MARCUS VITRUVIUS POLLIO

☼  někdy v tabu v tahu (hádej zrovna kde?) 80–70 před Kristem   ۞ 15 před Kristem se rozpadl

„Když tvůj nadlidský duch a tvá božská vůle, Imperátore Cæsare, dosáhly vlády nad okrskem celého světa …neodvažoval jsem se vydat, co jsem o stavitelství sepsal a rozvinul po velkém přemítání, poněvadž jsem se obával, abych nepřivodil nelibost tvého ducha, kdybych naléhal v nevhodnou chvíli, kdy jsi tolik zaneprázdněn.

Když jsem však pozoroval, že pečuješ nejen o pospolitý život všech a o uspořádání politických otázek, nýbrž i o vhodné veřejné stavby, abys nejen zvětšil stát a provincie, ale aby se vznešenosti impéria dostalo i do znamenitých vzorů veřejných staveb, došel jsem k názoru, že nesmím opominout vydat ti co nejdříve svou práci o těchto věcech a to především proto, poněvadž jsem býval znám tvému otci, ctitelem jeho vynikajících vlastností…“ (v překladu od cvalíka Aloise Otoupalíka)

V Římě vládne pevnou paží Octaviánus. Je Cæsarovým adoptivním synem a jeho univerzálním dědicem. O dědictví však musel svádět boj s mečem v ruce s Antoniem, s Pompeiem. Trvalo to dlouho, ale zvítězil. Po bitvě u Actia v roce 31 před Kristem se stal prakticky neomezeným pánem římského impéria. Nemusel provádět státní převrat, obratnou manipulací soustředil do svých rukou všechny správní republikánské úřady a také tribunát lidu s mocí zakročovat proti rozhodnutím všech úředníků útočníků. Stal se nejvyšším velitelem vojska, disponoval státní kasou, dal se zvolit za nejvyššího kněze, ovládal řízení všech provincií. Zpočátku se nechával titulovat jen skromně princeps, tedy předák, a jeho nové uspořádání státu oklamalo i množství republikánů. Zajistil totiž římskému panství po letech válek a nejistot klid a pak se s daleko větším zaujetím věnoval snaze o zvelebení Říma. Kdo by takový postup nevítal?

Město s téměř tři-čtvrtě miliónem obyvatel není příliš chic, předčí jej Alexandrie i Antiochie. Výstavných budov je tu poskrovnu, ulice jsou těsné a ještě zbytečně křivé, boháči okupují domy se zahradami, ale chudina – o jejich chatrčích z bláta a hlíny raději nevědět… Octaviánus přijímá stavitele, sám vyjadřuje svá přání ohledně některých veřejně prospěšných staveb. A jednou před něj předloží i objemný spisek nazvaný jednoduše – Desatero knih o architektuře.

Kdy to bylo přesně? Můžeme jen zbrkle odhadovat, kdy jejich autor, Marcus Vitruvius Pollio dopsal nebo nechal dopsat poslední slovo a s květnatým věnováním je předal do rukou muže, který již brzy přijme jméno Augustus a senát jej po smrti prohlásí bohem. Bylo to někdy v počátcích Octaviánovy vlády? Vitruvius jej ani jednou neoslovil jako Augusta, tituluje jej jen způsobem obvyklým pro jeho státní funkce. Octaviánus přijal svůj nový titul v roce 27 před Kristem. Kolik let zbývalo do tohoto data? Vůbec se nechytáme s přesností.

Vůbec toho se obecně o Vitruviovi ví jen málo. Jisté o něm je pouze jedno subjektivní pramenité pojednání, co o sobě napsal sám ve svém jediném dochovaném díle. Není toho příliš mnoho, účel jeho spisu byl jiný než oslava autora, ale mezi přesnými a strohými popisy stavebních technik či slohů tu a tam vykukuje občas poznámka zcela osobní. Informace. Názor.

„Když byl sokratovský filozof Aristippos při ztroskotání lodi vyvržen na rhodském pobřeží a zpozoroval tam geometrické obrazce, zvolal prý na své průvodce: „Buďme dobré mysli, vždyť jsem zahlédl stopy lidské.“ A pak rychle spěchal do města Rhodu, odebral se přímo do gymnazijního ústavu jistě úžasných myšlenek, diskutoval tam o filozofii a byl obdarován tolika dary, že mohl nejen sebe zaopatřit, nýbrž i svým společníkům poskytnout ošacení a ostatní životní pomůcky. Když se jeho průvodci chtěli vrátit do vlasti a ptali se, co mají doma vyřídit, uložil jim, aby vyřídili, že se má dětem opatřit takové jmění a cestovné (vzdělání), jež při ztroskotání lodi může plavat s nimi a zachránit se.

Neboť je to záštita v životě, jíž nemůže uškodit ani krutá bouře osudu, ani státní převrat, ani válečné ožebračení a zpustošení hodnot… Knowledge is king… nevzdělanec ausgerechnet kopyto kolohnát vedle své koloběžky i trapas na entou z dovozu šedivá oběť zvůle facky od packy grizzzlí nerozvinutí a naprázdno zlí jen tak pobudově bude vždy jen šašek drzých, uštěpačných, nebo jemu blízkých zákeřných frašek… stop hloupému a nadutému hračkářství i umělotinám v plexisklu života, legologik. Ze všech lidí jedině vzdělanec není cizincem v cizích lokacích ani nezůstává bez přátel, když přišel o své druhy a příbuzenstvo, nýbrž stává se spoluobčanem v každé obci a může s pohrdáním shlížet bez obav na nepříznivé obraty osudu… Je nutno chválit Athéňany za to, že zatímco zákony všech ostatních Řeků ukládají dětem živit a vydržovat své rodiče vůbec, neukládají to aténské zákony ohledně všech rodičů, nýbrž jen ohledně těch, kteří dali své děti vzdělat ve vědách. Neboť Štěstěna, všechny své dary jako je dává, zase snadno odnímá, vědomosti, které však utkvěly v mysli, člověka nikdy neopouštějí, nýbrž zůstávají s ním trvale až do nejvzdálenějšího konce života…“

Vitruviovi rodiče pravděpodobně ve stáří nestrádali. Vždyť poskytli synovi takové vzdělání, aby mohl v budoucnu vykonávat bez malérů a trapnosti povolání stavitele a konstruktéra nejrůznějších strojů. Jeho otec byl cirka architekt a tak se měl syn od koho kovářského a zručného učit. Dostalo se mu však i mnoha dalších vědomostí v oborech, které se stavitelstvím tehdy souvisely. A že jich nebylo zrovna málo. Podle Vitruvia musel být architekt jakýmsi všeumělcem, znalcem devatera řemesel a desátého požehnání živých pochodní bohů, s obsáhlými vědomostmi z literatury, historie, hudby i malířství.

Vždyť se podílel na vzniku nejen monumentálních chrámů či soukromých vil, ale i na stavbách divadel, akvaduktů, promenád… Musel být zdatný, zdravý jako řípa. Bez dobrého sluchu a zraku by se neuplatnil. Vždyť postavit divadlo, aby na všech sedadlech v rozlehlém hledišti bylo slyšet zřetelně každé slovo, které bylo na jevišti proneseno, to byl záludný oříšek pro mistry. Můžeme se o tom přesvědčit v páté knize, věnované právě stavbám veřejných budov, jako byly fóra a baziliky, státní pokladnice, káznice a radnice, lázně, závodní dráhy, přístaviště, ale hlavně divadla. Složitý systém ozvučných nádob ukrytých pod sedadly hledištních stupňů byl jen jeho součástí.

Ale Vitruvius, i když jej k tomu výchova předurčovala, se nikdy nestal slavným a vyhledávaným, módním designérem. Proč? Nepřála mu doba, nechápala ho? Měl minimum talentu pro předváděčky? Neuměl jednat s lidmi? Otázky. Otázky, na které neznáme správnou odpověď!

Podle četných náznaků, které najdeme v jeho díle, prošel vojenskou drezúrou v Cæsarově vojsku, s největší pravděpodobností se účastnil i některých Octaviánových vojenských operací. Podílel se na konstruování válečných strojů, měl na starosti budování vojenských táborů. A když se neválčilo… Jedinou významnou stavbou, která mu byla zadána – jedinou, o které se sám zmiňuje – byla stavba baziliky ve Fano, nedaleko Ancony na březích Jadranu. Ale podle svědectví Frontinova se podílel i na stavbách akvaduktů kvůli živé osvěžující vodě voděnce pro Řím, což nebyla žádná podřadná práce. Byl podle tohoto autora z prvního století před Kristem pravděpodobně i tvůrcem stanovení jednotného modulu pro průměry vodovodních olověných rour.

Své dílo sepsal již jako starý pán. Starý statný architekt, který se nedočkal slávy. Sám to vysvětluje malou až žádnou průbojností, neochotou tlačit se do popředí, bojovat o místo na slunci.

„Ve slavném a odlehlém městě Efesu vydali prý předkové za dávných dob zákon, který sice měl tvrdé ustanovení, nespravedlivý však nebyl. Stavitel totiž, který přijímá provedení veřejných prací, musí závazně prohlásit, kolik bude činit stavební náklad. Po předání rozpočtu úřadům se stavitelův majetek obstaví po dobu než je stavba dokončena. Jestliže po úplném zhotovení stavby odpovídá stavební náklad předloženému rozpočtu, je stavitel vyznamenán pochvalným dekretem s čestnými dary. Také v případě, že se k rozpočtu nemusí doplácet víc než čtvrtina, zaplatí se to z veřejných prostředků a nestíhá se to žádnou penalizací. Stoupnou-li však stavební náklady o více než čtvrtinu, vymáhají se peníze na dokončení stavby z majetku stavitelova.

Kéž by byli nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i národ římský a to nejen ohledně staveb veřejných, ale i soukromých. Neboť potom by neřádili beztrestně nevědomci a stavitelství by se věnovali bez rozpaků lidé, kteří jsou ve vědách opravdu dokonale znalí.“

Jeho dílo je obrazem doby, ve které se pohyboval. Jejich znalostí, hodnot, ideálů. S nechutí se tu jako mimochodem zmíní o přílišném uctívání sportovců, jejichž jedinou zásluhou bylo, že na často jediném sportovním klání dosáhli úspěchu. Pozastavuje se přitom nad tím, že spisovatelům, ani vědcům se takových poct prakticky nedostává.

Nedá se v žádném případě říci, že by Vitruvius nešel s dobou. Znal řadu literárních děl, které se jeho problematiky týkaly, otevřeně se přiznává, že je se svou prací skloubil, aby se posunul o krok dál.

„To, co jsem v jejich pojednáních shledal účelným pro toto dílo, spojil a sloučil jsem v jednom souboru a to hlavně proto, že jsem zjistil, že Řekové vydali v tomto oboru řady knih, naši krajané však opravdu velice málo. Neboť vydat knihu tohoto obsahu se rozhodl skutečně jen Fucinus jako první vlaštovka, dále pak Terentinus Varro ze svých devíti knih vědních disciplín jednu knihu o stavitelství a Publius Septimus dvě.“

Vitruvius se ve své práci často odvolává na Harmogena, architekta z druhého století před Kristem, stavitele Artemidina chrámu v Magnésii a Dionýsově svatyně v Ten. Jeho dílo se však na rozdíl od Vitruviova nedochovalo. Vitruvius je tedy pro nás jediným pramenem k jeho studii, a podobně pak i mnoha zevrubných dalších.

V deseti knihách o architektuře se objevuje řada popisů antických stavebních památek. Vitruvius by byl asi jedním z nejkompetentnějších hlasatelů o své době (zapomeňte v klidu na trouby dneška), kdyby – bylo zaručené, že je skutečně viděl na vlastní oči. Jen Mausoleum v Halikarnassu pravděpodobně na některé ze svých cest (kdy to bylo?) navštívil. Ostatní poznal spíše skrze literární zpravodaje, z děl Siléna o rozměrech dórského slohu, Theodora o dórském Héřině chrámu na Samu, z Chersifróna a Matagenése a jejich ionského chrámu Artemidině v Efesu…

Shromažďoval a třídil dostupné znalosti s péčí sobě vlastní, s ohledem na účel, k němuž měly přispívat. Nezabíhal do encyklopedické šíře, jako to měl ve zvyku Plinius o století později. Rozhodl se vydat spis vyčerpávající, který by v kostce a přitom názorně poskytl přehled o všech oborech stavitelství, do kterého sám zahrnul „vlastní stavitelství, zhotovování hodin a sestavování strojů. Hodlal napsat učebnici? Své dílo věnoval Octavianovi, ale myslel při jeho psaní spíš na své budoucí čtenáře, kterých, jak doufal, se najde dostatek. Proto tu najdeme nejen řadu teoretických pasáží, ale i množství praktických rad a návodů, jak se k jakékoli stavební práci postavit ze správného konce. A jestliže se dal na poli teorie v mnohém poučit autoritami, na poli praxe si poradil sám. V tom se vyznal nejednou dokonale.

A tady je možná i vysvětlení toho, proč mnohá díla, která byla ve Vitruviově době známá, se nezachovala a proč právě dílo Desatero knih o architektuře přečkalo věky. Stalo se nakonec vlastně jediným původním zdrojem odborných znalostí o římském stavitelství.

Vitruviovo dílo si totiž našlo jako jedno z mála své čtenáře i po zániku doby, pro kterou vzniklo. Proplouvalo dějinami v podobě příručky žádané a používané. Středověcí architekti si v ní mohli se zájmem číst o projektech ideálně položených měst, o směrování ulic vzhledem ke směru větru, o zkušenostech ze zakládání nových sídlišť na místech zdravých a nezdravých, o hledání míst vhodných pro jednotlivé místnosti vilky, tak jak si Vitruvius a doba, ve které vznikalo jeho dílo, představovali ideální rozpoložení, avšak daleko cennější pro ně byl výčet odpovědí na ryze praktické otázky, se kterými se střetávali. Vitruvius dokázal i jim poradit s výběrem písku a výrobou cihel, zpracováním a oceněním stavebního dřeva, výrobou barev i způsoby vyzdívání stěn. Měl po ruce informace o přípravě podlah, omítek ke štukování, zpracování mramoru, uměl dát radu, jak hledat pitnou vodu, kudy vést akvadukt nebo vyrobit sluneční hodiny. Bohatou praxí dospěl k poznatkům, které nezištně předložil pro své čtenáře. Nebylo jeho vinou, že mnoho jeho znalostí musel středověk i tak znovu objevovat.

„Vedení z pálených trubek má několik výhod. Předně jestliže se něco poškodí, dovede to opravit kdokoliv. Také voda je mnohem zdravější z hliněných trubek než z olověných, poněvadž olovo, z něhož vzniká běloba olověná, je zřejmě škodlivé. Tato běloba je prý lidskému zdraví nebezpečná. Je-li tedy škodlivé to, co pochází z olova, není pochybnosti, že ani olovo samo není zdravé.

Příklad pro to si můžeme vzít ze slévačů olova, kteří mají bledou barvu pokožky, neboť výpary olova, jež se při jeho tavení a lití dostávají do vzduchu, usazují se v údech jejich těl, den za dnem je vypalují a zbavují krev v údech její zdravé podstaty. Chceme-li tedy mít vodu zdravou, měla by se co nejméně vést olověnými rourami.“

Vitruvius měl tedy svým čtenářům co nabídnout. Okruh problematiky, na kterou se zaměřil ve svém díle, byl natolik široký, že měl postaráno o zájemce jak mezi staviteli, tak mezi konstruktéry mechanických strojů. V deváté knize se například zabýval stavbou slunečních hodin, dotkne se v ní i astronomie a astrologie, v desáté se pak věnuje strojnictví – nejrůznějším zvedacím a tahacím strojům, vodním čerpacím kolům, mlýnům, zabývá se vodním šnekem, ale zmíní se tu i o konstrukci měřiče ujeté vzdálenosti a nezapomene na své rušné vojácké mládí – zahrnul sem i katapulty, obléhací stroje, želvy na zasypávání hradebních příkopů.

Již Plinius a Frontinus v prvním století po Kristu se odvolávali na Vitruvia jako na uznávanou autoritu. Ve třetím století po Kristu byl z jeho Desatera knih o architektuře pořízen výtah a ten se v rukou středověkých čtenářů vydal na svou cestu dějinami. Jeho dílo nepoutalo jen svými stavebními popisy a návody, ale udává se, že se i Karel Veliký velice pobavil anekdotami o Aristippovi, Pythagorovi či Archimedovi, kterými zpestřoval Vitruvius předmluvy k jednotlivým knihám.

Vitruviův jasný, nekomplikovaný styl bez nadbytku příkras a dlouze rozevlátých popisů i jednoduchý slovník, ve kterém je často slyšet hovorová až jadrná latina, většině jeho čtenářů vyhovoval. Praktickým Římanům i těm, kteří se k jeho Desateru knih o architektuře dostali po několika staletích.

„K názoru, že musím psát stručně, aby čtenáři mých knih si je mohli v krátkosti osvojit při svých velmi omezených volných chvílích, jsem dospěl také proto, poněvadž vím, že občané jsou plně zaneprázdněni činností veřejnou i svými pracemi soukromými… slovní výrazivo, tvořené osobitou potřebou tohoto umění způsobuje svou nezvyklou dikcí nejasnost při chápání věci a principu. Poněvadž tyto výrazy samy o sobě nejsou obecně srozumitelné a jejich termíny nejsou v obecném styku běžné, pak široce rozběhlé knihy naučné vyvolávají u čtenářů při velké rozvláčnosti svých statí, která je věci na překážku, jenom neurčité představy, nebudou-li staženy tak, aby byly podány několika málo naprosto jasnými, srozumitelnými myšlenkami. Přednášeje proto technické neznámé pojmy… vyložím je krátce, aby bylo možno vštípit si je do paměti. Tak je totiž mysl může lépe pochopit.“

Středověk poznal Vitruvia převážně jako zkušeného praktika. Na své ocenění však stále ještě čekala druhá linie jeho díla – teoretická. A tu zhodnotila a zúročila až renesance.

Jeho pojetí zákonů antické architektury, jeho členění na stavební slohy, popisy konkrétních chrámů, to vše zajímalo renesanční učence natolik, že se pro ně Vitruvius stal v krátkém čase ikonickým vzorem k napodobování. V roce 1542 byla v Římě založena Academica Vitruviana, řada renesančních architektů si právě pod vlivem Vitruvia začala klestit vlastní cestu v teorii i v hodnocení vývoje stavitelství.

Tím však jeho úloha nekončila. Měl přijít ještě empír a klasicismus. Snaha o návrat k čistým jednoduchým formám zasáhla celý svět. Klasicismus se prosadil jako výrazný sloh v Rusku, překročil Atlantik, aby se ve Spojených státech stal prvním národním slohem, pronikl rychle do Austrálie, Indie, do Kanady… Svět však byl již jinde než doba, ve které antické chrámy původně vznikaly. Ne vždy měli autoři novodobých reminiscencí cit pro míru a ladnost, který většině starověkých stavitelů nechyběl. Ale ať už vedly další cesty architektury kamkoli, Vitruvius jim dal jeden z rozhodujících impulsů. A když se k nám přes staletí donese ono známé Octaviánovo–Augustovo „Převzal jsem město cihlové a zanechávám je mramorové,“ neměli bychom zapomenout ani na Vitruviovo: Pro tebe, Cæsare, sepsal jsem příslušné předpisy, abys v případě, že bys jim věnoval svou pozornost, mohl poznat vlastním úsudkem, jaká jsou i díla dříve provedená i ta budoucí; v těchto knihách jsem totiž zpřístupnil veškeré zásady této vědy.“