ERSKINE PRESTON CALDWELL

☼   17.12.1903   WHITE DAK, MORELAND      ۞   11.4.1987   PARADISE VALLEY, ARIZONA, USA

Hašek žijící a tvořící ve stejné době praví ústy svého hrdiny, překládaného do spousty světových jazyků: „Já mám rád, když je někdo přímo vodněkaď.“ Tato slova, jejichž hloubku třeba pečlivě zvážit a domyslet a procítit beze zbytku a bez koketérie s laciným vtipkováním, lze vztáhnout na kohokoli. V malířství i v hudbě; sochařství, architektuře i literatuře. Beze zbytku platí pro rodáka ze státu Georgia – Erskina Prestona Caldwella.

„Tom Denny odstrčil velkej flák masa, aby si udělal místo, a natáhl se na špalek. Chtělo se mu ležet na zádech a odpočívat. Špalek, to bylo v řeznickém krámě jediné místo, kde se člověk dovedl pohodlně natáhnout, a Tom si prostě musel jednou za čas dát pohov. Mohl si opřít jednu nohu o konec špalku, druhou přes ni narafičit, pod hlavu si dát kus zadního hovězího od dobře pasené krávy a udělat si tak docela solidní pohodlí. Maso bylo pěkně studené, zrovna přišlo upravené z ledárny. Tom si teda pohodlíčko udělal. Chtěl si trochu odpočinout, a tak mu na to poležení musel stačit i špalek. Boty shodil na zem, aby mohl svobodně hýbat prsty v ponožce.“

Už první odstavec z povídky V sobotu odpoledne (ze stejnojmenného sborníku) vyjadřuje perfektně celou vnitřní strukturu Caldwellovy prózy. Napětí zde osciluje mezi jednotlivými detaily. Ostře viděnými a s matematickou kulturou kulantně popsanými. Nemůže se povědět jenom „hovězí maso“, ale jde do naprosté konkrétnosti a hovoří se o „kusu zadního hovězího od dobře pasené krávy“. Ve zdánlivě statickém obrázku, který nemá daleko k žánru, a kdyby tak neprostoupil pachy člověčími i živočišnými, kdyby nebyl až natolik konkrétní, až po ty prsty, kterými se chce v ponožkách volně hýbat až po ono maso, které právě dorazilo upravené z ledárny, sklouzl by do idyly. Milá Miládko Marešová, Ty to umíš pokreslit. Právě v tomto ostrém snímku, momentce, ať je na první zdání jakkoli dost možná statická, je už ztajeno dráma. Neboť Caldwell je velký mág Velkého Očekávání. Vezměme si úvodní scénu Caldwellovy prvotiny Tabáková stezka (Tobacco Road) z roku 1932. Nezapomenutelnou scénu, kdy hlavní hrdina táhne pytel vodnice pro své vyhládlé děti a před domem u tabákové cesty na něho číhají jeho tchán s rodinou, aby ho připravili o vodnici, koupenou za poslední půldollar.

I tam je statika.

Popis dráma.

Naprostý nedostatek akce, která se náhle, jako bys kouzelným proutkem mávl na znamení, změní ve furioso příběhu. Caldwell mistrovsky ovládá kompozici ve smyslu střídání pasáží, v nichž se skryje příběh. Je odveden, do postranního koryta podrobného líčení, v němž je pečlivě vypozorováno chvění, napětí, které je ve věcech a pod nimi, v rozestavení figur, v rázu a stavu krajiny. Přitom Caldwell je dalek imprese pro nafintěné lechtivé či choulostivé dámy velkoměst. Na první pohled objektivní, trochu nadřazený, neúprosný pozorovatel. Teprve čteš-li pozorněji, začneš-li chápat vnitřní fakturu jeho próz, dobudeš-li na sobě a v sobě souznění s básníkem, spatříš podivuhodnou věc: ten chladný Caldwell není nezaujatý svědek, ale vášnivý účastník. Nestraní slovem, ale postojem. Caldwell patří k těm vzácným autorům, kteří se neangažují v literatuře, ale literaturou, což je prostě evidentní rozdíl.

Kolikrát se jen o Caldwellovi napsalo, tolikrát se podotýkalo, jasně, on je Jižan. Nebo dokonce „typický Jižánek“. Rodák z Georgie, člověk nesmírné citlivosti, nervnosti, která současně posiluje i stravuje. Jenže „jižanství“, chceme-li je považovat za kategorii sociální, ekonomickou a dokonce politickou, se svým konzervatismem, rasismem, předsudky všeho druhu, mohlo být hozenou rukavicí, výzvou něco změnit k lepšímu hozenou Caldwellově intelektu a sensitivitě. Nikoli předmětem jeho vyznání víry. Jeho pohledu na společnost a jednotlivé lidi, na les i na jeden strom.

VÝHRA JEDNOU RANOU, SMĚJTE SE

Ještě Caldwellovi není třicet let. Lépe řečeno, chybí mu jediný rok do třicítky. Píše se rok 1932 a zemí zmítá krize, jaká nikdy předtím a nikdy potom Spojené státy americké nepostihla. Potenciál země je přímo úměrný potenciálu KATASTROFY, která ji stihla. V té době má Erskine Preston Caldwell za sebou několik povídek a napíše nevelkou novelu pod názvem Tabáková stezka. Sotva knížka tenká jako trní spatří nahatě své světlo světa, je z toho událost hodná mistra slovní akrobacie nebo pružných kombinací. Jedni Caldwellovi mohou přijít na jméno i na chuť a tak autora ihned vynášejí na americká literární nebesa. Uprazdňují mu na americkém Parnasu místo hned po boku Twainově a O´Henryho. Jenže Spojené státy americké, ať jakkoli volnomyšlenkářské a jakkoli ochotné dopřát sluchu i hlasům, které vyprávějí příběhy všelijaké, toliko ne seriózní, mají rovněž své zapřisáhlé svatoušky, pokrytce; své inkvizitory a lidi tíhnoucí k podezřelému fanatismu jako k těm potvorám schovaným v krysí organizaci KKK, pro které je každý projev tvůrčího ducha prostě jen hanbou a ohavným dráždidlem z nejhorších.

A právě tito lidé se vrhnou na mladého spisovatele. Proč? Jeho kniha je obscénní. Nevhodná vůbec být volně přístupnou pro amerického čtenáře – tady tlumeně zazní výraz EXPLICIT CONTENT, který se má plnou měrou a v plné síle rozezvučet za časů trapného senátora McCarthyho na konci čtyřicátých a počátku padesátých let 20. století –, je to kniha výrazně neamerická. Ba co víc, tahle je nesmírně protiamerická. Žádají si autorovu hlavu, a když ji nemohou dostat prostřednictvím žádného trestního soudu, pak alespoň žádají „estetickou popravu a likvidaci“ ven z knižního trhu.

Ovšem jako měl své nepřátele, nebyl Caldwell prost ani příznivců, přátel, lidí znalých literatury, kteří rázem rozpoznali v debutantovi vyzrálého velkého baviče.

Hemingway se v té době ještě nevyšplhal na Olymp, ještě si musel počkat dobrých dvacet let, než se jeho jménem bude bravurně zaklínat celé jedno spisovatelské pokolení; Steinbeck, pravda, mistrovsky zobrazil krizi; byl zde Faulkner, který Jihu a „jižanství“ dával podobu, v níž se mystika mísila s karikaturou v naprosto neslýchané směsici. Mezi trojicí mistrů americké prózy nebyl Caldwell, abychom tak řekli, kandidát na „bramborovou medaili“. Byl svůj. Jo, byl vždycky čistého ražení, i když se odlišoval od „hvězdné trojice“ americké prózy stejně, jako se lišil Faulkner od Hemingwaye a ten měl málo co společného se Steinbeckem. Velký nástup americké prózy souvisel v globálním měřítku s tím, čeho dosáhla ruská klasika. Hemingway nikdy nepopíral, že se „učil psát od Rusů“, zejména od Lva Tolstoje. Jasně poznamenal, že v „devatenáctém století je nechali trochu vypovídat, a stálo to za pozornost“. Fantastická a fanatická náchylnost k závratně přesné optice. Žádný optický klam nebude dovolen. K jasnému a strohému, až chirurgicky sterilnímu vidění nepovedeného světa, jisté vedení řezu, který má namířeno pod povrch věcí, hledaje hýbatele událostí, je jasně spřízněn s duší Lva Nikolajeviče Tolstoje. Ostatně, nalistujte si v Zelených pahorcích afrických, co o něm prohlašuje Hemingway.

Tedy nástup nové americké prózy byl silný a monumentální nikoli v tom, že se její tvůrci shodovali a podobali, ale naopak v tom, že se lišili, jak a čím se lišili.

To se plně vztahuje na Caldwella. Tabáková stezka znamenala explozivní dávku extáze, strašlivý poryv estetické vichřice, která si slovy Petra Vichnara při komentování hokejových utkání nebere servítky. Neohlíží se napravo, nalevo, ale jde za svou vnitřní pravdou, a proto nachází pravdu společenskou, společensky přijatelnou. Tento výbuch neměl doznít jen tak obyčejně. Lehce a bez následků a důsledků. Jako mondénní výkřik módy, která se okouká a odloží do estetického šatníku s tím, že se možná někdy k něčemu ještě šikne.

Bylo to jinak.

Naštěstí pro literaturu.

Naštěstí pro samotného Caldwella.

Tabákové stezky si všimli manažeři a skauti talentovaných občanů na Broadwayi, kde ve třicátých letech seděli nejvyšší autority divadelního prkenného světa. Ti vážili, a vážili na lékárnických historických Klatovských vážkách, protože v sázce bylo bytí a nebytí. Zbohatnutí nebo propad do Macochy intelektuální i hmotné žebroty. Když Caldwellovu knihu tehdy zkoumali na váze, neshledali ji snadnou a poručili Jacku Kirklandovi, aby ji výrazněji zdramatizoval.

Jack Kirkland dokázal, že dostane-li silný příběh s dobře postavenými figurami, dokáže je v překvapivě vyostřené zkratce přenést na jeviště a vdechnout jim život hodný bestselleru. Dramatizace Jacka Kirklanda byla úspěšná, i z hledisek přísně estetických a populárně komerčních.

Sedm dlouhých let. Sedm otravně dlouhých, přemrštěně dlouhých sezón vydržela neotravná Tabáková stezka na nejzhýčkanější ze všech světových scén, před nejvybíravějším (to ještě neznamená nutně také nejvzdělanějším a nejchápavějším) publikem oděném s radostí do posledních výkřiků módy. Kdo chtěl mít svůj podíl senzace senzační sen začni, a těch tu byla většina, měl ho mít. Kdo pátral po svěžím doušku skutečného dráma, přišel a byl dosyta obsloužen. Od Kirklandovy dramatizace Tabákové stezky vede přímé rovnítko (ty nechvalně prostopášné humusácké rochnítko!) ke Steinbeckově dramatizaci vlastní novely O myších (myšleno krysách) a lidech. Zde jsou položeny základy Tennessee Williamse, tady má své kořeny Arthur Miller, alespoň co se jeho Zlatých Hřebů Silvestrovského Večera týče.

Pro Caldwella měl úspěch Tabákové stezky, ano, byl jak divadelní, tak nakladatelský, pochopitelně svoji dohru. A povězme hned, že senzační dohru.

Máme ve zvyku s měšťáckým nafrněným pokrytectvím mlčet o obchodní stránce literatury. Nepovažujeme za dosti delikátní a příkladné hovořit o penězích, utržených honorářích a nakladatelských smlouvách. Ba navíc si myslíme, že podobnými řečičkami literaturu znesvěcujeme. Jenže spisovatelé žijí ve světě věcí, které se na trhu mění ve výhodné zabalené zboží. A nekrmí je ptáčkové nebeští, ale jsou naučeni nakupovat u Hokynáře Joe nebo v hypermarketu KMART jako každý laciný smart smrtelník. Caldwell potřeboval za něco schopně žít. A Tabáková stezka mu otevřela koneckonců dráhu k životu, který byl hmotně zaopatřen. Pro spisovatele to znamená mnoho pozitivního, zeptejte se na názor Viewegha. Ať se esteticky nedokrvené dušičky brání jakkoli tomuto tvrzení, nikam se neschovají před pravdou, že finanční nezávislost znamená pro autora, pro literáta i nezávislost duchovní a tvůrčí. Nemusí riskovat, že se „vypíše“ na serepetičkách, drobnostech vhodných pro patu toma, které mu opatřují prostředky k životu. Může svobodně rozhodovat, co a jak.

A Erskine Preston Caldwell rozhodoval s přehledem.

Aby mohl o Jihu psát, a o ničem jiném psát nechtěl a neuměl, musel Jih opustit. A odstěhoval se co nejdále. Zvolil si nejmenší z nynější padesátky států Unie, odlehlý státeček Maine, přitisknutý k oceánu, poměrně chudobný a zdobný. V té době ještě nezaneřáděný průmyslovým sajrajtem. Severský stát ráj na této plošince, přilehlý ke kanadskému hraničnímu pásmu.

Erskine Preston Caldwell věděl, že malíř, má-li spatřit plně a do všech podrobností model, musí od něho kus odstoupit stranou, a že pro spisovatele pravidlo uměřené distance platí zrovna tak, jako pro výtvarníka. Toliko vnější podoba musí být jiná. Odstup se volí jinými prostředky a uskutečňuje odlišnými metodami. Proto ona stezka až do Maine.

Ale nešlo pouze o vzdálenost vyjádřitelnou v tisíci a jedné míly, která dělí liberální Sever od tradicionalistického, nesnášenlivého, lokálně patriotického Jihu. Erskine Preston Caldwell ujíždí před vlastním „jižanstvím“, aby o Jihu dovedl způsobně napsat. Už jsme si řekli, že nemohl psát o ničem jiném, chtěl-li psát pravdu. Pročpak? Odpověď je překvapivě jednoznačně účinná. Erskine Preston Caldwell nic jiného neznal. Dovedl popsat sobotní odpoledne v malém řeznictví, kam vejde vůdce tlupy lynčem, postrach celého okolí. Mohl uvažovat nad osudy obyvatel jižanského maloměsta v novele Městečko na dlani Estherville. To vše mu bylo umožněno. Víc však ani ťuk, chtěl-li zůstat velkým spisovatelem.

Útěk Erskina Prestona Caldwella má v sobě ještě jedno rozumové jádro. Lépe řečeno, jeho odjezd z Jihu do Maine má dvě stránky. Dvojí podobu. Je motivován dvojí potřebou. O jedné jsme hodili řeč. Caldwell „utíká“ před „jižanstvím“. A pak je tu ta druhá. Poněkud složitější, ještě jemněji psychologicky motivovaná.

Kdo byl Caldwell svou osobností a osobní skladbou symfonickou? Mladý muž, který se zpočátku těžce probíjel. Prošel málem nespočetné množství zaměstnání, jimiž si vydělával na univerzitní studia a chleba s arašídovým máslem. O prázdninách jezdil za výdělkem po celé Georgii tak důkladně, že ji znal do těch nejodlehlejších odlehlostí.

Ale…

Pak nastalo to veliké ALE…

Erskine Preston Caldwell měl toho koketování s pakárnou, kam nepatřil, už plné zuby. Práce bylo navíc čím dál méně, a proto se také čím dál hůř platila, provod co není prorok, by mohl vyprávět své.

Nechceš?

Nech bejt a marš o kus dál, upaluj svou stezkou.

Ne jeden, ne deset, ale sto, dvě stě, pět set a možná tisíc párů rukou čeká na mizivou naději, aby se chopilo toho, co se tobě nezdálo být teď a tady výhodné. A tak se Erskine Prestin Caldwell rozloučil nejen s dráhou výpomocné kvalifikované síly, ale také sběhl z univerzity a abychom si užili slov Karla Čapka „uchytil se u novin“. Psal svižně a výstižně. Měl dobré návyky a ještě lepší bystrý zrak. Ale noviny? „Stálo to tam za prd, takže zlomené hnáty u jednoho kolohnáta“. Místní senzace nevalné hodnoty. Klepy. Pavlačové politikaření v rámci jednoho státu nebo dokonce jednoho správního obvodu? To vám tě nebylo nic pro Erskina Prestona Caldwella.

Tak usedl a napsal Tabákovou stezku. Logika nás dovedla až na závěr. Nebo na začátek strhujícího proudu myšlenek? K výchozímu bodu? Dialektika platí vždy a všude. Konec a počátek se spojují v dialektické jednotě. Erskine Preston Caldwell, jak jsme si připomenuli, se doslova přes noc stává nejen autorem populárním, diskutovaným. Odmítaným stejně vášnivě a řevnivě jako přijímaným, ale také zámožným člověkem. Teď už se může věnovat klíďo píďo skvělé literatuře.

Jenže Erskine Preston Caldwell si uvědomuje své možnosti. A tento dar se dává zřídka. Dobývá těžce a za mnohá zklamání na sobě samém. Caldwell ví, že se stal profesionálním spisovatelem, žádným ořezávátkem pro strouhanou mrkvičku rouhačů. Cesta zpět neexistuje. Mosty jsou s def definitivní platností spáleny. Ale jeho zkušenosti? Toť tenounká a něžná vrstva mladistvých zážitků, pod něž se vrství další a další roky na pařezu kruhu života. Caldwell ví, že musí se svými zkušenostmi obezřetně nakládat. Opatrně hospodařit, když už, tak šetřit s nimi jako dobrý hospodář.

DALŠÍ KROKY PŘES DALŠÍ ÚRODNÉ ROKY

Caldwell patří k lidem, o nichž se říká, že se narodili v košilce. To znamená, že se mu podaří, na co šáhne, že je mu ušetřena trpná a útrpná stezka mnoha nadaných tvůrců, kteří se probíjeli trním skrze nepochopení, odmítání, všeobecně jednotvárnou jedovatou nechuť. Kdo, jako třeba Stendhal, nakonec usoudili, že budou pochopeni, až oni tu dávno přestanou dýchat éter a byli smířeni už s tím, že neokoštují vlastní slávy nádech.

Rok po Tabákové stezce píše Caldwell román Boží políčko (God´s Little Acre, 1933), který dosahuje závratného úspěchu. Bestseller u všímavých čtenářů. A tedy i u vydavatelů a jiných podnikavců. Kdyby Caldwell nenapsal než tyto dvě nevelké rozsahem stran, ale na krajní mez zhuštěné masterpieces, postačovalo by mu to na celoživotní blahobyt a posmrtnou slávu. Jenže tvůrce se liší nápadně od ratlíka rohna zbohatlíka, že neměří svůj úspěch či neúspěch (má-li vůbec takové kategorie na zřeteli) počtem vydání, přízní nebo nepřízní „kritiky“ ani tisíci či statisíci možná i melouny dolarových bankovek. Jeho trasu určuje nezávadný vnitřní kompas. Jeho úspěch, spokojenost či rozčarování nad tím, co se zrodilo na jeho psacím stole. Caldwell zdaleka nepověděl všechno, co chtěl. Píše jen úsporně. Hutným stylem, který na rozdíl od Hemingwaye není dán vůlí autorovou, ale samotnou povahou propírané látky, která je předmětem spisovatelova zájmu. Caldwellův styl, ať už vezmeme jeho brilantní povídky nebo na dlani známé Městečko Estherville (Place Called Estherville, 1949) nebo Tragický kus země (Tragic Ground, 1944) jsou zpracovány báječně s cizelérskou jemností. Jako šperk, kde se prolíná děj s retrospekcí, která však nemá v úmyslu brzdit, nýbrž dodat událostem blyštivé fasety, jež prohlubují vyprávění a nový smyslový a pojmový rozměr. Příkladů v tomto ohledu bychom vyhledali v Caldwellově slohu habaděj.

Erskine Preston Caldwell prožil dlouhý a úměrně plodivý život. Nikdy nazmar nepohazoval slůvka z huby na papír. Byl vyznavačem míry věcí, a když roku 1987 čtyřiaosmdesátiletý byl blízek smrti, neodešel do tunelu pouze veliký talentovaný humanista. Umělec zcela speciálních uměleckých i mravních KVALIT. S ním skončila celá velká epocha nejen amerického, ale i světového písemnictví. Epocha, která bude rajcovat a vyzývat nové tvůrce pro masterpiece, aby s ní sváděli za nových poměrů a z nových hledisek rozhovor o cílech a SMYSLU literatury a vedeného života.