|
OSKAR NEDBAL
☼ 26.3.1874 TÁBOR ۞ 24.12.1930 ŠÁHL SI NA ŽIVOT NEVÁNOČNĚ ROZLADĚN, ZAGREB
„Nejkrásnějším ze všeho je stvořiti dílo životné. Šťastní a vyvolení jsou ti, kterým se to povede.“ Přání, jež vyjádřil Iša Krejčí, změnil Oskar Nedbal, zkratka ON, ve skutek. Nebo snad znáte člověka, jemuž by v paměti neutkvěl úryvek z Pohádky o Honzovi či z Polské krve?
Nedbalovo jméno se stalo synonymem strhujícího hudebníka, který vzbuzoval nadšení svou všestranností, technickou pohotovostí a živelností jako violista, skladatel a dirigent.
Hudba ho provázela doslova od kolébky. Však se narodil v rodině advokáta, který byl dobrý právník a ještě lepší muzikant. Nedbalův otec založil v Táboře i Hudební spolek. Jakmile rodinná rada rozhodla, že se chlapec bude věnovat hudbě jako svému životnímu poslání, odcházel do světa nejen s vřelým vztahem k umění, ale i se smyslem pro slušnost a spravedlnost.
Oskar dal vale táborskému gymnáziu na podzim 1885 a s tatínkem zamířili do Prahy, kde se budoucí dirigent měl podrobit tvrdé zkoušce na konzervatoři. Z rodného města vyjeli brzy, aby měli čas si stověžatou matičku projít. Prohlíželi, kochali a divili se tak dlouho, že začátek zkoušky v houslovém oddělení profesora Lachnera nestihli.
„Když jsem se to dozvěděl,“ bude Nedbal později líčit svému libretistovi Ladislavu Novákovi, „bylo mi, jako by mě někdo bacil hliníkovým kladivem do hlavy. I po letech si vzpomínám na tuto chvíli, která mě zdrtila natolik, že mi nohy vypověděly poslušnost. Usedl jsem na schody a rozplakal se jako malý Oskárek, jemuž vzali nejmilejší hračku. Otec se mě marně snažil uklidnit. Vtom se na schodišti objevil starší pán. Sklonil se ke mně a ptal se, proč tolik pláču. Když jsem se mu přiznal, co se mi právě přihodilo, vzal mě za ruku a odvedl do ředitelny. Byl to sám ředitel konzervatoře, starý pán Bennewitz. Zahrál jsem mu něco na housle a měl jsem vyhráno. Rozpoznal mé nadání, doporučil otci, aby mě dal zapsat do oddělení pro trumpetu a bicí nástroje, a současně mu poradil, abych se privátně dál učil hře na housle. Zároveň mu slíbil, že mě přesadí na oddělení houslové, jakmile se vyprázdní místo.
Dva roky jsem mazal do tympánů a foukal do trumpety, až posléze ředitel Bennewitz přece jen splnil svůj slib a zařadil mě mezi houslisty, a to hned do vyššího oddělení.“
Nedbalovým prvním učitelem na konzervatoři (trubka a bicí) byl výborný pedagog Filip Bláha. Stejný, ne-li větší vliv na chlapcovu výchovu měli další profesoři, Josef Fœrster – otec skladatele J. B. Fœrstera, a Karel Stecker, kteří ho s nevšední pílí zasvěcovali do teorie hudby, a samozřejmě Antonín Bennewitz (housle). Táborskému hudebnímu nadšenci prospělo i sloučení pražské konzervatoře s varhanickou školou. Dostal se tak k učiteli kompozice Antonínu Dvořákovi. Profesora si bez obtíží zamiloval až do posledního hudebního vydechnutí. Často říkával: Dvořák, to Ti nebyl člověk, to byl génius, jeho dílo překoná věky.
I Mistr sám oplácel žákovi úctu, často ho chválil za překvapující pohotovost, energii a průbojnost.
„Kdybych byl císařem, udělal bych Nedbala od hodiny svým premiérem. Ten to umí všem nandat vrchovatě i vrcholně!“
Těmito slovy ocenil Dvořák Nedbalovu dodnes živou a vtipnou absolventskou práci – orchestrální Scherzo caprice a Houslovou sonátu h moll. Přestože se Nedbal rozloučil se školními povinnostmi v roce 1892, zůstal ve stánku hudby ještě rok, aby se zdokonalil v komorním hraní. Tehdy se tu také ze čtyř nejnadanějších studentů zrodilo České kvarteto, v němž Nedbal proslul jako violista. Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Ota Berger stanuli – aniž by to ještě předpokládali – na prahu éry české komorní hudby.
Štěstí – žel jen zatím – provázelo Nedbala i v osobním životě. Jeho ženou, již chtěl učinit „strážkyní tvůrčí síly“, se stala kamarádova sestra Josefina Setunská. Čtyřiadvacetiletý hudebník se současně zbavil hmotných starostí, které obvykle na mladé umělce doléhaly. Vždyť obdivovaná kost Josefina byla dcera bohatého táborského hoteliéra. Neopouštěla Oskara Nedbala ani při jeho cestách s kvartetem po Rakousku, Německu, Rusku a Švýcarsku.
První dny dvacátého století přinesly Nedbalovi i dirigentské uznání. Pro české kritiky se začínal měnit v „krále“, avšak díky výrazným úspěchům v zahraničí.
Časopis Dalibor spatřoval v Nedbalovi geniálního dirigenta: „Slavný král violistů vykonával své poslání jako člen Českého kvarteta a jsou mu dnes přisouzeny úkoly daleko nesnadnější a důležitější.“
Nedbal zahájil sérii abonentních koncertů České filharmonie, ale jeho působení tu neprobíhalo bez dramatických vzruchů. Například když těleso bylo ještě součástí Národního divadla, vypukla stávka. Šéf opery Kovařovic trval na přísné kázni a mladý dirigent ho v urputném zápolení podpořil. Výsledkem sporu byly dva orchestry. Kovařovic dál dirigoval v Národním divadle a odtržená a uražená skupina vytvořila nezávislou Českou filharmonii – a samozřejmě Nedbalovi nezapomněla, neprominula, na čí straně v konfliktu stál. Výbor na truc angažoval dirigenta Ludvíka Čelanského. Nedbal zůstal bez práce. Záhy se však projevilo, že Čelanský neumí předchůdce dost dobře nahradit. Důkaz ovšem opět musel přijít ze zahraničí. Tentokrát z Paříže, kde mladý hudebník oslnil publikum natolik, že mu osobně přišli blahopřát Bruneau z Figara, Salvaye a skladatel d´Indy.
Filharmonici si pospíšili, aby Nedbala pozvali k dirigování koncertu na oslavu Dvořákových šedesátin. Začala nová spolupráce a také nové neshody. Především odborná veřejnost soudila, že s Josefem Sukem a Víťou Novákem má Nedbal určovat směr české moderní hudby. K roztrpčení těch, kteří mu tak vehementně radili, zvolil divadélko lehké múzy.
Po písních, několika komorních skladbách a dvou skladbách symfonických, vytvořil svou první pantomimu. Nešlo sice o útvar nový, ale Nedbal k němu přistupoval nanejvýš osobitě a objevně. Nenudil se svým číslem. Protože pantomimických výstupů užil k dramatické akci a tance zařadil tam, kde se skutečně tančit mělo. Nejzdařilejší pantomima, Pohádka o Honzovi, měla málem osud uplakánka. Nedbal předložil partituru Národnímu divadlu, ale i sám šéf opery Kovařovic, který vyšel dílu vstříc, autorovi naznačoval, že Honza Hrom po několika reprízách zmizí v archívu. Přesto měla Pohádka o Honzovi premiéru – a v Národním divadle – 24. ledna 1902 a úspěch byl překvapivý, a dnes, zpětně po 112 letech, můžeme jedním dechem dodat trvalý, neboť se předlouho vyskytoval v repertoáru mnoha divadel.
Skladba stála svým způsobem u zrodu Nedbalovy slávy a Nedbal zůstal věrný jevištní tvorbě. Už v říjnu příštího roku se před ním sklonila vídeňská Dvorní opera. Ovšem sklonit, i když méně, se musel i autor. Dílo přizpůsobil vídeňskému hógo fógo vkusu podle přání všemocného šéfa baletu Dvorní opery Hassreittera. Ten vyžadoval striktně především efektní taneční čísla, aby se tak dostalo na všechny baletní hvězdy i hvězdičky, leckdy jen „přítelkyně“ nejvlivnějších pánů od dvora. Hassreitter škrtal, opravoval obrazy ve scénáři a Nedbal doplňoval partituru o nová trsací čísla. Primabalerině Sironi se zavděčil Variacemi a závěrečný obraz doplnil ohnivým Krakoviakem. A ještě zde byl jeden problém – „smuteční město“, v němž se nehopsalo. Celý akt baletu bez baletu. Skladatel měl tehdy na mysli skutečně obraz truchlící metropole. Díky Hassreitterovu nepochopení se zrodil dnes již legendární Valse triste, který Nedbal zkomponoval narychlo ve vlaku cestou z Barcelony do Vídně! Vytvořit v takovém prostředí a v takovém kvaltu skladbu, která se dodnes vyhrává na celém světě stejně jako Dvořákova Humoreska nebo Fibichův Poem, mohl vskutku jen geniální starý mazák – umělec. Nejspíš to cítil i Nedbal sám. Stačí ocitovat slova ze záznamu Nedbalova libretisty a spisovatele Ladislava Nováka: „Jednou jsme seděli v pražské kavárně a poslouchali Valse triste. Hledím na Nedbala… Ale no tak, proč pláčeš, hlavo jedna nešťastná? Protože já vím tutově, že už nikdy valčík jako je tenhle nenapíšu.“
Radost z uměleckého vzestupu kalila úzkost, splín a obava o nemocnou manželku. Chřadla každým dnem a marně hledala východisko v Griesu u Bolzana, kde v roce 1904 našla svou smrt. Život je však silnější než smrt.
Nedbal znovu komponoval a dirigoval. V březnu 1906 stál před Českou filharmonií naposledy, a to na dlouhá léta. Historie jeho odchodu a zpřetrhání vazeb s Prahou má několik verzí. Jisté je, že tíživou prázdnotu po smrti jeho Josefiny vyplnila přítelkyně – manželka primária kvarteta a Nedbalova kamarádka Marie Hoffmannová.
Marie, budoucí druhá Mistrova manželka, se s ním vydala na divokou a tajuplnou cestu, při níž „ráčili uniknout světu“. Několik dní pobývali na Sicílii, v Egyptě, a když jim nejspíš začali docházet tintili, usadili se ve Vídni.
Táborského rodáka metropole monarchie již dávno bavila, vábila, oslovovala svým bohatě rašícím hudebním doprovodem, uměleckou atmosférou. Zpočátku bydleli ve skromném krcálku na Josephstädterstrasse 17, za čas zakotvili v budově divadla Theater an der Wien. Zde se také konaly legendární čtvrtky, zde se scházela společnost umělců: Burian, Destinnová, Schütz, Ondříček, Kubelík, Strauss (Richard), Slezák a jiní. Nedbal nikdy nezapomínal na českou diasporu a zvlášť pěkné vztahy udržoval se skladatelem J. B. Fœrsterem.
Kosmopolitní a vynalézavá Vídeň prokazovala Nedbalovi mimořádnou přízeň. Jedno mu však nikdy neodpustila, a to bylo jeho okaté češství, vztah k rodné vlasti.
Gustav Mahler mu nabídl ke komponování balet Čertova babička. Současně Nedbal hledal dirigentské angažmá. Stal se inspirátorem založení nového symfonického orchestru a na program začal zařazovat soudobé skladby českých autorů, přestože úřady očekávaly, že bude představovat především díla německých autorů. Zatím se nepřátelé omezovali na hanlivé pomluvy, k otevřenému útoku ještě neměli odvahu. Vždyť Nedbal už od 10. října 1907 řídil nové, mohutné těleso Tonkünstlerverein. S ním zajížděl za hranice a vracel se zpravidla ověnčen vavříny. Jeho dirigentský talent, jak dokazují tehdejší kritiky, dosáhl svého zenitu. Za všechny citujme alespoň J. Hirschfelda: „…Pohyby Nedbalovy, jež z orchestru vyluzují největší sílu i nejmocnější dojmy, jsou stejnoměrné, přičemž však lze jasně rozpoznati, že v jeho duši neplane jen oheň dirigenta, ale i bojujícího m i s i o n á ř e umění.“
Nedbal–dirigent byl stále populárnější žárnější jistotou světového formátu. Velcí umělci, kteří hráli ve Vídni – Rubinstein, Casals, Kreisler, Kubelík, Ysaye a mnoho dalších, chtěli, aby při koncertech řídil orchestr výhradně Nedbal.
V říjnu 1908 přijal muž, jenž téměř vždy dirigoval zpaměti, nabídku ředitele opery k trvalému angažmá; nástup zahájil Wagnerovou operou Bludný Holanďan. Ani zde nezapomínal na českou hudbu, na nová díla svých vrstevníků – Suka, Nováka, Ostrčila. Nyní již Svaz německých křápů & rachotin zahájil proti „čistokrevnému Čechovi“ divoké tažení.
Ironií je, že Nedbal, úspěšně koncertující v Berlíně, Frankfurtu, v Polsku, Rusku a v dalších zemích, stále toužil ve skrytu duše po Praze, kde už se začínaly ozývat první hlasy, „aby nám ten Vídeňák nezačal náhodou poněmčovat českou hudbu“. Vzdor tomu ho Praha vřele srdečně uvítala, a „Smetanova symfonická báseň Z českých luhů a hájů“, jak uvedla kritika, „posluchače přímo elektrizovala“.
Uplynulo několik měsíců a Nedbal opět vystupoval v Praze. Tentokrát řídil v Městském divadle na Královských Vinohradech celý cyklus Má vlast. A zanedlouho se z Národního divadla ozývaly tóny jeho baletní pantomimy Z pohádky do pohádky. „Během zkoušek nikdo v úspěch nové hry skoro nevěřil,“ napsal libretista díla Ladislav Novák. „Jen baletní mistr Achille Viscusi, který hru scénoval, nás mile překvapil, neboť nepochyboval, a svou pokroucenou češtinou hlaholil: „Nedbal bejt už dávno mrtva, ale Z pohádka do pohádka bejt eště furt živa!“ Zkušený divadelní praktik se nemýlil. Nadšení, které Pohádka o Honzovi a nyní balet Z pohádky do pohádky vyvolaly, inspirovalo Nedbala k horečné tvorbě.
Skladatelskou žeň představuje sedm klasických operet. Podnět k nejpopulárnější z nich, Polské krvi, dílu svěží invence a barvité instrumentace, dala jeho manželka Marie. Jako obvykle ho doprovázela i při cestě do Ruska, kde její manžel získal popularitu už jako violista Českého kvarteta a posléze i jako dirigent symfonických orchestrů.
Nedbalova žena si při nudné, dlouhé cestě z Moskvy do Petrohradu četla v německém překladu Puškinovy povídky Slečna šlechtična jako selské děvče. Přestrojení Lízy za venkovanku Akulinu ji zaujalo. A Nedbal právě hledal další námět. Hned po návratu se dal do práce. Vídeňský operní libretista Leo Stein po dohodě s Nedbalem použil jen Puškinovu hlavní myšlenku – Líza, dcera bohatého statkáře, se v podobě prosté dívky pokusí získat sousedova syna.
Aby se vyhnuli požadovanému sentimentu vídeňských operetních libret, nerespektovali ani obvyklé ustálené formální rozvrhy. Hudba nese všechny znaky Nedbalova tvůrčího mistrovství, bohatství hudebních nástrojů, jiskřivou instrumentaci a rytmickou rozmanitost. Vídeňané poprvé zaslechli Polskou krev – kavalírský valčík, polonézové introdukce i árie – v říjnu 1913.
Vítězné tažení Polské krve připomíná fakt, že tentýž rok o vánocích ji hrálo v Rakousku a Německu 87 divadel. Árie z Polské krve znali za několik měsíců v Krakowě, Budapešti, Zagrebu, Bukurešti, ale i v Benátkách a v Římě. Do Prahy dorazila v lednu 1914. V příštím roce ji slyšel New York pod názvem The Peasant Girl v nádherné výpravě. Od svého vzniku do roku 1933 docílila jen na německých scénách 3376 představení!
Polská krev dodnes šíří dobré jméno české hudby v celém dalekém světě a není pochyb, že se tak bude dít ještě dlouhá léta. Dílo dalo Nedbalovi nesmrtelnost. Neznamená to však, že Vinobraní, Krásná Saskia, Princezna Hyacinta či Mamsell´ Napoleon z roku 1918 upadly v zapomnění. S Napoleonem přišlo nejvýznamnější období v Nedbalově životě, doba převratu. Český národ dospěl k vlastní republice. Dirigentova situace ve Vídni se podstatně zhoršovala. Stovky protestů přicházely na úřady už v době, kdy přijal místo v Lidové opeře, neboť „chtěl počeštit vídeňské divadlo“.
Nedbal se vracel domů s tím, že své síly a um dá mladé republice. Jen vystoupil z vlaku, vypukly orgie pomluv jako ve Vídni. Zde mu však vyčítali „rakušanství“ a hned předvídali, že by mohl „poněmčit českou hudbu“. Nejdůrazněji se ozývaly šiky hudebníků, které měly strach, že Mistr vracející se z Vídně je zastíní. A tak všichni společně dštili síru na člověka, jenž se v dřívějším působišti musel vzdát atraktivního místa v Lidové opeře (Volksoper), neboť by údajně „počeštil německou hudbu“, na muže, jenž nemohl ze stejných důvodů přijmout finančně výhodné angažmá v berlínské Komické opeře.
Pražští odpůrci s neobvyklou přízemností napadali slavného dirigenta vzdor tomu, že někteří muzikologové upozorňovali: Už 6. října 1908 psal Die Zeit, že Svaz německých křápů & rachotin označuje Nedbala za čistokrevného Čecha a list Die Volkszeitung oznamoval, že ředitelství Lidové opery navštívilo několik delegací žádajících Nedbalovo okamžité odstranění.
Nedbal o „vlastizrádné aféře“ napsal v listopadu 1918 svému příteli, spisovateli Ladislavu Novákovi: „Celá kampaň proti mně jest pouze zlobou lidskou vedena. Sám jsem kliden jako člověk mající čisté svědomí. Člověk jako umělec zvykne si ve veřejném životě fackám jako lichocení a hlazení. Vše je jen velká komedie – někdy veselá – jindy blbá – a častokrát smutná jako ty kusy na divadle. Vloni jsem nesměl dirigovat v Salzburgu, neboť jsem uvědomělým českým umělcem, který propaguje jen české skladby. Dnes – po roce – se mi doma vyčítá, že nemám dost talentu.“
Aféra hluboce zasáhla do Nedbalova života. Tím spíš, že to byl člověk, který nedokázal čelit intrikám a závisti. Jeho tehdejší přátelé se shodují: Jakmile někdo zaujal tvrdý odpor nebo nevybíravě zaútočil, Nedbal jednoduše ustoupil jako ten chytřejší. Byl to muž se srdcem dítěte. Leckoho mohlo mást to, že při uměleckém záměru byl neústupný, tvrdý a vždy věděl, jak dosáhnout vytčeného cíle.
Nedbal marně očekával, že v Praze získá přiměřené angažmá, místo dirigenta v Národním divadle nebo u České filharmonie. Orchestr, který sám před válkou zakládal a jehož existenci několikrát zachraňoval, mu pod tlakem jeho osobních nepřátel odepřel spolupráci. I když s nevyslovitelnou hořkostí pochopil, jak moc ho doma neradi vidí lidi, nevzdával se a hledal možnost, jak prospět nové republice. Jako na zavolanou přišla nabídka pětadvacetiletého hudebního podnikatele a dirigenta Vladislava V. Šaka, který založil Umělecký klub, záhy přejmenovaný na Šakovu filharmonii. Jejím cílem bylo propagovat českou hudbu. Nedbal se tak opět ocitl častěji za hranicemi. S filharmonií zajížděl do Drážďan, Hamburgu, Curychu a dalších evropských kulturních svatostánků. Ale i sem dopadaly šípy jeho a nyní už i Šakových zapřísáhlých nepřátel. Konkurenční boj a finanční problémy je natolik vycucávaly, že na podzim jedenadvacátého roku orchestr byli nuceni rozpustit. Zbortil se i jejich plán koupit karlínské varieté a přeměnit je ve zpěvoherní scénu. Skončil i sen o vybudování Lidové opery na Žižkově.
Nedbal dirigoval v Itálii, s Kubelíkem podnikli turné do Anglie, Rumunska – a Praha pro něho zůstávala zastydlou, nepřátelskou pevností. Nejvhodnějším místem, kde by mohl pracovat, se mu zdála Bratislava. Měl k ní i osobní vztah. Zde uzavřel druhý sňatek, zde završil svůj život jediný jeho syn Oskar jr. Ale i tu narazil – nyní na odpor slovenských šovinistických nacionalistů. Jejich hlas však nebyl tak silný jako těch, kteří si byli dost dobře vědomi pravdy, že slovenská metropole potřebuje jako sůl velkého umělce. V roce 1923 se stal ředitelem Slovenského národného divadla, šéfem opery a rozhlasové stanice Bratislava. Ovšem dirigovat a řídit divadlo je značný rozdíl. Hudebník, i když světového formátu, měl pro funkci hospodářského podnikatele a administrativního ředitele značné mezery namísto předpokladů.
Slovenskou operu povznesl na vysokou uměleckou úroveň, zajížděl s ní do Vídně, Budapešti i Španělska. To bylo v době, kdy již mimořádně nízké státní subvence brzdily umělecký vývoj, kdy deficit Slovenského národného divadla narůstal. Nyní se k nacionalistům přidávali i „přátelé z Prahy“ a naléhali, aby Nedbal – jako hospodářský správce – ohlásil konkurs. Dlouho se bránil. Nechtěl zavdat nový podnět k pomluvám, přijít o občanskou čest.
V prosinci 1930 přijal pozvání, aby řídil v Zagrebu tamější filharmonii. S podlomeným zdravím, zklamaný a nervově vyčerpávaný, zvedl taktovku naposledy 23. prosince 1930. Byly to jeho poslední okamžiky štěstí, kdy slyšel svou Pohádku o Honzovi a s ní Valse triste: …Den poté, na Štědrý den, zvěstovaly rozhlasové stanice několika evropských zemí: „Dnes dopoledne skončil v záhřebské opeře dobrovolnou smrtí svou pozemskou pouť, zasvěcenou hudebnímu umění, Oskar Nedbal.“ Náhrobek na záhřebském hřbitově Mirogoj a přeskromná deska na jeho rodném domě v Táboře připomínají NENAHRADITELNOU ztrátu, kterou svět odchodem velkého umělce utrpěl.
VELRYBA
Velryba je čtvrté největší souhvězdí na obloze. Jedna z hvězd souhvězdí se jmenuje Mira – to latinsky znamená podivuhodná. Je známa rovněž pod jménem Omikron Ceti. Je to takzvaná proměnná hvězda, protože mění svůj jas. Byla první objevenou hvězdou tohoto druhu. Změny jasu souvisejí se změnami velikosti.
Hvězda Tau Ceti, která je od nás vzdálena pouze 11,987654 světelných let, je nejbližší hvězdou slunečního typu, u které lze předpokládat existenci planetární soustavy. Proto právě tam hledali astronomové už od roku 1959 signály mimozemské civilizace. Zatím ale nebyly odtud ani odjinud žádné zachyceny.
Podle mýtu je toto souhvězdí vlastně onou mořskou ohavnou obludou, které měla být obětována Cepheova a Cassiopeina dcera, princezna Andromeda. Obludu zabil hrdina Perseus. Všechny hlavní postavy tohoto mýtu najdete i na obloze v podobě souhvězdí.
Podle novější legendy je to velryba, která pozřela biblického Jonáše. Ten byl vyslán Bohem, aby obracel na víru obyvatele Ninive. Jonáš se tohoto úkolu zalekl a utekl na nejbližší loď. Strhla se ale velká bouře. Námořníci mysleli, že ji má na svědomí cizinec, který musel být velkým hříšníkem, a proto svrhli Jonáše přes palubu. Jonáše spolkla velká ryba, v jejímž žaludku ležel a modlil se tři dny. Potom jej velryba vyplivla a Jonáš samozřejmě ihned spěchal splnit svůj úkol.
|
