ANNA PAVLOVNA MATVEJEVNA PAVLOVA

☼     31.1.1881    PETĚRBURG          ۞      23.1.1931   HAAG

Stihnete-li svou přítomností okrášlit výstavní prostory na Staroměstském náměstí 13 u Týnské uličky v Domě U Kamenného zvonu v Praze 1 (řeč je o galerii hl. m. Prahy léta Páně 2014) za účelem studie komplikovaných pouček pro kosti a kůže od génia kostitřasů v okrasné ochranné skříňce, od přijatelného a enormně neokoukaného autora báječné lehkosti bytí v barvě Josefa Váchala, pak si snadno spojíte jeho útvary „Magie hledání“ (1884–1969) právě s účinky tanečních kursů úsměvně nemorbidních: Josef Váchal byl český metafyzický chasník dobře si vědom čardášů v extázi a naopak a v neposlední řadě současník paničky Aničky Pavlovy. Prozaicky víkendově šetrné, poeticky všedně houževnaté, v modrotisku šmouhou nepokojné, indiánsky svěží když sněží nadílka půvabu NšoČi pro oči neobávané.

Vše je nachystáno, hosté se sešli v hojném doprovodu, ale zábava jako by svůj puls nechtěla vyslat na oběžnou dráhu. Co to? Zábava ti vázne, nestrhující je tak blázne, zatím totiž na plac nedorazil dnešní oslavenec; Anna Pavlova si dovolí nejdříve absenci.

Hudebníci v rohu sálu tichounce dolaďují instrumenty, hostitel, finanční koordinátor Rockefeller, ještě kontroluje parket; dnes večer je na pořadu symbol plamene i veselí společenského tance. Těch, kdo by se ráčili odvázat spolu s nejslavnější balerínou světa, je plný sál.

Včera večer ji obdivovali na jevišti. Její umírající labuť, to by se to kreslilo dokonale hbitými tahy synonymů doktora všech mystiků a limonádovému hlasateli bez skrytých záhad nebo parodického významu ódy výkřiku všemožné módy: přemožiteli plytké skutečnosti reality hravému Jožinu Váchalovi! Vždyť byla celičká tak neuvěřitelně přitažlivá. S hlavou sklopenou, ztrácela se vzadu zpoza rohu jeviště… To nebyl člověk, to teskný pták zlehýnka rozčeřil vodní hladinu. A ruce–křídla, křídla bez kostí. Při jejích skocích neplatí zákony gravitace, zde vládne beztíže; skok–let elá hop, o němž už tolikrát slyšeli své; a přece je zas dovedl překvapit. Pak ptáku, plujícími světly, došly síly. S posledními takty klesl k zemi a skryl hlavu do peří, jako umělecký umrlec do svátečních peřin. Umírali s ní…

ŇUROČKA

Narodila se o pár týdnů předčasně a bylo jasné, že nepřežije. Myslela si to porodní bába, strašily s tím užvaněné sousedky. Pospíchalo se s křtem. Matka, ač porodem notně poznamenaná fyzicky jako po pochodu 20 kilometrů po hřebenovce bez značek a bez map s orientačním smyslem, bděla u holčičky dlouhé dny a noci. Celé měsíce se tak střídala s babičkou, než nadešla jistota na 100%, že děvčátko je z nejhoršího venku. Začalo sílit, ale baculaté novorozeně se z něj nikdy nestalo dle ruského vzorce.

Svou nejstarší vzpomínku popsala Anna Pavlova v kratičké autobiografii: „Má první vzpomínka – maličké obydlí v Petrohradě, kde jsme se protloukaly společně s matkou… Byly jsme bez peněz, velmi nápadné chuděrky s oděvními a jinými oděrky.“

Otce zploditele a báječného baviče, řadového pěšáka Preobraženského pluku, Ňuročka tato okatá kráska, jak jí titulovala v náladě máma, nikdy žel bohu nepoznala. Žil kdesi na vsi a zemřel v době, kdy jí byly dva roky.

Maminka se živila jako pradlenka, a – jak opět poznamenala její dcerunka – přes nuzné podmínky k životu se snažila svému dítěti zpříjemnit alespoň všechny významné dny a svátky v kalendáři. V den, kdy bylo Ňuročce osm let, dostala snad ten nejdojemnější dárek – lístek na balet do Mariinského divadla.

Rozhrnutí opony a příběh Spící Krasavice odkryl děvčátku nový horizont. Už cestou domů začala žadonit: chce se učit tak oku atraktivně tancovat. Nakonec si prosadila svou: na podzim ji matka přivedla do divadelního učiliště. Teprve osmiletou, navíc malou a vycválanou holku tintítko odmítali přijmout mezi své rekrutky. „Přijďte sem až tak za dva roky,“ zněla jejich strohá odpověď.

Dlouhé čekání krátily Ňuročce letní měsíce. Jezdívala se podívat za babi do dálav do dědiny zvané Ligovov. Tady se netrpělivě čekatelka baletního umění učila od staré školy teatrálně číst, psát, plést a šít z rozumu, přesněji z kalkulu o holé přežití. Nepatřila k nevychovaným nevycválaným dětem holomků. Spíše zádumčivá povaha, vyhledávala samotu v lesích kolem a u řeky. Pokoušela se „baletit“ sama pro sebe a trénovala krůčky na špičkách, ve skutečnosti na ohnutých palcích bez speciální módní obuvi.

Přišel kýžený den zkoušek i důkladná lékařská prohlídka. Z šedesáti uchazeček bylo přijato jedenáct – Ňuročka mezi nimi. Příští rok nastoupila do internátu.

Tím končilo její krátké dětství.

AŇA (…KTERÉ BY MOHLA GEISLEROVÁ ZÁVIDĚT SECESNĚ LADĚNÝ SERVIS, SVÁTEČNÍ STYL)

Život na intru připomínal klášter all inclusive; ranní buzerace díky buzení bezcitným rámusícím zvoncem jak na pastvě ne duše pro krávy, mytí ve společné šatně v jediném lavoru, k snídani cosi jako žemle bez chuti a slabounký čaj. Jednotlivé dny oddělovaly jen piruety a cvičení světské motoriky u tyče.

Aňa se od ostatních nápadně odlišovala, že se nelíčila. Světské radovánky jí neříkaly paničko, nelákali ji playboyové po ruském vzorci na pirožky s vodkou, nesvěřovala se kamarádkám s tím, co se kde šustne. Ostatně – neměla se s čím prozaicky poetickým svěřovat a komu. Jejím přísně tajným číslem na programu se stal balet a jedinou důvěrnicí vrbka matka.

Prvním učitelem byl bývalý tanečník Alexander Oblakov. Daleko stěžejní význam pro Anin baletní rozlet měla však Jekatěrina Vazemová, kdysi prima Balerína Mariinského divadla. Upoutala ji úporná dívčina píle i nesporný sportovní talent a od počátku jí věnovala chvályhodnou péči.

Ne tak ostatní. V každoroční školní besídce, která proběhla za účasti vypečené carské rodiny, nedostala dívka vůbec uplatnění k exhibici. Car si šel promluvit s krasavicí Bělinskou. Aně říkaly nepřejícné spolužačky „Koště“.

Přes fanatickou snahu a píli hrozilo Aně vyloučení. Jevgenije Sokolovová, jinak vynikající lektorka, o něm uvažovala stran nedostatečného vykroucení nebo vytočení dívčiných půvabných křivek. Ale oduševnělý zjev, vyhraněná individualita a citlivé reakce na každou tvůrčí myšlenku, činily z Pavlové téměř ideální krasavici teenagerskou tanečnici; potkávaly se v ní křehkost a železná vůle pěkně naráz.

Od každého ze svých učitelů přebírala crème de la crème, porci toho nejlepšího. Nejvíce si cenila Maria Petitpase, se kterým později, v prvních letech svého působení v Mariinském divadle, úzce trénovala a označovala ho za svého „prvního velkého pana učitele“.

Poněkud nespravedlivé prohlášení; byl jím totiž Pavel Gerdt, její hlavní učitel ve vyšších ročnících, kdo ji poprvé upozornil na možnost nového pojetí baletu. S obavami sledoval subtilní dívenku, jak náročnými kompozicemi cviků lidské i nadlidské obratnosti ohrožuje své chatrné zdraví. Poradil jí, jak učinit z fyzické křehkosti a tělesných nedostatků jedné houžvičky markantní výhodu: místo potlačování odlišnosti naopak zvelebovat. Upozornil ji na éru romantického baletu z dob slavné tanečnice Taglioni, upadající pomalu a jistě v nevědomost novější veřejnosti. Odtud zbýval už jen krůček k tomu, co pozdější slavnou balerínu učinilo nesmrtelnou: odpoutání pozornosti od formy či pouze formy k obsahu, od dokonalé techniky (nesporného a nutného základu) k citovému prožitku a neverbálnímu sdělení komunikace těla.

Roku 1899 roštěnka nebo rošťanda Aňa absolvovala. V závěrečném školním představení excelovala jako suverénní královna večera a v tehdy nejrozšířenějším ruském mediálním revue Niva dlouze oslavovali její výkon. A tak se Aňe povedlo to, o čem ostatní nepřejícné žačky jenom ustavičně snily: ihned po škole se stala členkou souboru Mariinského divadla.

ANNA PAVLOVNA

Doba, v níž Anna Pavlovna přichází do Mariinského divadla, je dobou celovečerních pompézních tahů na branku platících přátel baletních představení. Fotografie z tehdejšího pravěku připomínají spíš davové scény z kostymérských dramat, co vybrat, než balet, jak jej známe dneska. Baleríny jsou ověnčeny šperky, rozdávají sladké úsměvy a jejich Sněhurčina koketérie vyvolává kabaretní asociace estrády. Krása pohybu esa v účinku zaniká na přecpaném pozadí sta statistů.

„Balet uhýbá na cestičku, která táhne do cirkusu a feérii,“ charakterizuje situaci francouzsko–ruský kritik poměrů, malíř a divadelní výtvarník té doby evidentní „Šmakoun“ Benois, autor baletních scénářů. Požaduje „postavit balet na základech výrazného tance, obnovit macho balet, skoncovat jednou provždy a zatočit s uniformitou baletních kostýmů…“ Výkřik po „vysvobození od tlaku ministerstev a dvora“ má v umění nadčasovou dobu spotřeby.

V Mariinském divadle je vůdčí osobností tohoto období Marius Petitpas. Annu zpočátku obsazoval jen do menších roliček, přesto dokázala jako koťátko na vzestupu upoutat, a tak její velkou premiéru v titulní úloze Bajadéry na hudbu Leona Minkuse očekávala všemožná periodika psaná azbukou s nelíčeným zvýšeným zájmem. Měli už pro umělkyni svou šikovnou šifru – „maličká Pavlova“. Roli vyfasovala Aňa brzy poté, co se v roce 1902 stala druhou sólistkou divadla. Že si toto ocenění zasloužila, dokladovala její bajadéra navýsost okatě. Tragický příběh dokonale vyhovoval citem prodchnutému naturelu Pavlové a z představení se záhy stala senzace, o níž vyprávěl celý Petrohrad. Následujícího roku se z druhé sólistky stala jednoznačně sólistkou numer adín (Eden je jen jeden) a gáže jí byla přiklepnuta na 1800 rublů po zdanění.

Na řadu přišla jedna z životních rolí – Giselle. Hlubokým prožitkem a do té doby neobvyklým důrazem na lidskou psýché postavy (= stejně jak v případě Josefa Váchala) otevřela Giselle dveře zcela inovativnímu způsobu baletní interpretace, při níž by zavzdychala i Blanka Matragi. Začal zrod velké tragické umělkyně, první dramatické baletní herečky Anny Pavlovy.

NA VRCHOLKU SIL I DŮMYSLNÉHO PŘÍLEŽITOSTNÉHO KALKULU

Těžko přiznat barvu, která léta své baletní barevné škály kariéry by označila za vrchol úspěchu sama Pavlova; pravděpodobně první a druhou dekádu dvacátého století, období grandiózních představ z celosvětových vyprodaných úspěchů. Z pohledu vědoucích potomků a pokračovatelů tradice velké tanečnice se tak ale jeví spíš poslední roky jejího ruského působení, zvláště pak spolupráce s Michailem Fokinem.

„Po Mariovi Petitpasovi byl mým učitelem – už na divadle – Fokin,“ vzpomínala o dvacku let později sama bez mejkapu vrásčitější Pavlova. S Fokinem se znala ještě za dob studií, měli společné učitele. Geniální choreograf byl tělem i duší inovátor, chtěl bourat konvenci jako barikádu tradic klasického ruského baletu. Pro Pavlovou tyto tradice představovaly estetické konvence, vykrystalizované v průběhu dvou staletí baletního rozletu do krajiny. Chtěla je respektovat. Ze zdánlivě protikladného spojení obou uměleckých cítění chtěla vykřesat novou genetickou mutaci ve vývojové lince ruského baletu, předznamenanou již zmiňovaným Benoisem.

Tomu však předcházelo „pouze“ dlouze taneční partnerství obou velikánů. Obecenstvo si začínalo Anny Pavlovny všímat, a ta, ve snaze je nezklamat, přemýšlela nad efektními, líbivými prvky, odhalovala svoje nitro i svoji deluxxe technikku. O tom, že hudba, tanec, kostým ani oučes nebo rozruch rozcuch neodpovídají epoše a charakterům postav, na počátku své slávy ještě nepřemýšlela. Průlom do předsudků stran baletní tradice (i vlastních) nejdříve podnikla v otázce kostýmu. Snad jí coby dámě byla tato oblast nejbližší (potom, co ji babi naučila krasoelementárně galantérií vyšívat textil); jisté je, že jako skutečná exploze u umělkyně nemohla přehlížet, že klasické krátké a prkenné sukénky se škrobeně korzetovými vršky zcela odporují tak často užívanému řeckému stylu, vyžadujícímu volnost a hladkost na kost.

Jinak tomu bylo u Fokina. Stále častěji zabředával do choreografie a neutěšená situace v ruském baletním umění zaměstnávala veškerou jeho ryzí mysl. Výsledkem dlouhých úvah bylo nezrezivělé poznání, že klasický balet nevyjadřuje postavy konkrétních charakterů v konkrétním prostředí; tanečníci a tanečnice vždy zůstávají vně i uvnitř osobami mimo prostor a čas. Mnohem dříve než Pavlova si uvědomil pointu, že cesta k opravdu podstatnému zvratu v choreografii vede přes kulantnější prostor a vzájemně se doplňující částice A i B i C, tedy jednotu pohybu v hudbě, v kostýmu a v záchvěvu dekorace.

Příležitost „napáchat bezva představení“ pro opravdové gamety dostal Fokin díky divadelním kolegům–tanečníkům a tanečnicím Mariinského divadla. Byla mu zadána choreografie představení ve prospěch Greblovské školy. Podporován dokonalým pochopením tanečníků mladý nezapšklý choreograf nadchl svou prací i staršího otevřenějšího kolegu Petitpase, jehož lístek s několika pochvalnými větami opatroval celý svůj život.

I nejslavnější koncertní číslo Pavlové „Umírající labuť“ z roku 1907 na Saint Säensovu hudbu je plodem této epochální krasojízdy. Fokin se tu pokusil vyjádřit boj života se smrtí a při použití techniky klasického tance kladl důraz na výraz paží a celého těla. V Pavlové objevil mimořádně senzitivní interpretku, která společně s tanečníkem Obuchovem oslnila v další Fokinově choreografii – Chopinianě.

O rok později se osobnost Pavlova stala inspirací ke druhé verzi Chopiniany na motivy Chopinových skladeb, chopíme se našeho mládí s poezií všedního dne. Původní duet zatoužil Fokin rozvést do celého obrazu a vykřesat balet o mládí okouzleném krásou, hrou a sněním. Tehdejší kostýmy – romantické nadýchané sukně, živůtky s křidélky vyhovující délky a věnečky na hlavách přetrvaly v provedeních Sylfid (jak byl balet později pojmenován Ďagilevem) do současnosti.

HONOSNÝ SVĚT JE VŽDY CAUSOU (VE PROSPĚCH NÁKLADNÉ NEODBYTNÉ HONORACE…)

Rusko začínalo Annu Pavlovu těsně tlačit. Na svůj první zahraniční zájezd odjela společně s dvacítkou kolegů roku 1908. S Giselle, Paquitou, Odpočinkem kavalerie a Labutím jezerem navštívili Kodaň a Malou mořskou vílu z kamene na břehu, Helsinki, Stockholm, Berlín i Prahu. Zájezd hnedka další rok reprízovali a ještě v téže sezóně stihla Pavlova tančit v rámci Ruského baletu Sergeje Ďagileva v Paris. „Je to období baletních miniatur v nádherných dekoracích a kostýmech, jež vydumali ruští výtvarníci pro petrohradské Mariinské divadlo a Velké divadlo v Moskvě dávno před malým nekulturním Putinem. Vysoká kultura spojená s decentním vkusem umožnila vzkřísit na scéně obrazy starodávné Rusi, kouzlo ruských bajek o pointu, která z nich bude chytřejší zítra ráno, kořennou exotiku koření, romantický obraz krajiny, sváteční komediantské mafiánské boudy, starý Petěrburg, pohanské obřady na přání…“ charakterizují toto období později autoři sborníku Balet made in CCCP.

S Ďagilevem, ruským šlechticem, jenž se měl stát plnohodnotným právníkem všech paragrafů pánem, ale vystudoval na konzervatoři u Rimského–Korsakova scénickou hudbu, se Pavlova rozešla už v roce 1910, 2. ledna v 8 ráno (prý nazdar moje nová dekádo). Reklama se příliš soustředila na kolegu z Ruského baletu – geniálního Nižinského – a Pavlova se cítila moc odstrčená v koutě. Vytvořila s tanečníkem Mordkinem, prvním představitelem svébytného mužského baletu a několika ruskými a polskými tanečníky vlastní neumělohmotnou skupinu svéráz, s níž slavila nesmírné úspěchy ve vesmírné Americe i královském Londýně.

Návrat do Ruska (1911) do Mariinského divadla byl jen na přechodnou dobu. Pavlova odtud stále častěji unikala do zahraničí, až v roce 1913 po roztržce s divadelním ředitelstvím, definitivně řekla Rusku své medové Sbohem.

Usadila se v Londýně, kde si už dříve najala reprezentativní dům na úrovni a kde také roku 1912 uzavřela sňatek s Viktorem Emmanuilovičem lovičem a bavičem Dandre. I její soukromí, o němž se krom pár nezbytných anekdot a tradovaných historek zachovalo jen pár útržků kusých zpráv, bylo zcela podřízeno baletu. Pavlova byla známá svým vřelým vztahem k dětem a nejednou se jí proto dotazovali, proč s manželem nezamakali na vlastních spermiích, prémiích, bonusech a capartech. Odpověď nalézáme v jejím přesvědčivém umění, kterému chtěla nadělit a doslova nadělila ze sebe všechno. I Dandre plnil veskrze jen úlohu oddaného a předvídavého manažera a impresária pro úspěšný baletní kabaret vynikající nálady.

S baletním mistrem Chljustinem založila v Anglii novou skupinu. Válku prožila v Americe, po jejím utišení se znovu usadila v Evropě, odkud vyrážela na věhlasná světová turné. Její vlastní umělecká osobnost se už do šířky záběru nekošatila. Pavlova těžila spíše z minulosti. Vytržena z domácích kořenů, drolila svůj talent v nekončících omíláních obehrané písně bezbřehým opakováním baletních miniatur a koncertních výstupů kreatur na pozadí matky moudrosti. Část čísel pocházela ještě z dob Fokinových (Sedm dcer krále džinů), na něčem se podepsal Chljustin (Bál, Dionýsos) a Lavrentij Novikov (Ruská balalajka s bajkou a naopak), několik věcí vytvořila sama Pavlova (Podzimní listí, Tři venkovské panenky). Často tančila i v ukázkách z repertoáru Mariinského divadla – v adaptacích spotů z Labutího jezera, Giselly, Paquity, Dona Quijota, Raimondy a Coppélie. Pouze Spící krasavice – sen jejího dětství, byla uvedena jako celek, bohužel v Chljustinově choreografii, nedosahující šmrncu a úrovně „originálu“.

V roce 1926 natáčela exkluzivně v Hollywoodu roli Fenelly v Němé z Portici. Charlie Chaplin, dobrák od kosti, se kterým se za pobytu v USA velmi blízce přátelila a veselila, o ní hovoří ve svých pamětech: „Nikdy jsem se na ni nemohl vynadívat bez hlubokého pohnutí. Její umění prosvětlovalo pod vší brilancí jakési bledé vnitřní světélko, bylo delikátní jako okvětní plátek bílé růže. Když roztančila tajemnou poezii křepčení v pohybu, stával se každý její krok středem zemské gravitace. V okamžiku, kdy vstoupila na scénu, ať byla sebevysmátější, seberoztomilejší, chtělo se mi vždycky plakat, protože ztělesňovala tragédii dokonalosti… Je tragické, že rychlost tehdejšího natáčení nebyla s to zachytit lyrismus jejího nepolapitelného tance, takže umění její je pro svět ztraceno.“

Měla mimořádný dar vzbuzovat a živit v ostatních lásku k baletu a pomáhala vzplanutí baletního kumštu i za hranicemi Ruska. V Indii probudila k novému životu historií zapomenutý národní tanec (píseň půvabu zvonivá afrodiziacká porce poezie kama sútry), v Japonsku vyvolala zájem o evropský balet, jako první propojila aztécké folklórní prvky v Mexiku s formami klasického tance.

Baletky, které přišly na přetřes po ní, už nemohly tančit tak, jako dříve; role i ve starých textech se psychologicky zašmodrchaly, zkomplikovaly, znepřehlednily, získaly na napjatém špagátku dramatismu. Pavlova naznačila nové výrazové možnosti jak excelovat na parketu.

Přes všechny úspěchy se po umělecké stránce nemohla cítit nasycena, uspokojena. Už názvy výstupů leccos napovídají („Román mumie“, tož nestyďte se, pane Váchale, vyzdobte jí ho tam do její Hvězdné chlupaté brány). Zastesklo se jí po velkém ctihodném představení, kde se jednotlivé postupy odehrávají v extázi na souvislostech jednotícího děje. Stýskalo se jí vysloveně i po vlasti, jejíž nechtěné a přece chtěné socialismem zkomplikované poměry nechápala a byly jí dost odporné. Přesto na otázku, kde by chtěla trvale žít, odpovídala vždy jednotně: „Někde v Rusku.“ Byla přítelkyní nejslavnějších kulturních zjevů doby, význační politikové si pokládali za čest potřást její pohublou pravicí. Přesto nedokázala uskutečnit své toužebné přání o životě v prachbídném socialismu domova. Smrt ji zastihla nepřipravenou sotva tři týdny před padesátkou v cizině. Podlehla náporu zápalu plic dne 23. ledna 1931 v pět odpoledne v Haagu. Její poslední slova si laskavě zapamatujte: „Připravte mi můj kostým labutě.“

*

…Konečně je zde přítomná Pavlova. Nedočkavý hostitel fofruje bezdechu ví aj pí AP vstříc ke schodišti. Těší se ze své úlohy a ví, že úvodní tanec tu bude náležet jemu. První cukruje ruku maličkaté dámě. Tohle že má být ona?

Droboulinká svrasklá paní, co už toho dost pamatuje, se usmívá velkými ústy staré ženy a odhaluje tak mezírky mezi zuby; (včera převáželo v MHD jedno koťátko Zuzanka v kleci dvě koťata: jedno se jménem Zoubek, druhé bylo Kobliha) myší očka pod ospalými víčky ve vybledlé nebo zažloutlé tváři, vyloženě až nezdobný nos… Jen v pohybu ruky zahlédl zákmit labutího křidélka.

Je na rozpacích, nebo dokonale zmaten z této Rusky. Nemůže si srovnat včerejší ladnou křehkou krásku s malou zimomřivou husou, co si hraje na labuť. Rozpačitě si uhlazuje prošedivělé kadeře. Ale vždyť je starší než já, je jí téměř padesát let Pozemského ráje.

Začínají hrát. Uklání se a přednáší v ruštině pracně nadrcenou výzvu k tanci. Koka kola? Da da. Glasnosť? Da da. Perestrojka? Da da. Vy chačítě tancovááťť? Da da. Tancúj glasnosť. Tancújem perestróóójka. Da da. Ale se slavnou paní tohle nepohne. Nakřáplým hlasem cosi odvětí ve větru éteru ve své mateřštině. A čert aby se v tom vyznal, on jí nerozumí, neví, vo co gou. Vysvobodil ho muž z ruské delegace: „Uvedl jste dámu do značných rozpaků. Říká vám zdvořile, že prostě neumí tančit podle amerického střihu.“

http://www.kulturissimo.cz/index.php?vachal-magie-hledani-ghmp&detail=2444/

http://www.youtube.com/watch?v=3UROADRbRTM

JOSEF VÁCHAL TECHNICOLOR ®     FOREVER…

Jarní ideální mix, okrasná sazenice žena Orkán a její rošťáček Jirka

Máš ráda vůni lípy a poradíš nám, jak chutná lotos

máš chuť stát se parádnice a vyvoláváš extra fotos

v komůrce šera vyloupla se jarní alegorie vlivu

šeříky vládnou modrotisku a Ty odoláš negativu

láskou nevloudí se chybička úctou Tvojí záře

miliónová holka je výhoda odvážného samotáře

dva gramy hříchu věř mi mrňavá belgická pralinka

dva šťastné konce v moderním designu moje image je novinka

Kaplický měl zvítězit s přehledem plýtvání časů nad Prahou

veliký tvůrce, demokracii nejsnáze postavíš představou

co jsou lidi schopní, co zbuduje, co uchrání logika

nejvyššího prolhanýho šmejda zazdí ledová magika

objev ♥ v labyrintu Světa a v centru svojí krabice

čím se naplní estetika Volnomyšlenkářské tradice?

stará struktura předvádí výhru zanedbaných momentů

chceme zůstat nejmenší lovci pokladů a talentů?

ne, jako správná účetní mého účetního srdce

počítá „dal“ s „má dáti“ šance ruku v ruce

dobrá republika s dobrou vidinou dobré sny a činy

snad se někde zas vyklube v hnízdech dech svižné omladiny?

Karla Erbová: „Vincent“

***

Nevěděl jsem

že může být tak snadné

dát sbohem

V noční tmě před domem

stály kočáry

Společnost odjížděla

Pak vyšla ona se svým mužem

Vstoupili do kočáru

a vrhli se na svá ústa

jako dva supi

I přes deštěm zmáčené okno

jsem cítil

tu jejich nedočkavost

Ráno jsem z Londýna navždy odjel

***

Víceméně člověk pamatuje

kde začínal

Kde si otloukal klouby

Kde se cítil cizincem

Ale neví kam dojde

za jakou cenu

Jak dlouho bude běhat strništěm

Jak dlouho to bude drásat

Že jednou namaluje prázdné místo

kde tehdy ONA volávala:

Už je to šejdrem!

Už se nesejdeme!

Nemůžu vykládat

že je to její hrob

Jeho se neptejte

bude-li vůbec někdy moci

s tím přestat

To psáno brkem

namáčeným v povětří!

On nemá v sobě té něhy a síly

aby si poručil

***

Brzy jsem nechal domy za zády

Ať si otírají popraskané stěny

o kůži jiného

Došel jsem na osiřelé prostranství

Stál tam vyzáblý starý kůň

strhaný životem a dřinou

Vzadu u chatrče ležela koňská kostra

jakási lebka a lidské haraburdí

Proč má zvíře trpět více než my?

Nemůže za to že nám chybí štěstí

a že se tedy každým krokem mstíme

Nemůže za to že se honíme za tím

co teprv ráno vymyslíme

a že v nás vykřikuje opilec:

Život je jenom odrbaná fangle

a sahá od zrození ke smrti

Ale to už ty sám milý Theo víš:

Toto je obraz který nelze poslat

na žádnou výstavu

***

Bylo v tom několik hrůz!

Osiřelí muži a ženy

zavření v chudobinci

vydáni ústrkům a posměchu druhých

A – co je horší – vnímající

jak jimi kdekdo pohrdá

Jak jsou jim na obtíž

Jak všude překážejí

Ne hlad Ne špína Ale právě toto

jim zbytek života činí peklem

Nemyslím že se modlí s láskou

Vždyť ani ON už na ně nemá čas

anebo zapomněl

Ostatně je to starý muž

***

Černí havrani letěli nad Arles

Nad starodávným mostem

Nad červenými vinicemi

Bylo poledne Klasy o sebe bušily

jako tympány

Myslím že bez toho kraje zemřu

a přesto!

Jak mne v zimě vzrušovala

jízda vlakem právě sem!

Jak napjatě jsem číhal

zdali už je to Japonsko!

***

Teď když jsem tady viděl moře

s Afrikou

která není daleko

(za horkých nocí ji slyším

šmátrat po střechách)

nějak líp rozumím životu

Jsem tu pouze několik měsíců

ale prožil jsem skoro celý věk

Byl bych snad v Paříži

za jedinou hodinu

udělal kresbu lodi?

Ty vlny tam venku jsou ovšem

úplné drápy

Loď je v nich chycená

to člověk přímo cítí

Zvláště ten který se už ocitl

někdy na jejím místě

***

Můj bože jaký to tady

ubohoučký kraj!

Tady i svatí chodí v zimě bosi!

Obrazy musíš té lakotné zemi servat

A pocit úzkosti

Zvlášť když vane Mistrál

Štětec mi skoro padá z ruky

Oči mám pořád plné výčitek

a vůně tymiánu

Však přijme-li tě ta zem za přítele

je to navždycky

Zarosteš v její pelyňky a jizvy

Už ti nedovolí odejít

po dobrém ani po zlém

Tady jsem pochopil

že se lze obejít bez Pána Boha

ale nikoli bez toho

co je větší než já

***

Dělám řemeslo což je špinavé

a nesnadné

Mohl jsem prodávat cucky mraků

drátovat škrpály anebo vytloukat krčmy

Ale jelikož jsem tím čím jsem

pracuji s očekáváním

že jednou budu dělat obrazy

s pugétem svěžesti a mládí

když už mé vlastní

je jednou z mnoha věcí

které jsem poztrácel

***

Bojím se přijet do Paříže

kvůli těm očím

Očím drožkářských kobyl

lehkých holek a básníků

Tolik smutku se nevejde ani

do nejhlubší noci

A já bych to maloval Já se znám

Já bych to nosil zaseknuté

až po topůrko

Já bych to maloval

i mezi piniemi jihu

i mezi olivovníky bych to maloval

Umění! Až je z něj někdy ouvej!

Snad tu vybublává

z nějakého pramene

kalné a možná otrávené Rodí se?

Přichází?

Proč zrovna k tomu

a ne k onomu?

A zda nám pomáhá žít

to už vůbec nevím

Nezbývá než to nějak obelstít

***

V takovém deštivém dni jako dnes

sesednout kolem kamen –

cítil bych se

skoro jako doma

navzdory tomu

že žádný domov vlastně ani nemám

a že jsem ochoten to pokládat

za zlostnou pomstu

V těch dnech se ve mně

probudila barva

Ach je to zázrak! Umí kousat!

Hnětu ji v prstech Také pod kůží

Chodím s ní spát

A jsem i šťasten když se probouzí

nervózní pohyb mravenců

mezi travinami

Ano jsem nevědomec Ale musím

Snad se to podobá vyšívané básni

***

Ano říkal´s mi Theo několikrát

že člověk nemůže žít podle hlasu srdce

vždyť by se zničil!

Měl´s jako vždy pravdu

Já s tebou přesto nesouhlasím

Podle jakého lineálu máme tedy žít?

Podle slávy? Peněz? Podle rozumu?

Ten nás snad nikdy neošálil?

Cožpak nás nezajímá

ani vlastní život?

Smutek? A starý hněv?

Cožpak se neděsíme myšlenky

že po nás nezůstane nic?

A proč jsou lidé tolik smutní?

Vypalují své tvrze

Ozvěny

Hadí hnízda

Hledají podoby ačkoli se jich děsí

A naleznou papírky s cizím písmem

které už nikdo nedovede číst

***

Dnes jsem odeslal na vaši adresu

hnízda drozdů kosů žluv a pěnkav

Chybí v nich pískot Odpusťte

Nelze ho posílat Je tak křehký

že by jím málem obehnali město

Stydím se Je to svatokrádež

Z něčeho ale musím žít

Obrazy nikdo nechce

Ale kdybys mi milý Theo poslal

trošinku peněz Měl bych na barvy

a na vlak

Kdybys mi rovněž mohl poslat

kousínek srdce

Kdybys utišil v sobě

to hrdé

a nechal promlouvat ušlechtilému

Ať už chceš nebo ne jsme bratři

Kodrcáme se oba na tomtéž moři

Radujeme se když se vlny zklidní

a zahlédneme bárku toho druhého

na dosah

Ovšemže nás to připoutává

Těsněji

než bychom si ve svém utrpení přáli

***

A tak jsem té ženě řekl:

Až vám bude lépe

přijďte ke mně

udělám co mohu

Mohl jsem jednat jinak –

Jak bych však mohl dále žít

nemít té odvahy

necouvnout před lidskou bídou?

Zač bych můj Pane stál?

A tak jsem pro to její dítě

donesl kolébku od vetešníka

a nabídl jí přístřeší

Přátelé už se odvrátili

Asi se bojí že ten stín

přikryje rovněž jejich čest

Ona se odmítá se mnou stýkat

Bloudím v tom Snažím se proniknout

do hlubin umění i bytí

ačkoli je to skoro totéž

Míval jsem často vlídný pocit

že už mne drží za ruku

Přesto neumím nic

A nechápu proč

by mne za to měli ještě

zaživa oženit

***

Nevím zda si vzpomeneš

že nalevo od Noční hlídky

v amsterodamském muzeu

je obraz od Franze Halse

Asi dvacet důstojníků v celých

postavách

Úplně vlevo vedle rámu

muž malovaný v šedé

Jaký to koncert!

Oranžová modrá a bílá –

tehdejší národní barvy –

Ten obraz jiskří!

A je to uděláno jednou jedinou barvou!

Zůstal jsem přikovaný na místě:

Na to nedosáhnu!

Potom celou noc chodil ulicemi

myslel na svou paletu

zpytoval vlastní obrazy

své srdce a své svědomí

***

Toho malíře budoucnosti

si neumím představit

že by žil v ubohých hospodách

pracoval s mnoha falešnými zuby

a chodil do bordelů zuávů

jako já

Dobrotivý tatík Corot

říkal několik dní před smrtí:

Dnes v noci jsem viděl ve snu krajiny

s úplně růžovým nebem –

Řekl bych tedy že jsou věci

které člověk do budoucna vycítí

a které opravdu přijdou

Ale já

– pokud jde o můj prostý život –

se toho trochu bojím

***

Já bych si zoufal

kdyby mé postavy byly dobré

akademicky korektní

Bylo jim tleskáno

Byly kopírovány

Dávány za příklad

To bych snad ani nemohl vyjít

na ulici!

Je nutno malovat tak jak cítíš

Nikoli jak to vypadá

Jsi malíř Nejsi fotograf!

Říkají: Je to lež!

Naše peněženky to vidí docela jinak!

Souhlasím Avšak pravdivější

nežli doslovná pravda

***

Ach portrét! Minové pole člověka!

Portrét s myšlenkou Snad i s duší

Každý se bojí

že jej malíř vysvlékne

že je to svatokrádež

Avšak štětec se láskyplně blíží

jako by to byl smyčec na houslích

Slyším ty barvy hrát

Bývá v tom i kus štěstí

Rovněž mne úplně pohltila

nekonečná rozlehlost lánů

a příkrost vymýcené obdělávané půdy

pod něžným nebem

Jsem ponořen

ve skoro klidné náladě

ve stavu který potřebuji

abych to namaloval

To je má práce Nasazuji při ní

denně život

Můj rozum

vzal už napůl za své