Miroslav Langer (Občasný) - 7.6.2003 > Velmi zajímavý text... Co mi u něho velmi chybí, je rok jeho původu.
V mnoha jednotlivostech pravdivý, v nemálu jednotlivostech pravdu zkreslující. V mnoha závěrech rovněž pravdivý (např. i v tom, že vidí určitou podobnost vědy a náboženství), ale často bych se lišil s autorem v jejich hodnocení. Těžko říct, do jaké míry myslel svá tvrzení Feyerabend vážně - a do jaké míry jako alarmující a úmyslně útočnou nadsázku ("neexistující metodologie").
Když Arendtová psala o krizi autority, jejíž nedostatek je nejpatrnější ve výchově, tak na vědu trochu zapomněla. Tady Feyerabend volá po zničení autority vědy - i a zvláště ve výchově. (pozn. Neříká nic o tom, že by děti měly o své vlastní výchově hlasovat, i když neříká ani to, že by neměly...)
Myslím, že věda nemá autoritu nijak vynucenou, do značné míry zůstává autorita vědců autoritou přirozenou, takže to Feyerabendovo volání připomíná štěkot malého psíka, jehož hlasitost je tím větší, čím víc chápe, že s tím sám nic nenadělá.
Také myslím, že věda svou vlastní autoritou pohodlní a zabředá často do kolotoče zkoumání svých vlastních zkoumání. (Sotva píšu něco nového - viz Kuhn: Struktura vědeckých revolucí.) V poslední době se věda, přinejmenším u nás, mohutně brání jakýmkoli nevědeckým postupům a přijetí jejich závěrů. Tady já osobně vidím význam tohoto textu (i když nejspíš příliš mírně proti Feyerabendově gustu).
Věda by - při zachování maximální vhodné opatrnosti - měla být schopna přijmout fakt, že některé fenomény nevědeckého poznávání světa mohou být rovněž úspěšné (třeba proto, že jsou dosud vědecky nevysvětleny, možná? i proto, že vědecky vysvětlitelné nejsou).
To vše říkám při přetrvávajícím sympatizování s českým (a světovým) sysifovským hnutím, které se se střídavým úspěchem snaží bojovat proti stále se rozmáhajícímu pavědátorství. V současném balastu, v němž lidé nejsou schopni rozlišit, co je vědecké, co je pavědecké a co je nevědecké, je jejich (a vědy) silnější uzavřenost zcela pochopitelná.
A také zde vidím dost zajímavou Feyerabendovu myšlenku, kterou budu parafrázovat: "Aby byl rozlišení vědy a ne-vědy (upraveno) schopen, bude zralý občan studovat hlavní ideologie jako historické jevy. Bude tedy studovat i vědu jako historický jev, a nikoli jako jeden jediný smysluplný způsob zvládání problémů. Bude ji studovat spolu s ostatními bajkami, jako jsou mýty „primitivních“ společností, tak, aby měl dostatek informací ke svobodnému rozhodování."
Jak by to mělo/mohlo být ve školách pro děti, zda bych dokázal najít kompromis s Feyerabendovými myšlenkami (asi ano!), to je na delší povídání...
