JOSEF CHARVÁT

☼     6.8.1897   PRAHA          ۞      31.1.1984   PRAHA

Jméno zakladatele československé endokrinologie je známo nejen těm, kteří s ním žili bez námah, kteří u něho pracovali bez ztracených nervů nebo se učili bez zjevných znepokojení, ale i lidem, co ho nikdy na vlastní zraky nespatřili. Dodnes na něho zálibně vzpomenou nejen jeho žáci, ale i ti, které nikdy tváří v tvář nepoznal, ale kteří dychtivě vyslechli jeho přednášku, přečetli elaborát nebo odbornou pečlivou zvažovanou publikaci. Procházíte-li vstupní chodbou dnešní III. interní kliniky fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, je jeho portrét vyvěšen jako ten poslední v řadě za svými předchůdci, k nimž se počítají jména profesorů Prusíka, Pelnáře a jiných pomazaných autenticky obratných zevlounů.

Velcí a po zásluze slavní občané nemají životní dráhu snadnou a jednoduše prošlapanou. Nejinak tomu bylo i u Josefa Charváta. Když totiž selské rodině Charvátů vyhořela v Dolním Plese jejich chata „Alfrédka“ a kvůli živobytí se všichni museli rozprchnout do světa, odešel jeden z nich, kovářský tovaryš, najít zlatý důl do Prahy. Nejprve pracoval na koňské dráze a teprve pak u Elektrických podniků. V Praze se výhodně seznámil, po rozvaze oženil a měl tři syny.

Jeden z nich, který dostal jméno Josef, na sebe upozorňoval už na obecné škole. I když to pro rozvětvenou rodinu znamenalo nemalou zátěž, absolvoval gympl ukončený s vyznamenáním v roce 1916. Dal se zapsat na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, ale dlouho tady nevyDRžel, protože byl povolán na vojnu. U objemných houfnic pak probendil celou válku. Těžkopádná studia, při nichž už jako ženatý trpěl finančním deficitem, ukončil až promocí 2. června 1923.

V té době byl stále ještě skálopevně odhodlán věnovat se oboru psychiatrie. Jenže na žádném pracovišti v Praze tehdy nebylo volné místo a nastoupit do některého z venkovských ústavů pro potížisty nebo retardované skrze nerozvinutou hypofýzu mu jeho učitelé rozhodně nedoporučovali. Možnost uplatnění se rýsovala na II. interní klinice profesora Pelnáře. Měl životní kliku, že se dostal právě sem. Pelnář, velký a dobrý člověk, znamenitý učitel, nevšední analytik, měl rád mladé a vše zvídavé a pokrokové. Klinika se tehdy hlavně zabývala kardiologií a angiologií, vedenou Prusíkem, a metabolismem – tuto problematiku měl na starosti Vanýsek. Dostal se do druhé skupinky a uchvátila ho pokroková biochemie, látková výměna a hlavně tajuplná endokrinologie.

„Když jsem nastupoval na Pelnářovu kliniku jako externí pracovník, bylo mi teprve 26 a jemu už 51 let,“ napsal ve svých vzpomínkách na začátky. „Přicházel jsem z farmakologie od Lhotáka a z psychiatrie od Heverocha. Měl jsem za sebou už dvouleté školení v interně u Syllaby. Pelnář na mne zkoumavě pohlédl, aby mi mou auru prohlédl. Seděl za psacím stolem ve své přeskrovné pracovní komůrce – krcálek pro jednoho dr., kam se nestísnilo naráz víc než šest osob. Dnes je z ní, tuším, že temná komora pro rentgen, k ničemu dalšímu se ani nehodila. Ale v červnu 1923 zde pracoval přednosta II. interní kliniky. Živé, bystré oči mne odhadovaly. Světlé vlasy vlály jen krátce zastřiženy, na „pidiježka“.

„Co tu chcete na klinice pohledávat?“

„Rád bych se něčemu dobrému přiučil.“

Mimoděk jsem dal jedinou kloudnou odpověď k dobru. Pelnář si nezakládal na velkých slovech a nulových činech. Pokynul hlavou, přidělil mne na ambulanci a slyšení bylo u konce. Netušil jsem, že vlastně podstupuji tvrdou zkoušku ohněm jako želízko v ohni. Ambulance byla tehdy opuštěna, vedoucí starší asistent byl nakažen nějakou záludnou fyzicky vyčerpávající pakárnou diagnózou snad rovnou od přicházejících chrchlajících pacientů z čekárny a od prvního dne tedy na mne dolehla povinnost vyšetřit 50–70 marodů denně, zařídit vše potřebné a vůbec si poradit, jak dovedu. Plné tři měsíce trvala tato zkušební lhůta, než Pelnář uznal, že to se mnou půjde jako po másle doopravdy. Přidělil mne k Františku Vanýskovi na jednačtyřicítku, což byl jeden ze dvou klinických sálů (ostatní cimry patřily takzvanému oddělení a byly vlastně nemocnicí a nikoli klinikou). Na klinice jsem pak setrval perpetuum mobile dalších plodných šestnáct let jako svědek i účastník velkých přerodů v interní medicíně.“

V jeho začátcích umírali ještě diabetici v komatu. Co asi prožíval ve chvíli, když prvnímu diabetikovi vstřikoval inzulin, dovezený tehdy aeroplánem z Paris za neuvěřitelnou taxu 700 korun za 100 jednotek! Celou noc proseděl u lůžka mladé ženy, které inzulin poprvé u nás zachránil život na vlásku.

I přes veliké dávky arsenu tenkrát ještě byla perniciosní anemie jasný nesmlouvavý smrťák. Kolik napětí prožíval s kolegy, když začali prvního maroda léčit syrovými játry tak, že mu s nimi dennodenně chystali obložené chlebíčky, upravené na nejrůznější způsoby, jen aby je pacient do sebe nějak přemohl. S napětím sledovali postupné uzdravení narušeného neukázněného organismu. Nechyběl ani u jiných převratných změn v historii naší medicíny. U chorého zachráněného poprvé intravenózními injekcemi glukózy, prvního pacienta s basedovským komatem vděčícímu za život Lugolu, infekcí léčených novinkou v podobě sulfonamidů. Medicína se mu přetvářela před očima. Poklep a poslech přestávaly být v interně hlavními vyšetřovacími metodami mezi námi. V laborce se už mimo analýzu moče a hemogramy začalo s prvními náročnějšími vyšetřeními. Mladí lékaři, studující do té doby hlavně patologii a morfologii, se začínali u nemocného zajímat spíš o to, jak ledvina vylučuje H²O, dusík a minerály než jaký má záběr. Pátrali i po tom, co je celkový metabolismus zač a jak by jej šlo usměrnit. Pro dobrého lékaře získává postupně všechny předpoklady: vědomosti, bystrý úsudek, šlechetné bravurní srdce, energii při pochopení a nezastavitelnost nad únavou.

„Interní medicína měla štěstí, že v čele II. kliniky stál operátor Pelnář,“ napsal akademik Josef Charvát před více než padesátkou let (…před 57 lety bez 5 dní, když se narodil 10.11.1872 v Domažlicích…) u příležitosti jubilea 85. narozenin profesora Pelnáře. „Když přejímal vedení po Thomayerovi, nedalo se předem odhadnout, jak to celé dopadne. Celkově strávil válku na frontě, kde nebylo ani času ani příležitosti k laboratornímu nebo fyziologickému studiu. Měl smysl pro organizační pořádek, byl energický, dostatečně bystrý. Jak bude reagovat na nové proudy akčního lékařství? Ovládal infekce, ovládal neurologii – jak se postaví k fyziologii, k metabolismu, k dynamickému myšlení? Zdá se, že toto vše nejlépe odhadl Thomayer. Z možných adeptů zvolil jediného Pelnáře, protože poznal jeho životní moudrost. Jen moudrý muž mohl v tak převratné epoše vést kliniku.

Pelnář měl úctu k takzvaně teoretickým oborům (lépe řečeno k základním oborům) a kde mohl, volil si za asistenty lidi, kteří bez úhony prošli fyziologií, farmakologií, chemií, patologickou anatomií a tak dál. O tyto teoretiky však tehdy byla nouze. Alespoň tedy podporoval ty žáky, kteří se na klinice věnovali laboratoři. Nebránil se, nýbrž vysloveně povzbuzoval například Prusíka, aby z Anglie nebo Francie k nám vozil v příručním kufru první pipety na titraci krevního cukru nebo močoviny v krvi, mlčky trpěl, že František Vanýsek zanedbával administrativu proto, že většinu času trávil v laboratoři u výzkumů dat složitějšího ražení – raději mu přidal do party dalšího doktora, aby za Vanýska psal statusy, lékárnu, hlášení…, jen aby laboratorní výzkum nevázl.“

Pelnář ovšem kliniku i demokratizoval. Nikdy se nebránil novinkám a postupně se smířil i s tím, že mladý Josef Charvát místo původně určené neurologie stále silněji tíhl k endokrinologii. Konec konců, Pelnář byl u nás jedním z prvních internistů, přednášející soustavnou endokrinologii. Obsahuje ožehavé otázky na téma adaptace na prostředí a tvoří s vědou o nervstvu dva pilíře poznání centrálního života, a to nejen u člověka. Předpokládá znalosti srovnávací zoologie, geologie, fyziky a matematiky. Charvát tyto vědomosti postupně nabíral a nasával jako houba prach. Endokrinologie má však i vztahy k ostatním branžím a s mnoha hraničí. Souvisí s metabolismem, naukou o vitamínech i optimální výživě. Ve všech těchto oborech pracoval a dospěl k originálním stanoviskům, použitelným v teorii a hlavně pak v praxi.

V roce 1925 první započal s výkrmem hubených inzulinem.

1932 prokázal vnitřní sekreci slinných žláz.

1934 začal léčit adiposogenitální dystrofii a ektopii varlat gonadotropními hormony.

1934, pět let po objevení kortinu, kdy bádání o koře nadledvinek bylo v začátcích, s jistotou prohlašoval, že kora produkuje víc hormonů a seřadil je téměř tak, jak to později provedl Selye.

1936 poznal a poznamenal, že fosfatázy a steroidní hormony jsou v nějakém intimním biochemickém vztahu, což bylo velmi důležité pro onkologii.

Z Externisty přešel na ponocnou Pomocnou vědeckou sílu a nakonec se stal placeným Asistentem. Vedl laboratoře, klinickou terapii, oddělení metabolické i endokrinologické, které sám založil i s ambulancemi. Stal se pokračovatelem v historii pražské endokrinologie.

Jednadvacátého listopadu 1935 byl na základě svých výsledků navržen na post placeného Profesora. Jmenování však bylo tehdejším ministerstvem školství neustále oddalováno, takže k němu došlo až po osvobození – 26. února 1946 se stal řádným Profesorem patologie a terapie nemocí vnitřních K. O.  KU. Roky, které mezitím proběhly, byly pro něho obzvlášť obtížným hororem.

Prvního září 1939 byl zatčen a jako rukojmí strávil na Pankráci, v Dachau, ale zejména v Buchenwaldu několik dost nepříjemných měsíců.

Druhého října 1942 byl výnosem protektorátního ministerstva školství s okamžitou platností jako politicky závadný podvratný živel suspendován. Jako čestný konsiliář interního oddělení však docházel na kliniku nadále, v přínosném i přísném utajení.

Čtrnáctého února 1945 bohužel znenadání přišel při leteckém bombingu těch poněkud morbidnějších castingů vrahounů od zorbingů bombingů a zas bombingů Prahy o svůj tuze krásný byt.

V památných květnových dnech zařídil a vedl obvaziště u barikády na rohu Slezské a Kladské ulice na Vinohradech.

Devátého pátý převzal I. německou interní kliniku, z níž se vyklubala posléze III. interní klinika Univerzity Karlovy. Brzy zde kolem sebe nabalil nadané a schopné kolegy. Měl vrozený organizační nebojácný talent, při organizování byl ve svém živlu. Dovedl se rozhlížet kolem sebe, rád zajížděl na zkušenou do ciziny. Není snad země v Evropě vyjma Islandu, kterou by ponechal bez návštěv, bez vizit. Patřil k lidem, u nichž někdy tak těžko chápeme, jak všechny svoje povinnosti stačí plnit za čtyřiadvacet hodin denně. Profesor Vladimír Vondráček v této souvislosti napsal: „Jak Charvát pracuje? V čem spočívá kouzlo jeho aktivit? Těžko nahlédnout do jeho dílny duševní, ale pokusím se. Mnoho čte, v různých jazycích, hlavně anglicky, mnoho si pamatuje, čte i hraničící obory, logicky myslí, namáhá se o lepší skóre, ale hlavně má invenci, objevuje netušené souvislosti, přitom je kritický a má bezvadné schopnosti ve vyjadřování, jednoduše věc objasní, takže každý pochopí. Když promyslel, klade přírodě otázky…“

Během svého života napsal Josef Charvát na tři stovky prací. Jsou pro ně příznačné tyto vlastnosti – originalita a objevnost. Je z nich patrné, že jejich autor dovedl postřehnout nové souvislosti, jasně vyložit nejsložitější otázky i neodborné veřejnosti, i když se jí nedostává potřebných znalostí. „Věřím, že by dokázal i bambulovi vysvětlit integrály,“ použil jednou přirovnání profesor Vondráček.

Většina jeho studií pojednává o endokrinologii a látkové výměně. Pouze první práce napsaná ještě v době vysokoškolských studií je psychiatrická. Ostatní se zabývají metabolismem cukrů, jodu, bromu, alergií, chřipkou, diabetem, štítnou žlázou, játry, hypofýzou, nadledvinkami, atropatiemi, poruchami výživy, dietikou, vitamíny, problémem rakoviny, steroidními hormony a steroly vůbec, arteriosklerózou, příštítnými tělísky, jednotlivými hormony, adiuretinem, ACTH, Kortisonem, růstovým hormonem a výčet zásluh ne a ne končit. Všechny spojuje uplatnění v praxi i v dalším vědeckém pozorování.

Ani s přibývajícími roky ve své práci nepolevil. V posledních letech se zabýval velmi intenzivně mimo jiné antidiuretickým hormonem, jeho titrací a tím, jak jeho sekrece závisí na nervových vlivech a jak ji lze ovlivňovat farmaky.

Lékařsky důležité bylo prostudování selhání nadledvinek u člověka.

Jeho celoživotní prací se pak stal problém strumy a tyreotoxikózy.

Měl vzácný dar, jako Albert Einstein, jehož se dostává dnes jen málokomu: byl současně velkým vědcem, učitelem, vynikajícím lékařem a organizátorem. Na přednáškách měl vždy nabito, chodilo se na ně z touhy dovědět se něco nového, zajímavého, fikaného, chytrého. Vždy se koukal dopředu. Byl například první, kdo naše lékaře seznámil s kybernetikou, otevírající před medicínou úplně nové možnosti.

Profesor Vladimír Vondráček, náš známý psychiatr, který ho znal přes pětatřicet let, o něm při příležitosti sedmdesátin napsal zajímavý článek. Jeho slova vystihují portrét člověka, který jako by ukončil jednu slavnou etapu v historii naší medicíny. „Kladnou chvílí života je posezení s Charvátem při černé kávě s cukrem. Scházíme se v zimních plískanicích tak jednou do měsíce, lidé různých profesí. Hovoří se o umění, o vesmíru, rozebírají se problémy existence budoucnosti, predikce, anticipační reakce, psychologie od A–Z, nemoci, zvířata i rostliny, genetika, matematika, kybernetika… Bez „Pepíka“ se večer málokdy povede, proto trochu žehráme na jeho zahraniční povinnosti. Má vydatný smysl pro vydatnější humor a dovede povědět dobrou anekdotu. Rád se od srdce zasměje. Kdybych ho mohl bez nároků na úplnost charakterizovat, řekl bych „smějící se filozof, ale pro většinu posluchačů sympaťák“, třebaže tato charakteristika je již rezervována pro jednoho antického bouráka filozofa Démokrita. Charvát, i když procházel nejtěžšími životními peripetiemi, dovedl na nich nacházet komickou stránku.

Účast v poradním sboru OSN, v němž reprezentuje zdravotnictví, což je nejen osobní pocta, ale i pocta našeho národa, stvrzuje, kterak je asi ve světovém měřítku hodnocen. My, univerzitní učitelský sbor, musíme častokrát řešit všelijaké pitomosti, ale nám přímo nezatěžují život ani světová exploze populace, ani posvátné krávy indické a osud jejich výkalů, ani opatření bílkovin pro chudáky v Africe, ani pitná voda a zjednání důstojných (SPLACHOVACÍCH) toalet pro dvě třetiny obyvatel této zeměkoule a tak dále, a tak podobně.

Všechny jeho funkce, univerzitními počínaje a dědečkovskými konče, nebudu pro nedostatek prostoru vyjmenovávat, a on při tom všem stihne číst ještě beletrii a filozofii a přírodovědné časopisy. Své názory si formuje na spoustě premis, ale je tak moudrý, že dovede změnit názor, vidí-li, že se plete; a beztak se tak často neplete.

Smějící se filozof bez srdce má pro sebe zajisté osobní velikou proprietu, ale pro kolektiv takové individuum není žádným velkým přínosem. Charvát je smějící se filozof se srdcem velkým a přátelským. Pomáhá nezištně vždy, všude, ihned a úspěšně, nejen marodům, což je povinností lékaře, ale i zdravým v neúnosných situacích, při neštěstích a při životních tragédiích, což je mnohem namáhavější než pomáhat marodům se vyléčit. Pomáhal i tam, kdy v dobách zlých se jiní báli nějak zakročit. Zachraňoval životy, existence, rodiny, osobní klid mnohých duší v těle. A ve zdravém těle zdravý duch. Pomáhal těm slabším, kteří si to zasloužili. Jeho pomoc byla hluboce etická, ne primitivně dobročinná.“

♥