LOUIS JOUVET

☼   24.12.1887   CROZON        ۞    16.8.1951    PARIS

Útěk z domova, pochopitelně k nasrání nebezpečných móresů od rodičů a v rozporu s vytčenou občanskou profesí, býval téměř pravidlem ještě v docela nedávné historii tyátru, nejstaršího dramatického umění. Největší český tragéd z přelomu devatenáctého a dvacátého století, Eda Vojan, přinucený přísným fotrem být zprvu nepříliš úspěšným studentem malostranské německé reálky a z trestu pak učněm litografického závodu, prosí v kleku a sepjatými dlaněmi v Unhošti ředitele kočovné divadelní společnosti o šance působit a rozjet show na prknech slávy a utrpení. Výrazná herecká osobnost, Jiří Plachý, je už bezmála strojním inženýrem, a přece neodolá svodům divadla. Karel Höger byl velice zdárným lektorem, který si bezpodmínečně rozuměl s dětmi.

Louis Jouvet, narozen právě na Štědrý den, 24. prosince 1887 v Crozonu, a právem nazývaný knížetem francouzské scény, vynikající interpret všeho charakteristického pro francouzskou divadelní kulturu divů, měl společnost oblažovat utišujícími a uklidňujícími prostředky jako znalý lékárník. Skutečně v roce 1913 zdárně dokončil studia farmacie a získal kýžený diplom. A přece byl zcela uhranut divadlem. O Jouvetově důsledné tužbě žít divadlem, žít naplno v divadle a cílevědomě na bázi velké profesionality, svědčí vytrvalé repetování přijímací zkoušky na tradiční, už tehdy před první světovou válkou s krizí společenských hodnot, velice renomovanou pařížskou konzervatoř. Jouvet se o přijetí pokoušel dokonce třikrát. Nakonec mu bylo dovoleno jen externě přicmrndávat. A přece se už naprosto rozžehnal s farmacií a navázal spolupráci s pařížskou avantgardní skupinou Action d´Art. Proto je pak i pochopitelná divadelní orientace této skupiny v podobě Théâtre Action d´Art. Neboť Jouvet už naplno dýchá divadlem, spoluzakládá a řídí soubor a vytváří i své první molièrovské role.

A přece ještě nějakou chvíli potrvá, než Louis Jouvet objeví správný zdroj pro svůj tolik vytoužený vztah s divadelní formou, základní, rozhodující způsob, jak a jakými postupy vykřesat svět divadla do něčeho fantastického na dotek Múzy a k opaku hrůzy, hmota vs. antihmota. Mají za lubem svůj cíl kterak divadelním tvarem ovlivňovat divákův vztah ke skutečnosti, vůči společnosti, k lidské pospolitosti na tolika adresách a ulic v jednom vydařeném městě a čase, čas a prostor. Jouvet v tomto ohledu teprve jenom tříbí své nadání, získává běžné zkušenosti se skupinou herce Noëla, kočující v Belgii. A potom Jouvet znovu v Paříži měří své schopnosti v několika předměstských divadélkách pod lampou. A také je ovšem zaznamenána jeho veselka s Elsou Collinovou v Kodani u šplouchající Malé mořské víly.

Až pojednou, a právě v roce 1913, kdy Jouvet byl diplomován kovaným lékárníkem, nastává chvíle rozhodujícího, zásadního významu a vlivu pro celistvý vývoj a obsah Jouvetovy divadelní činorodosti, pro jeho pozdější, vyzrálé molièrovské interpretace, které budou okouzlovat celý svět. Neboť Jouvet je nyní angažován jako herec do nově založeného divadla v Paris, ve Starém holubinci. A to je pak historicky tolik proslulý a slavný Théâtre du Vieux–Colombier, v jehož čele stanul Jouvetův mistr, režisér, informátor Jacques Copeau. Usilují až úporně objevit prazáklad neotřesitelného divadla, a proto je také pěstovat jako velebný výnosný úřad, ve všem všudy předurčený dramatickým básníkem. Copeau byl přímo vášnivě posedlý nepěstovat jakoukoliv smějící se divadelní iluzi. Důsledně odmítal dekoraci a dospěl – modifikací shakespearovského, alžbětinského jeviště – až k otevřenému divadelnímu prostoru.

Copeau tedy bude Jouvetovi skutečným inspirujícím učitelem. Však také v této souvislosti bývá uplatňována zkazka o tom, jak Jouvet si jednou posteskne: „Jsme vlastně v troubě, kamkoliv se napříště vrtneme, jakživ neuděláme nic jiného nežli Copeau.“

A přece historie bude naopak svědčit ve prospěch Jouvetův, ve prospěch jeho svébytné tvůrčí praxe, byť tolik podnětně odvozené z Copeauových až řeholně přísných kritérií.

Zatím je Jouvet ovšem v roli nadšeného učně. A válka 1914 ho krutě rozlučuje s mistrem. Jouvet je mobilizován k sanitní záchrance zachránce. Slouží až do roku 1917. A po celou tuto dobu obsažně žíznivě koresponduje s Copeauem. Jsou svorně proti hanebnosti pustošící války, svorně si vyměňují sny o divadle. Až se jim svorně opět stane skutečností, že právě v roce 1917 mohou obnovit aktivitu divadla du Vieux–Colombier v USA, a přímo v ústředí New Yorku absolvovat celou sezónu v Garrick Theatre. A právě zde třicetiletý učeň Jouvet prokazuje výmluvně svůj bystrý cit a smysl pro praxi. Řídí totiž podle svých koncepcí potřebnou přestavbu pohostinského divadla. Zvláště jeho novou organizaci jevištního prostoru. Současně je ovšem Jouvetovým hereckým úkolem podílet se výrazně na celkovém repertoáru. A tak rozmnožuje počet stěžejních rolí molièrovské dramaturgie: Géront v Šibalstvích Scapinových, Sganarell v Lékařem proti své vůli, Philint v Misantropu.

Konečně se Starý holubinec vrací zpátky do rozbořené vlasti nezahojených palčivě bolavých emocí. Zahajuje poválečné období v Paříži. Louis Jouvet se znovu i na domácí scéně podílí na řízení organizace divadla. Zasahuje nadmíru prakticky, takticky, mazácky, s vlastní osobitou invencí modernizuje technické zázemí divadla, dílny, koncipuje nový světelný systém. Navíc je také autorem jevištních výprav. Jouvet scénograf přímo signalizuje zrod režiséra Jouveta. Ano, formuje se v něm slibný režisér, který záhy bude usilovat o nezávislý vlastní osobitě podávaný program, jak sloužit divadlem, odlišný od maximalistů „pesimistického otce francouzské avantgardy“, byť tolik uznávaného a vyhledávaného Jacquese Copeaua.

Mistr chtěl společenskou misi divadlem proměnit až v náboženské mystérium, vrcholem měla být odevzdaná, pokorná služba dramatickému básníkovi. A proto žák Jouvet se musí s učitelem do krve pohádat, neboť sám touží poskytovat službu hodnotným divadlem, které bude vymýšleno především výraznou hereckou interpretací básníkova dramatického podnětu – v tomto směru půjde především o francouzskou dramaturgii – a to s nemalým podílem režisérovým a scénografovým.

Jouvet kráčí tedy nanejvýš po svejch, bez Copeauova posvěcení. Počíná v divadle na Elysejských polích. Hned také toto divadlo prostorově překopává podle svejch nemalejch představ a návrhů. Svůj svébytný režisérský start rozjíždí 13.3.1923, i když šlo ještě o kolegiální režii s Georgesem Pitoëfem. Byl to Julia Romainse Prostopášník pan Trouhadec, komedie, v níž byl člověk vyjadřován zcela lidově, s radostí z lidského údělu.

Není ostatně jen tak bez zajímavosti, že u nás v Praze byla Romainsova komedie uvedena velmi záhy, a to premiérou v Národním divadle 4. března 1924. Byla společným dílem bratří Čapků, Karla jako režiséra a Josefa scénografa. Škoda, že jste tam tehdy osobně nemohli žít.

A Louis Jouvet ještě na závěr roku 1923 doslova triumfuje a to jak v úloze režiséra, tak v hlavní roli. Je to opět interpretace Romainsovo literárního libreta Triumf medicíny čili Knock. Však také bude historií pečlivě dvakrát podtrženo a sečteno, že tato Jouvetova inscenace dosáhla až do roku 1950 bezmála 1 500 repríz.

Jouvetův nezapomenutelně výrazný vzestup ve dvacátých letech pak pokračuje jako po másle. Přijímá vedení Comédie des Champs–Elysées. Jako ředitel angažuje některé herce z Copeauova Starého holubince. Tento divadelní organismus vykuk a jeho vykutálený svět končí totálně v mínusu. Nešťastný pověstný maximalista, Jacques Copeau, který v praxi nedokázal vycizelovat romantickou divadelní poezii a s bezmocí skončil s praxí, neboť byl přesvědčen, že se „zcela rozchází vnější a vnitřní klima divadelní povětrnostní poezie“, postupuje tolik úspěšnému principálu Jouvetovi laskavě celý svůj repertoár a zbylé abonenty. Louis Jouvet opravdu vítězí svým citem a smyslem pro praxi, výrazným citem a smyslem pro hodnoty, které tryskají z francouzské laskavé povahy, v níž vévodí proslulá lehkost a šarm, a proto si lidská praxe potrpí na jiskřivý ráz. A právě Jouvet je v tomto směru dokonalým hereckým režisérem a současně i hereckým chytrákem, který naplno a obsažně zvládá „přiblížit se k postavě, spřátelit se s ní, pomalu do ní vnikat. Nabízí přitom s upřímnou náklonností všechno co má, až se nakonec stane šlechetným a dobrovolným zástupcem povahy postavy a může o ní podat veřejné neošizené svědectví.“

K Jouvetově dobové charakteristice jsme záměrně použili jeho vlastní formulace z esejů „Nepřevtělený herec káže, jak zákon pravdy poslouchá“. Ostatně o průkaznosti Jouvetova intelektu, s jakým vytvářel své postavy a vydával o nich ona průrazná průkazná a průzračná svědectví svědčí i to, s jakou bystrostí si dovedl vybírat své nejbližší, jeden extrémně nezdvořilý bacilonosič mezi nepříjemné neplechy od strašáků do zelí, „š(o)lich“ jako čmuchající čenich šlichta žebrácká rychta embryo by u něj prozřetelně nedosáhl(o) na pomyslné numero eins. Ať už to byl literární tajemník – což je v našem prostředí dramaturg – anebo obyčejně neobyčejný výtvarník. V prvém případě to byl Jean Anouilh, jehož pak vystřídal Georges Neveux. Tedy ze soudobých francouzských dramatických autorů ti nejvýznamnější. V druhém případě to byl pak Christian Jacques Bérard, mimořádná osobnost francouzské divadelní scénografie.

Spisovatel Jules Romains, jehož dramatickou tvorbu Jouvet tak úspěšně interpretoval, vystihl přesně zejména praktický Jouvetův smysl pro tradici a neobyčejný, neméně tak praktický smysl vyznávat, že divadlo znamená dobré hlediště. Proto Romains mohl aforisticky konstatovat: „Jouvetovy uvážené záliby ho brzy vzdálily od nízkého tupého realismu, ale jeho povaha jej vždy obhajovala.“ A ještě další pozoruhodný fakt z Jouvetovy velice praktické dialektiky. Jde zejména o jeho zdárný režisérský rozběh. Ačkoliv je tedy bytostným ctitelem a vyznavačem francouzské kulturní tradice, a zprvu pěstuje převážně národní dramaturgii, volí soustředěně současnou aktuální dramatickou tvorbu pro jitření myšlenek, pro zamyšlení u publika.

O Julesovi Romainovi jsme se již zmiňovali. Následuje doslovné obrazné splynutí s uvažováním Jeana Giraudouxe: Siegfried (1928), Amfytrion 38 (1929), Judith (1931), Intermezzo (1933), Trojská válka nebude (1935), Electra (1937); aktovky: Pařížská improvizace a Píseň písní (1937, 1938), Undina (1939). Tato symbióza dramatického básníka s hodnotným režisérem, a ovšem také s hercem protagonistou, kulminovala, a byla žel dramaticky uťata Giraudouxovým úmrtím, po druhé světové válce v osvobozené Paříži slavnou premiérou Bláznivé ze Chaillot, v titulní roli Marguerite Moreno, scénografie Christian Jacques Bérard.

Nicméně ještě je nutný i žádoucí návrat do meziválečného období, kdy v Paříži došlo ke konfliktu divadelní kritiky, a tisku pak vůbec, s avantgardním režisérem Charlesem Dullinem. Postup periodik, podporujících v těchto souvislostech komercializaci a vůbec fuj prodejné zpotvoření zpitvoření divadelních aktovek, byl popudem vzniku Kartelu. Šlo o aktivní souručenství nejvýznamnějších pařížských režisérů a uměleckých šéfů (1927), uskutečňujících tak vzájemnou morální a nezkaženou uměleckou podporu, pěstujících shodu a svornost principiálních stanovisek, jednotu v pojetí divadla především jako kulturní a umělecké výhodné situace. Šlo tedy o společnou aktivitu Charlese Dullina, Georgese Pitoëffa, Gastona Batty a Louise Jouveta. Byla to jedinečná událost v historii moderního divadla, která měla následně v kontextu naší meziválečné avantgardy a jejího okupačního epilogu, jistou obdobu v solidaritě E. F. Burianova D37 se Spoutaným divadlem Voskovce a Wericha a v našich vzájemných doporučeních, aby diváci Divadélka ve Smetanově muzeu rovněž neopomněli navštívit Divadélko 99 u Topičů a naopak…

Význam umění Louise Jouveta byl také stvrzen nejoficiálnějším aktem: byl jmenován profesorem instituce, již se kdysi nadarmo pokoušel završit jako řádný učeň, oné proslulé pařížské konzervatoře (1934). Tento akt nepochybně vybrousil ještě lepší Jouvetův vztah k teorii herecké profese, schopnost nebýt jeho otrokem a zajatcem u každodenní praxe, nýbrž také promýšlet fajn závěry a přímo strategicky propracovávat teorii herecké praxe.

Nastal ovšem čas společenského smrákání se. Choutky nacistického režimu blbů a syčáků podrobit si celý svět nemohly Francii minout. I když kolaborantsky zranila a zradila Čechy v Mnichově, je sama sražena na kolena. Pokrokové francouzské umění je pod zákazem likvidováno. Jouvetův soubor se musí zříct stěžejního repertoáru. Jde o hry Romainsovy a Giraudouxovy. A už je také signalizováno bezprostřední havarijní nebezpečí pro Jouveta a jeho divadlo. Však také zbývala bezmála jen Jouvetova inscenace Molièrovy Školy žen, v níž Jouvet doslova perlil v roli Arnolfa. Naprosto přesvědčivý ohlas repríz této inscenace, v níž se Jouvet už odvážil na nejtragičtější odkaz národní klasiky (1936), přispíval k rozhodnutí nepodřídit svou svobodnou vůli nacismu a opustit kolaborantskou pakáž ve Francii. Stalo se tak prostřednictvím zájezdů do Švýcarska (1941). Jouvetův soubor pak putuje po celou dobu války převážně Jižní a Střední Amerikou. Při požáru divadelní budovy v Buenos Aires shoří většina rekvizit Jouvetova souboru. Do osvobozené Paříže se Jouvet těší až 18. února 1945…

Tolik současná Jouvetova interpretace francouzského tradičního dramatu vyvrcholí pak v poválečné Paris další molièrovskou premiérou. Je jí Don Juan, v němž režisér pochopitelně vytváří i titulní roli (1947). Záhy poté prožíváme povedenou příležitost setkat se s legendárním chlapíkem Louisem Jouvetem nejen en face, nýbrž si i nesmazatelně vrýt do paměti jeho soustředěnou výchovu ženství v už zmíněné inscenaci Molièrovy Školy žen. Byl to nezapomenutelný a velkolepý večer ve Vinohradském divadle tenkrát v roce 1948. Tady Jouvetův soubor hostoval s křehkou Bérardovou dekorací, vtipně spojující exteriér s interiérem. A tady právě pak Jouvet jako Arnolf v tradiční předlouhé paruce udílel Anežce – něžnému a víc než atraktivnímu ženskému stvoření – své svérázné lekce dvoření. Jouvet nemohl volit vhodnější partnerku než právě Dominique Blancharovou. Nadšení nad tím, jakým veselým způsobem opěvovala Jouvetem ukládaná cvičení, ukládaná s přecitlivělou snahou roznítit lásku, bylo nadále víc stupňováno. Gradovalo jim to společně. Až lidé v sále znovu a znovu Jouvetovi a jeho souboru radostně aplaudovali. A ještě pak nanovo, jakmile všichni odlíčení a v civilu se ukázali po představení v kuřárně Vinohradského divadla k přátelskému posezení krom jiného i proto, aby byli pohoštěni tradičními pražskými uzeninami, které zabezpečil tehdejší ministr informací Venca Kopecký. Nezapomínejte, že byl vyhládlý poválečný čas a stále se muselo živořit na potravinové lístky. Kopecký – rád se blýskal žoviálností – si proto nenechal ujít příležitost zavtipkovat a přidělit dvorně prvotní vonící přídělový páreček Jouvetově partnerce Blancharové. Avšak nastalo nečekané drama. Po Kopeckého proslovu a vlastnoručním odstranění poklice, plavala v kotlíku a ještě k tomu ve vlažné vodě, jediná lichá zbylá nožka párku. Jouvetova vůdčí, konstruktivní osobnost se nyní v cuku letu projevila. Nejdříve sám převzal to scvrklé nebožátko do štipce prstů, a znovu je uzavřel pod poklici. Pak zažertoval, že bohužel pan ministr nemá moc Kristovu, aby znovu uzeninu namnožil. Ostatně, že jsou všichni z hostujícího souboru nasyceni krásou a půvaby stověžaté Prahy…

Po návratu ze zájezdu – Jouvetův soubor tehdy ještě hostoval v Polsku, Rakousku, západní části Německa, Itálii a v Egyptě – Jouvet důsledně pokračuje v interpretaci Molièrových vyhlášených komedií. Jsou to nejprve Scapinova šibalství se souborem M. Renaudové a J. L. Baraulta (1949), v nichž právě Barault ztvárňuje Scapina.

A potom již následuje poslední z Jouvetových Molièrů, nadmíru diskutovaný Tartuffe. A protože už nežil ani Jouvetův scénograf Christian Jacques Bérard, byl určen výtvarníkem scény i kostýmů sporné inscenace Georges Braque (1950).

A to je také rok, kdy je Jouvet dekorován jako rytíř Čestné legie, a kdy opět organizuje zahraniční šňůru po Evropě a severní Africe. Příštího jara se odváží za oceán do Kanady a USA opět se svou nejslavnější inscenací – Školou žen. Po návratu domů stačí ještě před prázdninami uskutečnit v Paříži premiéru Sartrova Ďábla a pánaboha. V létě konečně odpočívá a hned na počátku nové sezóny nacvičuje – jako další premiéru – adaptaci Grahama Greena Moc a slávu. Jde tedy o dost výjimečnou příležitost vlastně nefrancouzské dramaturgie. 14. srpna je na zkouškách postižen mozkovou příhodou. 16. srpna 1951 pak Louis Jouvet, nejskvělejší moderní molièrovský interpret na ulici, dodělává úplně…

ŘÍKEJME JÍ TŘEBA BOŽSKÁ IRIS, STÁNIČČINO ÚDOLÍ,

MOJE MEDOVÉ POTĚŠENÍ JAKO MARLENKA, TAHLE ČIPERNĚ SVŮDNÁ STÁNI ♥

Paříž má svého chrliče, Plzeň perliče za účasti její noblesně nachystané perličky

jmenuje se svátečně, rozhodně nemá dilema nazout si společně 2 Popelčiny střevíčky

je kantiléna na vizitce – pro kontakt můj útočící mocná kantiléna

její přednosti i jména prozradí heslo, jak nezůstat Vykulená

u slavobrány její věhlas u fontány di Trevi zapůsobil její požitek

má v sobě andělské jinotaje letím na její čísla včetně účtů lolitek

sportovní dynamiku ducha zavádí do cíle olympijské chování

tahle má skvělou disciplínu a diváci se rojí divě, jak se chtivě předhání

dám jí hrnek s panem Tau a řeknu jí čau, zajdi ještě dál, smím já zde zůstat král, spiklenecká dvojko

jsi kratochvíle jedničková na ofertu pro Ferdu Berušková s kotrmelci stojko

jako pro Londýn Lady Diana tak pro Plzeňsko budeš TY chlouba města

těší mne její odbornost na divoko jahodová lesní vilná fiesta? (siesta)

gentlemani milují vyzvat ji na šance už teď na recitály do Mariánských Lázní

ke kapličce Lásky ubydou všem vrásky s její verzí zpívající Fontány neblázní

Dobytí Ráje u mládí v rozpuku nepotřebuje jako Ruud Gullit kratochvilně česat paruku,

odpich této kouzelnice na běžkách Eden poznáš jeden a tempo dostává volnou myšlenku

jako irský způsob žití a konzumace pití v Irish Pubu dá si se mnou na kuráž sklenku

je krutě koncertní, je ostřílená, je ideálně oprsklá, zábavně profesní

nevinně konverzní příslib, že nehrozí, aby byla gala perverzní

střídají se roční období a s nimi sedm dní v týdnu

kdy očekávám povel, polez k ní, ženu si vyhlídnu

má talent na rozdávání a pizzu Lady na rozvoz

jedině křupavou a zdobnou italské fajnovky až pod nos

šikulka u plotny prý četla mnohé recepty jako dílo Ámose Komenského

naučí mě něco k užitku žena v domácnosti chtivá pro Andělíčka plzeňského

když jsme Ir, kamarád do blbého počasí, jsi na výsost radost jako kmotra liška Irka

já jsem divoký koník FERRARI – lady snad neméně zdatná PORSCHE kobylka

u své boule najdeš moje koule, jsou stále jedničkami v koloběhu jako Planety

a mé pérko pilná včelko, kmitej, uvítej, je znát symbolicky ocásek létající Komety

nedbej na ochlupení pinzety, reaguj v touze Ty a uvolni sepjaté korzety

popostrč svou soustavu vloh, pohni představou a vítej se mnou na parkety

máš ráda nejprogresívnější houslaře a objektivní nášup je Tvá večerní idylka

já jsem divoký koník recitátor – Stánička na houslích Večerníčka poezie kobylka

má electro praxi každý den, já electro scénář s padesátkou ve zkratu obeznámen

Mantronix zkouška ohněm s polykači fakíry a jinými krotiteli relax je náš plamen amen

http://www.youtube.com/watch?v=RzsfjZuyd_A

JESTLI PLAVÁČEK BYL PRAVÁČEK, OBLÁČEK ATMOSFÉRICKY KOMORNÍ DO PEEP SHOW „U SRDEČNÍCH KOMOR“ NEBO DOVNITŘ PLNÝCH PLIC VHUŠTĚN JAKO AROMATICKÝ VÝLETNÍ BROUZDÁČEK?

Tvá vášeň je tak mrazuvzdorná, že i rampouch rotavský cítí se být Tvým dechem oblažen

na Grónském povrchu i za krušnohorskou pecí Bonifác, Tvůj diamant umí zářit vybroušen

jen neuctívač kapučín bude z kofeinu vypučen, vylekávač hodnot u hot drinku čehý vystrašen

jen newyorčan s rolls roycy na broadwayi zamíří do garáže pro Tvůj lechtáček na tisíc otáček

kuráže před snídaní vydání uhádnut a hlavně jednomyslně uhájen

ženšen jak voříšek přistižen ikskrát u mohyl venčen, Tvůj šeřík léčebně aromaticky vysvlečen a májový polibek šetrně vysvěcen

na májové trylky U ospalého kočí roztočí Cookie Crew špás jak abnormálně schopné kobylky

co polykáš zajímavého k obědu? Zajisté ne kočičími prackami jen suché lentilky

zkoumej další Roquefort a prozkoumej bez diet díl po dílku dílo sýraře Le Papillon

ochutnej černou i bílou pasáž, neboť horal Gabriel Coulet signalizoval k nebi vlaštovčí borůvčí koláč,

aby se posléze přibližoval jak Tvůj dojemně vypečený dojemně nalistovaný jemně a ke mně 

zavařeninou nenahrazován ani za milión jeden kupón pro kulturní dědictví, Decameron