Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Sir do každého počasí připraven: Sir Charles Leonard Woolley
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 2.10.2014 (12:19:41)

SIR CHARLES LEONARD WOOLLEY

 

    17.4.1880   LONDON              ۞     20.2.1960   LONDON

 

 

„…Když se dveře vyplnily kamením a cihlami a nakonec hladce omítly, skončila první část smutečních obřadů. Dolů do jámy sestoupil průvod, v němž šli členové králova záhrobního dvora. Vojáci, služebníci, ženy oděné do svých pestrobarevných šatů s čelenkami z karneolu, lazuritu, stříbra a zlata, důstojníci s odznaky své hodnosti, hudebníci nesoucí harfy a lyry. Do jámy vjely nebo zacouvaly vozy tažené osly nebo voly.

 

Všichni zaujali svá místa na dně šachty a nakonec se postavily u vchodu i stráže. Všichni, muži i ženy měli pohárek z kameniny, kamene nebo hliníku. Byl to jediný předmět, který potřebovali k dalšímu obřadu. Hudebníci naposledy zahráli a pak se všichni napili nápoje, který si přitáhli s sebou, nebo který byl přichystán na místě. A pak každý ulehl a čekal na smrt…“

 

Místo, kde se tato tragédie odehrála, bychom našli v dnešním Iráku. Jmenuje se Mukajjar, ale kdysi jej lidé znali pod označením Ur.

 

V té době žil mezi dvěma životodárnými živly řek Eufrat a Tigris, tehdy Buranum a Idiglat, nesemitský národ robustních černovlasých lidí s rovnými nosy, vzdělaných a učenlivých. Tito dávní lidé, jejichž muži si pečlivě vyholovali vlasy i tvář, měli vlastní písmo, první známé písmo na světě, literaturu, starší než židovská bible i řecké eposy llias a Odyssea, kde bychom našli hymny, vyprávění, příběhy, přísloví a bajky. Uměli násobit, znali a používali už kolo.

 

Sumerové. Tak se jmenovali. A pak na ně lidé zapomněli. Tak dokonale, že o nich ještě na začátku 20. století vědci věděli méně než dnešní středoškolská mládež. Devatenácté století je vrátilo na jeviště dějin, zatím jen podle jména, které jim kdysi patřilo. Vědci se však stále pohybovali na hranici hypotéz, odhadů a dedukcí. Existenci Sumeru bylo třeba přesvědčivě doložit. Jedním z těch, kdo se o to lví měrou přičinili, byl sir Charles Leonard Woolley, muž, který se společnou angloamerickou expedicí vykopal sumerský Ur.

 

 

MÍT OČI NEUSTÁLE NAVRCH HLAVY

 

Než se tam však dostal, musel projít dlouhými učednickými lety na různých archeologických pracovištích v Africe i Asii. Teprve pak se na něj začalo zubit štěstí. Právě včas. Vždyť překročil čtyřicítku. Zatím byl jedním z těch pilných mravenečků, které odborné publikace zahrnou pod všeobjímající název …a mnozí další. On si to přece na počátku své kariéry představoval jinak.

 

Když v roce 1905 ukončil Oxfordskou univerzitu, musel se rozhodnout, co podnikne dál. Vybral si místo asistenta v oxfordském Ashmoleanském muzeu. Měl tu klid na přemýšlení i na práci, ale táhlo ho to do terénu. Toužil po tom, aby se mohl podílet na objevování dávné historie lidstva vlastníma rukama. Kde? Neměl zvláštní požadavky. A tak mohl využít první příležitosti, která se mu namanula. Odjíždí do Núbie. Je mu sedmadvacet let.

 

Pracuje tady se skupinou britských archeologů celkem čtyři sezóny, naposledy s expedicí Britského muzea. A pak se rozhodne změnit působiště a vydá se s přáteli do chetitské Karchemiše v Sýrii. V roce 1914, těsně před válkou, se ještě podílí na výzkumech v Sinaji. Kdoví, kam by odtud zamířil, kdyby se v Sarajevu nic nestalo Ferdinandu d´Este, avšak namísto toho experti, kteří hodlali svůj život zasvětit velké pátračce po zmizelých civilizacích, si navléknou vojenské stejnokroje.

 

Leonarda, naštěstí pro něj, nečekají zákopy. Svou vojenskou povinnost si plní v Káhiře, ve zpravodajské službě britského armádního štábu. Překvapivé? Pročpak? Mezi prvními diplomaty, kteří v minulosti pronikali do této oblasti, bylo mnoho těch, kteří se amatérsky zabývali archeologií. A když se tu pak začali objevovat školení archeologové, mnozí z nich plnili i jiná poslání. Vyznali se v oblasti, uměli jazyk domorodého obyvatelstva a znali jeho zvyky. A tak se Angličané, kteří usilují o upevnění své pozice na Předním Východě i v Egyptě, šikovně chytají každého stébélka.

 

Leonard Woolley se však příliš nevyznamenal. Ještě v roce 1914 upadl do tureckého zajetí a na svobodu jej vydali až o dva roky později. Vzhledem k těmto okolnostem je tedy docela pochopitelné, že shodí uniformu ihned, jakmile to bude možné. A když to poválečná situace dovolí, vydá se zpět do Karchemiše. Leonard však nikde nemá stání. Po jedné sezóně opět mění působiště, tentokrát se přesouvá do Tell al Amarny v Egyptě.

 

Egypt přinesl v roce 1922 anglické archeologii velké vítězství. H. Carterovi a lordu Carnarvonovi se tu v mnohokrát prozkoumávaném Údolí králů podařilo objevit nevyloupenou hrobku faraona Tutanchamona. Každý archeolog pocítil u srdce slabounké rýpnutí. Mít takové štěstí. Ani Woolley nebyl ta výjimka. Ještě netuší, že osud přichystal podobné překvapení i pro něj. Ne, nebude to v Egyptě. Čeká na něj v Mezopotámii. Tam má namířeno společná expedice Britského muzea a Pensylvánské univerzity v Philadelphii. Leonard Woolley bude jmenován jejím vedoucím.

 

 

NEJMOUDŘEJŠÍ JE POSTUPOVAT OD ZNÁMÉHO K NEZNÁMÉMU

 

Mezopotámie. Meziříčí, jak ji nazývali už Řekové. Za to však nosila jiná slavná jména. Kolik se tu za uplynulá tisíciletí vystřídalo národů, kultur a civilizací. Je to archeologická zaslíbená země. A to někteří tvrdí, tady dříve býval i ráj biblický.

 

Sumerové, Akkadové, Babyloňané, Aramejci, Médové, Peršané. Ti dobyli Babylón v roce 549 před Kristem. Objeví se tu makedonské vojsko a jeho velitel, Alexander Makedonský v Babylóně podlehne přesile… Kolo dějin se točí dál a dál. Lidé přicházejí a odcházejí. Řeky postupně mění svá koryta, kvetoucí města zanese písek a nedaleko od zapomenutých ruin vznikají nové osady. Zavlažovací kanály vysychají, mořská laguna ustoupí daleko jižněji. Nežije se tu easy does it. Ale o podmanitele z ctnosti není nikdy nouze. Římané, turečtí sultáni, Mongolové, Tamerlán… Bude tu vůbec někdy klid? Klid k práci, k výzkumům bohaté minulosti? Na její bodré utřídění, popsání a určení?

 

Angloamerická expedice chce zkusit štěstí. Bude hledat alespoň přibližné odpovědi na množství nezodpovězených otázek. Je jich stále víc, než by si samotní vědci přáli.

 

Expedice, která dorazila do Iráku v roce 1922, si vybrala za své působiště místo zvané Mukajjar. Nebyli tu první, ale teprve oni mohli s konečnou platností potvrdit, že město, které se skrývá hluboko dole, není jen tak ledajaké sídliště. Že je to legendární Ur. Ur, který byl za III. dynastie urské pupkem veliké říše.

 

Woolley se rozhodl začít zikkuratem, etudě v pyramidě. Objevil jej už v 17. století cestovatel Pietro della Valle, docela nedávno tu kopal Reginald Campbell–Thompson. O městě, které jej obklopovalo, však nikdo nemá ani tušení.

 

Když se zikkurat začal vynořovat z písku, mohli badatelé po zásluze ocenit, jak obrovská to byla stavba. Nad obdélníkovou základnou 62x43 metrů se kdysi tyčily tři stupně a svatyně. Zachovaly se jen dva, ale i ty stály za řeč. Cihly, ze kterých byl chrám vybudován, byly obaleny asfaltem, aby snáze odolávaly působení času. Ale expedice se nespokojila jen se zikkuratem. I v jeho okolí se rýsovaly zajímavé objekty, které se s její pomocí v příštích letech znovu vynoří ze závějí písku. Ruiny budov, ruiny rumiště, chrámů a ulic. A také pohřebiště. Kolik toho mohou znalcům povyprávět hroby o životě lidí, kteří do nich ulehli? Každý badatel by se radoval. Jen Leonard Woolley chodí zachmuřen kolem první sondy.

 

Není žádným nováčkem, s archeologickými výzkumy má bohaté zkušenosti. A proto také ví, že za starověké nálezy se teď na trhu s uměleckými předměty výhodně hodně platí. Nikdy v minulosti nenechali překupníci práci žádné archeologické expedice bez povšimnutí, vždy si dovedli najít kontakt na někoho „zevnitř“. Kolik cenných předmětů pak zmizelo do neznáma. Do soukromých sbírek pracháčům, do muzeí, nebo bylo roztaveno už pro hodnotu drahého kovu.

 

Angloamerická expedice se musí takových ztrát vyvarovat jednou provždy. Práce se tu teprve rozbíhají, lidé si na sebe ještě nezvykli, ještě se nenaučili společně fungovat. Dělníci, kteří se sešli z nejrůznějších koutů, se teprve školí pod vedením odborníků povolaných ze Sýrie… Nález hrobů je vítaný, ale příliš předčasný. Kopat nebo raději počkat? Vždyť se pohybují v oblasti, která ztratila svou dávnou minulost. Není se o co opřít při datacích, musí se postupovat velmi obezřetně. Mezopotámie není Egypt. Carter si mohl dovolit urputně hledat jeden jediný hrob, protože věděl, co hledá. A když jej objevil, mohl předpokládat, co najde uvnitř. On však zatím tápe. Nikdo mu nemůže poradit. Nikdo nezná chronologii sumerské historie.

 

Woolley se nakonec rozhodl, že pohřebiště neotevře. Ukvapený výzkum by tu mohl nadělat větší dávku neplechy než jeden Blecha Lipánek smetanový na lžičce dávku užitku. Nálezy se popíší, zbytek překryje. O hrobech se nebude nikde mluvit. Je třeba vyčkávat… Kdo z archeologů, rozjitřených nálezem v Egyptě, by tohle dokázal pro svou vědu?

 

Od počátku práce na Uru přesvědčuje Leonard své dělníky o velké důležitosti jejich snažení. Aby zabránil nežádoucímu odlivu cenných předmětů, které budou při vykopávání nalezeny, stanoví jakýsi výplatní řád, podle kterého jsou šťastní nálezci cenných předmětů odměňováni stejnou měrou, jakou by dostali v cash za předmět na trhu starožitností. Ovšem jen v tom případě, že jej vlastní nemotorností nijak nepoškodí. Na konci sezóny vždy náklady na tyto bakšiše pro kopáče dosáhly 15 procent z vyplácených mezd, ale rentovalo se to. Netrvalo dlouho a prostí domorodí dělníci byli při zacházení s objevy šetrnější, než lecjaký archeolog, který na místo vykopávek právě přicestoval z Evropy.

 

 

KOLIK TISÍCILETÍ UŽ?

 

První sezóna byla tedy úspěšná. Expedice si odvážela do pořádajících muzeí cenné nálezy. A příští rok přijede zase znovu. Bude se sem vracet dvanáct let. Objeví palác urských králů Urnammua a Šulgiho, kteří měli být podle urských pramenů i zpráv posledního novobabylónského krále Nabonida stavebníky zdejšího zikkuratu.

 

Ale Woolley zjišťuje, že ani oni nebyli těmi, kteří začali svatyni boha měsíce Nannara stavět svatosvatě od základů. A nejen to. Paralelní vykopávky v El–Obejdu, vzdáleném deset kilometrů od Uru, zahájené v roce 1923, přinesly spousty dalších překvapivých nálezů. Woolley tu objevil perličku s nápisem Aannipadda, král Uru. Byl tedy dnešní El–Obejd letoviskem destinací urské královské smetánky? Do té doby byl totiž Aannipadda legendárním králem z první urské dynastie. Rozuměj dynastie, která měla vládnout někdy na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí před Kristem. Podle nápisů tu král postavil a zaslíbil chrám své bohyni Nirchursag… Woolley se tedy dostal hluboko do minulosti, až k počátkům urské civilizace.

 

A pak přijde rok 1927. Velmi stěžejní rok. Jak pro Leonarda, tak i pro celou expedici. Tento rok se totiž vedoucí výpravy ožení se svou veledůležitou asistentkou Katherinou Elizabeth Keelingovou (poněvadž žila všehovšudy 31 let), která expedici provází prakticky od počátku. A pak se rozhodne pro návrat k zatím dočasně odsunutému pohřebišti.

 

 

KRÁLOVNINY POKLADY

 

Celý areál, na kterém se nacházejí hroby, se během sezóny změnil v rozkutané staveniště, mraveniště, protkané sítí děr, chodeb, stěn a schodišť. A hloubení bude pokračovat dál. Vždyť nejhlubší hroby najdou až dvacet metrů pod úrovní okolního terénu.

 

Leonarda Woolleye čekala spravedlivá odměna za prozíravost a trpělivost. Našli tu téměř dva tisíce koster. A šestnáct královských hrobů.

 

Již první sezónu zdejších výkopů byla objevena hrobka královny Šubad. Vázy, mísy, náramky, náhrdelníky, čelenky ze zlata, náušnice, hudební nástroje (hudební a nikdy mizerné), ale také zlatá dýka a motyka. Všechno to dostala královna s sebou na svou poslední cestu. Podrobnější průzkum míst však přinesl další objev – královna byla pochována se zástupem služebnic, dvorních dam, s vojáky, i s potahem a jeho vozky… Kulturní, uměnímilovní a obratní Sumerové přinášeli lidské oběti! „…Nevíme o ničem, co by nasvědčovalo tomu, že i jinde docházelo k obětem tohoto druhu. Ani archeologie neobjevila žádnou nosnou stopu po takovém obyčeji, ba ani jeho pozůstatek v pozdějších dobách.

 

Jestliže se oběti vysvětlují třeba tím, že první králové byli považováni za bohy, pak je možné proti tomu namítat, že v historické době nepožadovali ani větší bohové takový rituál. Je to totiž důkaz, že hroby jsou velmi staré…“

 

Leonard Woolley pečlivě popsal, co v hrobce našel. Jeho žena Katherine pak vymodelovala podle nalezených lebek fiktivní portrét sumerské královny. Hlava s vypolštářovanou parukou a zlatými šperky se stala ozdobou muzea Pensylvánské univerzity.

 

Ale na badatele čekaly hned další nálezy. Den po dni vynášeli na povrch další a další předměty z prostých i královských hrobek. Hliněné destičky museli před čtením vypálit v plechové krabici i s hlínou, kterou byly obaleny. Kus po kuse skládali části záhrobní výpravy králů i jejich nešťastného doprovodu. Královna Šubad nebyla jediná, která dostala na cestu lokajíčky. V proslulé Jámě smrti jich našli dokonce 67, převážně žen v pěkném oblečení, zdobených šperky.

 

Restaurátoři se mohli ujmout prvních hudebních nástrojů, plastik ze zlata i slonové kosti. Nalezli tu i dílo, které Woolley nazval Urskou standartou. Čtverhranný předmět ve tvaru skříňky, jehož strany jsou zdobeny mozaikou ze slonové kosti na lazuritovém podkladě. Jako na filmovém páse se tu odvíjejí příprava ke královské hostině i válečná vřava. Jaký protikladný námět. Věčný námět nabručené války a uklidňujícího míru.

 

 

HÁDANKY A ZÁHADY, KDY JSME ZASE OPĚT DOMA?

 

„Leonard hleděl na místo vykopávek očima představivosti. Místo mu připadalo vždy stejné jako před tisíciletími… Když vyprávěl, ani na okamžik jsem nepochybovala, že tam v koutě stával dům Abrahámův. Uměl rekonstruovat minulost do puntíku, a co vyprávěl, tomu také hluboce věřil. Věřil každý, kdo mu naslouchal.

 

Burrowsův výklad byl docela jiný. Apologeticky popisoval nádvoří, obchody, ulici, a když návštěvníka zaujal, dodával: „No jenomže my nevíme, zda tomu tak bylo. A ani to nemůžeme vědět. Ne, asi to tak nebylo…“

 

A právě tato vlastnost, kterou tak dobře vystihla Agatha Christie, manželka Woolleyova spolupracovníka archeologa Sira Maxe Edgarda Luciena Mallowana, způsobila, že se o angloamerickou expedici začali zajímat i prostí laici.

 

Když totiž otevřeli takzvanou Jámu smrti, která byla hluboko pod úrovní terénu, rozhodl Woolley o tom, že budou kopat až na panenskou půdu. Objevili však něco zcela nečekaného. Naplaveninu. Rozsáhlou a hlubokou vrstvu písku promíseného s oblázky. Až ve hloubce dva až pět metrů pod ní znovu narazili na sošky a keramiku. Bylo to vyschlé koryto řeky? Nebo snad… Sumerům se přece jako prvním připisuje legenda o potopě světa!

 

Periodika, které si většinou archeologů příliš často nevšímala, měla tentokrát tučné sousto. Woolley objevil důkazy o potopě světa! Vždyť podobné vrstvy se našly i v jiných sumerských městech. V Kiši, v Šuruppaku, odtud údajně pocházel Utanapišti, sumerský Noe…

 

Bublina však brzy splaskla. Náplavy nebyly ze stejného období. Mohutné záplavy nebyly ani v Mezopotámii zvláštním jevem, čas od času mohly dostat skutečně děsivý charakter, ani jedna z nich však neobsáhla celý sumerský svět.

 

 

ARCHEOLOGICKÁ LOUČENÍ

 

Expedice kopala v Iráku i v roce 1933, kdy tamní vláda přijala nové rozhodnutí. Podle nového režimu vykopávek patřily od nynějška všechny nálezy zahraničních expedic Iráku. Nikdo odtud nemohl nic vyvézt. Byla to nepříjemná ledárna, sprcha, se kterou se zejména Angličané nemohli smířit. S takovým postupem se zatím nikde nesetkali. Zatím se jim nikdo neodvážil sdělit, že na poklady, které hrabali a stěhovali z celého světa do Britského muzea, de facto nemají vůbec žádné právo.

 

Po dlouhých průtazích nakonec Británie své experty z Iráku odvolává. Američané se stejně jako Francouzi novým pravidlům podřídili, mohou tedy zůstat. Leonard Woolley nerad odchází od započaté práce. O Uru už dál bude jenom psát.

 

Přesune se na turecko–syrské hranice, v letech 1937–1939 kope v Alalkhu. Blíží se mu šedesátka. A když pak propukne druhá světová válka, vypadá to, že jeho kariéra archeologa objevitele se definitivně skončila. Ale nebyla to pravda.

 

Šestašedesátiletý Woolley oslaví konec války po svém. Jak je to jen trošku možné, míří na své staré archeologické naleziště v Alalkhu. Ještě tři roky tu prožije při hledání odpovědí na záhady, spojené s Chetity. A naposledy se na něj zazubí neuvěřitelné štěstí. Najde hrob krále Larim Limy, starý čtyři tisíce let.

 

Se svým životem mohl být spokojen. Jeho vykopávky v Uru měly zásadní význam pro poznávání tohoto národa. Do konce svého dlouhého života mohl pracovat. Ne, nevydával se do terénu, třídil a shrnoval celoživotní práci v klidu pracovny v knihách – Ur chaldejských, Umění středního východu, Zapomenuté království, Vykopávky v Uru. Dva roky před svou smrtí publikoval Sir Leonard, poctěný šlechtickým predikátem po úspěších v Uru, svou poslední práci – Dějiny vykopané ze země.

 

 

 

LEV

 

Souhvězdí zvěrokruhu známé už z Mezopotámie. V té době bylo slunce ve Lvu vyjádřením největší moci slunečního božstva. Nachází se na jarní obloze pod „podvozkem“ Velkého vozu. Útvar podobný srpu tvoří lví hřívu. Srdce lva tvoří jasná hvězda Regulus (malý král), dvakrát větší a 120 krát oslnivější než Slunce. V souhvězdí se objevuje mezi 11. a 20. listopadem meteorický roj známý jako Leonidy. Jsou to pozůstatky Tempelovy komety. Každých 33 let je roj obzvlášť hustý. Například roku 1966 bylo pozorováno až 100 000 meteorů za hodinu!

 

Malý lev (Leonis Minoris) se tulí ke lvu, není však tak jasně viditelný jako on. Je to malá skupinka hvězd poblíže souhvězdí Lva.

 

Podle řecké mytologie představuje souhvězdí Nemejského (núbijského) lva, který žil v Africké poušti a sužoval celý Somálský poloostrov. Jeho kůže se nedala probodnout běžnou zbraní. Zabít tohoto lva byl první úkol, který uložil hrdinovi Herkulovi (Heraklovi) Mykénský král Eurystenes. Herkules lva nejdříve omráčil kyjem a potom jej holýma rukama zardousil. Za pomocí vlastního drápu šelmy stáhl kůži a oděl se do ní. Sloužila mu pak jako pancíř, lví lebka jako přilbice, lví kůže s hřívou je jeho poznávacím znamením na nesčetných vyobrazeních.

 

Číňané viděli v souhvězdí spíše koně, Inkové pumu.

 

 

 

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=WchVcGI3k9U

 

 

 

 

http://www.zpc-galerie.cz/cs/exhibitions/info/40

 

15/10/2014–1/1/2015
Výstavní síň Masné krámy


Autor/autoři: Marie Rakušanová
Kurátor/kurátoři: Petra Kočová

 

Výstava je připravována na rok 2014, kdy uplyne 130 let od narození všestranného umělce Josefa Váchala (1884–1969). Originální tvůrce pohybující se mezi styly a žánry zasvětil svoji práci především knižní tvorbě, která bude těžištěm výstavy. Doplněna bude Váchalovou volnou tvorbou, která s úpravou knih úzce souvisela (obrazy, kresbami, volnými grafickými listy). Naznačeny budou dobové fenomény, které jeho knižní i volnou tvorbu významně ovlivňovaly, jako byly okultismus, náboženství, filozofie, věda, ale také pokleslé žánry lidové četby, kramářských písní, folklorních diablerií apod.

 

Josef Váchal (1884–1969) byl všestranným umělcem, který se během svého dlouhého života věnoval malbě, kresbě, dřevořezbě, fotografování a psaní, především však byl grafikem, zejména dřevorytcem.

 

Váchalově tvorbě dominují knižní projekty, které Váchal realizoval jako autor textu, výtvarného doprovodu, sazby, tisku i vazby. V těchto knihách Váchal realizoval totální umělecké dílo jako výsledek součinnosti různých stránek své univerzální tvůrčí osobnosti.

 

Přestože v posledních dvaceti letech zájem o Váchalovu osobnost stále stoupá a jeho tvorba je množstvím výstav zkoumána z různých úhlů, nebyl dosud žádný výstavní projekt věnován jeho knižní tvorbě. Výstava Josef Váchal. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal …by tuto mezeru chtěla zaplnit.

 

Není náhodné, že to byly právě knihy, které umožnily Josefu Váchalovi podat kvintesenci vlastní tvořivosti. Váchal byl od útlého dětství vášnivým čtenářem a velmi záhy se u něj začala projevovat také posedlost psaním, kterou s nadsázkou diagnostikoval jako „maniascribendi“. Pro pochopení jeho vztahu ke knižní tvorbě tak není třeba znát pouze jeho autorské knihy, rukopisy i knihy cizích autorů s jeho výzdobou, které všechny výstava představí, ale také různé doklady jeho čtenářské a pisatelské vášně v podobě svazků z jeho pozůstalostní knihovny a nejrůznějších archiválií.

 

Vybrané doklady z Váchalovy písemné pozůstalosti z Památníku národního písemnictví fascinujícím způsobem dokládají Váchalovo pojetí písma jako živé entity i jeho přístup k obrazovému a grafickému znaku jako k přímému zpřítomnění magických obsahů a pravd. Pro pochopení tohoto Váchalova rafinovaného vztahu k písmu a ke knize je dobré znát jeho vztah k autorům magické, démonologické i teologické literatury mnoha staletí.

 

Výstava se pokusí jej ozřejmit pomocí konfrontace Váchalovy tvorby s těmito starými tisky a rukopisy z Váchalovy pozůstalosti, případně z knihoven, ve kterých je sám Váchal během svého života studoval.

 

Obzvláště Váchalovy rané tisky by bez těchto inspiračních zdrojů byly nemyslitelné (Vidění sedmera dnů a planet, 1910; Z rituálu toledských hæretiků listy některé, o příchodu Páně jednající, 1911; Opata Longina z Tarasconu veyklad krátký o figuře pravé kozla staženého odhalené skrze jeho neřest největší, 1912; Vigilie o hodině hrůzy, 1914).

 

I díky znalosti hermetické literatury a hermetického pojetí znaků a analogií Váchal dospěl k přístupu ke knize, který měl ve své podstatě konceptuální charakter. Dokládá to Váchalovo autorské písmo – např. Ďas, Gnóm a Malárie – i jeho práce s ním. Výstava tento rozměr Váchalovy knižní tvorby zpřítomní prostřednictvím prezentace textových či znakových pasáží z Váchalových masáží (Carducciho Satanu, 1926; Mor v Korčule, 1927; Šumava umírající a romantická, 1931; Christian Heinrich Spiess, 1933; Autodafé liter, 1936 ad.), ale i prostřednictvím dokladů jeho volné práce s literami a jejich nátisky.

 

Váchalova opozice vůči civilizaci a technokratické moderní společnosti vyvrcholila v jeho nejrozměrnější a nejrozsáhlejší knize, v Šumavě umírající a romantické (1931). V textu sázeném vlastním písmem a ve více než 70 barevných dřevorytech Váchal oslavil Šumavu jako poslední zbytek evropské půdy, prostoupené původní magií přírody. V tomto díle vyvrcholilo Váchalovo tematizování hermetických tezí o vztazích mikrokosmu a makrokosmu, o vznikání prostřednictvím zanikání a ztvárnění zde nalezla Váchalova panteistická filozofie, upozaďující zájmy konjunkturální lidské společnosti a vyzdvihující přirozené bytí rostlin a zvířat.

 

Protiváhou k Váchalovým dílům, tlumočícím jeho morální postoje a později také jeho zahořklý vztah k lidské společnosti, byla Váchalova tvorba, nejen ta knižní, ve které uplatňoval humor, nadhled, nadsázku, parodii, nebo dokonce ironii a sarkasmus. Také pro tento přístup můžeme najít paralelu ve Váchalově čtenářské zkušenosti. Váchal byl čtenářem a sběratelem „krvavých románů“, jak sám nazýval produkci triviální literatury. Váchalova zásadní díla, která krváky parodovala, parafrázovala a reinterpretovala – např. jeho Krvavý román (1924), Ďáblova odstředivka (1940), či Čertova babička (1940–1941) – výstava představí v konfrontaci s ukázkami výzdoby lidových románů z Váchalovy knihovny.

 

Váchalův konceptuální přístup k obrazu, písmu i jejich vzájemnému provázání jej předurčil k tomu, že se stal anticipátorem některých postmoderních přístupů a popkulturních projevů. Dokládají to především knižní díla, ve kterých využil seriální princip, využívající vlastnosti technologické produkce dřevorytu. Vznikla tak vizuálně i obsahově pozoruhodná díla jako In memoriam Marie Váchalové (1923), či Mnich a strašidla (1919), která vedla zajímavý dialog se soudobým výtvarným uměním, zkoumajícím možnosti zachycení času a pohybu a konfrontujícím své výrazové možnosti s médii fotografie a filmu.

 

V jeho dřevorytové i rukopisné tvorbě nalezneme díla, ve kterých je uplatněna dynamičnost i travestie komiksu. Ve Váchalově pozdní tvorbě se rukopisné obrázkové příběhy často propojovaly s konceptuálním přístupem k obrazovému a grafickému znaku a výsledkem byly dopisy romány, či rukopisné romány, uplatňující vedle nahuštěného Váchalova charakteristického rukopisu perokresby, akvarelové kresby i koláže a fotomontáže. Také tato – zatím jen málo známá – vrstva Váchalovy knižní tvorby bude na výstavě zpřítomněna.

 

Váchalova knižní tvorba vznikala v těsné návaznosti na jeho volnou tvorbu. Nejmarkantnější je to v grafických a kresebných cyklech, které je často třeba situovat na pomezí s Váchalovou knižní produkcí, Váchalova čtenářská zkušenost i jeho vlastní knižní tvorba však úzce souvisela i s řadou známých olejomaleb, volných grafických listů, či soch. Některé z těchto exponátů budou také na výstavě představeny. Divák se tak bude moci sám přesvědčit o tom, že dobové odsuzování Váchalova díla jako příliš zatíženého popisností a literárností mylně interpretovalo Váchalův komplexní a konceptuální přístup ke knize a k literatuře.

 

Partnery výstavy jsou Památník národního písemnictví a Národní muzeum v Praze.

 

TISKOVÁ KONFERENCE

úterý 14. října 2014 od 13 hodin, přednáškový sál ZČG, Pražská 13, 2. Patro

 

VERNISÁŽ

úterý 14. října 2014 od 17 hodin, výstavní síň Masné krámy

 

DOPROVODNÝ PROGRAM

 

Komentované prohlídky s autorkou výstavy Marií Rakušanovou:  29. 10. a 26. 11. vždy od 17 hodin.

Komentované prohlídky s lektorkou Ivetou Řežábkovou:  28. 10. od 15 a 16 hodin a 9. 11. od 17 hodin.

Výtvarné dílny pro děti a rodiče: neděle 9. 11. od 14 do 16 hodin a 7. 12. od 13 do 15 hodin.

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=7YqEjagxF_c

 

My second megamix with my fave band The Beloved – containing mixes with Outerspace Girl, Rock To The Rhythm Of Love, Sweet Harmony, Celebrate Your Life.....

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
benkroft (Občasný) - 6.10.2014 > opsane z wikipedie a ze seznamu mrdko z osla!?
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 9.10.2014 > benkroft> nezpůsobný nezpůsobe, táhni kam patříš, směrovka světobolná
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter