|
LEOPOLD KOŽELUH
☼ 26.6.1747 VELVARY ۞ 7.5.1818 WIEN
Historky, které se o Leopoldu Koželuhovi vyprávěly, nebyly k němu laskavé ani shovívavé. Líčily jej většinou jako domýšlivého barona, nesnášenlivého fracka, který dostane nakonec od svého okolí morální pěstí, aby se načuchal údajných morálních člověčin. Tady je jedna z nich, ta nejznámější. Byl na večírku, kde Haydn uvedl svůj nový kvartet. Při jeho provedení Koželuh, který údajně vždy nacházel v Haydnově hudbě něco, co mu nevonělo, se naklonil k sousedovi, jímž nebyl nikdo jiný než Mozart & jeho nejedna kreativní pruhovka druhovka duhovka nota v poeziích a ironicky prý nadhodil: „Zní to nějak nezvykle! Nesložil jste to náhodou vy?“ A Mozart odpověděl: „Těžko… Ale víte proč? Ani já ani vy byste na tak velkolepý nápad nepřišel!“
Ne zrovna sympaticky líčí své setkání s Koželuhem pozdější „pražský hudební nedotknutelný páprda, muzikologický papež“ svatoušek V. J. Tomášek. Potkal ho ve Vídni: „…Preindl (kapelník u svatého Štěpána) mne jemu představil, leč zdál jsem se mu podle všeho velmi nicotným, ač jsem si s ním nezadal, pokud se tělesné velikosti týče. Zkrátka Koželuh se nemohl vůči mne rozehřáti, ba on se svému krajanu dokonce odcizoval, a ježto jsem mínil, že je povinností staršího umělce, aby se s přívětivostí přiblížil k umělci mladšímu, aby mu tím dal pocítiti požehnané účinky umění, choval jsem je já k němu.“
Tomášek se ve svých pamětech zmiňuje o údajné nenávisti Koželuhově k Haydnovi a Mozartovi. Dokonce se tradovalo, že se prý spolčil s kurvičkou Salierim, aby znemožnil mladého Wolfganga u dvora, a že v podstatě nepřímo zavinil Mozartovu smrt, když jeho korunovační kantáta provedená v roce 1791 v Praze zastínila operu La Clemenza di Tito a on nenašel pro svého nešťastného a nemocného druha v umění laskavé slůvko podpory. Vyprávělo se též o Koželuhově zlobě a nasranosti vůči Beethovenovi. Jednou při přehrávání hodil v afektu partituru bonnského mistra na zem a pošlapal ji a prý se dokonce snažil spojit proti Beethovenovi s Haydnem (o tom také existuje nedojemná historka, kterou různí autoři do omrzení opakují).
Vyprávělo se a šeptalo toho ještě víc – a nic pěkného.
Zadívejte se do obličeje Leopolda Koželuha, jak nám jej zachovala Ridleyova rytina podle Linleyova obrazu. Opticky vypadá jako, no nechtějte to vytušit, co zrovna… finanční a ekonomický hanbatý naschvál, nešvarný nešvar. Velké, výrazné oči nemohlo skrýt ani husté obočí, ostře formovaný nos, masitá ústa, oblá brada s důlkem uprostřed, vysoké čelo. Je to bezesporu funny face negumáka, ale občana, který si je na jedné straně vědom své ceny, ale který na straně další oddaně slouží umění od múz jen možno diktovanému. A Koželuh rozhodně nebyl průměrný až podprůměrný skladatel. Jak známo, dílo prověřuje čas a těch 245 let, které uplynuly od chvíle, kdy stál na vrcholu svých tvůrčích sil, byly určitě dokonalým sítem. Jestliže se jeho skladby pořád hrají, a jestliže se k nim v poslední době neobracíme pouze zády, znamená to, že měl a stále má lidem co říci.
Že by byl tento chlapík v jednom kuse jaksi nešvarný intrikán, nešvarný závistivec, nešvarný sobec a ješitný nadutec, jak se nám snažili namluvit někteří pozorovatelé? Tomu se prostě nechce věřit, už proto, že Koželuh neměl proč intrikovat a komu závidět. Ověřuj a prověřuj, co stojí psáno v Cramerově revui Magazin für Musik z roku 1788: „Leopold Koželuh je bez odporu u mladých i starých všeobecně nejoblíbenější z našich současně žijících skladatelů a to plným právem. Ráz jeho děl vyznačují živost a uhlazenost, nejušlechtilejší melodie sloučená s nejčistší harmonií a nejlíbivější spořádaností v úmyslu dosíci rytmiky a modulace. Na štěstí pro nenasytnost milovníků jeho skladeb dodalo rydlo tiskařskému obecenstvu už na 20–30 jeho děl, ač není pochyb o tom, že snad ta nejlepší z nich odpočívají v rukopise na pultech u vídeňských zvídavých dam…“
Ruku na srdce – nemohly tyto řádky vzbudit hořkost právě u ješitnějšího a schopnějšího zaujmout svými nápady pana Mozarta? Že je četl, o tom zřejmě nebude sporu. Že v nich musel vidět nedocenění vlastní práce, je nabíledni. Nebylo to celé tedy naopak? Mozart nepatřil mezi uhlazené fešáky mírné až holubičí povahy a klidně mohl dostat na Koželuha docela obyčejný lidský vztek. Byl přesvědčen o své genialitě a už si třeba nevybavil živě dostatečně v barvě ta svá prvotní setkání s Koželuhem, když přišel hledat svou geniální budoucnost do negeniální Vídně. Ze Salzburgu odjel po pověstném výstupu se svým zaměstnavatelem arcibiskupským chlebíčkem a církevní knížepán nabídl uvolněného fleka s platem 1000 zlatých raději Koželuhovi. Ten odmítl, zdvořile ale jednou provždy, a vyjádřil se o arcibiskupově zacházení s Mozartem velmi kriticky, přičemž prý pochválil Amadeův břitký talent. Ať už byly důvody odmítnutí jakékoliv, nesou pečeť solidarity s Mozartovým emancipačním bojem. Mozart usiloval o plnou svobodu a Koželuh vlastně svobodným umělcem byl – živil se, podobně jako jeho učitel Franz Xaver Dussek (1731–1799), vyučováním.
Škoda, že nezanechal po sobě víc písemností. Jak bychom si dnes vážili jeho memoárů, kdyby se odhodlal je napsat. A že měl věru o čem psát. Stýkal se se slavnými múzicky obdařenými kolegy i s muzikology, pohyboval se v nejvyšší nažehlené společnosti, docházel ke dvoru a dokonce vyučoval hře na klavír princeznu Marii Louisu, potomní manželku císaře Napoleona, která vybudovala tak krásnou pestrou zahradu růží poblíž Paříže. Císařovna Josefína proměnila park zámku Malmaison v unikátní růžovou zahradu. Po její smrti, od níž 29. května 2014 uplynulo rovných 200 let, však postupně chátrala a růžové keře vymíraly.
On však o tom, co viděl, slyšel a zažil, zarytě mlčel. A mlčel i o sobě. Nanejvýš se svěřil některým svým šlechtickým ctitelům (například Czerninovi). Zřejmě střídmý, puntičkářský, trochu studený patron, dnes bychom řekli nešvarný suchopárný doveda, neměl mnoho důvěrných kamarádů. Takže ani z jejich vzpomínek nevíme, jaký vlastně Koželuh v soukromí byl. Zda s potěšením usedl k láhvi vína, které by mu rozvázalo jazýček, zda se uměl smát na celé kolo a žertovat pro pobavení ostatních, zda, když byl pozván na hon na Czerninovu Jemčinu na Jindřichohradecku, kam zajíždíme směr Brandlín každou půlku září pro ten pocit bezprostředního kontaktu s bohatstvím České Kanady… zda se i on bezděky zapojil do všeobecného veselí… nevíme téměř nic. Vlastně přece něco. Kolem poloviny osmdesátých let se oženil se šlechtičnou Marií Annou von Allstern (i tento sňatek dokazuje, jak dobře byl v negeniální Vídni zapsán) a měl s ní, snad, dvě děti, syna a dceru radost pohledět. A že řadu let trpěl dnou, nemocí, která na radostech života moc nepřidá. Je úporná a zatraceně bolí všemi póry postiženého těla.
Čili abychom se důvěrně seznámili s Leopoldem Koželuhem, k tomu nám toho dost podstatného chybí. Máme sice k dispozici zlomky, které tu a tam zaznamenali současníci, noticky z novin a revuí, zmínky, které najdeme v písemnostech jiných, dopisy, materiály z archivů, ale to je všechno málo. Mezerky ve vědomostech o komponistovi, který na alegorickém matematickém výsledku výsluní skladatelů koncem 18. století zaujal místo hned vedle Josefa Haydna a poblíž Johanna Sebastiana Bacha, tvořícího střed slunečního kotouče, jsou velké.
Dokonce tak velké mezerky, že dlouho se vedly spory o tom, kdy se narodil. Nakonec se hudební historikové shodli, že to bylo 26. června 1747 ve Velvarech, v domě číslo popisné 192 Marii Magdaleně a Antonínu Bartoloměji Koželuhovi, ševcovskému mistru. A že chlapec byl pokřtěn jménem Jan Antonín stejně jako téměř o deset let starší jeho bratranec, pozdější svatovítský kapelník.
Do školy chodil ve Velvarech a zde patrně získal první hudební základy; tehdy ještě platilo, že Čechy jsou schopnou konzervatoří Evropy a každý kantor, lhostejno zda byl městský či vesnický, na slovo vzatý umělec. Nevíme také přesně, kdy malý Jan Antonín přišel do Prahy na studie. Ale v Praze určitě studoval a měl prý se po absolvování posledních tříd staroměstského gymnázia hlásit na právnické fakultě. A začal se zajímat, zřejmě pod vlivem staršího bratrance, který se vrátil ponaučen z Vídně, o klavír, kompozici a zpěv (patrně u něho i bydlel). Dalším jeho učitelem byl František Xaver Dušek, později známá firma tehdejšího pulsujícího pražského hudebního života a vynikající pedagog. Oba mohli být na svého žáka hrdi; roku 1771 se představil baletem, který sklidil takový úspěch, že se student Koželuh rozhodl cele se věnovat hudbě. A někdy v té době si dal jméno Leopold, zřejmě ve snaze odlišit se od v tom čase známějšího příbuzného.
Zní to jako legenda, buďme však nekomplikovanými realisty. Zůstává řada nezodpovězených otázek. Ta první, nejpodstatnější, zní: Z čeho mladý Koželuh v Praze žil? Kde bral příjmy? Těžko uvěřit, že by si něco víc vydělal psaním baletů, pantomim a drobných klavírních skladbiček (těch baletů zkomponoval údajně přes dvacet – nedochoval se však žádný), protože skladatelství tehdy nebylo nejvýnosnější povolání. Byl někde zaměstnáván? A po zásluze odměněn? Přispíval nějakým tolárkem otec Antonín Bartoloměj, který nechal ševcoviny a stal se hostinským a kupcem? Měl Leopold nějakého mecenáše, protože balety si tehdejší šlechta velice oblíbila?
Samá voda, darmošlape s naschvály od A do Z, samá voda…
Jediné, co víme naprosto přesně, je, že v roce 1778 odchází do Vídně. Je mu jednatřicet let; umí hrát na klavír, komponovat, dokáže se pohybovat ve společnosti, snad má v zavazadle i nezbytné doporučující dopisy. Vyzbrojen byl odvahou, vůlí a ctižádostí proniknout…
Další dva roky nemáme o Koželuhových osudech žádné zprávy. Pak se však najednou začalo jeho jméno skloňovat v sedmi pádech. Bůhví, kdo mæstra z Velvar na ten nápad přivedl, ale byl to nápad šťastný – napsal na smuteční verše tehdy významného literáta Michaela Denise k úmrtí Marie Terezie kantátu, která měla neobyčejný ohlas. K dosud neznámému učiteli hry na klavír a skladateli se žáci začali hrnout fest. A poté, co mu Josef II. svěřil výuku arcivévodkyně Alžběty, potomní manželky císaře Františka, otevřely se mu vrata paláců Lichtensteinů, Czerninů, Schwarzenbergů, Valdštejnů, Haugwitzů a dalších. Všude docházel, vyučoval šlechtické diletanty a paním domu a jejich dcerám věnoval svá klavírní díla. Stal se doslova přes noc senzací, váženou osobou. O kom se hovoří, ten je slavný. O Koželuhovi se hovořilo hodně, jeho skladby vyhovovaly tehdejší nátuře a každá nová žákyně či žák ze šlechtického prostředí přispěl k jeho společenskému vzestupu.
Koneckonců k pedagogické praxi měl veškeré předpoklady. Sám skvělý virtuóz, jehož projev se soustředil na brilantní techniku a výrazný způsob hry, obdařil těmito rysy všechny své nadanější pokračovatele. Jako stoupenec kladívkového klavíru správně odhadl zvukové možnosti tohoto nového nástroje a zásluhou svých skladeb se postaral o jeho rozšíření. „…Je vskutku zotavením slyšet zase několik pěkně komponovaných sonát“, píše se v Magasin für Musik v roce 1783, „když jsme musili tolik na skladě nahromaděného braku hráti. Koželuh zná nástroj, pro nějž skládá, dokonale, studoval nepochybně Bacha a jiné mistry, není však pouhým napodobitelem či opisovatelem, nýbrž samostatným myslitelem. Jeho zpěv je plynný a příjemný v adagiu a živý v allegru. Jeho nápady jsou častěji neočekávané a svérázně modulovány. Bude-li tak pokračovat, může se stát jedním z nejlepších skladatelů, který bude Německu ke cti.“
Osmdesátá léta, zdá se, znamenala v Koželuhově životě tvůrčí i skladatelský vzestup. Jeho díla se často hrála jak v soukromých salónech, tak i na veřejnosti a vydávala se tiskem ve Vídni, ale též v německých státech (Frankfurt, Mannheim, Bonn, München, Mainz), Paříži, Londýně, Amsterdamu a v dalších městech. Tak pronikal do celé kulturní Evropy. Založil i vlastní nakladatelství (později převzal jeho vedení brácha Antonín Tomáš), kde vydával nejen své skladby, ale i Haydnovy, Mozartovy a dalších autorů.
Do roku 1791 nastřádal Koželuh přes 30 neúsporných nesporných sonát, 20 klavírních trií, 10 klavírních koncertů, 8 symfonií, 6 kvartetů, 3 opery, kantáty, písně, oratoria, balety a tak dál. Stojí vysoko na skladatelském nebi a tak není divu, že právě u něj objednali čeští stavové pro pražskou korunovaci (podrobnosti o ní se dozvíte v knižním divu Jiráskova F. L. Věka) kantátu. K její premiéře došlo 12. září na velké hudební slavnosti – na plese v prostorách Stavovského divadla a sousedního Karolina.
Co se tenkrát v Praze přihodilo, je všeobecně známo. Mozartova korunovační opera vlastně propadla, zatímco Koželuhova kantáta se sólisty Josefinou Duškovou, Ondřejem Kusým a Františkem Strobachem za osobního dohledu autora se dočkala ovací, brzké reprízy a rozšíření tiskem. Mozartovská literatura vysvětlovala událost pletichami, ve kterých měli údajně prsty (jak by ne!) Salieri a Koželuh. Ale důvod, proč Mozart neuspěl, byl jiný a jinde… Navíc Salieri, jak se později ukázalo, nežil zrovna s Koželuhem v nejpřijatelnějších přátelských vazbách.
O tom náhodou víme velmi dobře. V květnu 1772 požádal Koželuh o přijetí do služeb dvora. A narazil – na Salieriho; první dvorní kapelník namítal, že divadlo má kapelníků dost, čtyři i s ním naprosto postačují. Koželuh byl proto nejvyšším komořím shledáván postradatelným esem v rukávu a nabídnuto mu bylo pouze místo čekatelské. S tím se pochopitelně nemohl spokojit, hledal protekci a našel ji – 28. srpna byl se zpětnou platností jmenován komorním kapelníkem a dvorním skladatelem s výslužkou 1500 zlatých ročně a povinností napsat za rok až dvě kvalitní opery. Salieri opět protestoval: Koželuh nemluví italsky, a protože jiné opery než italské neexistují, nebude mít co dělat. A patrně dokázal i to (sám dostával plat o 300 zlatých nižší), že se divadelní pokladnice z úsporných důvodů zdráhala Koželuhovi peníze vyplatit. Neuplynuly ani čtyři měsíce a mæstro Leopold byl opět propuštěn na dlažbu jako ten postradatelný hudební kus. Teď už zřejmě šlo o prestiž. Koželuh se podrobil zkoušce z italštiny, František II. stížnost zamítl a jmenování v následujícím roce znovu stvrdil. A co se nestalo… znovu dosazený kapelník se nejen do divadla nevrátil, ale dokonce ani neplnil svůj úvazek; jelikož byl ve funkcích až do smrti, musel by z jejich titulu složit nejméně 26 oper a oratorií – a ty prostě nejsou.
Komponovat ovšem nepolevoval. Právě v letech do roku 1802, kdy těžce onemocněl, vytvořil dalších 75 skladeb, z hlediska uměleckého jsou mezi nimi z jeho tvorby nejzávažnější. V určitých momentech se stává pokračovatelem Mozartovým a předchůdcem Beethovenovým a některými svými díly popletl i znalce. Náš muzikolog Milan Poštolka tvrdí, že Koželuh si byl ve stáří vědom, že „Beethoven vlastně neříká nic jiného, než co usiloval vyslovit sám, ale k jehož dokonalému vyjádření mu chyběly síly.“ Zda si toho byl vědom i Beethoven, toť otázka. Koželuhovy skladby pochopitelně znal. A při své povaze se zřejmě při myšlence, že dvorní skladatel je jemu, svobodnému umělci, svého druhu uměleckým předchůdcem, necítil dobře.
Koželuh na prahu nového století zůstává pořád po Haydnovi nejdůležitější hudební osobností. Nicméně poznenáhlu se objevují k jeho dílům výhrady. Zprvu nesmělé, ale později čím dál řevnivější. Jeho sláva sice pronikala do slovníků a hudebních encyklopedických svazků v celé Evropě, je však, chtě nechtě, představitelem starého, odcházejícího světa. Zatímco komponuje své líbezné, zpěvné, hravé opusy, ve Francii došlo k razantní revoluci a k vyhlášení razantní republiky. Když se uchází o místo dvorního skladatele, pár set kilometrů odsud na západ hřmí hesla o svobodě, rovnosti a BRATRSTVÍ VŠECH. A zatímco skládá menuety a německé tance pro listopadový ples Společnosti výtvarných umělců, blíží se k Rýnu francouzská revoluční armáda. Pak přichází ke slovu a k činům Napoleon, představitel úplně jiné společnosti, než kterou ctil a pro kterou tvořil.
Se změnami společenskými jdou ruku v ruce změny v nazírání na poslání umění. A tak Beethoven a první romantikové, kterým Koželuh připravoval cestu, způsobili, že jim padl za oběť jak on tak i jeho skladby.
Nevděk? Ale kdeže, takový je vývoj kupředu levá, kupředu pravá…
Zřejmě těžký záchvat dny v roce 1802, o němž se Koželuh zmiňuje v listě edinburskému vydavateli G. Thompsonovi, pro něhož upravoval skotské, irské a waleské lidové odrhovačky, mu ubíraly chuť poprat se se svými kritiky a hlavně sám se sebou. V posledních patnácti letech života komponuje už jen sporadicky – pokračující choroba, vyvolávající bolesti a záněty v zápěstí i v kloubech prstů, mu jakoukoliv práci u klavíru znemožnila. Když nemoc povolí, na čas, věnuje se povinnostem u dvora a opět se vrací k pedagogické práci. „Jeho škola je bezesporu nejlepší, pokud se pravého hudebního citu týká“, píše se v soudobém periodiku. „Neboť od jeho časů počaly se noty oceňovati spíš podle kvality než podle kvantity.“
Nemocí lze také vysvětlit nepřístupnost, s jakou se jevil Tomáškovi tenkrát při tom náhodném setkání v roce 1808. Bolí-li vás třeba koleno, nemáte nejspíš valnou chuť si na ulici pábitelsky vyměňovat zdvořilostní fráze…
Jak stárne, mizí Leopold Koželuh, kdysi proslulý mæstro, („…jeho díla se udržují a razí si všude cestu, naproti tomu skladby Mozartovy nedocházejí tak zcela všeobecné pochvaly“ – to se psávalo v roce 1788), z hudební scény. Neztrácí sice zájem o společenské i politické dění, na rozdíl od mnoha jiných hudebníků nežije v bídě, ale svět o něj ztratil jednoduše zájem. Umírá sedmého května 1818 v půl sedmé ráno a tři minuty a byl pochován na později zrušeném hřbitově v Matzleinsdorfu, když, podle Poštolky, „zemřel vlastně pozdě, neboť své dílo přečkal téměř o dvacet let“.
Nakonec se však přeci jen zapsal do historie zlatým písmem, neboť k jeho skladbám se opět po mnoha letech nezájmu obracíme a přes kritické brblání je v dnešní strašně uspěchané době shledáváme milé, nezávadné, uklidňující, půvabné, plné melodiky. Stejně jako uznáváme jeho tvůrčí přínos hudební kultuře.
A ještě jedna taková drobnost…
Třebaže Leopold Koželuh žil ve Vídni, pohyboval se v německy hovořící negeniální společnosti a v jeho skladbách se příliš neprojevuje český původ, zůstal Čechem. Kdo totiž nad písmenkem ve jménu „z“ imrvére píše háček, Čechem nepřestal být nikdy. Koželuh na něj vždy pamatoval, ať už ve vlastnoručně německy nebo francouzsky stylizovaných dopisech, či na tiskem vydávaných partiturách.
SEVERNÍ KORUNA
Severní korunu, jedno z nejmenších souhvězdí severní oblohy, nalezneš poblíž souhvězdí Herkula na spojnici dvou jasných hvězd – Arctura a Vegy. Je to půlměsíc tvořený nepříliš jasnými hvězdami.
Podle legendy měl král Mínos z Kréty a královna Pasifé kromě dcery Ariadné ještě syna. Ten zvítězil nad Atéňany v hrách a tím je proti sobě popudil tak, že jej nechal aténský král chladnokrevně zavraždit. Tak vypukla mezi Aténami a Krétou válka. Atéňané pak museli zaplatit krutou daň: každý rok obětovat sedm chlapců a sedm dívek nestvůře Minotaurovi – člověku s býčí hlavou, synovi krétské královny Pasifé a posvátného bílého býka seslaného Poseidonem. Aténský královský syn Théseus se ale rozhodl, že Minotaura zabije. Král Mínos svolil, že pokud se to povede jemu, zbaví Atény kruté daně už napořád. Mínóova dcera Ariadné se proslavila tím, že pomohla Théseovi projít důmyslným labyrintem v Knóssu za pomoci nitě a zvítězit pomocí kouzelného meče nad Minotaurem. Oba potom uprchli před královým hněvem z Kréty, ale Théseus princeznu zanechal na nedalekém ostrově Naxu. Tam se jí totiž prý ve snu zjevil bůh Dionýsos a přikázal jí, aby zůstala a stala se jeho manželkou, ochutnat to kypré želé společně jako manželé. Ariadné tedy byla nucena odmítnout s Atéňany odplout.
Ariadné nosila drahokamy zdobenou korunu, dar boha kovářů Héfaista. Aby ji Dionýsos přesvědčil, že je božského původu a naturelu, vzal korunu a vyhodil ji do nebe, kde zůstala až do dnešních časů. Zajímavé je, že Dionýsos, mladistvý bůh vegetace, vína a slasti, byl také znám jako bůh s býčími rohy, protože na sebe často bral podobu Bejka.
|
