Bubenská tma
Před půlnocí
kolejnice polévá světlem
zatím modrý trpaslík
a za černými obrysy výtopen
schvácena listopadem
belhají se oranžová mračna
jako před sto lety;
miliony tun oceli
žilnatina plazivá i pnoucí
tehdy ji uzly ovíjela síra
kdežto dnes
sytí tmu benzoapyren:
pokrok se tomuto městu
nedá přece upřít
ledaže bys toužil
vrátit se na stromy
a v jeskyni pojídat bližního svého;
tady sotva poznáš
před kterou světovou
zrovna je
Mami, tati
kolik že je to let
co odešel jsem
do velkého světa
takzvaného?
Nakonec omrzí
tance se skládacími metry
jejichž dílky rýsují krhavým hlasem
sirény globálních výrobců konsenzu
A ano:
děti běží mezi poli
proti sprašovému slunci
jež potápí se za estakádou
pražského okruhu;
jsou dobrými duchy
vypadlými z rozoraných lích
klenoucích se nad hlavou
a nohama vzhůru chrlících zřídla
božského petroleje;
kdo je přezře
propadl peklu
Tam na jihu ale
opravdu tisíce jiter
šedivých úhorů v kmitu
každou vteřinou
jinak se zkrabatí
a déšť je ticho samo
měkce zprotrhané
když uneseš jej
z herního plánu
na němž v asfaltových rýhách
hrají hranatí brouci
člověče nezlob se |