LADISLAV PEŠEK
☼ 4.10.1906 BRŇÁK A KABRŇÁK ۞ 13.7.1986 KDYŽ SE NARODIL JULIUS CÆSAR, PRAHA
V řadě nejvýraznějších kabrňáků dějin naší první populárně naučné nenáročné divadelní scény – Národního divadla v Praze – nemůže a do klidu nemůže chybět povědomí o tom, kým byl Ladislav Pešek zaživa, který se svou uměleckou tvorbou řadí zcela nepochybně mezi ty, kdož určovali profil tohoto souboru od třicátých let až do svého odchodu v necelých osmdesáti letech. Víc než padesát let přehršle rolí a faktor zvučných zálib. Třebaže je jeho podíl na tvorbě moderního hereckého kumštu nezaměnitelný, jeho umělecká a lidská charakteristika je docela jednoduchá. Ladislav Pešek byl po celý svůj život velice skromný obyvatel velkoměsta, poctivý naturalizovaný herec – v pravém smyslu košatý lidový kořen umělec. Pro kolegy herce krátce „Lála“, pro děcka „tamten pohádkovej stařeček“, pro divadelní, filmové a noblesní televizní diváky z gauče a v papučích a rozhlasové posluchače bez rušiček potvor od StB pak velký hráč jako Zjizvená Tvář Al Pacino u mnoha osobitých proměn. Jedna kvalita však vynikala nade vše: Ladislav Pešek nad jiné mistrně zosobňoval dobré lidské vlastnosti, ryzí člověčenství a mnoho podob lásky, zazpívejte si s ním Hej na světě je přece krásně zfilmovaného Obušku, z pytle ven. Byl to jasně, že člověk i velký laskavý herec od ctihodného srdce na dlani.
HERECKÉ DÍTĚ
…ze všech hereckých dětí ten nejherečtější. Už jeho babička byla z poctivého uctivého divadelního rodu, o čemž svědčí nejen její jméno – Maruška Thámová – ale s přehledem fakt, že divadelnímu kočování a divadlu zasvětila celý svůj neposedný život a životy svých capartů. Peškovi rodiče – Láďa Pech a Ema Pechová – byli rovněž náruživými herci. Oba se však dostali ke kamennému divadlu, což samo o sobě v jejich době obnášelo děsnou fušku, jistý stupeň bravurnosti a notnou dávku štěstí. Když si přečtete následující řádky vzpomínek Emy Pechové, Peškovy maminky, pochopíte, že Ládís snad ani nemohl zvolit jinou životní dráhu.
„Jeho narození není bez zajímavosti. Narodil se 4. října v devět ráno po snídani v den svátku Franze Josepha. Při jeho příchodu na svět vyzváněly zvony na všech farních chrámech, kde se odbývaly slavné bohoslužby za mocnáře. Bába, která mu měla pomáhat na svět, procedila mezi zuby: Kluku, ty ses nám tedy uměl narodit v pravou chvíli!... Když mu byly čtyři týdny, vyjeli jsme na procházku. Byla neděle, zajeli jsme s kočárkem na dvorek divadla a já se šla s klučinou pochlubit kolegyním. Hrála se právě Piková dáma. První jednání se odbývá v parku, kde jsou také chůvy s dětmi. Když jsem přišla do zákulisí, přiskočila ke mně jedna kolegyně ze sboru a povídá: Půjčte mi ho, budu mít hezky živou rekvizitu! Ještě jsem nestihla říci: Proboha to nesmíte, on bude natahovat a plakat! Byla s ním na jevišti a opona šla vzhůru. Klučina nespal, rozhlížel se kolem sebe a nezaplakal ani tehdy, když se v orchestru rozvířila hlučná hudba znázorňující bouři, kterou zesilovalo hřmění v zákulisí. Pak se chůvy rozprchly a já dostala zpátky to své playmrňátko, které tu úspěšně absolvovalo své první veřejné vystoupení.“
Start do divadelní práce měl tedy Ladislav Pešek velmi kvalitně nadnesen a vlastně také snadno, ale v dalším životě už to tak snadné nebylo.
Na reálce se studiu příliš moc nevěnoval (cesty do študákovy nevyzpytatelné duše nejsou zrovna elégie pana řídícího), opustil ji a začal navštěvovat dvouletou obchodku, ochotně obchodně živnostenskou školu. Po jejím absolvování měl nastoupit do papírenského velko malo obchodu. Na posledním prázdninovém táboře však spontánně projevil své vrozené komediální nadání a změnil své plány k lepšímu pobavení – zamířil si to na brněnskou konzervatoř. Je s podivem, že mu tento typ školy nejvíce rozmlouvala – údajně pro nedostatek nadání – právě jeho maminka. Na konzervatoř však byl přijat a jeho školní prospěch se rázem výrazně proměnil. Jistě i kvůli tomu, že právě na zdejší škole našel Ládís Pešek smysl svého budoucího poslání, bavit své obecenstvo. Na budoucnost u divadla se připravoval ochotně a neodbytně a už jako študák začal mít první výrazné úspěchy. V závěru studií pak zcela logicky přišla nabídka angažmá do Zemského divadla v Brně. Co by si mladý talentovaný herec mohl ještě víc přát? A přece. Herecké štěstí se na amatéra pana Peška opravdu vyzývavě tlemilo, mile šklebilo. Jeho prvních divadelních rolí v Brně si téměř od počátku povšiml František Gœtz, bystrý a vzdělaný dramaturg Národního divadla v Praze. V roce 1929 – tedy v Peškových třiadvaceti měřeno post pubertálním metrem – neváhal mu nabídnout jménem tehdejšího ředitele Karla Hugo Hilara angažmá. Pešek – samozřejmě v střízlivém opojení – přijal a tím se nejednou dojal.
NÁRODNÍ DIVADLO
Ze starší divadelní gardy, tedy té, která nastupovala angažmá do Národního divadla po první světové válce, byl Pešek jediný adept, kdo na tuto nejslavnější divadelní Mekku králů všech klaunů nastoupil v tak mladém věku. Tenkrát bylo Národní divadlo o něčem docela jiném, než tomu bývá komerčně vzato dnes.
„Národní bylo opravdový výkvět českého herectva, i na sebemenší epizodu byl obsazován Kumštýř s velkým Ká, i statisté museli projevit určitou duchovní profesionalitu. Pro mne, mladého nadšence, to znamenalo jistou výhru a výhodu, ale hlavně spoustu těžkostí. Hrál jsem od počátku vedle skutečných pánů herců, kteří dovedli oslnit obecenstvo příkladně už jen tím, že mlčky přicházeli na scénu. Já vedle nich HRÁL DIVADLO, kdežto oni DIVADLO ŽILI. Měli giganticky pěstované zkušenosti, které jsem já zrovna sbíral. V Brně na konzervatoři, kde jsem začínal, byla tehdy v módě biomechanika – mejercholdovština – na jevišti byl vítán spontánní tělesný pohyb pramenící od srdce. Dělal jsem kotrmelce, koloval na kolovadlech, běhal, hopsal – abych byl viděn a aby mě vždy na jevišti bylo plno. Tím vším jsem se zdokonaloval ve vyjádření radosti. Ale v Národním té doby se na můj vkus hrálo až příliš usedle snobsky, realisticky a co bylo nejhorší, v obrovském prostoru neeuklidovské geometrie (více na stránkách http://is.muni.cz/th/175713/prif_b/bp.pdf díky Přírodovědecké fakultce…), kde bylo žádoucí přenést gesta, mimiku, slova, až nahoru na galerie. Kolem Národního byli soustředěni umělci velmi zvučných jmen – literáti, hudebníci, teoretici, kritici, výtvarníci. Inu, marně se tenkrát neříkalo, že tři velcí mužové vládnou Praze: purkmistr, arcibiskup a ředitel Národního divadla. To vše ve mně vzbuzovalo nemalý respekt, byl jsem přece jen venkovský pan Brouček, a třebaže jsem právě vystudoval na škole herectví, mnoho jsem toho neuměl a musel jsem se hlavně učit. Když jsem začínal, starší herci poněkud přezírali mladou generaci, byli to opravdu velcí kosové a nebylo vůbec snadné se mezi nimi bezbolestně prosadit, získat své oprávněné místo. Ale já měl v kolébce vedle jiných vlastností také houževnatost. Uměl jsem bez dechu dřít, zakousnout se a hned tak jsem se nepoddal… Moje začátky v Národním byly náročné, ale víte, já ničeho takového nelituji. Nakonec, který začátek v životě nebývá dost náročný? Hm?“
Mezi Peškovy objevitele, tvůrce, kteří se výrazně podíleli na formování mnoha proměn tvůrčího ducha pana herce, patřil tehdy v první řadě šikula inspektor Karel Hugo Hilar. S ním mladý herec navázal pevnou vazbu, kontakty završené množstvím zajímavých hereckých kreací. Většina rolí, které nastudoval pod podivuhodně osobitým viděním Hilarovým, se vyznačovala temperamentem, dynamikou, zcela novým a neotřelým pohledem na práci herce na jevišti. Live on stage. Mladý herec ochotně a rád plnil náročné pokyny režiséra, jehož požadavky lze shrnout do dnes již klasických frází: „Umíte vyskočit? Ano? Pak jsme tedy herec. Na jedna prosím odrazit, na dvě setrvat ve vzduchu a na tři dopadnout!“ A byl to právě Pešek, který se o vše „nemožné“ pod Hilarovým vedením poctivě snažil. V jeho režii také na divadle začal sklízet nemalé úspěchy.
„Když se dnes rozhlédnu kolem sebe, říkám si, že každý z dnešních mladých režisérů by měl alespoň jednou měsíčně zajít na Hilarův hrob a položit na něj květiny z vděčnosti. Poklonit se památce největšího českého režiséra. Byl to totiž právě on, kdo za cenu života probojoval svrchovanost režiséra na divadle. Jeho důležitost, nezbytnost – všechno, co dnešní režiséři považují za zcela samozřejmé.“ (Tvář bez masky, kniha vzpomínek Ládi, který byl Štěstí, Ládi, který nebyl smůla a pech).
Ale nebyl to jen Hilar, který v uměleckém smyslu mladého herce formoval a kibicoval k bravuře ve drezúře v prima dresech. Pešek spolupracoval s celou škálou vynikajících českých režisérů divadelních, kteří prošli Národním divadlem. Od každého něco získal, každému něco vrátil plnohodnotně. Ať již to byl Jirka Frejka, Karel Dostál, Jindra Honzl, Alfréd Radok, Jaromír Pleskot, Miroslav Macháček…
Pešek herecky vynikl v nepřehlédnutelném počtu divadelních rolí, v úlohách klasických i moderních. Zahrál postavy dokonale tragické i dokonale komické, intrikány, šlendriány, prevíty s podvody, poctivce, prosťáčky s dokonale dlouhým vedením, hlupáčky i nadutce… prostě kretény z osobního života, které byste si již sami nepřáli napodruhé potkat! Měl ve výběru a nabídce štěstí, škatulkování se ho rozhodně na počátku netýkalo. Na divadle byl zkrátka vším, a bylo pro něho i pro diváky radostí sledovat různé tváře a dojemné charaktery. Které role připomenout?
Puka v Shakespearově Snu noci svatojánské, toho temperamentního skřítka, kterého vykřesal zcela jinak, než bylo zvykem před ním a docela jinak, než se nosívalo po něm. Zkrátka „recept psán a čten a naučen po Peškovsku“. Nezapomenutelná je také postava Plautova Lišáka Pseudola, v níž Pešek víc než ve všech dalších nacházel svůj nejvlastnější tón, svůj optimální decibel, co hladí ucha, co netrhá ucha. Po Pseudolovi pak přišla nabídka podobných charakterů, rolí pohybujících se na křehké hranici lidských a frajerských emocí. Revizor: pan Chlestakov, Vocílka, Scapino… to jsou jen některé z nich. Patří k nim však desítky dalších, jichž se Pešek opět zhostil po svém. Tělem i duší, vybaven slušivou hereckou inteligencí, dobrou dávkou instinktu, základní výraznou a tvárnou mimikou výrazu, tělesnou mrštností a kočičí pružností, že by mohl Kocour Mikeš sedět v první řadě a pogratulovat mu, jó, chlapče, Ty víš, jak své kočky ztrojnit nebo jako dvojník zdvojnit. Pešek nikdy nic nepředstíral a nehrál si na divadlo. Věren svým divadelním vzorům DIVADLO ŽIL – a byl to noblesní epesní poctivý život.
Ladislav Pešek byl typem přemýšlivého pana herce. Nehrál bez vnitřního přesvědčení. Tvořil, až když si ověřil, že je role životaschopná a když důkladně poznal zákonitosti jejího vývoje. Většina jeho rolí, jak dokládají jeho herecké vzpomínky (Tvář bez masky, Odeon, rok mého narození bez masky: 1976) vznikala v nejtěsnější součinnosti s režiséry a po usilovném domácím tréninku. Pešek zkrátka musel o roli znát dokonale všechno… Dodnes jsou legendární ony vstupy pana Někoho na scénu. Ony prvotní chvíle dočkat se dobrého cíle, kdy divákům předváděl jistou postavu a budoval její charakter. Možná celé jádro budoucí postavy se skrývalo už pod oním jedním potměšilým pohledem, pod jistým charakteristickým typem chůze, pod nápadným povytažením obočí, pod koktavou či překotnou mluvou, pod nervózními pohyby… Herec uměl diváky strhnout maličkostmi, pouhým pohledem znalce lidské psýché, hereckou drobností, kterou přesně charakterizoval tu kterou roli. Třebaže se mnohdy obtížně propracovával při studiu k jádru figury, na jevišti se chtěl zachovat po svém způsobu. Se zdůrazněním jednoduchosti, pravdivosti, působivosti. Bez trapného přehrávání a ještě trapnějších manýr od lakonického chuda, ducha, či snad ucha v divadelních šedavých kulisách od lakonického kulišáka.
Režisérům samozřejmě neušla výtečná napodobovací schopnost herce a jeho dar vyjádřit plejádu duševních proměn. Takový byl již zmíněný Puk, který patřil k jeho počátkům, Lišák Pseudolus i jeho patron Fortunáto v Goldoniho Poprasku na laguně, pro něhož vymyslel a do detailu propracoval úžasně patlavou a přitom zcela srozumitelnou a nanejvýš komickou mluvu, která zní pamětníkům tohoto úspěšného představení v uších parádně dlouhou užívací dobu. A to se premiéra konala v půli roku 1961! Jak dále nepřipomenout Osbornova Komika, který koncem padesátých let právě díky jeho kumštu hýbal divadelní Prahou? Jak zapomenout na Peškovo setkání s milovaným Gogolem, v jehož Revizorovi zahrál unikátním nášlapem podstatu celého Chlestakova? Byl výtečným Poloniem v Shakespearově Hamletovi v nastudování režiséra Pleskota, v němž ústřední roli ztvárnil Radovan Lukavský. S Tulákem z Čapkovy aktovky Ze života hmyzu slavil úspěch nejen za humny hl. m. Prahy, ale i ve světě, tleskali mu přísedící na scéně v Londýně, Mnichově, Berlíně, Varšavě, Moskvě, Budapešti… Zaujal jako dr. Galén v Čapkově Bílé nemoci, byl temperamentní a dojemný Kalafuna v Tylově Strakonickém dudákovi (učit se roli za zvuků staročeštiny je fakt záhul)… a ve výčtu bychom mohli dále uvádět jeho rozkošně rozváděnou profesi. Hrál a zrál – jako dobré víno Gocce del Santo. Škoda jen, že v době své herecké profesionality na jevišti nedostával už mnoho příležitostí vynikat a nebyl uznán způsobilým kádrem ani v televizi tak, jak by si byl býval jeho formát zasluhoval. Richtig, tüchtig und wichtig.
FILM, TELEVIZE – A TO DALŠÍ…
Peškův talent nemohl samozřejmě uniknout filmovým produkčním nejalové zábavy. Filmoví diváci dobře znají nejstarší Peškovy filmy, z nichž největší popularitu získaly Žákovy předlohy a Mac Fričova režie snímků ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA a CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE. Úlohu študáka Vojty Kulíka zahrál Ládís Pešek s bravurou, třebaže v době natáčení školním škamnám dávno odrostl. Jen pro zajímavost, septimána zahrál ve třiatřiceti letech a třech měsících. Ať hrál ve filmu malou či velkou úlohu, vždy byl nepřehlédnutelný, vždy zaujal pozornost, uváděl lidi do veselí dobře načasovaným fórkem – stejně jako na divadle. Tak v myslích filmových občanů zůstává ve snímcích Valentin dobrotivý, v pohádce Obušku, z pytle ven (kde také nefalešně krákoral), v Robinsonce, Hrátkách s čertem, v Kasaři a v Májových hvězdách… DVD s ním seženete v každé lepší trafice.
S televizí spolupracoval od dob živého vysílání a nebylo redakce, s níž by se během let nedostal do pracovního kontaktu. Rád a s chutí pracoval pro děti, ale nezapomenutelný byl v dramatech a dramatizacích. Třeba v Gogolově Revizoru nebo ve Scapinových šibalstvích, v inscenaci Barometr, kde hrál show spolu s Jarmilou Kurandovou, či ve slavných Hubačových Nezralých malinách ách, jimiž se důstojným způsobem vlastně s obrazovkou loučil natrvalo. I tady však díky svému herectví nechal osobitou stopu jako důkaz umu.
Rád a obětavě pracoval v rozhlase, a i tady by bylo možno vypočítávat desítky pohádek, inscenací, dramatizací, her, rozhlasových pásem, vyprávění. Pracovníci rozhlasu na Peška vzpomínají s láskou, stejně jako jeho skálopevní fandové.
Postupem let a přes rozmanité herecké typy ztvárňované na prknech, která znamenají civilizaci, ve filmu či v televizi se Pešek do povědomí diváků nakonec dostal jako herec převážně komický. To označení samo o sobě znamená hereckou popularitu, a herec si vážil obojího. Rád lidi přiváděl ke smíchu a proto s chutí „komika“ přijal za své poslání. Ostatně úsměvná letora mu byla blízká i v životě.
„Jsem spíš veselý človíček. Mám radost z úspěchů druhých, třebaže se umím ozvat a naštvat, když mně něco nevoní. Jak a čemu se smát? Jde o to vyhýbat se zlým a špatným věcem. Vím, nejde to snadno, život je nese s sebou, ale jde o to snažit se nebýt sám zlý a pomstychtivý tvor v přírodě či v džunglích velkoměsta. Je lépe zaměřit se na věci příjemné, veselé, optimistické, radostné. Od malička mám smysl pro komiku. Už jako kluk jsem předváděl všelijaké triky jen proto, aby se lidé kolem rozzářili se svým úsměvem. Tento šťastný smysl se mnou rostl a byl jsem rád, že pak byl naplněn v divadle, ve filmu i v televizi…“
Naplněn do sytosti byl nejen tento Peškův smysl pro radost a kvalitní komiku, ale zajímavou prací byl častován a uchován vlastně celý jeho pulsující svět tvorby. Ne náhodou zdobí jeho jméno nejvyšší kulturní ohodnocení země.
JARO aneb První kvadrant
Pozemské jaro, to jsou tři znamení: ohnivý Beran, zemský Býk a vzdušní Blíženci. Vnitřním živlem, který je napájí a živí, je voda. Na samém prahu jara, na prvním stupni Berana, je čas pro obřady a čáry. „Zimu nesem ze vsi, nové jaro do vsi!“ zpívá se v mnoha obměnách i řečech všude tam, kde se v té chvíli probouzí mrazem ztuhlá příroda. Všechno začíná nanovo. Život zdánlivě uspaný zimou se budí čerstvý a svěží. Vítr roznáší prchavou vůni mládí. První kvadrant roku, to je zrod.
BERAN
Lhůta: 21.3. – 20.4. vládce je Mars živel je oheň
Molo hoří V hrdle šlehá
zatajený dech
Samodruhé prázdno slehá
na ohnivý břeh
Já jsem já Jsem tryska startu
Jsem jehňátko Jsem zteč
V nohou nepokoj a na rtu
provolací řeč
Já jsem prvorozený syn světa
Zvedám temeno
Z bílých temnot do něj slétá
blesk a semeno
(obětní beránek všem lidem dobré vůle = prvorozený syn světa Ježíš Nazaretský)
V hloubce budoucnosti – v hlubině prázdnoty plné vším, co teprv bude – spí příští existence jako v lůně a čeká na svůj čas. Ještě je němá, pohřížená do tmy. Není to skutečnost, je to čirá možnost. Neviditelná tenká membrána ji dělí od našeho světa. Ale už tu co nevidět bude. A vše, co bude, musí projít první fází bytí, fází vzniku. Beran – to je vznik.
Toto ohnivé znamení je jiskra. Zažíhá život v bytostech, zažíhá nápady, z nichž povstanou příběhy i věci. Je první inspirací. Ze tmy letí žhavé semeno skutečnosti, posel ještě nezrozených jevů – a to, co doposud být mohlo, náhle doopravdy je.
Beranům svět vděčí za svou věčnou schopnost obrody. Člověk–Beran má roli startovní pistole a k ní patřičné vybavení. Jedna z nich byl i Karel Kryl, dobrá kvalita.
Irena (typicky dubnové rozjímání Karla Kryla)
Ač kvete u potoků černé býlí
a ač mi vadí stáří v rendez-vous,
jde chůzí lehčí kroků lesní víly
a září, září, září v úsměvu.
Ač bezjehličné lesy hyzdí rampy
a za mřížemi pláče Aladdin,
hrst kouzla nabere si z jeho lampy,
svěžejší kapradin.
Už zbylo jen pár vět a tráva spálená
a rozbahněná zřídla ve žluti,
chceš hluchým vyprávět, co píseň znamená,
a slepým, co jsou křídla labutí?
Už zbylo jen pár slov
a slza na víčku,
a bez pardonu platí zmýlená,
nad prachem katastrof
zní klapot střevíčků:
svá ústa nabídla ti Irena, Irena, Irena!
Byť vykolejil svět a není síly,
jež díru v lodi zvedá nad ponor,
přec hledáš cestu zpět,
však černé býlí
se vyplevelit nedá: je to mor!
Plá slunce jako vích
nad cestou úzkou,
svět s jepicemi tančí gavottu,
u sloupů morových
začíná schůzkou tep dalších životů!
Už zbylo jen pár slov
a slza na víčku,
a bez pardonu platí zmýlená,
nad prachem katastrof
zní klapot střevíčků:
svá ústa nabídla ti Irena, Irena, Irena!
♥
Dostává do vínku tajemnou vnitřní anténu. Je citlivá na všechno, co přešlapuje mezi dveřmi doby. Hledá, co se kde chystá. Jejím úkolem je rozpoznat to, strhnout to do plné přítomnosti… a nechat to být.
V Beranu vládne Mars a hra symbolů nám jmény planet připomene řecký a římský panteon. Áres–Mars je bůh boje a bůh orby. Na válečném poli rozdává rány, na orném zasévá obilí. Je útočný a silný jako kopí, jako naklíčené zrno, jako všechno, co chce prorazit.
Velcí Berani jsou vynálezci, objevitelé a radikálové. Buntují revoluce, v umění plodí avantgardu a občas pionýrsky vydrancují nějaký ten nový svět. Jsou buď členy vlády, nebo disidenty. Nemohou-li vést, dají se k anarchistům. Rozhodně netvoří umírněný střed naivních beránků.
Jejich hodinky se stále předbíhají. Berani v tom mají jasno: Co bylo, to bylo. Minulost je mrtvá. Radujme se, život začal právě teď! – Oslňují nás svou originalitou, myšlenky z druhé ruky je už nebaví. Fascinuje je všechno, co voní novostí, na čem ještě neoschla jitřní rosa. Je-li jim něco z duše cizí, je to prach rutiny a zvyku. Díky jim svět neustrne ve vývoji, kolo dějin se nezastaví a zítra bude všechno jinak nežli dnes.
Mají silnou vůli. Všechna tři rohatá znamení zvířetníku – Berani, Býci a Kozorozi – nesou tento znak vůle na čele. Ale vždy je trochu jiná. Beran má horkokrevnou, impulsívní vůli počátku. Je to vůle razicího štítu. Má za úkol probít cestu. Kam po ní kdo půjde, ji už nezajímá. Vybíjí se náhle, jako blesk z čistého nebe. Rohy napřed a hlavou proti zdi!
V Beranu se rodí všechno bytí, budí se sebeuvědomováním a oslnivě chápe: „Já jsem já!“ Berani to cítí velmi náruživě. Jejich Já se nijak nezapírá. Je nápadné a silné, je nezdolně samostatné – a jen blázen by jím zkoušel manipulovat.
Mars chce stát v čele, poklid zázemí ho nudí. Pobízí ho alarm ctižádosti. Ale pozor! Rubem rychlosti je zbrklost a běh vpřed bez zbytečného ohlížení hrozí bezohledností.
Slabiny Beranů jsou ze stejného rodu jako jejich přednosti. Berani jsou favorité prvních dojmů. Moment překvapení mluví pro ně a čas proti nim. Mají magický šarm slibu za úsvitu. Ale den často stráví jejich sílu, nezbývá jí na úmornou práci a už vůbec ne na vleklé dotahování.
Když se Beran takzvaně nepovede, když klesne k nižším variantám svého typu, je z něj věčný začátečník, buřič bez programu a štvanec iluze „nového života“. Jakmile vytěká dráždidlo novosti a odprýská lak módy, ztrácí Beran chuť. Žene se k novým partnerům, novým profesím i zemím v bláhové touze začít znovu – ještě ve vysokém stáří půvabně mladý a obtížně nezralý.
Nejvyšší typ Beranů jsou Prométheové. Dávají lidstvu dar nového ducha a jako planoucí pochodně mu svítí na cestu. Beran jde v první linii pokroku a dobývá neznámé kraje, srší nápady a nedívá se zpět. Netrpělivým pohybem nás zve na strmou dráhu. Nestačíme-li, naše chyba. On nemůže čekat. Startuje kolmo, s výbušnou energií, kterou mu udělila sama budoucnost.
Mezi zbytky sněhu raší tráva. Jaro, šťastné dětství roku, přísahá na nezničitelnost světa, a Beran mu k tomu dává odvahu.
TAK MLUVÍ BERANI:
Já nechci ani vědět, že lidé existovali i přede mnou. (René Descartes)
*
Chceme se dívat na svět novýma očima, chceme znovu prozkoumat a vyzkoušet samu základnu pojmů, vnucovaných nám našimi otci. –
Ti, kdo podepsali tento manifest, se shromáždili s bojovým pokřikem DADA!!! aby šířili umění, které uskuteční nové myšlenky. Slovo dada symbolizuje neprimitivnější vztah k obklopující nás skutečnosti: s dadaismem se ujímá práv nová realita. –
Každý člověk musí křičet: čeká nás obrovská propíračská práce.
Zamést, vyčistit!
(Tristan Tzara)
*
Ó nalej nám svůj jed, ať dodává nám síly!
Chceme se pohroužit, jak okoušíme ho,
v hloub, Peklo nebo Ráj – co na tom v této chvíli? –
v hloub hloubek Neznáma – pro objev nového!
(Charles Baudelaire)
*
Třebaže tedy nenajdu takový slovesný útvar, který by mě vyvedl z přítomného bludu, přece jenom odtud vynesu jeden zisk nikoli nepatrný. Jméno této příliš strmé dráhy, která nedosahuje, by snad mohlo být netrpělivost.
(Věra Linhartová)
LEV
Lhůta cca. 21.7. – 20.8. vládce je Slunce a živel je oheň
Jsem hříva Slunce Po nebeské pláni
pluje zlatý člun
jsem štědré světlo se vztyčenou dlaní
Jsem poledne Jsem trůn
Jsem srdce zvonu Jeho plavou slávou
světélkuje sad
A žhavá šťáva prosakuje trávou
pod lisem mých pat
Jsem pastýř stromů Ženu do koruny
vzpurné stádečko
Ó jak bych vypil mandarinku Luny
Žízním Lunečko
Léto vrcholí. Den palčivě sytý sluncem stoupá k majestátu poledne. Už podruhé vzplál zvířetníkový oheň, tentokrát aby dal sílu rostoucímu stromu. Byl-li Beran jiskrou vzniku, je Lev jasně rozhořelým plamenem.
Lev je druhé znamení výchovy a péče, ale plní svůj úkol jinak nežli Rak. Snad není v celém zvířetníku dvou tak různých rolí. Proti úzkostně podrobivé něze Raků stojí hrdá a smělá vůdčí síla Lvů. Drobná bledá Luna proti Slunci v letní slávě. Rak se choulí do ticha a klidu a Lev je horká růže, rozvitá do vřavy života.
Lev nastupuje, aby převzal moc. V učebním plánu vývoje musí být i lekce umění vládnout. Bez něj by svět zahltil chaos nebo marnost (jako je tomu v nehezkých příkladech České republiky, státu se lvem ve znaku). Tomuto umění se Lvové učí první. Lev je převzetí vlády nad světem.
Rak–matka dostal do správy skutečnost ve stadiu novorozeněte a odchoval ji z dětské bezmoci. Přichází Lev, otec a mocný vladař, a vede dospívajícího syna. Pevnou rukou puberťáka pobertu učí poslouchat.
Od matky dostalo dítě dary vodní: vláhu, déšť, mateřské mléko. Otec mu dá dary ohně: žár a energii. Rozpálí v něm bojovnost a kuráž. Musí řešit problém míry: kolik Slunce, aby nesežehlo, kolik síly, aby nedestruovala. Lvi mají sklon ve všem přehánět.
Lev je hrdina a vládce. Dominanci si přinesl už na svět. Nejstručnější slovo pro něj: Lev je veliký. Má akční rádius silné osobnosti. Ostrý akcent tragédie i nadsázka komedie dávají jeho příběhům větší obrys. Lev netroškaří, žije naplno. Mantronix In Full Effect style.
Lvi mají lví podíl ve vládách všeho typu. Chrání nás svou odvahou stát na vrcholu – tam, kde nejvíc pálí slunce a kam nejčastěji bije hrom. Odevšud je na ně vidět. Proč ne? Jistá okázalost patří ke lví kráse. Jen ať salón žasne, když se kolem nesou lvové salónů!
Každé znamení má svoje provokační téma a u Lva je to téma pokory. Nedostal jí příliš. Jeho přirozené místo je až v zenitu. Čím lépe umí vládnout, tím těžší je pro něj podrobit se. To ostatně pozná záhy. Čím typičtější Lvíče, tím nesnadnější dětství. Dětská kůže je mu těsná jako malá botička. Jen to zkuste, cítit se jako patriarcha a léta hrát trapnou roli děcka! Na to Lev nemívá trpělivost a lze ji přát pouze jeho rodičům.
Lev balancuje mezi hodnotami, které někdy nepřehledně splynou: mezi hrdostí a pýchou, velikostí a velikášstvím, pravou vznešeností a prázdnou grandiozitou. Být nahoře znamená povinnost reprezentovat ty dole. Noblesse oblige – urozenost zavazuje. Nejlepší ze Lvů zavazuje lidský ideál.
Dobrý Lev splňuje jednu z bájných představ, je to Spravedlivý Král. Je velkomyslný a štědrý, odvážný a smělý. I těm nejmenším popřeje sluchu a uraženým a poníženým vrací naději.
V jeho záři má život svůj patos. Je v něm místo pro vášeň i pro krev, pro úžas i pro homérský smích. Pro křehký pojem cti se podstupuje souboj – a vítěz večer uspořádá slavnost, kam pozve všechny bojácné a slabé, kde se stoly prohnou pod hojností jídla a do tmy bude tryskat ohňostroj.
Špatný Lev je náfuka a tyran. Běda, jestli se neprodral až na šéfovskou židli! Pak bude císařem své ženě a neomylným papežem svým dětem. Občas se zalkne vlastní ješitností, ale někdy mu okolnosti nebezpečně přejí a on se stává diktátorem, napoleonem s velkým nebo malým N.
Otázka, kterou si vývoj lvím prizmatem klade, je problém, před nímž stojí každá moc. Kam až smí sahat její panství, aby nepoškodila to, co jí nebylo dáno, ale jen svěřeno k opatrování. Nejmoudřejší Lvové vědí, že i svrchovaná moc je jinou formou služby, a pokorni před svou vlastní silou slouží nám všem shora. Kalí nás ohněm. Střeží nás před svobodou, k níž jsme ještě nedorostli, a tím chrání naši dospělost.
TAK MLUVÍ LVI:
Analyzuji-li své vzpomínky, – již v prvních letech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci; a již v prvních letech podceňoval jsem instinktivně svého nepřítele, – považoval jsem jej za nic. Již tenkrát byla mou základní, všude ranně mlhavě probleskující, a přitom mohutnou vlastností VŮLE, stále sebe objímající a vše absolutně komandující. Těžko žít s ní dospělému, těžší dítěti…
(Ladislav Klíma)
*
Člověk bez odvahy a vůle je pouhá věc.
(Napoleon)
*
Kdybych já byl dobrý český král Ludvík, takto bych panoval. Domácí obyvatelstvo by na rozdíl ode dneška mělo všecky výhody a přednosti před turisty, kteří by naopak byli přepadáni na cestách, notně vystrašeni a obráni o kuřivo a fotoaparáty. S hanbou by se vraceli domů, protože jejich měna by tu neplatila nic a jejich rozum by tu pro jinakost každé věci ničeho nechápal. Jenom by se šířilo po světě, že se tu v polích dobře daří dobytku i lidem, ptákům ve vzduchu a ve vodě rybám. Že prostě oděný lid si za slabý půlden práce v továrnách i úřadech vydělá na skromný byt i stravu a zbytek času se baví s přáteli, ženami a dětmi. A každý by toužil uvidět takovou zemi, jenže stalo by se příslovečně těžkým vloudit se sem. – Akorát ještě nevíme, jak bychom posoudili případy našich lidí, kteří odsud, nevíme dobře proč, kdysi odešli a teď by chtěli zpátky. Museli by nás, Ludvíka, moc a moc prosit!
(Ludvík Vaculík)
*
Sice jsem prožil pár drahocenných chvilek vedle bělošky Michaely Vršecké – narozené na den přesně jako já a mladší, nebo romské peprné máty Magdy „Vřískalové“ Schreyerové, tak vůbec nejlepší zážitky mne teprve čekají od našeho prvního setkání S TOU NEJVYBRANĚJŠÍ A NEJLEPŠÍ KATEGORIÍ ŽENY SNŮ u zastávky MHD v půl osmé dne 9.11.2014, Irish Good Luck Yeah!
(Jirka)
Karel Šíp: LEV
Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev pod klenbou slunce hřeje se dál Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev lev je všeho tvorstva král
Lev čeká na svou šanci a vždy ji promění lev má svou eleganci a lásku k umění Kraluje rovněž sportu nemá vztah k remíze míří vždy na aortu a má rád peníze
Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev pod klenbou slunce hřeje se dál Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev lev je všeho tvorstva král
Z hrudi by srdce vyrval když láskou zaplane to dělá strašnej virvál já znám lvy zklamané Cesta lva k světské slávě nebývá ubohá lev často mívá právě protekci u Boha
Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev pod klenbou slunce hřeje se dál Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev lev je všeho tvorstva král
Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev pod klenbou slunce hřeje se dál Tam kde je smích a zpěv tam je lev, lev, lev lev je všeho tvorstva král
VELKÝ ZÁKON
„VŠEM, KDO MAJÍ MLADÉ SRDCE“
Slyš velký zákon, ten ať krok Tvůj řídí:
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí, a netkni se jich nešetrnou dlaní, jež z neznalosti někdy krutě raní.
Buď synem Slunce, cti jen myslí čistou a v jeho světle ber se stezkou jistou, neb Měsíc klam je, právem noci spánek, a den chce čin, slyš, volá jitřní vánek.
Měj bystré oko, neviděn vše zhlédni, tiše kráčej, zvěř jak o poledni.
Je hluk Tvým zrádcem, hlupák jenom hlučí, buď strážcem ticha, který za klid ručí.
Svůj tábor ukryj, oheň střež jak poklad, však odcházíš-li, zahlaď každý doklad, že byl tu člověk.
Koho stopa zradí, ten ztrátou práva nedbalost svou hradí.
Měj v úctě vodu, čím je bez ní země, jen moudrý pramen hudbou zvoní i zavoní jemně.
Vše uč se chápat, celičký Svět vůkol, je chránit život posvátný Tvůj úkol.
Buď bratrem květů, stromů, zvířat, lidí a miluj ty, kdož Zákonem se řídí.
J
https://www.youtube.com/watch?v=0MyBx9A-rDQ
Petula Clark: La nuit n'en finit plus
http://www.youtube.com/watch?v=QfOcM2lqbcw
Petula Clark – „Chariot“ (stereo)
Best known in the US as „I Will Follow Him“ by Little Peggy March, this is the 1962 French original by Petula Clark. The music was written by Franck Pourcel (using the pseudonym J.W. Stole) and Paul Mauriat (using the pseudonym Del Roma). „Chariot“ (French lyrics by Jacques Plante) reached #1 in France and #8 in Belgium, although Pet's own English version found no success.
♥
http://www.youtube.com/watch?v=StNvXhxQXAM
|