„ Vstávejte!! Dělejte !!! Všichni se seřadí na čáře!! Jedu jedu, práce čeká !!!“, ječí strážný a kope do každého z nás.
Spánku není nikdy dost, ale na to jsem si už mohl zvyknout. Ne nemohl. Bud‘ nás ženou do nějaké mrtvé kobky nebo jsme na drogách. Fialová čára je hned u mého pelechu. Stačí jen zvednou své těžké tělo.
„ Další den, další možnost jak napravit vaši ignoraci vůci společnosti, na které jste roky pracovali !! Ted‘ si to můžete odpracovat s radostí... “, řve praskající tlampač nad hlavami a hraje do toho symfonický orchestr nějakou pochodovou skladbu. Strážní pobíhají zběsile tam a sem a dohlížejí, aby všichni byly v pozoru. Hned za němi jedou dva lékařské vozíčky s hromadou ampulí a dva poskoci v bílích overalech svižně píchaj do krku každému z nás ranní dávku Poslušnosti a Zdravé výživy. Pak nás strážní ženou do převlíkárny. V rychlosti se musíme navlíknout do gumových overalů, těžkých smradlavých gumových holínek a u východu na nás hodí igelitový kaki plášt‘ s gasmaskou. A rychle do aut po patnácti.
Další den Poslušnosti, další den kdy si přeju, abych to nepřežil. Vznášedlo pár hodin letí zmrzlou planinou někam. Další zmrzlý hrob, další mrtvý výzkumák bez odezvy. Nechci ani vědět, proč jich je tolik v tehle zmrzlé zemi. Vznášedlo zastavilo. Mam promrzlé ruce i nohy.
„ Ven!! Ven!! Jedu jedu!! „ ženou nás strážní do první budovy. Tohle místo je plné potrubí a el.stožárů ověšených rampouchy a rezavé konstrukce vyčnívají z pod sněhových návějí.
Dnes je nás podivně moc i strážných s vojáky, kteří nejsou vidět za moderním vybavením. Tenhle den bude nebezpečný. Třeba nepřežiju, kéžby. Droga v žílách dělá svou paseku, necítím strach ani úzkost ani sílu vzdoru. Dívám se omámeně do hledí jedno z vojáků. Je vůbec za tím hledím člověk nebo jen stroj? Asi stroj, proto nás lidi používají jako maso v první línii.
Ženou nás vpřed zkrz bezpečnostní brány pro případ, že jsou zabezpečeny automatickými střílnami nebo jinými likvidačními prostředky a podobně. Otvíráme dveře po dveřích a hlásíme jestli jsou místnosti prázdné. Pak teprve přicházejí černí střelci bez tváře.
Zůstal jsem v zadní skupince. Přední šla na průzkum. Po chvíli se vrací jeden a motá se. Narazí do zdi a spadne na zem. Vojáci hned začnou řvát a pobíhat v ochranném seskupení. Objeví se další z přední skupiny a dojde skoro až k nám. Řekne jen „nebezpečí“ a stahuje si masku předtím než upadne na zem. Z pod masky se vylijí jeho zvratky, do kterých upadne. Nám je nařízené je odklidit. Běžím do chodby a beru jedno za ruce, abych ho odtáhl. Jeho paže mu vyklouznou z gumových rukávů. Držím je vyděšeně před sebou a obrátím se na vojáky za mnou. Ti začnou řvát: „ Radiace! Radiace! Ústup! „
Ženou nás jinou cestou přes skladiště a jiné prostory. Pár mrtvých zmrzlých jsme objevili na různých místech a nejvíc v jídelně. Poslední co si pamatuju, je vchod do nějaké laborky. Bylo tam příjemné teplo a ostré světlo.
Něco mě tvrdého dlube do žeber. Oči mám rozmazané. To se asi sérum už vytrácí z krve a strážní mě mlátí obuškem. To znamená, že je už po akci. Kurva, zase jsem to přežil. Nemůžu rozmrkat oči a špatně se mi dýchá. Dochází mi, že mám stále na hlavě gasmasku, takže není po akci. Kurva, proč do mě mlátí těma klackama. Proti předpisům stahuju gasmaku a převalím se na břicho. Čerstvý vzduch nasycený vůněmi květin mi obrátí žalůdek. Předem mnou stojí nahé dítě.
Bosé, přismahlá kůže s oštěpem v ruce. Přiběhnou další a dlubou do mě těmi oštěpy. Snažím se postavit a rozhlédnout se kolem. Jsem v pralese !!! Že by jen halucinace po séru? Takovou jsem ještě neměl. Při zvedání se ze země jsem si přišlápl kaki plášt a seknul jsem ssebou o zem. Všichni okolo se řechtají, pak ucítím na zádech těžký dopad dřevěné hole.
Probudil jsem se s velkou žízni. Je tu sakra pořádný pařák. Netuším kde jsem. Vylezl jsem z chýše a koukám jak magor z kopce do údolí zasazené v pralese. Cože?! Nechápu! Jak jsem se tu octl? Vždyt‘ jsme byli na průzkumu v nějaké .... zmrzlém komplexu ?
Po pár dnech v tomhle pralesním společenství s malými lovci, ne dětmi jak se zdálo být spočátku, jsem začal se smiřovat s tím, že jsme tu už byli předtím, jen nevíme proč si pamatujeme tu jednotku smrti a svět pokrytý ledem. Setkal jsem tu s několika bělochama, kteří měli stejné vzpomínky, ale netušili proč tu jsou.
Každopádně život tady je jak pohádka. Ti vzrůstem malí přismahlí lidičkové jsou tak poloviční od nás bělochů a ženy maj velmi krásné, takové sladké pannenky, které se furt usmívají a hihn‘ají. Bud‘ makáme na poli, nebo lovíme zvěř, nebo jen tak se válime u řeky. Slunce stále pálí každý den, ani mráček na nebi. Jako v ráji nebo co. A v noci ty hvězdy, svítí v takovém množství, že to bere dech.
Dnes k večeru foukal silný vítr. Čekal jsem příchod deště, ale nic. Jeden ten křovák se mi snažil vysvětlit, že bude moc vody. Ale déšt‘ nepřišel. Vítr v noci zesílil. Koruny stromů divoce mlátily kolem sebe a šuměl celý prales. Udivilo mě, že ani teplota neklesla ani nebylo cítit vodu ve vzduchu jak obvykle před bouří bývá. Ležel jsem na pelesti z palmových listí v chýši a nemohl usnout. Poslouchal jsem tu divočinu venku. V tom šumění listí mě znervozn‘oval nějaký zvuk, který jakoby nepatřil do přírody. Vyšel jsem ven z chýše a poslouchal jsem. Hvězdy svítily jako obvykle, nikde ani mráček. Ten zvuk byl slabý a vysoký, připomínal mi svištění provazu ve vzduchu když se sním kroutí nad hlavou. Bežel jsem pro Toma at‘ si to poslechne taky. Tom stál ospale u dveří a poslouchal. Taky slyšel ten podivný technický švistot nad lesem. A pak se z čistého nebe začaly snášet proudy studené vody. Skočili jsme do chýše a nechápavě na sebe civěli. Tohle nebyl déšt‘ jak ho známe. Tom něco prohodil, že mu to připomíná požární roztřikovače v kanclech. A v tu chvíli mě zamrazilo a sevřelo se mi srdce tou myšlenkou, která mi prolítla hlavou.
My nejsme na dovolené na opuštěném ostrově a ta vzpomínka, na průzkumnou jednotku, hromady mrtvol v zamrzlém komplexu uprostřed planiny a ten kriminál, není jen zlý sen. A pak mě zamrazilo ještě jednou a podlomily se mi kolena. Už to dává smysl, my jsme stále v tom zmrzlém komlexu !!!
|