Neslyšně plynu uličkami temnými,
dlaně si před mrazem schovávám.
Francouzské muziky, s dodatky
trapnými,
vedou mě mazurkou; přes město
k Vám.
Do kopce vleču nohy; upadává dech,
nebýt tak opilý, šlo by se mi
snadněji.
Obrovská kapka vody,
z karmínových střech
padla mi na hlavu. Neztrácím naději.
Neztrácím slova, ni city - pečlivě schované.
Jen dojít musel bych, na vrchol Nové
vsi.
Křehké je moje tělo; vítr ho málem
odvane,
na skládku citů, kde žrádlo čekají; rozeřvaní
psi
Hladoví a samotní jak opál; v rozmáčeném
lomu
vlčí mák v poli pšeničném; se
strachem.
Snad se dopotácím, k Vám ;
k obrovskému domu
dříve než z deště zbudu;
kamenným rarachem.
Štědrá obloho; mocně unaven, konečně
k Vám dorazil jsem,
zbývá jen ulice; cílový praporek
a sladká vůně ženy,
Vaše postava, skvěle krásná; jak
předznamenal dopisem,
tísněný básník v místnosti, Čtyři krát čtyři bílé
stěny.
Já plahočil se padlou nocí, korábem
dvou noh veza se,
byť nezbývalo sil, došel jsem jak
z Thermopyl,
však láska žalostná; obraz jenž
pohledem, tiše přizná se
že lepší by bylo bývalo, kdybych to
býval nezjistil.
Nezjistil co a cože? Že špatné věci
staly se?
Jasné je nad slunce, jak jsem rozum
topil.
Vždyť stál tam on a ona, vášnivě
líbali se,
Básníček křehounký, skleněné oči
sklopil.
Deštové mraky vzplály, mladík; z noci vypleněn,
bláhově doufal; nápadně podobný;
mladému Quijotu
Už nikdy neucítí, chlad Čtyři krát
čtyři stěn,
Té noci udal valé; svému na výsost,
básnickému životu.
|