DANIEL ADAM Z VELESLAVÍNA

☼   31.8.1546  VELESLAVÍNSKÝ STATEČEK          ۞    18.10.1599   PRAHA V PŘÍTMÍ

Narozen v pokoji a zemřel na lůžku. Mezi dvěma roztomilými milníky ohraničujícími výsek 16. století je třiapadesát let lidského života, který se dá s odstupem času vtěsnat jako podložka do osmi řádek encyklopedického ponaučení Who is Who? Narozen někde a mrtvola v tolik a tolik údajů. Ale mezi tím exceloval nebo jen existoval. Tiskař, humanista, profesor dějin, organizátor a velký fanda velkého rozhledu. Daniel Adam z Veleslavína. Ale jak žil, víme dnes?

*

Když se Johannu Gutenbergovi podařilo vytisknout první beletrii pomocí pohyblivých liter z matrice, psalo se patnácté století. Ale umění mechanického sázení spisů jako Sázení růží, pohlazení od Karla Bouška buch buch das Buch – Ars artificialitor scribendi, tak ráčili nazývat knihtisk humanisté ještě po dalších sto letech, se bleskem šířilo krajinou růží. Podívej, daří se nám tady knize. Již v roce 1464 bylo v Benátkách sto padesát akceschopných a soběstačných tiskáren.

Stranou dění nezůstaly ani šikovné cechy, ani Čechy. Nejprve v Plzni v rohovém baráku mezi dnešní Bezručovkou a ulicí Bedřicha Smetany (1476), pak ve Vimperku, Kutné Hoře a nakonec v Praze draze se objevují první knižní tisky, aby tu brzy tiskařské závody zdomácněly. Zprvu skromňoučké a primitivní, zmnožují náboženské traktáty, kázání, letáky, ale i zábavnou neotřelou literaturu, kroniky a pochopitelně i vládní vyhrožovačky poddaným. Rostou a je jich stále víc. Nezabrání jim v pokroku ani vynucená přestávka, kdy jsou všechny tiskařské dílny rušeny, jako důsledek protihabsburského povstání v roce 1547, to již žil rok tento prorok. V Praze zůstane na Malostranském rynku jediný oficiální tiskař – Bartoloměj Netolický. A právě tento Netolický přijme do své dílny zkušeného, zdaleka ne již nejmladšího nebojsu, který se nedávno vrátil z praxe na zkušenou ve světě – Jiřího Melantricha Rožďalovského z Aventýna.

V roce 1551 se Jirkus Melantrich stal staroměstským občanem, odkoupí pak tiskárnu svého mistra a přenese ji do dnešní Melantrichovy ulice. V té době již zase není jediným tiskařem ve městě, represe proti tiskařským dílnám utichly a mnozí tiskaři mohli navázat na přerušenou tradici tam, kde před časem přestali fungovat.

Melantrichova tiskárna však nabývá stále víc na důležitosti. Je na svou dobu převratně moderně vybavena, pracuje se tu s písmy světově pro čtyři jazyky – s německou frakturou, latinskou antikvou, řeckou alfabetou a hebrejskou abecedou, Melantrich si vytvoří vlastní švabach – nazývaný již tehdy melantrišský. Zaměstnává jedenáct expertů. Tiskne všechno, co je třeba a o co je zájem, stejně jako ostatní jeho kolegové a konkurenti, kteří sídlí v uličkách přitisknutých ke Staromáku. Na rohu Kozí a dnešní Melantrichovy Jan Kosořský z Kosoře, na rohu Melantrichovy a Havelské Jiří Jakubův Dačický, v Týnské uličce Jan Jičínský… Scházejí se v šenku, znají se. Jejich dílny se od sebe tuze moc neliší, předávají si je jako štafetu z otce na syna, žijí v uzavřeném kruhu, kde se i jejich vdovy v černém vdávají znovu za mistry černého řemesla, pakliže nejsou samy schopny pokračovat v práci svých mužů – a i takových nebylo málo. Melantrich se však od ostatních přece něčím lišil. Dokázal si udržet vysoký standard svých tisků, při poměrně rozsáhlé reprodukci se snažil svým čtenářům zpřístupnit výsledky současné vědy, dát jim přehled o literatuře. V latině, němčině nebo češtině vydal celkem 200 tisků…

Roku 1576 zrovna na 12.8. (400 let před mým narozením) se konala v melantrišském domě velká sláva, veselice. Nejstarší dcera Anna se vdávala třicetiletého Daniela Adama. Ženich nepocházel z tiskařské rodiny, jeho otec Štěpán, původem z Veleslavína, vsi tehdy dost vzdálené za Prahou, byl nájemcem staroměstských mlýnů. A přece udělala Anna terno, to nejlepší rozhodnutí, jaké jí mohl osud kdy přichystat. Tedy Anna… snad ani ona nepřišla zkrátka, ale melantrišská tiskárna na tomto sňatku nebývale zbohatla.

Daniel Adam, později se bude podepisovat s přídomkem z Veleslavína, už měl za sebou, přes svoje mládí, univerzitní rozjetou kariéru. V roce 1568 dosáhl hodnosti bakaláře, a o rok později se stal mistrem. Zkoušce mladého historika naslouchal i historik Prokop Lupáč z Hlaváčova (jeho hlava se často neobešla bez lupy u slabšího oka) a právě on, protože nedávno získal hodnost městského ctihodného písaře v Domažlicích, mu uvolnil štokrle na univerzitní půdě v oboru historie.

Nebyl to marný tah. Daniel Adam měl historii skutečně v malíčku a dokázal studentům zobrazit, co se kde událo, skutečně nenásilně, poutavě a přesně s přehledem. Události členil nejen podle termínů, ale dokázal k nim řadit i správná data a dokonce hodiny, jenom podle přesýpacích časů. To se tenkrát velice cenilo. Škola tedy vydělala slušný obnos a Daniel?

Stal se váženým chasníkem. Pro jeho řečnické nadání a asi i nestranný úsudek byl často pověřován úlohou rozhodčího ve spletitých sporech, a to i v době, kdy už na univerzitě nepůsobil, spravoval univerzitní penze. I to byla v jeho věku dostatečná pocta a vyslovení důvěry. Ale spokojen asi příliš nebyl. Podle zásad platných již od založení univerzity měl učitel bydlet spolu se žáky na koleji, nesměl se ženit… Ani finančně na tom nebyl moc spokojen. Tím se vysvětluje i častý odchod univerzitních mistrů, kteří přijímali místa knihovníků, městských písařů, vzdávali se univerzitní kariéry a ženili se. Muž, který své poslání spatřuje zpočátku v šíření vědomostí mezi duchy studentstva, si náhle není jistý, zda to není málo. Zda to k něčemu dobrému stačí.

Těžko říci, zda jeho veselka s Annou byla ovlivněná jejím původem, či jen náhodou. Ten, kdo by u nich hledal lásku na první slídilův pohled, by byl asi zklamán, do tohoto manželství měl co mluvit hlavně Annin otec, a ten měl jiná měřítka na svého zeťáka než jeho dcery. Buď jak buď, když si Anna a Daniel předali svoje sympatie jeden na druhého, nikdo ještě netušil, jak se budou další události odvíjet, a že souhlasem k této svatbě udělal Jiří Melantrich, tehdy již pětašedesátiletý kmet, jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života. Našel si nástupce jedna radost.

Zpočátku se Daniel Adam podílí na práci tchánovy tiskárny spíš autorsky. Již z univerzity si přinesl rukopis Kalendáře historického, který tu v roce 1578 vydal.

Přehled významných historických událostí vážících se k jednotlivým dnům roku – Kalendárium, není historickým dílem, jaké bychom od univerzitního profesora očekávali. A přece měl tento Veleslavínův počin velký význam pro popularizaci historie v Čechách. I když podobné spisy a lejstra byly v zahraničí známé a rozjeté, česky takový kalendář ještě nikdy nevyšel. Čtenář si teprve musel zvyknout na četbu o historii a Daniel Adam správně usoudil, že přehledem o významných událostech staršího data, ať to byly již svatby, pohřby, narození či korunovace, se dá začít nejlépe. Na 212 listech lidového vydání, určeného nejširším vrstvám obyvatel (autor předpokládal, že si Kalendář nebudou kupovat ti, kteří mají již podobné dílo v latině nebo v němčině), vedle bitev, válek a střídání panovníků zařadil i zprávy o živelných kalamitách, pohromách či astronomických jevech a dobrozdáních. Hodily se mu tam jeho znalosti i dobrá paměť, pro kterou ho ještě nedávno obdivovali studenti.

A na studenty nezapomene ani ve svém druhém díle, které u Melantricha vydá o rok posléze. Zkušenosti z vlastního studia ho poučily o jeho potřebnosti, ale i o tom, jak nezbytné jsou pro něj dobré pomůcky, slovníky a gramatiky. A právě slovník po ruce, latinsko–český, se stal následujícím dílem, které vydal z útrob Melantrichovy tiskárny do světa.

Daniel Adam usoudil, že žádný slovník, doposud v zemi používaný, nevyhovuje požadavkům současné neklidné doby. Neměl však v úmyslu sestavovat slovník zcela nový, rozhodl se využít stávající zahraniční produkce. Pro jeho záměry byl nejvhodnější německo–latinský překladač a slovník Basilia Fabra Sorana, který vyšel z kraje roku 1571.

Dictionarium linguæ latinæ byl dílem pozoruhodným z více hledisek. Adam ponechal původní dokladový materiál, jen německá hesla přelouskal do češtiny, ale hlavně ponechal abecední členění hesel. A co víc, zaměřil se na kvalitativně nový překlad latinských frází. Poprvé se tu projevuje jeho vytříbený jazykový nosánek, jenž bude po několik příštích let udávat tón celé epoše. Epoše, která se bude v historii naší známé literatury nazývat jeho jménem.

Díky Danielovi Adamovi z Veleslavína se tak čeština začala obohacovat paralelami k latinským příslovím a průpovídkám pranostik, které vyhledával v jadrnosti lidové slovesnosti. Vždyť překládat přísloví není možné doslovně a najít výraz, který by jim ponechal smysl v jiném jazyce není vůbec legrace. Dokázat, že čeština je v tomto případě schopná konkurence s latinou, poskytovalo Adamovi vyloženě zábavu. A tak se díky znalostem začínajícího autora a editora trvale uhnízdily v našem povědomí repliky Dva kohouti na jednom smetišti a dva blázni v jednom domě nesrovnají se do normálu – tak totiž přeložil latinské v doslovném otrockém překladu znějící Jediné křovisko neuživí dva opeřence, či Lepší vrabec v hrsti než čáp (holub) na střeše (latinsky Naději si za peníze nepořídíš, bambulo), Sova nevysedí sokola (latinsky Z mořské cibule se nerodí růže) anebo za latinské V čemkoliv blázní panovníci, za to jsou biti Achajové (lid) mohl dosadit Když se páni vadí, musejí sedláci od Chlumce vlasy nastaviti. Málokdo by si při tom nevzpomněl na Havlíčkovo – Nechoď, Vašku Havle, s pány na tenký led, běda, je starší o tři sta let.

V životě Daniela Adama i celé melantrišské famílie došlo k závažné změně. Jiří Melantrich v roce 1580 skonal a zanechal po sobě nedospělého dědice, syna Jiřího, a tři dcery. Daniel vede tiskárnu, vyhledává zajímavé rukopisy a pečuje o jejich ještě zajímavější tiskařské vybavení, ale není prostě majitelem této super tiskárny. A vypadá to, že jím vůbec nebude. V roce 1584 se plnoletý Jiří Melantrich junior ujme svého dědictví a správce tiskárny se stahuje poněkud do ústraní. Uvažoval v té době, že by se zařídil pro sebe? Již dávno přece ví, že právě práce tiskaře, tak jak ji chápala jeho epocha, je to pravé ořechové mandlové a medové, co v životě vlastně hltal plnými doušky. Jen tak může promlouvat k davu ochotných posluchačů, může tříbit a rozvíjet jejich názory, vkus, vzdělávat je nenásilnou formou a zvyšovat tak celkovou neblahou kulturní úroveň národa. S vráskami na čele pozoruje jednání svého švagra, pod jehož rukama proslavená a zavedená tiskárna bohužel uvadá, mele z posledního postrachu prášek prach.

Jiří Melantrich mladší nebyl šikovným pokračovatelem svého táty. Neměl jeho kulantní rozhled, péči, zkušenosti a odpovídající vzdělání, často churavěl a nehodil se pro tak odpovědnou profesi. Otcova tiskárna však měla štěstí v neštěstí. Nepovolaný syn (nehodící se škrtněte červenou fixou) zděděný majetek nestihl rozfofrovat, zemřel v mladém věku, v roce 1586. A osiřelé tchánovy tiskárny se s definitivní platností ujímá Daniel Adam z Veleslavína i s vráskatým čelíčkem. Musel nejprve vyplatit sestry své manželky, Bětku a Dorotku, a také zatáhnout všechny nasekané dluhy, o které se postaralo nemehlo jeho švagr. Zaplatil vše do posledního groše. Do konce života se pak bude dluhům zdárně vyhýbat, roky jeho samostatných začátků na něm budou spočívat jako zlá můra nestvůra. Převzal tiskárnu zatíženou velkým finančním břemenem, ale smí tu rozhodovat naprosto nezávisle na ostatních. Nic mu tedy nebrání už v širokém rozvoji jeho další aktivity – překladatelské, vydavatelské, organizační. Začne kolem sebe stmelovat prvotřídní okruh autorů, kteří vycházejí ze stejných pozic jako on. Vědecké a osvětové spisy nadřadí zábavné beletrii, rozhodne se pro systematické šíření vzdělanosti a kulturního mravního rozhledu nejrůznějších vrstev obyvatelstva. České, latinské i německé brožurky budou ovlivňovat hodnotný život, vlastenecké cítění, ale v neposlední řadě i hospodářskou úroveň měšťanů. Zasadí se však i o zvýšení jazykové kultury a upevnění jazykové normy. Veleslavínská čeština bude vysokou laťkou, kterou musí pozdější učenci Národního obrození nejprve pracně zdolávat. Než se jim povede překročit o další kus dál. To ani Daniel Adam nemůže tušit.

Zatím společně s Janem Kocínem z Kocinétu, ten patřil k jeho osobním přátelům, a kronikářem Matoušem Hoziem Vysokomýtským, Abrahamem z Gynterrodu, Pavlem Krystyánem z Koldína, kancléřem staroměstským, Adamem Hubrem z Rysenpachu a řadou dalších, začíná uskutečňovat rozsáhlý plán popularizace vědy, nejen historické, ale i právní, hospodářské a v neposlední řadě i zdravotnické osvěty.

Daniel Adam připraví k druhému vydání svůj Kalendář, podstatně rozšířený a doplněný, postará se o vydání Kroniky světa, která má doplnit pohled na světové dějiny z jiného úhlu, a zaslouží se o přiblížení velkých světových historických postav českému čtenáři na základě dělení událostí ve čtyřech světových monarchiích – chaldejské, perské, řecké a římské. Přeložené a upravené dílo Jana Kariona, matematika, astrologa a ranhojiče, doplní Veleslavín pasážemi z české historie. Všichni však cítí, že českým čtenářům chybí podobná kniha, která by se zabývala pouze českými dějinami. Jenže… Jak by měla vlastně vypadat? Měla by to být kronika, taková, jakou kdysi dovedl spíchnout Kosmas a po něm další odvážní? Nebo spíš dílo analytické, hodnotící? Veleslavín je pamětliv nabádání Seneky, který varuje autory historických spisů před chybami, kterých se mohou v dobré víře dopustit. Je doba, která přeje pravdivému, nestrannému hodnocení dějin? A Daniel Adam cítí, že hodnocení české minulosti může uvíznout na mnoha zásadních sporných bodech. Příručku, poskytující přehled, potřebuje jeho čtenář hned. Ne až za mnoho let, které by utekly, kdyby se do něčeho podobného obul sám nebo s pomocníky. Prostuduje si dostupné kroniky, hodnotící minulost jeho národa, a pak se definitivně rozhodne. Vybere si dvě: Historii českou od Eneáše Sylvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., jenž ve střední Evropě působil dvacet let, a kroniku utrakvisty Kuthena, který v ní usiluje o obhájení husitství. Vydání ještě doplní listem o statečné smrti Jeronýmově, který zaslal Leonardu Aretinskému Poggius. Celý spis nazve Kroniky dvě o založení země české. V roce 1585 vyšle dál svůj elaborát za čtenáři.

Piccolomi nebyl rozhodně příznivec české historie ani sporného krvelačného husitství, ale měl jednu výhodu, která ve Veleslavínových očích převládla. Psal „moudře, vybroušeně, ozdobně“ a humanističtí vzdělanci kladli na formu vydávaných knih velký důraz. Byl také v souladu s oficiální linií hodnocení husitství, vydavatel tedy nemohl narazit. Neodpustí si však, aby Sylviovy závěry sám nedoplnil a nepřivedl občas na pravou míru v předmluvě i v poznámkách po straně. Opravuje tak jeho názory na Husa, Jeronýma, zmírňuje neblahý vliv na čtenáře. Ten se ovšem o stejné době může poučit z kroniky druhé, která obsahuje méně vybroušený styl, o to však víc nahuštěných dat a faktů.

O hodnotě tohoto vydání pro českou kulturu svědčil i fakt, že v době pobělohorské bylo jezuity opravováno a škrtáno právě v místech Veleslavínových vysvětlivek a poznámek.

Veleslavín se se svou družinou nesoustřeďoval jen na historická díla. Jeho přičiněním se tak dostala ke čtenářům i díla s morálním posláním, třeba Abeceda pobožné manželky a rozšafné hospodyňky. Napsal ji Jan Kocín a jak Veleslavín poněkud nediskrétně prozradil, právě v době, kdy se ucházel o svou první ženu, Magdalenu z Úterý, dokonce snad na její výslovný popud. Tomu již věřit můžeme i nemusíme, ale Veleslavínovým edičním záměrům se takové vysvětlení velice hodilo. Spolu s dalším drobným dílem Chvála a čest pohlaví ženského se tak paním a dívkám bez komplexu manýrismu fifleny a slepice obecné u moderních rádoby-kvalitních žen měla do rukou dostat běžná „učebnice s návodem k úspěchu“ chování manželky, tak jak si je Veleslavínova doba představovala. Manželka, která by byla oporou svého muže, starala se o rozmnožování rodinného jmění, nepletla se do mužských záležitostí a spatřovala by smysl svého života v obdivu svého nadřazeného pána, byla ideálem. I když ani v té době asi ne vždy nalezeným, jinak by podobná kniha postrádala smyslu, proč ji vydávat na světlo boží?

Veleslavínovou zásluhou je také snaha o šíření zdravotní osvěty. V tom se s ním podílel lékař Adam Hubr, vysokoškolský učitel, který jako kdysi i Adam odešel za lepším z univerzitní koleje, aby se oženil a věnoval se praktické medicíně a záslužné literární činnosti. Společně vydali Reglement zdraví, dílo dánského zachranitele Jindřicha z Ranzova. I tady se zaměřuje na nejširší vrstvy. Dílo poučuje přístupnou metodou o nemocech i o eventuální ochraně před nimi, je přitom zajímavé, že v menší míře než jiná díla té doby obsahuje různá šarlatánská doporučení a nám dnes již směšné rady. O to větší důraz se tu klade na hygienu, otužování a pohyb, rozhejbej své kejty.

Vedle tohoto díla vyšel z veleslavínské tiskárny i další spis se vztahem k medicíně. Byla to Apotéka domácí, jejímž autorem byl Pierandrea Matthioli. Ten žil přes deset let v Praze jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda a vytvořil dílo, které je zaměřeno na léčení neduhů. Reglement se věnoval spíš prevenci. Veleslavín toto vydání určil chudým hospodářům, přístupná edice měla zabránit šíření vlivu šarlatánů a „všetečných a drzých spratků, jako dryáčníkův, tulákův po světě, bab, ba že i věštcův, hadačův i čarodějníkův“. Vedle Apotéky vydal posléze Veleslavín znovu i Matthioliho herbář, který už jednou přiblížil zájemcům jeho tchán. V novém překladu a doplněný poznatky z jiných herbářů.

Veleslavínova ediční činnost nabývala na intenzitě. Pokrývala prakticky všechny obory lidské činnosti, kterými tehdejší společnost žila. A kolo jeho záměrů se roztáčelo s každým rokem vesele dál. Vždyť po celé zemi byly stovky a tisíce potenciálních čtenářů, kteří jednou ochotně sáhnou po díle, které jim bude nabídnuto, až… šikovný vydavatel uhodí i na tu jejich emociální strunu. Bude to trvat ještě dlouho, ale Daniel Adam nepředpokládá, že by mohl pohořet. A přece jeho rozlet bude náhle přerušen. Příliš brzy pro jeho záměry a bohužel i pro rodinu.

V polovině října 1599 se vrátil ze své vinice prochladlý s horečkou. Někteří autoři hovoří dokonce o moru. Ulehl a již nikdy nebyl čipera. Osmnáctého října nemoci, ať už do organismu chytnul cokoliv, podlehl. Pětatřicet současníků napsalo elegie na jeho smrt. Byla to pro starší českou literaturu velká ztráta. A jeho synovi Samuelovi bylo teprve sedm let.

Opuštěnou tiskárnu vedla nějaký čas jeho žena Anna, později společně se svým druhým mužem, tiskařem Janem Bohutským. Ten pak, po její smrti, spravoval tiskárnu až do roku 1613, kdy ji předal dospělému Samuelu Adamovi z Veleslavína jako zachovalé dědictví po jeho otci.

Po celou dobu odtud vycházely nové spisy, často reedice děl připravených do tisku ještě Danielem. Ale sláva tiskárny se chýlila ke konci. Daniel Adam byl tajným českým bratrem, jeho syn se ke svému vyznání hlásil zcela nepokrytě veřejně. Souhlasil se stavovským odbojem a za to byl také odsouzen k trestu smrti. Odešel do zahraničí s mohutným proudem exulantů a melantrišsko–veleslavínská chlouba, nabyté jmění, připadlo do chřtánu jezuitů.

Uzavřela se slavná etapa vzdělávacího působení velkého nezapomenutelného humanisty. Ale ne definitivně. Jeho odkaz ocenili po mnoha letech učenci Národního Obrození. A měli z čeho vybírat. Daniel Adam z Veleslavína tak neovlivnil jen svou dobu, ale i dobu, která měla přijít několik století po jeho odchodu do věčnosti.