Netopýří křídla

     Když se mi chce mluvit, je venku tma a svět mlčí. Pod rouškou tmy mají slova úplně jiný význam. Stačí šepot, pár lehce řečených slůvek plynoucích do dálky. Kdo je uslyší, ke komu dolétnou? Kam mohou doplout, když všichni spí? I noční tma má však své uši. Potemnělé město je také plné netopýrů. Za dar spánku je oběť neznalosti.
     Tichá slova našla posluchače. V proudu nočního vzduchu zasáhla netopýra, který šokován z vyrušení v letu usedl přede mne na okraj obrubníku. Oba v hlasu mlčíme, ale naše oči vzájemně upřené na sebe divoce hledají kód společně srozumitelné řeči. Jsme si tak cizí. Pohledy se hádáme, ale zároveň usmiřujeme. Město nám roky dovolovalo se vídat, ale ne spolu mluvit. Lze ještě prolomit hradbu mlčení?
     Mlčenlivé přátelské gesto, natažená dlaň. Lekne se a odlétne nebo svými křídly opětuje vstřícnost? Neuletěl, zůstává. Čisté lidské ruky se ale bojí. Při zamávání svými křídly mi tiše sdělí „Ty už ani ještě nemáš křídla, tak neruš netopýry při jejich nočním letu.“ Kruté sdělení chránící jeho samotného. Z našeho setkání je možná vylekaný víc, než já. Zlomil tím ale mlčení a odkryl zeď, jež mezi námi neviditelně stojí. Zeď času a ztracených křídel.
     Slova za větu „Dlouho bez křídel a dlouho ve dne. Však noc mě zavolala k životu.“ Nejen oči ale i slova už mluví. A vět přibývá. Vysvětlení dávných setkání, dlouhých mlčení. Každý pohled a každé slůvko z neviditelné zdi odebírá cihlu po cihle. A řeč plyne. Kód vzájemné srozumitelnosti nalezen. Každý náznak vzájemného porozumění mi dává šanci k zárodku křídel. Ještě o nich nevím, ale třeba brzy bude tma časem i k mému letu.
     Ranní rozbřesk zahání netopýry do temných zákoutí. Východ slunce i mne umlčí. Opět člověkem ve světle denního města. Už ale nikdy tím stejným. Stín netopýřích křídel mě chrání před světlem těch, co v noci spí.
    
Nechte mne ve dne mlčet, pak možná uslyšíte …,
nechte mne letět s netopýry, pak budu s vámi chvíli žít …