JOSEF DRAHOŇOVSKÝ

☼     27.3.1877   VOLAVEC                  ۞     20.7.1938   PRAHA

Glyptika – umělecké rytiny do drahých kamenů, patří k velmi starodávné výtvarné technice člověka. Brzy jeden poznal, že některé kameny jsou tvrdší než jiné a využíval toho k jejich opracovávání, k záznamům, kresbám, písmu i zachycení svých představ a zážitků. První doklady o rytí do drahokamů pocházejí ze třetího tisíciletí před Kristem z Egypta a Sumeru. Poučeni starými kulturami Orientu a řemeslně připraveni svými egejskými předchůdci rozvinuli Řekové toto umění na vysokou úroveň a vytvářeli díla, považovaná za nejčistší projevy helénství, až očička přecházela. Glyptika se potom objevuje a zanechává jedinečná díla v každém význačnějším historickém období lidské kultury. Velké přízni se těšila zvláště v italské renesanci, francouzském klasicismu a v ruském portrétu 18. a 19. století. Zdálo se, že tehdy bylo dosaženo v rytí do drahokamů všech uměleckých vrcholů. Také naši tvůrci, navazující na slavné tradice kamenářské v severních Čechách za dob Karla IV. a Rudolfa II., přispěli v 18. a 19. století k rozkvětu evropské glyptiky. Nejvýznačnější díla jsou spojena se jmény JAN IGNÁC BURDA, FRANTIŠEK A KAREL ZAPPOVI. Na počátku a v průběhu našeho věku však už řady glyptiků na celém světě rychle řídly. Moderní uspěchaná doba nevytváří živnou půdu pro umění vyžadující abnormální kus trpělivosti, léta systematických příprav, hluboké znalosti sochařské práce, velkou představivost a preciznost. A přesto v období začínající stagnace glyptiky, předznamenávající její současný světový hluboký útlum, vznikla zásluhou Josefa Drahoňovského a jeho žáků, zejména Ladislava Přenosila, Karla Tučka a Ladislava Havlase taková díla, která obohacovala pokladnici světového umění.

Josef Drahoňovský se narodil ve Volavci, dědině malých zemědělců pod Kozákovem, v kraji plném legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých v útrobách okolních krpálů. Na malého kluka tyto báje a příroda Českého ráje působily jako magnet a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se prosazoval stále výrazněji. Josef Drahoňovský měl štěstí, že na volavecké dvoutřídce působil František Roštejnský, vzdělaný člověk, dobrý malíř, který chlapce nenásilně vedl k systematické kreslířské zálibě. Z doby spolupráce učitele a žáka se zachoval „pátý sešit ke kreslení“, který obsahuje tak znamenité práce, že ředitel odborné školy v Turnově Josef Malina, nechtěl uvěřit v autorství tak malého kluka. Přesvědčil se však a stala se v té době neuvěřitelná příhoda – škola porušila c. k. předpisy a přijala ke studiu třináctiletého chlapce, který měl ještě chodit do národní školy. Ve státní odborné škole pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově působili kolem roku 1890, kdy byl Drahoňovský přijat, známí pedagogové a umělci. Z nich nejvíc dali talentovanému žáku workin´ knowledge of royal pœtry Josef Malina, profesor Čapek a zejména Karel Zapp. Profesor Zapp, vynikající mæstro, ale uzavřený, přísný učitel, si Josefa velmi oblíbil. Bylo úžasné, jaké pod vedením Zappovým dělal chlapec pokroky. Zapp ho mohl brzy pozvat k umělecké spolupráci a zadával mu stále náročnější úkony. Čtyři roky pracoval Drahoňovský se Zappem a získal téměř všechny znalosti spojené s řezáním do drahokamů a vyspěl i jako sochař a malíř. Drahoňovský, v němž Zapp právem spatřoval svého pokračovatele, se tak dozvěděl plno nápověd, které jinak jeho učitel z konkurenčních důvodů tajil.

V roce 1891 se v Praze konala velká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou školu jakýsi c. k. potentát, který učinil velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých pro nejnadanějšího učně, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý Josef poprvé spatřil Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na něj zapůsobilo.

Všichni mu doporučovali, aby pokračoval ve studiích na vídeňské akademii, ale na to neměl Drahoňovský prostředky a c. k. stipendium se pro nadaného Čecha nepodařilo obstarat. Drahoňovský se proto hlásí v Dörflingerově dílně ve Vídni jako rytec. Pracovalo se deset i dvanáct hodin denně v tahu. Zpočátku měl Drahoňovský deset zlatých týdně, ale brzy majitel dílny uznal jeho talent a píli a osm zlatých mu přiznal nádavkem. Drahoňovský si předsevzal, že si vydělá na další studie. Po půldruhém roce naspořil 170 zlatých, naučil se německy a důvěrně poznal vídeňské umělecké památky a díla. V roce 1896 navštívil ve Volavci matku, kde zjistil, že přírodní živly napáchaly na obydlí a políčkách mnoho neplechy. Na jejich nápravu padla značná část těžce vydělaných prostředků a sen o vídeňských studiích se zase jednou rozplynul. Nakonec se díky řediteli Malinovi podařilo pro Drahoňovského získat stipendium ke studiu na Vysoké umělecko–průmyslové škole v Praze.

Škola měla tehdy v sochařském oddělení spolehlivé umělce. Stačí jen vzpomenout: Celda Klouček, Stanislav Sucharda, Jan Kastner, Josef Václav Myslbek. Drahoňovský se pouští do studia s velkým zanícením. Stipendium však dostal jen jednoroční, potom si musel přivydělávat. Byl znovu vděčný Zappovi za jeho zakázky. Musel v té době projevit velkou vůli, tedy fakt ne jako složitost antiumělecká antiskvostná netitěrná všelijaká logika „logrové úřednice“ usazené dosazené do sekretariátu „logrovým i serepatičkovým zákonem omylem“, sebezapření a odvahu, protože až do roku 1900 podporoval matku. Své učitele hned zaujal výrazným talentem i nesmírnou pílí a oblíbili si ho jako kolegu. Nezištně mu předávali všechny potřebné zkušenosti a Drahoňovský se jim odvděčoval stále výraznějšími pracemi. Počátek dvacátého století byl šťastnou dobou pro využití a rozvoj moderní užité plastiky. Hodně se stavělo a tehdejší ozdobné fasády poskytovaly extra hodně příležitostí sochařům. Dokonce celé články fasád – portály, okna, atiky komponovali sochaři. Mezi žáky, které Celda Klouček při těchto pracích zaměstnával, byl také Drahoňovský rozeznat. Ten získával dvojnásob zkušeností, znalostí ze sochařského ranku a slušný profit. Pečeť Drahoňovského práce nesou mnohé domy v Pařížské ulici, v Ulici 28. října a jinde.

V té době potřebovala svatovítská kamenická huť sochaře, který by vymýšlel a dodával modely k plasticky zdobeným klenákům, fialám, konzolám, svorníkům. Klouček doporučil Drahoňovského, a tak se mladý umělec dostává k práci pro chrám svatého Víta.

Po absolutoriu na umělecko–průmyslové škole v Praze si zařídil vlastní sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky svým příznivcům z okruhu učitelů si nemohl stěžovat na úbytek zakázek a příležitostí. Pracoval na novostavbě Obchodní a živnostenské komory v Praze, na Umělecko–průmyslovém muzeu v Plzni, zdobil školu na Smetance u Riegrových sadů, a mnoho dalších dodnes dochovaných budov v Praze a Plzni.

V roce 1911 se stal učitelem na Vysoké umělecko–průmyslové škole v Praze. To už měl za sebou prvotřídní sochařské dílo nazvané POUTNÍK, pracoval na ROZHOVORU a výtvarným vrcholem období se stala RŮŽE TETÍNSKÁ, zralé juvenilní sochařské dílo, které předznamenalo jeho další tvorbu, z níž jsou nejvýznamnější VRBA, POKLAD, POHÁDKA, DÍVČÍ PORTRÉT. Kromě toho dál pracuje na výzdobě budov. Významná je sochařská práce na domě vpravo od mostu Palackého, fasáda Treybalova domu v Plzni, pomáhal Suchardovi na fasádě tehdejšího reprezentativního Wilsonova nádraží v Praze.

Už jsme se zmínili o vynikajícím díle RŮŽE TETÍNSKÁ. Mělo zajímavý osud. Bylo výsledkem pětiletého usilovného tvůrčího hledání autorova, který je mnohokrát vylepšoval, než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského továrníka Marschnera ve svatém Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila církev a zřídila v něm internát pro gymnazisty Ducháčky. Řádovým správcům ústavu se zdálo poetické sousoší dívky a mladíka příliš nebezpečné nebo vyzývavé pro správnou juvenilní mravnost a dílo roku 1920 rozmlátili bez íkvé hlava nehlava až tak, že se zachovala jen torza hlav.

Z mnoha dalších sochařských prací jmenujme aspoň konzolu pro Prašnou bránu s figurou žoldnéře, přepracovaný ROZHOVOR, výzdobu reálky v České Třebové, dvou škol v Ústí nad Orlicí, plastiku ČTVERO ROČNÍCH POČASÍ pro Živnostenskou banku v Plzni a samostatné plastiky VINOBRANÍ, MATKA S DĚCKEM, PÍSEŇ DOMOVA, POMNÍK J. A. KOMENSKÉHO v Brandýse nad Orlicí a mnohá další oduševnělá sochařská díla.

Vidíme, že průprava Drahoňovského ke glyptice byla velmi zevrubná, cílevědomá a dlouhá. Sám k tomu jednou řekl: „Kamenorytectví je vlastně sochařství v miniatuře. Znalost modelování, kresby, znalost zákonů dokonalého reliéfu, harmonie odstupňovaných ploch, světel, to vše tvoří základní hodnoty dobré rytiny do kamene i do skla.“

Od roku 1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s větší než zjevnou intenzitou. Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří v tomto oboru díla, jež nepřipouští žádné korektury. Povaha práce a vzácný, těžko opracovatelný materiál vyžadují enormní trpělivost a snílkovskou péči, tedy mnoho času,“ doplňuje později své zápisky Drahoňovský.

Práci glyptika si musíme přiblížit několika informacemi, abychom pochopili, o jak náročné umění jde opravdu. Začněme dalším postřehem profesora Drahoňovského, vypovídajícím o tom, že jen při maximálním soustředění a tvůrčím, ničím nerušeném vypětí může vzniknout hodnotné dílo, dar této všelijaké společnosti.

„Vzpomínáme si, že jsem jednou před lety šel do školy, do své dílny. Byl svátek. Hlavní vrata byla zabouchnuta – žádná rušivá návštěva. Sedl jsem si po desáté hodině k rycímu stolu a začal jsem novinku. Stržen proudem zajímavého námětu, pracoval jsem bez ustání bez vědomí času, až jsem zpozoroval soumrak. Bylo již v podvečer, k šesté hodině. Nevím, zda jsem za tu dobu od práce vůbec vstal, abych si odpočinul.“

Skloněn nad jednoduchým ryteckým strojkem, zadržuje glyptik dech a lehce se dotýká destičkou z drahého kamene roztočeného brusného kotoučku potřeného diamantovým prachem a makovým olejem. Jeden, deset, sto dotyků a pouhým okem stále není rozeznat patrnější výsledek. Ale pohled lupou netupou by prozradil, že po půlhodince nesmírně citlivé práce vznikla jedna z nepatrných plošek, kterými glyptik vytváří v horském křišťálu, onyxu, topasu, záhnědě i v jiných vzácných kamenech reliéf, zpravidla portrét. Přitom do otáčivého úchytu vlastně miniaturního soustruhu vsazuje různá kolečka, hrotité jehly, kuličkové nástavce. Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů vlastně nic nezměnilo, snad jen to, že šlapací strojek někdy nahrazuje elektrický. Ale mnozí tvůrci, mezi nimi i profesor Drahoňovský, dávali při zvlášť jemných a náročných pracích přednost strojku šlapacímu. Poslední velký glyptik naší doby, profesor Ladislav Havlas, Drahoňovského učeň, výhradně pracoval se strojkem šlapacím.

Olej a prach vytvářejí černou kaši (antihmotu vůči gumáckému lógru úřednické usazeniny a nešvarného visuelního kalu), která glyptikou znemožňuje, aby sledoval postup, a tvoří vlastně popaměti ze setrvačnosti génia. Navíc pracuje v negativu. Kontrola je možná, až když očistí destičku drahého kamene a koukne proti světlu, nebo když si v pokročilejším stádiu vytvoří sádrový otisk. Něco opracovat se však nedá, každá patrnější chyba znamená zmaření díla. Právem se proto říká, že glyptik stojí před podobně nesnadným úkolem, jako kdyby měl někdo rychle a kaligraficky psát soudní líčení s cikány netropícími kanadské žerty, ale pořádnou ostudu v Kanadě, přičemž tužka by byla upevněna ve stěně a písař chudák pohyboval po jejím hrotu velkým neprůhledným papírem.

Drahoňovského díla se dostávala do předních světových sbírek a galerií a často bývala předmětem vzácných i státních darů. Tak kupříkladu v roce 1924 dostala královská rodina Jugoslávie darem od vlády ČSR Drahoňovského velkou křišťálovou intaglii s krojovanými postavami českých žen. V roce 1927 dokončil soubor rytých váz a intaglií, které se dostaly do sbírek Umělecko–průmyslového muzea v Hradci Králové. Velká váza VINOBRANÍ byla určena pro zakladatele francouzského družstevnictví Charlese Gida. Drahoňovského gemy byly umístěny ve výstavních prostorách slavného Cabinet des médailles v Paris.

Kromě glyptiky se věnuje i romanticky znázorňovaným plastikám a vytváří titěrné dovednosti PÍSEŇ HOR pro turnovský památník, MLÁDÍ, bronzový pomník Dr. Miroslava Tyrše v Turnově, DVOJICI DÍVEK a další suprové monumenty. Z intaglií vyniká portrét Josefa Mánesa a dlouhá řada honosných, bohatě řezaných váz. Poprvé od dob Rudolfa II. zase někdo řeže vázy v horském křišťálu, které představují velmi cenná, finančně náročná křehká díla, dále poháry pro různé slavnosti, duchaplná zasedání i sportovní příležitosti.

Profesor Josef Drahoňovský předal své bohaté zkušenosti mnoha skvělým žákům. O některých se zmiňuje s pochopitelnou hrdostí v hlase. Připomíná Ladislava Přenosila, rodáka z Příslovic u Turnova, který byl později profesorem sklářské školy v Železném Brodě. Zúčastnil se jako rytec a sochař četných soutěží, výstav a získal řadu cen a uznání. Věnoval se výhradně rytí do skla. Karel Tuček, absolvent rovněž rytecké školy v Turnově, kde byl později jmenován odborným učitelem. Soustředil se na rytí drahokamů a vytvořil řadu dokonalých kamejí a podobizen, různých kompozic a vypracoval se v glyptice k vrcholným uměleckým metám. František Přenosil, rovněž z Příšovic u Turnova, uplatnil svůj široký talent jak v kameni, tak ve skle. Později se usadil v Ženevě, kde si zařídil známou ryteckou dílnu. Bohumil Vele, pocházel z Vrátě u Železného Brodu. Z mnoha jeho vynikajících ryteckých děl můžeme připomenout velkou plaketu Osvobození národa, zakoupenou sklářským ústavem v Hradci Králové. Rytecky spolupracoval na variaci vázy svatováclavské, která je k nalezení ve sbírkách Umělecko–průmyslového muzea v Praze. Z glyptiků pak nejvíc vynikal Ladislav Havlas, který vytvořil desítky portrétů nejvyšší jakosti úrovně. Žel, právě s odchodem tohoto posledního velkého světového glyptika se uzavírá jedna z historických spirál vývoje velkého umění, které zřejmě bude čekat desetiletí na další obrodu a na své nové pašáky.

Profesor Josef Drahoňovský vytvořil rozsáhlé dílo, které je jedním z pevných pilířů našeho výtvarného projevu. Jeho výrazné pojetí, s nímž ztvárňoval precizně kámen, kov, sklo, drahokam bylo stále v centru pozornosti odborné veřejnosti i tisku. Už v roce 1908 o jeho talentu psaly Květy a později nacházíme články a zmínky o jeho úspěších ve Zlaté Praze, Českém světu, v Topičově sborníku, ve Volných směrech a v mnoha zahraničních časopisech a sbornících. Jeho jméno a popis díla nalezneme v encyklopediích mnoha zemí, v Ottově naučném slovníku, v Lidovém slovníku naučném a v dalších publikacích. V seznamu organizací, které vlastní Drahoňovského díla, jsou kromě jiných někdejší evropští králové, papežové, Museo Vaticano, Museum Pierponta Morgana v New Yorku, Museum de la manufacture de Sévres, muzea dokonce v Moskvě a soukromníci v mnoha zemích světa. V seznamu domácích majitelů najdeme jména Rudolf Deyl, Viktor Dyk, J. B. Foester, MUDr. Josef Jerie, Alois Jirásek, Alois Kalvoda, Otakar Ostrčil, SK Slavia Praha, dr. V. V. Štech, Jan Vrba, Adolf Wenig, téměř všechna někdejší vysloužilá ministerstva, muzea a mnohé další instituce. No a jako Josef Drahoňovský dovede potěšit lidské srdce svou výtvarnou prima informací a skvělou vytříbenou velebností paní Elisabeth Imhof ze Švýcarska, kanton Wallis, podhorské místečko Ried–Brig, které dnes z Plzně putuje jen vánoční zdravice od jednoho fandy dandy.