Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Devatero nesmrtelných barev, desátá výtvarná událost: Michelangelo Merisi Da Caravaggio
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 8.10.2014 (07:24:50)

MICHELANGELO MERISI DA CARAVAGGIO

 

     28.9.1573   MILANO, CARAVAGGIO        ۞     18.7.1610    PORT ERCOLE

 

 

Neapol. Před vchodem do „Hosteria del Ciriglio“ se objevil už letitější, ale zas ne vyloženě sešlý muž s velkým širákem a v dlouhém plášti. Slunce už zapadlo, ale na obzoru se ještě zřetelně rýsoval Vesuv. Na ulici rošťácky dovádělo asi tucet děcek. Muž se zastavil, zadíval se pozorně na kluky a tvář mu rozčísl úsměv. Možná, že tyhle neposedy zvěční na některém ze svých budoucích pláten. Otočil se a tu se to přihodilo. Znenadání se na něj vrhla skupinka polozamaskovaných banditů. Přepadený ani nestihl tasit meč a už ho zasáhly dvě dýky rovnou do tváře. Bodné rány se pak na něho sypaly ze všech stran. Teprve když zůstal nehybně ležet na hrbolaté dlažbě, skupinka hrdlořezů se rozprchla. Trvalo to všechno podle přesýpacího orientačního smyslu čtyři nebo šest minut, maximálně. Krvácejícího muže odtáhli do nejbližšího domu, kde ještě dlouho ležel v bezvědomí. Podle zohavené tváře se nedala určit totožnost. Až po několika dnech, kdy se neznámý jakžtakž vzpamatoval z nejhoršího, poznali, že to je malíř Caravaggio…

 

Na rozhraní dvou epoch – na sklonku 16. a na začátku 17. století – se svět renesančního humanismu začal třást čím jiným než duchovní krizí. Malířství se dostalo do zaslepené uličky manýristické dekorace a kopírovalo se střídavým úspěchem staré vzory. Zatímco renesanční umělci usilovali o jasný obraz přírodních jevů, manýristé se od přírody vzdalovali, opomíjeli ji. Starali se víc o originální efekty než o pravdivé vyjádření materiálního světa. To vedlo k honbě za abnormálností a bizarní vyšinutostí. Umění potřebovalo absorbovat novou orientaci.

 

Tuto reformu uskutečnili v Římě Michelangelo Merisi, zvaný Caravaggio, a Annibale Carracci (1560–1609). První přišel do Říma z Lombardie asi roku 1593, druhý opustil Bolognu kolem roku 1595. Caravaggio byl zakladatelem „realismu“. Získal mnoho obdivovatelů především mezi cizinci, kteří tehdy v Římě působili. Ti pak roztrousili jeho podněty do Vlámů i Holandska, Francie a Španělska, Německa i k nám do Česka. Jeho umění mělo silný vliv na tvorbu takových mistrů, jako byli Ribera, Zurbarán a Velásquez, Georges de La Tour a Le Nainové i Rubens, Vermeer a Rembrandt, u nás pak Karel Škréta. Annibale Carracci byl naopak zakladatelem „klasicismu“, který formoval převážnou část italského malířství i velké francouzské mistry Nicolase Poussina a Clauda Lorraina. Řím se tak kolem roku 1600 stal na jedno a půl století nejvýznamnější výspou evropského umění. Ale vraťme se k Caravaggiovi.

 

Mladý umělec měl nejenom obdivovatele, on si nadělal i porůznu nejapné trapné nepřátele, kteří ho obviňovali z nesčetných hříchů: svádí mladé umělce k napodobování věcí, vede je k zanedbávání kresby, odvádí je od vznešeného umění ideálu a krásy, je to prostě „nepřijatelný prevít“, který se zrodil proto, aby zničil malbu. Tato kritika byla výrazem odporu k tomu, že Caravaggio uvedl svět italských ulic do vysokého umění a svěřoval role apoštolů a světců obyčejným živáčkům, chudákům z římských periferií.

 

„Caravaggio se vskutku radikálně rozcházel se zásadami dekorativní lahodnosti a vnější harmonické vyrovnanosti a vnášel do umění s revolučním zaujetím nový cit pro přítomnou skutečnost. Postavil zájmy a pocity prostých lidí proti vyspekulované neživotné ušlechtilosti, uzavřenosti a reprezentativní okázalosti. V jeho umění se objevil patos životní pravdy, který by mohl být označen ve srovnání s klasicistickými proudy manýrismu za projev romantického buřičství…

 

Novým prvkem, který vnesl do malířství, bylo prudké reflektorické světlo, zdůrazňující prostorové a plastické hodnoty a výrazově sjednocující obrazovou stavbu. Světlo má u Caravaggia úlohu přímo vnitřně protikladnou a právě jeho dvojí smysl činí je důležitým prostředkem dramatizace děje a vnitřního pnutí obrazu: na jedné straně podtrhuje konkrétnost a věcnost tvarů a hmot, pozemské zobrazení, dává postavám psychologické soustředění, ale na druhé straně zároveň básnicky přehodnocuje výjev a posouvá jej do vyšší sféry fantazie a duchovního podobenství o prodělaném životě. V jistém smyslu je Caravaggiův obrazový svět podoben tyátru, v němž si figury budují dramatický prostor a v němž je světlo důležitým prostředkem násobícím účinnost lidských konfliktů. Caravaggio však není teatrální jako jeho následovníci a pozdější barokní malba. To proto, že je psychologicky pravdivý, že má cit pro míru a zákonitou souvztažnost obrazových složek,“ podotkl ve své studii o tomto velkém umělci Jaromír Neumann.

 

Michelangelo Merisi (nebo Merisio) da Caravaggio se narodil na vsi téhož jména, která leží v úrodném lombardském katastru poblíž vyhlášeného Milána v září 1573 jako syn stavitele a architekta. V roce 1584 – po otcově smrti – se dostal jako jedenáctiletý šikula k milánskému malíři bergamského původu, Simonu Peterzanovi, u něhož se učil čtyři roky. Jeho učitel byl žákem Tizianovým a tady se seznámil Caravaggio nejen s odkazy benátské malby, ale i s lombardským malířstvím.

 

Po vyučení procestoval mladý umělec severní Itálii. Poznal patrně i významná centra lombardské malby Brescii a Bergamo. Do Říma přišel už s vyhraněným názorem. V té době se ovšem rozkmotřil s rodinou, což se projevilo na jeho životních podmínkách, které nebyly nijak exkluzivní. Došlo to tak daleko, že se ocitl ve špitálu della Consolazione, kde vytvořil pro převora nějaké obrazy. Konečně se objevil v dílně římského manýristy Cavaliera Cesara d´Arpina, do jehož obrazů maloval květiny a ovoce. Jeho pokusy o samostatné práce zaujaly kardinála Francesca Mariu del Monte, který jej nakonec vzal do svého domu. Tím skončila éra neplodného a bědného strádání, potloukání, která mu ovšem otevřela očka pro realitu raw života na římských adresách.

 

Od počátku devadesátých let se začala zvedat vlnka, která se snažila o obnovu malby, o její těsnější sepětí se skutečností, zobrazování reálných postav. Toto hnutí bylo ovlivněno novým zkoumáním přírody, jež se opírala o zábavnější experiment. Byla to doba Galilea Galilei, Giordana Bruna a Campanelly. Doba, v níž se utvářela nová představivost o vesmíru a objevovala se v jasnějším světle i lidská společnost, její celkové uspořádání. Lombardská zkušenost, důvěrná znalost realistických severoitalských proudů, naprostá nezávislost na římských konvencích a v neposlední řadě i nezkrotná povaha, jež se nehodlala podřídit oficiálním společenským pravidlům, které byly tou dobou v módě – to vše vedlo k tomu, že mladý Caravaggio se stal jedním z prvních a nejvýznamnějších představitelů nového uměleckého názoru.

 

V prvních obrazech se světskými náměty – Bacchus, Chlapec s košíkem ovoce, Nemocný Bacchus, Chlapec krájející ovoce i v obrazech s náměty církevními kladl figurální malbu na stejnou úroveň s malbou přírodních předmětů. V době, kdy se svět pachtil po pofiderní slávě, začal chudý malíř pokorně studovat kulaté, oblé jablko, výhonek listu, průsvitný plod. Cítil, že je ve všem fůry poezie a také to už svými ranými díly dokazoval. Nové prvky v jeho umění se objevily tehdy, kdy začal na plátnech usilovat o kontrast a napětí, o živelný životní konflikt. To se například ukázalo v Dobré věštbě. Bellori ve svém vyprávění o vzniku obrazu uvádí, že když Caravaggiovi ukazovali nejslavnější sochy Feidiovy s doporučením, aby si z nich bral příklad a něco nového se přiučil, odpověděl na tyto rady tím, že ukázal na zástup lidí, aby vyjádřil, že učitele mu poskytovala sama příroda. Přivolal la zingara, cikánku, která si to náhodou štrádovala po ulici, zavedl ji do krčmy a znázornil ji v situaci, jak předvídá budoucnost vyfintěnému mladíkovi, frajerovi, ale se schopnou frekvencí hlášek. V těchto dvou postavách podal pravdu tak čistě, že tím dokázal oprávněnost svého gesta. Smysl pro reálnou skutečnost vyjadřuje na obraze kontrast lidového kroje cikánky s vystrojeným furiantem s velkým perem na klobouku a ozdobným mečem po boku. Byl to jeden z těch, v jejichž společnosti se tehdy Caravaggio pohyboval. Následují další díla – Falešní hráči, kde výmluvná gestikulace a grimasa vyjadřuje kontrast mezi zápornými a kladnými silami. Hlava Medusina, obraz pojatý jako štít s dekorativním okrajem. Tady už můžeme vytušit příští Caravaggiovy mučednické scény. Čistotou provedení vynikají Caravaggiovy portréty, k nimž patřil například Ženský portrét (berlínské muzeum, znehodnocený v roce 1945) a podobizna kardinála Maffea Barberiniho, pozdějšího papeže Urbana VIII.

 

Přesvědčivé jednoty svého umění dosáhl však Caravaggio teprve tehdy, když objevil účinky světla a stínu a podřídil jim svůj kreativní proces. Světelná záře přichází odkudsi z vnějšku a nemá přirozený zdroj. Jednu postavu vyzdvihuje, druhou skrývá, vytváří sdělnou atmosféru. A právě toto neskutečné světlo je příčinou, že Caravaggiův obraz působí na pozorovatele mocněji než obrazy s přirozeným osvětlením. V plátnech pro kapli Contarelli v St. Luigi de´ Francesi vytvořil novou koncepci oltářního obrazu a pozvedl monumentální malbu na nový level. Jeho malby jsou určeny nejrůznějším masám. První obraz svatý Matouš s andělem byl však kněžími chrámu odmítnut podle vyprávění Belloriho asi proto, že Caravaggio zpodobnil v úloze světce jednoduchého a prostého venkovana. Byl to bosý stařec, jehož těžkou ruku píšící text evangelia, vede anděl. Obraz musel zcela zákonitě provokovat dnes jako kdysi použitím lidového modelu. Tento zamítnutý obraz získal od Caravaggia markýz Vincenzo Giustiniani, jeho mecenáš. Dílo se dostalo do Berlína, kde bylo rovněž v roce 1945 zhuntováno nelidským vtíravým hulvátstvím nejslabší karty, hádejte, jaká stojí při vás. Není vyloučeno, že první obraz malíř nahradil z vlastní vůle jiným dílem, neboť měl zcela určitě enormní zájem na ohlasu své první veřejně umístěné práce. Také druhé dva obrazy Povolání svatého Matouše a Martýrium svatého Matouše na postranních stěnách kaple byly vystaveny šlehající kritice a Caravaggio oba přemaloval, aby nebudily tolik pohoršených reakcí.

 

Kontrasty světla a stínu se stávaly stále důležitějším prostředkem malířovy dramatické fantazie. Je to vidět na obrazech vytvořených v letech 1600–1601 pro kapli Cerasi v Santa Maria del Popolo – Obrácení svatého Paula, Ukřižování svatého Petra. V Madonně di Loreto (1603–1605) vyjádřil lidovou představu o lidské kráse a ušlechtilosti. Zdá se, že Caravaggio znázornil v postavě madony svou milenku Lenu. Madona s hadem byla určena původně pro oltář Palafrenierů v kostele svatého Petra, ale i tady byla odmítnuta. Umělec ji věnoval kardinálu Scipione Borghese. K posledním obrazům římského období patří Smrt Panny Marie vytvořená pro kostel Madonna della Scala di Trastevere. Církevním hodnostářům se nelíbila pro „nenáboženské pojetí“. Obraz získal vévoda mantovský. V Římě pak vznikly ještě obrazy David s hlavou Goliášovou, Píšící svatý Jeroným a podobizna papeže Pavla V.

 

Na Caravaggia působila patrně v té době „nová zbožnost“ namířená proti přepychu zhýčkaných církevních knížat. Filippo Romolo Neri založil roku 1575 nový řád oratoriánů. Hlásal milosrdenství, nutnost prostého života, návrat k apoštolské jednoduchosti víry. To získalo Filippovi velkou popularitu u obyčejných posluchačů. Caravaggia asi tento proud zaujal proto, poněvadž ponejvíc odpovídal jeho sociálnímu vnímání. Pro římský kostel oratoriánů namaloval odpovídající Snímání z kříže velice sugestivní technikou.

 

Caravaggio nebyl žádný ťuňťa, ani žádný beránek. Ve zprávách římské policie se měsíc od měsíce množily doklady o jeho výtržnostech a násilnostech. Tak například 24. dubna 1604 byla na malíře podána žaloba jakýmsi pinglem z krčmy Osterie del Moro za to, že mu malíř hodil na hlavu rozžhavenou mísu a artyčoky. V roce 1605 jej žaloval jistý Mariano Pasqualone za to, že mu dal co proto přes drzé pysky Caravaggio veřejně na Piazza Navona. Došlo k incidentu proto, že Pasqualone si dovolil nakukat matce jeho milenky a modelky Leny, že Caravaggio je člověk prokletý a vyobcovaný. Když Pasqualone bojkotoval malířovu výzvu, že si to okamžitě půjdou vyřídit a rozdat na férovku, malíř mu uštědřil pár pěstí na vyučenou. 29. května 1606 se Caravaggio zúčastnil míčové hry. Došlo však při ní k prudké italské hádce s Ranucciem Tomassonim da Terni. Hádka se neustále stupňovala, až ke slovu přišly meče. Rozzuřený umělec svého soupeře na místě propíchnul. Sám vyšel z rvačky s těžce pochroumanou myslí, hlavou.

 

Nějakou dobu se ukrýval v okolí Říma a doufal, že mu papež udělí milost. Zdržoval se v Palestině, v Zaharole a konečně začal pracovat v Sabinských horách pod ochranou vévody Marzia Colonny. Vytvořil Kající se Magdalenu, jež je dnes známa jenom díky kopiím. Přes řadu přímluv zůstal papež neoblomný. Caravaggio byl nakonec nucen z Říma zmizet. Uchýlil se v roce 1607 do Neapole, kde dobře jeho umění znali. Pro kostel Pio Monte della Misericordia namaloval rozměrný obraz Sedm skutků milosrdenství. Z neapolského období pochází i Bičování Krista. I když Caravaggio okouzlil a ovlivnil mladou neapolskou malířskou generaci, dlouho si tu nepobyl. Začíná jeho putování od místa k místu.

 

*

 

V roce 1608 jej pozval řád Maltézských rytířů na Maltu. Když se z modravých mořských vln zvedly hradby La Valletty, byl tímto pohledem podle svědectví některých svých současníků tak paralyzován, že se rozhodl zůstat na tomto středomořském ostrově až do smrti. V tomto rozhodnutí ho zpočátku utvrzovala vážnost, kterou mu na každém kroku prokazovali členové Řádu. Pro katedrálu v La Vallettě se pustil do práce na největším obrazu, jaký kdy namaloval. Jmenoval se STĚTÍ JANA KŘTITELE. Pro kostel San Giovanni vytvořil obraz svatý Jeroným. Velké zakázky mu zadal velký převor Alof De Wignacourt. Caravaggio vytvořil jeho portrét v pyšném rytířském brnění, s velitelskou holí v ruce a s pážetem nesoucím přilbici s chocholem. Ve starých zprávách se hovoří ještě o menším portrétu velkopřevora.

 

14. července 1608 se konala v La Vallettě slavnost, na níž byl umělci udělen na znamení jeho velkých zásluh zlatý řetěz. Dostal hodnost maltézského rytíře – Cavaliere di Grazia. Obdržel darem i dva turecké otroky! Ale brzy se opět projevily nešťastné rysy malířovy povahy. Dostal se do křížku až velmi prudkého sporu s jiným zasloužilým příslušníkem Řádu a tak za ním zaklaply brány žaláře v Castel  Santo Angelo. Za pomoci svých věrných odvážně zosnoval úprk z vězení a vydal se na chatrné bárce směrem k Sicílii. Řád však označil jeho útěk za zrádnou dezerci a Caravaggio byl ještě téhož roku z Řádu vyloučen.

 

Po svém příchodu do Syrakus namaloval koncem roku 1608 velký obraz Pohřeb svaté Lucie. Třebaže i pozdní Caravaggiova díla byla rozvrhnuta s rozmachem, byla už malována ve stresu a v honičce. Projevoval se zde životní neklid a nejistota. V prosinci téhož roku se objevil v Messině, kde vytvořil na objednávku janovského překupníka Lazzariho oltářní obraz Vzkříšení Lazara, určený do rodinné kaple v nově postaveném kostele křížovníků. V létě 1609 se Caravaggio ukázal krátce v Palermu. O jeho kraťounkém pobytu svědčí obraz Adoce se svatým Františkem a Vavřincem na objednávku Bratrstva svatého Vavřince pro Oratorio di San Lorenzo. Z Palerma se Caravaggio vrátil zpátky do Neapole, kde ho dostihla vendetta nepřátel. V červnu 1610 se Caravaggio nalodil se skromným majetkem v podpaží na loď, která ho odvážela z Neapole do severních katastrů. Když přistál v Porto Ercole v jižní Toskáně, zatkli ho omylem příslušníci španělské gardy, kteří zde měli políčeno na někoho úplně jiného. Teprve za několik dní se nedorozumění vysvětlilo a malíř byl v zuboženém stavu propuštěn. Vrátil se do přístavu, ale jeho loď už byla pryč. Tam také ulehl celý uřícený s horečkami. Nakažen patrně malárií zeslábl po několika dnech tak rapidně, že to jeho srdce už neustálo. Podlehl zákeřné nákaze na vrcholu svých životních sil – sotva sedmatřicetiletý – asi 18. července.

 

„V duchovní oblasti se renesance snažila vytvořit stupnici hodnot, na jejímž nejnižším stupínku byla primitivní nezpracovaná hmota a dále stupnice stoupala až k ideálu krásy,“ čteme v Encyklopedii Umění a lidstvo (Pierre Athanase Larousse). A dále: „Toto postupné zušlechťování reality a jejích projevů k vyšším stupňům dokonalosti vyhovovalo aristokratické společnosti, založené rovněž na hierarchii hodnot. Vrcholem této hierarchie byl dokonalý člověk, dvořan, jak jej definoval Baldassare Castiglione, přítel a vzor Raffælův. Tento rafinovaný a despotický formalismus vedl k manýrismu. Caravaggio se vrátil k realitě. Volil ostentativně témata nedotčená sociální a morální idealizací. Z „lidové“ malby učinil revoluční umění. Strhl z nebe na zem posvátné náboženské náměty a přenesl je do lidově drsného, téměř vulgárního prostředí. Podobně záměrně zaútočil na antickou čistotu renesančních výtvarných dogmat. Systematicky využíval světelných efektů manýrismu, jak je zaváděli Beccafumi a Cambiaso a nahrazoval světlo, neutrální jas, jímž klasičtí malíři oblévali a modelovali formy, osvětlením, to jest ostrým paprskem vrženým do tmy, odkud vystupují neočekávaně a nápadně místa, kam dopadl paprsek. Místo obvyklých, umně vypracovaných forem, je tu jakási mapa světelných ostrůvků, vystupujících z moře stínů. Není tu pravidelných obrysů ani tónových přechodů. Caravaggio členil a rozkládal tradiční plastické objemy, které se tříštily jako při zemětřesení. Benátčané změkčovali tvary barvou, manýristé je deformovali, Caravaggio na ně útočil zostra světlem. Caravaggiovy malby se už neobracejí k intelektu a vkusu kultivovaného diváka, ale útočí naplno na zrak i na nervy, podobně jako El Grecovy světlem rozložené postavy, které působí touž okamžitou vášnivou prudkostí.“

 

Ve chvíli, kdy na břehu Tyrhénského moře se Caravaggio loučil se životem, jeho příklad už ovlivňoval desítky mladých umělců v Itálii i za Alpami.

 

 

KENTAUR

 

Kentaur je deváté nejmohutnější souhvězdí. Nalézá se na podzimní obloze jižní polokoule poblíž Mléčné dráhy. Obsahuje jednu z nejznámějších a nejzářivějších hvězd na obloze – Alfa Centauri, která je třetí nejjasnější hvězdou oblohy. Ve skutečnosti je to skupina tří hvězd, z nichž jedna je nejbližším hvězdným sousedem našeho Slunce. Jmenuje se Proxima Centauri, je od Země vzdálena pouhých 4,2 světelných let a je to červený trpaslík.

 

Kentauři, napůl koně a napůl lidé, potomci Ixióna a oblaku obývali Thesálii. Byli většinou považováni za divoká a prostopášná stvoření, symbolizující temné stránky lidské povahy. Tyto vlastnosti jistě nejsou obdivuhodné tak, aby byly zvěčněny v podobě souhvězdí, nebýt jedné výjimky: Souhvězdí znázorňuje moudrého kentaura Cheiróna, který v horách učil děti bohů lovu, válečnému umění, medicíně a hudbě. Byl podobně jako ostatní kentauři synem titána Krona, který svedl v podobě koně Okeánovu dceru Filíru. Proto měl jako oni od pasu dolů koňský trup. Byl však povahy mírné a laskavé. Jeho žáky byli slavní hrdinové Achilleus a Théseus, lékař Asklépios (viz souhvězdí Hadonoš) a vůdce Argonautů Jáson. Cheirón byl rovněž přítelem boha Apollóna. Býval považován za nejmoudřejší pozemskou bytost všech dob. Žil v horské jeskyni na hoře Pelion v Thesálii. Zemřel poté, co byl omylem zasažen Héraklovým šípem. Hrdina totiž šíp ponořil do jedovaté krve hydry, a proto nedovedlo ránu zahojit ani Cheirónovo lékařské umění. Aby unikl bolestem, Cheirón se vzdal nesmrtelnosti ve prospěch titána Prométhea. Zeus jej poprvé vyzdvihl na oblohu v podobě souhvězdí.

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
benkroft (Občasný) - 8.10.2014 > za pouziti jednoduchych magickych formuli Ctrl C + Ctrl V vycucnuto z internetove mutace Reflexu. Rubrika Causa, autor Milan Tesar, nazev clanku: Caravaggio: umeni nebo zivot...
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 8.10.2014 > benkroft> kdo to je rubrika Causa? Reflex online? Jsi tragéd... ty ses vrátil? jak nechutné... nešvar, který je jen nešvarný... alibista nešvarný?
<reagovat 
 benkroft (Občasný) - 8.10.2014 > mystikus> a vracet se budu dokud si to nehodis mrdko z osla!
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 8.10.2014 > benkroft> šmejde, tobě to nedochází, vždyť po tvé špíně neprahne ani tvá famílie, žije ještě? Plesniví jí to tam? To já životní etudy rád, chachá
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter