ALVAR    AALTO

☼   3.2.1898     KUORTANE          ۞    11.5.1976    HELSINKI, SUOMI

Dostat se k němu osobně nebyl žádný kanadský žertík ani českobratrská lapidární brnkačka. Všichni, kteří ho znali, to pokládali téměř za Bondovsky laděnou zátěž Mission Impossible. Celé dny vysedával zavřený ve svém kabinetu, nepřijímal hosty, neodpovídal na vyzvídající dopisy. A sám také nepsal ani písmenko na dopis. Jediné, co ho v tomto snad nejplodnějším období života pojilo se světem, byla práce. „Do sebe uzavřený morous,“ říkalo se o něm. „Úspěch mu stoupl do hlavy, dělá z nás nějaké blbečky,“ šeptali si neslyšně bývalí kolegové z akademie v helsinských uměleckých kavárnách a kdesi vevnitř se užírali nepřejícnou žárlivostí. „Odvrhl naši národní kulturu, kopíruje slepě cizí modely. Zatahuje do Finska něco, co ve zdejších podmínkách nemá šanci uspět.“

Nebylo ani málo těch, kteří pochopili, o co mu skutečně jde. Pochopili a nadchli se bez obav z možného fiaska. Jen dva z nich však našli odvahu k tomu, aby jednoho prosluněného a na finské poměry hřejivého dne zaťukali na mohutné dveře s mosaznou jmenovkou – Alvar Aalto, architekt k vašim službám. Nils Gustav Hahl, umělecký kritik, spisovatel a malíř, uznávaný specialista na světovou architekturu, Maire Eva Johanna Gullichsen, půvabná mladice, na rozdíl od svého doprovodu poněkud méně vyhraněnějšího zaměření – její zájmy sahají od literatury přes filozofii až k architektuře, nicméně velká milovnice všeho krásného, nového, soběstačného a ještě moderního. Ženská ochotná poprat se za svou víru, rozbít okovy zpropadených konvencí a předsudků charakteristických pro meziválečnou finskou společnost. Na ty dveře se jim určitě neklepe zrovna s lehkým pocitem. Tři dopisy přátelsky adresované Alvaru Aaltovi se žádostmi o audienci zůstaly dosud nezodpovězeny. Ach jo, to jsou ti dnešní architekti…

O tom, co se přesně odehrávalo v pracovně tehdy už uznávaného a slavného architekta, se můžeme jen ledabyle dohadovat. Jisté je, že se Aaltovi mladý kritik zamlouval, svou roli prý sehrála i šarmantnost v módě a módních výstřelcích u živočišně laděné lady Maire Gullichsen. Možná v duchu ocenil smělost, se kterou k němu vnikli. Smělost plánů na založení umělecké galérky propagující nové tvůrčí myšlení, ale také nezatížená smělost pohledu na svět, odvahu, pronikavost v podnikavosti. Právě toho posledního se Aaltovi evidentně nedostávalo. Neustále byl zahlcen nejrůznějšími organizačními oříšky, s nimiž neměl nejmenší chuť se zaobírat. Současně si ale uvědomoval, že i to nejlepší zboží, ty nejlepší, umělecky nejhodnotnější nápady, potřebují realizaci, dostat se k člověku, který je buď přijme, nebo zatrhne. Jen a jen reakce zákazníka pak slouží uměleckému řediteli při další kreativitě. Ne, nevíme přesně, o čem se ti tři spontánně bavili. Známe jen výsledek – rok 1935 vešel do učebnic historie architektury jako datum založení významné finské umělecké galerie Artek „prodejního a propagačního centra pro novou ideologii bydlení“. Obchod s nábytkem, který se stal současně také „kulturním centrem“ a galérií s prodejnou obrazů a jiných uměleckých lákadel. Artek ze slov art a techniikka, neboli umění a technika. Hlavním „kapitálem“ a současně i základním tvůrčím potenciálem „firmy“ byl samozřejmě Aalto osobně, kterému podílníci přislíbili absolutní tvůrčí svobodu a hlavně – už žádná lejstra, žádné starosti obchodního rázu, jen a jen klid pro práci. Gustav Hahl se stal výkonným ředitelem, propagační činnost si vzala na paškál Maire Eva Johanna Gullichsen.

Zakladatelé Arteku sní v tehdy zpátečnickém Finsku o beztřídní společnosti založené na rozkošných technických vynálezech, lidském rozumu a hlavně na citu. Snaží se držet krok se světem nadšeným ve dvacátých a třicátých letech ideály racionalismu a funky funkcionalismu. Alvar Aalto zůstává po celý svůj život mozkem společnosti. Usměrňuje mladé UMĚLCE shlížející se v pozlátcích moderních exkluzivních uměleckých směrů, jejich návrhy, projekty citlivě směřuje ke střídmosti a hlavně – efektivitě, v jednoduchosti spočívá jak krása, tak síla. „Každý kus nábytku musí být účelný, laciný, ale přitom umělecky vytříbený,“ zařekl se k tomuto cíli.

Alvar Aalto vystudoval taje architektury na vysoké škole technické, v letech 1923–1933 pracoval jako nezávislý architekt ve středním Finsku, potom přesídlil i se svým ateliérem do centra Helsinek. Během války působil na cambridgské univerzitě v USA. Finsko Aaltova mládí byla zem neoraná, krajina půvabů potýkající se s řadou vážných ekonomických onemocnění. V duchovní sféře stál ve Finsku na jedné straně až nekritický obdiv k vyspělým evropským kulturám, zvláště německé a francouzské, na straně druhé silný nacionální patriotismus prezentovaný zvláště klasicismem a romantismem. Právě pod vlivem národního romantismu pracovala většina meziválečných umělců. Aaltovi se zpočátku zamlouvají ideje klasicistů o „přeměně člověka v člověka renesančního jako byl Leonardo da Vinci“. V národně romantické architektuře převládá jako základní stavební materiál kámen symbolizující národní svébytnost finského lidu. Také těžký a drahý nábytek je většině lidem cenově odpírán, neboť se vyrábí výhradně na zakázku. Drtivá většina občanů přitom přebývá v primitivních, dřevěných domcích.

Jedinou možnost, jak vyřešit v co nejkratším čase bytové problémy Finska, vidí Alvar Aalto ve standardizaci stavebnictví a výroby nábytku. Nadchl se pro některé robustní myšlenky funkcionalistů, snaží se je ale současně korigovat a přizpůsobit specifikům své země, její konkrétní ekonomické a sociální nuzotě s bídou. Na rozdíl od mnoha „pobouřených“ kolegů je mu naprosto jasné, že Finsko musí hledat vlastní vhodnou cestu. Ani naivní romantismus, ani bezhlavé a bezpohlavní přejímání „všeho moderního a pseudomoderního“ z jiných koutů planety, nemá naději na dlouhé zakořenění jako výplod zvaný Trvalka. V jednom článku z roku 1930 píše nadšeně o možnostech mezinárodní kooperace, kolektivní výrobě založené na principu rovnosti partnerů. Současně už v té době varuje před hrozbou maléru, že ani průmyslová velkovýroba nemůže zapomenout na člověka, jednotlivce. Jinými slovy – každý architekt musí mít neustále na zřeteli životní prostředí jako celek, musí myslet na každičký jednotlivý detail. Jde tedy o skloubení levného a účelného antikýče s nespornými uměleckými hodnotami. „Velkovýroba se nesmí zvrtnout v záplavu šmejdských póvlů“. Aaltovo heslo platné i dneska. A nejen pro architekturu, to dá rozum.

Dokladem Aaltovy obdivuhodné schopnosti pochopit jedince, jeho potřeby a pocity, byl do detailu rozebraný a sestavený projekt plicního sanatoria v Paimio, kde se poprvé vzepřel „diktátu funkcionalismu“, především pro něj do té doby charakterizujícího „diktátu pravého úhlu“. Budova plicní léčebny se zapsala velikými písmeny do dějin architektury jako ideál stavby plně sloužící plnohodnotnému člověku k regeneraci jeho duševních a fyzických zásob. Prostory léčebny vynikají přehledností, elegancí, čistotou tvarů, vaše duše si zpívá finskou serenádu, jak nás to učívali před spaním ve škole v přírodě na Zámečku stranou dění v Hojsově Stráži dvě šumavské praktikantky. Aalto navrhl také speciální druhy takzvaného proudnicového nábytku. Křeslo Paimio vstoupilo převratností a přitom jednoduchostí svého užitkového designu do učebnic Jak na věc. Neobvyklé tvary nosné konstrukce a bočnic, jemně tvarovaná překližka tvořící sedací a zádovou část, to vše plně podřízeno potřebám pacientů. Právě proto také Aalto nahradil původně kovovou kostru křesla kostrou dřevěnou. Bál se, aby chladný kov nepůsobil na psychiku pacientů pochmurně a neosobně. „Nábytek, který léčí tím, jak vypadá“. Titulek objevující se v souvislosti s dokončením léčebny stále častěji nejen v odborných časopisech Co týden dal (nebo vzal).

Pár měsíců poté vznikl další origošek nábytkový kus úspěšně jdoucí na dračku dodnes v mnoha destinacích této krásné a jediné živoucí planety široko daleko. Aalto navrhl pro přednáškovou síň ve Viipuri (dnešní Vyborg) lehkou židličku jménem Jakkara, což lze volně přetavit do češtiny jako štokrlátko. Cítíte se s ní být v kontaktu jako Jezulátko. Není bez zajímavosti, že detail jednoduchého, avšak důmyslného spojení nohy židle se sedátkem je už hodně dávno symbolem kultovního nábytkářského veletrhu Habitare pořádaného každé dva roky v Helsinkách. Aaltovo přímočaré řešení má v každé zemi světa hned několik plagiátorských záruk k odezvě. Nikdy však hranici pouhého plagiátorství ani po letech nepřekročili, neboť žádný pokus z nich nedovedl ani po tolika letech starý Aaltův nápad vylepšit ani náznakem jemného detailu. I to svědčí o mnohém výmluvném.

Vývoj Jakkary nebyl nikterak krátký – zabral přes čtyři roky soustředění. Aalto se nespokojil se základní variantou, vymýšlel další a další variace vhodné pro specifické účely, příležitosti. „Dobrý nábytek je jako dobrá stavba. Musí dobře poslouchat, sloužit účelu, musí mít svůj vlastní specifický výraz.“

Nelze popřít, že se i Aalto nechával často inspirovat nejrůznějšími zdroji. Například rytmus kolmých a vodorovných linek jeho návrhů objevíme při pečlivějším zkoumání už ve stavbách antických chrámů. O nohách Aaltova nábytku se říká, že to jsou „mladší sestry antických sloupů“. Aalta inspirovala jako našeho borce Jana Kaplického hlavně příroda. Celé hodiny trávil pohráváním si s větvičkami, stonky trávy či obilných klasů. Skládal z nich nejrůznější tvary, vytvářel důmyslné kombinace. Pokud se mu některé tvary zalíbily a nemohl je využít z technických důvodů v návrzích architektury či nábytku, objevují se vzápětí v Aaltových kresbách, grafikách, kompozicích ze dřeva. To vše dokládá obrovskou uměleckou všestrannost, zužitkovat co se dá s brilantní vynalézavostí. Jeden druh činnosti jej inspiroval k dalšímu, nápad neuskutečnitelný jednou formou našel adekvátní uplatnění jinde. Pokud chceme hodnotit Aalta jako umělce, nesmíme zužovat jeho dílo pouze na architekturu a návrhářství nábytku. Aalto byl umělec uznávající umění bez slabomyslných komplexů i bez trudno-hanbatých hranic, umění nerozpitvávané do rozškatulkovaných forem a směrů. Funkci byla plně podřízena volba materiálu. Funkce, materiál a možnosti výroby ve větších sériích diktují formu a strukturu produktu vyplývajícího ze zdravé, čisté, perlivé mysli.

Aaltovým nejoblíbenějším materiálem je dřevo, kterého bylo ve Finsku odpradávna dostatek. Právě pestrým a nápaditým využíváním březového dřeva se lišil od ostatních evropských funkcionalistů. Koncem dvacátých let se Aalto potkává s Ottou Korhonenem, majitelem a ředitelem fabriky Rakennustyotendas. Korhonen ho nadchl především svými úspěšnými pokusy v ohýbání dřeva do nejrůznějších tvarů, což Aalta inspirovalo a otevřelo před ním další doposud netušené tvůrčí možnosti. Jejich první společná kreace – tak zvaná stohovatelná sesle, znamenala převrat v zařizování interiérů. Nohy židle přesahující do stran, což umožní prostorově nenáročné skladování i většího počtu židlí – stohování na sebe. Otto Korhonen získal na tuto vymoženost patent a pod Aaltovým názvem jde dobře na odbyt dodnes. Snaha vypořádat se i s variabilními prostory vedla až k návrhu zvláštního skladného stolku, který našel širší uplatnění ve školách, školkách, špitálech, ale zároveň i ve velkých reprezentačních místnostech. Oválný stůl se skládá ze čtyř částí, přičemž každou lze využít sólově, a to k různým účelům. Učebnice architektury uvádějí, že se Aaltova oválného stolu vyrobilo dávno přes milión exemplářů. Dalším z dosud úspěšně prodávaných produktů nábytku je servírovací stolek. Má dvě servírovací plochy pokryté umakartem nebo jednu z bílých a černých obkladaček. Estetický efekt umocňuje proutěný košíček.

Hybridní křeslo a pohovku, jejichž hlavní devizou je, že se dají jediným pohybem rozložit na lůžko pro dvě osoby, poslal Aalto nejprve kamarádu Siegfriedovi Giedinovi do Curychu. Ten je začal k překvapení architekta ihned vyrábět a expedovat do mnoha zemí světa včetně USA a Kanady. Anglický umělecký kritik Morton Shand zanedlouho uspořádal mohutnou výstavu Aaltových výsledků v Londýně. Výstava měla značný, tentokrát už celoevropský ohlas. A to bylo opravdu už poslední nástupiště dělící Aaltovy návrhy k dobytí architektonického a designérského světa.

Jen v rodném Finsku se úspěch dlouze nedostavuje. Ledy se prolomily až teprve ve druhé polovici třicátých let. Lidé postupně ztrácejí slepě kultivovaný obdiv ke všemu enormně obrovskému a enormně honosnému a úměrně svým finančním možnostem požadují spíš nábytek praktický a levný. Nestojí už o drahé komplety zhotovené na zakázku, které svou mohutností neodpovídají skromným prostorům bytů. Chápou, že mnohem výhodnější a praktičtější jsou jednotlivé kusy nábytku, které lze podle fantazie skládat do libovolných celků. Aaltovy návrhy obytných domů, nábytku, ale i jednotlivých komponentů, například osvětlovacích těles, skleněných váz, grafik, maleb, postupně vedou Finy k chápání životního dědictví po předcích (životního prostředí) jako celku. Ke konci života se Aalto přátelům svěřil, že za svůj největší úspěch považuje to, že se mu podařilo své představy uplatnit nejen v zahraničí, ale hlavně ve vlastní zemi. Ideály, z nichž světem uznávaná finská nábytkářská a designérská škola těží v podstatě do dnes.

Alvar Aalto–architekt byl velkým propagátorem standardizace a typizace útulného bydlení. Nutnost zavedení těchto zásad do praxe vyvstala ve Finsku především po druhé světové válce. Značná část typických finských dřevěných domků v důsledku války uhořela, ohořela, desetitisíce lidí bivakovaly v nejrůznějších a nejhrůznějších podmínkách. Na poválečnou rekonstrukci se Aalto pilně chystal už během pobytu v USA. Z jeho podnětu vzniká „standardizační a typizační institut“, jediný svého druhu na světě. Připravují se zde především domky pro individuální zástavbu. Cílem je stavět rychleji, efektivněji, energičtěji s úsporami. Přestože mnohé projekty zůstaly na papíru (k Aaltovu výslovnému zklamání si stavbaři zvou architekty jen ojediněle, sporadicky, raritně), znamenaly velký krok kupředu. Na plné praktické uplatnění si musely často ještě deset, dvacet let počkat.

Příkladů citlivého přístupu Alvara Aalta k architektuře je mnoho. Za všechny jmenujme alespoň přednáškovou síň knihovny ve Viipuri se zvláštním, zavěšeným mezistropem ze sosnových latí nebo mnohoúčelový komplex Finlandia v Helsinkách, kde se konala roku 1975 konference o evropské bezpečnosti a spolupráci. V případě vily Maire Aalto zpočátku dlouho váhal, má-li vyhovět žadonění přítelkyně a blízké kolegyně Maire Gullichsen. Uvědomoval si, že podobné finanční náročné stavby bytové problémy v zemi nevyřeší. Nakonec se nechal přesvědčit. Doufal, a jak se ukázalo, právem, že některé prvky a technologické postupy, které si na tomto projektu poprvé prakticky ověří, naleznou mnohem širší uplatnění. Nemýlil se. Osvětlovací tělesa, návrhy skla, nábytku se dodnes vyrábějí ve značných sériích. Vila obložená z větší části dřevem je živoucím památníkem Aaltových schopností. Její hrdá majitelka, profesorka Maire Gullichsen, tam často pořádá nejrůznější jednání a setkání umělců celé planety, až teprve 9.7.1990 opustila Maire zdejší svět ve věku 83 let. Dveře za jejích dob bývaly otevřeny komukoli s dobrou vůlí & košér profesionálním vystupováním a kdykoli.

Každé vánoce se ve vile Maire scházeli po dlouhé sezóny ti, kteří svůj profesionální život spojili se značkou Artek. Dnes vyrábí nábytek, textilie, osvětlovací tělesa a sklo navržené většinou Alvarem Aaltem nebo jeho manželkou Aino. Je to v současnosti jedno z nejvýznamnějších designérských studií světa. Má filiálky v Londýně, Miláně, Paříži, Kodani, New Yorku i jinde. Od jeho prodejní sítě se po válce odtrhla nezávislá umělecká galerie.

Kdo to vlastně byl Alvar Aalto? Otázka, na niž není jednoduché odvětit. Profesorka Maire Gullichsen ho charakterizovala takto: „Aalto byl velice vzdělaný člověk. Byl to intelektuál zajímající se o filozofii snad ještě hlouběji než o architekturu. A navíc měl neobyčejný smysl pro humor. Uměl se nakažlivě smát, a to i při velmi oficiálních příležitostech. Měl skutečně velké pochopení pro lidi a nikdy nikomu nedělal marnotratné schválnosti. Byl to neuvěřitelně tvořivý šikula schovávající se před celým světem jen proto, aby mohl vymýšlet nový model zlepšováku.“

Je obdivuhodné, co tento univerzálně nadaný muž za svůj život dokázal, zformoval a postavil. Do dějin architektury se výrazně zapsal stavbami, které ODBORNÍCI nazývají „poetickým“ nebo „finským“ funkcionalismem. Jeho nábytek dodnes slaví úspěchy v celém světě. Podle Aaltových návrhů vznikla řada schopných světel a svítidel. Mimo architekturu a design se ještě věnoval filozofii, sochařství a malířství. Myšlenky obsažené v každém z jeho děl patří do zlaté pokladnice evropského humanismu. I přes veškeré dosažené úspěchy je dodnes v některých zaostalejších destinacích přínos a historický význam Alvara Aalta ne vždy oceňován. Bohužel k takovým případům patří i těžko, Anežko, Česko.

A JEŠTĚ NÁVŠTĚVA SEVERU DÍKY VZPOMÍNÁNÍ WALDEMARA MATUŠKY OSOBNĚ

02:00   FINSKO

Československá televize ve spolupráci s televizí finskou dělaly jednou takový pořad ve městě Turku. Ve Finsku se to ovšem vyslovuje Türkü.

Nikdy předtím jsem ve Finsku nebyl, ale slyšel jsem o něm moc věcí, a sice věci více méně příjemný. A taky o nějakým příbuzenství s Uhrama, proto se říká Ugrofinové. Faktem teda je, že když jsem se dostal do toho Turku a slyšel okolo sebe mluvit jenom finsky, tak mi to maďarštinu připomínalo – ale ne moc! Snad ten dojem vzniká tím, že Finové mají všecko přehlasovaný a dost úzce vyslovujou, což dělá normálnímu Středoevropanovi potíže.

Viděl jsem taky několik lidových krojů, ty mi trochu připomínaly některý kroje maďarský, hlavně svou červenou a zelenou barvou.

A pak samo o sobě město Turku, co má snad pro změnu něco společnýho s Tureckem – nevím. Ale vím jednu věc: lidový písničky, aspoň ty, co jsem slyšel, mi připomínaly jižní Slovensko a Maďarsko. A sice stavbou harmonie.

Abych to upřesnil: když jsem tam přijel, zpíval jsem jednu písničku finskou, ovšem s českým textem, která se jmenuje Maja. To je ve Finsku velice slavná postava. Mají totiž jako každej přímořskej stát jednu legendu spojenou s mořem. Dívku, která vyprovází svého chlapce na moře, a on se nevrátí. O tom ta písnička vypravuje a jistě připomíná osud mnoha a mnoha finských dívek.

Taky mě pozvali na loď, kde jsme nejdřív tuhle písničku natočili. S tou lodí jsme zajeli k několika fjordům, kde bylo moc zajímavejch věcí ke koukání.

O Finsku se říká, že je to země tisíce jezer. Já si myslím, že je to úplně obráceně, že je to prostě jezero, nebo spíš moře, kde je tisíc nebo ještě víc všelijakejch malejch ostrůvků a poloostrůvků. Spojenejch i nespojenejch. Ale je to nádherná země!

Léto je tam velice krátký. Když nastane, každej ho využívá plnou silou. Dovolenou si všichni nechávají jenom na léto, zaměstnavatelé s tím už počítají, celej systém se tam prostě přizpůsobuje tomu, aby lidi mohli do sebe načerpat trošku toho sluníčka, kterýho je tam strašně málo. Většina – ne teda všichni, ale opravdu většina – jsou takový průsvitný blonďáčkové, hlavně teda dívenky, modrookáči s průsvitnou pletí, nám by se zdálo, že vypadají nezdravě. Ale oni jsou zdraví!

Když jsme jeli lodí, kterou si vypůjčila finská televize pro ten film, seznámili jsme se taky s tříčlennou posádkou, která tu loď dávala asi tři čtvrtě roku dohromady. Říkali, že až dodělají film, pojedou na moře až někam ke Kanárským ostrovům. Hrozně jsem litoval, že nemám čas jet s nima, protože taková plavba by mě asi strašně zajímala. Byla to velice stará loď, ale ve vzorným pořádku, a vzorně udržovaná, příď byla z takovejch sukovitejch, houževnatejch dřev, a když jsme najeli na vlnu, tak to všecko krásně skřípalo a zpívalo, zkrátka: zdálo se mi, že ta loď mluví. A mluvila pěkně!

Projížděli jsme kolem nespočetnejch ostrůvků, zajímavejch už jenom tím, že příliv a odliv tam s nima dělá všecko možný. Jeden mě zvlášť upoutal, byl mrňavej, tak deset na sedm metrů a asi dva a půl metru vysokej a na něm stál krásnej, dřevěnej, zeleně natřenej záchůdek. Nevím, jestli tam k němu někdo jezdil, ale bylo to pozoruhodný, protože ta budka se tam tyčila jako nějaká strážní věž nebo maják, všichni na ni ukazovali a všichni byli náramně šťastný, že tam v těch končinách něco takovýho je.

Když jsme se vraceli, zajeli jsme zase do jinýho zálivu, zrovna se tam vraceli rybáři z moře a loď měli napěchovanou rybama. Na břehu už čekali lidi, který ty ryby rozváželi, dávali je do takovejch beden a mezi ně vždycky dvě prkýnka, aby se ty ryby nepomačkaly. A taky tam byli lidi s kbelíkama z plastický hmoty a s kbelíkama z plechu a s košema vycpanejma trávou a odnášeli si rybky, který byly tak patnáct až pětadvacet čísel dlouhý a úplně stříbrný. A protože jich byla plná loď, jak jsem říkal, vypadalo to jako tekutý stříbro.

Mezi těma rybkama se ovšem objevovaly taky mně absolutně neznámý druhy. Námořník, co to nabíral dřevěnou lopatou a třídil, jakmile na tyhle ryby přišel, hned je dával stranou. Takže než tu celou loď vyložili, byla tam taková ohrádka plná všech možnejch příšer a ryb tak zajímavých tvarů, že jsem u toho stál asi půl hodiny a prohlížel jsem si, co všecko v tom moři může bejt.

Musím říct, že ti rybáři byli lidi velice příjemní. Vůbec nevěděli, že je použijeme do filmu, ale když jsme se tam motali s kamerou, vůbec nikdo neprotestoval, nikdo neříkal: Heleďte, nepřekážejte! Nic takovýho! Ten finskej produkční je prostě poprosil, aby pracovali, jako kdybychom tam nebyli, jen aby se nedívali do kamery. A oni to stopro dodržovali a nakonec to dopadlo tak, že když přijela druhá loď s rybama, tak jsem jim už pomáhal. Nakládal jsem ryby, až se ze mě lilo, a jim to asi zřejmě konvenovalo, protože to už člověk pozná, že se na něj někdo tváří příjemně a přátelsky, zvlášť když vidí, že se nebojíš práce.

Chtěl jsem si podle starého zvyku upéct několik malých rybek, jenže jsem se k tomu už bohužel nedostal. Já totiž zbožňuju ty pražený ryby, jak je dělají v Bulharsku nebo v Rumunsku. Ale tady se mi to prostě nepovedlo, protože jsme byli tak zabraný do tý práce, že když skončila, museli jsme jet domů a už na to nezbyl čas. Slunce už bylo dost nízko – ale potom tam zůstalo a už nešlo níž!

A teď se dostanu k těm písničkám. Když jsme přijeli zpátky do hotelu, bylo mi oznámeno, že pan produkční, jeden šofér a ještě někdo ze štábu, jehož funkci jsem neznal, mají ve stejnej den narozeniny. Ve stejnej den – a to tak, že dnes! A že se teda prostě budou ty narozeniny slavit. Nechtěli to říkat v době práce, aby to nikoho nerozptylovalo, ale teď už je po práci a že se teda do toho můžeme dát!

Pozváni byli samozřejmě všichni, přišla Pavlína Filipovská, Ota Šimánek, bylo to prostě takový dostaveníčko v Turku. Sešlo se nás tam v jednom velkým pokoji asi třicet. Různě jsme gratulovali, každej něco přines, objevila se kytara, a tak jsem tam s nima seděl, popíjel kokakolu dohromady s nějakým lektvarem, bylo to dobrý a hlavně mi po tom nic nebylo. Seděl jsem, oni zpívali, a tak jsem vzal tu kytaru a začal jsem je doprovázet. A to je právě ono – doprovázel jsem je tak, jako bych byl někde v Lučenci nebo tam dole v Rimavský Sobotě. A když to chvilku trvalo, tak ten pan produkční povídá: Jak to, že vy znáte tak dobře naše písničky?

A já jsem říkal, že je vůbec neznám, ale strašně se mi líbí a něco mi připomínají.

Najednou koukám, že jsou čtyři hodiny! Já jsem si furt myslel, že je odpoledne. Tam totiž světlo vůbec neubejvá. A tak jsem shledal, že v půl pátý si musím jít opravdu lehnout, abych mohl ráno zase pracovat, ale vůbec jsem nebyl unavenej. Příjemně jsem se bavil – s lidma, s kterejma jsem si moc nerozuměl, protože jenom asi čtyři z celý tý společnosti mluvili německy, a to asi tak jako já, takže každá domluva byla dost svízelná.

Byl to moc krásnej večer a rád na to vzpomínám. Hrozně rád bych se ještě někdy do Finska podíval, protože to je nesmírně zajímavá země a musí bejt ještě zajímavější tam nahoře na severu. Já jsem se tak moc vysoko nedostal, ale kdyby se mi to někdy povedlo, tak bych se asi snažil najít ty lidi, co jeli s tou lodí. Rád bych se s nima podíval na ty Kanárský ostrovy, anebo kamkoli jinam, protože mimo to, že to teda byli námořníci, který já mám hrozně rád, tak rozuměli svýmu řemeslu a vařili báječnou polívku!

NEBO DOSUD ŽIJÍCÍ OLYMPIJSKÁ ZLATÁ KRASAVICE, DANA ZÁTOPKOVÁ:

V EMILOVĚ STÍNU

DANA ZÁTOPKOVÁ

ATLETIKA – OŠTĚP

HELSINKY 1952

„Když jsem poprvé přivedla Emila k nám, můj otec, zkušený pán, řekl: – To je ten běžec? Všechno naznačuje, že bude velice slavný. Život s takovým člověkem nebývá nikdy jednoduchý. Každý ho plácá po rameni, on se z toho taky může všelijak charakterově pokazit, ženské za ním přibíhají a tak. Musíš mít obrovskou trpělivost a pochopení.

Otec měl tenkrát úplnou pravdu. Ale musím zas říct, že náš společný život byl opravdu plný, že i přes všelijaké kotrmelce stál za to. Rozhodně to nebylo a není pohodlné odpočívání na nějakém kanapi. Tím, že jsme byli dva, se sport stal zcela beze zbytku i mým osudem. Já jsem jako děvče vůbec neměla ctižádost ve sportu vyniknout, jen jsem prostě ráda mrskala tělem. Teprve když jsem viděla, jak Emil trénoval, jak tomu dovedl až s bláznivým zaujetím všechno obětovat, nakazilo mě to taky. Ono to bylo, jako když vedle vás teče dravým proudem řeka. To prostě nejde, abyste neskočili do toho proudu. Tak jsem se nakonec i já začala cílevědomě plašit za těmi nejvyššími výkony, myslet na olympijskou medaili. No a v Helsinkách 1952 to vyšlo. Během jediného odpoledne jsme oba přijímali zlatou olympijskou medaili. Nejdřív Emil za běh na pět tisíc metrů a pak já za hod oštěpem. Novináři se mohli tetelit blahem, protože to bylo poprvé v historii OH, kdy manželský pár, navíc v jediný den, dokonce těsně za sebou, vyhrál olympijský závod.“

Průhledná sklenka noci, ve které plave velký měsíc. Vlastně dva měsíce, ten druhý s milimetrovou přesností narýsovaný na nehybnou hladinu jezera. Jen sem tam sebou mrskne ryba a pár zatoulaných vlnek se marně pokouší pohnout loďkou přivázanou k lávce. Šplouchnutí, tenké zaskřípání. Jinak obrovské meditační ticho. Napadá ji, že kdyby tu chvíli nahrávala na pásku nejcitlivějšího japonského zázraku výkřik techniky, zachytil by pouze tep srdce. Vyrovnaný a klidný tep srdce člověka, který se dobral pocitu absolutního štěstí.

Na lůžku chaty ženské olympijské vesnice v Otaniemi bylo po takovém dni k zadušení. Marně tiskla hlavu do polštáře, stahovala žaluzie víček. Nakonec tiše, aby nevzbudila spolunocležnice, vklouzla do tepláků, nezapomněla vzít krabičku se zlatou medailí a seběhla dolů k jezeru. Sedí na lavičce u srubu opuštěné sauny, pije vzduch kořeněný vůní jehličí, všude kolem jezera se jako mlčenlivá kulisa kudrnatí lesy. Finská pohoda jako pralinky Finlandia. Zdá se jí, že je hostem u tichého mlsání z obrovské bonboniéry noci s hvězdami ve stříbrném staniolu. Jenom natáhnout ruku a hvězda je tvá…

Připadá jí propastně dávno, kdy seděla v podobné poloze a absolutní tmě (s dekou přes hlavu, aby soustředění bylo dokonalé) v šatně betonových katakomb olympijského stadiónu, zatímco tam někde nahoře na škvárové dráze kroužil Emil zalitý potem v souboji s Reiffem, Schadem, Mimounem a dalšími kolečka finálové pětky. Ještě že to takhle dopadlo! Při zjištění, že finále hodu oštěpem žen a běhu na 5 000 m mají odstartovat prakticky současně, ji mrazilo. Vždycky raději trénovala, než se předváděla při závodech. Když už musela závodit, vstupovala na plochu stadiónu s malou dušičkou, hlučící mraveniště tribun ji podvědomě elektrizovalo, musela se však co nejvíc ponořit do sebe, nic konkrétního v okolí nevnímat. Představa dokonalé koncentrace na každý hod, zatímco Emil… ne, z toho koukal výbuch. Naštěstí atletický pánbůh stál při ní, postrčil Czermakovo kladivo za hranici světového rekordu, takže se to přeměřovalo, převažovalo, zkrátka protáhlo. Finští pořadatelé – snad s přihlédnutím k tradiční lásce k dlouhým běhům a oštěpu – obě disciplíny časově rozložili.

Ticho po řevu, který pronikal i do betonových chodeb. Ještě chvíli odpočívá s dekou přes hlavu. Takže Emil už má tu šichtu za sebou. Neodbytná myšlenka na okamžik vytrhuje ze soustředění. Vstává a míří chodbou k ploše. Potkává sovětského trenéra Markova, nesměle se ptá, kdo pětku vyhrál. Markov jí rozjařeně vykřikuje do tváře: „Emil, on molodějec!“ Cítí, jak jí píchlo u srdce, v krku má sucho, ta zpráva nadnáší, počkat, teď už dost, teď už zase jen myslet na oštěpařské finále. Snaží se vyhýbat gratulacím finských pořadatelů, to vše by ji mohlo psychicky zle rozházet. Vždyť už je v chodbě řadí…

Emilovi, vracejícímu se ze stupňů vítězů, se však vyhnout nemůže, ani nechce. Chlapecký úsměv od ucha k uchu, příliv slov. „Tak a teď ty. Šlapej! Dobré to bylo. Tahle medaile je cennější než ta za desítku, viď. Poslyš, ale mně bylo strašně líto Schadeho, Němci ho bez milosti vypískali. Bojoval nádherně, co říkáš, kdybych mu tu zlatou medaili dal?“ Vidí se, jak rychle medaili vytrhává Emilovi z ruky a strká do svého sportovního vaku se slovy, že si ji vezme s sebou pro štěstí.

Krásný bláznivý chlapec! Vždycky by rozdal srdce. Taky všechny poháry. Mívali kvůli tomu spory. „Nech tenhle aspoň pár měsíců doma, ať se s ním pokocháme.“ Kdepak. Teprve později mu dává za pravdu. Nemohou mít v bytě muzeum. Poháry jsou chytače prachu. Kdyby jen poháry! Emil dostává i jiné trofeje. Třeba malý soustruh. Dodnes o něj v bytě zakopávají a ne a ne se ho zbavit. Prosím, kytara, kterou Emil vyhrál na závodech v Brně, to je jiná. Vždycky ráda zpívala a brnkala, vystačila jí k tomu asi dvacítka akordů. Nezapře děvče z jižní Moravy. A Emil se rád přidává. Jenže to chytne v jiné tónině. A pak, on by nejraději každou písničku povalašštil. Nebo ještě hůř – udělal z ní ostravský pochod.

Usmívá se. Kolik hodin tu vůbec sedí a medituje? Měsíc pořádně postoupil. Na obloze i na hladině jezera. Holohlavý měsíc, který tolik připomíná Emilovu hlavu, když ho v pětačtyřicátém poprvé viděla. To ještě hrávala házenou za Slováckou Slávii. Při tréninku do ní šťouchá kamarádka: „Ty, podívej se, tamhle ten, co se opírá o klandr, to je ten slavný běžec Zátopek.“ Vidí venkovského kluka, vojína záklaďáka s hlavou ošmikanou dohola, vlastně vnímá jen tu hlavu a velké uši. Ani ve snu ji nenapadne, že jednou si vymění snubní prstýnky. Život. Jeho peripetie a proměny. První setkání z očí do očí o dva roky později na stadiónu ve Zlíně. Emil, už tehdy uctívaný fanoušky, jí přišel blahopřát k vytvoření nového československého rekordu v hodu oštěpem. Vlastně to bylo stejné jako dnes. Až na to, že tenkrát rekord obnášel rovných 38 m, zatímco tady v Helsinkách je jeho cena 50,47 m a znamená zároveň rekord olympijský a zlatou olympijskou medaili. Emil čekal u autobusu v Otaniemi, velice se ukláněl, než si padli do náruče a zašeptali: „To jsme si to zavařili“ (zřejmě v předtuše pětatřiceti besed za měsíc). Tenkrát ve Zlíně jen chladně přijala stisk ruky, aby si ten oslavovaný běžec nemyslel, že kvůli němu padne na zadek.

Znovu se usmívá té vzpomínce. A v duchu se Emilovi omlouvá, protože dávno poznala, že slávu považuje za nepříjemné břímě. Jak se vlastně sblížili? Samozřejmě na atletické dráze. A možná právě zjištění naprosto shodného data narození (19.9.1922) přírodní úkaz totožných duší bylo tím rozhodujícím impulsem. Copak si v legraci neříkali: „Když jsme se na den stejně narodili, neměli bychom mít taky na den stejně veselku?“ A zase zcela přesně vidí k prasknutí přecpaný kostel v Uherském Hradišti, zvědavce, kteří postávají i na lavicích, slyší lamentaci pana faráře, že ten dav pustoší jeho svatostánek, smutně kouká na zlomené asparágusy svatební kytice, když se davem prodírají k oltáři. A potom! Volné vydýchnutí na chatě u rybníka na Medlově, kde Emil málem k smrti uštval hlídacího psa chatařova. Nespokojenost se sedmým místem na olympiádě v Londýně, kde už Emil rýžoval zlato, tvrdá příprava na Helsinky. Oštěpy doslova propíchaný trávník na Štvanici (místo pro tenhle typ sportu nazvané příhodně), kam jezdila za tmy i za polední přestávky – pracovala jako sekretářka v redakci Ruchu – údiv lidí v tramvaji, kteří oštěpy považovali za rybářské pruty, studování Järvinenových kinogramů, spory s Emilem na téma, že tomu dává pořád málo, i když už málem padala vyčerpáním, a konečně zlaté helsinské odpoledne…

Slunce se zadírá do očí. Kotel stadiónu nepřátelsky hučí a funí, ale tohle hlučení přece zná. Naposled mrkne po favoritkách Čudinové, Zybinové, po olympijské vítězce z Londýna Hermě Baumové, po mladičké Gorčakovové, které experti předpovídají velkou budoucnost. Sedmnáct finalistek, obličeje všech připomínají sluncem vybledlý papír. Tak už dost, opravdu dost, teď jsem tu přece jenom já, teď se budu prát sama se sebou. Nacvičený stereotyp. Sedá na lavičku, začíná usilovně dýchat. Tohle ji naučil Emil. Když se člověk zhluboka nadechuje, probouzí i nervy. Opakuje si jako školačka před zkouškou co dělat nohama, protože dobře ví, že v těch je její síla, že bez dynamického zrychlení rozběhu bude špatná i odhodová fáze. Ještě vyzkoušet protažení ruky, připomenout si, aby při odhodu předčasně neklesla: zhluboka se nadýchnout. Co? Už ji volají. Jde k rozběhové značce se skloněnou hlavou. Ještě předtím si podle tradice stačí olíznout ukazovák, aby lépe přilnul k vázání. Rozbíhá se a oštěp letí, nádherně daleko letí. Probodává trávník za půlkruhem označujícím padesátimetrovou hranici. Probodává i srdce soupeřek. Olympijský rekord, jasné vedení.

Od té chvíle je všechno snové a neskutečné. Tři hodiny je v tranzu, napjatá jak natažený špagát. Stokrát si říká: no tak, koncentruj se dál, neohlížej se po výsledkové tabuli po hodech vážnějších soupeřek. Říká si to a neposlouchá se. Obrovská šance se přibližuje s každou ukončenou sérií, tiskne ji stále víc, nedovoluje volně vydechnout. Kolikrát už prvním pokusem zaskočila soupeřky, ale tohle je úplně jiné, tohle je olympiáda!

Ten tísnící balvan odvaluje až okamžik, kdy se jí snaží umačkat – ale jak jemně – gratulanti. První naše ženská zlatá olympijská medaile v historii! Dál vše splývá v jediný rozmazaný obraz té barvičkami hýřící avantgardy. Co v něm dělá chřestot talířů a vidliček, uplakané modré oči v dívčích obličejích orámovaných světlými vlasy? Ale to už je přece v jejich koutku olympijské jídelny, ty oči pláčou štěstím a patří dívkám, které je obsluhují. Teď neobsluhují, shlukly se kolem jejich stolu, zpívají tklivou národní kantilénu, určenou jen pro slavnostní chvíle. A pak to teprv začíná: „Madam & Mister Zátopek, what do you want to eat? You can have what ever you wish.“

„Emile, vždyť já už z nich taky skoro natahuju. Jsou nádherné, dojemné, visí mi na ústech, nabízejí jakoukoli specialitu. Tak já povím, ať nám udělají rybu, tu jsme tady ještě neměli, co říkáš? Počkat, vždyť ony zklamaně protahují obličej. Proč?“ Trvá chvíli, než se vysvětlí, že ryba, to nejobyčejnější a nejlacinější jídlo v zemi tisíce jezer, může být pro Čecha mimořádně vítanou, lákavou specialitou. Zato za hodinu! Na stole se objevuje dlouhý tác se třičtvrtěmetrovou nejchutnější mořskou rybou siika v obloze, děvčata nad nimi stojí, šťastně sledují, jak to uštipují. Uždibují jako laskominu. „Klucííí, pojďte k nám, olympijské soutěže jsme zvládli, ale tohle nezvládnem,“ volá rozjařeně Emil. Naštěstí vrhači Dadák a Máca překypují nejen chutí k jídlu, ale i slušnou dávkou zvědavosti, a přidávají se i ostatní.

A zase zní tklivá balada. Jenže to už vůbec není v jídelně, to je tady, na břehu jezera, kde všechno zprůhledňuje svítáním, dostává ostré obrysy. Pohled na hodinky. Je to možné? Půl čtvrté ráno. A nahoře v olympijské vesnici kdosi hraje na flétnu. Vzdálená melodie se mísí s neodbytným koncertem rozčepýřených vrabců, těch vždy přesných zvěstovatelů světla. Fantastická disharmonie, fantastická podívaná. Jenom neochotně vstává, opilá vzduchem i vzpomínkami. Uvědomuje si (ten pocit se později mnohokrát vrací): to je dobře, že probděla právě tuhle noc, beze zbytku a úplně sama vychutnala pocit štěstí, kus atletického života. Rozbřesk ohlašuje nový den. Pro všechny nepopsaný list s údaji, který už bude náležet jiným událostem, jiným radostem a strastem.

„Emil byl tak slavný, že jsem vedle něj stále neznamenala téměř nic. Ne že bych z toho byla nějak nešťastná, ale člověka to přece jen tak trochu potichu mrzelo. Ona vlastně moje velká éra nastala až v osmapadesátém roce, kdy toho nechal, protože už měl – jak já říkám – nohy ušoupané až po kolena. Tenkrát se dal vyfotografovat, jak věší tretry na hřebík a strašně na mě dorážel: – Jak to, že toho taky nenecháš, vždyť jsme se přece dohodli, že skončíme společně. Tůdle. Já naopak cítila vrchol formy, pořádně jsem vlastně začínala až ve čtyřiadvaceti, takže jsem nebyla opotřebovaná. Výsledkem byl světový rekord v osmapadesátém, ve stejném roce jsem ještě vyhrála mistrovství Evropy ve Stockholmu. To byl vůbec můj nejúspěšnější rok, nebyla jsem k poražení. Funkcionáři do mě hučeli, ať ještě vydržím do olympiády v Římě 1960 a já nakonec kývla. V šestatřiceti ono kývnutí nebylo snadnou záležitostí. Když však už k tomu došlo, nežila jsem ničím jiným, než přípravou na OH. Já měla dokonce v kuchyni pod sklem celý plán na šedesátý rok, jaké závody a tak, a pořád jsem na to koukala. Měla jsem tam pochopitelně datum olympijských soutěží v oštěpu, rozhody v tolik a tolik hodin, finále v tolik a tolik hodin. Jednou při vaření večeře vidím, že je tam červenou tužkou Emilovou rukou připsáno: – Houby, žádné finále nebude! Jen pláč a skřípění zubů.

Finále však bylo, vybojovala jsem stříbro a to byla má tečka. Počkat, vlastně dvojtečka, protože právě po téhle olympiádě jsme jeli s Emilem na besedu do Zlína. Při stovkách dřívějších společných besed se všechno točilo kolem něj, já vlastně figurovala jen jako jeho manželka, která semtam něco ve sportu dokázala. A právě ve Zlíně, kde byli samí kamarádi, to schválně obrátili. Řečník oznámil: – Vítáme zasloužilou mistryni sportu Danu Zátopovou, světovou rekordmanku, vítězku… a pak velice pomalu vyjmenovával všechny mé úspěchy. Emil se mezitím vrtěl na židli, utahoval si kravatu a – o něm pořád nic. Teprve na závěr řečník dodal: – …a taky vítáme jejího manžela.

Takže to byla má (domluvená) pomsta za zástup let, kdy jsem žila a sportovala ve stínu jeho slávy. Byla to však krásná léta, vrchovatě plná sportovním životem. Řekla jsem přece, že on byl tím dravým proudem, který mě strhl. Jinak bych rozhodně nepatřila do galerie československých olympijských vítězů.

V září 1982 jsme společně v nekonečném kruhu přátel z domova i zahraničí oslavili sladkou šedesátku. Jak už jsem řekla, narodili jsme se ve stejný den, ale oslava trvala jako strhující peřej peřejka dní čtrnáct.“ 

ZE SVĚTA DO SVĚTA

STANISLAV LUSK, JAN JINDRA, JIŘÍ HAVLIS, KAREL MEJTA, MIROSLAV KORANDA

VESLOVÁNÍ – ČTYŘKA S KORMIDELNÍKEM

HELSINKY 1952

Řekne se Třeboň a před očima se nám hnedka zalesknou stříbrné hladiny rybníků. Ten veliký, který se málem dotýká městských bran a při západu slunce hází zrcátka až do korun stromů zámecké zahrady, má krásné jméno Svět. V tom Světě je ostrůvek. Přesně tak daleko od hráze, aby k němu doletělo zapískání na prsty. Na to zapískání se mezi stromy objeví některý z robinsonů a přijede pro vás k hrázi pramičkou. Jinak se do téhle loděnice nedostali ani ti nejslavnější třebonští veslaři, Lusk, Jindra, Havlis a Mejta…

Vždycky se tam hrál fotbal i hokej, moc dobře tam uměli i házenou, ale královským sportem na Třeboňsku bývalo veslování. Žádné závody v tom kraji nebyly tak krásné a slavnostní, jako mezinárodní veslařská regata na rybníku Svět. Po osvobození na ni většinou přijížděli veslaři z Rakouska a z Jugošky a veliké boje na hladině rámovala veliká slavnost v nazdobené Třeboni a společenský život v zámecké zahradě i s fantastickým ohňostrojem na počest vítězů. Tahle nádherná regata vlastně rozhodla, že se Lusk nestal fotbalistou, silák Jindra třeba těžkým atletem a Mejta s Havlisem se nedali na hokej. Chtěli, aby na jejich počest taky jednou pálili rachejtle vysoko do nebe a věděli, že k takové poctě se u nich doma dá dojet jenom na štíhlé veslařské lodi.

Když v osmačtyřicátém roce Jindra, Lusk a Havlis s veslováním začínali, měl už o čtyři roky starší Karel Mejta na rybnících něco odveslováno. Jako nejzkušenější si tedy sedl na stroka, aby lodi udával tempo a řád, velel jí k trhákům a vytahoval z únavy. Ale sotva se pořádně rozjeli, odešel Mejta studovat lesnickou školu do Hranic na Moravě. Tři zbývající se učili v Třeboni a situace byla zamotaná. Mají vzít do lodi někoho místo Mejty? A koho? Rovnocennou náhradu hned tak nenajdou, a vlastně ani do hledání moc chuti neměli. Mejta k nim patřil. Dohodli se tedy, že bude tam na Moravě denně běhat aspoň takové dávky, jaké běhali v zimě v létě po hrázích rybníků, každých čtrnáct dní zajede na sobotu a na neděli domů veslovat – zatímco oni si na tréninky budou brát náhradníka. Bylo ovšem jasné, že si loď musí za Mejtu najít nového stroka. K prvnímu veslu se tedy posadil Stanislav Lusk a dorostenec Karel Průcha při trénincích držel Mejtovi místo na háčku. V té době nikoho z nich ani nenapadlo, že tenhle zásah z nouze je v lodi seřadil do ideálního posezu. Ani ten nejmazanější trenér by je nemohl do čtyřky naskládat líp.

Trenér… To pro ně v Třeboni bylo cizí slovo. Trenéři s megafony v jejich době křičeli jenom nad vltavskou hladinou na posádky velkých a slavných klubů Slavie, Český veslařský klub a Blesk. Oni trenéra neměli. Trénovali podle svého, každý věděl něco a z toho dávali dohromady své tréninkové plány.

„Musím uznat, že jsme na tu dobu netrénovali špatně!“ Stanislav Lusk má plné právo posuzovat a hodnotit, vždyť po skončení aktivní činnosti stál jako trenér u úspěchů bratrů Svojanovských i výborné Marečkovy čtyřky. „S dnešními dávkami se to srovnávat nedá, ale tenkrát jsme asi jako první začali pořádně běhat, hlavně v zimě jsme na běh dost dali a naběhali slušné kilometry v hlubokém sněhu. Dneska ví kdekdo, že veslař musí závod především takříkajíc udýchat, ale tenkrát… A na vodě jsme taky trénovali dost účinně. Znali jsme jen dvě rychlosti: úplně volně a naplno. Mělo to intenzitu, a tak i když jsme každý večer naveslovali jen kolem osmi kilometrů, stačilo to.“

*

Stačilo to.

V roce 1950 vyhráli první titul mistrů republiky, o rok později druhý. A přece je veslařská generalita stále nemínila brát vážně. Dívala se na ně jako na nadšené samouky, kluky z vesnického rybníka. Třeboň byla zkrátka tenkrát daleko od Prahy a jejích velkých loděnic. Až při kvalifikaci na začátku sezóny 1952 měli pocit, že tuhle bariéru překonali. Svůj závod vyhráli s přehledem, a jako všichni vítězové měli jet na regatu do Budapešti. Rozdali jim dotazníky a formuláře pro výjezd reprezentantů, oni je s radostí a pečlivostí vyplnili, leč po pár dnech se dozvěděli, že se ty papíry někde ztratily v džungli špinavé metropole Pragovky a do Budapešti tedy pojede jiná zvýhodněná čtyřka. Naštvalo je to, ale nezlomilo. Sedli si do lodě, aby dokázali, že dovedou vyhrávat, ať se jim fandí nebo ne. Brzy na to se jely kontrolní závody a třeboňská čtyřka znovu předvedla, že doma nemá konkurenci.

Tak čtyři samorosty z Třeboně po právu nominovali na regatu do Moskvy a do výpravy na olympijské hry, které se v tom roce konaly v Helsinkách.

*

Na předolympijské soustředění přijeli do Prahy a veslařský svaz jim přidělil trenéra – Františka Bartáka z ČVK.

„Franta Barták nás dal před olympiádou báječně dohromady,“ vzpomíná Stanislav Lusk. „Poradil nám, upozornil nás na nějaké drobné chyby v technice. My jsme se vlastně nikdy veslovat neviděli, koukali jsme jen jeden druhému do zad, cítili jsme, jestli to jede dobře nebo hůř, ale zevnitř lodě člověk všechno nepozná. Barták s námi prošel i olympiádu a nikdy nezapomeneme, jak nám pomohl.“

Říkají, že když se vydali do Helsink, ani si pořádně neuvědomovali, co to znamená jet na olympiádu. Po regatě v Moskvě o sobě hodně slyšeli, jak jsou výborní, to jim dost pomohlo, ale oni se nikdy nikoho nebáli a neznali kalkulace, jaké umístění se dá považovat za úspěch, jaké místo je dobré a jaké ještě ujde. Šli do závodu vždycky s tím, aby nechali za sebou úplně všechny, i kdyby měli na veslech třeba umírat.

K tomu umírání v lodi měli pak na olympijské dráze mnohem blíž než jindy. Nikdy předtím ani potom nejeli tak ďábelský a tvrdý závod, jakým bylo olympijské semifinále!

Byla to od startérova povelu až do cíle vyrovnaná bitka s výbornou čtyřkou Švýcarů, špička na špičku, jedna loď chytala trhák druhé, aby se po pár metrech sama pokusila zvýšeným záběrem soupeři odjet. Tyhle bitky jsou testováním vůle stroků. Strok musí nasadit tempo a musí tu vysokou frekvenci podržet o chvilku déle než soupeř, pak jde loď dopředu. Na posledních metrech to Lusk dokázal, ti za ním přesně odebrali jeho záběr a dali mu všechny zbytky síly.

Když projeli cílem, nevědělo se, kdo vyhrál. Pak zazněl verdikt rozhodčích, že špička československé čtyřky proťala cílovou pásku dřív. Naše výprava jásala – poprvé v historii pojede československá loď olympijské finále! Ale ti, kteří se o to zasloužili, nevěděli o ničem. Vydali se z posledního a napadali do lodě. Luska museli vynést, dvě hodiny vůbec nevěděl o světě. Ostatní toho měli taky dost, i Jindra, hora svalů, chlap, na kterého si únava hned tak netroufla, byl po tom šíleném závodě K.O.

Po semifinále byl volný den. Stačil jim, aby se zmátořili, ale v noci z úterka na středu 23. června nikdo z nich pořádně neusnul. Bydleli všichni v jednom pokoji a spát jim nedala vtíravá myšlenka, jestli se zase se Švýcary nebudou tak divoce mydlit. Ale s velkými obavami o tom nesměl nikdo promluvit – když je porazili v pondělí, proč by s nimi měli ve středu prohrát?!

Ve finále šlo všechno docela hladce. Po startu se dostali do vedení Angličané, ale na pětistovce šla před ně naše loď. V polovině závodu Angličané nestačili, dotáhli je Švýcaři, na vedoucí loď však už měli ztrátu půl lodě. Pět set metrů před cílem je jasné, že Luskově čtyřce zlato nikdo nevezme a že i naše veslování ozdobí první zlatá olympijská medaile.

Vraceli se tenkrát s těmi zlatými medailemi vlakem do Třeboně. Vystoupili na zastávce Třeboň–lázně, lidi je nesli na ramenou až na náměstí, jen kousíček od hráze rybníka Svět, muzika vyhrávala duněla víc než při třeboňských regatách, nebe bylo samá rachejtle.

Vrchovatě se dočkali naplnění klukovského snu o veslařské slávě. A navíc ani nemuseli čekat moc dlouho – Mejtovi bylo čtyřiadvacet, Jindrovi a Havlisovi dvacet, Luskovi o rok víc a Miroslavu Korandovi, který jejich loď kormidloval, osmnáct.

K olympijskému zlatu za dva roky v Kodani přidali i titul mistrů Evropy. Když v roce 1957 odcházeli z pražské vojenské jednotky ÚDA, Lusk už zpátky do Třeboně zamířit nechtěl. Přešel do Blesku a zbývající tři hledali na jeho místo jiného parťáka. Nikdy to už nebylo ono. Ti čtyři k sobě nenahraditelně patřili.

*

„Honza Jindra byl z nás asi nejlepší. V síle se s ním nikdo nemohl rovnat. Nikdy ho nic nezlomilo, pořád samá legrace. Držel celou partu. Ve zdravém těle zdravý duch, tedy žádné netolerantní ořezávátko. Karel Mejta by se určitě prosadil v hokeji, ale dobře, že s námi seděl v lodi. Kluků s tak zapáleným srdcem pro sport se moc nerodí, tolik jich už po světě nepotkáte. Do všeho šel jako o život. Hrát s ním při tréninku fotbal, to bylo jen pro otrlé chlapy! Jirka Havlis, výborný kluk… Na to, co jsme prožili, se nedá zapomenout,“ vzpomíná Stanislav Lusk.

Začali na ostrově v rybníku Svět a svět se o jejich udatnosti dozvěděl. V historii našeho veslování se o nich hovoří jako o zlaté třeboňské čtyřce.