Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
noty nepředstíral v rámci symfonií, žil je naplno tento velký hráč Viktor Novák
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 29.12.2014 (14:16:00)

VÍTĚZSLAV NOVÁK

 

     5.12.1870     KAMENICE NAD LIPOU                ۞     18.7.1949    SKUTEČ

 

 

V devadesátých letech 19. století vstoupila na scénu nová hudební generace, aby převzala žezlo od dosud žijícího Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Jejími čelnými představiteli se záhy stali J. B. Fœrster, Leoš Janáček, Josef Suk, Otakar Ostrčil a vzpomenutý Vítězslav Novák. Každý z nich záhy zamířil svou vlastní cestou.

 

Lidsky a umělecky měli k sobě nejsnáz bez komplikací Suk a Novák. Společně drtili studia u Antonína Dvořáka, společně vyrostli ovlivněni subjektivním romantismem, díly Richarda Georga Strausse a Clauda Debussyho. Dvacet let zářil Novák jako přední osobnost našeho hudebního života. Mistrovo suverénní postavení vyplývalo z jeho vynikající kompoziční činnosti, vzdělanosti. Pracoval v tématicky vyspělém resortu slohu, ovládal polyfonii do té míry, že ho současníci považovali za největšího pobachovského mistra vícehlasu.

 

„Můj život nestál do jednadvacítky opravdu za ohlédnutí. První vzpomínka pochází z věku tří let, kdy jsem chytnul neštovice. Otec–lékař nechtěl z jakéhosi záměru své děti nechat očkovat, a já, prvorozenec, to těžce odskákal… O jiných nemocech mi vypravovala maminka. Byl to psotník, šarlach, zánět mozkových blan. S ním to bylo nejzajímavější. Byl jsem údajně už považován za mrtvého a otec utěšoval maminku, že je koneckonců lepší v takovém případě umřít, než zůstat na živu slabomyslný.“ To jsou vlastní slova Novákova, který jako dítě nevyrůstal v příliš harmonickém prostředí. Matka (rozená Marie Pollenská), usoužená materiálním deficitem na každém kroku do neznáma, neoplývala rozhojněnou vlídností.

 

Budoucí umělec se narodil v jihočeské Kamenici, avšak dětství prožíval v blízkých Počátkách. O hudbu sice projevoval zájem již v obecné škole, ale jeho rozvoji nijak zvlášť neprospěl právě jeho lektor; Antonín Šilha byl starý, ochořelý, nebezpečný mrzout a Novák dal přednost klavíru u Marie Krejčové. Po letech ve studii Moje hudební zážitky ironicky připomíná, že na tomto nástroji falešně ani hrát nešlo, u houslí ano. Ani v Jindřichově Hradci se poměry nezlepšily. Dlouho u tamějšího ředitele kůru Zedníka neotálel. Štěstí se vyhýbalo i jeho osobnímu životu. Koncem prvního roku jeho gymnaziálních rozkoukávání se mu umírá táta MUDr. Jakub Novák. Vdova se třemi prcky žila na pokraji hladovky a smrti.

 

V dospělosti připomene umělec krušné chvíle v Jindřichově Hradci klavírním Inquietem opus 6. Teprve kapelník Vilém Pojman, u kterého se student učil hudbě od kvarty, rozpoznal jeho nadání. Díky Pojmanovi skládal Novák už v septimě a oktávě první výsledky múzické tvořivosti. Chyběly mu sice teoretické znalosti, zato překypoval fantazií. Vedle desítek náčrtků vznikly písně na Vrchlického a Lenaua klavírní Impromptu a Intermezzo. Vzápětí se pokusil o zhudebnění Máchova Máje (ve formě programní skladby).

 

Po Novákově maturitě se rodina přestěhovala do Prahy a bída se dál vlekla s nimi. Zpočátku bydleli v Ječné ulici, část kvartýru bez okolků pronajímali. Tehdy však již pohublý studentík vypomáhal klavírními hodinami. S jeho úspěchy stoupalo i matčino sebevědomí. „Minulostí jsou již zaplaťpánbůh časy, kdy matka uprošovala upomínajícího krejčího, aby jí ještě poshověl, a kdy jsme si o vánocích dávali darem škatulku sirek nebo olomoucké tvarůžky…“

 

Novák začal navštěvovat konzervatoř. Matka a poručník však naléhali: „Musíš se něčím živit, musíš ještě něco dál dostudovat!“ Chlapec měl na vybranou buď filozofii, nebo práva. Rozhodl se pro to druhé, a po roce přešel na filozofickou fakultu. Pokud ho zde něco zajímalo, pak jen přednášky estetiky profesora Hostinského. A to zase jen proto, že se týkaly milované hudby. Na Hostinského doporučení vstoupil do varhanické školy, shodou náhod v době, kdy se slučovala s konzervatoří. Chlapcův další vývoj ovlivňovali učitelé Karel Knittl a Karel Stecker. Nestěžovali si, přestože studentova bohatá fantazie přicházela do křížku se školskou ubohou tuhou výchovou a převýchovou.

 

Pro Nováka – a nejen pro něho – se konzervatoř stala zálibnou oázou her v roce 1891, kdy do ústavu zamířil jako profesor skladby, instrumentace a lamentace o formách světově proslulý Antonín Dvořák.

 

Rodák z Kamenice nad Lipou měl odvahu nepovažovat Dvořáka za cool pedagoga; obdivoval však jeho „geniální pohled a schopnost vynutit si práci“. Profesora zase rmoutily některé posluchačovy skladby, zvlášť pokuď šlo o formální výstavbu a volbu tónin. Přesto „filozofovo“ rozhodnutí, věnovat se zaživa výhradně hudbě ostré jako jive, který vyzní live, podpořil, ani nehnul brvou. I to byl důvod, proč se dal Novák zapsat k tehdy nově jmenovanému profesorovi klavírní školy Josefu Jiránkovi, u kterého naskicoval Bagately, baladu Manfred, Vzpomínky, klavírní koncert, Serenády, Eklogy, Barkaroly, Za soumraku. Jsou to skladby, které již svým Novákovy individuality, přestože ještě čerpají ze vzorů romantické lyriky. V dílech cítíme vlivy cizích skladatelů, jako ostatně u každého začínajícího tvůrce nacházíme stopy jiných berliček osobností. I on se musel učit a orientovat. Ačkoliv pozdější Mistr zaujme značně přísné stanovisko ke svým raným opusům zpola střízlivým – mají se topit jako koťata –, zachovalo se z jeho prvního tvůrčího období dost skladeb, které dosud pulsují; spolu s názvuky Schumannovými, Mendelssohnovými, Lisztovými, Griegovými, Čajkovského, Brahmsovými i Berliozovými obsahují pokaždé něco ze silného individua.

 

Velmi brzy se Vítězslav (oficiálně ještě Viktor) Novák stal vedle Suka nejoblíbenějším žákem Antonína Dvořáka. Dokonce směl Mistra doprovázet ze slavného ústavu až do bytu. Novák ve své biografii líčí i lidskou stránku svého učitele. „Po skončených výstupních zkouškách doprovázeli jsme za krásného rána Suk, Nedbal, Horník a já svého Mistra na nádraží. Chtěl před svým odjezdem do Ameriky strávit ještě několik dní na Vysoké.

 

Cestou vypravoval Nedbal, že člen Kuratoria dr. Gundling zle kritizoval Dvořákovu učební metodu: „Takoví mladí hoši prý mají sestavovat polky a marše a ne sonáty a ouvertury.“ Dvořák přitom koukal napravo a nalevo, jako by se ho to netýkalo. Na nádraží jsme uctivě počkali, až náš Mistr dojí svou papričku, načež Horník, jako nejstarší, pronesl v krátkosti řeč na rozloučenou. Dvořák si otřel ubrouskem vousy, vesele se na všechny zatvářil a přiznává: „Gundling je vůl“.“

 

Vítězslav absolvoval Sonátou Dvořákovu kompoziční třídu 8. července 1892. Zahrál si ji spolu s absolventem houslové školy Karlem Hoffmannem.

 

S prvotními úspěchy se zlepšila i Novákova finanční situace. Dostal státní subvenci 400 zlatých a na Brahmsovo doporučení vydal Simrock postupem doby jeho Vzpomínky, Serenády, Barkaroly a Tři české tance.

 

V šestadvaceti letech se před mladým skladatelem otevřel téměř náhodně jiný svět. Přítel, houslista Rudolf Reißig, ho pozval na prázdniny do Valašska. Do té doby vězeň městské aglomerace náhle poznal kouzlo přírody, nové, pevné lidi, jejich návyky, pravdomluvnost, nedotčenou kulturu. Objevil poklady hudebního folklóru, nové ryzí hodnoty. Obdiv k přírodě Moravy, Valašska a Slovenska jej sblížil s Janáčkem, s Jožkou Úprkou, bratry Mrštíkovými a s dalšími osobnostmi.

 

Zpočátku se moravská melodika objevovala v Novákových kompozicích jako specialita, například v Klavírním kvintetu a moll. Postupně však splývala s jeho projevem a ovlivnila skladatelův styl natolik, že dostal jinou tvárnost. Řečenou slovy Karla Mlejnka „v pozdější fázi nebylo už možno rozpoznat, co je citát původní písně a co skladatelova vlastní invence“, prolnutí lidového zdroje a autorského projevu bylo perfektně bitelné. Výsledkem inspirace byly Písničky na slova lidové poezie moravské, po nich přišly ještě sborové balady Ranoša, Zakletá dcera, Vražedný milý, Neščasná vojna i orchestrální předehra Maryša na námět slavného dramatu bratří Mrštíků. Klavírní cyklus Můj máj přenáší posluchače do půvabného prostředí nezhuntované přírody.

 

V roce 1899 napsal Novák Smyčcový kvartet G–dur, opus 22, skutečnou oslavu Moravy a Slovenska. Tři věty zobrazují trojí prostředí: valašsko–hanácké, valašské a slovenské. Rok nato dokončil Sonátu eroiku, v níž přibližuje statečnou duši porobeného Slovenska. „Česká klavírní hudba v ní dostala cenný dar díla nejen obsahově atraktivního, leč i poučně vzácného – tím spíše, že se po rané studijní sonátě Smetanově tato vrcholná forma v naší klavírní literatuře až dotud nevyskytla.“ (Václav Holzknecht)

 

Novák jako obdivovatel Slovenska, vášnivý tremp a milovník přírody měl nejvřelejší vztah k Tatrám. Krásu a majestát hor zachytil v symfonické básni V Tatrách (1902), která patří k jeho nejpropagovanějším kusům. Také v další tvorbě je zřejmý vliv moravského a slovenského prostředí. Jsou to Dva valašské tance, Dymák a Troják (1904). Svým dílem, opěvujícím Slovensko, předpověděl společný život dvou sousedících národů, Čechů a Slováků, ještě dřív, než došlo ke sloučení Československé vzájemnosti. V té době pronikla Novákova hudba i za hranice. Heroldovo pražské kvarteto představilo jeho opus 35, rukopisný kvartet D dur, v Lipsku a Berlíně, poté v Dánsku, Švédsku a Holandsku.

 

Rok 1908 i příští vyplnil skládáním Bouře. Její brněnská premiéra v dubnu 1910 byla prvním Novákovým uměleckým triumfem. „Večer po koncertě přistoupil ke mně tehdejší šéf České filharmonie dr. Zemánek, vždy korektní na rozdíl od nedr. drzosti Zemanovy, ale nikdy přílišnou chválou neoplývající, se slovy: „Dnes jsem měl jeden z nejhlubších dojmů svého života.“ Po Bouři začal pracovat na hudební básni Pan. Název, jenž zvolil, symbolizoval pro skladatele elementární síly a vášně přírody, zosobněné v antickém bohovi. Pana dokončil v době svých čtyřicátých narozenin, kdy se také uzavírá období, v němž Novák velkými symfonickými díly přibližoval přírodu městskému uchu doslova a do písmene.

 

Novákova tvorba dostala nový impuls. Skladatel vycházel, tak jako vlastenečtí umělci, z protirakouského smýšlení. Po první opeře, komické jednoaktovce Zvíkovský rarášek (na prózu Ladislava Stroupežnického), následuje Karlštejn, dílo vyjadřující touhu po slávě národa.

 

Vzápětí začal komponovat na Jiráskovu pohádkovou hru Lucerna. Patří melodickou invencí k nejbohatěji a nejšťastněji inspirovaným klasikám. Lucerna se řadí k nejpoetičtějším a měla premiéru v květnu 1923 v Národním divadle. V operní tvorbě Novákově pak představuje Pradědův odkaz vrchol.

 

Zrod Československé republikové iluze mu kromě radosti přinesl novou práci. Stal se rektorem konzervatoře a členem mnoha spolků. Přestože byl čas jeho hlavním nepřítelem, dal národu už v prvním poválečném roce dvě práce jako ohlas doby: Nad smrtí Štefánikovou (na báseň Růženy Jesenské) a Na polích flanderských (na anglický válečný text). Novák byl na vrcholu tvůrčích a existenčních sil. Stal se uznávaným znalcem v oboru, dosáhl mnoha poct a uznání. Vychoval většinu našich velkých skladatelů: Vycpálka, Vomáčku, Axmana, bratry Háby a Jeremiáše, Miroslava Krejčího, Štěpána, Išu Krejčího, Dobiáše, Kaprálovou a desítky skladatelů moravských, slovenských, rusínských i jihoslovanských. Učitelovu přísnost připomíná jeho žačka Vítězslava Kaprálová (Jiří Mucha: Podivné lásky, podivné hlásky…) slovy: „Hrabal se v každé vyspělé notičce.“ Holzknecht dodává jedním dechem: „Byl tak kompozičně schopný, že – jako Rameau – mohl zhudebňovat třeba noviny…“

 

Nováka jmenovali členem Institut de France, lublaňské matice i Regia Accademia di Santa Cecilia v Římě a Královské švédské hudební akademie ve Stockholmu. Byla to však i doba třenic a bouří nervů. Mistra popuzovalo řídké uvádění jeho oper v Národním divadle a téměř celý jedenatřicátý rok strávil v polemikách s Ostrčilem a Nejedlým. Nejspíš proto dostali čtenáři druhý díl jeho Pamětí do rukou téměř čtvrtstoletí po prvním dílu, který vydal J. R. Vilímek v prvním poválečném roce s názvem Vítězslav Novák o sobě a o jiných. První díl totiž narazil na rozporuplné veřejné mínění. Jen škarohlídi však trousili slova, že je Novák nevlídný a hašteřivý pavouk v každé rozpolcené společnosti.

 

Opak zdůrazňuje i Karel Hoffmeister: „Novák měl dávnou zásadu střídání dojmů. Po hlubokém, seriózním zážitku hudebním lehké rozptýlení v družném, veselém kruhu. Zacházeli jsme do různých malých pivnic či vinárniček. Zde jsme se mohli, nepozorováni a nerušeni, bavit dle libosti. V jakési moravské vinárničce byl majitel velmi žádostiv Mistra osobně poznat. A ten s uctivým gestem ukáže na Karla Strnada: „Zde ho máte!“ A ubohý novokřtěnec se po celý večer nesměl prozradit, musel zůstat ve své roli, stále oslovován Mistře, Mistře… Mnoho hudebních, estetizujících či filozofických hovorů tu nebylo, spíše zde převládal žert a vtip. Mistr sám přemnohou veselou příhodičku ze svých moravských a slovenských prázdnin dodal naší náladě pravou, bujarou temperamentní temperaturu.“

 

V Podzimní symfonii se skladatel vyrovnal s pocitem odcházejícího mládí. Velká symfonie se zpětným pohledem na předešlý bohatý život bohatýra se rodila mezi léty 1931 až 1934. Ve třech větách prožíváme s Mistrem trojí životní období. V prvním jsou to bouře, které se přehnaly přes jeho hlavu a které překonal. Druhá se rozjásá bujnou písní: Ej, nedaj Bože, abych umřel, ej, než zaplatím, co jsem dlužen – praví slova lidové poezie. Ve třetí části se skladatel zamýšlí nad životem a dal ženskému sboru vyzpívat usmíření: „Duchu lidský, ztiš se, ztiš, krása volá, olá, slyš, oh slyš, postupuj ještě výš!“

 

Novákovo vlastenectví se nově projevilo v období začínající pohromy nacistů. Po příchodu nacistů k moci v lednu 1933 vystupuje z mnoha jeho děl a přednášek varování a odsouzení hitlerovské demence.

 

Umělcova bojovnost se potvrdila v Jihočeské suitě (1936–1937) ve vyznání víry v další život v pochodu husitů. Pocity znechucení a zklamání vyjádřil sborem K 30. září 1938.

 

V době okupace žili Novákovi v rodném domě manželky ve Skutči. Předtím to bylo jen jejich prázdninové sídlo. Skladatelovou odpovědí na hitlerovskou okupaci byla temná a těžkopádná díla, zjasňující se však nadějí: orchestrální De profundis (1941), Violoncellová sonáta (1941) a Svatováclavský triptych (1941–1942).

 

Vygradováním skladatelova odporu k válce se stala Jarní symfonie, jejíž název později pozměnil na Májovou. Aby dílu porozuměl skutečně každý posluchač, aby skladatel připomenul, že nacisté již ztrácejí výhodu a síly, zdůraznil v ní motiv Beethovenovy Osudové symfonie a příchod tolik očekávaných osvoboditelů nápěvem burlacké písně Ej uchněm.

 

Po válce se Novák zabýval písňovým cyklem Jihočeské motivy. Naposledy tak zhudebnil tématiku milovaného kraje a básně své ženy.

 

Do posledních dní se účastnil uměleckého a společenského života. Pracoval na Pamětech, vracel se k oslavě husitských pokrokových tradic ve scénické hudbě k Rachlíkově dramatu Jan Žižka. Narýsoval i velkolepý plán několikadílné kantáty o historickém zápasu českého a slovenského lidu za svobodu.

 

Smrt uzavřela v parném červenci 1949 cyklus velkých uměleckých činů skladatele, oceněných tím, že československá vláda „…jako projev uznání celoživotní práce na poli hudebním, která nabyla všenárodního významu, prohlásila Vítězslava Nováka 23. listopadu 1945 národním umělcem.“

 

Popel jedné z nejvýraznějších osob české moderní hudby posmetanovské uložili v tichosti pod jeho pomník v Praze na Petříně v roce 1951.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter