Perly Bolka Polívky 

❁ Když je chlap potichu, přemýšlá. Když nic neříká ženská, je nasraná.

❁ Klaustrofóbia je strach z uzavřených prostorů. Například: Jdu do hospody a bojím sa, že je zavřené

❁ Fejsbúk je jak lednička. Chodíš tam každých 10 minut, aj když víš, že tam nic néni.

❁ Všecko sa dá vysvětlit. Bohužel né všeckým.

❁ Když ťa tvoji rodiče přistihnú při cigánění, podívaj sa jim hluboko do očí a chladnokrevně řekni: "Mikuláš, Ježíšek, čápi..."

❁ Bavíja sa dvě vlaštovky a jedna praví téj druhéj: "Bude chcat." "Jak to poznáš?"

"Lidi na nás čumíja."

❁ To, že ti neco nekdy nedojde, neni chyba Českéj pošty.

❁ Proč stvořil pánbu Evu? Aby mňél Vašek s kým zpívat.

❁ Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí světlo na konci tunelu. Realista vidí světla vlaku. Strojvedúcí vidí tři debily na kolejách.

❁ *Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní.*

❁ Život není zlý, to jen lidi jsou kurvy.

❁ Děvka… to je povolání. Kurva… to je nátura.

❁ Zkúšky sú jak ženské. Nemožete je udělat všecky a už vůbec ne napoprvé.

❁ Nikdo neni dokonalý, aj hovno má své muchy.

❁ *Život je krásný, ale člověk mosí byt pořáď trochu opitý.*

❁ Nevěřím ničemu, z čeho teče krév pět dní a neumře.

❁ Šak já to přeca nedělám pro sebe! Já to dělám pro prachy!

❁ Začínál sem z ničeho a většinu z toho pořád mám.

❁ Strana zelených je hromada lidí, keré spojuje enom obdiv k úspornéj žárovce.

❁ Tvářím sa, že pracuju, protože firma sa tváří, že ňa platí.

❁ Když majú manželé problémy, tak za to možú vždycky obě strany. Jak manželka, tak aj tchýňa.

❁ Jak to má kola nebo kozy, tak s tým budou brzo problémy.

Třeba jste si jak já dvakrát v životě udělali cestu na farmu Bolka Polívky kdysi za lepších časů?

:-))))))))))

JAKUB ARBES

☼     12.6.1840    PRAHA STARÝ ANDĚL V CUKU LETU        ۞   8.4.1914  PRAHA ÚJEZD únik

„Nechť o mně časem svým soudí kdokoli způsobem jakýmkoli, nechť mě podceňuje nebo přeceňuje, toliko jest jisto, že mi ani nejzarytější odpůrce nebude moci popříti smutné slávy syna, že náležím mezi evropské kuriozitky... Kdož medle v celé Evropě, nechť gauner nebo kriminálník sebebídnější, může o sobě s klidem prohlásit, že byl v poměrně krátké době roků asi stokrát vyslýchán, asi šedesátkrát obžalován z pronevěry morálky a asi padesátkrát (právoplatně?) odsouzen?“

To jsou slova nebo palby úctyhodné hlavy, jimiž Jakub Arbes uvádí své romaneto „Akrobati hýbati sami sebou ku prospěchu svému“, a která odpovídají pravdě. V rozpětí let 1868–73, kdy byl odpovědným redaktorem Národních listů, byl stálým hostem před soudem (tedy jako pan eso Arbes před arbitrážním poťouchlým zakomplexovaným líčením) pro politické hříchy, jichž se jeho listy údajně dopouštěly jako by se nechumelilo. Jednou byl dokonce souzen pro velezradu, protože ve své glose projevil tajemství nové nabité pušky, představte si. V té chvíli dokázal nejen statečnost, pohotovost a znalost právních předpisů a zákonů pokroucených jako samotné paragrafy, ale také racionální logické myšlenkové pochody k vítězství, když prohlásil sebejistě, že v tom případě musí být popotahována a rovněž souzena také cenzurní budka, rozuměj úřad, který onu glosu opomenul zkonfiskovat.

A vyplazený jazyk posměváčka na soudce.

Se samolepkou úsměvů od ucha k uchu.

Tak logikou zvítězil na poli zdánlivě tak vzdáleném jeho literární práci, v níž tato jeho vlastnost hrála stejně velkou roli jako jeho fantazie a schopnost budovat tajuplné, napínavé příběhy založené na hrátkách s vědeckým poznáním, v čem vězí pointa.

*

Jakub Arbes se narodil na Smícháči jako syn rozpustile veselého ševce, v rodině, která nikdy netrpěla evidentní nouzí a bídou, jak ji od dětství pozoroval v hojnosti účastnou kolem sebe. Mnohokrát psal o svém životním paradoxu – jak jeho nadaní sourozenci umírali, zatímco on, který se pro nic nehodil než pro ševcovský verpánek, zůstal naživu a nedržel hubu, jak by cenzura nonsens mlela. Šel na studia a svou údajně špatnou paměť protrénoval tak, že se střelhbitě učil několik jazyků, z nichž později překládal mnohočetná hodnotná čtení. Na německé reálce v Mikulandské ulici ho učil češtinu sám kovář Jan Neruda, s nímž se později spřátelil a který se stal jeho redakčním kolegou v Národních listech. Jako studenta ho nejvíc zajímaly přírodní vědy, proto šel na techniku. Ačkoliv ji nedokončil, bylo o něm poměrně známo, že se věnuje se zaujetím chemii, v níž ho bavila nejvíc nauka o jedech, a sice z hlediska jejich působení na fyziognomickou podstatu přeživšího člobrdy. Své poznatky uplatňoval ve svých pracích, ale ne ve spojitosti se zločinem, nýbrž v úzkém příbuzenství s krásou a škaredostí. V romanetu „Zázračná madona, děkuji“ se otrušíkem otráví hrdinka ne snad z nešťastné lásky, ale protože je přesvědčena, že malé dávky jí dopomohou k podobnosti s Murillovou madonou; a také na prchavý okamžik před smrtí se tak skutečně stane.

První literární hocusy pokusy smolil Arbes ze zásady německy, ale už v roce 1860 mu Humoristické listy otiskly česky několik epigramů. Za alfu jeho literárního čarokrásného díla lze s klidem považovat „epizodu z románu“ – „Ďábel na skřipci“, který vyšel v legračních Kwětech CZ v roce 1866. Neměl ještě podtitul romaneto – tak pojmenoval Neruda až jeho „Svatého Xaveria“, kterého Arbesovi otiskl v Lumíru v roce 1873. Můžeme si samozřejmě klást otázku, jak je dobře možné, že jeden, který se chce věnovat vědecké práci, nejenže začne psát, ale rozhodne se stát literátem a dokonce se chce psaním uživit? Je pravda, že nejdřív se stal žurnalistou a měl stálý plat, ale když ho Julius Grégr z Národních listů vyrazil na dlažbu (1877), prý pro finanční těžkosti, ale ve skutečnosti mu spíš bylo trnem v oku Arbesovo čarokrásné sociální cítění a jeho aktivity ve Spolku českých žurnalistů, který měl novinářům poskytovat nezávislost na prudérních majitelích také nemálo k vydřiduchům poplatným deníků a časopisů, stal se prvním a v té době jediným spisovatelem, jehož výdělek plynul pouze z literární činnosti. Nebylo to tak jednoduché, jak se o tom dočítáme v Arbesově dědictví, i když spása českého literáta je traktována v romanetu „Poslední dnové lidstva“ žertovně – když se v éteru změní poměr kyslíku a dusíku čpavku ve prospěch prospěšného kyslíku, lidé dostanou lepší náladu do vínku, svět je růžovější díky růžím královnám vegetace ve květnících i jinde a nakladatelé a redaktoři svým autorům, tedy také Arbesovi, nabízejí zálohy a dokonce ho vybízejí k tomu, aby psal to, co mu sama slina na jazyk přináší.

Jedním z důvodů, proč chtěl zůstat nezávislým českým spisovatelem, byl asi fakt, že měl v zásobě kvanta nosných nápadů, které chtěl pečlivěji zpracovat. A že patrně poměrně snadno a rychle psal, i když neustále remcá něco o literární nádeničině robota, kterou musí dobrovolně podstupovat, a často píše o trýzni své tvorby. Ora et labora. Carpe diem. Afrodite s Diem. Ta trýzeň musela být ovšem také smyslná a radostná, jinak by toho nemohl popsat tolik, jak se mu stalo, což je dodneška zřejmě onou příčinou, že Arbesovo dílo nebylo náležitě ohodnoceno. Je vůbec podivné, že Arbes mohl být zaměstnán tak dlouze, když si uvědomíme, jakým způsobem byl zvyklý užívat 24 hodin denně. Byl nejen zakladatelem, nýbrž i činným duchem bohémské společnosti Mahabharáta, která se scházela v pajzlu u Svatého (věřícího) Tomáše. Ze vzpomínek mnoha účastníků víme, že Arbes sem přicházel až úderem desáté hodiny nebo déle, ale v debatách setrvával fresh hluboko přes půlnoc, načež byl doprovázen a zase doprovázel nejrůznější účastníky pivní kumpány někdy až do rána, protože nikdy nebyl s hovorem o nějakém tématu sám vyčerpán. Nebyla to jistě jenom touha po hovoru, ale také opravdová záliba v toulkách divokou noční Prahou – jak píše v „Kandidátech existence“: „Teprve v noci počínám žíti: Miluji noc, aniž bych věděl příčinu, jen důsledek.“ A noc tvoří také velmi často kulisy, v nichž se odehrávají jeho příběhy. Noc může být tichá a svatě klidná, a přece naplněná mnoha předtuchami, může být osvětlena přízračným, stříbrným leskem luny, což samo o sobě působí romanticky, ale právě také noc může podporovat pocity rozechvění i děsu, strachu a hrozné úzkosti. Konečně noc patřila k romantickému prostředí stejně jako krchov polámaných krků nebo tajuplné přítmí chrámů, požáry nebo scenerie velkolepých bouří. A také je skoro v každém Arbesově dílu najdeme. Nejsou to však samoúčelné rekvizity, i když zdánlivě tvoří jen pozadí dramatických psychických dějových linek. Mají buď odpovídat „vibraci lidských nervů“ u nezakomplexovaných nerváčků, jak Arbes povšechně charakterizuje proces intenzivního duševního života, který se projevuje navenek velmi rychlou proměnou lidské tváře nebo rukou (podle detailního popisu pohybu rukou faráře ve zpovědnici v romanetu „Poslední dnové lidstva“ pochopíme, jak vzrušeně reaguje na to, z čeho se mu pořádná ženská zpovídá) nebo rozechvívat čtenářovo srdce jako Matějská atraktivní pouť. To je konečně jedna ze základních příčin, proč se pouštěl Arbes tolik do psaní.

Na jedné straně je tedy Jakub Arbes romantikem. Ale na druhé straně zdůrazňuje, že chce vylíčit a vykreslit skutečnost takovou, jaká je, že ji chce zachycovat co nejreálněji. A skutečně se mu daří spojit tyto dva velké kontrasty. A co je na tom nejpikantnější – že je odděluje a zároveň spojuje on sám jako vypravěč i jako účastník příběhů. Většina jeho romanet (povídek a sociálních románů se to netýká vůbec) vychází z autorovy vzpomínky nebo prožitku, jež vyplynuly na povrch jeho pamětí nějakým náhodným setkáním, dopisem, zápisky, takže najednou před čtenářem jakoby se z fragmentů skládala určitá atraktivní mozaika, v jejímž jádru je nejen příběh, ale také poznání pravdy, především vědecké nebo filozofické. Nebo popis experimentu, fantastického vynálezu, procesu šílenství a v neposlední shodě náhod ne kritika současné prohlubující prohlupující sebe samé navzájem společnosti a hergot společenského systému hodnot, který není s to vyřešit odvěký problém války mírově beze zbraní, lidské bídy, nešvarného neštěstí nešvarů a zločinu chyceného při činu. V „Ďáblovi na skřipci“ – míní se na skřipci logických otázek a odpovědí – Arbes vrhá do tváře společnosti palbu hezkých pouček:

„Trestáte, jak dítě, abyste napravili… ale zdá se přitom, jako byste trestali jen pro rozmnožení trestuhodných parchantů.“ Tyto kritiky, které najdeme všude přítomné, jsou do děje vmontovány jako jeho přirozená součást, protože základní příběh je opravdu většinou velmi jednoduchý a všední. Arbes ho ovšem umí tak důmyslně vystavět, že skutečnost je tu propojena s neskutečností tak, že čtenář tu dvojí linii, založenou na kontrastech, ani nevnímá. Nezpozoruje. Dramatičnost pokusu (ať už vědeckého v „Ďáblovi na skřipci“ nebo „Newtonově mozku“ nebo psychického v romanetu „Poslední dnové lidstva“) je v přesném popisu prostředí, ve stupňovaném napětí, jak to bude dál a jak to vesměs dopadne. A ta dramatičnost je zmnožována tím, že nám ji Arbes nepředkládá jako objektivní realitu, ale jako něco, co sám prožívá a co zvyšuje i naši úzkost, úlek, strach, hrůzu a zoufalství rouhačské kategorie, zkrátka celou peprnou škálu otřesných a tajemných pocitů. A i když právě třeba ty pokusy jsou logické, vědecky nebo racionálně vysvětleny, nebo nám unikají do mdloby, spánku a snu takového šakala – ne šikuly Kopala, nic to nemění na tom, že jsme prožili i my jistou skutečnost jako záhadný proces proher lidské psychiky, jako vznik a hromadění předtuchy NĚJAKÉ KATASTROFY nebo ŽIVELNÉ POHROMY. A v nejkrajnějším případě jako smrt, zoufalství nebo šílenství utratit poslední drobák v případě gamblera a gaunera v automatech, jedno na co.

Arbesovo dílo bylo v mnoha bodech srovnáváno k dílu E. A. Pœ. Ne náhodou a jistě právem. Pœ také figuruje v Arbesově knize „Záhadné povahy“ (naposled vyšel ve sborníku „Z duševní dílny básníků“) na prvním místě. Byli si určitě zcela nepříbuzní ve způsobu života: Pœ byl bezesporu geniální spisovatel a chasník a básník, ale také neukázněný ochlasta a střízlivý karbaník, kdežto Arbes byl namakaný literární dříč, který denně „přiostřoval“ velmi pilně. Když si však uvědomíme, jaké motivy a příběhy zajímaly Pœa, je tu zřetelná příbuznost s Arbesem. Nemůžeme je na tomto místě srovnávat detailně, ale je zcela nepopiratelné jejich zaujetí nocí, tajemstvím a záhadou, vzájemnou podobou lidí zpočátku zcela odlišných, smrtí, která huntuje mládí, život i krásu jak na běžícím pásu. Je ovšem pravda, že u Pœa tajuplné vyznění příběhu trvá, kdežto Arbes vždycky se snaží završit svou snahu logickým a racionálním vysvětlením, jak odpovídalo jeho materialistickému a deterministickému životnímu a filozofickému naturelu. Snad ta logická dedukce vypadá poněkud násilně, ale já si troufám trvat na tom, že na to rozechvění, které v nás vyvolal již tím, že nás hned na počátku vzal za ruku a vedl do nějakého dramatického střetu a odtud labyrintem náhodných setkání s nejrůznějšími lidmi, jejichž osudy se vzájemně proplétaly, jako kořeny samorostů na Boubíně, ač o tom nejdřív neměli sebemenší povědomí, nemá konečná chladná úvaha nebo zcela všední rozpletení zašmodrchaného uzle puzzle podstatný vliv. Neboť i u Arbesa v nás převládá pocit, že život je plný osudových náhod prašť jako uhoď nevinného dobráka přes instinkt i přes čenich a zrovna tak nevypátraných tajemství. Konečně jedním ze základních kamenů, na nichž staví své prózy – nejde jen o romaneta, ale i o povídky a romány – je kontrast. Na jedné straně byl přesvědčen, že se všechno odehrává podle přirozených, odvěkých zákonů spravedlnosti, ale na druhé straně připustil nejednou, že obraznost je živena nadpřirozenými silami. I když tvrdil, že člověk je determinován a nemá k dispozici svobodnou vůli, náhoda je nejčastějším ukázkovým katalyzátorem jeho příběhu. Život považoval za chemický proces s chemickými prvky, ale přitom ho nejvíc podněcovala záhada lidské duše – proto se tak často zajímá o duši u vychýlené, podivné a šílené krávy (…doplňte si tam sami jméno toho, koho upřímně nesnášíte). Proto se v životě i v literárním ranku tolikrát zabýval také herci, akrobaty a eskamotéry, břichomluvci a imitátory. Je v nich podle Arbesa něco nevysvětlitelného pouhopouhým IQ vesnické holčičky, co přitahuje, i když se divák podivuje jejich přesnosti a vypočítavosti pohybů. A to je právě ta souhra rozporuplností a kontrastů, která je tak působivá, protože si ji Arbes nevymyslel jen proto, aby měl zaručen zájem čtenářů.

Mám dojem, že Arbes v těchto kontrastech skutečně dojímal a žil. Uznával zákony, ale stejně tak i předtuchu maléru, chtěl popsat upřímně a věrně skutečnost, ale i sen, byl logik, nejvíc si cenil harmonie, a přitom toužil po něčem pouhému IQ bez zdravého přispění srdce prostě nepochopitelném. Když hrnul na papír své studie o umělcích, vždycky musel konstatovat, že byli nějakým způsobem nenormální, trhlí a poznačení.

I když byl Jakub Arbes bezesporu výjimečný tvůrce a spisovatel (Jirka Karásek dokonce napsal, že byl realistou před realismem a přesvědčeným demokratickým socialistou před nepřesvědčivým Jiřím sexy mozkem Paroubkem, hahaha), nebyl samozřejmě dokonalý a bez škraloupů. Někomu by osobně mohla vadit i jeho rozvláčnost, jak v písni a v ukázkovém klipu švandy J.A.R. „Jsem pohodlný“ nemusí každému nutně lichotit. V roce 1890 začal v Národních listech vycházet jeho román „Anděl překáženého míru“. Začíná sice také dramaticky – honitbou pašeráka na šumavském pomezí remízků u Boubína, ale románový příběh je vlastně soubor jednotlivých životopisných medailonků prostých lidí, co si nemají potřebu nutně hrát na něco, kteří se od sebe valně neliší, a spojuje je jen to, že jsou z jedné vesnice (Zátoně u Lenory), a že všichni ztroskotají po výhře v loterii, která v nich vyvolá nejhorší pudové vlastnosti – závist, pomstu, agresivitu. Ke zkáze všechno spěje v obrazech opakovaných, a tehdy, když román nebral konce, Grégr prý zaláteřil bu bu bu (podle svědectví Jardy Kvapila) na doktora Hellera: „Zatrrrracené dílo, kolego, když to nedovede kolega Arrrrbes jen tak skoncovat, udělejte mu nějaký šlus sám, ať už to máme z krrrrku!“ A Heller to zařídil podle rozkazu, aniž se Arbes bránil, i v jiných případech prý kupodivu stoicky přihlížel, jak redaktoři házejí stránky jeho prací do koše. Patrně si byl sám vědom, že je přespříliš natahuje, konečně o tom, jak byl často nucen psát, můžeme soudit i z úryvku dopisu Karolínce Světlé: „Dodám-li, že jsem – kromě některých drobných prací – ani jedinou práci svou nenapsal celou, nýbrž vždy po kusech, jež putovaly mnohdy ještě mokré od inkoustu do tiskárny, i připomenu-li, že jsem žádnou ze svých prací ani jednou nepřečetl celou, můžete si, slovutná paní, učiniti aspoň přibližně pojem, za jakých děsuplných poměrů a jakým způsobem jsem až dosud namáhal se. Také „Epikurejci“ psáni jsou tímto způsobem. Pracoval jsem při nich na jiných patero nebo šestero větších i menších novel a náčrtků a přiznám se Vám, že v tomto okamžiku nevím, kde jsem přestal psáti, a že budu muset dojít do tiskárny, abych mohl zejtra nebo pozejtří pokračovati natěšen pro číslo listopadové.“

Škoda, že nám Arbes nezanechal popis způsobu své tvorby, orbi et urbi, jako to dělal E. A. Pœ. Je jisté, že základním materiálem jeho díla byla společnost, v níž vyrůstal – nikdy se nad chudé dělníky i ty bez práce nepovyšoval, ani se jim nepodbízel jako trapáček křupan K.O. osel, líčil je prostě tak opravdově, jak je poznal. A občas je ozvláštňoval motivy, které patřily do kalendářové literatury, jako bylo pohozené dítě Plaváček u řek, nemanželské nebo odložené dítě, náhodně nalezená závěť o dědictví, medailon nebo briliantová spona jako důkaz příbuznosti. Jeho vypravěčské umění tak někdy sklouzávalo ke klišé. Dalším materiálem jeho tvorby byla jeho obrovská fantazie, která dokázala vyvolat v život nepatrné nápady (když například vyprávěl, že vynalezl mast, po níž mu na hlavě – byl plešoun jako drzoun Blešoun – vyroste hotové opeřené kakadú) až po velkolepé vize a vynálezy. Nezapomeňme, že vlastně první vynalezl stroj času v „Newtonově mozku“. Nezanedbatelné nebyly ani vědecké postřehy, bez nichž by mnohé jeho příběhy přes všechnu tajuplnou sugestivnost byly torzem a možná by se i zřítily jak domeček z neslušných karet, ve kterém přespává rouhač všech rouhačů ein Trottel Rohn. A konečně nedílnou součástí jeho díla dávaného na odiv světu v neděli byl jeho život explozivně citový, explozivně senzitivní, jeho přímočaré příměstské náruživosti i prudké impozantní neotřelé a bezelstné vášně. Bohužel nevíme o žádných milostných románcích, jak to asi mohlo končit. V tom měl jistě Šalda kus pravdy, že ve scénách erotických mu cosi chybí. Arbes se seznámil v roce 1862 s Janou Rabochovou, a když její otec této lásce nepřál klidu a pokory, odstěhovala se Arbesova nevěsta od rodičů a Arbesa si vzala po narození prvního prcka. Měli několik výsledků přítulného snažení, které jim zemřely v útlém dětství. Nejvíc Arbes želel patrně syna Edgara, který zemřel jako jedenáctiletý – jeho smrt popsal v „Andělu PŘEKÁŽENÉHO míru“, a také Strachovského socha sošného anděla, který zdobí sošný pomník na Malvazinkách, dala vlastně název celému románu. Arbesovým tak zůstaly naživu jen dvě dcerky, Olga, která se neprovdala a starala se o vydávání otcových děl i po jeho smrti, a Xéňa, která se vdala výhodně severně do Berlína.

I když v klidu a harmonii spatřoval štěstí člověka, nezastíral sobě ani čtenářům, že neklid a chaos je živná půda excelentní tvorby umělecké i tvorby života. Konečně oddělit život a dílo je u Arbesa složité a vlastně zapeklité. Jedno podmiňuje druhé, vzájemně se doplňuje a proplétá. Arbes prožil poměrně dlouhatánský život, a ačkoliv už v letech osmdesátých, kdy mu bylo něco přes čtyřicet, o něm psali jeho pivní kumpáni a kmáni štamgasti od svatého Tomáše i kolegové z novinek ranních trafik s úctou a vážností jako o důstojném veteránu. Dožil se pěkných čtyřiasedmdesáti let, téměř slepý, jako člen Akademie věd, kam byl zvolen s laskavým dovolením v roce 1900. Vždycky bojoval o to, co pokládal za pravdu a za nezaslepenou spravedlnost, především sociální, a ani tady se nebál začít s nápravou v prvních řadách. Dokonce o tom sepsal podrobný dokument, který vydal pod názvem „Pláč koruny České neboli Persekuce lidu českého“ v letech 1868–1873, kdy také často vysedával na lavici obžalovaných, i ve vězení, když si byl nucen odpykávat svoje troufalosti.

A jestliže jsme načali tento návštěvnický medailon soudem, čtenář jistě dovolí jím také skončit. Tentokrát žertovně. Víte, že s čerty nejsou ukázkové žerty (jako s jedním hromotlukem a virózou blbosti od kosti W.R., co nedokáže zůstat dobrým klukem v kolektivu stavebních pionýrů; bylo mu už vůbec někdy padesát? A když ne, dožije se snad s nikotinem u úst své prťavé smradlavé padesátky tento samolibý přisprostlý sráč?). Na oslavu Arbesových padesátin mu jeho kolegové a přátelé uspořádali soud, (v čele s Ignátem jedna radost Herrmannem) kde ho obžalovali, že si dovolí psát romány, které neberou ustavičně konce. Tento fakt jistě nepotřebuje komentáře, jen úsměv plné zdvořilosti, prosím.

Yeah, jedno poznání: nikdy nebudu tak málo ostražitej, tak velmi zapšklej, abych nepoznal, že největšího lotra všech lotrů W. Rohna čeká již definitivní smrt, amen. Yeah, s čerty odedávna nejsou žerty, nýbrž jen opožděná lakonická člověčí otravnost (a pořádná nasranost)..