http://www.youtube.com/watch?v=MzMhKrWWGg0
Bono z U2
Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?
Nejzásadnější roli v tvůrčím období mého života bezesporu sehrál manažer skupiny U2 Paul McGuinness. Právě on mi ukázal cestu, po níž jdu dál. Na samém začátku nás totiž vedl k tomu, abychom si příjmy dělili rovným dílem, protože nejvíc skupin se rozpadne právě kvůli finančním nesrovnalostem nebo nejasnostem. Kladl důraz na to, aby skupina měla jedinou duši, aby nepředstavovala souhrn jednotlivců, ale aby byla opravdový tým. Zdůrazňoval, že každé album by mělo obsahovat aktuálně nejlepší písničky, na které můžeme být hrdí, nikoli jen výsledek práce, abychom z ní „něco“ měli. V U2 se docela často přeme o to, co je dobré a co hodně dobré. Nikdy se nepřeme o to, co je nejlepší. Další věc, kterou nám Paul McGuinness vštípil, je zodpovědnost za komerční i umělecké aspekty naší práce. Jinými slovy říkal, že pokud člověk zná hodnotu svého talentu, má také vědět, jak by si ho měl ochránit. Myslím si, že U2 vždycky byla nezávislejší než jakákoli jiná takzvaně nezávislá skupina. A do nahrávací společnosti jsme si nikdy nechodili pro plán a rozvrhy, ale pro rady.
Lidé se mě často ptají, jak se U2 podařilo, že vlastní veškeré své nakladatelské a vydavatelské zázemí. Pronajímáme je společnosti Universal Music Group. No, bylo to hodně díky Paulu McGuinnessovi, protože za to bojoval, jak mohl. Také za to děkujeme úžasnému člověku Chrisi Blackwellovi, zakladateli Island Records, protože se k nám připojil a šel do toho s námi. Nakonec jsme za tento krok ale zaplatili nižšími podíly ze zisku z prodeje našich nejoblíbenějších věcí. Nezávislost prostě něco stojí.
Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?
Nikdy jsem nepracoval pro žádnou jinou skupinu než pro U2. Ale nestal jsem se zpěvákem proto, že bych uměl zpívat, ale kvůli tomu, že všechno ostatní mi šlo ještě hůř. Reggie Manuel mě kdysi v šestnácti na nosiči kola odvezl za Larrym Mullenem. Myslel si totiž, že mám v sobě pořádný šmrnc a umím se prodat, jen bych potřeboval trochu postrčit. Na té šílené cestě se ve mně něco zlomilo… Nejspíš jsem se cestou setkal s Bohem.
Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?
Prosadili jsme se ve chvíli, kdy na to byla nejvhodnější doba a když jsme byli připravení. Šlo to pomalu, ale aspoň jsme se rychle neopili slávou a nepadali jsme pak z velkých výšek dolů.
Co vás den co den motivuje k další práci?
Řekl bych to asi tak, že svět kolem sebe během tří minut sice nezměním, ale vlastní svět změnit dokážu.
Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?
Nejistota, bez níž se člověk k ničemu zajímavému nedostane.
Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?
Na jedné výstavě fotografa Antona Corbijna jsem se nedávno viděl v jedenadvaceti. Připadal jsem si tak neuvěřitelně mladý a naivní… Vypadal jsem jako nováček dychtivý poznat nový svět, na vytřeštěných očích jsem měl růžové brýle. Naivita má ale i své kouzlo. Kdybych se mohl v čase vrátit, a mrzí mě, že nemůžu, řekl bych tomu mladému klukovi čtyři slova: „Neváhej, jdi do toho.“ Možná bych přidal ještě čtyři další: „Občas vypadni z rytmu.“
Jaké největší ponaučení jste si odnesl?
Největší lekcí, kterou jsem ještě nezvládl, je Kristův úděl. Milost je pro mě velké téma, ale připadám si jako pštros s hlavou v písku. Nevidím ji a nevidím. Zastávám názor, že ústředním bodem každého náboženství je karma. Totéž platí i pro zákony typu „oko za oko, zub za zub“ a podobně. Osobně mi poučení, abych miloval nepřítele, nedává příliš velký smysl, ale vím, že Bůh pro ně měl důvod.
Která alba vás oslovila?
Oblíbená alba se v mém případě pořád mění. Obvykle si alba, která pro mě mají zásadní význam, spojuju se zásadními okamžiky svého života. Když mi bylo dvanáct, nejvíc mě oslovovalo album Johna Lenníma „Imagine“, ve třinácti to bylo „The Times They Are Changin´“ od Boba Dylana, získal jsem z něj dojem, že svět je neuvěřitelně tvárný. Nic není vytesáno z betonu, a pokud náhodou je, musíte do něj pohotově vyrýt své iniciály, ještě než beton ztvrdne. Ve čtrnácti jsem byl úplně vedle ze „Songs from a Room“ od Leonarda Cohena, protože jsem díky němu pochopil, že sex a náboženství nejsou nepřátelé. V patnácti jsem se upnul na „After the Gold Rush“ od Neila Younga, protože mi připomínalo hezké holky v džínách, které voněly po pačuli. Sedmdesátá léta samozřejmě patřila Davidu Bowiemu a jeho „Ziggy Stardust“, pak to bylo „Never Mind the Bollocks“ od Sex Pistols a „Horses“ od Patti Smith. „Sandinista!“ od Clash mě naučilo nejvíc na poli hereckého projevu při zpěvu, a sice že na jevišti nikdy nesmím vypadat jako bych se tam právě našel a musí mi tam být jako v peřinách. Lidi totiž jdou za představou a ta musí být silná. Musíte v nich vyvolat touhu, aby za vámi šli, aby vám chtěli vletět do náručí, aby získali dojem, že byste byli schopní vyloupit banku nebo změnit třeba celý svět. Musí to být něco velikého nebo alespoň zajímavého. V osmdesátých letech mě oslovil Ian Curtis v „Unknown Pleasures“ od Joy Division, pak album „Remain in Light“ od Talking Heads, „Darkness on the Edge of Town“ od Bruce Springsteena a „In a Silent Way“ od Milese Davise. V mém případě byl přirozený vývoj pomalý, i učení mi vždycky trvalo dlouho, takže to tedy byla doba, než mi došlo, jakou řečí mluví jazz. Například Milese Davise jsem si spojoval se sexem. A album „A Love Supreme“ od Johna Coltrana jsem si interpretoval jako touhu uctívat Stvořitele.
Devadesátá léta mě v tom nejlepším slova smyslu zvedla ze židle albem „Bossanova“ od The Pixies. To byl celkem silný plamen. Prostě se to pořád mění, záleží, kdo zazáří a kdo uhasne. A vždycky je to o tom, kdo změní pravidla hry. Jedním z dvaceti takových lidí v rockové muzice podle mě byl Charles Thompson. Otevřel pomyslné dveře, jimiž prošel Kurt Cobain. Velký oheň nejspíš představovala Nirvana, ale já přece jen měl radši The Pixies a taky „Live Through This“ od Hole. Podle mě to totiž byla čistá práce rozjetého metalu. Další oblíbená alba z té doby byla „Urban Hymns“ od The Verve, „Blue Lines“ od Massive Attack, „What´s the Story Morning Glory?“ od Oasis. Oasis mám rád pro jejich melodičnost. Od Roye Orbisona ještě nic a nikdo nezněl tak melodicky a poutavě. Opravdový hlas má i Liam Gallagher. A Noel Gallagher dokáže s hlasem všechno. Dokáže být sám sebou, a tím strčí všechny kolem sebe do kapsy, ať se snaží, jak chtějí.
Po přelomu století mě oslovily písničky „Lose Yourself“ od Eminema, „Hurt“ od Trenta Reznora v podání Johnnyho Cashe. A „Elephant“ od White Stripes, zajímavě romantické album, mi taky dalo hodně. Hodnoty dob dávno minulých v něm znějí s velkou nadějí i do budoucna. Aha, právě mi došlo, že jsem opomněl taneční hudbu devadesátých let, která mě tehdy držela v pohybu. Bavil mě hip-hop, velký to plamen celé dekády. Oslovili mě „It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back“ od Public Enemy, Dr.Dre, Wyclef Jean, Lauryn Hill a The Fugees a jestli věříte v Boha, tak i Beyoncé. V této souvislosti nemohu nezmínit „Teatro“ od Willieho Nelsona a Wynnonu Judd v modlitbě, kterou zpívala na turné The Heart of America.
Se zardělou tváří se přiznám, že dám cokoli, abych si znova užil největší hity od Bee Gees. Ti si mě k sobě připoutali, marná sláva, marná snaha. Ani nevím čím, možná jsem měl za sebou špatný den v práci nebo ve mně utvrdili pravidlo, že génia uznají jen tehdy, je-li slušně oblečený. Prostě je to tak.
Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?
Měl jsem a pořád mám. The Who.
A taky mi na zdi visí plakát Davida Bowieho s motivem Hunky Dory.
Ve čtrnácti jsem si myslel, že to album nazpívalo duo. Marc Bolan a Alice Cooper by možná mohli vysvětlovat umění hatmatilkových textů a divoký exhibicionismus. Oni mi totiž taky viseli na zdi. A nesmím zapomenout ani na Johna Lennona s velkým slovem „Imagine“. Tam byla asi další jiskra, která rozdmýchala můj tvůrčí zápal.
Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?
Nejlepší představení bylo U2. Nikdy jindy jsem totiž nezažil, aby čtveřice lidí šla do něčeho pokaždé s maximálním nasazením, jako by na každičkém vystoupení v turné závisel jejich život. Zpěvák to, pravda, trochu přehání.
Které písničky vám přirostly k srdci?
Moje nejoblíbenější písnička všech dob je „Amazing Grace“.
Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.
Vždycky jste pouze tak dobří jako recenze. Nic víc, nic míň.
Rozjeďte se vždycky jen naživo, jinak byste si mohli pěkně natlouct ciferník.
Uvědomte si, že pokud ve třiatřiceti neumřete na kříži, někdo možná bude chtít svoje peníze zpátky.
Nesuďte publikum podle jedinců, které osobně poznáte.
Jakmile si několikrát týdně uvědomíte, že jste na obědě u stolu jen s lidmi, které zaměstnáváte, okamžitě z restaurace odejděte, nebo změňte profesi.
Umění bývá lepší než obchod, ale to rozhodně neznamená, že umělci jsou lepší než obchodníci. Umělci jsou navíc sebestřední, sobečtí a problémoví paraziti v lidské podobě. Nepochybujte o tom, že máte kolem sebe bezvadné lidi, stačí je najít. Například ve společnosti Universal jsou hotovými poklady Doug Morris, Lucian Grange, Paul Kremen a Steve Matthews. Na jednom z prvních míst seznamu lidí, kteří pro mě znamenají obrovskou podporu a pomoc, by figurovali i Sheila Roche a Keryn Kaplan ve vedení Principle Management; pak Jimmy Iovine, který řídí Interscope Records a během let se stal mým velkým kamarádem, ba dokonce i osobním ochráncem. Je mu totiž vlastní vzácná intuice, s níž pozná, co je správné. A ta je v hudebním průmyslu velmi důležitá.
Nezapomínejte, že pódium je vlastně výkladní skříň. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu.
ELECTRICAL STORM (Elektrická bouře)
Moře se nadoumá jako hlava hnisu
a noc je bolavá
dvojice milenců leží bez jediného listu na posteli
a den toto přeruší
V deštivých dnech bychom si šli zaplavat
v deštivých dnech zaplavat si ve zvuku
v deštivých dnech bychom si šli zaplavat
Myslím na Tebe celou dobu
vím, že to není moc
jestli by obloha mohla prasknout
musí existovat něco na cestu zpátky
pro lásku a jen lásku
Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej
Poplašné zařízení na autě vám už neumožní spát
zůstala jsi vzhůru, zdá se Ti sen někoho jiného
káva Ti vychladla, ale dopiješ ji
kompromis, to není pro Tebe nic nového
Podívej se na barvy, kterých jsme si nikdy nevšimli
jdi na místa, kde ještě nebyl nikdo jiný
Myslím na Tebe celou dobu
vím, že to není mnoho
jestli by obloha mohla prasknout
musí existovat něco na cestu zpátky
pro lásku a jen lásku
Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej
Je horko jak v peci, drahá, v tomhle pokoji
jistě doufáš, že se počasí brzy obrátí
vzduch je těžký, těžký jako kamión
potřebujeme déšť, aby omyl naši smůlu
Myslím na Tebe celou dobu
vím, že to není moc
jestli by obloha mohla prasknout
musí existovat něco na cestu zpátky
pro lásku a jen lásku
Elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej
elektrická bouře hřímá, hřímá, miláčku neplakej
NEW YORK
V New Yorku svoboda vypadá jako mnoho možností na výběr
v New Yorku jsem našel kamaráda, abych přemohl ostatní hlasy
hlasy na mobilu
hlasy z domova
hlasy dotěrného prodavače
hlasy po schodech
v New Yorku, prostě mám místo v New Yorku
V New Yorku bejvají letní období parná do stovek ulic
můžeš chodit kolem čtvrti bez výměny oblečení
horko jako fén na Tvém obličeji
horko jako kabelka a plechovka muškátu
New York, prostě mám místo v New Yorku
New York, New York
V New Yorku můžeš zapomenout, zapomenout jak sedět tiše
říkáš si, že tu zůstaneš
ale vede Tě to k Alphaville
New York, New York, New York
New York, New York, New York
Irové se sem stěhovali celá léta
cítí se tu, že je to jejich místo
mají své letiště, radnici, beton, asfalt, dokonce i policii
Irové, Italové, Židé a Hispánci
náboženská blbost, politika fanatiků v napětí
mít šťastný život ne jako já s Tebou
tady jsem o Tebe přišel… v New Yorku
New York, New York
New York, New York
V New Yorku jsem přišel o všechno s Tebou a Tvé vášně
pořád zůstávám aktivní, abych vyřešil krizi středního věku
zavadím o kry ve vodě ve svém životě
a víš, že jsem pořád na plavbě
ty ztrácíš balanc, ztrácíš svou ženu
ve frontě čekáš na záchranný člun
Musíš se nejdříve postarat o pomoc ženám a dětem
ale máš neuhasitelnou žízeň po New Yorku
New York, New York
New York, New York
V tichosti večera
když slunce opustilo svůj den
zaslechl jsem šeptat Tvůj hlas
odjedeme, dítě
New York, New York
New York, New York
JAK VZNIKL BOUBÍN A BOBÍK
Na kraji Zátoně kdysi bydlela mladičká Marie se svým otcem. V okolí vísky byly v té době jen nízké kopce se stráněmi plnými kamení a lesů, takže jen tu a tam bylo nějaké políčko žita, ovsa či brambor a kousek palouku. Dokud mohl otec pracovat v lese, dařilo se jim dobře. Hbité Mariiny ruce dovedly šít i vyšívat, a tak ukládali grošík ke grošíku na horší časy, aniž strádali.
Jednou při kácení mohutné jedle se z padajícího kmene odštípla větev a nešťastnou náhodou pochroumala dřevařovu nohu. Kamarádi ho přinesli domů, Marie se ujala úlohy ošetřovatelky a starala se o domácnost i živobytí. Přestože pilně šila a vyšívala, grošíky z ušetřené hromádky ubývaly, až nezbylo nic. Otci o tom neřekla a uskrovňovala se, jak mohla, jen aby nepocítil v ničem nedostatek.
Přišla chvíle, kdy se vrátila bez výdělku. Ani do světnice nevstoupila, zarmoucená se rozběhla do lesa. Nevnímala, kudy jde, až zemdlená klesla na kámen na pokraji paseky. Spíše jen pro sebe si posteskla: „Všechno bych dala, všechno udělala, jen kdybych získala peníze na živobytí. Tátovi bych přilepšila a brzy by se uzdravil.“
Postesknutí zaslechl čert. Už dávno měl políčeno na Mariinu dušičku, čekal jen na vhodnou chvíli. Proměnil se ve šviháka v zelené kamizole a vysokých naleštěných botách. Na hlavě měl myslivecký klobouk a po boku na řemeni lovecký zárazák. Pohlédl na Marii ostřížím zrakem a řekl: „Peněz se ti zachtělo. Máš je mít! Ale něco za něco.“ Vyndal z kapsy kamizoly váček a zlaťáky hlasitě zacinkal. Marie se probrala ze zadumání, vyskočila a natáhla ruku po váčku s obsahem vyvolávajícím v ní ty nejneskutečnější představy a přání.
Myslivec však ruku s váčkem odtáhl a přísně řekl: „Neslyšelas? Něco za něco!“
„Co byste chtěl?“ zeptala se Marie nesměle, „nic nemám. Vyšiji vám krásný šátek nebo košili.“
„Trochu málo za tolik zlaťáků,“ ušklíbl se myslivec, „ale mám tu s sebou lísteček z pergamenu. Když jej podepíšeš, je váček i se zlaťáky tvůj.“
Marie zaváhala. Nakonec vyhrkla: „Nemám čím se podepsat!“
Myslivec okamžitě podal Marii husí brk a přitom ji úmyslně škrábl do ruky, až vytrysklo několik kapek krve. Namočil do nich brko a Marie celá zmámená pergamen podepsala. Husí brk se v její ruce proměnil ve váček se zlaťáky. Před ní místo myslivce stál ďábel a vítězně se smál: „Zase je jedna duše má. Dělej co dělej, mně neujdeš. Až uplyne tvůj čas, přijdu si pro tebe!“
Zablýsklo se, zahřmělo, a když se sirný oblak rozplynul, stála tu Marie strnulá hrůzou sama. Poznala, že se upsala čertu. Klesla na kolena, plačíc volala svou dávno zemřelou matku s prosbou o pomoc a nakonec vysílena zoufalstvím usnula. Ve snu se jí zjevila líbezná paní v bělostném rouchu, z něhož se linula jemná vůně. Sklonila se ke spící Marii a tiše zašeptala: „Volala jsi maminku. Slyšela tě. Ale nemůže přijít, a tak prosila, abych ti pomohla. Jen z lásky k otci jsi ďáblu podlehla, a proto tě z jeho moci vysvobodím.“
Ďábel nezahálel. Už také stál znovu u Marie a posměšně se díval na bělostnou paní. „Ty mi chceš vyrvat mou ovečku?“ chechtal se povýšeně, „jen se na sebe podívej! Co proti mně zmůžeš?“
„Zmohu!“ odhodlaně odpověděla dobrá paní, „čistá síla vždy přemůže sílu nečistou!“
„Dobrá, pustíme se tedy do zápasu,“ navrhl ďábel, „kdo z nás dvou do prvního kohoutího zakokrhání navrší vyšší horu, tomu bude Marie náležet.“ Byl přesvědčen, že jemné ruce hrubou práci nezvládnou a Marie bude stejně jeho.
Přepočítal se. Drobné víly dokázaly vyvinout pro dobrou věc a Mariinu záchranu takovou sílu, jakou by nikdy nečekal. Jedny dobývaly balvany na Ždánidlech, jiné na Antýglu, Přilbě a Jánské hoře, další si je podávaly a kámen za kamenem padal na určené místo.
Pekelná cháska se snažila, seč mohla. Sbírala kamení, kde se dalo a rychle vršila svou horu. Když v okolí kámen docházel, lítali čerti až na Javornou, na Ostrý a Špičák, kde svými pařáty rvali ohromné balvany, až po nich zůstávaly velké jámy.
Začalo svítat a od Zátoně zaznělo kykyryký, kykyryký. Rázem vše ustalo a kameny, které ještě měly dostihnout svůj cíl, vypadly všem z rukou a rozsety po Šumavě jsou dodnes svědky nebývalého zápolení. Víly i čerti byli pojednou pryč. U Marie opět stála líbezná paní a ďábel. Jediný pohled stačil určit vítěze. Ďábel zaklel a s rachotem se propadl do země. Prohru nečekal, ale prohrál – jeho hora byla nižší.
Paní se usmála, tiše se sklonila k Marii a něco jí vložila do ruky. Jemný dotek dívku probral ze spánku. Nejprve nevěděla, kde je. Vždyť ještě před chvílí viděla dva malé kopečky a teď nebetyčné hory. A co má v rukou? Místo usmoleného a peklem páchnoucího váčku má váček bělostný a jemně vonící. Takovou vůni přece cítila ve snu. Podívala se do druhé ruky. V malém kelímku byla vonná mast.
„Pro tatínka!“ vykřikla, „dárek dobré paní ho jistě brzy uzdraví.“
Vyskočila a běžela domů. Otec ji už starostlivě vyhlížel. Její vyprávění nebralo konce. Plná radosti povídala páté přes deváté, že otec nechápal, o čem vlastně mluví. Teprve, když ji uklidnil, porozuměl, co se dceři vlastně přihodilo.
A mast? Ta vskutku starého dřevaře brzy vyléčila. Znovu začal pracovat v lese a Marie šila a vyšívala. Znovu putoval grošík ke grošíku, až si mohli koupit malé hospodářství. Marie se vdala a táta dřevař šel na výměnek.
Dávno už po nich není památky. Souboj o Marii však dosud připomíná rozložitý Boubín i čertovský Bobík.
POZDRAVY DOMŮ DO ŠUMAVY
Jestli je New York velké jablko, tak Šumava je pecka
písmenko na druhou utváří zralost slov a velká znalost není kecka
šumavské vesničky a obydlí plné lidí zvyklých na hory
velká krása snadné „Highlanderky“ se šumavským kořením a s kořeny jak já, co nebyl Gregory
Peck a Audrey Hepburn na plátnech v jedné římské epizodce
máte super šance bez auta bez mopedu proplétat se jenom v roli chodce
šumavský šmrnc Vás činí nevšední mezi tolika ženami
šumavský smysl pro módu snad opepří galantnost, snad přispěje s vírami…
snad…