Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Ital, co do náručí všednosti nevšednosti umělecky chytal: Plinius
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 13.10.2014 (07:09:28)

GPS, JENOMŽE TAKOVÁHLE DŽÍPÍESKA JE DODNES NEZASTARALÁ PŘÍJEMNÁ POMOCNICE

 

KDO?   GAIUS   PLINIUS  SECUNDUS   senior

 

 

      rok 23  po Kristu   COMO                       ۞     25.8.79   STABIÆ

 

 

Podle mého jsou šťastni ti, jimž dopřáno buď vykonati něco, co stojí za záznam, nebo napsati něco, co stojí za zhlédnutí. Ale vůbec za nejšťastnější já pokládám ty, jimž bylo dopřáno vykonat něco, co stojí za napsání a zároveň napsat něco, co stojí za čtení.

 

(Gaius Plinius Secundus mladší)

 

*

 

„Můj strýc dlel zrovna v Misenu, kde osobně velel loďstvu. Bylo 24.8.79 asi o jedné odpoledne, když mu zvěstuje má máti, že na obloze vyvstává mrak neobyčejného rozsahu a podoby. Strýc… právě studoval. Zvedne se od stolu a vystoupá na návrší, aby odtud mohl podivuhodný úkaz lépe pozorovat. Vystupoval tam mrak… jehož podobu a tvářnost by nemohl vyjádřit lépe žádný strom než pinie… Chvílemi byl bělavý, chvílemi zase pošmourný a skvrnitý, podle toho, co s sebou zvedal, zda zem či popel…

 

Pro badatele, jakým byl strýček, byl úkaz tak důležitý, že stál za bližší prozkoumání. Přikáže připravit spěšnou lodici a mně ponechá na vůli, chci-li ho také doprovázet; no to dá rozum, že jsem odpověděl ne, že já bych raději jen studoval… Právě vycházel z domu, když jej dojde urgentní dopis od Rektiny, choti Tasciovy. Poděšena hrozícím nebezpečím (její statek se rozprostíral hned pod Vesuvem, takže nebylo odtud vyváznouti jinak než na fregatách) prosila mého strýce, aby ji z té tísně vysvobodil. Tu strýc hned vymění svůj úmysl, a co nakousl jako vědec, to provede jako opravdový hrdina bez pozlátka ve jméně. Dá připravit velké lodě a vstoupí do jedné, aby poskytl včas pomoc nejen Rektině, nýbrž mnoha nešťastníkům, půvabné pobřeží bylo totiž hojně osídleno…“

 

Tak popisuje ve svém známém dopisu historikovi Tacitovi odjezd svého strejdy Plinia jeho synovec, Gaius Plinius mladší. V době živelné katastrofy, ke které se tu akorát nečekaně schyluje, mu bylo osmnáct let, jeho strýci padesát šest. Oba se stali bezprostředními svědky tragédie, která popelem a lávou pohřbila na dlouhá staletí kvetoucí města Stabiæ, Pompeje a Herculaneum. Strýc tu živelnou pohromu neměl šanci přežít.

 

Kdo byl tento odvážlivec? Synovec jej velebí jako známého vědce a Tacitus stojí o to, aby mohl zprávu o jeho úmrtí začlenit do svého díla. Středověk jej uznával jako botanika, znalce rostlin, novověk v něm spatřuje pramen informací o římském a řeckém umění. Římanům imponoval rozsahem znalostí z nejrůznějších oborů lidského snažení, osvícenství mu vyčetlo nepůvodnost. Kdo byl GPS Gaius Plinius Secundus, řečený starší?

 

Voják, politik, učenec a spisovatel, autor rozsáhlého díla Naturalis historia, se narodil v roce 23 v Novém Comu na severu Itálie. V té době již devět let vládl římskému lidu a impériu pětašedesátiletý cézar Tiberius a bude mu vládnout železnou rukou ještě dalších čtrnáct let. I když jej v posledních letech už tolik zajímat nebude a své byrokratické krysy v Římě bude kontrolovat dopisy z Capri.

 

Pliniova famílie byla zámožná a podle jeho kariéry lze usuzovat, že patřila k jezdcům. Příslušníky tohoto středního stavu římské společnosti byli svobodní občané se jměním nejméně 400 000 sesterciů, většinou majitelé pozemků. Vnějším znakem jejich stavovské příslušnosti bylo právo nosit zlatý prsten a purpurový pruh na tunice.

 

Chlapci se dostalo vybrané péče formou prvotřídního vychování a vzdělání, nejdříve v Comu a následně i v Římě. Jeho lektorem byl například Publius Pomponius Secundus, odborník v gramatických větných vazbách a přední znalec řečtiny. Budoucí voják a námořnický admirál se seznámil také s botanikou, studoval filozofii, a zatímco mnoho jeho současníků uctívalo Epikura, on sám dával přednost skromnosti, přísnosti a neodmlouvání.

 

Vzhledem k jeho společenské kastě nebylo nic zvláštního na tom, že od mladých let zastával různé státní funkce. Jejich vykonávání souviselo se služebními cestami, sice zdlouhavě vedenými, ale relativně i celkem pohodlnými. Jednalo-li se však o vojenské zátahy, musel se každý zdravý a bojovný kus o kus uskrovnit. To když se vydal s vojevůdcem Germanicem v roce 47 proti odbojným Chankům a Frísům. Ve čtyřiadvaceti se však dá leccos ještě skousnout. A nové zkušenosti, které si tu osvojil, byly k nezaplacení. Však je také později dokázal velmi výhodně zúročit. V Germánii se stal svědkem i stavby kanálu Mosela–Rýn.

 

Jeho služební povinnosti jej postupně přivedly do mnoha koutů roztahaného impéria: Hispánie, Galie, Británie, Malé Asie a krátce i do Afriky. Plnil tu své pověření císařského prokurátora, soudce, postupoval ve vojenských hodnostech.

 

Život v provinciích plynul pomalejším tempem než v centru říše. Zprávy sem přes veškerou organizaci docházely později a vývoj událostí, které se v centru občas řítily jako lavina, tu stejně nikdo neměl možnost odrazit.

 

V Římě se bojuje o pozice, tady se žije. V Římě se střídají cézarové, tady se plní jejich neskromná přání. Tibéria nahradil Caligula, po něm Claudius a pak po době relativně poklidné do Augustova křesla usedl Nero, syn Claudiovy třetí manželky Agrippiny. To už bylo našemu muži třicet let.

 

Neronova vláda se zpočátku vyznačovala mnoha zábavnými klady. Sedmnáctiletý cézar byl ještě stále pod vlivem svého učitele Senecy a velitele tělesné stráže Burra. Řím kypěl do krásy, hodně se stavělo a z krajů do centra proudilo nepřeberné množství bohatství a lukrativních surovin. Ale tato poživačná prosperita bez DPH netrvala dlouho. Na obloze se začaly stahovat černočerné obláčky. Nero upevnil, dalo by se tvrdit tvrdším jazykem, že přiškrtil svou moc a začal se zbavovat všech skutečných i domnělých odpůrců a soupeřů. Jako jeden z prvních zaplatil za jeho nástup na trůn jeho nevlastní brácha Britannicus, syn Claudia, který měl na císařský titul větší nárok než on. Zbavil se i vlastní matky, učitele, osobního strážce. Nikdo si před ním nemohl být jistý, zvláště měl-li nastřádaný početný majetek. Dal se rozvést a oženil se s krásnou Poppæou Sabinou, která měla podle Tacita „všechno, jen ne pořádný charakter.“

 

Pořádal opulentní a výpravné slavnosti a divadelní představení, na kterých sám vystupoval jako herec, zpěvák nebo vozataj. Jeho vojáci pečlivě dohlíželi na to, aby jej všichni přihlížející na sto procent sledovali a dokázali krutě zatočit s každým, kdo snad nebyl cézarovou produkcí nadšen. Vydal se dokonce na cestu do Řecka a přivezl si odtud, jak jinak, téměř dvě tisícovky věnců za vítězství v nejrůznějších uměleckých disciplínách. Bez skrupulí si také přivlastňoval všechny umělecké předměty, ať už náležely komukoliv jinému. Stačilo, aby se mu zalíbily. Mnoho senátorů si zachránilo holou kůži jen tím, že mu vyhlédnutý suvenýrek s mnoha dalšími dary rychle věnovalo. Aby si mohl rozšířit svůj pověstný palác, dal údajně podnět k velkému požáru Říma, při kterém lehlo popelem deset ze čtrnácti římských okrsků, chápete tu jeho ohavnou chamtivost?

 

 

BUKOLICKÝ KLÍDEK VENKOVA A VENKOVANA?

 

Těžko se tedy divit tomu, že v takových podmínkách se mnoho literátů stáhlo do ústraní, nebylo rozumné ničím vyčnívat, a bylo přímo nerozumné se věnovat historickému bádání. Také Plinius se koukal z Říma co nejdříve vytratit, odcestoval na své statky do severní moudré Itálie, věnoval se jejich spravování a četbě. Začal se zajímat o dění ve volné přírodě, o činnost člověka bestie v ní. A jestliže již dříve hodně četl pasáže za pasáží a všude sebou vozil písaře, který si zajímavé postřehy z knih zaznamenával, stejně tak jako Pliniovy osobní poznámky k přečtenému, nyní trávil bujaré hodiny v knihovně ve společnosti předčitatele a otroka, který úhledným rukopisem zapisoval vše, co jeho pána zajímalo, dojímalo, co mělo něco v sobě.

 

A ten se zajímal téměř o cokoli. O historii, etnografii, botaniku i výnosné sadařství, zoologii i lékařství, umění i řemesla. Nelitoval času, když se mohl o něčem dozvědět víc a i zdánlivý nepodstatný detail jej často přiměje k drobné noticce v chystaném díle. Zaznamenal by snad Tacitus nebo jiný velký historik, že na germánských hranicích užívali setníci pomocných sborů v římských službách svých domorodých skupin k lovení jednoho druhu divokých hus, jejich pápěří se pak využívalo k plnění podušek pro římské legionáře? Zajímal se i o vývoj společnosti a dospěl někdy k pozoruhodným pointám: „Řekneme-li pravdu, byl to systém velkých statků, který zruinoval Itálii a nyní ruinuje i nebohé provincie…“

 

Sbírá také nejrůznější zajímavosti, neuvěřitelné drby o zvířatech, rostlinách i lidech, jaké se až o mnoho století později začaly začleňovat do pasáží nejrůznějších knih kuriozit a rekordů.

 

Prožil tak šťastně a bez újmy na nervech celých čtrnáct let Neronovy krutovlády. Doba zmatků a nejistoty však zdaleka neutichla. K moci se dostávají vojenští cézaři, Galba, kterému dopomohla k císařství vojska v Hispánii a Galii, Otho, prohlášený cézarem vojsky na Dunaji, Aulus Vitellius, dosazený na cézarský trůn vojsky v Germánii. A pak Titus Flavius Vespasianus, prohlášen cézarem vojskem ve východní oblasti říše, kam byl poslán potlačit vzpouru Židů proti Římu. Šedesátiletý výlupek nízkého původu (jak jej charakterizuje Gaius Suetonius v Životopisech římských cézarů) si své křeslo dokázal obhájit déle než jeho předchůdci a dokázal je zajistit i pro své syny. Ale jak málo stačilo, aby se nikdy cézarem nestal. Před dvěma lety mu Nero náhle svěřil velení v Židovské válce po období nemilosti, protože si dovolil usnout při jeho zpěvu. Jiní zaplatili za podobnou troufalost životem.

 

 

NÁVRAT ZAPOMENUTÉHO MUŽE

 

Plinius se vrátil do Říma. Titus Flavius Vespasianus se snaží zavádět v zemi znovu úrodu a pořádek a klid a spokojenost a navrátit jí bývalou prosperitu. Nepůjde to snadno, ale není sám, kdo o něco takového usiluje. Dá se tedy do jeho služeb. Je mu čtyřicet pět let, ve svém římském domě žije se svou ovdovělou sestrou a jejím malým synkem. Příliš si jej ale neužijí. Plinius opět cestuje služebně po říši, patří k Vespasianovým poradcům a kromě toho má své literární zájmy. Od mládí koketoval s literaturou, na jeho kontě bychom našli i díla s razantní vojenskou tematikou, z nich se však zachovaly pouze kusé názvy. O čem všem asi pojednával jeho spis O střelbě z koně, na který navázal Válkami v Germánii, přehledem všech tažení Římanů v Germánii? Ale jeho zájem patřil gramatice a rétorice. Pustil se také do historického díla, které mělo navázat na starší práce a obsáhnout římské dějiny v jednatřiceti poučných knihách. Ani to se však nedochovalo, litujeme zubu času. A vedle toho kupí další a další poznatky z nejrůznějších sfér lidských aktivit, jak se o nich dozvídá z děl klasiků i zapomenutých autorů.

 

Postupně tak zkompletuje rozsáhlé encyklopedické dílo, katalog toho, co člověk o přírodě zná a čeho dosáhl. Vycházel z mnoha autorů a nestyděl se za to. Udělat jednu knihu z deseti jiných pramenů není práce příliš ceněná a vychvalovaná, v Pliniově případě si však pochválit zaslouží. Středem jeho knihy o přírodě je totiž pan člověk, jeho činnost a jeho potřeby při využívání možností, jež se mu nabízejí. Plinius v ní soustřeďuje roztroušené a nesoustavné informace v jeden celek, kvůli kterému podle svých vlastních slov musel prostudovat 2000 knih, díla 145 autorů římských a 327 přespolních, převážně však středozemských: řeckých. K jeho napsání mu posloužilo více jak dvacet tisíc jednotlivých informací, které si celý život bedlivě schraňoval. Aniž o to usiloval, zanechal tak tímto rozsáhlým dílem informace o životě a duševním universu svých současníků o to hodnotnější, že se receptář prima principů, který mu sloužil jako podklad, z velké části ani neuchoval. Naturalis Historia je tedy svého druhu unikátem, výlučným pramenem poznání znalostí a názorů Římanů o světě, i když transformovaný pohledem svého autora.

 

Plinius sem zahrnul do 37 knih znalosti a úvahy O VESMÍRU, SLUNCI, ZEMI, PLANETÁCH, O ZEMÍCH, které byly Římanům dobře povědomé i o lidech, kteří v nich žijí, o vývoji lidského poznávání světa a odtud přejde k živočichům, skutečným i mytickým, zastaví se u hmyzu a včelstev, přejde k rostlinám, zemědělství, zahradnictví a sadařství, zastaví se u různých činností, ať už je to výroba oleje, vína, zpracování dřeva nebo lnu. Nezapomene ani na znalost počasí a rozsáhlou část své práce věnuje rostlinám užívaným v lékařství. Dotkne se pověr a magie a zastaví se u medikamentů, získávaných z živočichů. A odtud směřuje k neživé přírodě, k drahým kovům, jejich zpracování a užití, věnuje se sochařství, malířství i slavným komplexům staveb. Zhodnotí užitečné nerosty a zmíní se i o drahých kamenech.

 

Knihy jsou řazeny zdánlivě chaoticky nepřehledně a někdy z našeho hlediska nahodile nesystematicky, Plinius však sleduje jiný záměr než naše nezáživná učebnice přírodopisu, rozdělená na zoologii, botaniku a mineralogii. Píše-li o zvířatech, zajímá jej, jaký užitek mají pro člověka, a neváhá přidat zajímavé poznámky, které si někde přečetl, stejně tak jej mineralogie inspiruje ke zmínce o gemách a při popisu drahých kovů nevynechá ražbu peněz. Léčivé rostliny jej zavedou k úvahám o zdravotnické hygienické péči, životosprávě i o pověrách, které se k ní biorytmicky vážou. Množství přečtených údajů v něm vyvolává nutnost sdělit ctihodným čtenářům vše, co mu připadá k danému tématu zajímavé a nikde netvrdí, že všechno, co se kde dočetl, je také pravda. V některých případech však považuje za nutné vyloučit voloviny a pozůstatky s nesmysly jednou provždy vyvrátit s celými bludnými kořeny a uvést nosná fakta – jaká ve skutečnosti v reálu převládají. Občas přidá i vlastní zkušenost a poznatek, který považuje v dané chvíli za důležitý faktor: „V prostorách Tullianum, v Tiburtech jsem viděl strom mnohokrát roubovaný, na jedné větvi byly ořechy, na druhé olivy, na jiné hrušky, dále fíky, granátová jablíčka a další plody. Jenže ten strom dlouho nežil. Nemůžeme dosáhnout všeho hokus pokus naroubovaný bambus s přírodou, něco roste jen na určitém místě, něco jen v nehostinné pustině. Nejvhodnější podnoží jest platan, pak dub, ale ten kazí chuť.“ (kniha 17, odstaveček 16)

 

„V Římě je mnoho veleděl, mnoho z nich však zůstává nepovšimnuto pro množící se povinnosti, přespřílišnou zaměstnanost obyvatelstva. Rozumíte mi? Neboť oddávání se uměleckému požitku je věcí volného času, kratochvíle na tichém nerušeném místě“ (kniha 36).

 

 

ENCYKLOPEDISTA NEBO VYKLOP TO JAKO KOMPILÁTOR?

 

Plinius byl člověk modernista, nezatížený přílišnými předsudky a ohledy. Patřil k nejučenějším Římanům, a i když jeho dílo nevzniklo na základě vlastního pozorování, podnítilo k němu mnoho jiných. V jeho době dochází k rozsáhlé expanzi do Přední Asie, do Porýní, k Dunaji, do Arménie a nové přírodní zdroje, které tak říše získala, musela také dobře využívat. Musela se to naučit.

 

Je při tom historickou nevděčnou nespravedlností, že dílo, které po celý středověk sloužilo jako svérázný výbor poznávání od pramene a uchovávání čerstvosti šunky od kosti – co se týče znalostí z botaniky i mnoha dalších oborů, zejména devatenácté století odmítlo jako překonané a tedy vyčpělé. Dokonalejší a pochopitelně přesnější encyklopedie odsunuly Plinia stranou jako nepůvodního autora na okraj zájmu o překlady, pozornost vzbuzovaly již jen pasáže o umění a umělcích. Mohl však sám autor tušit, že jeho práce bude vyvolávat spory i po devatenácti stoletích?

 

Žil svůj život pečlivého a učesaného úředníka, mezi milovanými písemnostmi, jednou nohou neustále na cestách. Postaral se o dobrou výchovu a materiální zajištění svého osiřelého kloučka synovce, kterého adoptoval a dal mu své jméno GPS. I on si dobude literární věhlas, i jeho dílo bude důležitým nevysychajícím pramenem poznávání římského života. Poslední cézarovo pověření zavedlo Gaiusa Plinia Secunda staršího jako velitele fregat do Neapolského zálivu. Obavy o existenci obyvatel jej přivedly do Stabiæ. Dejme ještě protentokrát slovo jeho synovci: „…Tam ještě nebylo nebezpečí tak velké, ale již patrné… Pomponius se rozhodl odplout, jen co se ztiší nepříznivý „kurva vichr“ a právě s tím vichrem můj strýc k němu šťastně dojel… Aby jeho úzkost zmírnil svou nebojácností, dal se donést do lázní, po koupeli se uloží ke stolu a večeří docela žoviálně, anebo, což je stejně obdivuhodné, na pohled žoviálně.

 

Zatím na různých místech Vesuvu šlehaly plameny a vysoké ohňové kouře, jejichž oslňující jas se ještě přiostřoval noční tmou. Aby obecnou hororovou situaci zmírnil, strýc ujišťoval, že to asi doutnají osamělé dvorce, které poděšení venkované opustili, aniž by je napadlo jít uhasit oheň v krbech. Potom šel hned na kutě, usnul a opravdu spal. Alespoň jeho těžký dech, hlasitější, poněvadž byl tělnatý, slyšeli lokajové až do předsíně. Zatím však dvůr, kterým se přicházelo k ložnici, vězel tak hluboce v závějích popela a sopečného kamení, že kdyby ještě chvíli v ložnici setrval, nebyl by se odtud dostal. Probudili ho, vyjde z ložnice a odebere se opět k Pomponiovi a k ostatním z družiny, kteří celou noc v slzách probděli. Potom se vespolek radí, co a jak, mají-li zůstat v domě, nebo raději se procházet volným strašným prostranstvím. Budovy se s ohromnými otřesy kymácely jako vyvrácené ze základů… pod širým nebem zase hrozilo padající kamení na všechny živé hlavičky… Porovnávajíce obojí nebezpečí, rozhodli se nakonec zvolit druhou variantu. U mého strýce zvítězil mocnější důvod, u ostatních mocnější strach. Vloží si na hlavu polštáře a přitěsní si je šátky, což je mělo chránit před deštěm kamení.

 

Všude jinde byl už den, ale tady pořád noc, ze všech nocí nejstrašidelnější. Rozhodli se, že se půjdou na břeh zblízka přesvědčit, zdali moře již dovoluje nasednout do lodí. Bohužel však bylo stále rozdivočelé. Tam se pak strýc jak široký tak dlouhý rozplácl na prostěradlo, které pod ním rozložili, načež několikrát požádal o doušek čerstvé vody. Ale brzy potom plameny a jejich předzvěst, sirný zápach pekelný, zaženou všechny na útěk a také strýce vzbudí. Pomocí dvou sluhů sice vstal, ale ihned se zhroutil, nejspíše mu hustý dýmus zarazil dýchací cesty a uzavřel průdušku, neboť trpěl jejím zúžením a častou dušností…

 

Když se pak konečně rozednilo, bylo to třetího dne po jeho skonu, nalezli jeho tělo a neuměli mu již nijak asistovat z pakárny ven…“

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter