LEOPOLD STOKOWSKI

☼       18.4.1882    LONDON EYE             ۞       13.9.1977  NETHER WALLOP,  HAMPSHIRE, UK

Už za svého života platil za legendu. A po pravdě řečeno, poctivě se staral, aby legendou, zahalenou malinko i tajemstvím, vydržel také co nejuvěřitelněji. Čteme-li dnes o něm knihy, novinářské drby a rozhovory, neubráníte se dojmu, že si ze žurnalistů a literátů bazírujících na přehršlích dezinformací dělal rád dobrý den. S viditelným potěšením je naváděl do svých labyrintů, ba dokonce úspěšně je dovedl mystifikovat.

Například o Stokowského matce (všimněte si polského základu jména) se střídavě píše, že byla původem Skotka, Irka, Ruska nebo Italka. To nedalo spát autoru české publikace (žijícího v letech 1923–2000 pod podpisem Karel Vladimír Burian) o slavném dirigentovi, který pokládal za nutné udělat si v tomto bodě jasno a skoncovat nadobro s nejistotou. Využil chvíle, kdy Mæstro na tiskovce v pražském podniku Esplanade hotel na dotaz: Na kterou ženskou vy nejraději takhle přes den vzpomínáte? řekl: Na matku přece! a zeptal se: „Doktore Stokowski, velmi mi záleží na přesné odpovědi. Jakého původu byla vaše matka?“ Stokowski mu to oplatil: „Moje matka byla Polka. Polka z Lublina… Jak vznikly ty ostatní verze? Nevím. Lidé toho namluví spoustu a to by nemělo být!“

K. V. Burian hned nato dodává, že jeho verze je zřejmě jediná použitelná. Dobrá – jenže o pět let dříve se na matku zeptal šťouravý Maďar Győrgy Fenyves. Svůj obsažný rozhovor nazval „Se Stokowským mezi čtyřma očima ne pro časopis Bravo“. A mezi čtyřma očima ne pro pubertální kupce úsměvného časopisu se také dozvěděl novinu, že „moje matka byla irského původu“ s dovětkem, že slavný dirigent si neumí vysvětlit, jak vůbec vznikly ostatní verze…

Nebo jiný příklad labyrintu. Dodnes se muzikologové dohadují, kdy se vlastně vykuk Stokowski narodil; v roce 1883, 1885 nebo 1887? Nakonec se většina shodla na datu 18. apríl 1882. Aprílové dítě může odkývnout, je také správné? Kdoví – při jednom zatraceném bombardování Londýna za války prý matrika uhořela. Stokowski se ovšem k němu, zejména ve vyšším dosaženém věku, hlásil jako k nejstarší možné variantě, kdy mu, přiznejme si to nahlas, lichotil obdiv obecenstva k jeho „pružnému mužnému mládí“. Se smíchem na rtech hrdě vyprávěl, jak přišel ke svému zranění v roce 1961 – hrál kanonýr kopanou! Jenže s kým? Zase se nabízejí dvě verze a žádnou nepopřel. Jednou honil kulatý nesmysl se svými syny, po druhé se svými vnuky. Přitom obé je tolerovatelné – vnuci mohli pocházet z prvních dvou manželství, synové ze třetího.

And last but not least: Stokowski urputně tvrdil, jak se jako malý chlapec s rodiči podíval do Mariánských Lázní na kolonádu. „Ne, ne, pánové novináři, Čechy mi nejsou neznámou neprobádanou končinou; víte, Mariánské Lázně, jak tam je krásně v přírodě; ovšem už si na to moc nevzpomínám, I´m sorry!“ Novináři si pozorně zapsali, ve svých denících uveřejnili – a jednoho napadlo hledat přímo v Mariánkách v seznamech hostů, které si tam odedávna vedli. Měl smůlu. Mr. Stokowského (nebo Stokesa), hudebníka plezíristu z Londýna, s rodinou – nevyčmuchal… Uvědomil si však, kolik radosti starý pán udělal českým čtenářům svým prohlášením na adresu krás české země. Ani ho to nebolelo.

Vůbec si rád z lidí utahoval jako pan Utahovátko. Všemi barvami hýřící pan Flamboyant.

Tvrdil, že je od teďka zapřísáhlým vegetariánem. Maso? Kdeže! Hostitelé zoufale hledali, čím by svému epesnímu hostu přišli vhod na chuťové pohárky. A on se pak bavil pohledem na překvapené spolustolovníky, když se s chutí zakousl do biftečku nebo bůčku. Prohlašoval také, že nemá rád letadla, a proto zásadně s asistencí letušek a letounů není kámoš v jedné tykající si partě. Všichni chápavě pokývali hlavami, když z Prahy do Frankfurtu nad Mohanem odjížděl večerním rychlíkem. Jenže – ve Frankfurtu si to namířil k letišti a za hodinu se už těšil přistávat bez turbulence u zorniček zpátky doma v Londýně…

Byl ovšem charismatickým vypravěčem historek a překvapení nejrůznějšího druhu a jeho vtipné výroky se dlouze citovaly a zřejmě se k nim budeme pohlavně pořád chechtající se obracet čelem. „Je dobré,“ prohlásil (bylo to v Praze), „mít pocit učiněného přátelství, usmívat se, podat si ruku bez viditelného protestu, přestože existují různé země a různé jazyky, bububu. Lidé jsou však v zásadě vždy stejní.“ Na chvilku se zamyslel a dodal: „Ale naštěstí je mezi nimi aspoň jeden podstatný rozdíl, ze kterého můžeme těžit. Že existují překrásné ženské a jejich ochránci muži!“

Tak tohle mu novináři s klidem mohli odkývat. Stokowski byl celkem třikrát ženatá partie – poprvé od roku 1911 s vynikající pianistkou a později lektorkou doktorkou Olgou Samaroff (rozešel se s ní kvůli nepochopeným žertovným manévrům až v roce 1923), podruhé s velmi zámožnou a akční paní Evangelinou Johnsonovou (tentokrát jim to manželství vydrželo o rok méně) a konečně s multiakční multimilionářkou Glorií Vanderbildtovou. Také tento svazek skončil po jedenácti letech (1955). A co bylo mezi tím za prozaické techtle mechtle? Celý svět si šuškal o umělcově něžné péči k „božské“ fešandě Gretě Garbo s dobyvačným bodem G. Ta, tehdy o třiadvacet let mladší partie, dvoření slavného dirigenta pro vzájemné aerodynamické aktovky přijímala, takže všichni více či méně zasvěcení věřili ve vyvrcholení a ve sňatek; ale nakonec z něj sešlo.

Nicméně Mr. Stokowski svým výrokem o rozdílu pohlaví určitě věděl, proč to říká.

Jak se vůbec tenhle šašek stal králem dirigentů?

Pověst praví, že náhodou mu to vyšlo. Mladý Leopold, hudebně vedený a popostrkovaný nejprve svým otcem a později vynikajícími učiteli, nastoupil od svého prvního zaměstnání v roce 1900 – stal se varhaníkem v kostele svatého Jakuba u Piccadilly Circus v pikantním středo-bodu Londýna. Dlouhých pět let usedá ke královskému nástroji a hraje Londýňanům svého zbožňovaného boha, Bacha. Necítí se však být happy being a tak se vydá tradá hledat zlatý důl za „velkou louži“ jako tisíce jemu podobných. Opět se však pro něj nenašlo nic jiného než varhanické příčestí budoucí; jen kostel nosil jiné jméno, tentokrát byl zasvěcen svatému Bartoloměji dávno před animovaným dobrodružstvím notorického Barta S. v příběhu „Deep Deep Trouble“. O mladém hudebníkovi se sice mezi lidmi vědělo, ba dokonce si jej přijížděli poslechnout milovníci varhanní hudby z širšího okolí, než byla Madison Avenue a 44th Street, ale to bylo tak všechno. Za tři roky, nespokojen s tím, čeho dosáhl (a podle vlastního názoru nedosáhl lautr ničeho), odjíždí na dovču do „old country“.

A tu prý zasáhla pověstná náhoda. Sotva se Stokowski porozhlédne po Londýně, narazí na orchestr, kterému těsně před vystoupením omarodil dirigent. A on pohotově zaskočí a sklidí nekonvenční komorní úspěch.

Je rozhodnuto – v tomto ranku objevil sám sebe.

„Jako varhaník jsem nejprve vysedával za pultem“, vzpomínal si později. „Pak jsem se jednoho dne k němu postavil a začal pracovat s živým jive tělesem. Bylo to velkolepé. Tady jsem se opravdu našel. Dnes nevěřím, že by dirigenta bylo možné sestrojit. Dirigentem se člověk musí narodit.“

Stokowski se vrátil pln dojmů do Spojených států a hned v dalším roce je povolán k Cincinnatskému symfonickému orchestru…

Dovolte lakonicky zapochybovat.

Kolikrát se už psalo o takových náhodách, záskocích na jedno představení na poslední chvíli, které jakoby zázrakem rozhodly o budoucí oslnivé umělecké dráze předtím neznámého člověka. Vzpomeňme třeba na Artura Toscaniniho! Nemohlo se to všechno odehrát jinak, jaksi plánovitěji a cílevědoměji?

Dirigentem v Cincinnati byl od roku 1875 jistý Mr. Dudley Buck, mimochodem velký ctitel našeho Dvořáka, se kterým se znal osobně, ale především svou původní profesí – varhaník. Z Cincinnati je sice do New Yorku vzdušnou lajnou zhruba tak 960 mil – proč by však varhaník Buck neslyšel o varhaníku Stokowském? A proč by si Angličan Buck nevyhlédl Angličana Stokowského za svého nejlepšího nástupce, když zvlášť mohl vědět o ambicích mladého kavalíra? Pochopitelně, byla by nutná schopná reklama, proč zrovna Stokowski a nikdo další. A ta dorazila až z Londýnských kuloárů. Buď jak buď – budoucí dirigent se sice vrátil ke svatému Bartoloměji, měl s ním totiž uzavřenou smlouvu, ale když Buck v roce 1909 přichází o život, přebírá jeho pozici v čele Cincinnati Symphony Orchestra. Jak prosté, šťouravý Watsone! A bez zázračných náhod.

Čtyři roky žije a pracuje Leopold Stokowski ve státě Ohio, v jednom z nejkrásnějších severoamerických měst. Zde si ujasňuje své názory na úlohu dirigenta a připravuje se na uskutečnění své grandiózní myšlenky, která by se mohla interpretovat heslem  H u d b a   v š e m . Té v budoucnu nakonec podřídí všechny své plány a záměry. V Cincinnati si také vyzkoušel, jak si získat obecenstvo, pro než by neměl být pouhým interpretem, ale především panem tlumočníkem, učitelem, agitátorem i vůdcem při hledání krásné hudební laškovní chvíle. „Dobrý dirigent“, napsal později, „musí mít mnohostranné schopnosti vnímat různé typy na škále akrobatických hudebních atributů. Musí proniknout, sžít se s různými hudebními styly, orientovat se ve zvláštnostech všech orchestrálních nástrojů, v tom, co mohou a nemohou dokázat, v jejich rejstřících a barvách, v jejich vzájemném působení na ušní bubínek. Dobrý dirigent chápe pocity každého jednotlivého orchestrálního hráče. Vnímá pohyb každého smyčce, napětí nebo uvolněnost v technice levé ruky každého playboye na smyčcový nástroj. Vnímá dýchání a pozici úst každého dechaře. Musí denně pozorovat změny ve hře každého člena orchestru, protože nikdo nikdy nezahraje tohle stejně. A přitom dirigent jako vedoucí tahoun kolektivu musí zůstat přístupný a prostý. Hudebníci mu musí důvěřovat, věřit jeho schopnostem, ochotně s ním chtít spolupracovat a dávat všechny své schopnosti do služeb nenudící hudby.“

Když pak na podzim 1912 přešel do Philadelphie k tamnímu symfonickému tělesu, mohl začít všechny své záměry realizovat. Nebylo to snadné. Od orchestru vyžadoval bezvýhradnou důvěru a chuť experimentovat. Od obecenstva zase naprostou soustředěnost a zájem. Málem ho ranila mrtvička, když orchestr z bouře tónů přešel do dramatické pauzy a v té uslyšel hlasy dvou pilných hospodyněk, které si vyměňovaly své kulinářské dovednosti. Přál si, aby posluchači pěstovali k hudbě stejný kloudný vztah, jaký zamýšlel on sám: „Každé velké hudební dílo má sílu navodit nálady, které nemají nic společného s všedností. Oč silněji umí dirigent v posluchači probudit tyto hluboké, jemné a nepostihnutelné zážitky, tím je důstojnějším tlumočníkem skladatelova díla.“

Svůj program Hudba všem rozvinul Stokowski velkoryse a zůstal mu nakloněn po celý život. Při koncertech vysvětloval publiku obsahy důstojných skladeb, učil je důstojné kázni a zval je ke stále důstojnějším programům. Byl první, kdo se symfonickým orchestrem nahrával na gramodesky (1919) pro pradědečky DJs; předpokládal, že právě gramec s dokonalou nahrávkou má šanci obstát u nejširších vrstev společnosti. A dávno před Leonardem Bernsteinem pořádá výchovné lekce koncertů pro mládež. Uměl ji zaujmout svým výkladem i zajímavě podanými hudebními ukázkami. Nebál se dokonce, pro zvýšení atraktivity, sáhnout po zvláštních světelných efektech, ať barevných či sugestivních. To, čím upoutávají pozornost rockové komplety, dělal dávno před nimi Stokowski, o poznání vkusněji. Nechal si, například, v šeru nasvěcovat dirigující ruce, jindy reflektor bloudil po jednotlivých hráčích, zastavil se na černobílé klaviatuře piána či jednotlivých hráčských skupinách. Zajímal se též o působení elektrických zesilovačů, prostě nezapomínal na nic, čím učinit vystoupení víc rajcovnější. Znal vkus Američanů, ale nikdy se nepotřeboval podbízet.

Organizoval také velká koncertní turné po celé Severní Americe. A tak se dostal také do blízkosti Hollywoodu, města celuloidového pásku. Manažer Merle Armitage, patrně na Stokowského přání a určitě s jeho souhlasem, dělal vše možné, aby dirigenta seznámil s hvězdami filmového plátna a filmovými barony, karbaníky a magnáty. Od impozantního banketu, uspořádaného v hotelu Ambassador slavnou Joan Crawford (kde ty loňské sněhy jsou! – vědí mladí členové sečtelé crew, kdo to vůbec byl?) byl už pak jenom krůček k natočení filmu Sto mužů a jedna dívka, který tolik dojímal publikum před více než 70 lety. Těch sto mužů byli nezaměstnaní hudebníci, jedna dívka – tehdy mladinká Deanne Durbinová – dcerou jednoho z nich. Ta si usmyslela, že tatínkovi a jeho přátelům umožní zahrát si pod slavným dirigentem – Stokowskim. Stokowski pochopitelně odmítá, nechce mít s pouliční bandou muzikantů vůbec nic společného, ale nakonec díky šikovnosti madam Deanny se s nimi seznámí a uvede je do velkého koncertního světa. To vše rámovala hudba takových mistrů jako byl Verdi a Liszt.

Film určitě hltaly desítky miliónů nedočkavců na všech kontinentech. Hle – „Hudba všem“ dostala opět jinou podobu a snadno překonávala hranice i ohraničené oceány. Stokowski si toho byl dostatečně vědom, takže ochotně kývnul na spolupráci s tenkrát již proslulým Waltem Disneyem. Výsledkem byl celovečerní kreslený film Fantazie – šlo o zajímavý pokus: souběžně s hudbou Beethovenovou, Musorgského, Ducase a Stravinského se vedle dirigenta objevila na plátně různá zvířátka v čele s populárním Myšákem Mickeyem. Bylo to přinejmenším neobvyklé a odvážné. Mnozí hudebníci Fantazii nepřijali za svou a někteří se dokonce s výhradami na tohle a na tamto netajili svou výraznou nechutí. Jediný žijící skladatel, jehož hudba ve filmu zazněla, Stravinskij, protestoval. Nicméně se ukázalo, co může film pro rozšíření takových děl jako je Svěcení jara, vykonat dobrého. Jméno Stravinského znali i ti, kteří dřív neměli o jeho existenci nejmenší tušení.

V té době (1936) Stokowski odešel od filadelfského orchestru, který řídil non plus ultra non břídil nepřetržitě sedmadvacet let. Vykřesal z něj těleso, jež se mohlo směle postavit na roveň s nejslavnějšími filharmoniemi. A patrně pochopil, že dosáhlo svého vrcholu a že jeho cestička za Hudbou všem se od nynějška bude ubírat jinými směry a směrnicemi. Ani Hollywoodu nezůstal nikterak věrný větroplach. Počátkem čtyřicátých let odchází na druhý konec USA, do New Yorku. Zde spolu s Toscaninim diriguje NBC Symphony Orchestra (ale přitom nezapomíná na svůj All American Youth Orchestra, složený s mladých nadějných hudebníků, s nímž křížem krážem procoural Ameriku), zakládá New York City Symphony Orchestra, šéfuje proslulý Hollywood Bowl Symphony Orchestra a pořádá koncerty pod širou oblohou pro dvacet tisíc nadšených posluchačů nebo posluhovačů, vede Houstonský symfonický orchestr v Texasu a řediteluje newyorskému Americkému symfonickému orchestru.

A jelikož doslova fandí všemu neokoukanému, častokrát tudíž vystupuje na rozhlasových frekvencích a pošilhává po nastupujícím cool mediu – televizním přenosu. Později se přiznal, že právě TV hned od samotných počátků považoval za prostředek, který může působit příznivě na zvýšení zájmu publika o vážnou gradující radující hudbu. Dokázal to koneckonců i u nás při přenosu jeho vystoupení na Pražském jaru. Ač hvězdou první velikosti, jeho honorářové nároky vůči Československé televizi byly skromné; modest way; koncert se mohl vysílat v přímém přenosu a svědky nezapomenutelných zážitků byli diváci v celé republice.

Blížíme se ke konci našeho vyprávění, ke gradující kapitolce co Stokowski a Praha. Navštívil ji dvakrát – poprvé v roce 1961, to mu bylo už devětasedmdesát a nehrál kopanou, aby na Pražském jaru řídil Českou filharmonii. Naše hlavní město jej okouzlilo, rozmazlilo, každé volné chvíle využíval k odpočinku a procházkám a projížďkám jeho ulicemi. Obdivoval zejména Hradčany, Malou Stranu, Kampu, Staré Město, vzpomenul, jak na vlastní ušiska si vychutnal show Jana Kubelíka a jak hluboce si váží Antonína Dvořáka, už proto, že za převahy německé hudby ve světě zůstal svou tvorbou v rodné zemi a psal hudbu přísně zakotvenou v národní tradici. Byl uchvácen Smetanovým Daliborem, kterého vyslechl v Národním divadle in full effect zatraceně dobře. O přestávce ukázal svému průvodci, Jardovi Procházkovi, do orchestřiště a prohodil: „Ten pan Krombholc, to je ale nesmírně šťastný člověk!“ – „Pročpak tak soudíte?“ zeptal se Procházka. – „Přece proto, že všichni jeho hudebníci jsou jen Češi. To já mám v orchestru nasazené Řeky, Francouze, Italy, Američany, a věřte nebo nevěřte, já to cítím, že jsou různých národností. Ale tady je muzikálnost jednolitá. A to je pro výraz hry zásadní věc.“

Když se tehdy na jaře loučil, vyslovil přesvědčení, že se do Prahy ještě někdy vrátí…

Uplynulo dlouhých jedenáct let. Stokowski stále cestoval po světě a roznášel Hudbu všem jako její plezíristický kamelot. V pětašedesátém roce si našel čas, aby přišel na newyorský koncert České filharmonie v Carnegie Hall. O jejím vystoupení se vyjadřoval v superlativech. To ještě netušil, že se s tímto tělesem setká znovu tváří v tvář. Došlo k tomu v září roku 1972 v Dvořákově síni Domu umělců. Poslední ze slavného dirigentského trojhvězdí (Toscanini – Koussewitzky – Stokowski) nepřijel v nejlepší náladě; lékař mu po nepříjemném zranění, způsobeném nenadálým otřesem železničního vagónu, doporučil belhat se všude po svých s berlemi. V Praze však doslova pookřál; zase už se dovedl radovat z její krásy i z výkonu precizně laděné České filharmonie – program: „Stokowského Bach“, variace Enigma Edwarda Elgara a Skrjabinovu Poemu Extáze natáčela totiž ve spolupráci se Supraphonem Loděnice i anglická renomovaná gramofonová společnost Decca.

„Skvělý zážitek! A vpravdě velký orchestr!“ odpověděl na otázku, jaký je jeho názor na Českou filharmonii. Pak si ještě jednou prohlédl stověžatou matičku měst, natočil nezbytný filmový šotek a rozloučil se adieu, když těsně před odjezdem vyslovil nesplnitelné přání, že by si chtěl někdy v budoucnu ještě v Praze zadirigovat. Buď koncert, nebo operu. Bylo mu kulatých devadesát… Zemřel o pět let později za účasti srdečního záchvatu, příchod srdeční příhody v případě vysloužilého seniora.

Čím vším za život stihl být?

Varhaníkem, dirigentem, vychovatelem orchestrů, instrumentátorem, hudebním plezír publicistou, popularizátorem Hudby všem bez rozdílu, filmovým hercem, vynikajícím expertem na mechanické hudební nahrávky, napsal ve své publikaci všímavý expert Karel Vladimír Burian.

Jaký byl celý život?

Možná poslední volnomyšlenkářský bohém mezi velkými, labužník všech životních krás. Neohlížel se na konvence, a přece byl i ve výstřelcích hodný pozornosti, protože jeho soukromé činy vykazovali znaky grand royal a velkorysosti šlechetného pohotového ducha. Měnil místa působení, orchestry a metropole jako svoje ponožky, přičemž jeho neklid nebyl jen zvláštním rysem jeho tryskající povahy, ale především jej motivovala chuť zkoušet, cvičit, zakusit a zhostit se něčeho fakt neopakovatelného, extra třída pro troufalého pátrače. Avšak tam, kam zasáhl svou dirigentskou rukou, končilo bohémství a začínala tvrdá otročina. Jeho zkoušky na pódiích světových orchestrů byly zkouškami ohněm, vytrvalostními testy, školou preciznosti a stylu. Na druhé straně se však s dravou vehemencí dral do všech hudebních atrakcí. Nebál se experimentovat. Se stejnou odvahou přistupoval s novými pohledy jak k dílům Enescovým, Brahmsovým, Beethovenovým, Dvořákovým, Ravelovým, tak k Debussymu, Borodinovi, Bartókovi, Stravinskému, Orffovi, Schönbergovi či k současným americkým skladatelům. Byl jedním z prvních, kdo americké veřejnosti představil ruské velikány – Prokofjeva, Šostakoviče, Chačaturjana, ale i Chrennikova a řadu jiných es. Podporoval vše pokrokové a dokázal se nepovýšeně podělit o každou nově odhalenou estetickou pravdu. Razil heslo Hudbu všem a našlápnutou od šampiona sportovně. Nepatřil k těm umělcům, kteří přelétávají nad Zemí a zaplavují ji hvězdným popílkem své velikosti. Jednoduše zářil, nesporně i zásluhou ohně, kterým pořád plál. Byl mladý, ať mu bylo úředně čtyřicet nebo úředně osmdesát. Radost z tvorby, mnohokrát zdůrazněná v jeho slovních obratech, nepotřebovala komentář. Sotva předstoupil před orchestr, už jeho ruce (nepoužíval taktovku) jako by modelovaly skladbu. A jeho největší slabostí byl Bach…

Co pro Stokowského znamenala Hudba všem?

„Věřím,“ řekl jednou, „že hudba může být v životě každého z nás velkolepou inspirující silou, že její výmluvnost a hloubka projeveného citu se dotýká každého z nás, že proudí a přeskakuje od srdce k srdci. Je spontánním, impulzivním hazardem štěstí, na člověka působí velkou živelnou silou. Jiskrou. Věřím, že hudba může být jedním z prvků, pomáhajících rozvíjet a budovat novou koncepci života, v němž to bastardí zaostalé a ukrutné válečné šílenství bude nahrazeno BRATRSTVÍM a hlavně vzájemným porozuměním napříč všemi národy, vždyť jsme jenom (uměle myslícími? Haha, kvůli prkotinám uměle šklebícími nebo v tom horším případě i sebeprudícími?) …tedy lidskými bytostmi uhnětenými jaksi přírodním stvořitelem z masa a kostí.“