MATYÁŠ Z ARRASU

☼   22.11.1290    ARRAS                                    ۞   22.10.1352     PRAHA

„Zanikáme, odcházíme, ale pochod kvapu času pokračuje navěky věků dál.“  Ernest Renan, 1892

*

Plných deset staletí se rodil, proměňoval a tvárně dotvářel skvost české gotiky, tisíc let rostla dominanta Pražského hradu. Tolik obdivovaná, tolikrát popsaná i zobrazená, tak bohatou historií poznamenaná, nyní ji tam poznamenává ucho MZ.

Od sklonku dvacátých let desátého století až do roku 1929 je datována kronika Svatovítského chrámu, od palácové kaple, předrománské Václavovy rotundy, kolegiátního, biskupského až k arcibiskupskému chrámu, od románské baziliky přes velkolepé torzo gotické katedrály až k celku s novodobou západní částí…

Kolik generací stavebníků zanechalo stopy v jeho zdech, kolik velkých osobností vytvářelo finální podobu díla, dodnes dominující tomu rádoby nejkrásnějšímu (= přitom ponejvíc a povícero hanebně šmelinářskému a pletichářskému) městu v srdci Evropy?

Známe ta jména, v odvážných liniích pilířů a kleneb dokážeme odhalit jejich stopy. Už ve školách se učíme stavět vedle Petra Parléře na místo víc než čestné velkého důmyslného stavitele a velkého důmyslného živočicha člověka – Matyáše z Arrasu. Je článkem v řetězci, funkčním i zdobným, jedním z mnoha a přece dost nepostradatelným autorem.

Přišel, zhotovil a odešel. A řeka historie, tak jako dávno před ním, se nerušeně valila dál…

„OKROUHLÁ ŘÍMSKÁ STAVBIČKA“

Ještě tři staletí má Matyáš na to, aby spatřil svět. Ještě věky uplynou, než bude povolán, aby v Praze otiskl stopu svých megalomanských dovedností. Dnes přijímá kníže Václav, pozdější kanonizovaný patron rodu Přemyslovců i zemský patron, velké rozhodnutí.

„Ad similitudinem ecclesiæ Romanæ rotundam“, „k podobě kostela římského okrouhlý“ bude na Pražském hradě zbudován kostel svatého Víta. Bude postaven z tesaných kvádrů na vápno, v hlavní apsidě bude stát oltář svatého Víta, v severní apsidě oltář dvanácti apoštolů a v jižní apsidě oltář knížete Václava.

Jednou, po tisíci letech, dojdou vědci k závěru, že tu roste „čtyřApsidový prostor s kruhovou lodí zaklenutou kupolí a s ochozem neseným na pilířích, které obíhají po jejím obvodu“. Jednou…

Dnes vyrůstají v samém středu hradní plochy zdi nejstaršího Svatovítského chrámu z vůle mladého a nadějného, řekli bychom ctihodného, vzdělaného, cílevědomého, ambiciózního panovníka. Ne náhodou právě z jeho vůle, ne náhodou právě zde.

Kde jinde by měla stát budoucí hlavní zemská svatyně, než v novém sídle českých knížat, v sídle vlády Přemyslovců, v centru rodícího se ranně feudálního českého státu?

Právě tady, v hlavní apsidě, bude roku 973 zřízen biskupský stolec (čímž se Václavovu synovci Boleslavovi II. podaří vymanit Čechy z područí církevního odezírání od úst regensburgského biskupství), právě sem budou z Hnězdna s velkou pompou převezeny ostatky světce Vojtěcha i takzvaných pěti svatých bratří, jichž se roku 1039 Boleslav zmocní při svém tažení do Polska.

Zasvěcení kostela bude rozšířeno na svatého Víta, Václava a Vojtěcha, k Václavově rotundě bude – jak s půlstoletím v odstupu poznamenává všímavý panáček, pan Kosmas – „Quasi in porticu“ (tedy „jakoby v předsíňce“) přiřazena Svatovojtěšská svatyně.

Až Břetislavův syn Spytihněv II. získá od papeže privilegium nosit biskupskou mitru, bude mít před sebou napínavý pouhý rok vlády…

VŮLE SPYTIHNĚVOVA, DÍLO VRATISLAVOVO

Bezmála dvě stě třicet let zbývá do narození Matyáše z Arrasu, když Spytihněv naposledy zdraví své okolí Brejden. Kosmova kronika praví, že když půl roku před smrtí, o svátku svatého Václava roku 1060 spatřil, že kostel nestačí náporu poutníků, rozhodl strhnout jej a vystavět nový, prostornější kus církevního panství na zemi.

Budiž vůle jeho: trojlodní bazilika tvořící novou, monumentální dominantu Hradu a důstojný protějšek knížecího paláce, respektující však Klášter kostela pražského (přistavený k severní stěně původní Václavovy rotundy), Svatovítskou kapitulu i biskupský palác, a zachovávající jižní apsidy s Václavovým hrobem.

Buduje ji Spytihněvův bratr a nástupce Vratislav II., muž, který se roku 1085 stane prvním českým králem pod sluncem i pod deštivou sprchou. Vytyčuje půdorys a dispozice stavby, jež v polovině čtrnáctého století podmíní architektonické práce Matyášovy a jeho nástupců…

Plných dvě stě padesát let, od vysvěcení hlavního oltáře roku 1094 do onoho památného aktu, jenž roku 1344 napíše první řádky nejslavnější „svatovítské kapitoly“, se na Spytihněvově a Vratislavově bazilice nemění ani náznak.

Bude poškozena při obléhání hradu, poničí ji požáry a živelné pohromy, bude opravena a zachována v původním tvaru.

Přežene se čtvrtstoletí vlády Přemysla Otakara II., mihnou se léta zmatků po jeho porážce na Moravském poli, koncem osmdesátých let 13. století se ujme vlády Václav II. S ním přijde gotika, za jeho vlády se dravě i citelně zabydlí v Čechách u vidláků se selským, chlumecky nerozvážným rozumem jakbysmet. Pražský hrad však – prozatím – mine oklikou.

A tehdy, roku 1290, se v nedaleké zemi pod svrchovaností králů Francie narodí rovněž ctihodný občan do počtu – Matyáš.

MUŽ Z ARTOIS

Historie neoplývá postavami, které po sobě zanechaly tolik a tak málo zároveň. Mlčí kroniky té doby, mlží jako v oparech opatrné stránky moderních encyklopedických vydání. Jen dva nápisy ve Svatovítské katedrále, jen pár slůvek k dobru má obsáhnout bohatý a přepestrý život kdysi tak dávno.

První ze skoupých sdělení přináší nápis nad Matyášovou bystou v triforiu vysokého chóru, druhé fragment jeho náhrobní desky, nalezené roku 1928 v severním rameni chórového ochozu katedrály tvojí prababičkou na výzvědách.

Co z nich vyčíst o čtyřiapadesáti letech, jež předcházely jeho „pražskému působení?“ Co přenechat dohadům a hypotézám uvnitř 21. století?

Faktum: Světlo světa spatřil ve francouzském Arrasu (Artois). Rodiče, dětství, sourozenci? Studoval? Byl pilný, talentovaný, pracovitý samouk…? Dohad: Byl. Aby se stal jedním z nejlepších frajerů, aby přitom nezbloudil v kulisách dějin, musel být jednička, nikoli jen jed nicka.

Musel obdivovat mistrovská díla románského slohu, musel – krůček po krůčcích – propadnout lehké a vznosné gotice. Musel jí umět porozumět, pochopit ji, musel ji jednoduše milovat. Jak jinak…

Faktum: Ve čtyřicátých letech čtrnáctého století pracoval jako stavitel, nebo polír, v Avignonu. Lze předpokládat, že v papežských službách, lze soudit, že jako člen huti severofrancouzského mistra Jeana de Louvres.

Zkušenosti, úspěchy, věhlas. Jaké jiné vysvětlení hledat pro skutečnost, že je to on, koho roku 1344 přivádí do Prahy zcestovalý vladař Karel IV.? Vždyť tehdy ještě „pouhý“ markrabí moravský nezamýšlel nic menšího, než vytvořit dílo, jež předčí stavby ve Francii, kolébce to gotiky!

České království si tu nádheru pro oči a duši bezezbytku zaslouží…

VŮLE KARLOVA

Píše se rok 1323 a sedmiletý syn krále Jana Lucemburského opouští Čechy. Je poslán na dvorní způsobné vychování ke dvoru svého strejdy, tedy francouzského právoplatného vladaře.

Vrací se po deseti letech, vybavený softwarem i hardwarem k Apple® dosti nenahraditelnými životními zkušenostmi, filozofickým, právnickým i teologickým vzděláním. Prošel italským tažením, procestoval pořádný kus Evropy, vytvořil si vlastní politickou koncepci.

Vrací se jako obnovitel a zakladatel království o nové rozloze s Kingsize (jak píše ve své čtivé a poučné autobiografii), vrací se, aby zastoupil otce ve správě země, napravil rozvrácené rozkradené hospodářství i politické neutěšené polotovary poměrů.

Přijíždí na Hrad a nachází ho „od časů Přemysla krále položen až k zemi…“. Jen stěží se najde ve středověku stavebník, jenž by se s ním mohl v něčem vyrovnat.

Po pětileté „roztržce“ s otcem (přiznejme si to: s bábovkou, potrpící si jakožto stará generace na old school manýrismus; po tu dobu je odstaven a zbaven vlády) už velkým plánům nic nestojí v cestě vpřed. Krok první: Na Petrův stolec v Avignonu usedá pod jménem Kliment VI. Karlův mentor a přítel Pierre Roger de Beaufort, opat fécampský a biskup senský. Příležitost vymanit české království z vlivu říšského kléru, příležitost moudře využitá.

Třicátého dubna 1344 je Praha povýšena na arcibiskupství a vyňata z poslušnosti arcibiskupa mohučského, pátého května je papežskou bulou uděleno arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic právo korunovat českého krále.

A je tu datum velké církevní i státní slavnosti, je tu 21. listopad 1344. Arnošt je oděn (opticky delikátně navlečen) do arcibiskupského pallia, král Jan se syny Karlem a Janem Jindřichem pokládají základní kámen nového kostela.

Začíná se psát historie soudobého Chrámu svatého Víta, stavby, ve které má gotika překonat samu sebe. U jejího zrodu stojí fantazie i zkušenost Mistra Matyáše, architekta, stavitele par excellence…

OSM LET…

Matyáš přichází z Avignonu, a tento „původ“ nezapře. Ovšem – velké vzory jižní Francie – katedrály v Narbonne (směrem od Lví zátoky k hradbám Carcassonne), Rodez a Toulouse, se v architektonické tváři Svatovítské katedrály nemohou opomíjet…

Půdorys s dlouhým presbytářem o závěru složeném z pěti stran dvanáctiúhelníku, s ochozem a věncem kaplí, dvojice pilířů dvou polí vysokého chóru vyvedených do výše arkád, to vše napovídá, že na Pražském hradě roste – řečeno jazykem dvacátého století – bazilika katedrálního typu.

Matyášovo tvarosloví, jímž kulminuje úsilí o potlačení hmoty a umělecké individualizace, pak svědčí o mistrově „konzervatismu“ v osvědčené formě. Závěrové kaple mají shodný půdorys a odpovídají jim lichoběžná pole ochozu. Klenby rostou na drobných hlavičkách hruškovitě profilovaných příporek, svazkové pilíře jsou jemně členěny, celek střízlivý, naštěstí k oku laika prostý.

Osm let mu osud vyměřil, aby započal velké dílo. Neúprosný čas nabitý prací, řešením dekorativních problémů z ní vyvěrajících. Na papíře, na stavbě, na tom všem (krutibrko) středověkém frmolu.

Buduje závěr chóru s arkádami až po triforium, s ochozem s pěti kaplemi. Staví východní část dlouhého chóru s jednou kaplí na severní a dvěma na jižní straně. Na jihu zahajuje kapli svatého Kříže, na severu sakristii. Projektuje a pravděpodobně částečně i realizuje obvodové zdivo Svatováclavské kaple, umístěné zprvu samostatně mimo rozestavěnou část katedrály…

Osm let, bezmála tři tisíce dní, nevídáno neslýcháno, kolik hodin dnem i nocí při svíčkách. Jedna po druhé nepozorovaně ukrajuje poslední chvilky rozkošného stavitelského života, každá přináší nové důkazy, že jde o život plnohodnotný, tvořivý, užitečný. Roku 1352 Matyáš z Arrasu ohledán svým okolím za mrtvolku bez vykazujících známek života.

Dvaašedesátiletý kluk vypouští uličnickou, kulantní, gramotnou & středověkem těžce prozkoušenou duši, aniž mohl své dílo bez vad a nedodělků předat do správy investorovi; opouští torzo nadané však – duchem. Jen velká myšlenka dokáže oživit kámen mudrcův. Jak velký člověk je takové myšlenky schopen.

ŘEKA KROPENATÉ HISTORIE

A ona řeka, nezkrotný a nemilosrdný živel, se valí dál napříč zákaly a kalinami. Katedrála osiří – ne však nadlouho. Brzy najde Karel IV. (od roku 1346 král český a císař římský) pokračovatele nadmíru povolaného. Na scénu s pompou vchází Petr Parléř, syn Jindřicha Parléře, stavitele kostela svatého Kříže ve švábském Gmündu.

Mladý, sotva třiadvacetiletý perspektivní stavitel ne buran zvaný trottel se projeví jako vysoce tvůrčí, samostatný architekt. Neznamená to však, že se (jak bylo mnohokrát mylně tvrzeno) „důsledně odvrátí od díla svého předchůdce“.

Jak sakristie, tak Svatováclavská kaple nesou výrazné znaky Matyášovy dokonalé architektonické tvorby, rovněž způsob, jakým Mistr z Arrasu vykoumal chór, vyhoví pozdějšímu uspořádání Parléřovy stavby.

Petr dokončí chór katedrály se samostatnými útvary Svatováclavské kaple, jižní předsíně i dolní části velké věže chrámu. Poprvé v Evropě dokáže dynamicky prolnout prostor a plastické prvky architektury, poprvé zruší rytmický sled klenebních polí hlavní lodi a spojí je souvislou síťovou klenbou ein zwei spaßvogel fortel drei.

Ani on však dílo nedokončí. Zemře v roce 1399 třináctého července ve čtrnáct hodin třicet minut dvacet dva sekund, štafetu na dalších dvacet let převezmou synové vypečený Václav a vypečený fortelný Jan.

Přijdou husitské bitvy a nepokoje, Zikmundovo zatracené plenění, pozdně gotické úpravy za vlády Vladislava II. Jagelonského, velký požár v roce 1541 a vláda Rudolfa II. a třicetiletá decimující vojna jako řemen devítiocasé kočky a… Ano, nepřetržitý sled pohrom a katastrof, historických událostí střídajících jednu paskvilnost za druhou, noví a novější stavitelé zanechávají na chrámu pečeť své nepovedené doby.

Teprve roku 1929 končí novodobá dostavba úspěchem nevídaným, teprve tehdy bude možno prohlásit do médií: Svatovítský chrám je hotov na 100%. Nikdy však nebude zapomenuto jméno človíčka, který stál na startu, který ukazoval tu správnou cestu… Matyáš z Arrasu své dílo opustil, ale stejnojmenná huť roznesla stopy jeho umění po celých Čechách. Najdeme je v síňovém trojlodí kláštera benediktinů na památné Sázavě, jež nahradilo původní baziliku úplně hravě a pravě.

Pouhé trosky konventního kostela kláštera ve Skalici u Kouřimi dávají tušit někdejší pozoruhodnou architekturu rozlehlé katedrály s bohatě profilovaným, přes čtyři metry širokým pilířem křížení.

I zřícenina klášterního kostela v Ojvíně jižně od Želnavy (dnes Spolková republika Německo Východ zbavený všech pravicových výhod), jedna z nejušlechtilejších českých architektur druhé polovičky 14. století, svědčí o tvarosloví arrasovské huti.

Také nekonečný kánon krásy a vznešenosti může zplodit jen VELKÁ ČISTOTNÁ MYŠLENKA. Také takové myšlenky je schopen jen velký obyčejný a přesto tolik neobyčejný smrtelník. Blázen, ale bezpečně, šikovně a troufale nahlížející k realitě šelem čelem.