ZBIGNIEW CYBULSKI
☼ 3.11.1927 KNIAZE ۞ 8.1.1967 WROCŁAW
V neděli osmého lednového rána nového roku 1967 přišla znenadání tato rána ve známost na hlavním nádraží ve Wrocławi za úsvitu na perónu, černá kronika byla hned bohatší o další záznam. Cestující, který se opozdil z důvodu nesnadného probuzení, se snažil mermomocí naskočit do rozjíždějící se soupravy rychlíku do Warszawy, ale na poslední chvíli uklouzl ze stupátka, bylo namrznuté a mrazivé a spadl mezi vagóny. Hodinu poté vypustil duši ve wrocławském špitále. Jmenoval se ZBIGNIEW CYBULSKI, ženáč, otec synka Matěje, bytem ve Warszawě, povoláním schopný herec. Na katowickém hřbitově, kde má rodina Cybulských hrob, ho na poslední cestě doprovázely desetitisíce občanů. Tato nečekaná nehoda s trpkou pachutí smrti s paradoxní ironií završila hercův osudový úděl: zůstat navždy mladý nejen na filmovém plátně…
*
V den jeho smrti vyprávěl rejža Andrzej Wajda v Londýně scénáristovi Mercierovi, že se chystá natočit o Cybulském medailon, neboť ho považuje za zcela výjimečnou osobnost. „Měl jsem pocit autora, který náhle přišel o svého hrdinu, stejně jako Sylvester Stallone přišel o svého nejstaršího syna,“ přiznal se později Wajda k pocitům, jež v něm vyvolalo oznámení o Zbigniewově zániku. „Byl jsem však přesvědčen, že je třeba natočit film právě o takovém fascinujícím Ducháčku, jakým byl on, i když už nežije. Bez něho to byla těžká řehole, takřka neproveditelná. Ale přesto jsem se pokusil napsat pro poklonu scénář, v němž jsem zachytil jeho stopy. Byl to scénář k filmu Vše na prodej (z pozůstalosti). Použil jsem v něm všech historek, faktů i událostí, které jsem znal a zažil za ta léta přátelství s Cybulským, ale nikdy bych se neodvážil nazvat jej filmem o něm.“
Zbyškovo dospívání nebylo šťastnou Ódou k použití v soužití všech složitě rafinovaných zahradních nástrah, zátarasů a pastí, stejně jako léta dozrávání všech jeho vrstevníků. Narodil se 3. listopadu v obci Kniaze na soutoku Prutu a Čeremoše. Bylo mu dvanáct let, když vypukla válka, která poznamenala osud celé rodiny stejně drtivě jako většinu polských hrdinných rodin. Otec byl zatčen a deportován do koncentráku, ale podařilo se mu uprchnout a dostat se do Francie, kde se zapojil do odboje. Matka unikla zatčení dobrovolným vstupem do armády; nejprve bojovala o přízeň osudu a o svůj holý život v Rusku, odtud postupovala na Blízký Východ a nakonec se jí povedlo dostat se do Anglie v neporušeném zdravotním stavu. Zbyšek a jeho bratr přečkali okupaci ve Warszawě u prarodičů. Pomáhali přivydělávat na živobytí šitím rukavic a kolportováním novin s obsahem ranních černých zpráv. Když se po válce rodina shledala, přestěhovala se za lepším do Katowic. Po maturitě odjel Zbyšek do Krakowa, kde se hlásil na obchodní akademii. Zanedlouho však přešel na Vysokou školu společenských věd, neboť ho lákalo novinářství, ale nakonec to vyhrálo herectví, které mu nabízelo neustálý dialog s nekomplikovanými lidmi, po němž toužil především.
Už na akademii založili studenti Spolek živého slova a tenkrát se prý Cybulski definitivně rozhodl, že se stane prvotřídním hercem jedna dvě. K přijímačkám do krakowské Státní divadelní školy si připravil Norwidovu epesní báseň Chopinův epesní klavír a monolog z Gusevovy Slávy. Byl přijat, studoval v ročníku profesora Kaliszewského, v roce 1952 zvítězil v celostátní recitátorské soutěži, a o rok později absolvoval s vyznamenáním. Bylo mu pětadvacet let, když odešel do Gdaňska se skupinou čerstvých absolventů herectví, které kolem sebe nakupila režisérka Lidia Zamkowa. Pobaltí bylo v polovině padesátých let jedním z center velkého společenského a kulturního kvasu, a klima oné doby rozdmychávalo nadšení mladých umělců, kteří prosadili založení experimentálního divadélka radosti a smíchu Bim Bom. Ta doba měla opojný nádech karnevalu, který nikdy neskončí a pro Zbigniewa Cybulského měla gdaňská éra zásadní význam. Píše, organizuje, zkouší, hraje i režíruje. Jeden z jeho nejbližších přátel, básník, prozaik a dramatik Jerzy Afanasjew v knize, věnované experimentálním divadelním scénám 1954–1964, o Cybulském napsal mezi řádky: „V divadle Bim Bom byl vůdčí smečky; měl přímo magický vliv na lidi, bylo v něm zakódováno cosi z velkých cestovatelů, kteří vás dokáží vyhecovat, abyste se vydali Až na světa kraj. Misionář smělých myšlenek navléknutý do svetru, s chůzí Jamese Deana, muž bohaté fantazie, snílek, přímý a profesionálně otevřený kamarád jakékoli myšlence, na něhož je vždy spoleh – to byl náš Zbyšek Cybulski…“ A herec sám na toto období, které považoval snad za nejromantičtější ve svém životě, vzpomínal nejednou: „Bim Bom nás naučil, abychom spoléhali sami na sebe. Zrodil se z hladu a sytil nás možností výpovědi. Naučil nás dívat se na život, setřel hranice mezi uměleckými profesemi. Literatura, režie, herectví, improvizace se spojily v jeden určitý celek. Představení zněla hovaďácky kolektivním jazykem. Bim Bom byl náš chleba z hrubé mouky, vypečený a voňavý. Hráli jsme hru, která se jmenuje Hra na Prawdu. Zpočátku bezděky, později záměrně. Bim Bom byl diskuzí s nastoleným cynismem, hyenismem, byl ideovým divadlem v tom nejlepším slova smyslu, byl naší matkou peprnou, bratrem, učitelem… Vím, že to zní pateticky, ale kdybych umíral, nemyslel bych na své filmy a hry, kdežto jen na naše divadlo…“
Byl to však právě film, který ze Zbigniewa Cybulského udělal nejpopulárnějšího herce své zemičky s třiceti osmi milióny lidí. Debutoval před kamerou v roce 1954, kdy ho Wajda obsadil do menší role ve své režijní prvotině Nezvaní hosté. Při závěrečném sestřihu však role Kostka, mladíka z periferie, vypadla a tehdy se nejspíš zrodila hercova nechuť ke střihačskému stolu i urputnost, s níž později hájil každý natočený metr. Cybulského sláva však vzplála až za pár let; první krůčky do ateliérů vedly postranním vchodem. Zahrál si epizody ve snímcích Kariéra, Tři starty, Konec noci, Vraky. Pokusil se o přijetí na lodžskou filmovou školu, kde chtěl studovat režii, ale nevzali ho. Jak plynul čas, obsazení Bim Bomu se střídalo, jen Cybulski zůstává funkční veterán. Je mu třicet let, občas hostuje v kamenném divadle, ale tahle práce ho neuspokojuje. Nemá tradiční divadla rád, neboť na velkém jevišti přestává být sám sebou. Obává se, že by mohl podlehnout tlaku profesionální rutiny, herecké techniky, jalových spekulací, bojí se ztráty uvěřitelné opravdovosti.
Cybulski byl sice všestranně nadaný herec, ale pro film byl model jako stvořený. A taky ho zbožňoval víc než jen divadlo. Čas od času se sice vracel na jeviště – vytvořil kupříkladu vynikajícím způsobem role v dramatech Klobouk plný deště a Dva na houpačce. V době své největší filmové slávy se stal členem varšavského divadla Athéneum. Jeho skutečným živlem však byl film, který na něho působil jako narkotyk. Vlna obrovské návykové popularity se přivalila zcela neočekávaně. Když v roce 1958 chystal režisér Andrzej Wajda přepis románu Jerzy Andrzejewského Popel a diamant, vybral si za představitele Matěje Chelmického právě Cybulského. Herec s černými brejlemi a v kožené bundě splynul na plátně tak dokonale s tragickou postavou mladíka, který hyne na smetišti jako oběť vlastních rozporů a slabosti, že se rázem stal symbolem pro všechny mladé, bolestně pociťující znehodnocení a promarněnou vlastních životů. Cybulski coby Chelmicki vyjádřil pocity generace navždy poznamenané válkou podobně jako James Dean, který se stal zosobněním zmařených nadějí mladých Američanů na počátku rozmařilých padesátých let. Byl také s tímto americkým velikánem biografie biografů neustále porovnáván a kritika mu dost nespravedlivě vytýkala, že Dean je jeho vzorem. V obecné rovině snad problémy jeho postav, jež oba herci ztělesnili, souzněly, ale stejně jako byl jedinečnou osobností James Dean, po jehož tragickém odchodu na onen svět v troskách automobilu zůstala nezaplněná mezera – kráter, byl i Zbigniew Cybulski nenapodobitelný bytelný zcela svůj svéráz.
Popel a diamant táhl vítězně světem a vyvstal dotaz, co bude dobrého k vidění dál. Tehdy asi Cybulski ještě netušil, že Matěj Chelmicki ho bude doprovázet na každém kroku, že se stane nejen jeho životní rolí, ale také prokletím, neboť žádná jeho další postava neujde srovnávání s touto. Polská města se zaplnila mladíky v černých brejlích na nose, imitujícími Zbyškovu chůzi, styl průpovídek, gesta a nikdo už ho nechtěl vidět jinak než jako Chelmického. Kolotoč popularity a slávy, který se přes noc roztočil, nabíral na rychlosti a legenda o polské verzi Jamese Deana záhy překročila hranice. Zbigniew Cybulski se stal idolem; jeho snahu o návrat mezi smrtelníky provázel pocit trpkosti a nezdaru a nakonec mu jej kousek před cílem definitivně překazila smrt na perónu…
S Wajdou spolupracoval dál na jevišti a zároveň dostal řadu filmových nabídek – hraje ve Válečném kříži Kazimiera Kutze, v Kawalerowitzově snímku Vlak (po letech až zatrne při scéně, kdy naskakuje zdárně do rozjíždějícího se vlaku rychlíku), ve Wajdových Nevinných čarodějích, v Hasově Rozchodu, píše scénář k Morgensternově filmu Na shledání zejtra, evokujícímu atmosféru let Bim Bomu. Francouzský režisér Jacques Baratier mu nabídl roli diktátora na druhou (jedná se o dvojroli) Prado Rotha a jeho zabijáka, policejního seržanta ve svém filmu Loutka. Při natáčení v Paříži se Cybulski setkává s Edith Piaf, která mu po zhlédnutí Popelu a diamantu poslala kytici s díky za neobyčejný zážitek. Zbyškovi sice záleželo na dobrém výsledku nepoloviční práce na Loutce, neboť doufal, že úspěch v zahraničí mu konečně obstará i pořádnou příležitost k výdělkům doma. Od premiéry Popelu a diamantu uplynuly už tři roky, ale dalšího scénáře, který by mu dal příležitost promluvit znovu jménem své nezdegenerované generace, se dosud nedočkal.
A musí vyčkávat na správný osudový okamžik dál. Wajda ho sice obsadil do své novely v koprodukčním povídkovém filmu pěti světových režisérů Láska ve dvaceti letech, nicméně to není ta úloha, po jaké herec touží. Tehdy si však zřejmě uvědomil, že musí zlikvidovat svůj mýtus, aby „problém“ Cybulski přestal být zátěží. Tvrdí se o něm, že dokáže zahrát jen sám sebe, že není schopen herecké proměny. Tehdy mu to kritici spíše zazlívali, zatímco po jeho smrti zase všichni chytře zdůrazňovali, jak málo měl Cybulski příležitosti hrát sám sebe a jak nedostatečně filmy, v nichž v šedesátých letech hrál, reflektovaly jeho vnitřní proměnu chlapce v chlapa. Tyhle odborné diskuze ztratily s odstupem let význam, poněvadž právě čas prověřil devízy, které nám Zbigniew Cybulski po sobě zanechal. Patřil k hercům, kteří si obhájili vlastní osobnost a nevzdali se své svěží podstaty. Nebyl herec–interpret v klasickém slova smyslu, byl herec–autor a nejlépe se mu tvořilo s režiséry, kteří ho respektovali a dokázali jeho vnitřní invenci nejen probouzet, ale také posilovat.
V roce 1962 měl premiéru Hasův film Jak být milována, v němž Cybulski ztělesnil postavu morálně zhýralého herce Viktora Rawicze, který se za války skrývá u své přítelkyně. Polské publikum bylo vyvedeno z míry, neboť Zbyšek – Matěj zmizel v nenávratnu. Začala se jeho proměna do charakterního „oboru“ a zároveň se před ním otevřely zatím netušené možnosti v komediálním žánru. Poprvé komediálně zajiskřil ve snímku Ścibora–Rylského Jejich všední den v roli ranhojiče Andrzeje, pak přišly komediální úlohy v Lenartowiczových filmech Giuseppe ve Varšavě a Plnou parou vpřed a také první rolička kostýmová, které Cybulski doposavad zcela striktně zamítal. Navlékl španělský dobový šat, nasadil si třírohý klobouk, připjal šavli, vyskočil na valacha a stal se kapitánem Alfonsem van Wordenem v romantickém příběhu z 18. století: Rukopis nalezený v Saragoze, režiséra Wojciecha Hase. Nebyl ovšem líbivým romantickým bojovníkem v tom pravém slova smyslu, ale obdařil svého kapitána donkichotskými rysy.
V témže roce (1964) mu finský režisér Jörn Donner nabídl úlohu Frederyka ve švédském filmu Milovat, vyprávějícím příběh mladé vdovy, která teprve v náručí milence pozná to, co jí nebylo přáno dříve v manželství s obstarožním mužem. Cybulského partnerkou byla známá Harriet Anderssonová. Natáčení sice neprobíhalo jedna báseň, protože polský herec se jen obtížně adaptoval do neznámého prostředí a jako vždy, když se cítil v úzkých, reagoval zbytečně cholericky podrážděně, ale Donner vzpomíná na tuto spolupráci v dobrém: „Když jsme se setkali poprvé ve Varšavě v roce 1963, říkal, že by byl šťastný, kdyby mohl přijet do Švédska. Měli jsme určité jazykové bariéry a ty se pak projevily i při natáčení, protože Zbyška znervózňovalo, když všichni kromě něj mluvili švédsky; měl pocit, že by ho ostatní mohli pomlouvat. Nerad brzy vstával a po ránu s ním práce obvykle za moc nestála, zato odpoledne nebyl k zastavení a nejraději by pokračoval až do noci. U Harriet to pochopitelně bylo naopak. Cítil se osamělý, potřeboval cítit, že má nablízku kamaráda a každé běžné nedorozumění bičovalo jeho nervy do krajnosti. Ale to, co na filmu Milovat je dobré, je hlavně jeho zásluha. Postava, kterou ztělesnil, je mnohem osobitější a charakterově bohatší než ve scénáři a později, když jsem byl schopen podívat se na svůj film s odstupem let a s potřebným nadhledem, jsem plně pochopil, jaký to byl výtečný herec. Mohlo by se zdát, že když se setkal před kamerou s Anderssonovou, setkaly se dva různé mikrosvěty, ale co se týče hereckých schopností a jistoty, nebyl mezi nimi rozdíl… Naše cesty se tehdy rozešly, ale nepřestal jsem přemýšlet o tom, že bych se Zbigniewem udělal ještě jeden film i s tím hazardem, že s ním nanovo budu prožívat jeho citová vzepětí i propadáky. Platil za svůj výjimečný talent děsivou cenu, ale vše co dělal, dělal naplno…“
Po návratu domů začala krystalizovat Zbyškova herecká zralost. Hrál v Saltu režiséra Konwického – psychologické studii náboženského mystifikátora – po boku Gustava Holoubka, ve filmu Šifry vytvořil postavu vnitřně vyhaslého člověka, který se po letech v cizině vrací k rodině do Polska. Spolu se svými vrstevníky vstoupil do mužného věku a vnitřně se proměnil, třebaže jeho tvář čas dosud nijak nepoznamenal. „Filmy, v nichž hrál, nebyly pokaždé to pravé ořechové,“ napsal Zbyškův přítel, známý filmový teoretik K. T. Tœplitz v hercově nekrologu. „Zřídkakdy se v nich mluvilo o obecnějších otázkách, většinou to byly jednoduché anekdoty a málokdy to byly filmy pro Cybulského, jemuž bylo vlastní náročné chápání hereckých úkolů a který byl pro tento druh umění narozen… Zvláště v posledních letech byl jeho herecký projev stále pozoruhodnější. Začal být někým jiným, někým, kým se stali jeho současníci, které představoval. Stával se mluvčím zralých lidí, jejichž díl odpovědnosti za to, čím je naplněna naše doba, je stále vyšší a stále vyšší. V posledních dnech se o Zbyškovi mluvilo stále častěji. Očekávali jsme, že právě nyní promluví plným hlasem, jménem svým i jménem své generace. Odešel v půli slova, v poločasu gesta, tak jak byl zvyklý odcházet z přátelských setkání a zasedání, když se omlouval, že teď někam musí neodkladně něco zařídit, ale jen na chvíli…“
V Morgensternově přepisu Dygatova románu Disneyland, nazvaném Jovita (1967), který měl premiéru až po Cybulského vlakonehodě, byl jeho partnerem mladičký Daniel Olbrychski. Jejich herecké setkání se podobá předávání umělecké štafety. Olbrychski, třebaže se od Cybulského v mnoha ohledech liší, se stal důstojným následovníkem na trůnu, aby dál pokračoval po cestě, po níž už Zbyšek nestačil dojít. A tak zůstala zachována jakás takás kontinuita, třebaže pro Poláky byla ztráta čtyřicetiletého Cybulského stejně bolestná a nenahraditelná jako pro Čechy odcházení Václava Havla na seniorskou věčnost, pro Američany smrt Jamese Deana nebo pro Francouze skon Gérarda Philipea. Nejen proto, co po sobě zanechali, ale hlavně proto, co všechno ještě mohli znamenat pro svou generaci.
TRIALS X: „OD CIEBIE ZALEZY“ (To záleží na Tobě)
Současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
včera jsem byl bledý, dnes je mi vedro
včera jsem byl takový, dnes jsem jiný
nejsem dětinský, trochu jsem se změnil
dětství mělo na mě velký vliv
chápeš – rodiče, tady to nebylo,
chápeš – rodina žádná nebyla a proč
poslouchej, ale uši si profoukávej
čas nevrátíš a jak se převrátíš
připomeneš si možná něco, cokoliv
co je pro Tebe jakkoliv zásadní
možná to právě uskutečníš jako já
pokud už je teď ta správná chvíle
nedělej ze mě vola, nedělej ze mě debila,
jde mi o život, existenci a bytí,
vzájemné usmíření a ne aby to bylo těžší,
pravda je náš cíl a naše poslání
možná jsou to velká slova, prohnutá jako podkova,
ale přibitá do lidské hlavy a ne do kopyta koně
udělají svoje, vyrovnají cesty,
včera jsem byl horší, dneska jsem takový
Současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
tvrdý oříšek k rozlousknutí má každý z nás
jestli souvisí dnešní situace se včerejší
kdo má louskáček, ten odpoví si sám,
pro ty, kdo ho nemají, dávám plán číslo dvě
za prvé, zuby musí být ostré,
za druhé, zbytek už je jednoduchý
každý – individuálně to ví
současnost můžeme měnit, ale minulost už ne
v této situaci nelomte rukama
pamatujte si tehdejší chyby, dnešním se oklikou vyhněte
tak jednoduše chvíle zamyšlení
prospěje rozumu a ovlivní jeho činnost
důsledně promyslíš každou věc
zohledníš, co bylo, co je a co bude
tak si nepřiděláš problémy a nenarazíš do zdi
když je míček stále ve hře v nesmírné rychlosti života!
tolik toho ještě můžeš dosáhnout
úspěch dnešní, zítřek stane se minulostí
budoucnost ale bude krásnější jako koruna,
bude se třpytit svou jasností
Současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
kolik ještě v řece uplyne vody
než naše myšlenky budou laserové
než naše životy budou barevné
potřebujeme sílu jak v olověném mlýnu
ale nechci se už více toulat v oblacích
sestoupím teď na pevnou půdu pod sebou
tady, kde je šedost a zmatek dvě tváře má
tady, kde je zima jako v horských bystřinách
kde vládne naivita a sprostota převažuje
čas hojí rány, já je rozškrabávám
někdo mluví vážně a Ty ho posloucháš se zaujetím
raději si na něj dávej pozor, protože to na Tebe jen zkouší
vzpomeň si, kdysi to bývalo stejné
později jsi řekl: mělas pravdu mami
a tak můžeme dávat jeden příklad za druhým
tady je chytrák bohatý, avšak poctivej je utrmácenej
intenzívně musíš myslet a budoucnost budovat
současnost měnit a sebe vytvarovat
na člověka a ne zvíře, TRIALS X Ti důvěřuje
protože na Tobě závisí celá současnost
Současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
současnost zabíjí minulost, budoucnost souvisí s minulostí
FEKALIA (Výkaly)
Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí!
Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí
a Ty se raději posaď, než padneš
víš, co si myslím? To bys neuhodla!
život je sviňská řeka hovna
plavat v ní jde těžko
dívám se na svět, mám temné myšlenky
někdo mi říká: všechno je v pořádku
uhni, vyndavám pinďoura
nikdo se Tě neptal na názor, smrade
výkaly komunismu a naše výkaly
zničený národ, taková jsou fakta
Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí!
Kdo nám teď za to všechno zaplatí?!
exkrementy zůstaly, utekli piráti
máme svobodu, ale lidé jsou sráči
náš bass zní naplněn hrůzou
DJ Platoon B. má potřebný instinkt
jak mixuje, krev rychleji pulzuje
vlna zápachu všechny exkrementy
lidi, vy máte na mozku vředy
blbá masmédia vás tlačí celé davy
zalijí vás výkaly a co uděláte sami?
starejte se raději sami o sebe a ne o cizí
protože zápach už čoudí
Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí!
Vibrace, masturbace a potok slov
mám už dost žvanivých pohlavárů
chce se mi, chce se mi z nich zvracet
víc vám neřeknu, protože budou problémy
otrávené životní prostředí, z toho kontaminované zavirované myšlenky
výkaly – pokrývají zemi
nadešel čas to všechno spravit
špatný tok myšlenek by musel někdo jít zlikvidovat
ale zatím tu není vidět žádného dobrovolníka
proto nám to dneska asi nevyjde
nevzdávej to, nevzdávej, mysli na budoucnost
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
schovávám pěsti, i když jsem měl vztek
lidské myšlenky srůstají a srůstají se kosti
nová etapa našich dní teď nechť nastane
Výkaly dráždí můj mozek
výkaly jsou kaluží oplzlostí!
|