PAVEL DURDÍK

☼    23.5.1843   HOŘICE      ۞     16.8.1903    JAROMĚŘ

Nepovažoval se za trempa, i když jím byl v mnohem širší míře než mnozí, kteří se za ně vydávali. Obohatil lidské vědění o velké poznatky, o velké zážitky, které přečkaly i kaly, i korozi času. Jeho otec měl v Hořicích nevelkou kloboučnickou dílnu, v níž se sice pilně pracovalo, leč výdělky sotva stačily na skromné živobytí neobvykle početné rodiny. Dětí totiž Durdíkovi měli požehnaně – rovných patnáct, lichý počet. Deset chlapců a 5 holek.

Vychovat houf dorostenců to dá rozum, že dá dost starostí. Manželé Durdíkovi se o to snažili ze všech energetických možností. Jestliže se musely děti uskrovňovat v materiální sféře, vynahrazovali jim to rodiče v oblasti citové a duchovní péče. Však také nejeden ze členů tohoto gangu později vynikal jako významný český učenec. Stačí si připomenout třeba literárního kritika filozofa Josefa Durdíka, překladatele ruské poezie Aloise nebo vynikajícího pedagoga Petra, abychom si uvedli aspoň trojici starších sourozenců MUDr. Pavla Durdíka.

Otec se snažil neutěšenou finanční situaci rodiny vyřešit tím, že se přestěhovali z Hořic do Hradce Králové, od něhož si pracovitý kloboučník přece jen sliboval silnější odbytiště pro svůj sortiment. To bylo v roce 1845 a Pavlovi Durdíkovi byly dva roky. Těžko říci, do jaké míry se hmotné poměry početné rodiny zlepšily po přestěhování, jisté však je, že postupně umožnily dát nejstarším chlapcům středoškolské a posléze i vysokoškolské vzdělání. I když je v této souvislosti nezbytné zdůraznit, že si každý na své studie přivydělával kondicemi v rodinách méně nadaných spolužáků či vrstevníků. A ještě jednu skutečnost nelze přehlédnout. Všechny Durdíkovy děti byly vedeny v českém vlasteneckém duchu, přičemž pojem Čech a Slovan se v jejich myslích navzájem prolínaly.

Také Pavel Durdík, stejně jako jeho starší bratři v triku, vystudoval v letech 1853 až 1861 hradecký gympl. V dopisech, které během studií psal svým sourozencům, nacházíme svědectví nejen o tehdejším smýšlení mladého studenta, nýbrž i o poměrech, které tehdy panovaly v některých českých městech. Tak například v dopise z roku 1861 píše bratru Josefovi:

„Je zde posud starý nešvar a zastaralé neřády jsou na denním pořádku… K tomu neúprosné dusno, všude málo národního ducha, jedině snad u studujících a několika – Über – (jak jsou nazýváni) – vše ostatní je schwarzgelb! – nic nežli jen zvonění, bubnování a troubení, pár oficírků – to je velkolepý obrázek Hradce, této malé Prahy, v kteréž se rodí Čechové! O tom lépe by se dalo mluvit nežli psát.

Já nosím dlouhé vlasy, jsem opálený, slovanský velký černý klobouk hluboko stlačený na hlavu, boty nevypucované, kalhoty roztřepené dole od chození, hodně mnoho kouřím, a proto mám pysky tak bledé! Že chodím hrbatě, už mnozí mi vyčítali. Jen až vyjdu z gymnázia, tu se narovnám v mnohém a rozličném ohledu. Vždyť za měsíc je již po všem.

Moje Lebensweise je toto: Ráno ve 4 hodiny vstanu; pak jdu s malým hrníčkem pro kozinku se napít, a pak se učím venku do sedmi hodin. Pak po snídani do školy. Ze školy od 11–12 hodin jdu do kondic. Pak z kondic domů, zčerstva oběd zhltnu a zase ven, přičemž už s sebou vezmu knihy na odpoledne; ze školy přečtu si Čas a Národní listy; pak od 8–9 hodin jsem venku s učením…“

Na počátku léta Páně 1861 Pavel Durdík úspěšně završil své gymnazijní lekce. A rozhodl se věnovat medicíně. V srpnu téhož roku o tom psal bratrovi Josefovi, který už v té době učil v Litomyšli:

„Že hodlám studovat medicínu, má své dobré příčiny. Předně jsou vyhlídky skoro všude nepříznivé – a tak nezbývá mi nic jiného než toho se uchopiti: avšak na stipendium nelze se spolehnout… A dřít se s kondicemi je věc nepříjemná, ba nesnesná pro každého, kdo se chce plně věnovat svému povolání. Kdybych věděl, kam zažádat do Vídně o to stipendium do Indie, na nic bych už nečekal; hned bych to učinil!

Čím dál víc mě sužuje apatie, lhostejnost a otupělost zdejší… Jen hromem a rázem burcovat by se slušelo na tu vlažnost zdejších lidí hradeckých, kteří vždycky Mecsérymu dělávali Fackelzung! Sem tam je sice mezi měšťany nějaký trochu vážnější, avšak stojí osamělý, osamělý mezi netýkavými lidmi.

A proto rád podržím se dle tvé rady – nějaké stipendium, aťsi pak půjdu na 6, 7, 8 nebo 10 let kam chci, třeba do pekla…“

Dva úryvky z Durdíkových dopisů výstižně dokumentují nejen jeho smysl pro odpovědnost, nýbrž i jeho nesmiřitelnost se šosáctvím a prohabsburským myšlením. A snad i to, že už tehdy ho lákaly dálavy, od nichž si zřejmě sliboval vymanění z nesvobody i složitých sociálních rodinných poměrů.

Na podzim roku 1861 už byl Pavel Durdík v Praze, kde se skutečně nechal zapsat na medicínu. A studoval ji svědomitě, i když nelze říci, že měl ke svému učení právě idylické podmínky. Podobně jako jeho bratrstvo hledal i on podporu u svých bohatších tetiček v metropoli království Českého. Jeho matka totiž pocházela z rodiny poměrně zámožného pražského rytce a všem jeho potomkům se rozhodně vedlo líp než dceři, která si vzala za muže kloboučníka Durdíka. Měšťácký život pražských příbuzných se nicméně mladému rozvážnému Pavlu Durdíkovi výrazně protivil.

Už druhý rok po svém příchodu do Prahy se začal objevovat v domě U Halánků, z něhož učinil Vojta Náprstek po svém návratu z Ameriky středisko vlastenecky a pokrokově smýšlejících vlastenců, stýkal se s mladými vědci a umělci, kteří měli podobné názory jako on sám. Mladého medika přitahovalo k Halánkům i Náprstkovo vyprávění o světě, obdivoval jeho organizátorské schopnosti, ať už se jednalo o pořádání přednášek, výletů nebo vycházek. A nikdy při tom nechyběl i náboj vlasteneckého charakteru. Ani v Praze však nebyl Pavel Durdík ušetřen notného uskrovňování. Nicméně v roce 1867 studia na lékařské fakultě pražské Univerzity Karlovy s úspěchy dodělal. Po získání doktorátu odešel ještě na kratší čas na univerzitu v Lipsku, potom se ale rozhodl uskutečnit svůj záměr, s nímž se obíral již během svých studií: odejít na zkušenou do světa. I o tomto jeho rozhodnutí nacházíme svědectví v jeho korespondenci:

„Copak po mé promoci? Ještě sice nevím, ale kdybych uměl tolik z ruštiny, co umím z francouzštiny, horempádem – řekl bych si – půjdu to zkusit do Ruska. Na svaté Rusi schází 65% lékařů. Hoj, nežli zde někde, v té krásné vlasti české, nouzí trpět, nedostatkem poznenáhlu pojít, raději tamo…“

Tehdy na jaře roku 1868 (100 let před brutální okupací Pražského Jara 1968) začal Pavel Durdík svůj někdejší záměr měnit ve skutečnost. Za pomoci několika svých pražských přátel získal v Rusku místo osobního lékaře u knížete Repnina v Jagotíně u Kyjeva. A už během května téhož roku odjel na nové působiště. Záhy se však ukázalo, že představy českého lékaře o medicínské praxi v Rusku byly poněkud zkreslené víc, než je zdrávo. A nejen v tom, že lékařský diplom z pražské univerzity v Rusku neuznávali.

Pavel Durdík se však nenechal zastrašit. Vypravil se do Moskvy a tam se podrobil potřebným medicínským zkouškám. Uspěl při nich víc než dobře. Tak skvěle, že mu nabídli místo ředitele nemocnice na statcích hraběte Orlova Davidova v SerPuchově u Moskvy. Doktor Durdík tuto nabídku přijal. Působil potom v Rusku bezmála deset let.

Jestliže odjížděl mladý český lékař do Ruska s hlavou plnou ideálů o velkém slovanském národě, postupně se při konfrontaci se skutečností začaly jeho názory vytrácet. Už za svého pobytu v Jagotíně se přesvědčil, že všudypřítomná byrokracie carského Ruska si v ničem nezadá s byrokracií, kterou tolik nesnášel v Rakousko–uherském mocnářství. Zpočátku, jak o tom svědčí jeho korespondence, byl udiven obrovskou negramotností, panující v tehdejším Rusku, stejně tak jako apatií většiny ruských obyvatel vůči ostatním slovanským národům. Působily na něho i skličující poměry, které vládly ve vztahu k Nastěnce z „Mrazíka“ a podobným šikulkám.

Pavel Durdík během svého mnohaletého pohybu (POHYBU) v carském Rusku však neutěšené životní podmínky lidu nejen registroval, ale také analyzoval a v rámci svých možností se je snažil i vylepšovat. Jako lékař v osobním kontaktu s pacienty a také jako publicista. Například v článku Německé osady na Rusi, který vyšel v roce 1874 v pražském Obzoru, Pavel Durdík (v tomto případě pod pseudonymem A. F. Balan) se zamýšlí nad fraškovitou pozemkovou reformou, k níž došlo v Rusku po roce 1861. Píše: „Rolníci obdrželi při svém osvobození tak nedostatečný příděl pozemků, že vzdělávání jich nestačí k ukojení i nejobyčejnějších denních potřeb a zapravení daní…“ Když se pak dál zamýšlí nad příčinami trestné činnosti páchané v carském Rusku, odhaluje jeho hlavní důvod: „Veliký počet přestupků v ruském obyvatelstvu nemůže být důkazem demoralizace, neboť většina přestupků je ovocem bídy a nouze…!“

Ve stati Ruské klikuše, napsané pro Časopis českých lékařů, zase rozebírá příčiny tehdejšího neutěšeného postavení žen. Otevřeně praví, že společenské poměry v Rusku jsou pozůstatkem středověku a žena v nich žije v tom nejnižším postavení. Klikušství, což je technický termín pro určitý druh náboženského vyšinutí – ženské hysterie – která se tehdy v Rusku epidemicky šířila jako zlý sen, vidí Durdík především v materiálních a sociálních poměrech. „Takové epidemie,“ napsal, „vždy mají kořeny ve vládnoucích ideálech a společenských řádech toho věku, v němž se vyskytují. Prostředky proti této nákaze: zlepšení blahobytu, společenského postavení ženštin, rozšíření vzdělání…“

Přes své houževnaté snažení nemohl doktor Durdík jako jednotlivec dosáhnout výraznějších pokrokových změn. Pro to otevřela snad nějaké poklopy až převrácená komunistická propaganda zla, nicméně dělal, co bylo v jeho možnostech lékaře, člověka i publicisty.

V roce 1877 se vrátil Pavel Durdík do Prahy. Sotva však trochu pronikl do tehdejších způsobů v rodné zemi, bylo mu jasné, že se ani zde vůbec nic nezměnilo k lepšímu, ba naopak. Byrokracie, šosáctví, národnostní útisk měly i nadále pré. Doktor Durdík, nepochybně i pod vlivem svých rozmluv s Vojtou Náprstkem a jeho přáteli, se tehdy opět rozhodl opustit Prahu a vydat se na jiný konec světa. A chopil se první příležitosti, která se mu naskytla. Holandské království totiž tehdy hledalo v celé Evropě lékaře, kteří by byli ochotni působit u jeho koloniálních jednotek v jihovýchodní Asii. Přesněji řečeno na Jávě a Sumatře.

Pavel Durdík se tehdy k této službě pomáhat lidu z nejhoršího sám přihlásil. Chtěl dále poznávat svět, ale asi těžko si při svém jednání o místo zdravotního důstojníka dovedl představit, co všechno tato závazná přihláška obnáší. To poznal, až když byl do služeb holandské koloniální armády přijat. Na sklonku roku 1877 se už plavil k ostrovům dnešní Indonésie. Jeho cílem byla Batávie (nyní Djakarta) na Jávě.

V této souvislosti je nezbytné učinit malou odbočku do historie, abychom měli představu, za jaké situace Pavel Durdík do těchto končin mířil. Výstižně to charakterizoval editor knihy Pět let na Sumatře pan O. Mohyla ve své životopisné skice o Pavlu Durdíkovi: „…po krachu holandské Východoindické společnosti (1798) připadly její kolonie státu. Situace domorodého obyvatelstva se tím nijak nezlepšila, vesničané i nadále pracovali pro kolonizátory víc než polovinu roku. Důsledkem byly na jedné straně hladomory, na druhé straně fantastické zisky velmoci. V takzvaných „vnějších provinciích“, mezi něž patřila Sumatra, mohli ovšem například Holanďané ještě v době Durdíkova příchodu uplatnit své metody jen zčásti, nejméně právě na Sumatře, neboť zde obyvatelstvo po dlouhá desetiletí čelilo podmanění ozbrojeným bojem. Vojenské výpravy Holanďanů směřovaly ve čtyřicátých letech na ostrov Bali, v padesátých letech na Borneo (Kalimantan). Nejtěžší a nejprudší boj byl veden s muslimským sultánem Atjeh na Sumatře. Zde zvítězili Holanďané teprve v letech 1903–1904.

Doktor Durdík byl po krátkém pobytu v Batávii odvelen právě na Sumatru. Nejdřív na její středozápadní pobřeží do Pedangu a v červnu 1878 přímo na bojiště (jatka) v kraji Atjeh na severu ostrova. Tam působil jako vojenský lékař půldruhého roku. Žil v podmínkách mírně řečeno otřesných. Evropany sužovalo nejen tropické klima, nýbrž i nejrůznější nákazy jako malárie, parazitní nemoci a podobně. Navíc byli vystaveni ustavičnému psychickému teroru, vyvolávanému obavami z nenadálých přepadovek domorodců, kteří vedli proti kolonizátorům nelítostnou krvavou partyzánskou řežbu. V těchto podmínkách ošetřoval doktor Durdík raněné, kteří přežili častá přepadení holandských stanovišť Atježany.

Když posléze i doktor Durdík zjistil, že je nakažen malárií, byl na čas přemístěn do příjemnějších horských lokalit ostrova. Po zotavení však opět musel do kraje krvavých vyřizování si účtů. Protrpěl tam dalších šestnáct strastiplných měsíců. Poslední dva roky své služby si pak odkroutil jako vojenský lékař na ostrově Nias u severozápadního pobřeží Sumatry.

Pohled na mapu těchto končin naznačuje, že Pavel Durdík měl příležitost být obeznámen nejen s rozličnými oblastmi Sumatry, nýbrž i s různými vrstvami lidí, žijících v těchto regionech. A on toho také, pokud mu to zrovna dovolila situace, patřičně využil. Proto jsou jeho knihy o Sumatře zasvěceným svědectvím o tehdejším životě tamějších obyvatel. Vnímavý pozorovatel Durdík už zakrátko pochopil nespravedlnost a otřesnost koloniálního boje proti domorodým obyvatelům a jak bylo jeho zvykem i v minulosti, přiklonil se svým myšlením k utiskovaným. Ve vzpomínané knize Pět let na Sumatře najdeme řadu pasáží, z nichž je patrné, jak Durdík Atježanům stranil (Durdík je ještě nazývá Atčíňany). Dokumentujme si to alespoň jedním úryvkem z jeho knihy.

„V Atčínu hluboce je zakořeněn cit, že je pánem ve své domovině; více cení sebe než cizince sebeučenějšího a v rozličných oborech zběhlejšího. Nepřízeň svou vyjadřuje těmito hláškami: „Proč vnikáš do mé země, když já do tvé země nepřicházím? Já jsem pánem ve své zemi, a proto ty, cizinče, při potkání musíš se mně vyhnouti: ty šlapeš naší půdu, na kterou tě nikdo nezval…“

Takovými pravidly je proniknuto celé plémě a dokazuje to též skutkem; tuším, že málokdo bojoval za rodnou zemi s tak zuřivou a vytrvalou udatností s takovým válečným umem jako Atčíňané…“

*

Doktor Durdík neměl příliš mnoho prostoru k tomu, aby studoval etnografické zvyky domorodců a sbíral národopisné předměty, jak ho o to žádal Vojta Náprstek. Přesto odeslal a potom dovezl stovky exemplářů, ať už se jednalo o věci z domorodých domácností, zbraně, obřadní bůžky, bubny, náušnice, šperky i jiné předměty. Spolu s tím pak množství botanických, geologických či zoologických pozoruhodností, které lze nyní spatřit mezi exponáty Náprstkova muzea v Praze, hledejte to u Betlémského náměstí.

Po splnění svého pětiletého úvazku se vrátil doktor Durdík v roce 1883 zpátky domů. S narušeným zdravím a s takzvaným „odbytným“, které mu za jeho službu vyplatila holandská vláda. To umožnilo Durdíkovi usadit se v Praze a věnovat se především literární činnosti i dalšímu cestování. Navštívil potom ještě Švýcarsko, Německo, Francii a Španělsko. Především však hodně a pilně psal o svých zážitcích z Ruska a jihovýchodní Asie.

Kromě četných článků zveřejňovaných v časopisech, napsal Pavel Durdík půltucet knih, několik divadelních her, přeložil řadu románů svých oblíbených autorů Tolstého, Gogola, Turgeněva a Ostrovského. Durdíkova nejznámější publikace Pět let na Sumatře vyšla poprvé v roce 1893, později v roce 1978 ji vydalo královéhradecké nakladatelství Kruh spolu s některými Durdíkovými dopisy. Dalšími jeho literárními počiny byly práce Příroda a zvířata na Sumatře (1894), Zápasy s býky s podtitulem Dojmy a obrazy ze Španělska (1896), U lidožroutů (1897), Láska v tropech (1902) a Manželství v tropech a u nás (1902). Pavel Durdík zemřel náhle při svém prázdninovém pobytu v Jaroměři v polovině srpna 1903, trefil ho šlak. Zanechal nám odkaz, který nelze jen tak lehce opomíjet.