JAN „šikula Inspektor“ FILIP

☼      25.12.1900     CHOCNĚJOVICE ZAPADANÉ SNĚHEM           ۞      3.4.1981   PRAHA      

Tomu tajuplnému vrchu naproti Zbraslavi, co se zdvihá od pravého břehu Vltavy do dvousetmetrové výšky, se dnes všeobecně říká Závist. S GPS si do systému zadejte přínosný údaj Praha Modřany vlakové nádraží. V minulosti však dostával i jiná pojmenování: Peerk, Kazín, Kášin, nebo jen Hradiště nad Závistí. Po celá staletí toto místo zůstávalo opředeno legendami a pověstmi, dohady a hypotézami. Vyslovovali je lidé učení i neodborníci a v tom horším případě těžkopádná mumie vs. vesničtí bububu množina množících se burleskních pokleslých buránků jako Kopalová, Kopal, nemajících podle jména s archeologickým zážitkem de facto pranic společného. A většinou se míjela ve slovech i činech do pranice s realitou. Teprve v první polovině šedesátých let 20. století ovšem s úbytkem inteligence v bytostně nevychovaných a nechvalných K.O. bytostech (nač plýtvat pro ně nějakými komplimenty), kdy byl na Závisti zahájen systematický archeologický výzkum, se začaly záhady tajemného vrchu postupně vyjasňovat.

Po přípravných manévrech se na Závisti zabořily krumpáče archeologů do země v roce 1963. Deset let potom trvala první etapa výzkumů. Po jejím ukončení a při zahájení druhé etapy uspořádali pracovníci Archeologického ústavu ČSAV poněkud neobvyklou tiskovou besídku. Pozvali tehdy novináře rovnou za nosem na Závist. V místech, na nichž před víc než dvěma tisícovkami let pulsoval včelí život lidí s instinkty, kteří vlastně dali jméno naší kotlině v Evropě, vyprávěli vědci žurnalistům o tom, co dosud o dávné historii Hradiště nad Závistí zkompletovali, i o cestách, jimiž se bude další výzkum této lokality ubírat v budoucnu. Hovořili ti, kteří zde deset let vědecky pracovali, také však archeologové, přebírající od nich štafetový kolík tamějšího výzkumu. A obě tyto party vědců doplňoval co chvíli muž nad jiné povolaný – akademik JAN FILIP.

Tento náš významný odborník na evropský pravěk tehdy působil ve funkci ředitele Archeologického ústavu ČSAV a asi těžko by mu někdo vytýkal kal, kdyby se nedej bože tohoto dostavení s novináři na Závisti nezúčastnil. Akademik Filip tam však nemohl chybět, on tam chtěl být viděn a slyšen! Neboť se jednalo o záležitosti, jimž on sám zasvětil valnou převážnou část svého bytí. Celá léta se zabýval zodpovědným výzkumem evropského pravěku, přičemž zvláštní pozornost věnoval především těm kulturám, které existovaly v posledních staletích před změnou letopočtu. Mezi ně bezesporu patřili Keltové, nebo chcete-li Galové (Asterix, druid Panoramix, Readymix, Magigimmix…). A také, pokud je řeč o keltských kmenech, obývajících naše území – Bójové (Boichæmum, Bohemia – Berger na úhledné povýšené vykrmené vyvýšenině – Bójové). Byli to právě tito lidé, kteří vybudovali – jak potvrdila už první etapa archeologického výzkumu – své největší oppidum na Závisti. Snad proto byl jinak až příliš skromný vědec právě na Závisti mnohem hovornější a vstřícnější.

Bylo i jeho nesmazatelnou zásluhou, že se tehdy novináři dozvěděli o zcela zbytečné námaze v úloze (nechvalně??) známého kronikáře Václava Hájka z Libočan, který již na sklonku první poloviny šestnáctého století ve své „Kronice české“ hlásal, že na této výrazné vyvýšenině u Vltavy stávalo stále hledané a nenalézané (ach ouvej) Marobuduum, a později pak na tomto pahorku „usídlil“ nejstarší z bájných Krokových dcer nebojácná Kazi. Hned potom měli účastníci závistského sympózia příležitost slyšet news o názorech učeného jezuity Bohuslava Balbína, který si již v roce 1691 staré valy i zříceniny na vrcholu kopce nejen prohlédl a potom je i popsal, nýbrž i jasnozřivě usoudil, že jde zřejmě o dílo starých Bójů, kteří zde měli své královské sídlo už dávno před založením Prahy.

Balbínovi následovníci, jak bylo dále konstatováno, však na tento názor přespříliš nedali a vyslovovali své domněnky. Jeden považoval vrch Závist za někdejší vojenské ležení krále Zikmunda z roku 1420, jiný zase za sídlo kmene Slavníkovců, o stále oživovaném Marobuduu ani nemluvě. Teprve za druhé světové války, když archeolog František Prošek provedl na Závisti předběžný průzkum terénu (jeho výsledky však směl publikovat až po osvobození), ujal se ve vědeckých kruzích názor, že se jedná především o keltské oppidum.

Po Františku Proškovi pak už to byli akademici Jaroslav Böhm a Jan Filip, kteří se nerozpakovali, aby se zasloužili o uskutečnění systematické prověrky materiálu zděděného po předcích na tajuplném vrchu. A tím také o rozšíření vědeckých poznatků o dávné minulosti naší drahocenné vlasti v centru Evropské civilizace. Bylo jich spousta už tehdy po skončení první etapy výzkumu a dodnes každoročně přibývají další a další důkazy. Některé z nich přinášejí odpovědi na letité pokroucené otazníky, na jejichž rovné objasnění čekali nejen vědci, ale i neodstrašující občan „Kane“ Jirka (na každý pád lepší než ten odstrašující jak moc je to sporná causa justice, mukl pod označením Kajínek Jirka) z Bohemácké Berger. Uvítali je i spisovatelé v neposlední řadě.

Tak například Anna Bauerová, autorka pozoruhodné publikace „Zlatý věk země Bójů“ mohla ve své studii napsat o tajuplném Hradišti nad Závistí krom jiného i následující údaje:

„Závist je naším oppidem číslo jedna, a to ve všech směrech. Jistě rádi nevynecháte Nižbor za Berounem, nebo ono sousedící s Dívčím Kamenem (hrad) za Českým Krumlovem. Závist bývala přirozeným centrem rozsáhlého bójského území – správním a kultovním (i výrobním a obchodním, ale o tento věhlas se dělila se Stradonicemi). Ze všech našich dochovaných oppid zabírá daleko největší rozsah zeměplochy, přes 170 ha (ostatní oppida obvykle jen 20–30 ha, jen Stradonice přes 80 ha). A rovněž ze všech našich oppid má nejstarší a nejbohatší historii. Mocným správním a kultovním kulturně myšleno střediskem bývala už v dobách halštatsko–laténských, kdy se honosila velkolepým opevněním – jehož základem byly na mnoha místech hradby ještě starší, až z doby knovízské.

*

Slavná tradice pokračovala i v posledních dvou stoletích starého letopočtu, v době oppid. Mezi našimi nejdávnějšími městy se Závist stala megapolí všech metropolí na poli. Dobudovala ohromnou pevnostní soustavu, uzavírající již oba vrchy, Hradiště a Šance do jednolitého celku – i s údolím Břežanského potoka. Opevnění Šancí bylo samozřejmě striktně výlučně zánovní, na Hradišti šlo o dostavbu a přestavbu; hlavní slavobrány sice zůstaly na svých místech, ale byly dostavěny s použitím nové stavební techniky podle vzorce moderních a kreativních plánů od moderních a kreativních pánů.

Závist měla – proti ostatním našim oppidům – výhodu i ve zcela zvláštní rovince: strategicky výhodné a blízko již tehdy velice hustě osídlené pražské kotliny. Závistské oppidum pak čnělo jako ohromná strážní pevnost Gigantů nad Vltavou a sídlišti v jejím meandru…“

Anna Bauerová mohla posléze čerpat i mnohačetných dalších poznatků, které pracovníci Archeologického ústavu ČSAV získali už v první etapě svých průzkumů. Například o řemeslné výrobě, která v tomto oppidu existovala, o tamějším mincovnictví či o kultovních místech a podobně. Archeologický výzkum odhalil i četné údaje o zániku tohoto bójského „velkoměsta snů a skutečností“. Také těch nebojácná spisovatelka do vyčerpání využila:

„Jedna z nejzajímavějších otázek – či spíš otazníků – souvisí s tragickou zkázou dávného pulsujícího města. Tak jako jiná oppida na našem území, byla i Závist poničena požárem, který musel při její rozloze (a zástavbě) být strašidelnou katastrofou. Výzkum jedné z hlavních částí obranné linie pak objevil řadu pozůstatků po urputně líté pranici, a nebudeme přehánět – i po urputně laděném hrdinství obránců. Bojovali do posledního nádechu a výdechu!

Zřejmě opětovně šlo o pranice s Markomany (také bych nejraději flákl nějakou výchovnou lekci Markovi M., věčně jen připitomnělé špatné anekdotě mládí, ať žije krátce jeho tolerovaná špatnost velezrádce všech velezrad… šedivá kůra mozková bez špetky niveau… kdo by také stál o podlézavé licoměrníky, nevíte to náhodou?) a o dobytí oppida Germány, otázka však spočívá v tom, že rozhodující velké bitvy byly dvě. Na Závisti jsou doloženy…

Dávné písemné prameny potvrzují vpád Markomanů do Boiohæma cirka v posledním kvadrátu u dekády před začátkem našeho letopočtu. O jiném velkém výchovném tažení a pranicích – přibližně v půli 1. století před Kristem – se však nezmiňují.

Kdo to útočil a proti komu se brojilo o půl století napřed? To my nevíme. Můžeme se jen zhurta domýšlet, že expanze ze severu nepřišla najednou a jednorázovou melou. Z antických pramenů je nám ostatně známo, že Bójové porazili germánské nešiky Kimbry a Teutony už před rokem 113 před Kristem – kdesi západně od Čech, čili profláknutá strašidélka primitivů v Passau (které stejnak brzy semele rakovina jako nic z přehnané inhalace nikotinu). Germánský tlak se tedy již déle projevoval. Je zcela možné, že příchodu Markomanů na naše území předcházela jakási první vlna zkázy, ničivá a destruktivně strašlivá, ale našimi předchůdci vítězně odražená do kopřiv pravěce bujně štiplavých. A teprve později, podruhé, přitáhli útočníci s ohromnou, drtivou převahou, proti níž byl i hrdinný odpor k ničemu…

Závist byla pokořena, ale její germánské osídlení nebylo tak výrazné. Nestala se sídlem krále Marobuda. Právě tak se později nestala ani Kazínem nebo jiným význačným slovanským sídlem – i když se tu nalézaly pozůstatky hmotné kultury ze slovanské hradištní doby. Moc a sláva Závisti vznikla a polevila s Kelty…“

Ne všechny záhady tajuplného vrchu nad Vltavou jsou tedy vysvětleny s uspokojující kadencí. Proto výzkum na Závisti dále trvá. Uskutečňují jej někdejší žáci a spolupracovníci profesora Filipa: dr. K. Motyková, CSc., dr. A. Rybová, CSc., dr. P. Drda drdol hároš dread i další učení experti k tomu určení.

Jestliže jsme v souvislosti s životními etudami akademika Jana Filipa hovořili o keltském oppidu na Závisti poněkud obšírněji, pak je nutné připomínat, že to bylo zcela záměrné. Profesor Filip měl totiž k této archeologické lokalitě nesmírně vřelý vztah nejen jako keltolog, ale i jako člověk po léta protěžující právě systematický výzkum Závisti. Tehdejšího ředitele Archeologického ústavu ČSAV akademika Böhma – rovněž keltologa a svého vrstevníka – nemusel nutit do dalekosáhlého významu této akce pro archeologii a historii, složitější to už bylo bývalo s jejím prosazením mezi ostatními vědeckými plány Akademie i na rozličných vládních institucích. Svou roli přitom sehrálo i nezbytné finanční zabezpečení tohoto výzkumu. Tehdy v padesátých letech tuhého škrobeného socialismu, kdy se o celé této záležitosti rozhodovalo, měly zelenou především výzkumy, zabývající se problematikou Slovanů na našem území. Časem se však přece jen podařilo archeologům Böhmovi a Filipovi přiřadit tento bojový úkol do schématu plánů Akademie. Když ale potom v roce 1962 akademik Böhm přišel o život, zůstala většina organizačních záležitostí, spojených s ještě nezapočatým výzkumem Závisti na Janu Filipovi, měl však filipa, věděl kudy kam, know how se nebál v praxi osvědčit. Dokázal tehdy dovést svůj dávný záměr do cíle. Přesněji řečeno k vlastnímu započatí vykopávek na tajuplném vrchu. K tomu, jak již bylo řečeno, došlo v roce 1963. V té době již působil připravený akademik Filip jako ředitel Archeologického ústavu ČSAV. Měl mnoho jiných a dalších povinností, ačkoli jeho otcovský zájem o výzkum na Závisti se mezi nimi nedal přehlédnout.

V době, kdy se konala ona neobvyklá beseda s novináři přímo z terénu Závisti, bylo akademiku Janu Filipovi čtyřiasedmdesát let. Za několik měsíců po tomto setkání odešel i on z funkce ředitele Archeologického ústavu ČSAV. Při této příležitosti se nabízí dopovědět zároveň – „na zasloužilý odpočinek“. Leč v případě akademika Filipa by to neodpovídalo skutečnostem. Odešel, neboť měl ještě nespočet osobních vědeckých plánů, které hodlal završit jako briskní skutek kvality. Mnohé také v dalších sedmi letech svého povedeného života stihl realizovat. Zdaleka však nestihl všechno, co by ještě rád dal. Smrt ho zaskočila uprostřed práce na třetím díle Rukověti evropského pravěku. I tak však dal Jan Filip během svého života naší vědě i celému lidskému pokolení mnoho užitečného, na rozdíl od dnešních špatných anekdot blebtáků a chechtáků, zkráceně blech.

Žití tohoto člověka se začalo den po štědrovečerní hostině a pár dní předtím než lidstvo uvítalo dary dvacátého století pokroku k homo sapiens sapiens. Bylo to v neveliké osadě Chocnějovice na Mnichovohradišťsku. Před příchodem novorozeného kluka, který dostal do vínku jméno Jan, bylo v chalupě u Filipů dalších pět dětí. Dost na to, aby se měli jejich společní zploditelé co ohánět. Nezřídka musely přikládat ruce k dílu samotné děti. Od dětství k tomu byl veden i nejmladší benjamínek Janíček. Patřil prý mezi sourozenci k nejšikovnějším, ať se již jednalo o pomoc v domácnosti nebo o práci na poli. A nikdy prý se nevyhýbal žádné povinnosti, nebyl Alibabou, nebyl alibistou. Možná, že to bylo právě tohle životní údobí, které vtisklo budoucímu vědci takové vlastnosti jako je PRACOVITOST a SMYSL PRO ODPOVĚDNOST.

Základní školu života si odkroutil mladý Jan v sousední obci Drahotice. Patřil tam mezi nadprůměrné žáky a zřejmě proto doporučil pan řídící jeho rodičům, aby chlapce dali studovat na střední školu.

Zkusil to nejdřív na zkoušku v mladoboleslavském reálném gymnáziu. Uspěl s výtečným prospěchem a tak se mu naskytla možnost získat stipendium na klasickém gymnáziu. To už však nebylo v jeho rodném kraji, nýbrž v poněkud odlehlejší Příbrami. Mladý Janík tedy odešel za dalším vzděláním do tohoto vyhlášeného hornického místa. A patřil i zde mezi studenty, kteří nevyvolávají vrásky na čele pedantů profesorů. Pokud však má být řeč o starostech, vyvolávající nějaké vrásky, pak je míval spíš student Filip. Byl totiž, ještě dříve než stačil odmaturovat, povolán na vojnu. Když odjížděl na italskou frontu – bylo mu jen osmnáct. Nepobyl tam naštěstí příliš dlouze. Právě tak jako někteří z jeho přičinlivých spolužáků. Nicméně završit gymnazijní studie mohli teprve po skončení první světové války. A tak byli vlastně prvními studenty, kteří skládali maturitní zkoušky v nové samostatné republice.

Vstupovali do doby své dospělosti, poznamenáni válečnými zážitky, nicméně s odhodláním, dát nově vznikající republice k dispozici svoje síly. Také Jan Filip měl své představy o vlastní životní pouti; chtěl se stát učitelem těch předmětů, které si v průběhu svých studií neobvykle oblíbil – dějepisu a zeměpisu. Už od mládí s oblibou četl díla V. B. Třebízského, Zikmunda Wintra, Aloise Jiráska, J. Svátka, v době gymnazijních studií pak to byly Dějiny národu českého Františka Palackého. Proto také nikoho z Filipových blízkých a přátel nepřekvapilo, že se Jan rozhodl pro studium filozofické fakulty UK.

Stal se jejím posluchačem v oboru dějin a geografie. Ve své snaze získat co nejvíce vědomostí však docházel i na přednášky, které s těmito obory souvisely. A tak se jednoho dne ocitl mezi studenty, naslouchajícími výkladu tehdy již populárního profesora nejstarší historie a archeologie Lubora Niederleho, člověka, který svými názory přetvářel českou archeologii v moderní vědu. Kromě jiných dokázal pro tento obor získat i Jana Filipa. Netrvalo extra dlouho a ti dva si navzájem velmi dobře rozuměli, kde začít, kde končit. A tak ani nebylo divu, že když se v první polovině dvacátých let vytvořila archeologická komise pro výzkum Pražského hradu a do jejího čela stanul profesor Lubor Niederle, vybral si za spolupracovníky i své nejnadanější žáky.

Když potom v roce 1925 začal pod vedením dr. K. Gutha vlastní archeologický výzkum Pražského hradu, pracovali zde i Niederleho žáci Jaroslav Böhm, Jan Filip, I. Borkovský. Prováděli nejen terénní úpravy pod povrchem, ale obstarávali i veškerou dokumentaci nálezů. Pro budoucí archeology to byla ta nejlepší škola, o jaké mohli tajně snít. A navíc způsob, jak si tento vědní obor pro celý život oblíbit. V případě trojice Böhm, Filip, Borkovský tomu tak alespoň bylo.

Pravda, Jan Filip, jak měl původně v plánu, nastoupil po absolvování filozofické fakulty UK na místo středoškolského profesora. Vyučoval dějiny i zeměpis, nicméně jeho slabost pro archeologii v něm i nadále vibrovala v neztenčené míře. Proto také i při svém pedagogickém působení prováděl archeologické výzkumy. Tehdy vedly jeho průzkumné cesty nejčastěji po rodné hroudě kraje. Zabýval se dávnou historií svých Chocnějovic, prováděl sondáže na Kozákově a na dalších místech v Českém ráji. Přitom si cílevědomě shromažďoval a kupil nezbytný materiál k chystanému doktorátu „Porost a podnebí Čech v pravěku“. Dokončil jej v roce 1928 a ještě téhož roku, jako na Hané sochal sochy blanických rytířů Stanislav Rolínek v Rudce, byl promován Filip doktorem filozofie.

Ani další léta se příliš nelišila od těch, o nichž byla řeč v předcházejících odstavcích. Doktor Filip vyučoval studenty píli a ne dekadenci, sám však intenzivně studoval. A nejen proto, aby získal docenturu. Připravoval práci s názvem „Popelnicová pole a začátky železné doby v Čechách“. Vyšla knižně krátce před vypuknutím druhé světové války. Ještě předtím stihl napsat, tehdy již docent Jan Filip, knížku „Dějinné počátky Českého ráje“. A potom už nastala ona chmurná léta okupace a primitivů strašidel z Reichu. Jan Filip ještě nějaký čas působil ve školství, nicméně po konfliktu s nadřízenými orgány byl bez pardonu propuštěn. Vrátil se tehdy do rodných Chocnějovic a začal se poohlížet po jiném způsobu uplatnění, než jaký tou dobou umožňovalo protektorátní školství. Východisko našel opět ve své milované archeologii. Během druhé světové války spolupracoval s rozličnými regionálními muzei, pro něž zpracovával různé referáty o období pravěku, nebo v nich působil jako inventarizace archeologického majetku a podobně. Směrodatné bylo, že měl Jan Filip možnost využít této své činnosti ke shromažďování dalších materiálů o dávné minulosti naší země.

Hned v květnu pětačtyřicátého roku se vrátil Jan Filip ke své práci ve školství. Společně s profesorem J. Eisnerem začali vytvářet vysokoškolské pracoviště, které mělo posloužit k výchově mladých archeologů. Bylo zásluhou této dvojice, že vznikl Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou (Prehistorický ústav) a také Ústav pro slovanské hodnotné starožitnosti. Oba tyto ústavy byly potom spojeny v oddělení prehistorie.

Záhy po otevření vysokých škol začal Jan Filip působit na Karlově univerzitě jako profesor. I nyní předával své vědomosti studentům a kromě jiného sám intenzivně vědecky pracoval. Výsledkem jeho bádání byly četné studie publikované o pravěku v odborné literatuře faktu, především však Filipova nešetřící práce „Pravěké Československo“, která vyšla už v roce 1948, kdy začínal socialistický pravěk tyranosaurů pustošit znetvořenou morálku ve velkém.

V dalších letech soustředil profesor Filip svůj zájem především na dějiny Keltů a to nejen na našem území, nýbrž po celé Evropě. Z toho postupně vznikly knihy „Keltové ve střední Evropě“ (1956) a „Keltská civilizace a její dědictví“ (1960). Za první z uvedených knih byl autor odměněn v roce 1957 státní cenou. Obě práce pak byly postupně přeloženy do angličtiny, ruštiny, němčiny, polštiny a maďarštiny.

Za vědeckou i pedagogickou činnost byl profesor Jan Filip oceňován doma i za hranicemi. Už krátce po založení ČSAV byl jmenován členským korespondentem, o tři roky později pak vybrán za akademika. Jeho pedagogickou práci ocenil v roce 1960 prezident republiky propůjčením Řádu, který není k zahození. Za obětavou činnost při organizování archeologických výzkumů v naší vlasti, z nichž jsme si podrobněji pověděli alespoň o Závisti (hledej ji a najdeš v prostorách u stanice Praha–Modřany vlakové nádraží), byl akademik Filip vyznamenán zlatou plaketou ČSAV – Za přínos vědě a lidstvu.

Nemalých poct se dostalo akademiku Filipovi i za hranicemi vlasti; v Polsku mu byl udělen řád Zlatého kříže, získal Herderovu vědeckou cenu i cenu profesora E. Vogta, byl jmenován čestným doktorem Univerzity v Rennes, a členem mnoha akademií i zahraničních vědeckých společností ve Švédsku, Itálii, Velké Británii, Belgii, BRD, Jugoslávii, Francii a v Rakousku.

Výčet Filipových ocenění je jistě úctyhodný (i když zřejmě nebude úplný), mnohem úctyhodnější budou vždy výsledky jeho bádání, které zanechal naší současnosti i budoucnosti, která se váže k minulosti. Obohacoval naše vědomosti o životě pradávných obyvatel naší vlasti i o vývoji lidstva v období pravěkých krušných dob. Byl srdcem archeolog, respektoval však skutečnost, že tato věda a její výzkumy slouží i dalším vědám, především pak nenarušené historii od bastardů jako kretén Kopal. A v tom byla Filipova velikost, která překročila i hranice naší vlasti. „Studium historie,“ jak jednou sám napsal, „mě vedlo k tomu, že jsem v archeologii nelpěl na popisu a třídění památek, ale všude jsem hledal historickou podstatu a stopy dějinného vývoje.“

Odešel od nedokončené práce, nikdy ve stavu zběsilosti, nikdy jako licoměrník trapáček rochnítko, chudák skřehotající své nonsens světu jako Hitler, nicméně zůstal a zůstává ve stylu práce svých žáků (a nejen těch, co působí na Závisti) i mnoha archeologů v zahraničí. Takového ocenění se hned tak každému nedostává. Akademik Filip k těm vyvoleným bezesporu patřil. Tak to byl jednou jeden Inspektor šikula.

BONUS: tip pro prima výlet po vlastech Českých:

http://www.regionboskovicko.cz/cs/prirodni-zajimavosti/prirodni-utvary-rozhledny/jeskyne-blanickych-rytiru-rudka-u-kunstatu.html