TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Středa 27.11. Xenie

Všechny rubriky

Próza

> Próza

> Povídky

> Fejetony

> Úvahy

> Pohádky

>		Životní příběhy

> Cestopisy, reportáže

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

buffalo soldiers... bez Marley Marla z Evropy...
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 23.12.2014 (17:29:10)

OTAKAR KUBÍN

☼ 22.10.1883 BOSKOVICE PŘED MELKOVEM A OKROUHLOU ۞ 17.10.1969 MARSEILLE

Coubine nebo Kubín (Otakar), český malíř, grafik a sochař (Boskovice, Morava, 1883 – Marseille, 1969). Po dvou letech studií na sochařské škole v Hořicích se vrátil k malířství, které studoval od 1900 do 1904 na Akademii výtvarných umění v Praze. Od 1903 studijní stáže směr Francie, Belgie a Itálie. Jeho první díla se připojují k programu skupiny Osma, odkud vzešel. Jejich expresivní ráz prozrazuje vliv van Gogha (Vybírání brambor). 1912 odešel Kubín do Francie a usadil se v Provence, v Apt, později v Simiane–la–Rotonde. Vytvořil rozsáhlé dílo zahrnující krajiny, květinová zátiší, portréty a akty (Akt, Kytice ve džbánu, Jaro v Simiane). Tato lyrická tvorba představuje originální symbióznost a serióznost české tradiční barevnosti a jasu s francouzskou klasicistickou harmonií. Kubín zůstal v kontaktu se svou rodnou zemí, zúčastňoval se pravidelně výstav pražské umělecké společnosti Umělecká beseda. Ilustroval zejména díla Allen od Larbauda a Bouře od Mauriaca. Po návratu do Československa v roce 1951 se umělec věnoval výhradně krajinomalbě: vzpomínky na Provence nebo pohledy na jižní Moravu, v nichž výbuch světla ztlumil barvy a rozmělnil tvary, stínováním sotva dodržené. V roce 1964 se vrátil do Provence završit svůj nesmlouvavý a neúnavný úděl.

Petit Larousse de la peinture, Paris 1979

Tolik slovníkové heslo francouzské encyklopedie. Otakar Kubín skutečně patří k nemnoha výtvarným umělcům, jejichž jméno dosáhlo světové proslulosti. O jeho obrazy měli zájem nejen bohatí sběratelé, ale i výtvarné galérie, vycházely publikace s popisem a rozborem jeho prací. Jméno Othon Coubine – francouzská varianta českého Otakar Kubín – se stalo ve francouzské krajinomalbě dvacátých a třicátých let našeho století pojmem.

Malířův otec Jan Kubín měl knihkupectví v Boskovicích. V tomto moravském prvotřídním městečku na předělu Českomoravské vysočiny a Drahanské vrchoviny, s půvabným zámkem a romantickou rockovou siluetou hradní zříceniny nad ním, se Otakar narodil 22. října 1883. Sám o svém dětství a prvních výtvarných pokusech přiznával: „Než jsem začal chodit do školy, působilo mi mnoho radosti kreslení a neméně tež malování. Ve starých svazcích Dětské zahrádky jsem tehdy koloroval reprodukce, přičemž mi matka dávala pokyny, jak malovat například uniformy generálů, neboť jsem bral pruskou modř a dekorace pozlacoval. Později jsem začal kreslit podle přírody, nejprve zříceniny starého hradu. Ve škole naproti tomu byla známka z kreslení dosti prostřední.“ Jak často se v životopisech slavných umělců opakuje obdobný údaj; výrazný talent, prosazující se už v malinkém dětství, se nedá spoutat školními drezúrními osnovami a předpisy, zdá se neukázněný, neposlušný a nezřídka budoucího mistra hodnotí učitelé přesně naopak – jako nešikovného a v příslušném oboru nenadaného.

Snem rodičů bylo, aby se Otakar stal (podle vzoru svého dědy) učitelem. Po ukončení třetí třídy měšťanky měl studovat na učitelském ústavu v Brně, kam ho otec přihlásil. Tehdy se Otakar vzepřel – chce být malířem. O podporu svého rozhodnutí moudře požádal rodinného přítele Viléma Dokoupila. Ten rodiče přesvědčil o synově talentu, a tak Otakar dostal svolení studovat na kamenické škole v Hořicích, kterou Dokoupil jako ředitel vedl. Po roce se začínající umělec přihlásil na Akademii výtvarných umění do Prahy a byl přijat k Josefu Václavu Myslbekovi. Roční přípravku absolvoval v malířském ateliéru a postoupil do třídy Václava Brožíka. Mnohem více než tento slavný mistr však Otakara Kubína inspirovali další vyučující – nebo zpoza konvence vyrušující – Vojtěch Hynais, Hanuš Schwaiger a Franz Thiele. Právě Thiela, u něhož roku 1904 absolvoval, považoval za pedagoga, který nejvýrazněji zapůsobil na utváření jeho osobitého malířského rukopisu.

Po návratu do rodných Boskovic se sblížil s dalším slavným rodákem, o málo mladším, Karlem Absolonem. Speleolog využil Kubínova kreslířského tahu k pořízení dokumentace při svých objevech v Moravském krasu. Kubínovy kresby šly dobře na odbyt, stejně jako rozměrnější krajinky, které v tomto období namaloval. Z tohoto výdělku si mladý umělec zaplatil cestu do Antverp, kde chtěl pokračovat ve studiích. Rubensova Akademie ho však příliš nenasycovala, odešel tedy do Paris a dál na jih do Itálie. Středomoří do značné míry určilo charakter jeho další krajinářské tvorby, přesněji řečeno jeho slabost pro světlé barvy. Neméně ho v tomto směru ovlivnili i francouzští malíři. Doma si roku 1906 zbudoval z boudy první ateliér; byla to primitivní vepřovicová stavbička s lepenkovou střechou a třemi nevelkými okny, kterou vybudoval na zahradě rodičovského domu a nazval ji příznačně Kutloch. „Vchod do boudy byl obrostlý planou révou, asi psí víno, skýtající v loubí chládek,“ vzpomíná jeden z malířových přátel. „Uvnitř budovy bylo vše prosté. Zem upěchovaná, strop i stěny nalíčeny a jen modré proužky květů byly ozdobou, …zelená pohovka, křeslo, skříňka, něco obrázků, knihy a malířské potřeby, to byl veškerý inventář ateliéru. Zde trávil Kubín mnohé chvíle hořkosti i veselí. V boudě samotařil, ale vpravdě málo maloval.“

V letech 1907 a 1908 se malíř zúčastnil dvou významných pražských výstav, které šokovaly a provokovaly. Nejprve to byla výstava Osmy a potom Spolku výtvarných umělců Mánes, přičemž v obou případech vyvolaly Kubínovy obrazy doslova protichůdné reakce – řetěz odporu i grimasy obdivu. Malíř však zůstal přesvědčen o správnosti nastoupené umělecké cesty, posílením jeho záměrů se stala nová návštěva Paříže a zejména díla Vincenta van Gogha a Paula Cézanna. V roce 1909 zasáhl do Kubínova života podruhé Vilém Dokoupil. Malíř jej požádal o pomoc při získání pedagogického místa a Dokoupil, který byl tehdy zaměstnancem ministerstva školství ve Vídni, ho doporučil za asistenta kreslení na c. k. průmyslové škole v Praze u profesora Aloise Boudy. Existenčně zajištěný umělec se v té době také oženil s Blaženou Katzovou. Klidný rodinný život však trval pouhé tři roky; přitom i to bylo jenom zdání. V jeho nitru panoval stálý nepokoj pramenící z mučivé potřeby dál hledat sama sebe, hledat přirozenější způsob sebevyjádření, malovat jinak než doposud.

Roku 1912 opustil zajištěnou existenci v Praze a odstěhoval se do Paříže. Hmotnou i morální oporou v prvních letech pobytu v zahraničí se Kubínovi stal Hervarth Walder, který jeho obrazy zařazoval do výstav berlínského spolku Sturm a uspořádal mu i samostatnou výstavu. Situaci mladých manželů značně zhoršila první světová válka. Přerušila spojení s H. Walderem a vedla k internování Kubínových v cizineckém táboře v Bordeaux. Po čase se paní Blaženě podařilo dosáhnout propuštění a získat job na úřadě českého zahraničního odboje v Paříži. Vzala na sebe starost o existenční zajištění, a umožnila tak svému choti věnovat se nerušeně umělecké práci a studiu. Respektovala jeho umělecké kreativní ambice natolik, že ani v době těhotenství, kdy musela odejít ze zaměstnání, nedovolila, aby přijal řemeslnou práci a kreslil modely pro módní žurnál. Její skálopevná buldočí víra v manželovo umění byla pro Otakara Kubína nejcennější oporou v těchto nelehkých dobách.

Po válce se to celé změnilo. Po výstavě Salón nezávislých roku 1919 a samostatné výstavě Kubínových kreseb (věnoval se jim ve válečných letech hlavně z nedostatku finančních úspor na malířské vybavení) se umělce ujal obchodník s obrazy Adolphe Basler. Na základě dlouhodobé smlouvy mu malíř prodával své obrazy a kresby a získal tak pravidelný, i když zatím nepříliš vysoký příjem. Zkušený obchodník vystihl velmi exaktně, že Kubínova popularita se mnohonásobně zvýší a ceny lacino získaných obrazů se budou astronomicky podražovat. O růst umělcovy popularity se i sám postaral oslavnými články v tisku a zajištěním zakázek k ilustrování významných slovesných děl. Umělecké úspěchy Otakara Kubína jsou však vykoupeny rodinnou tragédií. V roce 1919 ulehl do věčného spánku malinký synek Pascal a za necelý rok po něm zhynula steskem paní Blažena. Zoufalý umělec se svěřuje v dopise matce do Boskovic: „Můj duševní stav je na pokraji zbláznění. Míra mého neštěstí nechce být dovršena. Právě v tuto chvíli, kdy se nám předvedla možnost nejkrásnější epochy jednoho článku kusu z lidstva – moje úspěchy v Paříži a Londýně mně zaručily krásný pohádkový příjem, má dobrá žena, které vděčím za všechno, nemá vidět a nemá sklidit ovoce naší píle.“

Uklidnění nachází v jihofrancouzské přírodě. Krajinomalba dvacátých let dvacátého století je nejosobitějším obdobím Kubínovy umělecké tvorby a založila slávu jeho jména. Hlavním motivem obrazů těchto let je provensálská krajina, ale ne ta populární, turisty houfně navštěvovaná Provence, ale její malý zapadlý kout skrytý v samém podhůří velehor. Říká se mu Basses–Alpes, Nízké Alpičky, a je to kamenitý, sluncem vyprahlý a ke svým obyvatelům drsný kraj, kde je každý kousek obdělané půdy vykoupen úmorným odstraňováním kamenů, které pak tvoří zídky na okrajích políček. Zdánlivě nezajímavá krajina je pro malíře zahalena jakousi melancholií, ztichlým smutkem, který korespondoval s jeho senzitivní povahou i momentálním duševním truchlení. Hledání klidu, které sem dovedlo Otakara Kubína, se působením krajiny mění v touhu po neměnnosti a stálosti, za níž se ukrývá neustálá obava z další potkané nepřízně osudu. Jasné, ale nikdy křiklavé, nýbrž lyricky tlumené barvy, stráně porostlé trávou a levandulí s osamělými dřevinami a křovisky, kamenitá políčka – to je provensálská krajina Kubínových obrazů.

Tady shledal za účinný a potřebný svůj druhý domov. Spojení s Paříží nepřerušil, ačkoliv stále více času trávil v Provence. Svůj pařížský ateliér zrušil až v polovině třicátých let, ale od roku 1925 se trvale usadil v Simiane. To už byl tři sezóny podruhé v ráži a v ráji ženat s tou vyvolenou družkou a rok majitelem starého měšťanského domu ze 17. století, který s manželkou Berthe Chaixovou koupili. Místní obyvatelé této budově říkali zámek. V roce 1938 zakoupil Otakar Kubín ještě středověký hrad z 12. století Caseneuve. V Simiane a na hradě Caseneuve pak prožil třicet let života, nepočítáme-li občasné návštěvy Paříže a letní úlevně ozdravné pobyty v Itálii. Právě Itálie, charakterem krajiny podobná, ale přece jen chlazená mořem, mu poskytovala útočiště, když se v létě život v Provence stával dusnem a slunečním pražením nesnesitelný a dehydrovaným i nebezpečný.

V roce 1937 navštívil Československo, zajel se pokochat na Moravu, léta druhé světové války prožíval na své francouzské adrese.

V roce 1951 se Otakar Kubín rozhodl vrátit se do vlasti. Bylo mu šedesát sedm let. Je těžké vystopovat všechny pohnutky, které ho k tomu vedly. Hlavní roli patrně sehrál emigrantský stesk po místech svého mládí. Netajil však ani svoje sympatie ke snahám budovat a zušlechťovat poválečné Československo. K tomu musíme připojit i malířovu deziluzi (ačkoliv jím samým nikdy příliš nepodotknutou) z celkového vývoje francouzského výtvarného umění. Kubín jasně inklinoval k novoklasicistickému proudu francouzského malířství, ale vývoj již směřoval jinam a on zůstal stranou mainstreamu. Od svého návratu do Československa si možná sliboval i rozvíření zájmu o své umění i svou osobu.

Přijel v listopadu 1951 – nejdříve pokusně na jeden měsíc; podívat se, zjistit možnosti návratu. Záhy si pobyt prodloužil na celý rok a pak už setrval. Přijal československé státní občanství (nezapomeňme, že z vlasti vylétl ještě za Rakouska–Uherska a od roku 1925 měl francouzské státní občanství) a usadil se ponejprv´ někde v Praze. Doma dosáhl výrazného uznání, dokazuje to jmenování zasloužilým umělcem roku 1956 a udělení Řádu ten to umí o dva roky později. Snažil se o návrat do české krajinomalby, což ho přivedlo do rodných Boskovic. Střídavě pak pobýval v Praze a v Boskovicích, které mu měly nahradit jeho milovaný provensálský kout. První dva roky maloval jen svou rodnou krajinu, Boskovicko na ten nejlepší způsob, Vysočinu, a podepisoval se důsledně českou podobou svého příjmení – Kubín. Jenže bývalá sláva malíře „Coubina“ nedávala spát známým a sběratelům, kteří se potřebovali pochlubit aspoň jedním plátnem provensálské krajiny z malířova nejslavnějšího období. Začal proto dělat kopie sebe sama, vytvářel variace na své produktivní produkty z dvacátých a třicátých let a signoval je znovu „Coubine“. Natropil tak značný zmatek ve svém díle i v hlavách sběratelů a odborníků, kteří leckdy považovali obrazy tvořené v Čechách o plných třicet let později za díla meziválečného období.

Příčinu francouzských reminiscencí Otakara Kubína však nemůžeme hledat v ziskuchtivosti nebo umělecké ješitnosti. Rozhodující pohnutkou jejich vzniku byl stesk po Francii, touha starého malíře po prosluněných koutech líbezné Provence. To ho také nakonec přimělo k návratu do jeho druhé vlasti. Posledních pět let života strávil opět na adrese v Provence. Zemřel v Marseille ve věku úctyhodných osmdesáti šesti let.

Jeho celoživotní dílo i krédo dokazují, jak Kubín nepřestával být do morku kostí českým panem malířem. Jeho malířský rukopis se vždycky vyznačoval slovanskou měkkostí a citlivostí, kterou si uvědomovali i francouzští výtvarní kritikové. Celou dlouhou řadu let, která strávil ve Francii, si dopisoval s předními osobnostmi české pokrokové kultury. Za všechny připomeňme alespoň kyprou korespondenci s Jirkou Karáskem ze Lvovic. Kromě účasti na výstavách v Paříži, Berlíně, Amsterdamu, Lyonu a v Monte Carlu, na nichž se jeho obrazy setkávaly s díly Chagallovými, Kokoschkovými, Matissovými a Picassovými, obesílal i pražské výstavy a spolu s jinými českými umělci se účastnil jejich zahraničních výstav, jako například roku 1927 v Berlíně, kde se jeho práce objevovaly vedle obrazů Václava Špály, Josefa Čapka, Rudolfa Kremličky, Alfreda Justitze, Josefa Lady vánočně jen sporadicky nebo vůbec ne. Kubínovo dílo patří plným právem do českého výtvarného umění stejně tak výrazně, jako je jeho meziválečná tvorba řazena do dějin malířství francouzského.

CLAUDE DEBUSSY

☼ 22.8.1862 SAINT–GERMAIN–EN–LAYE ۞ 25.3.1918 PARIS

Hovoříme-li o impresionismu v umění, máme obvykle na mysli malířství. Tento umělecký směr tvoří však významnou kapitolu i ve vývoji literatury a hudby.

Nástup impresionismu v malířství ohlásily obrazy Edouarda Maneta v šedesátých letech (Snídaně v trávě, Olympia). Toto hnutí mělo ovšem své předchůdce a vzory. Byli to zejména mistři rokoka, jejichž díla dodnes vyzařují křehké lyrické kouzlo (Watteau). V roce 1874 uspořádali malíři, jimž nebyl umožněn vstup do oficiálního Salónu, vlastní výstavu v soukromém fotoateliéru. K nejpozoruhodnějším malbám patřil obraz Claude Moneta L´impression (Nálada), jehož námět autor čerpal z přístavu v Le Havru. Název obrazu se přenesl na celé hnutí.

Podobně jako malíři i hudebníci formovali své hnutí na novém vztahu k životu. Byl to vztah bezprostředně reagující na smyslové vjemy, jak je přinášel denní život a jak je nabízely dobové podněty literární a výtvarné.

Hudební impresionisté stáli v ostrém protikladu k pozdnímu romantismu, který reprezentovala zejména hudba německá (Wagner). Francouzi odmítali tento romantismus z důvodů uměleckých i politických (vzpomeňme prusko–francouzskou válku v letech 1870–1871). Wagnerova chmurná historizující dramata čerpající z germánské mytologie byla francouzskému cítění a myšlení bytostně cizí.

Hudebníci měli velké předchůdce ve Fryderyku Chopinovi, ale také v Lisztovi, Schumannovi a jiných skladatelích. Nemalým podílem přispěli ke zrodu hudebního impresionismu ruští umělci, jejichž tvorba čerpala z národních zdrojů. Šla svou akurátní cestou a proto zaujala francouzské hudebníky, kteří odmítali chladný akademismus oficiálních představitelů své země. Glinkova opera Ruslan a Ludmila, Borodinovy písně, Musorgského Boris Godunov vnášely do západoevropského umění nové, silné podněty. Z francouzských skladatelů to byl zejména Hector Berlioz, který svým mistrovským uměním interpretace položil základy novému směru v hudebním umění, jehož největší postavou se stal Claude Debussy.

Claude Achille Debussy se narodil 22. srpna 1862 v St. Germain–en–Laye v rodině, které byla hudba cizí. První podnět probudila v chlapci teta a ta mu také obstarala prvního učitele klavíru. Do školy nechodil. Otec chtěl mít ze syna námořníka. Snad ho ovlivnilo poznání, že chlapce okouzlilo moře, že vzbudilo jeho obdiv a touhu. Ale to nebyl obdiv námořníka, ale básníka. Proměnlivá barva moře, věčný rytmus jeho vln, hra slunečních paprsků na nekonečných vodních plochách – to vše Clauda uchvacovalo a zanechalo v něm trvalé dojmy, které později vyjadřoval ve svých dílech.

Rozhodující vliv na Debussyho začátky měla paní Monté de Fleurville, někdejší Chopinova žákyně, která objevila hudební vlohy devítiletého Clauda. Za dva roky ho připravila pro pařížskou konzervatoř, kde byl hned přijat do vyšší třídy klavírního oddělení.

Na konzervatoři nepatřil ke vzorným šprtům podle obvyklých norem. Byl vzpurný paličák, metody jeho učitelů mu byly proti srsti. Hledal vlastní cesty harmonických kombinací a tak provokoval pedagogy, profesora harmonie Emila Duranda a profesora klavíru A. F. Marmontela. Poměr mezi žákem a učiteli se stal napjatý, ale nakonec vše dobře dopadlo. Debussy se v roce 1884 ucházel svou kantátou Marnotratný syn o Římskou cenu a dostal ji – ovšem musel něco ubrat ze svých proklamovaných zásad.

Ale ještě dřív, než odjel k několikaletému pobytu do Říma (byl odměnou za získání ceny), prožil Debussy příjemné intermezzo, když byl doporučen zámožné ruské ctitelce hudby jako učitel hry na klavír a doprovod jejího výstupu. Touto ženou nebyl nikdo jiný než Naděžda Filaterovna Mecková, která sehrála tak zajímavou a poněkud tajemnou roli v životě Petra Iljiče Čajkovského. Debussy za ní přijel do Švýcarska, navštívil s ní další destinace a v Rusku pak prožil blažené měsíce na jejích statcích. V této době nepoznal ekonomickou nejistotu a mohl se do syta věnovat jen hudbě. Pobyt v Rusku mu navíc umožnil poznat hudbu domácích autorů, z nichž na něho nejsilněji zapůsobili Borodin a Musorgskij.

Tři roky v Římě přinesly Debussymu mnoho cenných poznatků a zážitků, ale také časté tíživé duševní příhody. Necítil se tu spokojen, srdcem zůstal stále v Paříži, ve městě, které jako jediné mohlo splnit jeho touhy a představy.

Itálie mu ovšem dala mnoho: umožnila mu poznat vynikající díla antické architektury a další vzácné poklady výtvarného umění. Monumentální architektury a rozměrná díla sochařská a malířská byla však daleko od Debussyho uměleckého cítění. Tíhl k drobným miniaturám a k intimnějším, lidským rozměrům, jak to konečně bylo typické i pro jeho vlastní tvorbu.

Debussy v Římě nevydržel. Když z Itálie podruhé předčasně odešel (přesněji utíkal), zůstal už v Paříži. Začátky tu neměl snadné. Těžce se protloukal, bydlel skromně a na obživu si vydělával hodinami klavíru, drobnými skladbami, které se mu podařilo udat v nakladatelstvích, příležitostnou korepeticí.

Paříž se v těchto dnech stává centrem evropského kulturního a společenského dění. Je Mekkou umělců i snobů, udává tón ve výtvarném umění, literatuře i v módě. V roce 1889 soustřeďuje na sebe pozornost všech kontinentů velkolepou světovou výstavou a originální věží postavenou podle projektu Gustava Eiffela, jež pronikavě zasáhla a zabodovala do panoramatu velkoměsta. Ale i duchovní život Paříže byl světovou výstavou neobyčejně kódovaně obohacen: přilákal zahraniční umělce, hudebníky i orchestry různých národů, které se tu před kosmopolitním fórem představovaly někdy premiérově. Nebyla to jen hudební kultura evropských národů, ale i zemí geograficky velmi vzdálených, exotických jako pro Češku jeden Eskymák. To vše s neobyčejným zájmem sleduje mladý Debussy. Je zaujat originalitou a harmonickým bohatstvím jemu dosud neznámé hudby.

V Paříži se nejlépe cítí mezi umělci, kteří stejně jako on, usilují o nová nekonvenční ztvárnění svých vizí. Sleduje malířskou tvorbu svých kumpánů a přátel a mnoho podnětů čerpá z poezie Verlaina, Baudelaira, Rimbauda, Mallarméa.

Od roku 1892 pracuje na díle, k němuž jej inspirovala báseň Stephana Mallarméa, Faunovo odpoledne. Vytváří symfonickou báseň bez velkých dramatických ploch, bez vzedmutých vášní, plynoucí v snivé náladě mistrně vyjádřené jemnou a vynalézavou kombinací nástrojů.

Jak Debussy sám přiznal, nešlo mu o ilustraci básnické předlohy; usiloval o náladové obrazy v pohybu, „které se vynořují za spalujícího slunečního odpoledne ve faunově mysli v podobě snů a vizí.“ Skladba překvapila svou výjimečnou orchestrací, která ji obohatila o nebývalé zvukové odstíny. Autor nezapřel poučení z lidové hudby Orientu, takového Tunisu nebo Kartága.

Předehra k Faunově odpoledni, představující významný mezník ve vývoji hudebního impresionismu, se setkala s nadšením ohlasem u publika při pařížské premiéře 23. prosince 1894 (před 120 lety a dvěma minutami) a – což nebývá obvyklé – i samotného orchestru, který byl spontánním potleskem donucen přidat opakovačku skladby.

Touha po divadle provázela Debussyho po celou fázi jeho umělecké extáze nebo fázi čilé tvorby. Téměř deset let pracoval oral a zaséval na své jediné opeře Pelléas a Mélisanda na text básníka Maurice Mæterlincka a když byla 30. dubna 1902 uvedena poprvé v Paris, ohlasy nebraly konců protichůdných nálad: našly se jak nadšené tak prudce jedovatě odmítavé.

Mladý Debussy patřil zprvu k obdivovatelům Wagnerovy hudby, ale po několika návštěvách v Bayreuthu a po prvých tvůrčích zkušenostech dospěl k přesvědčení, že je to hudba vzdálená francouzské mentalitě a národním tradicím. Usiloval proto o vytvoření dramatu, které by k divákovi promlouvalo prostředky současného umění a čerpalo z tradic domácí hudební kuchyně bez připálených pokusů hocusů.

V Pelléasovi a Mélisandě zanechal Debussy mimořádné dílo. Opera je v podstatě lyrickým hudebním dramatem, v němž skladatel programově od A–Z opomíjí nejúčinnější prostředky staré i soudobé zpěvohry. Je sledem obrazů, v nichž postrádáme teatrální gesta a vášnivé emoce. Citové vazby a vztahy probíhají v nitru nezátopkových postav, orchestr hraje tlumeně, nahovno, téměř nikdy naplno, autor důmyslně využívá barevného bohatství jednotlivých nástrojů; ty hlučné ustupují do pozadí, častěji zaznívá sólová flétna. Debussy velice dbá na dokonalou symbiózu všech jevištních složek včetně světla a pohybu.

Dílo je typickým plodem své doby – přelomu století – a ta mu také vtiskuje některé své pověstné rysy (dekadence). Opera Pelléas a Mélisanda, označovaná někdy za „veledílo hudebního impresionismu“, nastoupila z Paříže cestu do světa jako svrchované svědectví jedné epochy hudebního zrání. V roce 1921 byla uvedena také v pražském Národním divadle v hudebním nastudování Otakara Ostrčila a v režii Ferdinanda Pujmana.

Debussyho osobní život byl od mladých laškovných let provázen bouřlivými bublavými epizodami, které vyplývaly z jeho emotivní a nekompromisní nelaškovné povahy. Výraznou roli v jeho životě hrály ženy a striptýz. Citových příhod prožil nepočítaně, románků jako máte prstů na obou rukách, dvakrát se mezitím rozhodl na radnici do toho praštit, oženil se. Nejprve s mladou vyzývavou švadlenkou Lily, která jej omámila mládím a bezvýhradnou oddaností. Miloval ji, byl s ní hluboce šťastný, ale brzy mu došlo, že mu nemůže zjednat nic víc než svou půvabnou sexy atraktivitu a aktivitu aktu.

Jako učitel klavíru poznal ve svých dvaačtyřiceti letech stejně mentálně vyspělou inteligentní samici a stejně starou hudebně znalou manželku zámožného podnikatele, Emmu. Po určité době určené pro flirtování se milenci dohodli na rozvodech a spojili svůj život v novém manželském párečku. Zatímco Emmě nedělal manžel potíže, Debussyho rozchod s Lily dostal nečekaný průběh, kdy to nemohla opuštěná manželka snadno rozdýchat a pokusila se o to nejhorší, když si sáhla na život. Paříž všech pařících bohémů měla skandál a na stranu Lily se stavěli i někteří Debussyho přátelé. Skladatel prožil šílený otřes mozku, který se zhojil až poté, když mu Emma doma vytvořila oázu rodinné a tvůrčí atmosféry a dala jeho životu novou injekci zrozením úžasné dcerky.

Dozrávající Debussyho dílo nabývalo na šíři, hloubce i pestrosti pro uši. Umělec se častěji obrací k tvorbě citově sevřených skladeb, v nichž se dotýká nejjemnějších vibrací lidské hravé duše. V jeho dílech voní květiny, šumí dřeviny, rozmlouvá moře o relativitě delfíních sexů, tepe srdce milenců bez sebemenší ironie nebo vulgarity. Debussy vytváří hudební básně naplněné poezií, láskou a pozorností.

Zvláštní půvab mají už samotné názvy skladeb slibující vydatný pramen inspirace. Cyklus tří skladeb nazvaných RYTINY má části Pagody, Večer v Granadě, Zahrady v dešti u Nepromočeného Ira, v jiných cyklech najdeme názvy Zvony pronikající listovím, Luna sestupuje na bývalý funkční chrám, Zlaté rybky se předhánějí v tempu čarování, Hvězdnatá noc, Odrazy na hladině, Stopy ve sněhu, Dík rannímu deštíku, Stín stromů v aleji…

Debussy inklinoval ke skladbám pro klavír, který dokonale ovládal a rozuměl mu. Nástroj mu umožňoval vyjádřit nejsubjektivnější dojmy v nevelkých plochách, v náladových obrázcích, které někdy sám veřejně interpretoval. Debussy impresionista se nejvýrazněji projevil v cyklech Rytina a Obrazy a ve 24 Preludiích. Máte rádi Předehry? Mějte rádi i kousky před tím. Pro svou malou dceru napsal řadu hudebních boreckých pohádek nazvanou Dětský koutek; památce Fryderyka Chopina, jehož díla si velice vážil, připsal svých 12 Etůd.

Rád se vracel k písním, které svým intimním charakterem mu byly stejně nakloněny jako klavírní kompozice. Připomeňme alespoň Galantní slavnosti podle Verlaina, Tři básně na Mallarméa a tři balady Françoise Villona. Doplníme-li Debussyho tvorbu o díla orchestrální (Nocturna, Moře, Obrazy), balety a komorní skladby, obdivujeme se odkazu dědictví, které dnes představuje živé hodnoty a je trvalým vkladem do rozvoje hudební kultury. Debussyho dopad na evropské skladatelské špičky byl enormní a poznamenal tak nějak i díla českých velikánů – Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a další experty.

Válečná léta přinesla Francii mnoho žalu a přiblížilo se i nejnáročnější období Debussyho života. Zdraví v důsledku zákeřné choroby už mizelo kdesi v nenávratnu, ale podlomený skladatel chtěl jako pacient ještě napsat velké dílo na oslavu své bojující vlasti. Načrtává si skicu Ódy na Francii, ale síly už nestačí vzdorovat náporu virům… Claude Debussy zemřel v šestapadesáti letech v posledním roce světové války.

https://www.youtube.com/watch?v=KWiSZk0z60U

Björk – Royal Opera House

https://www.youtube.com/watch?v=zvzMD3hgMmU

Sandeé – „Love Desire“ (Mixx-it Remix)

https://www.youtube.com/watch?v=NyiPfybo5Bk

Information Society – Ultimix Megamix 80's

https://www.youtube.com/watch?v=M1Wwbw2gCcA

Björk Pagan Poetry

https://www.youtube.com/watch?v=SuL3GXiAc28

MEGAMIX DMC trouble funck mix scratching version REEDIT (Cash Money 1988 terror)

https://www.youtube.com/watch?v=KU76C-sXuhA

Chill Rob G. „The Power“ Mixx It Greatest Hits