovídat, co má dělat, kdyby se něco nedej bože zvrtlo, protože zvládá ve svých letech ruštinu ještě nadrcenou ze základky.

„Od té doby, co jsme začali společně pracovat, dosáhli jsme takové vzájemné symbiózy, že se dorozumíme skoro beze slov,“ vyjádřil se ke svému palubnímu inženýrovi Lazarev před odletem. „Svými znalostmi je Oleg jako stvořen pro funkci kosmonauta–výzkumníka.“

Sojuz Dvanáctka jako Prazdroj v městě kultury Evropy 2015 startoval z kosmodromu Bajkonur úředně 27. září 1973 ve 13 hodin a akademických 18 minut SEČ. Vasiliji Grigorjeviči bylo pouhopouhých 45 a ½ roku. Cesta byla čistě pracovní. Byla žádoucí pro další zdokonalování kosmické techniky. Prověřovaly se kompletně palubní systémy, ruční a automatické řízení lodi v různě zatěžkávajících podmínkách. Doplňkem těchto úkolů byla spektrografická měření v zemské atmosféře i studování pozemských zdrojů pro potřeby oživení národní ekonomiky a há dé pé, hádejte jak. Zkoušely se přístroje, kterých se pak použilo při společném rusko–americkém letu Apollo–Sojuz–Vrčice jedné vlčice, aneb za vším hledej štěknu ženu, a připoutej se teď, prosím.

Lazarev spolu se svým palubním inženýrem se zhostili svého úkolu na jedničku. Přistáli 29. září 1973 ve 12 hodin 34 minut SEČ. Jejich let trval 47 hodin 16 minut. Je žádoucí zároveň dodat, že vyzkoušeli kosmickou loď jako první po havárii lodi Sojuz 11, při níž padly za oběť životy třech kosmonautů – Dobrovolskij, Volkov a Pacajev se už neshledali nikdy s příbuznými. Zůstali pohromadě jako posádka a začali se připravovat k práci na orbitální stanici Saljut 4.

Ubíhaly hodiny, týdny, měsíce náročného výcviku. Snad tisíckrát se nacvičovalo spojení lodi s orbitální stanicí. Snad stokrát se probíraly nejrůznější – i nejroztodivnější rozumové varianty – havarijní situace. A pak tu byl znovu Bajkonur, znovu startovací rampa, na níž stála štíhlounká raketa s kosmickou lodí.

DVOUSTÁ ŠEDESÁTÁ PRVNÍ SEKUNDA SE K NÁM VALÍ

5. dubna 1975.

Startovací družstvo skončilo přípravu rakety ke startu. Nastalo odpočítávání a pak už jenom ffffrnnnk!

Ale raději dejme slovo Lazarevovi. On je beztak vtipný vypravěč příhod, jako Neználek na měsíci pro děti.

„Pohotovost patnáct minut!“

Zakryli jsme přilby skafandrů. Všechno bylo v tu ránu připraveno ke startu. Teď už nám zbývalo jen vyčkávat na povel.

„Klíč na start!“

Blesklo mi hlavou: Jako kdyby se do neznáma propadly ty předlouhé měsíce přípravy, které dělily tento let od předcházejícího.

„Kljúč na drenáž!“

„Iďjot proťjažka!“

„Iďjot naduv!“

„Gotovnosť – adna minúta!“

Pocítil jsem lehounký záškub. Byl odpojen kabel napájející přístroje na palubě elektřinou. V mikrofonu to také hned stvrdili:

„Přechod na palubní napájecí zdroje!“

Oleg pootočil hlavinkou ke mně, trošku se zaculil a zvesela přikývl. Pochopil jsem, že chce říci: Cesta nazpět už není možná, veliteli! Teď už musíte jenom kupředu! Mrkl jsem na něho – za chvilku to s námi pořádně třískne vozembouch, drž se pevně, kamaráde!

„Jest pusk!“

„Jest predvaritělnaja stupeň!“

„Jest osnovnaja!“

Sbohem, matičko Zemičko. Obrovská síla poháněla raketu dopředu. Motory dosáhly plného tahu a náš Sojuz spěchal vstříc Slunci.

Ve stodvacáté sekundě se oddělily boční motory. Ve stopadesáté odletěl kryt a okénkem vnikl jasný světelný paprsek. Všechno funguje podle plánu. Všechno je jak má být. Ve stoosmdesáté sekundě Země potvrdila!

„Let normální!“

261. sekunda. Podle programu mělo dojít k oddělení druhého stupně. Ale v tom okamžiku raketa zakolísala. Jako kdyby dostala nějaký silný úder do plic. Napadlo mě: Kymácí se víc než minule. Zvedl jsem paži. Sluneční paprsek v pravém okénku byl pryč. Úplně se někam propadl.

Mohutný až omračující zvuk sirény a blikání rudého okénka s nápisem HAVARIE NOSIČE mi na okamžik zastavily dech. Co je tohle za nesmysl? Rachot motorů povadl. Začalo otáčení. Zřetelně jsme to cítili v kloubech. Za nějaký okamžik se přihlásila beztíže. Ale jen krátce. Siréna řvala dál jako zjednaná a bránila v super moudrém soustředění posádce. Vypojil jsem ji.

To vše proběhlo bleskukvapně. Pochopil jsem, že se stalo něco vážného. Ale co a kde? Je to zařízeno tak, že rozhodnutí na aktivním úseku letové dráhy přijímá výlučně automatika.

Zatím jsme neměli ani potuchy o tom, k čemu tu došlo. Navalila se na nás tísnivá nejistota a spolu s ní i obava. Ale možná, že to byl i pochopitelný strach?

Absolutně klidní nebojsové se nevyskytují ani v náročných národních parcích a pohádkách. Pocit nebezpečí pociťujeme všichni. Někteří senzitivní jedinci ostřeji než druzí otupělí svou praxí. Právě tady je však velký rozdíl. U některých lidí pocit nebezpečí mobilizuje pud sebezáchovy, nutí aktivně k bleskurychlému přemýšlení, jak ven z kalamity s výsledky spaseného organismu, u druhých naopak naplňuje hlavu v panice děsivými scénáři, což jim brání nerušeně přemýšlet.

Sledujeme stopky a světelnou informaci na pultech. Zaznamenáváme logickou posloupnost každé operace. Automatika vzala na sebe další vývoj událostí do cíle. Na komplexním trenažéru jsme mnohokrát přehrávali ty nejrůznější havarijní situace. To se nám teď hodí!

Ještě jeden ostrý náraz. Celá kabina se rozkymácela. Spustil záchranný systém a pyropatrony oddělily kabinu od rakety. Padáme nazpátek střemhlav k Zemi… modli se za nás, mami!

Rychle začalo narůstat přetížení. Daleko rychleji než jsem očekával. Neviditelná síla mě surově vtlačila do křesla. Dýchalo se stále namáhavěji.

„Olegu, dělej, zkus křičet, to pomáhá!“

Tíha, která nás drtila, znemožňovala mluvit, zůstávalo jen chrrrrr chrrrrrr chrrrčení. Snažili jsme se zmobilizovat veškeré dostupné síly, abychom vydrželi strašidelný lis, který nás pomalu rozmačkával jako rajče ve španělských pouličních orgiích.

Konečně začalo přetížení ustávat. Teprve pak, když se analyzovaly záznamy přístrojů, se přišlo na to, že po „špičce“, která převýšila 20 g, nastoupila druhá se svými šesti g. Ale tu jsme vůbec nepostřehli! „Já Ural Adín, upřesněte místo přistání!“ volal jsem do mikrofonu jako Falco pes i Falco zpěvák Rock Me Amadeus. Odpovídalo mi však jen mrtvolné ticho. Kam asi dosedneme? V určitém okamžiku se objevila netrpělivost: Proč se vlastně ještě nerozevírají padáky? Podíval jsem se na stopky. Je ještě brzy.

Sekunda, ještě jedna. Později se nás určitě zeptají, zda to byly dlouhé sekundy. Odpovím, že jsem si to vůbec neuvědomil. A to je pravda.

Konečně jsem zaregistroval cvaknutí provázející odstřel příklopu padákové soustavy. Opět to s námi zacloumalo. Vyskočil hlavní padák. Bylo nám na zvracení. Cítili jsme se nějak ukřivděně. Tak dlouho jsme se důkladně trénovali pro práci na stanici a najednou je všechno v háji…

Lehký náraz. Loď se začala točit, jako kdybychom dosedli na vodní hladinu. Ještě jedna nepříjemnost, blesklo mi v mozku. Okénko, které zčernalo od plamenů najednou zprůzračnělo (třením o sníh) a znenadání jsem zpozoroval kmen stromu. Ne, je to přeci jen zbožňovaná Země. Odstřeluji šňůry padáku. Loď se zastavila. Takové ticho. Jak je mi to nepříjemné, tohle podivné ticho. Musíme otevřít poklop.

Odpoutal jsem se a vysunul se ven. Do tváře mě udeřil snesitelný chládek. Přímo jej hltám do sebe. Počasí je zde docela jiné než na Bajkonuru. Vítr, sníh, souvislá nízká oblačnost, teplota pod bodem mrazu. Kolem dokola les. Padák zavadil o stromy. Ale naše loď je přímo na okraji propasti.

Kolik uběhlo času? Smrákalo se.

„Tak co, můžeme vylézt?“ zeptal jsem se Olega.

„Ano, musíme se dostat ven!“ přikývl a těšil se na pevnou zem.

Vyskočil jsem a zapadl až po prsa do sypkého sněhu. Vedle mne s sebou plácnul pan Oleg. Přistáli jsme v Altaji. Osud mě zavál pěkně na místa mého historického dětství.

Přesné souřadnice jsme se dozvěděli později. Tehdy to byly jen naše předpoklady.

Bylo nutno hned zakročit. Rozhodli jsme se vzít z lodi nouzovou zásobu, teplé oděvy, sundat si skafandry, zapojit všechny rádiové prostředky zajišťující spojení s pátrající skupinou a jednat přísně podle instrukcí.

Byli jsme tak propocení. Pod kůži nám začal zalézat chlad. Vítr nám hnal do tváří sníh. Ticho přerušil hromový třesk, co to zase bylo? Tisícimetrový vrchlík padáku jako vzedmutá plachta lámal obří borovici. Sníh pod dnem kabiny roztál a loď začala klouzat k okraji svahu. Dole se šklebila pět až šest set metrů hluboká propast. Museli jsme pod klouzající dno něco provizorně podložit, aby nám kabina nezmizela v hloubce. Zatímco jsme urazili přes tisíc kilometrů od místa startu, uběhlo jen několik minut. Pátrající crew se už zcela jistě pustila do práce.

Netrvalo dlouho a skutečně jsme zaslechli povědomý hukot motorů. Letadlo začalo nad námi kroužit. Náš signál byl zachycen, našli nás, hurá!

„Je všechno v pořádku?“ zeptali se z paluby.

„A jak by také ne jinak,“ odpověděl jsem jak jinak než s chutí žít. „Jestliže se pravda dá hovořit o takové situaci jako o normálu!“

Nastupovala noc. Našli jsme v hlubokém sněhu několik suchých větví, udělali jsme si hraničku a uvelebili se vedle ní. Na podpal dřeva jsme použili stránky manuálu Jednání posádky v liduprázdném terénu, azbuka hořela jako krásná indiánská pochodeň. Seděli jsme a ani nedutali. Kolem se rozléhal jen šepot borovic, pleskání padáku, svištění fičáku a praskání větví. Během noci se tu a tam objevil letoun. Nezapomínali na nás. Brzy jakoby i počasí pochopilo, že nám je na obtíž. Vítr ustal, nepadalo už další velké sněhobílo a nad námi se rozklenulo nebe s tak jasnými hvězdami, jaké jsem nikdy předtím nepoznal.

„Spát nepůjdeme, veliteli,“ ozýval se do ticha Oleg. „Takovou nádhernou noc my prostě zbůhdarma nepromarníme!“

Souhlasil jsem s ním. A tak jsme seděli a přemýšleli každý o svých možnostech.“

*

Později tuto kosmickou loď přejmenovali na Sojuz 18–1 a v technické zprávě se objevilo hlášení. „Po svém oddělení loď uskutečnila suborbitální let v trvání 21 minuty a 27 sekund, nabrala výšku 192 kilometrů a proletěla 1574 kilometrů. Za odvahu a projevenou chrabrost byli Lazarev a Makarov odměněni socialistickým řádem. Zatímco Makarov po tomto neúspěchu risknul absolvovat ještě další dvě kosmické cesty, Lazarev se plně soustředil na práci ve Středisku přípravy ruských kosmonautů, až do osudné rány v roce 1990 během nečekané laviny neštěstí a během posledního střízlivě odkrouceného dne v roce, odebral se jeho duch do vyšších sfér ve stáří jako Jan Starý z Plzně Bor, RIP.

DAGMAR ŠŤASTNÁ (*1967 Sokolov)

Básnířka, žije v Lokti nad Ohří

NEBE JE MOŘE NAHOŘE

Odevzdávání

(adagio)

Stromy se divoce smály

a znělo to jako volání.

Uprostřed větru zavzdychaly skály.

Stromy se nadechly

                 zavřely

a pak už jen divoce stály.

(andante)

Snídali jsme smrtku, fuj.

Baladu–epitaf: O svítání.

Začínali jsme koncem.

Dostárnem do začátku?

(allegro di molto)

Víří pomníky, víří pomníci,

navzdory rytmu a na vztek tradici.

Tlučou do nich srdce mrtvých.

Ke dnu,

jdou mrtví potomci bubnů.

xxx

Ptáci,

vyplašená slova stromů,

vzlétli.

…a hejna ve věty se řadí!

xxx

To nebyly tvé ruce,

které tě zradily,

když ses modlil.

Co říci mezi dvě skály?

Co říci mezi dvě ticha?