KAREL PEŠEK ZVANÝ „KÁĎA“

☼  20.9.1895   OLOMOUC         ۞    30.9.1970   PRAHA

V roce 1908 získalo hadrákové mužstvo na Šifneráku (a netvrďte nám, že vám není jasné, kde to bylo pod šifrou ukryto) znamenité posily do týmu – bratry Ladislava a Káju Peškovy. Zvláště menší Kája brzy získal věhlas na všech tehdejších fotbalových pláccích Královských Vinohrad: Cikánce, Vendelínce, Budilce Kanálce, U Maršnerky, u Riegráku. Při jednom urputném zápase klukovské (extra!) ligy postával u hřiště starší znalec kopané a se zjevným zalíbením přihlížel hře nápaditého blonďáčka. Po utkání ho zastavil a nabídl mu, aby si přišel brzy zahrát za Meteor Vinohrady. V prvním utkání za druhé mužstvo Meteoru nastoupil Karel Pešek na křídle a dal béčku ČAFC dva góly. Po půl roce už nebyl spokojen se svým účinkováním ve druhém mužstvu a s náležitým sebevědomím požádal samého šéfíka klubu, aby ho přidal do prvního mužstva teď hned bez otálení. Se zlou se potázal – byl příkře odmítnut a vykázán jako voráchlý to zoban ze dveří kanceláře. Jiný zoban by možná zahořkl, ale třináctiletý kvítko Karel Pešek zatnul zuby, snažil se hrát ještě lépe a snil o tom, že jednoho dne zase přijde nějaký pán s nabídkou lepší možnosti. Hrál opravdu dobře, a proto se jeho sen zákonitě splnil v osobě velkého příznivce ČAFC Vinohrady, restauratéra Charváta, který Peškovi nabídl stálé místo v prvním mužstvu tehdy velmi silné a populární „Čafky“. Svou nabídku podpořil mísou švestkových knedlíků a slibem každodenních neodbitých obědů. Karel Pešek by s radostí souhlasil s přestupem i bez této odměny. Ale tak jednoduché, jako to pan Charvát lajnoval, všechno taky nebývalo. Když přivedl svůj objev před nedělním utkání na ČAFC, hráči mručeli a ostře remcali, že s takovým drobečkem z mateřské školy (jako by z oka vypadl Dvojčeti Dannymu DeVito) nehodlají za střízlivost hrát a vyhrát. Ale vypomohla náhoda. Do začátku utkání zbývala nějaká ta minuta, rozhodčí i soupeř už byli rozestoupeni na hřišti, ale trenér ČAFC Šifner marně čekal na jedenáctého hráče. Nakonec byl rád, že mohl kývnout na Káju Peška, aby se převlékl. Ani ve snu ho nemohlo napadnout, že vlastně dal startovací povel k téměř pětadvacetileté kariéře fotbalisty, čutálisty humoristy jako v případě Tondy „Čutála“ Panenky od proroka humoru pana Josefa Lady z Hr Hr Hr Hrusic, fotbalisty, který se vypracoval v nejlepšího středního záložníka své doby v Evropě. Patnáctiletý Pešek v prvním utkání neoslnil, ale také neudělal ostudu a hráči ho klidně stoicky přijali mezi sebe.

To bylo v roce 1910, v době, kdy ještě platil na gymnáziích pro studenty přísný režim formou zákazů kopané. Dokud hrál Pešek v Meteoru, tak se mnoho nedělo, ale v ČAFC už byl na očích veřejnosti i slídících novinářů po nové senzaci. Však se také jeho jméno hned po úvodním startu skloňovalo v sedmi pádech a sedmi vzestupech v periodickém prameni informace, tzv. raní hraní tiskovin. Nezbylo, než přistoupit ke konspiraci. O přestávce se kvintáni gymnázia v Žitné ulici radili, jak na věc, a někdo navrhl, aby si Pešek říkal prostě Káďa jako kádr, bez Dr. Nadšený souhlas rozhodl o přezdívce, pod níž Peška později znal celý fotbalový svět. Nicméně porušení příkazu školního režimu se stejně provalilo a Pešek dvojce z mravů neutekl.

V červnu roku 1913 pořádal pražský německý Sportbrüder turnaj, jehož se zúčastnila mužstva Slavie, Sparty, Viktorky Žižkov nad hlavou a nad Hlavákem a v neposlední chvíli ČAFC Vinohrady. Turnaj nepřinesl nic mimořádného, diváky i žurnalisty však upoutal svým vynikajícím výkonem prcek jako záložník ČAFC zvaný Káďa, který s přehledem udržel věhlasné útočníky Sparty Váňu se Šroubkem a lépe nepořídila ani neméně famózní slavistická útočná dvojka Medek a Bělka. Okamžitě začal zákulisní boj funkcionářů o Káďu. O tehdejším amatérském pojetí kopané svědčí způsoby, jakými na věc lanaři z Letné a Žižkova naklusali. Slavisté se vetřeli do přízně paní Peškové a přesvědčovali ji, že rodina, která žila tehdy nuzně jako v TV The Simpsons, protože otec Pešek nemohl najít zaměstnání, si přestupem Kajínka do Slavie hodně polepší domácí rozpočet. Paní Pešková potom vydala slávistům Karlovy kopajdy, jako zástavu na přestup. Viktorka Žižkov se zase ochomejtala kolem otce Peška, ale nějaký závazný příslib se jí nepovedlo dojednat. Věhlasný mezinárodní sekretář Sparty Ferda Scheinost šel na věc osvědčeným způsobem. Sjednal utkání Sparty s ČAFC na Vinohradech a při této pro Spartu zajisté výnosné příležitosti, která vinohradským vynesla nějaký profit, hodlal přestup dohodnout. Všichni zainteresovaní věděli, o co kráčí a byli při utkání v patřičné pohotovosti. Ve druhém poločase se přihnala průtrž ošklivých mračen, a protože na hřišti ČAFC nebyly kabinky ani přístřešek, utíkali všichni do restaurantu pana Charváta na náměstí Jiřího z Poděbrad. Pan Scheinost přiběhl tak na nit utrmácen a podmáčen, že se musel v kuchyni svléknout do spodního prádla, a to nebylo právě ideální ošacení k nějakému jednání o přestupu. V lokále zatím vzali hráči Sparty záležitost do svých rukou a vyzvali Káďu, aby si sedl k nim, že s těmi lazary z Vinohrad už beztak hrát nebude. Začala přetahovaná, kdo koho víc nakrkne, padla nějaká ta facka a nebýt pohotového zákroku a jednání Kajinkova bráchy Ladislava, kdoví, zda by pan Charvát nemusel opatřit nový nábytek, hlavně židle. Ladislav vzal celou záležitost do svých rukou a upozornil pana Scheinosta, že Peškovi mají k předsedovi ČAFC závazky, protože jejich famílii postižené krutou nezaměstnaností a nemocí otce pomáhal a tudíž, že Kája ho nemůže požádat o přestupní lístek. Scheinosta upřímnost chlapců zřejmě dojala a vyřídil přestup s panem Dykem sám. Jaké bylo jeho překvapení, když večer přišel do kavárny Orient a stal se terčem výsměchu, protože večerník přinesl zvěst o tom, že Peška získala Slavie a nováček bude následující den trénovat na Letné. Na Slavii se hrnulo několik stovek fandů, aby se podívali na novou posilu, a ke Spartě mířilo jen pár lidí, mezi nimi bratři Peškové a pan Scheinost. Trenér Malý si neodpustil legrácku o Scheinostově neúspěchu, a ten vše lakonicky odbyl: „Když není Káďa, přivedl jsem jiného mládence, vyzkoušejte ho v rezervě.“ Za chvíli se ovšem rozkřiklo, že Káďa trénuje na Spartě a Scheinost se spokojeně culil pod plnovous. Novic se trenéru Malému klíďo zamlouval, a tak se po úvodním tréninku objevil na dveřích kabiny obvyklý papír s upozorněním na nedělní zápas a sestava. Káďa si zpočátku papíru příliš nevšímal, nenapadlo ho, že by ho trenér tak brzy povolal k utkání prvního mužstva, a když to zjistil, rozbušilo se mu srdíčko. První utkání za Spartu v Kralupech se Káďovi vydařilo, dobře si vedl i proti Kolínu a udržel si působiště a hlavně svůj elán v sestavě. Novináři opatrně zatím chválou šetřili, už měli své zkušenosti, že předčasné ovace mnohdy předznamenávají ústup výkonnostních parametrů. V říjnu došlo k derby Slavie–Sparta a kolem hřiště se tísnilo rekordních čtrnáct tisíc diváků. Káďa ovládl velký prostor, doslova vymazal dvojici útočníků Slavie Medek–Bělka z trávníku a dočkal se ovací nejen od diváků, ale přiměl svým výkonem i novináře, aby jeho hru vyzdvihli na veřejnosti. Začala se skvět pětadvacetiletá slušná kariéra Peška alias Káďi a také to nejslavnější období v historii Sparty, která v té době získala pro svou úpornost, razanci, nezdolnost přídomek „železná“.

Než se pustíme do popisu největších sportovních utkání a chvil Peška–Káďi, zamysleme se nenáročně nad legendami o slavných fotbalových hvězdách dnes už dávné minulosti. Někdy se totiž zdá, že to byli jen rytíři sportu, lidé veskrze ušlechtilí, čestní, praví lordi jak na hřišti, tak v soukromí. Stejně tak vyznívají informace o Káďovi, vyzdvihující jeho vitalitu, obětavost, čistý způsob boje a další příkladné kladné vlastnosti. Víme však dobře, že žádný z vynikajících sportovců nebyl jen vínkem ušlechtilých vlastností, že měli své svérázně nepřijatelné názory, svou hlavu, dokázali mnohé kousky, které byly v rozporu s pravidly ať už sportovními nebo společenskými. Byl tedy Káďa čestnou výjimkou?

Dobrat se zcela objektivního pohledu na osobnost a hru doktora přírodních věd a magistra farmacie Karla Peška–Káďi není triviální úkol. Nejmladším žijícím pamětníkům Káďova fotbalového mistrovství již dávno odbylo sto let a většina z nich by měla beztak sklony idealizovat dobu a události, kdy byli vyjukaní junáci. Podrobné informace Vítězslava Houšky v knize Železná Sparta jsou přece jen trochu jednostranné, psané z pohledu velkého přívržence Letenských starých rezavých želez. Někteří autoři pozdějších publikací z nich zjevně čerpali. Kniha Svět devadesáti minut I. díl 1901–1945 příliš často odvádí čtenáře z fotbalových trávníků k okolnostem a úvahám, jejichž místo je jinde a na zasvěcené rozbory pak nezbývá prostor.

Nahlédneme-li do archivů našeho ledního hokeje, zjistíme zajímavý postřeh. V roce 1914 se mužstvo Čech stalo v Berlíně mistrem Evropy. V sestavě najdeme i Peška–Káďu, který patřil k udatným neporazitelným oporám. S Káďou se setkáváme při vrcholných hokejových kláních v Evropě ještě vícekrát. Další tituly mistrů Evropy pomáhal získat v roce 1922 ve Svatém Mořici a v roce 1925 ve Vysokých Tatrách. Sehrál 15 reprezentačních utkání v ledním hokeji, vstřelil v nich 10 branek. Káďa se dokázal postavit jako chlap ke každému sportu. Například Karel Koželuh ho velmi ctil za rychlé pokroky v tenisu, ne jako s tím odstrašujícím chlapíkem anti profesorem Václavem hňupem Klausem! Vraťme se však plnou parou vpřed k naší exkluzivní kopané.

V srpnu 1920 se konaly v Antverpách Hry 7. (VII.) Olympiády. Naše mužstvo v sestavě Klapka, Hojer, Pospíšil, Kolenatý, Káďa, Perner, Sedláček, Janda, Pilát, Vaník, Mazal sehrálo během šesti dnů čtyři zápasy. Porazilo s převahou Jugošku 7:0, Norsko 4:0, Francii 4:1 a probojovalo se proti domácí Belgii do finále. Káďa hrál v té době skvělou kopanou. Vzdor menší figuře svalstva a kostí byl nepřekonatelný favorit ve hře hlavou, neúnavně se pouštěl do soubojů s útočníky soupeře, bylo ho plné hřiště. Neudivoval sice nějakými mimořádnými technickými kousky ani překvapivými přihrávkami na delší vzdálenosti, mnohdy byl i dosti nenápadný kanonýr, ale jen útočníci, kteří na něho hráli, dobře věděli, jak velmi mazaný a tedy těžko překonatelný je to soupeř. A přece na svém krásně rozepsaném listu kroniky z OH 1920 udělal Káďa ošemetnou kaňku. Když se vedení naší výpravy dozvědělo, že finále bude řídit stařičký sudí Lewis z Anglie, tak ihned protestovalo proti jeho nominaci. Po marném protestu vládla skepse a šířilo se vědomí, že pan Lewis je proti nám dosti zaujatý a že nás bude, jako už jednou předtím v utkání Čechy–Anglie, výrazně šidit. Na hřiště šli hráči s předsevzetím, že si nebudou jeho verdiktů všímat, věnují se jen hře, ale všechno bylo jinak. Už v sedmé minutě chytil náš brankář Klapka míč, útočník Belgie mu jej nedovoleně vyrazil a jeho petardu chytil obránce Steiner rukou. K překvapení všech, snad i Belgičanů, ukázal Lewis na značku pokutového kopu – 0:1. Hra se trochu přitvrdila a na hřišti několik borců kulhalo vypětím / střetnutím svých sil. Za stavu 0:2 vyloučil Lewis za běžný zákrok Steinera. Je skutečností, že se od kopaček pěkně jiskřilo a Lewis měl už předtím možnost někoho vyloučit. Tohle brali naši hráči jako další křivdu a situaci neunesli. Káďa, jako kapitán mužstva, místo aby hráče klidnil, ještě přiléval kapky oleje do ohně. Přitom nebylo nic ztraceno, naši měli více ze hry, byla to jen otázka času, kdy některou z mnoha svištících šancí promění a pokusí se i vyrovnat. V napjaté atmosféře vzal najednou Káďa mičudu do ruky a odpochodoval s ní do šaten a za ním celé mužstvo. Byl to neslavný konec a kritika evropských zásobářů novinek, novinářů, se obracela proti nám…

V roce 1921 se ještě nehrála žádná pravidelná klubová evropská soutěž, a tak si prvenství na evropském kontinentu občas přisvojovalo některé mužstvo na základě příznivých výsledků přátelských utkání. Stejně smýšlel i FC Nürnberg. Rovněž Spartu stavěl jeden úspěch na mezinárodním fóru za druhým mezi uchazeče o neoficiální evropský primát. S Norimbergem se Sparta utkala v srpnu 1921 u nich v Norimbergu. Noviny přinášely palcové titulky: BOJ O MISTRA EVROPY a podobné vábničky. Norimberg měl velice silný mančaft, který si zpočátku vynucoval převahu, ale šancí si vypracoval jen poskrovnu. Největší zásluhu na tom měl všudybýlek náš Káďa, který se nezalekl ani dvou obrovitých hráčů v mužstvu soupeře. Utkání skončilo bez branek a rozhodnutí měla přinést odveta v Praze. Německé a španělské hlásné trouby v tisku tehdy psaly: Jen při vítězství nad Norimbergem a Barcelonou si může Sparta činit nárok na titul borce kontinentu. Sparta rozdrtila Norimberg 5:2. Diváci vydrželi v naplněném hledišti i přes průtrž nechutných mračen. Zážitek, kdy Káďa odsoudí celý útok soupeře k roli statistů a kdy Sparťané pálí a šijou jednu pěknou branku za druhou, si žádný z nich nechce nechat ujít.

Od začátku prosince se v Barceloně nemluví o ničem jiném než o blížícím se zápasu domácího FC se Spartou. Do nedostavěného přírodního amfiteátru pod horou Mont Juich se den po Štědrém večeru tísní až 60 000 natěšených diváků, plně si vědomých evidentně ujednání mezi soupeři, že ten kdo vítězí, se stává mistrem kontinentu, proti čemuž by sotva mohl někdo další vznést svůj protest. Nemalou motivací je i úmluva, že na barcelonské radnici bude tři dny vlát vlajka země, jejíž klub to natře ostatním. Už beztak temperamentní obecenstvo je nadmíru vyhecováno, a když idoly tehdejší španělské kopané Alcantara a Zamora vjedou v kočáře na hrací plochu, nezná velké nadšení sebemenších mezí. Všichni očekávají mohutný nápor domácích, ale opak je skutečností, Sparťané zaskočí Barcelonu útočnou hrou rafinovaně ŠKOLA HROU. Z náhlých protiútoků se však domácí dvakrát dostávají do velkých šancí a v hledišti propuká značné zemětřesení. V desáté minutě odchytí balón náš Peyr Graciovi jeho penaltu, neřekne ani pumpička ani gracias a vejrá naň jako Vejr, penaltu odpískanou za nastřelenou ruku. V téže minutě se po útoku na jeden dotek dostává k mičudě inteligentní ostrostřelec všech důvtipů Prokop a Zamora je proti jeho petardě fakt bezmocná figurka tohoto nerovného utkání. Sparta ovládne hrací pole, vole. Káďa uvolňuje Prokopa, ten vypálí do tyče, odražený dárek míč posílá Janda znovu na tyč jako jasnou zprávu o vedení. Velký nápor však přece jen přináší další úspěch z kopačky Prokopa, že má z toho španělské osazenstvo arcihlavu v pejru. Káďa neustále své spoluhráče motivuje k výsledkům, žene je hlava nehlava do dalších útoků. Hlídá si zejména nebezpečného frajírka Alcantaru a vyzývá i další, aby z něho nespouštěly do konce utkání oči. Domácí rozhodčí píská další penaltu, tu už holt jejich Palans proměnil. Později přijde ke slovu i Alcantar a je to 2:2. Pět minut před koncem takhle náhle zastaví Káďa soupeřův útočný pozdrav, prohodí na křídlo Mazalovi a z jeho jemného centru pálí Meduna (kterému to na správném místě ve správné chvíli indiánsky mazaně pálí) nádherně rozhodující branku. Olá. Na barcelonské radnici zavlála mohutně československá vlajka, prý aby si nás pamatovali jako ostrostřelce.

Na VIII. Olympijské hry v Paříži vzpomínal Káďa velice nerad z donucení. V lize utrpěl zranění, nedoléčen se vypravil do Paříže, kde se mu zranění obnovilo. Navíc se našim nedařilo dojít k titulu.

14. srpna 1927 byl v italských Benátkách rozlosován první ročník Středoevropského poháru, soutěže, která si rychle získala velkou popularitu a plnila stadiony v několika zemích Evropy. Naše mužstva vstoupila do 1. Ročníku udatně po ®rrrrrrytířsku nebo s čokoládkou Ritter Sport. Sparta totiž mocně porazila cool Vídeňskou Admiru 5:1 viel Spaß und soupeř pak nutně potřeboval k oddechu Spa a Slavia si podala neméně nebezpečný kolektiv Ujpestu 4:0 v neprospěch Maďarů. Uj je konec, měli mít od Slavie bujarý a bujný konec. O postupujících bylo prakticky na místě rozhodnuto, odvety již nemohly mnoho zvrátit. V semifinále hrála Sparta s Hungarií v Budapesti 2:2 a Slávia v Praze s Rapidem Vídeň rovněž důstojně 2:2. K očekávanému finále ve stereo dynamické rychtě „někdo to rád extra pikantně“ Slávia–Sparta však nedošlo. Sparta v Praze jen remizovala 0:0 a postoupila díky diskvalifikaci soupeře za neoprávněný start jednoho rychlonožky hráče a Slavia ve Vídni prohrála své trenky.

První finále se hrálo na Spartě, kam se nahustilo 24 000 diváků. Rapid začal na výbornou sebevědomě, ale Káďa hned od počátku dával jasně najevo, že je zrovna ve vrcholné formě a jejich móresy si nenechá líbit. Už v desáté minutě vypracoval vyloženou šanci, o chvíli později pak vstřelil první GÓÓÓÓL, který určil další vývoj utkání. Sparta zvítězila 6:2, o vítězi poháru nebylo pochyb. Do Prateru sice přišlo na 40 000 doufajících fans von Wien, ale brzy se zejména Káďovou zásluhou přesvědčili, že jejich útočníci nedají šest branek, i kdyby se hrací čas natáhl na tři hodiny.

Káďa Kajinek, to je příklad dnes už téměř vyprchané či neznámé royal loajálnosti klubovým barvám. Žádný zlobivý zločinec nebo fucker pro svůj club, ale jen všemi obdivovaný fakír. Do roku 1933 hrál za Spartu. Když vytušil, že na jeho místo mají nárok mladší s Talentem, svorně raději odešel do Židenic a v jejich višňově třešňovém dresu sehrál ještě na Spartě, proti svým, nezapomenutelný zápas. To mu bylo jako mně 38 let a mnozí volali po tom, aby byl znovu povolán do mužstva na MS 1934 ve fašisticky zhoubné či nakažené Itálii.

Karel Pešek–Káďa frajer jako Karel Geier (a ovšemže jako Karel Čapek s návštěvami u TGM) sehrál 44 zápasů v dresu nebojácného Československa a asi 600 utkání za Spartu. V době jeho sportovního vrcholu se o něm zpívaly oslavné písně, z nichž Ballingův popěvek „Tralala, dneska nám zahraje podívanou Káďa Kája“ byl, řečeno dnešními technickými termíny, doslova hitem do černého. Káďa patřil k obdivovaným, hýčkaným fenoménům vytrvalosti a techniky, k lidem, kteří rozdali mnoho sportovní radosti, požitku z mimořádného výkonu, kteří se stali příkladem pro nespočet chlapců bez křiku a hlavně bez křečí, z nichž se pak vyklubala další hřmotná velká fotbalová generace. Stal se příkladem i v tom, že přes svůj nevelký přírodní vzrůst dokázal roztomile zúročit svou přirozenou bystrost, dobrou paměť a vztah k přírodním vědám úspěšným ukončením dvou vysokých škol, Kajinek Karel Pešek byl prostě někdo jako nespravedlivě souzen a odsouzen Jirka Kajinek za něco v Plzni, co neměl spácháno na svědomí.