GIORGIO VASARI

☼      30.7.1511    AREZZO           ۞     27.6.1574     FIRENZE

„Není štěstí být umělcem ve třiceti letech, ale být jím stále ještě v šedesáti.“

Jan Štursa

*

Je půlnoc (rozhodně nikoliv ta dnešní: půlpodzimní půlříjnová). Jak už noci bývají – tichá i temná dokonale. Kdesi pod oknem zmateně vrže připozdilá cikáda. Celé město spí. Jen Giorgio Vasari nemůže usnout… Slunce pálilo celý den a ani teď na noc nepřestalo ještě prát do stěn  domů. Na kopcích nad městem prý hořelo. A asi to nebylo naposledy komplikované. Všechno je vyprahlé, nepršelo tak úmornou věčnost… Ne, v tomhle se opravdu nedá spát. Bdící vytrvalec s povzdechem odhodí lehkou přikrývku a vstane. Jenže i voda ve džberu, ze kterého se chtěl osvěžit, zdála se mu příliš teplá. Tak má smůlu.

Ale je to opravdu jen horko, co mu dnes ukrajuje spánek? Dlouhými kroky měří svou ložnici, osvětlenou jedinou svíčkou. Jako by se dal ztracený sen lapit, uchopit a vrátit zpět pod víčka. A do rána je ještě hafo času.

Vyhýbá se pohledu na stůl, zavalený plány, náčrty, kresbami a výpisky. Ne, nesedne si k němu jako včera a předevčírem. Dneska bude spát. Jenže spánek se nemá k tomu přijít…

Světlo a stín. Stín a jedno světlo. Blikavý plamínek oživuje jen kousíček místnosti a přecházející muž co chvíli nekvílí v matné tmě. Světlo a stín. Jako v životě, napadne jej docela nečekaně. Kolikrát, když se konečně dostal na výsluní, na něj někde za rohem čekala nebezpečná prohlubeň? Krok a byl by slítl do jejího černého dna…

„To proto, že ses přidal do paktu s Medicejskými. Jako bys nevěděl, co jsou zač,“ zapípalo někde uvnitř ubolené hlavy posměšně jeho signalizační blikátko.

Že nevěděl? Každý v Itálii věděl, kdo jsou Medicejové. Věděl to i otec, když jej jako třináctiletého, odvážně recitujícího Vergilia, představoval papežskému legátovi Silviovi Passerinimu. „Chytrý klouček,“ poklepal mu tenkrát na rameno mocný velmož. A nejen to. Venkovánek z Arezza byl včleněn do legátovy družiny, aby se tu stal společníkem medicejských levobočků Ippolita a Alessandra. Jeden nemanželský syn papeže, druhý zemřelého florentského vévody… Tři roky s nimi prožil. Leccos při tom uzřel. Nejlépe ví, kdo jsou Medicejové. Ale nečekaná přízeň měla i své nepochybně světlé stránky.

Již v Arezzu se v něm začal klubat umělecký talent. A jako medicejský chráněnec mohl libovolně nahlížet pod prsty florentských umělců. Dostal tenkrát zajímavou, i když nesoustavnou lekci, která obsáhla většinu výtvarných oborů. Mnohokrát se mu to pak později hodilo.

„Ale dokázal jsi tuto výhodu zhodnotit?“ ušklíblo se kdesi v něm jeho ironické druhé Já. „Vždyť ty ses pak nedovedl rozhodnout, čím bys byl raději. A dodnes to netušíš.“

Jeho prvním skutečným učitelem byl až Bartolommeo Bandinelli. Škola, kterou vedl, byla orientovaná na sochařství. Více než rozvíjení individuálních talentů se tu však cenila řemeslnická dokonalost a jistota při provádění práce. Bandinelli věřil víc píli než nadání. Ale docela si spolu rozuměli, naučil se od něj fungovat rychle a úhledně. I to se mu pak náramně hodilo. Kdyby měl víc času, dost možná, že se stal sochařem… Jenže času neměl nazbyt. Období klidného studia skončilo stejně nenadále, jako začalo. Císařská vojska Karla IV. pronikla do Říma a důsledky jeho pádu zasáhly i Florencii na severu. Medicejové odtud kvapně utíkali. Ještě že se tu objevil prozíravý taťka. Společně se vrátili do Arezza. Neslavný konec slavně zahájené kariéry? Bylo ještě hůř. Udeřil na hororovém tahu mor a otec mu po několika dnech podlehnul.

Stal se tenkrát ze dne na den z privilegovaného chráněnce mocných hlavou rodiny a živitelem pěti sourozenců. Jeho bezstarostný život skončil v šestnácti letech.

Živil se tedy všelijak na poměry. Tolik hladových krků na příjmy vydělané restaurováním starých fresek. Ale nedal se odstrašit lehce. A když se o dva roky později znovu vydal do Florencie, byl tak pevně rozhodnut, že se stane u mostu zlatníkem, že si s sebou nebral ani štětec. Naivní to mládí! Všechno to dopadlo zase ouha ouplně jinak. K městu se nastěhovala císařská vojska, florentská republika se ze svého obnovení už nebude na dlouho radovat. Znovu tu byla prolévaná krev. Ale on zamířil do Pisy. V kolonii utečenců si našel mnoho kámošů a známých, zdobil kaple, restauroval obrazy a fresky, bavil se italsky i měšťácky. Jak se mu i vypůjčený štětec hodil… Už nikdy se jej nezřekl. I když se v budoucnu nezabýval jen malováním.

Válečné půtky jej nakonec vypudily i z Pisy. Vrátil se domů, k drobným zakázkám, k sourozencům. Navázané kontakty mu však přece jenom dokázaly přivábit i větší kšefty. A pak se začala karta znovu příznivě obracet, na scéně se vyrojili bývalí protektoři. Alessandro usedl na vévodský stolec ve Florencii a Ippolito je kardinálem ne jedna ne báseň.

Měl tenkrát striktně zamítnout, když jej mladý duchovní pozval do Říma? Už jednou se přece málem spálil. Ale kdo by se vzdal takové výzvy. Za jistotu provinčního umělce v Arezzu. Neměl o čem dlouze dumat. Nebo snad ano?

Mávnutím ruky tenkrát přešel poznámku jakéhosi podnapilého malíře v hlučném římském šenku. Vyprávěl mu o pomíjivosti vkusu mocných chlebodárců, o tom, že světská sláva má s tou skutečnou, uměleckou hodnotou, málokdy co do činění. Tenkrát. To až po letech jej zasutá vzpomínka probudila z příjemného snu jedné podobné horké noci, jaká je dnes. Do rána nezavřel víčka. Světlo a stín. Stínohra a světlo.

V Římě měl zasloužený úspěch. Velký úspěch. Obrazy pro Ippolita se zamlouvaly i papeži. U mladého malíře si dokonce i on objednal dvě malby. Bakchanále s bojem Satyrů (uřvaných Kopalů) a Harpokrata, boha mlčenlivosti, vybaveného atributy podle papežova vlastního návrhu. Alegorie měla připomínat ctnosti, které se prostě nedostávaly evidentně horkokrevnému Ippolitovi.

A pak se to celé trochu zašmodrchalo. Ippolito odjel jako legát do Uher a jeho malíř se podle pokynů odebral do Florencie, na vévodský dvůr. Aby tu nezahálel a nezakrněl, připravoval kartony k freskám pro Medicejský palác, maloval podobizny a také obrazy s náboženskou tématikou, určené pro vévodské komnaty.

Ale vedle malování jej tentokrát začala lákat i dojemná architektura. A její zákonitosti. Ve městě se hodně stavělo fest, Alessandro byl přímo posedlý budováním opevnění, ale jeho vstup do architektury ocenil, i když šlo o stavby pomíjivé a nepevné. Když v dubnu 1536 přijela do Florencie vzácná návštěva, sám Karel V. se svou nemanželskou dcerou Markétou Rakouskou, k zásnubám s vévodou, předvedli malíři a dekoratéři pod jeho vedením skutečně pozoruhodné divadlo. Celý les dočasných fasád a plastik změnil město v pohádkové království, ve kterém očička přecházela (jako ten secondhand v Litomyšli v centru, sledujte jejich vývěsní portál).

Byl to tenkrát ohromný úspěch, vévoda byl jaksepatří spokojen a odměna odpovídala jeho spokojenosti. Dvě sestry mohl s věnem opatřit. A ještě zbylo na další útraty.

„Jenže medicejské štěstí nikdy netrvá moc dlouho.“ Ach ano. Tenkrát už byl Ippolito po smrti, Alessandro jej nechal pro jistotu otrávit. Ale osudu sám neunikl. Dostal zaplaceno i s ouroky. Rok po slavných zásnubách jej zapíchnul Lorenzino I. de´ Medici, z mladší rodové větve.

V podobných naléhavých situacích se nevyplácí váhat ani okamžik. Utekl z města dřív, než se všichni vzpamatovali. Bylo mu šestadvacet, začalo se mu dařit. Sloužil však zavražděnému. Nebude se vyrovnávání účtů týkat i jeho? Nikdy se už nedozvěděl, co se stalo s tou pěknou dívkou, kterou občas takhle potkával na náměstí cestou z paláce…

Stáhl se přísně do sebe a do rodného Arezza. Pro lékaře Baccia Rontiniho kreslil rostliny a kosti. Přátelé jej tenkrát sotva poznali podle vzhledu. Nevěděl si náhle rady, co si počne. Nový pán ve Florencii jej sice zval na dvůr, ale je to Medicejský, stejně jako jeho předchůdci. Kdo ví, jaké překvapení by mu tam nakonec přichystal. Jenže doma nemohl donekonečna zabíjet čas. Vždyť chtěl dobýt svět a získat jeho respekt! Jako lev, vždyť se narodil jako ukázkový lev! A to za ním do Arezza žádná skvělá šance nepřijde sama.

Zkusmo využil pozvání Ottaviana de Medici, příznivce ještě z Alessandrových dob, ale prozíravě se ve Florencii moc často nezdržel. Lákal jej Řím. A Benátky. Tam žije Pietro Arentino, se kterým si již několik let píše a vyměňuje postřehy. Padli si tenkrát do noty a návštěva Benátek byla po všech stránkách přínosná. Dostal tam i výnosné zakázky. Nástropní malby v Palazzo Cornaro a další výpravy slavností na počest Karla V.

„Cesty tě však brzičko zmohly. Chtěl ses usadit. Copak jsi zapomněl na krédo umělců, toulajících se od jednoho mecenáše ke druhému?“

Ne, nezapomněl ani ň. A přece začal stavět svůj dům v Arezzu. Byla to pýcha? On, malíř, a ve třiceti si buduje pevnost v provinčním městě! Pýcha nebo touha po svém jistém? Každopádně si tím tenkrát přidělal nemálo starostí navíc… Jeho dům stál majlant. Mnoho peněz. Polykal je jako žrout z hororu. Chtě nechtě musel dát zapravdu přátelům. V Arezzu si na něj nevydělá. A tak šel zase lev do světa. Kupodivu odjížděl rád. Mířil kam jinam než do Říma.

Po hlavě se tentokrát vrhl do kypící řeky splavné činorodosti, vášní, lásek a nenávistné averzi, velikášství i skromných umělců, do pestrého společenství uměleckého mládí i vážených mistrů. Všichni tu hledali místo na slunci a když už se přímo nehřáli, aspoň se chtěli v něčem uplatnit a nedoplatit na to ztrátou budoucnosti. S chutí se pustil do práce a jeho Snímání z kříže pochválil i Michelangelo.

Michelangelo.

Znal jej již letmo z Florencie, ale to už bylo kdysi dávno. Tady se však kupodivu sblížili. Dokonce po nějakou dobu směl u něj přebývat. Mohl jej obdivovat, pozorovat při práci… Jen rady neměl rád. Ať už byly od kohokoliv. Proto se také tak sebevědomě tehdy pustil do cyklu fresek pro Vatikánskou Cancellerii (= Palazzo della Cancelleria Apostolica). Byly to události z pontifikátu Paola III. Celému světu a Michelangelovi zvlášť chtěl názorně ukázat svou příslovečnou zručnost. Jaký byl tenkrát výkonnostní blázen.

Práci dokončil ve třech měsících. Po sto urputně urputných dnech! Pochopitelně s pomocníky. Ale ještě dnes vidí výraz Michelangelovy tváře, když se mu holedbal se svou rychlostí. „Je to na nich poznat,“ odtušil mistr zdobící Sixtinskou kapli. Byl by se raději hanbou propadl. Nikdy o tom už spolu nepromluvili. Zklamal. Teprve později mu to došlo.

„Ta kritika tě postavila nohama na pevnou půdu. Však už jsi to potřeboval,“ posmívá se mu temný radar, to jeho signalizační blikátko… „Myslel sis bláhově, že budeš lepší než Leonardo s Michelangelem dohromady?“

Kdepak. Anebo přece? Hodně tenkrát začal cestovat. Zakázky jej odvedly na čas do Ravenny, do Luccy, do Neapole, do Rimini, ale nevěnoval se tu jen vlastní práci. Začal sbírat kresby starých mistrů, a také informace o podnětných malířích. Neváhal udělat i dlouhou zajížďku, aby se mohl podívat na slavné dílo dnes již zapomenutého mistra, aby se setkal s pamětníky umělců štětce či dláta. A pak se zase na skok vracel do Arezza. Jeho dům rostl.

Jenže přátelé měli pravdu. Nikdy neměl začít stavět. Zabíralo to neskutečně mnoho času. Chtěl mít pohodlný přístav v bouřích, ale právě kvůli němu se musel vydávat na vzduté moře, nemohl čekat, až se hladina uklidní. Nemohl přemýšlet nad každým tahem, musel spěchat k cíli. Škoda, určitě by nebyl ve ztrátě. Jenže on si tenkrát vzal do hlavy, že se ožení. Tou vyvolenou byla dcera Francesca Bacciho, Nicolosa.

Měl hezkou ženu. Rád se na ni kochal. A často ji maloval. Zvěčnil tvář na stěnách svého rostoucího domu, i na obrazech, kterými splácel vápno, prejzy či dlaždice. Chtěl bydlet jako šlechtic, jako ti, co přicházeli s cinkavými zlaťáky po kapsách. I on chtěl mít doma krásu krás, kterou zatím maloval pro cizí potřeby. Jenže jeho zákazníci měli na rozdíl od něj jistý přísun peněz.

A tak se nakonec vrátil po letech tam, odkud nakvap utíkal. Sklonil hlavu. A Cosimo to ocenil.

Cosimo. Toskánský velkovévoda. Na jeho dvoře již roky žijí kameníci, pasíři, zlatníci, sochaři i malíři, mozaikáři a štukatéři, všichni společně pečují o umělecké poklady rodu Medicejů a dál je rozšiřují. Zvelebují Florencii, která mu spadla do klína. Medicejové lpí na tradici svého rodu a Florencie je okázalým triumfem jejich vášně pro procítěné umění až na kost. Cosimo sice neměl cit pro umělce jako jeho starší jmenovec hlavní větve, a už vůbec neměl smysl pro krásu jako Lorenzo zvaný Nádherný. Ale snaží se.

…Světlo, stín. Stín a světelný efekt. I pro něj se tu našlo dost práce. Už tolik nespěchá s výsledky jako kdysi… Ale stále ještě pracuje čile a odhodlaně, úhledně. Vedle malování řídí i stavební práce. Pod jeho zkušeným dozorem se staví i demoluje, vznikají a zanikají zdi starých oprýskaných kostelů a paláců… Náhle jej polilo nepříjemné horko. Zůstává pak potomkům jako dědictví po předcích skutečně jen to nejlepší? Jen to lepší? Co když třeba včera nasekal ve svých plánech nějakou pitomou a neodpustitelnou chybu? Co když připravil město o něco, co mohlo být za několik století jeho pýchou. A nahradil skvost jen rozplizlým pozlátkem podle přání svého natvrdlého mecenáše…

Znovu dlouze rázuje po místnosti a jeho myšlenky se rozbíhají. Kolikrát diskutovali s přáteli o poslání umělce, o jeho vztahu k umění, k historii a zejména k budoucnosti. Měl toto téma rád, a mohl o něm hovořit dlouhé plodné hodiny. Z celé Itálie snášel argumenty na podporu svých závěrů… Kdy jej vlastně napadlo utřídit všechno do hodnotného literárního díla? Pohrával si s tou myšlenkou mnoho let. Ocenit všechny, kteří tvořili dávno před ním a jeho současníky, přiznat jim místo v toku času, který po období dávné slávy a následného potupného úpadku přivedl Itálii opět na nový stupeň vnímání a zobrazování Krásy, k Renesanci umění. K Renesanci, to slovo si pro tuto příležitost vymyslel, a vůbec ne chybně nebo pochybně.

Co se tehdy najezdil kilometrů a co všechno musel přečíst, než se mu podařilo dát dohromady Lexikon obraznosti, ve kterém jsou umělci posuzováni podle svého skutečného výsledku. Než se mu podařilo vymýtit nejzávažnější, o to však častěji omílané omyly a dezinformace, které se k mnoha umělcům tradicí tak nalepily. Kolik údajů z proslavených bedekrů pro poutníky musel sám a na místě uvést na pravou míru. Stálo mu to za tu námahu?

Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů připsal Cosimovi I. Bylo to v době, kdy dostal na jeho dvoře první velké zakázky, kdy začal přebudovávat Starý palác do notně a nutně vzhlednějšího hávu. Vydal je, ale nepustil z hlavy pryč. Stále se k nim navrací. Při skicování kartonů, při nanášení barev na zeď, při zařizování svého florentského obydlí, které mu vévoda laskavě věnoval. A hlavně na ně pomýšlí při svých cestách, soukromých i pracovních. Provázejí jej podvědomě už všude. Cítí je jako nesplacený dluh. První vydání bylo jen základem, na který už tenkrát chtěl navázat lépe a inspirativněji.

Životopisy však musí počkat na svůj vhodný okamžik. Má příliš mnoho práce s Cosimovými zakázkami. Někdy se mu zdá, že jsou až nad jeho síly. Nad jeho lví pravomoc. Smí zasáhnout tam, kde se již roky před ním jiní vzdali? Při obnově paláce se dostal až do sálu Cinquecento. Tady chce a vždy chtěla Florencie překonat nádheru sálu Velké rady v Benátkách. Kolik bezesných nocí proseděl nad plány a náčrty. Nakonec nechal zhotovit dřevěný model a vydal se s ním za Michelangelem. Bál se svého rozhodnutí, chtěl si je nechat schválit velkým mistrem?

Sklonili se tehdy nad plány a Michelangelovy bulvy náhle omládly o padesát let, v tom nekecáme. Už půl století uplynulo od velkého zápasu s Leonardem, kdy měli vytvořit pro Florencii nástěnné fresky. Na výsledek se těšilo celé město. A marně čekalo, co se z toho nakonec vyvrbí. Návrhy velkých mistrů nikdy neožily v barvách na stěně. Jeden znehodnotila nevhodně zvolená technika a ten druhý – Michelangelo nedokončil ani kartony. Bohužel nebo bohudík? Díla by teď bránila provádění nových fresh plánů. Copak by Michelangelo souhlasil se zvednutím stropu místnosti o sedm metrů, kdyby tím byla ohrožena jeho bitva u Casciny?

Cosimovy stavby mají přetrvat věčnost. Kolika z nich však bude dopřáno to štěstí. A kolika obrazům. A kolika sochám? Každý umělec tvoří pro věčnost, ale jen málokomu se to podaří. I velká díla mohou zaniknout docela prozaicky, jen proto, že jsou v daném místě a čase najednou navíc… Musí se vrátit k Životopisům. Nesmí se už nechat pohltit dalšími megalomanskými zakázkami… Nesmí. I Životopisy jsou hodnotným dílem, možná že větším než vévodovy stavby. Jenže, copak to jde? Řeší teď zapeklitou záhadu. Cosimo si přeje vybudovat novou budovu pro své Magistrati, kanceláře správních úřadů. Hned vedle starého paláce si už také vybral pozemek. Úzký pruh na břehu Arna, kde stojí mincovna a kostel svatého Petra… Ještě nikdy nestavěl na tak zrádném nekvalitním podloží. A když konečně přišel na správný způsob, jak vtěsnat všechno do zvoleného prostoru, když navrhl úzké uliční náměstí ve tvaru hranatého Účka prosvětleného lodžiemi, přišel Cosimo s novým přáním. Chce vybudovat krytou spojnici mezi starým palácem, budovou Magistrati a novým palácem za řekou. Spojnici vedoucí mimo všechny komunikace nad střechami nízkých obytných bloků… Něco takového, pokud ví, nikde nemají. Však je také Cosimo na svůj nápad bizarně pyšný. I když asi nebude tak úplně výplodem jeho mozku. Nejspíš si jej vypůjčil od Leonarda a jeho projektu ideálního města… I Leonardo přemítal o jiných věcech než o madonách a portrétech, to dá přece rozum. Ty dneska umělce samotné neuživí…

Světlo a stín. Stín a jeho kamarád světlo. Snad neměl tenkrát na začátku tolik usilovat o malířskou slávu. Snad měl být něčím docela obyčejným a odlišným, než je teďka. Měl se snad chopit pera? I s ním si muž může vystavět pomník. Vida, teď jeho věčný a poťouchlý našeptávač mlčí, blikátko proč mlčíš? Teď ano…

Vitæ musí zdárně dopsat. Co nejrychleji je musí připravit k druhému vydání. Vždyť i jinde znovuzrozené umění stoupalo k stále vyšším a vyšším metám… Aby následně zase nepříjemně uvadalo?

Světlo a stín. Je možné věřit, že Michelangelova Mojžíše, Leonardovu Poslední večeři a podobné vrcholné skvosty dokáže ještě někdo něčím přetrumfnout? Ale na druhé straně, je možné, že by již nikdy nikdo nedokázal nic lepšího? Věřit v první znamená omluvit vlastní nedostatečnost, v druhé popřít vývoj umění. Již dlouho hledá uspokojivou odpověď. A stále své rozhodnutí odkládá. Odkládal. Ale už nebude váhat. Musí splnit svůj vytyčený závazek. I když se třeba bude mýlit.

…Po nějakém čase světlo v místnosti zabliká a zhasne. Svíčka je kaput, ale proužek kouře nikdo neudusí. Giorgio Vasari chrní v křesle u okna, za kterým vychází nový den jako malovaný. Snad se mu zdá, že znovu rozmlouvá s Michelangelem, se všemi, kteří se na něj vážně dívají ze stránek jeho dokončeného vydání Životopisů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů… Sní si svůj blažený sen a považoval by za něj i skutečnost dvacátého prvého soupeřného století. Věřil by tomu, že do jeho Magistrati, později zkrácených na Ufizzie, budou vstupovat milovníci kumštu z celé přelidněné planety a jejich stěnách obdivovat díla mistrů tahů štětce? Mistrů, jejichž jména jako jeden z prvních OCENIL PRÁVĚ ON?

I když jsou v jeho Životopisech omyly, nepřesnosti a občas i vyložené bludy, byl to průkopnický tah na branku čtenářovy fantazie. A právě ten mu zajistil jistou nesmrtelnost, nepřemožitelnost. Účelnost.

Antoine de Saint Exupery: Slova jako hvězdy

O PŘÁTELSTVÍ

„Přátelé nejsou na prodej…“

Přítelem je v první řadě ten, kdo nesoudí. Ten, kdo otevře své dveře tuláku, jeho berli, jeho holi odložené do kouta, a nežádá od tuláka tanec, aby ho pak mohl podle tance soudit. A když žebrák vypráví, jaké bylo tam venku na cestě jaro, pravý přítel to jaro pojme do sebe. A když vypráví o hrůzách hladovění ve vsi, odkud přišel, přítel s ním trpí hlad. Jak jsem ti říkal, přítel je ta část člověka, která je obrácena k tobě a otevře ti dveře, jež možná nikdy jindy neotvírá. A tvůj přítel je pravdivý a pravdivé je všechno, co říká, a miluje tě, i když tě v jiném domě třeba nenávidí.

A přítelem v chrámě, člověkem, jehož jsem potkal a našel z milosti boží, je pro mne každý, kdo ke mně obrací stejnou tvář, jakou mám já, tvář ozářenou stejným Bohem, neboť pak jsme jednotni, i kdyby byl jinak třeba kupcem a já kapitánem, nebo zahradníkem a já námořníkem. Nalezl jsem ho nad tím, co nás rozděluje, a jsem mu přítelem. A mohu vedle něho mlčet, což znamená, že se nemusím bát o své niterné zahrady a pohoří, strže a pouště, neboť on do nich nevkročí. To, příteli, co ode mne s láskou přijímáš, je cosi jako vyslanec říše mého nitra. A ty jsi k němu laskavý a vyzveš ho, aby se posadil, a popřeješ mu sluchu. A jsme šťastni. Nikdy jsi přece neviděl, když jsem já přijímal vyslance, že bych je nechal stát stranou nebo je odmítl přijmout jen proto, že v jejich říši, vzdálené tisíce dní cesty, se jedí jídla, která nemám rád, anebo proto, že tam jsou jiné mravy. Přátelství je v první řadě příměří a velký koloběh ducha, povzneseného nad nízké podrobnosti. Kdo sedí za mým stolem, tomu neumím nic vyčítat.

Neboť si pamatuj, že cestou pohostinnosti, zdvořilosti a přátelství se v člověku setkáváme s člověkem. Co bych pohledával v chrámě, jehož bůh by měl námitky proti postavě či tloušťce svých věřících, anebo v domě přítele, který by nechtěl přijmout mé berle a nutil by mě tančit, aby mne mohl soudit.

Na světě potkáš ještě soudců až dost. Máš-li být nově uhněten a utvrzen, přenech tu práci svým nepřátelům. Však oni se jí zhostí, tak jako bouře, jež hněte cedr. Tvůj přítel je k tomu, aby tě přijal. A když vstupuješ do chrámu, uvědom si, že tě Bůh nesoudí, nýbrž přijímá.

Citadela

O LÁSCE

„Láska je tiché naslouchání“

Ano, zajisté, láska je především tiché naslouchání. Milovat znamená nazírat. Nadejde chvíle, kdy se má hlídka zasnoubí s městem. Nadejde hodina, kdy ve své milé dospěješ k tomu, co nebude pouze ten či onen její pohyb, ten či onen detail tváře, to či ono její slovo, nýbrž Ona sama.

Přijde chvíle, kdy už pouhé její jméno bude jako modlitba, neboť k němu nebudeš mít co dodat. Přijde chvíle, kdy už nebudeš nic žádat. Ani rty, ani úsměv, ani něžnou paži, ani dech její přítomnosti. Bude ti stačit, že Ona je.

Přijde chvíle, kdy se nad tím či oním krokem, slovem, nad tím či oním rozhodnutím, odmítnutím nebo mlčením nebudeš muset na nic ptát, abys je pochopil. Neboť Ona je.

Některá žena však vyžaduje, aby ses ospravedlňoval. Otevře nad tvými činy proces. Zaměňuje lásku a vlastnictví. Proč bys jí odpovídal? Co můžeš v jejím naslouchání najít? Chtěl jsi být přijat především v tichu, a ne pro to či ono gesto, pro tu či onu vlastnost nebo slovo. Chtěl jsi být přijat v celé své bídě, takový, jaký jsi.

Citadela

Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, budu se především snažit, abych ho přinesl druhým, třebas bych měl jít pěšky a tvrdě se plahočit. A nebudu si dělat z Boha otroka. Z toho, co dá on druhým, budu živ i já. A proto člověka, který doopravdy miluje, poznám podle toho, že nikdy nemůže být podveden. Nemůže být podveden říší člověk, který pro říši zemře. Ten či onen člověk může snad být nevděčný, ale jak by mohla být nevděčná říše? Říše je vybudována z toho, co jí dáš, a jaké by to bylo špinavé počtářství, žádat od ní projevy vděku! Ten, kdo svůj život věnoval chrámu a za chrám se směnil, ten doopravdy miloval. Jak by se však mohl cítit podveden chrámem? Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. A je-li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno.

Citadela

O DUŠI

A já jsem vždycky dělil lidi na dvě části: Jsou lidé – zahrady a lidé – dvory. Tihle vláčejí s sebou svůj dvůr a vy se dusíte v jeho čtyřech zdech. A jsme nuceni si s nimi povídat, abychom překonali mlčení. Mlčení na dvorech je tíživé.

Ale v zahradách se procházíme. Můžeme mlčet a volně vdechovat vzduch. Je nám dobře. A šťastná překvapení vyvstávají prostě před námi. Nemusíme nic hledat. Hle, tu je motýl, tu chrobák, tu zase světluška. Nevíme nic o civilizaci světlušek. Můžeme o tom přemýšlet. Zdá se, že chrobák ví, kam jde. Velice pospíchá. Překvapuje to. I o tom můžeme přemýšlet. A tu je motýl. Když usedne na velký květ, říkáme si, že pro něho je to jako by se snesl na terasu houpající se visuté zahrady v Babylonu. Potom zmlkneme. Objevily se tři nebo čtyři hvězdy.

/…/

Myslel jsem také na něco jiného. Existují ještě lidé – silnice první třídy a lidé – stezky. Lidé – silnice mě nudí. Nudím se na štěrku vozovky mezi kilometrovníky. Vedou k velice přesnému cíli: k zisku a ctižádosti. Podél stezek jsou místo kilometrovníků lískové keře. Touláme se a chroupáme oříšky. Jsme tam prostě jen proto, abychom byli tam a ne někde jinde. Ale od kilometrovníků nemůžeme očekávat naprosto nic. /…/ Dopis paní Françoise de Rose