|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
4.
…..kdy zahlédl ceduli. Taková jaká vždy stávala před hospodami.
Stála vedle cesty a někdo si dal tu práci, že pro ni postavil dokonce malou dřevěnou stříšku. Na ceduli bylo napsáno:
Jdi ještě sto metrů rovně, pak zahni doleva. Projdi pod viaduktem a ihned za ním se dej doprava. Uvidíš další ceduli. Máme jídlo a rádi tě pohostíme.
Petrovo srdce málem bouchlo nadšením.
Přidal do kroku.
Téměř utíkal a sklo masky se mu mlžilo.
Konečně prošel viaduktem a vydal se doprava. Brzy narazil na další ceduli.
Sejdi z kopce a u trosek jednoho z domů je červená značka. Ta označuje vchod do našeho krytu.
Petr byl nedočkavý.
Z kopce opravdu utíkal. V řadě stálo možná deset rozpadlých domů. Červenou značku vytvořenou možná sprejem nepřehlédl.
Vešel do zříceniny, která mohla být dříve luxusní vilou. Na zemi byla opět červená značka. Rozpoznal poklop.
Sešel po kovovém žebříku o několik metrů níž a stál před dveřmi ne nepodobných těm v jeho krytu. Vedle dveří byl zvonek. Zazvonil.
A dveře se otevřely.
Byl tu meziprostor stejně jako u něj doma.
Otevřely se i druhé dveře a za nimi stál vysoký muž s plnovousem a pistolí v ruce. Petr se zarazil.
Muž na druhé straně sklonil zbraň.
„Dobrý den cizinče. Já jsem David Rýdl a tohle je můj domov. Pokud jsi slušný člověk, pak pojď dál, pokud nikoliv, měj na paměti, že umím dobře střílet a ani pěsti nemám slabé.“
David Rýdl byl oblečen do světle béžového obleku, u krku ho zdobil fialový motýlek a z kapsy jeho saka vykukovala dýmka. Vypadal jako z počátku dvacátého století.
„Dobrý den. Viděl jsem cedule a tak jsem šel podle nich. Jsem Petr Nový a přišel jsem z Dachova.“
Podali si ruce. David měl pevný stisk. Díky plnovousu vypadal starší, ale více než padesát mu určitě nebylo. Oproti Petrovi byl o hlavu vyšší.
Petr pocítil příjemné teplo a vůni zdejšího krytu. Jestliže si o svém domově myslel, že je nadstandartní, tak tohle bylo doslova „de-luxe“ bydlení.
Z obývacího pokoje oči přecházely. Perské koberce, nábytek jak ze zámku, na stěnách obrazy mnoha umělců a drahé gobelíny. Nebýt elektroniky, připadal by si Petr jak unesen o sto let zpět. Kuchyň s velkou ledničkou, televize velká jak půl stěny…..tenhle člověk se měl dobře i nyní. Jak se mu asi žilo před katastrofou.
„Vidím, že vás náš domov zaujal.“
„To tedy ano. Máte to tu krásné.“
David měl manželku a dvě děti ve věku deset a dvanáct let. Holčičku a staršího kluka. Hostitel si sedl do křesla a zapálil si dýmku. Pokoj však zakouřený nebyl. Kryt měl tedy skvělou filtraci.
„Sedněte si také. Udělejte si pohodlí. Druhou fajfku již nemám, ale doutníčkem nepohrdnete?“
„Moc rád si dám.“
„Určitě si říkáte, že je to paradox. Pár metrů nad námi je mrtvo a my si tu vykuřujeme v teple a v pohodě. Víte, je jasné, podle toho, jak to tu máme vybavené, že jsme nikdy žádní chudáci nebyli, ale vše jsem si poctivě vydělal. A kdo chce, může se u nás stavit a přespat.“
Bylo to jako balzám pro duši. Mluvit s někým. Po třech letech noví lidé. Petr však stále myslel na své poslání, ale bylo by neslušné, hned na Davida vybalit žádost o zásoby.
„Kolik už přišlo lidí?“
„Jste první,“ přiznal David trochu zklamaně. „Víte, čas od času chodím nahoru a prohledávám město. Je to možná divný koníček, ale snažím se ty mrtvé pohřbít. Snažím se jim dát šanci, dostat se k bohu.“
Paní Rýdlová přinesla kávu a bábovku. Usmála se a políbila manžela na tvář.
„Jsem na cestě už třetí den a minulá noc byla hrozně zvláštní. Přespával jsem u jednoho otevřeného krytu,“ začal vzpomínat Petr. David ho se zájmem poslouchat.
Když mu Petr dopověděl o podivnostech, které zažil, chvilku zůstal David ticho. Dýmka dohořela a odložil ji na stůl.
„Také jsem měl podobné zážitky. Víte, těch mrtvých je tam hrozně moc a blízko u sebe. Vlastně žijeme ve světě, kde jsme mi živí v naprosté menšině. Myslím si, že ti, co zemřeli při katastrofě, nebyli vpuštěni do nebe.“
Petr se trochu zamračil. „Proč myslíte, že ne?“
„Je to trest za naše hříchy. Za to, že jsme dopustili tuhle zkázu. Je to trest pro lidstvo.“
„Byli to nevinní lidé, nezasloužili si to.“
„Asi ne. Možná za všechno může ta radiace. Možná díky ní vznikají tyhle podivné příhody.“
Petrovi ten muž přišel divný. Mluvil o trestu za hříchy, přitom se nejevil nijak více pobožný. Dumal, proč vypadá jak chlápek z minulého století. Pořád přemýšlel, kdy mu říct o zásoby. Ještě ta chvíle nenastala.
„Proč myslíte, že my jsme přežili? Možná jsme totiž jediní,“ zeptal se Petr.
David se chytil za plnovous. Přemýšlel.
„Modlil jste se před tím?“¨zeptal se překvapivě.
„Ne, nikdy jsem nebyl praktikující věřící,“ řekl upřímně Petr. Řekl „praktikující“ protože v duchu v něco věřil, jen tomu nedával tvář žádného „oficiálního“ boha.
David se usmál. „Já také ne. Možná proto jsme přežili, protože nejsme pokrytci.“
„Pokrytci?“
„Ano. Dřív se modlilo mnoho lidí. Bože já chci, udělej tohle, udělej tamto….ale říkali to, jen aby se neřeklo. Pokrytci! Ve skutečnosti nevěřili, jen chtěli brát. Prosili boha, v kterého věřili, jen když sami něco potřebovali.“
„V tom případě museli přežít všichni ti, co opravdu věřili, chodili do kostela a podobně.“
David dopil kávu, dojedl bábovku a znovu zapálil dýmku.
„To byli také pokrytci…alespoň většina z nich,“ mávl volnou rukou vousatý muž.
Petra tyhle názory překvapovali.
„A my nejsme pokrytci?“
„Ne. Proč? Na nic jsme si nehráli. Na boha jsme se neobraceli. Prostě jsme žili své životy. Dělali jsme to, pro co jsme byli stvořeni. Prostě žít, ne pochlebovat Stvořiteli.“
„Mluvíte, jak kdybyste nyní už věřil.“
„Kdepak. Nevěřím, nýbrž já už vím!“ zvolal hlasitě David.
Petra to provokovalo. Čím dál měl větší pocit, že se baví s bláznem.
Situaci rozmělnila opět Davidova manželka.
„Omluvte mého manžela, pane. On strašně rád filozofuje a provokuje. Vždycky takový byl. A vy jste první, koho vidíme po třech letech. Snaží se na vás vytasit své trumfy.“
„Jo, je to tak. Náboženství vždycky rozpoutá bouřlivou diskuzi,“ usmíval se David.
„Večeře je téměř hotova, tak se nehádejte. Dejte mi deset minut.“
„Takže vy si ze mě celou dobu utahujete, co?“
„Kdepak. Jestli jsem se vás nějak dotknul, tak se omlouvám.“
„V pořádku, nic se neděje.“
5.
Místností se linula vůně tabáku z Davidovy dýmky. Petr alespoň na chvilku upadl do příjemného stavu vědomí. Odpočíval. Přál si, aby tu byla i jeho žena a děti.
Podávala se večeře a tak se přesunuli do kuchyně. Vůně tabáku vystřídaly ještě ty příjemnější. Zapékané brambory se smetanou. Děti se usmívaly a neustále po očku trochu stydlivě, avšak se zájmem, sledovaly hosta. Petr čekal, až všichni usednou a začnou jíst. Nevěděl, jaké tu mají zvyky, a nechtěl se dopustit nějakého prohřešku proti dobrému vychování.
„Jestli čekáte na modlitbu, tak je to zbytečné. My si tu jen popřejeme dobré chutnání a rovnou se pouštíme do jídla,“ řekl informativním tónem David.
Jídlo chutnalo výtečně, jenže Petra začala trápit jiná myšlenka. Jeho cíl, děti, co na něj čekají a milující žena. Oni šetří každé sousto a on si tu dopřává. Kdy se na to zeptat? Kdy to bude vhodné?
„Po večeři bychom si mohli zahrát kanastu,“ řekla Davidova žena.
Takhle to nepůjde, pomyslel si Petr. Bude muset být trochu neslušný.
„Máš naprostou pravdu. Ale můj nový příteli, bude to taková jednodušší verze kanasty, aby mohly hrát i děti,“ řekl v dobrém rozpoložení David.
Jenže Petr nechtěl hrát kanastu. Nechtěl už ani jíst. Vlastně si přál sbalit zásoby a vrátit se rychle zpět domů.
Děti si navzájem kradly brambory a smály se. Matka je napomínala. David se smál, až se za břicho popadal. Petr chtěl konečně vědět, na čem je. Začal je nenávidět. Smějí se, dělají kravál, plýtvají bramborami na nějakou blbou dětskou hru a jeho milovaní trpí hlady. David začal také zlobit. A to když vstal a hodlal se vzít bramboru své ženě. Děti to kvitovaly potleskem a zvýšeným hlukem. Křik jen křik. Veselá nálada se nesla bunkrem a jediný kdo z toho neměl radost, byl Petr.
„Dost, to stačí, prosím, jen už přestaňte,“ řekl otráveně a bouchl do stolu.
V místnosti jako by okamžitě potemnělo. Radost se změnila v šok. Pohled všech u stolu se upínal k Petrovi. Byly tázavé a ustrašené – až na Davida. Ten promluvil zcela klidně.
„Petře, prosím, neřvěte mi tu.“
Petr si vůbec neuvědomoval, že by křičel. Měl za to, že co řekl, bylo ještě poměrně mírné.
„Omlouvám se, ale já už to nevydržím, musím se vás na něco zeptat,“ řekl celý rozechvělý a zpocený.
Davidova manželka i děti vypadali napnutě.
„Ptejte se Petře,“ vybídl stále zcela klidný hostitel.
„Jsem na cestě, protože mé rodině došly zásoby jídla a zbývají nám tak tři týdny života,“ vzlykl Petr.
„Pokračujte.“
„Podělil byste se prosím s námi o vaše zásoby?“
Petr dal do své prosby celé své srdce a naději.
„Ne,“ odpověděl zcela ledově David.
Petra to zaskočilo. Celou dobu byl hostitel tak přívětivý. Sám jej navedl do svého příbytku.
„Ne?“
„Ne, Petře. Jídlo mám pro svou rodinu.“
„Tak proč ty cedule venku? Proč ta večeře?“
„Nejsme lakomí. Rádi přivítáme hosty. Návštěvy jsou vítané, můžeme si popovídat, ale nic nikomu dávat nebudu.“
Petr měl v očích slzy. Naděje mizela.
„Prosím, alespoň trochu. Třeba na měsíc, abych získal víc času na hledání,“ žadonil zlomený host.
„Ne. Dojezte večeři, dobře se u nás vyspěte a zase běžte dál hledat jídlo pro svou rodinu.“
Petrovi najednou přišel David strašně odporný. Hnusný, povýšenecký……a prostě strašlivě odporný.
„Nikam nepůjdu.“
„Ale půjdete.“
„Bez zásob nikam nejdu,“ procedil skrz rty vzteklý Petr. Aniž by měl o tom ponětí, objevila se mu v ruce pistole.
„Víte co? Zmizte, odsuď už teď hned.“
„Dejte mi jídlo!“ rozkázal Petr a mířil na Davida.
Děti se s pláčem vrhly do mámina náručí. Ta prosila, ať to Petr nedělá a nabádala manžela k darování zásob.
„Nic mu nedáme! On si myslí, že když mi mává zbraní před obličejem, že mu něco dám? To teda ne!“
Manželka prosila, Petr měl rudo před očima.
„Okamžitě mi dej, co chci!“
„Nedám!“ řval David a vstal.
„Sedni si!“
„Nesednu, ty hajzle, to je můj domov!“
Děti brečely, manželka křičela a prosila. David byl odhodlán nic nevydat a Petr byl odhodlán získat jídlo.
„Koukej si sednout.“
David si ale nesedl a chtěl se vrhnout po Petrovi.
Krytem zaduněl výstřel.
Čas se smrskl do mikrovteřin, kdy Petr viděl, jak do Davida vletěla jím vypálená kulka. Muž byl odhozen na stěnu, po které se svezl na zem. Z malého otvoru v hrudníku vytékala krev. Děti kakofonicky pištěly. Manželka bolestivě plakala a křičela táhlé: „Neee!“
Čas se rozběhl a zrychlil až do podoby, kdy manželka Petra prosila:
„Prosím, nezabíjejte nás, prosím ne.“
Petr stále hleděl na mrtvého hostitele. Jeho mrtvé skelné oči se na něj dívaly. Petr by přísahal, že vyčítavě.
Klepal se. Stále držel pistoli. Viděl strach a bolest matky a dětí. To on. To všechno on!
„Nezabiju vás. Jen mi dejte ty zásoby,“ řekl rozklepaným hlasem Petr a zdvihl pistoli.
„Ano, ano…hned to bude. Jen nestřílejte.“
Davidova manželka vedla Petra až za kuchyni, kde se nacházely velké kovové dveře do spíže.
„Vezměte si, co chcete a nechte nás být,“ řekla uplakaná a stále vystrašená žena.
Petr si vzal maximum, co pobral. Odhadoval, že tohle by jim na tři měsíce mohlo stačit. Pak bude muset najít další zdroj zásob. Při téhle myšlence mu projela tělem ledová vlna. Zase zabíjet? Mohl by se vrátit i sem. Jídla tu mají na roky. Jenže to byla ta naprosto nejbláznivější myšlenka. Musel rychle odejít, dělalo se mu špatně.
Když odcházel, chtěl něco říct, nějak se omluvit, ale neudělal to. Davidova mrtvola byla stále na svém místě. Nyní však obklopena truchlícími dětmi a manželkou. Beze slova odešel.
Na povrch vyšel jako někdo úplně jiný. Vrah, lupič, psychopat. Nenáviděl se. Byl stále v šoku a cítil, jak v něm všechno dobré umřelo.
Cesta zpět domů byla cestou plnou sebezpytování a neustálých návratů. Vracela se mu celá ta událost. To jak vystřelil, jak se na něj dívaly mrtvé Davidovy oči.
Jsem vrah. Já ho zabil.
V mysli mu tyhle dvě krátké věty kroužily neustále dokola a ani si neuvědomil, že okolí mu posměvačným šepotem odpovídá.
„Jsi vrah! Zabil si ho.“
Výčitky zněly z trosek domů. Petrovi připadalo jako by to mluvily všudypřítomné mrtvoly ležící kolem. Neměl strach, cítil podivnou apatii a možná i trochu chtěl, aby některé z těl vstalo a zbavilo jej života. V noci nespal. Seděl ve stanu a neustále si vyčítal, co se stalo. Viděl a slyšel zvláštní věci. Různě po okolí se rozsvěcovala světla. Byla různě barevná a velká. Některá se vznášela a občas mu připadalo, že míří přímo k němu. Nepříjemnější však byly ty zvuky. Skřeky a sténání, šepot, kterému nerozuměl. V jednu chvíli už myslel, že mu z toho všeho praskne hlava a tak vyběhl i s brokovnicí rychle ze stanu. Začal kolem sebe střílet. Vypotřeboval všechny patrony, co měl, ale nebylo to nic platné, v okolí panoval klid a tma.
„Co to má do prdele znamenat?! Kde jste vy hajzlové!?“ řval, jak nejvíc nahlas dokázal.
Po chvilce zaslechl vzdálený smích, který postupně zesiloval, až měl pocit, že se mu směje celý svět. Celý tenhle posraný mrtvý svět.
Vrátil se do stanu a opět se v okolí objevovala světla. Potom jako by někdo těsně vedle stanu říkal:
„Zase jsi vybuchl. Tobě není pomoci. Jsi vrah. Jsi vrah!“
Rozbrečel se a svalil do klubíčka. Ven se už nepokoušel podívat, věděl, že by tam zase byl klid a tma.
Čekala ho ještě dlouhá cesta. Ale výčitky ho neopustily po celou dobu. Měl pocit, že jako člověk selhal.
Doma ho přivítali s otevřenou náručí. Lucie brečela štěstím. Svého muže objímala a líbala. Děti se radovaly a večer byla výtečná hostina.
„Jsem tak šťastná, že jsi zpátky.“
„Jsi nejlepší muž na světě.“
„Miluju tě.“
Tohle poslouchal celý večer.
Nebyl schopný se usmát. Nebyl schopný cítit něco jiného než zhnusení. Viděl Davidovo mrtvé oči. Viděl svou vinu.
Lucie se snažila. Sama rozpoznala, že s jejím mužem není něco v pořádku. Zeptat se ho však chtěla až další den, protože si myslela, že je to prostě jenom tím, jak je unavený. Byla na něj nesmírně pyšná.
V noci, když všichni usnuli, odešel na povrch.
Věděl, že by nedokázal dělat jako by nic. Horší však bylo to, že se nedokázal s tím, co udělal smířit. Jinou rodinu připravil o otce a tím ji prakticky odsoudil k smrti. Teď však udělal to samé té své, to si ale v tu chvíli neuvědomoval.
Beze mně jim bude lépe.
Už když vyšel na povrch, začali ho doprovázet podivné stínové postavy. Duše zemřelých. Bylo jich stovky a on věděl, proč je vidí. Protože jeho duše, už je mrtvá. Čekali, až se nadobro připojí k nim.
|
|
|
