BENJAMINO GIGLI

☼      20.3.1890     RECANATI                       ۞     30.11.1957      ROMA

Ve svých čtyřiadvaceti letech se přihlásil do mezinárodní pěvecké soutěže v Parmě. Vyhrál první cenu a zahájil tak svou příkladnou uměleckou kariéru. Předseda soutěžní poroty tehdy napsal do protokolu: „Konečně jsme našli kýženého Tenora.“ A velké Té třikrát červeně dojemně podtrhl.

Ano, Benjamino Gigli se právem řadí k výjimečným zjevům operního světa, o nichž se také mluví jako o zpěvácích s velkým Z. K těm vyvoleným patřil ve své době Jean de Reszke, Jussi Björling a samo sebou Caruso. Když se toho posledního jednou v Berlíně dotazoval redaktor tamějších Hudebních listů, co potřebuje operní zpěvák, aby se stal velkým umělcem, Mistr odpověděl: „Mohutný hrudník, velká ústa, devadesát procent paměti, deset procent takzvané inteligence, vůli tvrdě dřít a cosi duchaplného v srdci.“

Gigliho úspěch pramenil z nadání, píle a onoho „čehosi nezbytného v srdci“, o čemž se přesvědčili i jeho posluchači v recanatském kostele, kde hlas teprve sedmiletého Benjamina vzbuzoval nadšení. Nikoli však tak velké, aby ctihodní měšťané otevřeli šrajtofle a poskytli mu finanční injekci. Ostatně zpívat na kůru směl jenom proto, že jeho táta si tu přivydělával jako kostelník.

Gigli starší (švec) i mladší živořili na špagetách, a jak vzpomíná Benjaminův kamarád od dětství a jeho pozdější oficiální klavírista Luigi Ricci, „ten kluk to v životě neměl lehké“. Aby si při pozdějších studiích přišel alespoň na nějaké příjmy, hrával v orchestrech na saxofon, dával hodiny a pracoval v apotéce. Stravu dostával z klášterního semináře, milosrdný kuchtík mu nechával zbytky jídel u zadních vrátek.

V dalších letech se mu v Římě dařilo lépe, poněvadž díky přímluvě získal místo sluhy a později obsluhy telefonní centrály. To vše se dělo ve „svatém městě“, kde nadaný chlapec, když v roce 1911 zvítězil v pěvecké soutěži, získal podporu a právo studovat na slavné škole Accademia di Santa Cecilia. Stal se žákem Antonia Cotogniho a Enrica Rosetiho. V Římě mu také poprvé vyplatili honorář za zpívání.

Gigli otevřel hrdlo zlatu na večírku v roce 1913, který uspořádala matka Luigiho Ricciho a poskytla mu několik lir k dobru. Pak přišla ta slavná událost v Parmě, o níž byla na začátku řeč a která mu umožnila, aby téhož roku, 14. října, debutoval v městském divadle v Rovigu v úloze Enza v Ponchielliho opeře Gioconda.

Na jevišti se choval tak precizně, že ho legendární dirigent Tullio Serafin pozval k pohostinskému vystoupení do Janova a do Palerma. Uplynulo jen několik měsíců a sklízel ovace jako Faust v opeře Mefistofeles Arriga Boita v Neapoli s Pietrem Mascagnim u dirigentského pultu. Zanedlouho znala Gigliho celá Itálie.

V posledním roce první světové války již vystupoval před římským publikem Teatra Constanzi v premiéře Mascagniho opery Lodoletta. Byl prý plný elánu a poprvé pocítil, jak chutná sláva a jak příjemný je jistý přísun peněz. Oženil se s Constanzí Cérroniovou, s níž se seznámil na studiích na Accademii di Santa Cecilia v Římě.

Gigli zpíval vojákům v kasárnách i raněným v lazaretech, hudba prostřednictvím velikána hojí rány na duši jako balzám. Večer co večer však vystupoval v opeře, vždy v tom městě, kde navštívil posádku či vojenský lazaret.

Po úspěchu v římském Teatro Constanzi přišla první pozvání do Madridu a Barcelony. Obě španělské metropole v té době patřily k významným svatostánkům operního půlnočního života.

Sláva rodáka z Recanati začala zaplavovat Evropu. Zpíval už ve všech městech Itálie, nikoli však v „pevnosti“ – v milánské La Scale. Teprve v květnu, na sklonku světové války, přijel poprvé do této Mekky opery. Nesčíslněkrát prošel náměstí před budovou. Nevnímal tramvaje, které se s hlomozem zastavovaly a rozjížděly – a jak vzpomíná, slyšel jen svůj hlas znějící divadlem, silnější než orchestr.

Zanedlouho se mu jeho velká tužba měla vyplnit. V létě obdržel telegram od Artura Toscaniniho s pozváním k hostování v úloze Fausta. Premiéra Mefistofela se v La Scale konala 26. prosince 1918: „Pro mě měl tento svátek velkolepé a nečekané důsledky,“ píše Gigli ve svých vzpomínkách. „Toscanini upoutal k divadlu pozornost celého hudebního světa – a ke mně v první řadě ředitele Metropolitní opery v New Yorku Giulia Gatti–Casazzy.“

KORUNNÍ PRINC

Následoval dlouhý řetěz jeho dnes již legendárních vystoupení na jevištích celého světa. (V Praze zpíval poprvé koncertně až na podzim 1929.) Přední opery jeho repertoáru byly Mefistofeles, Bohéme, Gioconda, André Chénier, Tosca, Lucrezia Borgia a Manon Lescaut. Ještě před triumfálním úspěchem v Miláně uzavřel kontrakt s Teatro Colón v Buenos Aires na pět měsíců roku 1919 a již příští léto začalo jeho druhé jihoamerické turné.

Sezóna v jižních zemích se s příchodem podzimu chýlila ke konci, když přišlo pozvání k hostování v Metropolitní opeře. Gigli rád změnil plán, sbalil kufry a „večerem 26. listopadu roku 1920 začala má muka této grandiózní zkušenosti“ – čím jiným, než jeho nejslavnější rolí, Faustem.

Z dvou a půl měsíců angažmá, které s ředitelstvím uhádal, trval Gigliho první newyorský pobyt celých dvanáct let. Zpíval minimálně ve 28 rolích.

Nebylo nijak snadné vystupovat v New Yorku v době, kdy tamější jeviště ovládal borec nakonec světový tenorista Enrico Caruso, který neměl nejmenší chuť dělit se o slávu s „nějakým začátečníkem“. Jenže Gigli nebyl jen úctyhodný zpěvák, frajer, konkurent, ale i dobrý a úsměvný diplomat.

Novinářům, pro něž uspořádal tiskovku již před zahájením první newyorské sezóny, prohlásil: „Největší tenorista všech dob je Caruso, to je učitel všech pěvců!“ Ráno umělcova slova opakoval tisk americké metropole.

Rivalita po tak galantní řeči ustoupila do pozadí, a když Caruso natáhl brka, byl Gigli všemi odborníky označován za jeho následovníka a největšího tenoristu, s nímž Metropolitní opera uzavřela smlouvu. Z ní bylo taky zřejmé, že Gigli je nejlépe placeným zpěvákem světa. Smlouva bez velkých změn platila i v jeho druhém newyorském období, což je míněno v letech 1938–1939.

Není bez zajímavosti, že umělec pozval do New Yorku ženu a syna Enza až v době, kdy ředitel Metropolitní opery podepsal definitivní znění smlouvy. Nechtěl místo Carusa: „Chci být Giglim,“ nechal se bez rozpaků slyšet před novináři. A jeho rodině a obdivovatelkám se tuze zamlouvalo, že jím byl a vždycky zůstal.

NEJITALŠTĚJŠÍ ITAL

Pro ně to znamenalo, že zůstal především Italem. Nepatřil k těm umělcům z Apeninského poloostrova, kteří žili jen v hotelích a nechtěli se hlásit ke svým krajanům ve Spojených státech. Emigranti z Itálie v nekonečném počtu mohli potkávat své eso nejčastěji v newyorské restauraci ITALIA, stejně jako v nejchudší čtvrti Little Italy (Malá dobrá Itálie). Gigli dobře věděl, že tehdejší metropole Spojených států potřebovala v době prudké konjunktury každou zdravou silnou ruku k dílu, především však levnou pracovní sílu v podobě přistěhovalců z Evropy. Američané je pozvali, avšak okatě jimi pohrdali a vyhnali ceny příbytků a služeb do závratných cifer. Často se setkával s Italy, kteří budovali americké železnice, průmysl a budovy, při charitativních příležitostech. Například italské nemocnici v New Yorku věnoval výtěžek z jednoho vystoupení – padesát tisíc dolarů.

V průběhu pobytu hostoval téměř ve všech stáncích kultury Spojených států, Jižní Ameriky i Evropy. A každé léto se vracel plný dojmů s rodinou do milované Itálie. Stalo se již tradicí, že na palubě lodi v newyorském přístavu zpíval těsně před odjezdem proslulou neapolskou píseň O sole mio.

„Doma,“ prohlašoval, „se cítím tam, kde jsem poprvé vykouknul na svět,“ to jest v malém ospalém městečku Recanati, v jehož těsné blízkosti si dal v roce 1928 postavit palácovou Villu Montarice. Ve své autobiografii se Gigli vyznává: „V Recanati jsem se narodil jen s hlasem. Jinak jsem neměl nic.“

Na náměstí v rodné obci zpíval každé léto se svými slavnými kolegy, jako byla Lucia Albanese, Toti dal Monta a Maria Canigli. Peníze z „přátelských koncertů“ věnovali Červenému kříži, nemocnicím, starobincům a kapele, kterou Mistr ve svém rodišti založil.

UMĚLECKÁ DOKONALOST

Luigi Ricci, jenž Gigliho doprovázel na klavír v padesáti evropských městech a Jižní Americe, si před lety v curyšském Das beste aus Reader´s Digest zavzpomínal: „Když jsem s Benjaminem cestoval křížem krážem po našem kontinentě, naučil jsem se obdivovat jeho svědomitost.

Zkoušeli jsme usilovně a neúprosně. Každý večer v divadle začínali jako první, sám se nalíčil, velmi pozorně vybíral kostýmy, které mu šili jeho vlastní krejčí. Klimatizaci a všemu, co by mohlo uškodit jeho hlasu, se vyhýbal, jak to jen šlo. Za to, že na všechna světová jeviště vystupoval jistě, suverénně, děkoval svému úsilí dosáhnout naprosté profesionality.

V San Franciscu dostal v průběhu vystoupení depeši se zprávou o smrti matky. Osobní sekretář mu pravdu zamlčel a mezi dvěma dějstvími jen Mistrovi zašeptal: „Vaše mami těžce ochuravěla.“ Gigli však porozuměl: zpíval árii za árií s tak dojemným smutkem, jak se mu to nikdy dřív ani potom už nepovedlo.“

Vystupoval jedenačtyřicet let a jeho obrovský repertoár obsahoval šedesát operních úloh. Gigli sám Riccimu přiznával: „Mým životem je jeviště.“

Patřil k těm několika málo pěvcům, kteří snesli zátěž povolání, jež patřilo a patří k nejdrsnějším ze všech. Gigli, ohromující svět uměleckým mistrovstvím, si zasloužil úctu a ředitelé nejslavnějších oper mu ji prokazovali. Přesto proslul prostotou, skromností a smyslem pro legrácky. Jestliže ho posluchači po koncertě poprosili, aby jim na ulici zazpíval, stalo se tak, a když ho jednou v Římě doslova vytáhli na balkón veřejné budovy na Piazza Colonna (Colonna di Marco Aurelio), zpíval jim až do bílého rána.

Barytonista Carlo Tagliabue si vzpomíná na úsměvný příběh při provedení Verdiho Síly osudu v San Franciscu. Zpívali duet – Gigli dramaticky umíral na nosítkách, Tagliabue stál zdravý jako řípa vedle něho. „Po skončení následoval bouřlivý aplaus obecenstva. „Zesnulý“ se bez váhání vztyčil z nosítek a začal se uklánět. Nejméně pět minut se kácel na nosítka jako mrtvý a zase vstával, přitom se smál na celé kolo a bavil se s obecenstvem.“

Nejkrásnější chvíli v životě zažil po skončení druhé světové války. Tehdy zpíval v římské opeře a hostoval v Teatro Regio v Parmě. Vystupoval v Traviatě v roli Alfreda, a to zcela mimořádně něžně – na jevišti totiž poprvé stála vedle něho v té době ještě neznámá sopranistka – dcera Rina. Gigli měl důvod k radosti i po vystoupení. Vždyť Rina dokázala, že je hodna svého otce – velkého barda mezi největšími. Příští rok v listopadu (1946) se s ní znovu objevil, tentokrát v Covent Garden v Bohémě. Rina představovala Mimi.

TÍHA OSUDU

Přestože si vyčerpávající práce i jeho pokročilý enormně čilý věk již žádaly svou daň, patřil k nejpopulárnějším a nejžádanějším umělcům světa až do roku 1956, kdy odešel na odpočinek.

Začínal trpět nemocemi, což byl nepochybně hlavní důvod, proč se už věnoval především koncertům, i když současně, avšak sporadicky, vystupoval v operních divadlech, zejména v Miláně, Neapoli a Římě.

Vzdor svému nemocnému srdci však nikdy neodřekl připravené představení. Čtyři roky před svým úhynem zpíval v Teatro San Carlo v Neapoli s tehdy již slavnou Rinou. Dozpíval až do konce, ačkoli cítil, že se blíží neodvratně šílený srdeční kolaps.

Po tomto představení se opona zavřela nezvykle kvapně. Za ní totiž stála nosítka, nikoli však jako v Síle osudu. A v Římě již tým lékařů chystal vše potřebné k vážné operaci.

V posledním listopadovém týdnu sedmapadesátého roku přišla chřipka a vzápětí těžký zápal plic, kterému Gigli třicátého listopadového mžení v bolestech podlehl.

Uzavřela se životní kapitola slavného Tenora, jehož měkký, sladký, magický hlas slavil úspěchy i na stříbrném plátně i na gramodeskách.

„Perfektnost, jakou nabízel jeho styl,“ konstatují Richard Capell a Desdemond Shawe–Taylorová v The New Grove Dictionary of Music and Musicians, „se vyskytne sotva jednou za celou generaci! Na jedné straně byl totiž přirozený, vitální a spontánní, avšak na druhé straně sklouzával k prohřeškům proti dobrému vkusu – například k přílišné sentimentalitě nebo k přerušení zpěvní linky zaškytnutím ve snaze zesílit emotivní dojem.“

Vyskytla se slova kritická i z pera nejobávanějšího kulturního redaktora časopisu Sunday Times Ernesta Newmana, jemuž se příčilo, že Gigli několikrát, vesměs však v žertu, vyzval obecenstvo k aplausu „jako pitoreskní žebrák prosící o almužnu“.

Avšak desítky jiných kritiků a stovky muzikologů nejednou napsaly a dodnes zdůrazňují, že Gigli nemusel prosit o almužnu, že vskutku měl zlato v hrdle, že jeho dílo byla svrchovaná profesionalita a čistota hlasu zcela neobvyklá i mezi nejznámějšími pěvci 20. století.

Gigli se nikdy netajil tím, že potlesk, sláva, obdiv a vysoké honoráře ho těšily, zároveň však připomínal, že nelze stavět jenom na nich. S jeho vyznáním souhlasí i pamětníci, živí svědkové okouzlení jeho zpěvem tak, že zapomněli jedna dvě na každodenní maléry.

DRAK

Osmé největší souhvězdí se nalézá poblíž Malé medvědice (Malého vozu). Je viditelné po celý rok. Jasná hvězda Alfa Draconis neboli Thuban plnila před 5000 lety úlohu Polárky pro starověké Egypťany.

Sumerové ho považovali za hada jménem Tiamat, se kterým musel bůh Marduk svádět litý boj, aby nastolil světový řád. Křesťanská legenda ztotožňuje souhvězdí s drakem, který se kdysi usadil v blízkosti kteréhosi města v Libyi. Aby si jej obyvatelé usmířili, obětovali mu nejdříve různá zvířata a později i lidi. Tak došlo až na královskou dceru. Naštěstí jel kolem statečný rytíř Jiří, který draka s pomocí boží přelstil. Drak natolik zkrotl, že si jej princezna mohla odvést na hedvábném pásu. Jiří (později svatořečený a umučený roku 303 po Kristu za svou víru) žádal za odměnu, aby obyvatelé města přijali křesťanskou víru.

Podle Řeků střežil drak nebo spíše had Ládón se stem hlav zlatá jablka v zahradě čtyř víl Hesperidek. Jablka byla nejen zlatá, ale ten kdo je snědl navíc získal nesmrtelnost. Hrdina Herkules (Hérakles) jablka lstí vydundal. Přinesl mu je obr Atlas, který držel na svých zádech oblohu. Ten draka uspal a jablka sebral. Herkules mu mezitím nebeskou klenbu podržel. Atlantovi se ale volný pohyb natolik zalíbil, že se nechtěl vrátit zpět na své místo a chtěl ponechat břímě pěkně na Herkulových plecích. Nakonec jej ale hrdina přelstil. Nakukal mu, že by si chtěl alespoň něčím podložit hlavu, že jej nebeská klenba tlačí. Atlas mu to sežral i s navijákem, oblohu podržel, Herkules sebral jablka a tradá, hned byl pryč. Tím vlastně draka nepřímo přemohl, proto má drak hlavu u Herkulových nohou.

Podle jiné pověsti se v hvězdného draka proměnil Zeus, když nadbíhal dvěma nymfám, které Héra proměnila v souhvězdí medvědic (velké a menší).