|
MICHAIL MOJSEJEVIČ BOTVINNIK
☼ 17.8.1911 KUOKKALA ۞ 5.5.1995 MOSKVA
Kdo je nejprotřelejším světovým šachistou všech dob? Emanuel Lasker podržel titul sedmadvacet let. Alexander Alexandrovič Aljechin zemřel jako jediný korunovaný, tedy jako úřadující velmistr. José Raúl Capablanca za celou svou strhující kariéru si dovolil prohrát pouze 35 partií. A Michail Mojsejevič Botvinnik? Setkal se na své oslnivé dráze se všemi třemi jmenovanými, ale i s mnohem mladšími protivníky. Měl určitě nejnesnadnější pozici ze všech, navíc s ruskou mentalitou. A tak není divu, že při odpovědi na výše kladenou otázku se velice často vnucuje i Botvinnikovo jméno. Eduard Gufeld jmenoval bez zaváhání Botvinnika, neboť ten vydržel nejenom dlouho mezi elitou, ale současně přinesl do šachové hry i vědecký prvek. Vynikající velmistr Jefim Geller rovněž cenil Botvinnikovu dlouhodobě zaručenou neporazitelnost a prozřetelnost. Botvinnik své krédo vyjádřil v odpovědi jednomu novináři, který se ho ptal, co jsou to vlastně šachy? „V první řadě jsou hrou. Ale když se tato hra hraje už dlouhá staletí, dostává i charakter umění. A šachy také mají v sobě něco z vědy.“
VÍTĚŽ NAD CAPABLANCOU
Všechna biorytmická oslavování ruského mistra světa v šachu – Michaila Mojsejeviče Botvinnika – zpravidla připomínají velký krok, který ještě jako školák učinil 20. listopadu 1925. Tehdy hrál v sále petrohradské filharmonie simultánku slavný Kubánec José Raúl Capablanca, úřadující mistr světa. Mezi třicítkou soupeřů proti němu nastoupil i obrýlený chlapeček v krátkých kalhotách – čtrnáctiletý Botvinnik. Casablanca se stále častěji zastavoval u jeho šachovnice. Nakonec podal svému malému soupeři ruku. Botvinnik patřil ke čtyřem šťastlivcům, jimž se podařilo Capablancu udolat. „Jak se jmenuješ?“ vyzvídal Kubánec Botvinnika po utkání.
„Míša Botvinnik, prosím,“ opáčil uctivě chlapec.
„To jméno si musím zapamatovat,“ řekl více méně pro sebe Kubánec. A dodal k Míšovi: „Čeká tě velká budoucnost.“ Jak dobře slavný velmistr odhadl svého pozdějšího nástupce na trůn!
Michail Botvinnik se narodil jako lvíček 17. srpna 1911 v Kuokkale (v dnešním Repino) poblíž Petrohradu. S šachovou hrou se střetl poměrně pozdě, až ve dvanácti letech, kdy někde sehnal soubor partií slavného Čigorina. Ve čtrnácti letech už Botvinnik získal první výkonnostní třídu a také, jak bylo již uvedeno, porazil Capablancu a ten ani nemrkl. I když zatím jen při simultánní produkci. Za další dva roky byl hráči udělen titul šachového mistra, za šest let, tedy ve dvaceti, získal první vítězství na mistrovství Ruských exhibic.
Asi největší předností Botvinnika vždy byla neutuchající bojovnost za šachovnicí a dokonalá psychologická příprava na každého soupeře. To platilo od samých začátků jeho dlouhé a velké kariéry. V roce 1931 prohrál na přeboru Ruska obě první partie. To by každého jiného znechuceného hráče, zvlášť takhle mladého, srazilo na kolena. Botvinnik se ale otřepal a začal úřadovat ve prospěch výhry jedno utkání za druhým. Nakonec zvítězil v celém turnaji. Ve stejné době ovšem ukončil i svá studia na polytechnické fakultě a získal titul inženýra elektrotechniky. Zatímco jiní přední šachisté se totiž cele oddávali své zálibě, Botvinnik nikdy nepřestal myslet na zadní kolečka. Říkal o tom: „Kdybych se věnoval jenom šachu, určitě bych se stal jen jednostranným člověkem. A to by se nakonec muselo zákonitě promítnout i ve hře.“
V roce 1933 remizoval Botvinnik v Petrohradě s československým velmistrem žijícím převážně, světe div se, v Rusku – Salo Flohrem. To byl vlastně jeho první krok mezi světovou elitu, do které Flohr bezesporu patřil. Společně s Flohrem pak Botvinnik obsadil první příčku o dva roky později na silně obeslaném mezinárodním turnaji v Moskvě. Doslova zkouškou ohněm ale byl v následujícím roce turnaj v Nottinghamu, kterého se zúčastnili prakticky všichni nejlepší šachisté – Aljechin, Capablanca, Lasker, Euwe, Flohr, Tartakover, Bogoljubov… Ještě před začátkem turnaje Capablanca sebevědomě zašveholil, že k největším favoritům patří on sám. Botvinnik by prý mohl považovat za extra úspěch, kdyby obsadil aspoň páté místo. Vše ale dopadlo jinak. Denně vozil zelený autobus společně všechny účastníky do univerzitního sálu, aby poslední hrací den z něj odvážel společně dva vítěze – Capablancu a Botvinnika. Ten navíc získal zvláštní cenu za nejlepší partii ze souboje s Tartakoverem.
KDO MISTREM SVĚTA OMALENĚ JAKO OMELETA?
Úřadujícím mistrem světa byl v té době slavný Aljechin, po titulu ovšem pošilhávali i ostatní, především ho znovu chtěl získat Capablanca. Také Botvinnik začal v roce 1938 jednat s Aljechinem o možnosti vyzývacího utkání. Než však bylo přichystáno, vypukla druhá světová válka. V březnu 1942 zemřel Capablanca, o čtyři roky později Aljechin. Šachový trůn pozbyl svého kinga. Co teď? Mezinárodní šachová federace FIDE byla v roce 1947 na kongresu v Haagu postavena před nelehký úkol. Holanďané přišli s návrhem, aby mistrem světa byl jmenován administrativně jejich bojovník Euwe. Ruští zástupci ovšem proti tomu vznesli ostrou nevoli, podle jejich názoru by se o titulu mělo rozhodnout za šachovnicí a ne u zeleného stolku. Nakonec bylo ujednáno, že o titul se skutečně bude usilovat na 64 polích, užšího turnaje šesti šachistů se měli zúčastnit tři ruští pokušitelé štěstěny – Botvinnik, Keres a Smyslov, Holanďan Euwe a Američané Reshewski a Fine. Fine se později omluvil, a tak o titul začala 1. března 1948 usilovat pětice zúčastněných. První část turnaje se konala v Holandsku, druhá v Moskvě. 9. května 1948 bylo o všem rozhodnuto. Botvinnik získal čtrnáct bodů z dvaceti možných a jasně přehrál své soupeře (2. Smyslov 11 bodů, 3. Keres a Reshewski po 10 a půl bodech, 5. Euwe 4 bodíky). Rusko mělo svého prvního mistra světa. Začala Botvinnikova patnáctiletá nadvláda. Byla přeťata jen dvakrát, pokaždé vždy na rok: v roce 1957 Vasilijem Smyslovem, o tři roky později Michailem Talem. Za zmínku stojí ještě dodat, že v rozhodujícím utkání poválečného turnaje, které se konalo v Den vítězství, nastoupil Botvinnik proti pozdějšímu předsedovi FIDE panu Euwemu. Botvinnikovi stačil jen nerozhodný výsledek k tomu, aby už nemohl být dostihnut. Po krátkém procesu partie nabídl ruský hráč svému soupeři remízu. Ten ji bez váhání přijal, byla to vlastně s ohledem na stav turnaje spíš čest. Kaněc filma. Diváci ve Sloupovém sále Domu odborů (= stavěl jej jen primitiv budovatel) tleskali novému šampiónu po délku patnácti minut hekticky o sto šest. Když se utišili, neb je pracky začaly brnět, hlavní rozhodčí – Jugoslávec Widmar – oficiálně prohlásil Botvinnika novým mistrem světa. A v Botvinnikově osudu je celkem zákonité, že o rok později připojil ke svému jménu další titul doktora technických věd, řekněte mi vy dámy tam na tom Vašem flíčku, jeli byste s někým takovým si válet šunky na týden k moři all inclusive do Hammametu v Tunisu, pakliže by Vás mohl celý týden i něčím svým zabavit?
Začala doba Botvinnikova kralování, odrážení útoků soupeřů, hledání nových cestiček k cíli. Zpočátku uplatňovaný jemný poziční styl se měnil v tvrdý, ale nikoli BEZHLAVÝ ÚTOK. Botvinnik věnoval hodně času i studia zahájení. Nezkoumal ale jednotlivé varianty, nýbrž celé systémy jako celek. Ne jeden strom, celý les jako na dlani. Solidním a doslova vědeckým způsobem přístupu klestil cestu celé poválečné ruské šachové škole filutů.
PŘIŠLI VYZÝVATELÉ
Je celkem zákonité, že jedinými Botvinnikovými vyzývateli byli šachisté z Ruska. Jako první se za šachovnici usadil v roce 1951 David Jonovič Bronštejn, jako druhý v roce 1954 Vasilij Smyslov. Vždy se hrálo v Moskvě a pokaždé byl hlavním rozhodčím neúnavný i neunavený intelektuál Karel Opočenský z Československa. V obou případech skončilo utkání nerozhodným poměrem 12:12, závěrečná partie byla dána pokaždé po čtyřiadvaceti tazích za remízu. Nerozhodný výsledek stačil Botvinnikovi k obhájení titulu. Zejména Smyslov ale přinutil Botvinnika k plnému nasazení. Po šesti utkáních sice tehdy prohrával v litém souboji dvojích nervů talentovaný operní zpěvák 1,5:4,5 bodíku, po jedenácti partiích ale vedl 6:5 bodům. Botvinnik si tedy jak v roce 1951, tak v roce 1954 zhluboka oddechl. Svým soupeřům pokaždé srdečně pogratuloval slovy: „Nevyhráli jste, ale také neprohráli. Má poklona!“
Botvinnik ale najednou musel bojovat nejen proti celému šiku mladých ambiciózních ruských šachistů, ale také proti podstatné části veřejnosti, která si žádala změnu. To byla situace, kterou poznal nejeden špičkový sportovec. V roce 1957 nastoupil proti Botvinnikovi znovu Vasilij Smyslov. Botvinnik se zejména při hře černými figurami dopouštěl řady pochybení a poměrně hladce prohrál trenky. Bylo sehráno dvaadvacet partií, Smyslov zvítězil v šesti, Botvinnik jen ve třech, třináctkrát se oba soupeři rozešli smírně. Celkový výsledek tedy zněl 12,5:9,5 bodu ve prospěch Smyslova. 24. března 1957 oslavil Smyslov omaleným způsobem 36. narozky, 27. dubna se stal mistrem světa.
DLOUHÉ ROZHODOVÁNÍ
Botvinnik mohl odejít se ctí v tom nejlepším ze scény. Exmistr světa také skutečně několik měsíců přemýšlel, zda má ještě Smyslova smysl vyzvat k odvetě. Až v srpnu poslal vyzývací dopis. V roce 1958 se tedy konalo další střetnutí. Botvinnik se na ně dokonale připravil, poučil se ze všech chyb a znovu zazářil. Zvítězil celkově vzato 12,5:10,5 bodu, tedy už po třiadvaceti neskutečně dramatických partiích, k poslední soupeři nemuseli ani nastoupit.
Kdo bude dalším odvážlivcem, který se pokusí vyrušit mistra z jeho klidu? Po zpěvákovi přišel „drzý mladík“ z Rigy – Michail Tal. Brilantní šachista, bohém obdařený bujnou fantazií, ochotný kdykoliv riskovat a předvádět na šachovnici nevídané kousky. Proti stratégovi Botvinnikovi hrály hned dvě věci. Jednak Talův věk, Michail mladší se narodil v roce 1937, jednak skutečnost, že oba soupeři si to spolu ještě ani jednou nerozdali naostro. Začaly se plnit nepopsané listy šachových dějin. Byly to listy naplněné z Talovy strany krkolomnými obraty vnášejícími na černobílá pole možné i zhola nemožné. Na jedné straně seriózní, asketický Botvinnik, na druhé dráždič s věčnou cigaretou a oblaky kouře u úst. Talovi způsobovalo přímo rozkoš topit soupeře ve víru spletitých situací. Šlamastyka, tahle situace. Neváhal obětovat materiál, aby dostal soupeře do nesnází. Hrálo se jednadvacet partií, právě tolik potřeboval Tal k zisku 12,5 bodu. Třináctkrát soupeři remizovali, šestkrát zvítězil Tal, Botvinnik jen jednou. Celkové skóre tedy vyznělo 12,5:8,5 bodu pro Tala, velmi hořké sousto pro nekuřáka Botvinnika. Tal se ukázal jako stoický hračička bez nervů. Když mu například chtěli jeho sekundanti nechat vypnout telefon, šachista ostře namítal: „Žiji rád mezi lidmi, rád si s nimi popovídám. Jen nechte můj aparát pěkně zapnutý!“ Tal vedl už po sedmé partii 5:3 a 7. května, tedy téměř na den přesně dvanáct let po prvním Botvinnikově titulu, se stal vítězem.
A PŘECE SE UTKALI!
Pokud po Botvinnikově prohře se Smyslovem už jen málokdo věřil, že velký hráč ještě nalezne sílu, odvahu i chuť k odvetě, tentokrát by asi na Botvinnika nevsadil už nikdo velké úspory. Nikdo by nevěřil, že se oba soupeři ještě utkají. Vždyť Botvinnikovi bylo už bezmála padesát let! Jenže – Botvinnik nepatří k těm, kdo se vzdávají. Ještě podstatně dřív než před třemi roky Smyslovovi napsal adresátu známému Talovi s cigárem u úst do Rigy obálku s výzvou. A k zápasu pak nastoupil v roce 1961 dokonce bez sekundanta. S výhradou, že si ho možná, když ucítí potřebu, určí v průběhu střetnutí. Pro odvetu si Botvinnik přichystal řadu důmyslných pastiček a poněkud lehkomyslný hejsek Tal do většiny z nich spadl. „Co se stalo s Talem?“, zkoumaly pak nevěřícně noviny. Porážka byla po předchozím triumfu opravdu krutá. Botvinnik zvítězil v jednadvaceti partiích celkovým poměrem 13:8 bodům, vrátil tedy soupeři vše i s úroky. Tal byl zkrátka dokonale „rozebrán“. Botvinnikova úmorná příprava se opět setkala s úspěchem. S úsměvem toho, kdo se culí naposled. A Talova legenda rychle vybledla. Experti pak o utkání psali, že šlo o vítězství klasiky nad romantikou. I tak by se dal tento zápas referovat.
NAKONEC PETROSJAN
Co dál? Botvinnik už měl za sebou celkem sedm střetnutí o titul mistra světa. Sám o tom prohlásil: „Každý zápas mě stál nejméně rok života. Střetnutí o titul přinášejí obrovské vypětí sil, fyzických i psychických. To si umí představit jen člověk, který je zdárně či nezdárně absolvoval.“ Botvinnikovi však bylo souzeno střetnout se o korunu ještě jednou, naposledy. V roce 1963 se postavil tváří v tvář tygrovi dobré nálady, Tigranu Petrosjanovi. Byl to boj dvou šachových skal. Utkání řídil jako hlavní dozorce spravedlnosti Švéd Stahlberg (v překladu je jeho příjmení dosti výmluvné pro šach) z Göteborgu. První zápas se hrál v sobotu 23. března. To tě vám byl hukot. Divadlo estrády vidělo nečekanou senzaci. Petrosjan, šachista s mimořádným citem pro vývoj situace, mistr rychlého rozhodování, šampión bleskových partií, stál už po osmnáctém tahu na prohru. Když se minutu před uplynutím Petrosjanova času rozsvítila červená žárovka, velmistr se v hluboké časové tísni a herní beznaději vzdal sám od sebe. Šlo o akt nutnosti, nikoli jako třeba v roce 1958 při střetnutí Botvinnika se Smyslovem k „herní slepotě“. Tehdy pro mistra světa přestal ve vyhrané pozici existovat čas, na což ho musel decentně upozornit hlavní rozhodčí Stahlberg, ovšem až ve chvíli, kdy už byla partie z časových důvodů prohraná.
Zápas s Petrosjanem, navzdory překvapivému úvodu ale pokračoval dál. Třetí partie trvala deset hodin, byla neúprosným bojem o každého pěšáka, o každou fešnou píď prostoru. Utkání plynulo v celkem vyrovnané pozici k závěru. Hrála se osmnáctá partie, z hlediska konečného výsledku, jak se později ukázalo, rozhodující. Po čtyřiceti tazích byl boj přerušen a Petrosjan ve zcela vyrovnaném postavení vážně uvažoval o nabídnutí remízy bez dohrávání. Sekundant Boleslavskij měl ale opačný názor: „Botvinnik je unavený na čele, musí začít chybovat i pochybovat, nenabízej mu zadarmo půl bodu, jen pěkně ještě víc vyčkávej.“ A skutečně. Botvinnik zpanikařil a zaměnil pořadí tahů, což okamžitě vedlo k prekérní situaci prohrávajícího tahouna. Vyhrál Petrosjan jako tygřík s úsměvy od ucha k uchu, nebo jeho sekundant Boleslavskij? Botvinnik pak prohrál i v následující partii, kdy se nezmohl na nejmenší odpor. Petrosjanovi se na cestě k šachovému trůnu rozsvítila zelená. Celkově střetnutí vyhrál poměrem 12,5:9,5 bodu ve dvaadvaceti partiích.
Experti se ptali, proč vůbec k tomuto zápasu stárnoucí a zákonitě unavený Botvinnik nastupoval. Mohl odejít z placu neporažený. Jenže v pravidlech není nikde psáno, že se ve dvaapadesáti letech odchází do šachového důchodu. A Botvinnik nepatří k těm, kdo opouštějí pozice bez boje. Naplnila se ovšem slova dalšího slavného ruského velmistra Tajmanova, který před střetnutím vypustil úvahu z úst: „Botvinnik bude hrát lépe, ale Petrosjan bezchybněji.“ Tajmanov to také uhodl, Petrosjan se v průběhu dvaadvaceti partií nedopustil ani jedné mizerné hrubky.
Těsně před zápasem Botvinnik–Petrosjan Mezinárodní šachová federace rozhodla, že poražený mistr světa už nemá právo na odvetu a musí se podrobit celému náročnému kvalifikačnímu sítu. Botvinnik ale v té době už neměl ani dostatek sil, ani siločar, ani chuť začínat od píky a na další boj o titul rezignoval. Tento šestý mistr světa ze všech, které šachová historie zná, přesto patří k oněm, kdo vládli nejdéle. S uvedenými přestávkami držel titul patnáct let. K tomu ještě získal sedmkrát titul mistra Ruska, což dokáže ocenit jen ten, kdo zná sílu šachového zázemí v této zemi. Mnozí velmistři ne neprávem tvrdili, že je mnohem složitější být prvním v Rusku než jinde ve světě. To není vůbec nadsázka. K tomu ovšem ještě musíme Botvinnikovi přičíst jeho vůdčí roli na šachových olympiádách, kde své družstvo vedl od první šachovnice po dlouhé zlaté cestě. A tak není divu, že Michail Mojsejevič Botvinnik bude navždy patřit k šachistům nejváženějším, moudrým, šikovným.
BERAN
Beran je souhvězdí zvířetníku mezi Býkem a Rybami. Je viditelný na zimní obloze jako poměrně malé a nevýrazné seskupení, v němž jasnější jsou pouze tři hvězdy hlavy. S beranem nebo jehnětem spojovali tuto skupinu hvězd již staří Babylóňané, Asyřané a také Arabové. Ve 3. a 4. století před Kristem totiž hvězda Sheraton tohoto souhvězdí označovala bod jarní rovnodennosti, při níž býval obětován beran.
V řecké mytologii se k souhvězdí váže mýtus o zlatém rounu.
Zlaté rouno patřilo beranovi, kterého vyslal bůh Hermes, aby zachránil dvě děti krále Athanenta, Frixa a Héllé. Jejich pravá matka byla božského původu, král ale svou první manželku vyhnal a vzal si jinou. Macecha Ínó chtěla obě děti usmrtit, aby se s nimi nemuseli o království dělit její vlastní synové. Vymyslela si tedy lest, kterou se mohla dětí zbavit. Děti měly být obětovány, aby skončila neúroda. Z nebe se však snesl zlatý beran a obě děti na něm prchly. Nebohá Héllé ale při útěku upadla a utonula v moři, které se od té doby podle ní nazývá Helles pontos (Hellino moře). Frixos byl přijat v Kolchidě a berana obětoval Diovi. Král Kolchidy Aiétos zlaté rouno nechal pověsit na větev dubu v posvátném lese a střežit drakem.
Hrdina Íáson, vychovávaný kentaurem Cheirónem, měl rouno přinést, aby se mohl stát králem v rodném Íólku. Plul za rounem na lodi Argo s posádkou, která se podle ní nazývala argonauticky spisovně. Také tuto loď můžete nalézat na hvězdné obloze. Mezi argonauty byli hrdinové jako Hérakles, Orfeus, kterého připomíná souhvězdí Lyra, či dvojka dvojčat Castor a Polux, zvěčněná coby souhvězdí Blíženců.
Král Aiétos slíbil Íásonovi rouno, pokud zorá pole za pomoci divokých tažných býků, kteří chrlili oheň z tlamy a měli kovová kopyta. Do zoraného pole pak musel zasít dračí zuby, ze kterých vypučeli ozbrojenci. Všechny tyto ozbrojence pak musel přemoci levou zadní.
Íáson všechny úkoly do puntíku splnil, ale přesto nakonec rouno získal pouze díky lásce dcery krále Kolchidy Médey. Ta byla kouzelnicí a draka očarovala, aby se Íáson mohl rouna zmocnit. Médea potom prchla jak široká tak schopná s argonauty do Íolku.
??
JESTLI PLAVÁČEK BYL PRAVÁČEK, OBLÁČEK ATMOSFÉRICKY KOMORNÍ DO PEEP SHOW „U SRDEČNÍCH KOMOR“ NEBO DOVNITŘ PLNÝCH PLIC VHUŠTĚN JAKO AROMATICKÝ VÝLETNÍ BROUZDÁČEK?
Tvá vášeň je tak mrazuvzdorná, že i rampouch cítí se být Tebou vždy oblažen
na Grónském povrchu i za pecí, Tvůj diamant je zářně vybroušen
jen neuctívač kapučín bude z kofeinu vypučen, vylekávač vystrašen
jen newyorčan s rolls roycy na broadwayi zamíří do garáže pro Tvůj lechtáček na tisíc otáček kuráže vyzkoušen
ženšen jak voříšek špic přistižen ikskrát u mohyl venčen, Tvůj šeřík vyšetřen a májový polibek šetrně vysvěcen
na májové trylky U ospalého kočí roztočí Cookie Crew špás jako schopné kobylky
co polykáš zajímavého k obědu? Zajisté ne kočičími prackami lentilky
zkoumej další Roquefort a prozkoumej bez diet díl po dílu Le Papillon
ochutnej černou i bílou pasáž, neboť horal Gabriel Coulet signalizoval k nebi vlaštovčí borůvčí koláč, aby se posléze olizoval jako Tvůj vypečený Decameron
RŮŽE – OSUDOVÁ & IKONICKÁ
Osudová květina šperkařů i parfémářů na sebe bere stále nové podoby, proměňuje se ve třpytivý šperk nebo omamný parfém.
Je slunné červnové odpoledne roku 1799 a po cestičce v zámeckém parku Châteaux de Malmaison asi patnáct kilometrů od Paris energicky kráčí mladá pohledná žena. „Tady vysadíme růžové keře,“ ukazuje na trávníky podél cesty, „támhle bude stát skleník.“ Zahradník, který ji stíhá v patách, aniž by se z nepozornosti natáh, si v rychlosti poznamenává každou její myšlenku. „A tady všude…,“ žena se zastaví a s přivřenýma očima zhluboka vydechne, „…budou vonět růže.“
Ta dáma, Josefína de Beauharnais, v té době čerstvá manželka budoucího císaře Napoleona, byla jednou z největších sběratelek a pěstitelek růží všech dob. Park na zámku Malmaison proměnila ve fantastickou růžovou zahradu, kde ve své době kvetlo na 250 rozmanitých odrůd. Ze svého rodného Martinique nechávala dovážet cizokrajnou květenu, kterou křížila tak, aby se přizpůsobovala bez obtíží místnímu klimatu, v jejím parku volně pobíhaly gazely, lamy a pštrosi, na jezírku pluly černé labutě… a bílé mušky svatojánské.
Josefína a její láska k růžím se staly inspirací pro nejnovější kolekci high jewellery šperkařského domu Piaget. Kolekce s názvem Rose Passion čítá 75 unikátních šperků a 25 hodinek, které vás oslní safíry a smaragdy v barvě růžových květů a listů. Ale nechybějí tomu ani žluté a bílé diamanty, chrysoprasy a chalcedony, dotvářející vášnivou tropickou atmosféru kolekce, která odkazuje i na Josefíniny exotické kořeny v Karibiku.
Pro Piaget to ale rozhodně neznamená první milostnou aférku tolerovanou takhle na veřejnosti s květy růží. Spíš by se dalo mluvit o šťastném, už půl století trvajícím kvetoucím manželství. Yves Piaget, dědic původně hodinářské značky a nadšený zahradník, si už od 60. let pohrával s motivy růžových okvětních plátků vykládaných diamanty. V roce 1979 pak vytvořil hlavní cenu – zlatou růži – pro mezinárodní soutěž nových růžových odrůd nedaleko od anglické zahrady v Ženevě. A vítěz této soutěže, pěstitelská firma Meilland, mu v roce 1982 věnovala nově vyšlechtěnou růži, kterou nazvala jeho jménem.
Hybridní čajová růže Yves Piaget s velkým květem připomínajícím pivoňku a osmdesáti okvětními plátky v nepřehlédnutelném odstínu pink se okamžitě stala senzací v zahradnickém světě (navzdory tomu, že působí jako přecitlivělá luxusní panička, je odolná jako větrem ošlehaná venkovanka) a ikonou ve světě šperkařství. Se svou omamnou vůní navíc vyhrála cenu Coupe du parfum. Značka Piaget jí za třicet let složila hold hned v několika šperkových kolekcích.
RŮŽE JMÉNEM SVÍTÁNÍ… PRO PŘIPOMÍNKU JEJÍ VŮNĚ VŮKOL JEN JEDNOU?
Toho roku se Michelle Meillandová neprobudila. Klečela jsem na nízkém dubnovém trávníku a zblízka prohlížela její větvičky. Ani známky po růžových pupíncích. Suše a křehce šelestily v jarním vánku a nejevily známky života.
Ostatní růže i celá zahrada se už chvěly dychtivým životem a s velkou silou se daly do pučení a rozvíjení prvních nachových lístků, které pod teplými závany jara postupně zelenaly. Skláněla jsem se k Michelle, třeba vyrazí od kořene, růže to někdy dělávají. Doufala jsem, ale byla to zřejmě marná naděje. „Děvenko,“ prosila jsem ji, „žij a probuď se!“ Teď jsem měla pocit, že ji mám ze všech nejraději a že mi budou bolestně chybět její útlá stydlivá poupata, barvou připomínající dívčí pleť.
Michelle Meillandovou jsem neměla ve sbírce dlouho, tahle starobylá odrůda se neshání zrovna snadno. Zasadila jsem ji loni na jaře a zřejmě na špatné místo. Byla asi choulostivější než ostatní nebo keřík nebyl v pořádku už na jaře, třeba nějaká skrytá choroba… ale pravděpodobně to byly divoké větry a třicetistupňové mrazy letošní zimy, které ji zahubily až do kořenů a nenechaly v ní jiskřičku života.
Letošní jaro nebyla moje radost ze zahrady tak čistá a nezkalená jako jiné roky. Časně ráno, kdy je svět ještě tichý, jsem naslouchala milostným rozhovorům stromů, odbývajícím se vysoko v korunách i pod zemí v spleti kořenů, šepotu trávy, melodii života chtivě se vzpínajících šlahounů. A přece se zahradou, která se celá radovala pod doteky slunce, táhl závan smutku, kdykoli jsem zavadila očima o místo, kde měla kvést Michelle Meillandová.
Pohled na mezeru mezi ostatními keři vždycky zabolel.
Zavolala jsem panu Dudeškovi.
„Pane Dudešek, neměl byste jednu Michelle Meillandovou? Na výměnu třeba. Loni jsem dostala navíc z botanické zahrady Sultanu, tu ještě nemůžete mít!“
„Já vím, ta letošní zima byla hrozná, jsme na tom asi všichni stejně,“ utěšoval mě Petr Dudešek, předseda Rosa klubu. „Takovou zimu nepamatuju. Aspoň kdyby bylo dost sněhu!“ „Člověk by nad tou zahradou brečel.“
„To víte, rád bych, ale asi vám nepomůžu, Meillandku nemám.“
„A nevíte o někom, kdo by ji měl?“
„Kdybych věděl, šel bych tam sám… Ale počkejte, vím o někom, kdo by mohl přežít zimu bez úhony. Ale jestli má Meillandku? To vám nepovím. Má ale atriovou zahrádku, tam mohly být růže chráněny alespoň před větrem.“
Nadiktoval mi adresu a telefon.
Byl to domek na Starém Městě, starý nejméně tři sta let, s úzkým ozdobným průčelím a skládanými a vyřezávanými dveřmi. Po zahradě ani památky. Pravděpodobně byla za domem. Klepala jsem a zvonila, ale dveře zůstaly zavřené. Nikdo nebyl doma. Zkusila jsem tedy telefon. Volala jsem k večeru. Ozval se mi křehký ženský hlas, a když jsem se odvolala na Dudeška a Rosa klub, jakoby roztál a slíbil, že si mohu hned po prvním odkvětu přijít pro pár větviček. Zakořeněné sazenice nemá.
I to by stačilo, z odkvetlé větvičky si vypěstuju Michelle hravě! Začátkem července jsem zavolala paní Urbínovou z domečku na Starém Městě znovu. Hřejivě mě ujistila, že mohu kdykoli přijít, a že mi poskytne všechny druhy, které si vyberu. Požádala mě jen, abych přišla večer po deváté hodině, protože má tento týden odpolední směnu.
Žluté světlo plynových lamp mě doprovodilo až ke dveřím domku. Paní Urbínová mě už čekala a otevřela mi téměř ve chvíli, kdy jsem se dotkla zvonku. Byla to příjemná, nevysoká žena s kulatým obličejem a prošedivělými vlasy, staženými dozadu. Prošly jsme úzkou chodbou, ze které vedly několikery dveře. Vyšly jsme protějšími dveřmi a z osvětlené chodby jsme se najednou octly v úplné tmě. Byla to temnota, na kterou se dalo skoro sáhnout. Neviděla jsem ani ruku před očima, ale paní Urbínová se tu pohybovala jistě jako ve dne. Připadala jsem si, že jsem v krabici. Mimoděk jsem zvedla oči nahoru, kde klidně svítily hvězdy. Jejich záře temnoty dvorku neubírala.
Paní Urbínová mě vzala za ruku, abych nezakopla, a omluvila se, že nevzala baterku. „To víte, já ji nepotřebuju, znám to tady zpaměti. Teprve teď mne napadlo, že vy nic neuvidíte…“
„Ale to nic, to nevadí“ řekla jsem šeptem, nechtělo se mi mluvit nahlas, jaksi to nešlo. Ale mrzelo mě, že nic neuvidím. Byla jsem moc zvědavá na zahradu, tajuplně schovanou mezi zdmi starých domků. Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Paní Urbínová mě vedla v závěsu několik kroků po cestičce, až jsme se zastavily u prvního keře. Už jsem se začínala trochu rozkoukávat, ale viděla jsem pouze matné stíny na temnějším pozadí. Sehnula jsem se a přivoněla. „To je Kronnenburg – taková vášnivá, urputná a pyšná vůně, že?“ řekla paní Urbínová. Měla pravdu. Nic jsem sice neviděla, ale Kronnenburg mám doma. Je to růže heraldicky rudá, majestátní, vznešená. Jenže jsem si vůbec nevšimla, jak voní.
„Tady mám Sultanu, jen přivoňte – je bujná, svůdná a sladká. Voní silně právě v noci!“ Paní Urbínová mě vodila od keře ke keři a vyprávěla mi o jejich vůních. Chodila jsem za ní, ruku v ruce, zmatená a udivená, už dávno jsem nevěděla, na které straně jsou dveře ke světlu. Voněla jsem k růžím udivena různorodostí vůní, které jsem si zásluhou paní Urbínové všimla dnes poprvé. U růží jsem vždycky obdivovala tvar, barvu, délku poupěte, olistění. Voněly, samozřejmě, ale do dneška jsem se domnívala, že v podstatě všechny stejně. „Tohle je Virgo – líbezná, chladná, cudná, její vůně se vznáší vzhůru.“
Měla jsem divný pocit, že venku, za zdí, plyne čas svým pomalým, důstojným a neměnným tempem jako široká řeka, ale mezi zdmi dvorku je slepé rameno jeho toku. V zahradě paní Urbínové se jen líně přeléval ode zdi ke zdi v drobných, hravých vlnkách, čeřil se, odrazil se, zatřpytil. Sem tam, sem tam… Tma i bezvětří tiché noci způsobilo, že se dvorek plný vůně bez šelestu odpoutal od země a zlehka stoupal vzhůru.
Nechala jsem se zřejmě úplně zhypnotizovat podivnou paní Urbínovou a její zahradou. Poslouchala jsem ji, ale také sama vyprávěla o svých růžích. O ránech, kdy procházím zahradou a sytím si oči zelení a krásou květů na celý den, který pak strávím v kamenném domě s výhledem na protější šedou zeď. Už jsem měla plnou náruč odkvetlých květů na dlouhých šlahounech větví, ze kterých vypěstuji nové živé keře.
Odhadla jsem, že sice chodíme už nejméně dvě hodiny, ale zahrada nemůže být delší než deset metrů a širší určitě ještě méně. Najednou se paní Urbínová zastavila u jednoho keře.
„Teď vám ukážu svoje tajemství,“ skoro šeptala. Sklonila jsem se nad keřem. Zlehka jsem po něm přejela rukou. Keř byl ještě malý, jen několik větví nepříliš bujného vzrůstu. Měl jediný květ, ještě ne zcela rozvitý.
„Křížím ji už několik let,“ řekla paní Urbínová, „a letos myslím, že jsem u cíle. Ještě nemá jméno…“ Voněla jinak než ty ostatní.
Paní Urbínová přiklekla ke keříku, až se dotkla tváří poupěte. „Řekněte – jak vypadá…?“ poprosila mě. V krku se mi zadrhlo a myslela jsem, že nedokážu promluvit.
„Je to nejkrásnější růže, jakou jsem kdy viděla… U kořene lístků je téměř indigově modrá a ke konci lístky růžovějí, jako když svítá. Měla by se jmenovat Svítání…“ lhala jsem (nebo nelhala?) do zahrady zalehlé tmou, která nedovolila zazářit žádné barvě, která pohltila všechno. „Je útlá, ale má velké bohatství okvětních plátků, jenže se budou asi rozvíjet poznenáhlu a zdráhavě…“
„Přesně tak jsem si ji představovala…,“ řekla paní Urbínová, a protože jsem byla úplně blízko, viděla jsem na bledém stínu jejího obličeje cosi se zatřpytit.
Nikdy na svoje růže neviděla.
TAK DLOUHO UŽ…
Tak dlouho už
si nikdo neutrhl zelený lísteček,
aby ho vložil mezi rty
a zapískal…
Tak dlouho už
si nikdo neulomil větvičku,
aby ji hodil po proudu
a díval se za ní…
Tak dlouho už
si nikdo neopřel čelo
o můj kmen,
aby chvíli snil…
Tak dlouho už
se nikdo nezastavil
v mém stínu,
aby si odpočinul…
Tak dlouho už
se nikdo nepoložil
do spleti mých kořenů,
aby zavřel oči…
Tak dlouho už
tudy
nikdo
nešel…
DOSLOV
Pochopila jsem. Víte, chceme-li cokoliv vlastnit – budeme vlastněni. Patří nám dům, ale my také patříme jemu. Věci, které shromažďujeme a o kterých si myslíme, že jsou naše a že je potřebujeme, ve skutečnosti vlastní nás, ukusují z našeho času a našich sil. Berou si naše životy kousek po kousku.
Byla jsem v jednom slavném a bohatém císařském sídle. Stálo, viselo a povalovalo se zde tisíce krásných věcí, ze kterých se radoval císař, dokud ho nezabili. Jeho věci ležely a stály dál na svých místech a nechápaly. Dlouhá léta svého života věnoval jejich shromažďování, neměl příliš času dívat se na východ slunce a na rosu ve květech.
A já vím – nelze ve skutečnosti něco doopravdy mít, nic není naše, kromě okamžiku, který právě žijete, kromě vzpomínek a kromě náručí, které se vám otevírá, abyste do něj složili svou unavenou hlavu.
Vaše Vítězslava Klimtová
(VÍCE PAK NALEZNETE, KDYŽ SI JEDNODUŠE NALISTUJETE ŠETRNĚ OHMATANÉ „MILOSTNÉ HRY ZAJÍCŮ NA JIZERSKÝCH LUKÁCH“) (Praha 1997)
|
