|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Tatínku, mě čůrá zadeček." Znáte nějakou větu, kterou by rodič slyšel raději? Kontrolou mísy jsem zjistil, že si ratolest nevymýšlí a jeho stolice je opravdu spíše skupenství kapalného než pevného. Rychlý přesun k teplu rodinného krbu nebyl možný a to se nám vymstilo. Podruhé to totiž chytily tepláky. Ale sprcha a pračka škody napravily, teď ještě zlikvidovat příčinu.
Přemýšlím, co asi Ondra jedl špatného, konzultuji se ženou a přitom drtím lžičkou v hrníčku živočišné uhlí. Děti jsou úžasní herci, hlavně co se týče obličejové mimiky. Tolik úšklebků a ksichtů jsem snad neviděl za poslední měsíc. Medicína ale úspěšně zmizela v Ondrově břiše a teď už jen vyčkat na její blahodárné účinky.
"Tatínku, mě už zadeček nečůrá," ohlásil synek druhý den ráno, což mi udělalo velkou radost. Mohl jsem ho i jeho mladší sestřičku sbalit a vyrazit do školky. Férově jsem učitelku upozornil na zábavu, kterou jsme včera provozovali, jelikož však byl Ondra fit, neviděla v jeho účasti ve školce problém.
"Kdyby něco, tak vám zavolám," utnula mé vysvětlování a já se tak mohl s ní i Ondrou rozloučit.
Bláhově jsem se domníval, že tím celý příběh končí. O pár dní později jsem výjimečně fungoval nejen jako rozvoz dětí, ale i jako svoz. Když pak manželka dorazila z prodloužené práce domů a vítala se s dětmi, Anežka se jí zdála trochu vyhřátější než obvykle. Ono 38,5 ˚C se už moc přehlédnout nedá. Následovala střídavá kůra Paralen a Nurofen a nakonec transport k babičce a dědečkovi. Mimochodem, co se nám nepovedlo za několik dní, babička zvládla přes noc. Druhý den nám hrdě hlásila, že jsou obě děti jak rybičky.
Jenže to už mezitím převzal štafetu další atlet, totiž já. Bohužel jsem se nemohl odtransportovat k babičce, tak jsem alespoň nasadil přísnou dietu. O několik dní později mě totiž čekala služební cesta a pracovní jednání, které jsem rozhodně nechtěl strávit na detašovaném pracovišti zvaném WC. Jak se ale blížila středa a nepříjemný pocit v břiše neustával, byl jsem čím dál více skeptický. Na stmelovací večeři si tedy nedám tatarák ani jinou krmi na zátěžový test metabolismu. Dietka bude pěkně pokračovat.
Cesta z Úval do Brna proběhla bez komplikací totiž zastávek s úprkem na toaletu. Ono asi kde nic není, ani smrt nebere. Přeloženo do srozumitelné řeči, když není příjem, není ani výdej. Utěšoval jsem se tím, že snad na hotelovém jídelním lístku najdu něco dietního a tím týdenní kůru završím. Nebylo mi ale dopřáno.
"Pro osmnáct lidí nechceme vařit z celého jídelního lístku, protože bychom nemohli nosit všechna jídla naráz, jak se na hotel našich kvalit sluší a patří," tlumočil mi stanovisko hotelu kolega, který večeři zajišťoval. Nakonec po nás nechtěli výběr jídla a objednávku měsíc dopředu, na stole na nás ale čekal výrazně zredukovaný jídelní lístek. A dilema, jestli je menší zlo Caesar salár, marinovaná kuřecí prsa nebo vepřová panenka.
Po dlouhé době jsem si opět pochutnal na normálním jídle. Žádné rohlíky a černý čaj, občas proložené banánem. Žaludek se tvářil, jako že je všechno v pořádku a tak jsem si společenskou večeři užil. Klábosili jsme s kolegy, žertovali s kolegyněmi, až do chvíle, kdy jsem byl svým trávícím traktem vyslán na záchod. Usedl jsem na prkénko a uvolnil svěrač.
"Do hajzlu," zaklel jsem a už to jelo nanovo. Operace obvykle na pár minut se protáhla a po návratu se mě ostatní ptali: "Kterýpak vy jste, pane?" Asi jsem byl úplně z podoby. Polknul jsem tabletku živočišného uhlí a dal si předsevzetí, že teď už opravdu přísná dieta.
Člověk míní, kuchař mění. Snídaně nabízela dietní alternativu, kuchař-pokušitel však nabídl i lákavější menu. Neodolal jsem, preventivně jsem posledním douškem čaje zapil další tabletku živočišného uhlí a doufal jsem, že to zafunguje. Nezafungovalo.
Oběd bohužel probíhal v kantýně, kde jsem si o dietě mohl nechat jen zdát. Po obědě měla následovat cesta domů, opět jsem se ale zdržel na místnosti, kam i císaři chodívali pěšky. A pak už hurá domů.
Časově to vyšlo úplně báječně. Trasu Brno > Praha > Úvaly jsem zvládl bez zastávky a doběhl jsem bez znehodnoceného oděvu. Vyslechl jsem kritiku, že nejsem schopen chvíli vydržet na dietě a odpřísáhl, že dokud nebudu stoprocentně v pořádku, tak budu na rohlících, banánech, suché rýži a vařeném kuřecím s mrkví. Ach jo. Ale musím fungovat, protože druhý den jedu vyzvednout děti a přesouváme se k příbuzným, kteří by mě v tomto stavu velmi neradi viděli. Nebo spíš by mi přibouchli dveře před nosem.
Večer vše probíhalo bez problémů a i noc byla klidná. Že bych se z toho dostal tak rychle?
Druhý den ráno mě neprobudil budík, ale manželka. Protože už jsem relativně fit, tak přebrala štafetu ona. Horem i dolem. Místo cesty do práce tak zatelefonovala vedoucí a ulehla znovu do postele. Naštěstí byl pátek a pak víkend. Pro děti jsem vyrazil sám s nadějí, že se snad do neděle dá do kupy a přestane být nakažlivá. Minimálně pro mě a pro děti, v práci ať si dělá, co chce.
Když jsme přijeli domů, ubezpečila mě, že je jí dobře, průjem nemá, stejně tak ani horečku. Vypadalo to tedy, že jsme všichni zdrávi. Několik dní poté jsem trnul, kdo zahlásí jako první onu hrozivou hlášku, bylo ale ticho po pěšině. Mohli jsme tedy i vyběhnout ven, popadnout lžíci a začít dlabat dýni na Halloween. Oči, nos, pusa, svíčku dovnitř a šklebící se ksicht nám zkrášlil terasu. Jakmile se trochu sešeřilo, dostali Ondra s Anežkou svítící lampióny a vyrazili jsme do průvodu.
"Možná jsme jim neměli dávat světlé tepláky," pronesla žena zamyšleně, když začalo mírně mrholit a děti se jako světlušky proháněly cestou necestou, blátem neblátem.
"Pračka to vypere," nechtěl jsem si nechat kazit pěkný večer. "A sušička usuší." Pouliční osvětlení zářilo čím dál víc a rodiče s menšími dětmi začínali odpadávat.
"Uděláme poslední otočku a půjdeme také," navrhla žena a já jsem jen přikývl. Mrholení začínalo být nepříjemné a tak jsem byl rád, že na poslední zatáčce zahneme k domovu. Děti se nás držely, svíčky v lampiónech poblikávaly a štěbetání s nadcházející nocí bylo tišší a tišší. Když jsme ale procházeli kolem tmavého křoví, vyskočil na nás ohromný kostlivec.
"Baf!" zařval a pozoroval, jaký bude mít jeho výstup efekt. Lampióny se zakymácely a mě napadlo, že jsme opravdu neměli dětem dávat světlé tepláky. Hnědé skvrny byly vidět i při mdlém pouličním osvětlení. Litoval jsem, že i já mám světle šedé džíny. Udělal jsem dva kroky kupředu a kostlivec pochopil, že nejlepší obrana je útěk. Ani by mě nenapadlo ho v aktuálním stavu pronásledovat. Myslel jsem v ten moment na jediné - dostat se co nejrychleji domů a do sprchy. A pak ještě týden dietu.
|
|
|
