„Moniko, stalo se něco hrozného. Babička je mrtvá!“
„Cože?“ Monika zalapala po dechu a zděšeně odtáhla
sluchátko, do kterého hovořil její bratr Vladimír, od ucha.
„Představ si to, vlezli k ní lupiči, praštili ji do
hlavy a okradli. Za bílýho dne!“
„Já jsem jí vždycky říkala, ať nebydlí v tom opuštěným
domku,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky Monika. „Vždyť to tam měli jak na ráně,
široko daleko žádnej soused. Co jí udělali?“
„Praštili ji do hlavy. Ale prý netrpěla, o ničem nevěděla,“
uklidňoval Vladimír sestru.
„To je hrozný, to je hrozný,“ plakala vnučka už zcela bez
zábran.
„Ještě volám Karlovi. Musíme se tam všichni vypravit,
podívat se, co zmizelo, a jasně, že s náma chce mluvit policie. Je to
nepříjemný, ale ať to máme odbytý… Měj se zatím!“
Tút, tút… Monika dále nevěřícně zírala na zavěšený telefon.
Karel, Vladimír a Monika Kováčovi rozpačitě postávali
v domečku, který ještě nedávno obývala jejich babička. Tělo už bylo
odvezeno, zůstal po něm jen zlověstný obrys křídou na podlaze.
Nadporučík Kamil Houska se strážmistrem Pavlem Chudobou právě
dokončili obhlídku místa činu.
„Lupiči se dovnitř dostali oknem. Vaše babička ho zřejmě moc
nezavírala, je otevřené dokořán a bez stopy násilí… Asi patřila mezi ty staré
lidi, kteří si myslí, že jim by se přece nemohlo nic stát. Nezdá se ovšem, že
by lupič šel na jistotu. Prostě ho zlákalo, že stará paní bydlí takhle stranou
a zkusil ji okrást. Překvapila ho, tak ji přetáhl po hlavě tadyhle pohrabáčem,
možná ji ani nechtěl zabít, ale přitlačil trochu moc…“ rekapituloval mladý
strážmistr, zatímco nadporučík Houska mlčenlivě pokyvoval.
Monika se otřásla a ani její bratři nevypadali klidně.
„Viděli jste, že by se něco ztratilo?“ zeptal se komisně
strážmistr Chudoba.
„Pár cetek,“ krčila rameny Monika. „Tady měla postaveného
porcelánového jelena, ten zmizel, asi i takové nesmysly dneska někdo udá
v bazaru. A pak nějaké šperky ze šperkovničky, náušnice, starý prsten a
tak. Nic zvlášť drahého…“
„Dneska lidi ukradnou kdeco, ani nepoznají zlato, vezmou, co
je po ruce a drahej obraz tam nechaj klidně viset,“ prohodil cynicky Vladimír.
„Peníze měla všechny na účtě, k tomu jsme ji už dávno
přemluvili. Neschovávala si je ve slamníku jako spousta starejch lidí,“
vysvětloval Karel.
Nadporučík Houska si všechny tři prohlížel. Monika, krásná
světlovasá žena s nádherně načesanými vlasy, modrýma očima, tváří panenky
a tělem modelky. Na tu musí chlapi letět. Karel, už mírně plešatící třicátník
s ještě celkem zachovalou postavou, typický strhaný podnikatel, který
pracuje od nevidím do nevidím.
A konečně Vladimír, takový mladý bonviván. Elegán
s trochu drzým obličejem, který si rád užívá života. Zapaluje si už kdoví
kolikátou cigaretu…
„Je tu ovšem ještě jiná možnost,“ navázal pak pomalu. „To,
že okno nezavírá, mohlo vědět víc lidí, třeba i vy tři, pokud jste ji
pravidelně navštěvovali. Z toho vyplývá, že to nemusela být náhoda ani
loupežná vražda.“
Vnuci, kteří se náhle změnili z truchlících pozůstalých
v možné podezřelé, se na něj překvapeně obrátili. Karel přestal zkoumat
porcelánového andělíčka, který pozornosti zloděje nějak unikl.
„Vy jste byli její jediní příbuzní?“
Monika přikývla. „Ano, rodiče už nemáme. Maminka, to byla
její dcera, umřela, když jsme byli na střední, tatínek před dvěma lety.“
Nadporučík pokýval hlavou. „Takže dědictví se nejspíš
rozdělí mezi vás tři, že?“
Karel se chtěl tvrdě ohradit, ale Houska ho zarazil. „Jen si
ověřuji fakta!“
Přikývli. „Babička vždycky říkala, že nás tři má ráda
všechny stejně, takže dostaneme všichni rovným dílem,“ pravila se slzami na
krajíčku Monika. „Ale nikdo bychom jí nikdy neublížili, měli jsme ji rádi!“
Tohle říkají vrahové z řad příbuzných vždycky, chtělo
se říct nadporučíkovi. Ale místo toho pronesl něco jiného.
„V okolí se žádní lupiči nepotulovali. Především mi ale
připadá, že paní Kováčová vraha znala. Dokonce myslím, že ani nemusel lézt
oknem. Toho by si asi přece jen všimla a ztropila povyk. Ale tady nebyly žádné
známky zápasu. Nejspíš mu otevřela, bavila se s ním, otočila se zády a on
ji potom v nestřežené chvíli udeřil do hlavy!“
Otočil se k ostatním.
„Co jste dělali
v době vraždy? Včera kolem jedné hodiny odpoledne?“
„Vy opravdu podezíráte někoho z nás?“ vyvalila
nevěřícně oči Monika.
„Podezírat musíme všechny,“ odbyl ji nadporučík. „A vy jako
příbuzní jste na prvním místě.“
„Kde bych byla?“ opáčila Monika dotčeně. V kadeřnictví
jsem byla. Mám vlastní. Podnikám. Jsem tam vždycky celý den od devíti do šesti
hodin.“
„Také podnikám,“ pospíšil si Karel. „Ovšem
v nemovitostech. Také jsem byl celý den ve firmě, bývám tam někdy pozdě do
večera. Mám vlastní kancelář, ale asistenka i zaměstnanci vám dosvědčí, že jsem
tam byl.“
„A vy, Vladimíre?“ obrátil se Houska na nejmladšího člena
rodiny.
„V jednu?“ Vladimír jako jediný viditelně znejistěl. „No,
tak já taky dělám, no, pracuju u jedný společnosti na výrobu topnejch těles,
no, a byl jsem v práci, jasně, pokud jsem teda zrovna nebyl na obědě, kdo
si to má takhle přesně pamatovat, že jo…“
„Podívejte se, radši zjistěte, kdo chudáka naši babičku
starou zamordoval, než abyste tady z nás tahal, kdy a kde jsme přesně
byli, co myslíte?“ ozval se rázně Karel.
Jo, to víte, že bych si to přál zjistit, pomyslel si Houska
a ještě jednou zkoumavým pohledem přejel všechny tři sourozence.
Oba sušáky hučely, dámy pod nimi si listovaly
v ženských časopisech a učnice Karolína vymývala z umyvadla zbylé
vlasy.
Monika se podívala na hodinky. Ta nová zákaznice už by tu
měla být. Jestli nepřijde, bude to malér. Včera už zase tři odřekly. A to
nemluví o tom, že to tady musela na tři hodiny zavírat a všechny přeobjednávat,
když včera jela se sourozenci až do té zapadlé ulice, kde bydlela babička. Ach
jo. Ze zamyšlení ji vytrhl telefonát. „Nebudu už čekat. Prostě si ty peníze
někde sežeň, jasné? Nejsem žádná charitativní organizace, jasné? Půl roku je
dlouhá doba. Nebo bude zle.“
Chtěla se pustit do zdlouhavého vysvětlování a omlouvání,
ale pak si to rozmyslela. „Jasně. Peníze budou.“
Podívala se na zavřené dveře a na Karolínu. „Podívej, skočím
si na chvíli k sobě nahoru. Kdyby ta nová ženská přišla dřív, zkus to
sama, říkala, že chce jen vyfoukat a zastříhnout. Ostatně, předevčírem jsi to
sama zvládla taky dobře, že jo?“
Karolína se trošku začervenala a pak vážně přikývla.
Karel přišel domů o půl jedenácté nesmírně unavený. Jeho
hezká tmavovlasá přítelkyně Jolana se mu hned pověsila na krk.
„Prosím tě, běž pryč,“ odbýval ji. „Je toho teď na mě nějak
moc. Ty lupiči, co přepadli babičku, v práci pořád něco, nevím, kde mi
hlava stojí.“
Jolana se uraženě stáhla. „To je pořád něco, pořád něco, skoro
tě nevidím. Sotva jsem se přistěhovala. Když jsem bydlela sama, viděli jsme se
víc… A slibovals mi dovolenou, a pořád kde nic tu nic…“
„Musím přece pracovat, ať na tu dovolenou máme,“ namítl
Karel unaveně. Konečně se s úšklebkem vzdálila.
Karel se posadil před počítač a poté, co si byl jist, že je
Jolana bezpečně pryč, otevřel schránku, rychle přejel maily, převážně pracovní
a různé pozvánky, pak se odlogoval a vyplnil druhou adresu. Na otázku
Zapamatovat si? odklikl Ne a pak už se netrpělivě díval, jestli se jeho obavy
potvrdí.
Bylo to tam. Tupě zíral do mailu. Výhrůžka, požadavky ještě
větší, než kdy bývaly. Nejhorší je, že její podezření může být klidně
oprávněné. Co, k čertu, dělat? Musí ji umlčet. Nejlépe hned teď.
Vladimír se zastavil na ulici a chvíli uvažoval, kam se dnes
večer vydá. Do hospody U Medvěda? Do kavárny Sladké časy? Nebo to roztočit
v některém z klubů, třeba v Paradisu nebo naopak v Hell of
Hells? Kde by asi mohlo být dneska večer dost živo, šance na potkání pár
kamarádů a nejlépe ještě na sbalení nějakých holek.
Při přemýšlení zašel k bankomatu. Pak vytáhl
z peněženky kartu. Rozhlédl se, vypsal číslo a upřel oči na displej. „Transakce
zamítnuta. K jejímu provedení nemáte dostatek peněz.“
A do háje. No, teď se to doufejme brzy změní, pomyslel si
Vladimír. Prohledal všechny kapsy, spočítal nalezený obnos a pak
s povzdechem zamířil do Medvěda.
Nadstrážmistr Houska si právě pochutnával na pečivu, se
kterým sdílel jméno, když mu v kanceláři zazvonil telefon.
„Něco našli. Prej to bylo zahrabaný na louce u potoka, ani
to nedalo moc práce najít, pes to měl hned.“
„Jasně, hned tam jedu.“
Za chvílu už měl tu kořist před očima.
Porcelánový jelen s uraženou hlavou, pár prstenů
různého typu, korále, které na první pohled vypadaly jako laciný šmuk. Všechno
nedbale zabalené do kapesníku, trochu umazané od hlíny. Houska zvedl hlavu. Od
potoka bylo vídět na vzdálené stavení babičky Kováčových, poslední
v zapadlé uličce na konci města… „Takže loupežná vražda definitivně padá,“
podrbal se na hlavě. Zbývají tedy jen ti tři…
Telefonáty, zjišťování, ověřování, výslechy… „Pojďte si ještě
prohlídnout fotky z místa činu,“ vyzýval Housku mladý Chudoba, když viděl,
že jeho nadřízený sedí po vyčerpávajícím dni už dlouho bez hnutí za svým stolem
a úporně přemýšlí. Houska se unaveným očima podíval. A díval se a díval. A pak
mu to došlo.
Nadporučík se díval na všechny tři sourozence, shromážděné
podle jeho přání v obývacím pokoji u Karla Kováče.
„Přišel jsem vám říct, jak dopadlo vyšetřování vraždy vaší
babičky, paní Marie Kováčové. Pátrali jsme a zjistili spoustu zajímavých věcí…“
V té chvíli se do dveří vhrnula Karlova přítelkyně.
„Jé, promiňte, nechtěla jsem rušit…“
„Ale jen pojďte, pojďte si to poslechnout, třeba vás to taky
bude zajímat…“, pozval ji dál Houska. Jolana si sedla vedle svého přítele a
trochu poplašeně těkala očima po místnosti.
„Jak říkám, spoustu zajímavých věcí,“ pokračoval Houska.
„Všichni jste měli dost dobrý motiv tu starou paní odstranit. Vaše babička měla
jednaosmdesát let, ale těšila se ještě dobrému zdraví, klidně tu ještě deset
let být mohla. A pro mladého člověka, jako jste vy, je deset let dlouhá doba.
Zvláště když má finanční potíže!“
Podíval se na blonďatou dívku, která si nervózně pohrávala
se sklenicí džusu na stole.
„Vy, Moniko, máte velké dluhy v podnikání. Zjistil jsem
si to, nebylo to tak těžké. Dlužíte kdekomu, včetně existencí, které by vám
mohly udělat pěkné potíže. Potřebovala jste peníze jako sůl. Ten váš sen o
vlastním kadeřnictví byl nejspíš od začátku trochu nafouklý, a tak trošku jste
podcenila náklady…“
Monika trhla hlavou, ale neřekla nic.
„Karle, vám se v podnikání docela daří. Nicméně
vyskakovat si nemůžete ani vy. Především po aféře s tou ukrajinskou
dívkou, Oksanou Kurovovou.“
Karel nadskočil. Jolana se na něj nevěřícně podívala. „Kde
jste to vzal?“ osopil se na vyšetřovatele nejstarší z Kováčů.
„Ale prosím vás, myslíte, že se to ve firmě tak snadno
utají? Vždyť vám volala do práce, vaše asistentka ji na vás opakovaně viděla
čekat – i s tím dítětem v kočárku…“
„Cože, Karle? Jaké dítě, co to povídá?“ nevěřila svým uším
Jolana.
„Nedávno porodila dceru,“ pokračoval Houska. „A vydírala
vás, že to dítě je vaše. Chtěla peníze, nejspíš vám hrozila i veřejným
skandálem a zkaženou pověstí. Máte hezkou přítelkyni, asi i finančně náročnou.
Důvodů, proč se zbavit babičky, jste měl také dost.“
„Jak se opovažujete?“ rozkřikl se Karel. Pak splihl.
„Jolanko, já ti to všechno vysvětlím. Já to všechno vyřeším! Ale babičku jsem
nezabil, to teda ne!“
„A vy, Vladimíre?“ pokračoval Houska. „Jste bez práce, jak
jsem zjistil. Všude se honosíte tím, jak jste na tom dobře, rozhazujete peníze,
vymetáte kluby, balíte děvčata. Ale přitom už vás vyhodili před několika měsíci,
pro nespolehlivost. Chodíval jste pozdě do práce, někdy i opilý, přicházeli
kvůli vám o zakázky.
„Cože? Ty nemáš práci, Vladimíre?“ užasla Monika.
„Nemám,“ zavrčel Vladimír. „No a co? Něco si najdu. Na tom
přece nic není!“
„Tak to bychom měli,“ uzavřel Houska. „Pokud jde o vaše
alibi, ani to není nijak průkazné.
Vy, Moniko, tvrdíte, že jste byla celou dobu
v kadeřnictví. Jenže nebylo těžké si zjistit, že tam někdy i delší dobu
necháváte svou učnici a sama odcházíte údajně nahoru do svého bytu. Jenže
odtamtud můžete bez potíží odejít ven.“
„Chodím shánět peníze,“ utrousila Monika. „A kadeřnictví
musí běžet, holka je spolehlivá, ostatně prachy mívám zavřené v sejfu.“
„Dobře, dejme tomu. Vy, Karle, jste byl v té době ve
firmě. Nepřál jste si být rušen. Slyšeli vás občas mluvit, ovšem v dnešní době
není problém si něco nahrát do počítače nebo použít diktafon. Tohle šlo ještě za
dob Agathy Christie, že stačilo, že slyšeli někoho celou dobu ťukat do psacího
stroje a byl z toho venku,“ usmál se nadporučík. „Vaše práce je ve staré
budově, je tam spousta zadních schodišť. Proklouznout jste mohl snadno a
kdykoliv.“
„To tedy opravdu, dřu jako blázen, kam bych odcházel?“
zavrčel Karel.
„A Vladimír se pochopitelně potloukal po různých barech, že
ano. Kde byl přesně, to už si asi těžko pamatuje… Pokud ovšem nezajel na
návštěvu k babičce…“
Vladimír se jen ušklíbl.
„Ovšem při pátrání jsme přece jenom něco odhalili. I když
vaše babička bydlela hodně na samotě, přesto se tam občas někdo vyskytl. Ozvali
se nám dva muži, kteří byli ten den rybařit u toho potoka za městem. A říkali,
že jednu chvíli zahlédli zhruba v tu dobu na louce z dálky světlovlasou
ženu, prý to byla zářivá blondýnka.“
Podíval se na Moniku. „Takže vy si opravdu myslíte, že jsem
to byla já? Něco vám řeknu: tak zoufalá, abych myslela na dědictví po babičce,
jsem opravdu nebyla! To bych radši to kadeřnictví zavřela, taková nejsem!“
Rozplakala se.
„Uklidněte se,“ konejšil ji Houska. „Já totiž vím, že vy
jste to nebyla. Opatřit si blond paruku je jednoduché, ta osoba se prostě
takhle zichrovala, kdyby ji někdo přece jen viděl. Mohl to být klidně muž –
když někdo z dálky vidí dlouhou světlou hřívu, tak si prostě myslí, že to
bude žena. Zajímavé.“ Houska opět pohlédl na oba muže.
„Jak víte,“ otázal se Karel trochu roztřeseným hlasem, „že
Monika to nebyla?“
„Jedno jsem vám totiž zatím neřekl: podle úhlu těla na
fotografiích to vypadá, že vraždu provedl levák. A já vidím, že jste, Moniko,
pravačka!“ Mladá žena s leknutím postavila sklenici na stůl, div ji
nerozbila.
„Ano, vrah je levák!“
Vladimír sebou zděšeně trhnul. Oba sourozenci se na něj
vylekaně podívali. „To přece ještě nic neznamená!“ vykřikl. „Nemůžete mě zavřít
jenom za to, že jsem levák, ježkovy oči!“
„Ani tohle nic neznamená?“ otázal se pomalu Houska a strčil
mu pod nos fotografii. „Cigaretové nedopalky značky Sparta, které kouříte? V zajištěném
koši v babiččině domku? Vaše babička přece nekouřila! Co mi na to
řeknete!“
Z Vladimíra spadla veškerá maska samolibého floutka.
Sklonil hlavu a začal přerývaně mluvit… „Ano, byl jsem tam… Šel jsem
z flámu, moc si toho nepamatuju… Divím se, že mě nikdo ani neviděl… Jsem
bez prachů, bez místa, chtěl jsem zkusit poprosit bábi o pomoc, vím, že má
hodně, a že nám to jednou chtěla dát… Seděl jsem tam dlouho, ale nechtěla ani
slyšet, že prý jsem ji zklamal a ať se dám dohromady… A že do její smrti na ty
prachy nikdo ani nesáhne…“
„Tak jste to neunesl a zabil ji?“
„Ne!“ vyskočil Vladimír. „Věděl jsem, co dělám, měl jsem
vztek, odešel jsem naštvanej, ale nezabil jsem ji, takovej já nejsem! Navíc
jsem tam byl už někdy ve dvanáct, ne v jednu, a určitě jsem neměl
blonďatou paruku, to je blbost!“
Klesla mu ramena. „Ale dokázat to nemůžu…“
Oba sourozenci se na něj dívali s podivnou směsicí
soucitu a odporu. „Možná že nejste jediný levák…“ pokračoval Houska, „který měl
motivaci a možnost starou paní zabít…“
Jeho oči ulpěly na Jolaně. „Máte na tu dobu alibi?“ vyštěkl.
„Ale jistě že ano, byla jsem nakupovat…“, koktala zaskočeně.
„Nakupovat blonďatou paruku, viďte? Jste levačka, stará paní
vás určitě znala a důvěřovala vám, natolik, že se před vámi obrátila…“
Vzpamatovaná Jolana se posupně uchechtla. „Jak to chcete
dokázat?“
„Třeba tím, že jsme našli všechny ty ukradené věci, i toho
porcelánového andílka…“
„Kdoví, co jste našli, žádnej andílek přece nezmizel, jenom
jelen!“
„Vždyť jsi to nemohla vědět!“ užasl Karel. „Nic jsem ti o
andílkovi ani o tom jelenovi neříkal…“
Jolana se prudce obrátila a spálila ho zuřivým pohledem. Pak
přejela očima všechny ostatní. „No a co! Peníze nebyly. Pořád jsi říkal, že
jednou budeš po babičce dědit. Vykládal jsi, že bydlí v rozpadlým baráku,
ale že sedí na velkejch penězích. Ale že je za života nedá z ruky! Stačilo
by jí je štípnout, ale dneska těžko někoho okrást, když je všechno v bance. A babka
už byla stejně stará. Žádná škoda jí nebyla! A kdyby, tak by to hodili na
Moniku! A v nejhorším třeba i na tebe, ani tebe by škoda nebyla!“ ječela.
„Ničeho mi není líto, stačilo málo a mohla jsem mít plno peněz!“
„Tam, kde teď budete, moc peněz potřeba nebude,“
zkonstatoval Houska. „Zatýkám vás!“ Pak se podíval na všechny sourozence. Stáli
teď blízko sebe a zdálo se mu, že se do budoucna vždycky dokážou podržet…
|