EUSEBIO DA SILVA FERREIRA

☼   25.1.1942    LOURENCO MARQUES, MOSAMBIK       ۞    5.1.2014 ČERNÝ PANTER  RAKVÍN   

Dřevěná tribuna skromného fotbalového stadiónu neskýtala mnoho pohodlí, ale její střecha aspoň ochránila před palčivým žárem slunce. Diváci v hledišti propukali co chvíli v jásot, jejich fotbalisté vedli v mistrovském zápase o tři góly. Jen štíhlý „dobrák od kosti“ v elegantním světlém obleku a s úzkým knírkem pozoroval utkání klidně, o to pozorněji sledoval mladíčka v útoku místního Sportingu. FC Sporting Lourenco Marques se ten klub úřednicky jmenoval pro veřejnost. Útočník s čokoládovou rasou ho zaujal a bavil nejen pěkným třetím gólem, ale hlavně tím, jak lehce a s přehledem se pohyboval po prašném hřišti, jak ho balón poslouchal, jak u něho byl vždy dřív než jeho protihráči. Znovu se pěkně uvolnil, napřáhl a střela z jeho pravačky jen o fous minula soupeřovu branku.

„Jak se jmenuje  ten mladej, co teďka vypálil?“ zeptal se muž s knírkem svého souseda na tribuně.

„To je přece Eusebio,“ zněla odpověď, v níž se ozýval podiv nad tím, že někdo tady Eusebia doposavad nezná…

Ale bylo to pochopitelné. Ten štíhlý elegantní muž ve světlém obleku byl v Lourenco Marquesu cizincem. Přijel sem do Mosambiku jen na skok, na východní pobřeží Afriky, až z daleké Evropy. Přesněji řečeno z Lisboa, Portugal. Přijel za obchodem, ale protože byl náruživým fandou Benfici a vůbec fotbalu, vypravil se na fotbalové utkání i v Mosambiku. Ostatně v té době cestovalo do Lourenca Marques mnoho Portugalců, úředníků a poručnických obchodníků, Mosambik byl tehdy ještě pořád portugalskou kolonií.

Portugalsko nehrálo až do šedesátých let ve světovém ani evropském fotbale první housle. Stále zůstávalo skryto ve stínu svého souseda z Pyrenejí, Španělska. Až koncem padesátých let se začalo víc mluvit o Benfice Lisboa. „Orlové“, jak se říkalo fotbalistům Benfici, protože měli orla ve znaku, rozpínali křidélka k rozletu. Jejich branku hájil vysoký a mrštný Costa Pereira, ve středu obrany čelil jako skála soupeřovým útokům Germano, urostlý fotbalista s mohutným černým plnovousem, ale vůbec největší chloubou lisabonského mužstva byla útočná pětka Augusto, Santana, Aguas, Coluna, Simmœs. Tato jména evropským fanouškům do té doby ještě mnoho neříkala, ale brzy se měla rozletět nejen po našem kontinentu, ale i do Latinské Ameriky.

Benfica měla spadeno na mistrovský titul a tak nebylo divu, že se na její tréninky chodily koukat dva až tři tisíce diváků. Po jednom z nich přišel do šatny správce, předal trenérovi vizitku a oznámil mu, že by s ním rád něco projednala nějaká návštěva. Trenérem byl Bela Guttman, starší zkušeňák, který s fotbalem procestoval celý svět. Ovládal šest jazyků a trenérské řemeslo znal ze všech stran. Jméno na vizitce mu nic neříkalo, ale občas rád vyslechl názor některého fanouška. „Zaveďte ho do mé kanceláře, to jsem zvědav, co nám z něj vypadne,“ řekl správci.

„Pane Guttmane, vrátil jsem se před týdnem z Mosambiku,“ řekl návštěvník s knírkem, když se představil. „Viděl jsem tam v několika zápasech osmnáctiletého chlapce, který mi učaroval. Netvrdím, že je to hotový fotbalista pro Benficu, ale má ohromný talent…“

Bela Guttman se netvářil nikterak nadšeně. Do Evropy přicestovalo z Afriky už několik „také dost zázračných“ fotbalistů, kteří pak nemohli hrát ani za druholigové mužstvo. Ale na druhé straně: Santana a Coluna také pocházejí z Afriky. Co kdyby…

Trenér Guttman si na lístek napsal jméno Eusebio da Silva Ferreira, Sporting Lourenco Marques a poděkoval mu za návštěvu a za reference.

O měsíc později odletěl do Lourenca Marques jeden z místopředsedů Benfici doprovázený trenérem juniorského mužstva. V hlavní metropoli Mosambiku pozorovali Eusebia dvakrát při zápasech Sportingu. Přesvědčili se, že zprávy o mladém Černém Panterovi vážně nelžou. Zatímco trenér juniorského mužstva Benfici vysedával na tribuně i při tréninku Sportingu a měl příležitost posuzovat Eusebiovu mrštnost, obratnost a cit pro míč, místopředseda nenápadně zjišťoval, z jakých poměrů chlapec vzešel, zda vůbec bude možné přestup uskutečnit.

A pak začal jednat. Nejprve zašel za paní Ferreirovou, Eusebiovou maminkou, a řekl jí, že chlapec je velikánský talent, že by z něho mohl být zanedlouho slavný fotbalista, ale pochopitelně ne tady v Mosambiku, musel by do Evropy. Samozřejmě by z toho plynuly jisté výhody i pro ni, zdůraznil a vytáhl z kapsy šekovou hovořící knížku. Paní Ferreirová nechtěla o ničem podobném ani slyšet. Těžko vychovávala své čtyři syny, manžel jí zemřel, když bylo Eusebiovi pět let. A teď, když se jí stal oporou, by měl odejít do Evropy zkoušet své štěstí?

Místopředseda Benfici tedy zkusil jinou fintu. Po jednom tréninku počkal na Eusebia. Řekl mu, že Benfika Lisboa by o něj měla zájem a líčil mu jeho budoucnost v těch nejzářivějších barvách: „Hrál byste s vynikajícími spoluhráči, na obrovských stadiónech před zaplněnými tribunami. Jezdil byste po světě, bydlel v nejpřepychovějších hotelech, měl byste spousty peněz, za pár měsíců byste si mohl koupit auto…“

Copak dovedl osmnáctiletý kluk, který miluje fotbal, odolat takovým lákadlům?

Paní Ferreirová se o synka strachovala. Kdyby aspoň ta Evropa nebyla tolik z ruky. Eusebio ji vytrvale přemlouval. Bude hrát proti nejlepším fotbalistům na světě, bude slavný, budou o něm psát v novinách palcovými titulky, bude boháč, bude jí posílat peníze, hodně peněz.

Nadšení, které zářilo ze synových zraků, paní Ferreirovou nakonec dá se říct přesvědčilo k souhlasu. Váhavě svolila. Eusebio da Silva Ferreira odletěl na zkušenou do Portugalska.

Tím však nebyl přestup ještě zdaleka vyřízen. Sporting Lourenco Marques byl chudý klub a za sumu, kterou Benfica za Eusebia nabídla, by s přestupem rád souhlasil. Vázaly ho však určité závazky k jeho portugalskému jmenovci Sportingu Lisboa. Ten měl jakési předkupní právo na hráče Sportingu Lourenco Marques. A Sporting Lisboa byl největším rivalem Benfici v Portugalsku. Bylo nabíledni, že jednání o přestupu bude nějaký čas trvat.

Vedení Benfici tehdy udělalo důmyslný tah: uklidili Eusebia do ústraní, do malého letoviska na jižním pobřeží Portugalska, aby jednání o přestupu nevzbudilo moc velké emoce. Mladý fotbalista tím byl zklamaný. Nedařilo se mu u moře špatně. Bydlel v malém penziónu, jeho majitelka se o něho starala jako o vlastního, od trenéra dostal individuální tréninkový plán, ale fotbal si mohl zahrát jen s místními dorostenci na pláži.

Začalo se mu stýskat po matce, po sourozencích, po přátelích z Lourenca Marques. Hlavně však chtěl hrát fotbal před vyprodanými stadióny, jak mu slibovali. Místo toho musel jen čekat a trénovat sám.

Jednání trvalo sedm měsíců. Teprve když bylo vše podepsáno, přivezli konečně Eusebia do Lisboa. Novináři z dlouhé přestupové tahanice usoudili, že jde o mimořádného fotbalistu a Eusebiovy fotografie s patřičným doplňkovým textem se tiskly ve všech portugalských periodikách. Na první trénink nové posily Benfici se přišlo podívat deset tisíc diváků.

Právě to si trenér Guttman nepřál. Na první pohled poznal, že Eusebio má velký talent, ale viděl také, že mu ještě ledacos schází, aby byl velkým hráčem. Bál se taky, aby mu zájem fanoušků neublížil, aby se osmnáctiletému mladíkovi nezatočila hlava.

Při tréninku věnoval Béla Guttman svému mladému svěřenci velkou pozornost, ale jinak bylo Eusebiovo místo v rezervě a na náhradnické lavici. Ostatně nebylo snadné najít mu místo v sestavě. Benfica kralovala v portugalské kopané a také v Poháru mistrů evropských zemí šla od vítězství k vítězství. Ani ve finále nenašla přemožitele: v Bernu porazila Barcelonu Tři:Dva.

Který trenér by měnil družstvo, jež vybojovalo Pohár mistrů!

Ale brzy přišel den, kdy se Béla Guttman přece jen k tomu odhodlal.

V červnu 1961, měsíc po vítězném finálovém utkání v Bernu, startovala Benfica Lisboa na mezinárodním turnaji v Paris. A nebyl to turnaj ledajaký. První den porazili „orlové“ bruselský Anderlecht, druhý den se střetli se slavným brazilským Santosem. Sněhobílý dres tohoto mužstva oblékal nekorunovaný král fotbalu Pelé a z mužstva mistrů světa tu hrál i záložník Zito a brankář Gilmar! Santos byl v té době nejlepším mužstvem Jižní Ameriky a jeho fotbalisté chtěli na pařížském stadionu Parc des Princes dokázat, že nejlepší fotbal se hraje v Brazílii. A dařilo se jim to. Portugalští borci unaveni namáhavou sezónou nestíhali jejich nasazené tempo s normálním dechem v plicích a v poločase už prohrávali 0:3. Hned po přestávce mužstvo Pelého vstřelilo další dva góly a Benfice hrozil debakl.

V té chvíli poslal trenér Guttman na hřiště Eusebia. „Hraj klidně, jako na tréninku. Nemáš tím co ztratit,“ vkládal mu do vínku dobrou radu nad zlato. A tohle devatenáctileté želízko v ohni s hustými kudrnatými čupřinami a čokoládovou pletí vběhlo nedočkavě na trávník, jako mladý býček do arény. Dostal dlouhou přihrávku od Germana, pěkně si ji zpracoval a mezi dvěma Brazilci prostrčil míč Colunovi. Vyhrál hlavičkový souboj se Zitem a poslal kolmý pas dopředu Augustovi. Cítil, že hraje dobře, běhalo se mu lehce, míč ho poslechl, jak chtěl, zapomněl úplně, že má za soupeře Pelého a další slavné Brazilce, že ho sleduje se zatajeným dechem čtyřicet tisíc Pařížanů.

Brazilci ukolébaní pětigólovým náskokem a snad i unavení dosavadním tempem trochu odpočívali a trpěli. To byla příležitost pro Benficu a pro Eusebia. Augusto unikl po pravém křídle až k brankové lajně a poslal přihrávku zpět do pole. Eusebio nabíhal přímo proti balónu. Opřel se do něho plnou silou a byla to rána jako z kanónu. Takovou by ani bebíčko prolhané Kopal nemohl dát, neboť by se strachy skácel, lidově podělal před 40 000 očí.  Gilmar letěl vzduchem k tyči, ale v tom okamžiku už míč napínal síť. Za chvíli devatenáctiletý fotbalista s pružným krokem pardála prošel brazilskou ochranou a zasvištěl jak uragán proti Gilmarovi podruhé. Ani to nebylo ještě jeho závěrečné slovo. Několik minut před koncem vstřelil Santosu třetí pozdravnou branku.

Tři góly během dvaceti minut, ani nemrkneš. Pařížské noviny druhý den psaly o mladém kanonýrském rozdávači víc než o Pelém. Jméno Eusebio se rozlítlo do světa samo.

Tak začala skvělá kariéra Eusebia da Silvy Ferreiry, fotbalisty, kterého v šedesátých letech obdivoval celý svět. Od pařížského zápasu měl své místo v útoku Benfici jisté. Nechyběl ani v jediném střetnutí Benfici v dalším výnosném ročníku Pohárů mistrů. V prvním kole měl portugalský mistr volný los, ve druhém zdolal Austrii Wien, rozdrtil FC Nürnberg jako provařené špagety… v semifinále porazil londýnský Tottenham Hotspur. Pak přišlo s napětím očekávané finále: v Amsterdamu nastoupila Benfica proti Realu Madrid.

Vyprodaný stadión i milióny diváků u televizorů se staly svědky nádherného dramatického utkání, nečekaně bohatého na góly. Real vynesl své trumfy v nástupu. Puskasova levačka trefila dvakrát přesně k tyči. Benfica oplácela. Aguas překonal brankáře Realu poprvé, Cavem vyrovnal. Puskas do poločasu znovu získal španělskému mistru vedení. Tím však vystřílel všechnu munici madridského celku. Druhý poločas patřil už mladší Benfice. Coluna šlehoun svou šlehou z třiceti metrů vyrovnal skóre a pak dvakrát přišel ke slovu akční principál Eusebio. Bezpečně proměnil penaltu, poté prudkým halfvolejem zpečetil vítězství Benfici. Cenný stříbrný pohár se už podruhé my víme díky komu stěhoval do Lisboa.

Benfica Lisboa byla v té době skutečně nejlepším mužstvem Evropy a Eusebio největší hvězdou Benfici. V krátké době se stal miláčkem nejen Lisabonu, ale i celého Portugalska. Od evropských novinářů dostával přezdívky Černá perla, Evropský pan Pelé, Černý pardál a tak dále. Byl to opravdu neochvějný král v útoku. Měl v sobě rychlost a výbušnost černých sprinterů, techniku brazilských míčových žonglérů a navíc i výtečně střílel. Nepotřeboval k vystřelení dlouhý nápřah, stačil mu jen krátký překvapivý švih nohou – a tvrdá střela skončila v síti dřív, než polekaný brankář stihl vůbec zareagovat.

Ostatně o Eusebiově fotbalovém fórku v umění a umění s fígly se mohli dvakrát na vlastní oči přesvědčit i naši praotcové Čechové. Na jaře 1963 se ve čtvrtfinále Poháru mistrů utkala Benfica s pražskou Duklou. V Lisabonu Dukla prohrála 1:2, pražská odveta skončila remízou bez branek. Eusebio v těchto utkáních vyšel střelecky naprázdno, střežil ho tehdy skvěle Svatopluk Pluskal, ale přesto zcela zaplněnému strahovskému kolbišti na stadiónu dokázal, že je opravdu skvělým hráčem. A o dva roky později ho přivítala Bratislava. Tam se hrála kvalifikace na mistrovství světa 1966. Eusebio v reprezentačním dresu Portugalska dokazoval, že po evropských fotbalových trávnících běhá jen málo tak nebezpečných útočníků jako je on. Celý zápas znepokojoval celou naši obranu, dva naši zadáci mu museli věnovat obezřetnost s očima na šťopkách, ale nakonec jim prchnul k bráně. Eusebio vstřelil jediný gól utkání a prakticky rozhodl o tom, že do Anglie jeli zaúřadovat solidně Portugalci.

Na konci roku 1965 ho evropští fotbaloví novináři zvolili nejlepším fotbalistou Evropy. Nejúspěšnější rok ho teprve čekal.

Na mistrovství světa v Anglii nemělo Portugalsko lehkou roli. Bylo vylosováno do nejsvízelnější party – k obhájci titulu Brazílii, tehdy výbornému drsnému Maďarsku a stále se lepšícímu Bulharsku. Útoc od Benfici v čele s Eusebiem dělal však i v reprezentačním dresu Portugalska divy jako fakír, nikoli jako fucker. Všem svým soupeřům ve skupině nasázel po třech brankách a do čtvrtfinále postoupil bez ztráty bodu. Eusebio zářil především v zápase s Brazílií. „Černý panter – pan té er – z Mosambiku zcela zastínil Pelého a dvěma góly poslal dvojnásobné mistry světa nově jako bábovky domů,“ napsaly jedny gentlemansky vytlemené anglické noviny.

Ten pravý střelecký koncert v podání čtyřiadvacetiletého Eusebia se konal v Liverpoolu ve čtvrtfinálovém utkání Portugalsko – světe boj se: Severní Korea. Zdánlivě snadná šachovnicová záležitost. Fotbalisté ze zlého přihlouplého teamu Severní Koreje se sice ve skupině postarali o prvořadou senzaci, když rozdrtili Itálii se všemi jejími hvězdami, ale nikdo nepředpokládal, že by svůj husarský kousek mohli opakovat ještě jednou ve čtvrtfinále. Leč i v Liverpoolu se schylovalo k senzaci.

Rychlí, pružní, obětaví nebo pod postrachem hrůzostrašné odvety naočkovaní korejští fotbalisté začali proti Portugalsku bez respektu a v pětadvacáté minutce vedli 3:0! Nad Portugalskem to bylo dost zádumčivě psychologicky zamračeno, ani trochu naděje se jim nedařilo vyhecovat. Jenže v těch chvílích vzal osud do svých rukou fénixově odhodlaný čarodějík Eusebio. Sólovým únikem prošel korejskou obranou a přesnou střelou do šibenice vzkřísil naděje Evropy a Portugalska. Do poločasu vstřelil ještě druhý gól a po přestávce dokázal naúčtovat další dva nepříteli. Před koncem pak Augusto z jeho přihrávky zpečetil vítězství portugalského mužstva pátou brankou.

Eusebio se stal hrdinou zápasu, ale obdiv sklízeli i fotbalisté strašně vychovávané Severní Koreje. Sunday Express o zápase tiskl černé na bílém: „Neznámí fotbalisté Dálného východu ukázali fotbalovému světu takřka už svoji výhodu. V okamžiku své vycházející slávy však zapomenuli na jedno: na trefujícího se černého strejčka PŘÍHODU s ohněm V SRDCI (no jo) a obrovskou silou v kopačkách. Na Eusebia.“

Jen v semifinále proti domácím Angličanům se portugalský útok nemohl dostatečně prosadit. Eusebio se však i v tomto utkání ukázal být prospěšným na listině střelců. Pár minut před koncem, když vedla Anglie symfonicky 2:0, snížil brankou z pokutového kopu. Jedním gólem Jašinovi v utkání o třetí místo pomohl svému celku k bronzovým medailím, což byl největší úspěch portugalského fotbalu na světových šampionátech. S devíti góly se Eusebio stal zároveň nejlepším střelcem mistrovství světa 1966.

Téměř deset let se Benfica držela a udržela na výsluní evropského fotbalu. Pětkrát hrála ve finále Pohárů mistrů, dvakrát ho vyhrála. Ještě v roce 1968 měla vysoce ceněný pohár na dosah ruky. Její finálové utkání s Manchesterem UNITED (v jednotě je kuráž a v kuráži je síla) skončilo v normálním hracím čase nerozhodnuto 1:1. V prodloužení však Manchesterští kujóni strhli vítězství na svou stranu.

A to byl vlastně poslední grandiózní úspěch tohoto slavného lisabonského mužstva. Jeden z nejslavnějších evropských teamů šedesátých let pozvolna senilněl. Coluna, Augusto a mnozí další se s fotbalovou kariérou rozloučili a Benfica za ně nemohla najít hned ani déle plnohodnotnou náhradu. Eusebio zůstal sám v mužstvu, ve kterém nenašel rovnocenné cool spoluhráče. V té době měly o něho zájem mnohé přední evropské cluby, Benfica však odmítala slušně svou hvězdu pustit jiným ku prospěchu. Pak přišel milánský Inter s takovou kulatou nabídkou, že se zdálo, že jí žádný club na světě racionálně neodolá. Vedení Benfici ji dlouze zvažovalo, několikrát zasedalo dlouho přes noc a nakonec se shodlo s předsedou, který řekl: „Víte co, Eusebio patří Benfice, jak bychom vysvětlili našim fanouškům, že ho prodáváme.“

Eusebia takové rozhodnutí rozezlilo. Chtěl duchaplně přestoupit do Itálie. Inter sliboval takové fantastické podmínky, jaké neměl v Lisboa ani v dobách největší slávy. Taky se nechtěl ještě vytrácet z přední scény evropského fotbalu. Nějaký čas trucoval, a i když se později umoudřil, netrénoval už nikdy tak poctivě chtivě a cílevědomě jako dřív. Jeho hvězda zvolna bledla, ačkoliv ještě řadu sezón se mohla vyjímat. V závěru své fotbalové dráhy se ještě dostal do rozporu s dodržováním živin vs. životosprávy a to konec jeho kariéry ještě víc přivolalo haló…

Benfica ho však nenechala padnout. Postarala se o něho i v pozdějších letech. Eusebio dál byl zaměstnán u dění tohoto velkého klubu, ať už jako trenér mládeže, vyhledavač talentů nebo asistent trenéra prvního mužstva. A čas od času nechyběl v kopačkách V KOPAČKÁCH… na evropských hřištích při benefičních utkáních slavných pompézních postav fotbalové historie.