MISTR THEODORIK (také uváděn s chybou jako Dittrich, Jetřich, Dětřich Pražský přezdívaný Zelo, Horlivec)

☼   1313    BŮH???VÍ?KDE?TO?MOHLO?BÝT?   ASI U ŘEKY RÝNU   ۞   1372   INCOGNITO

Od první poloviny sedmdesátých let minulého hrozivého století, kdy v Jiřském klášteře na Pražském hradě konečně taky byla vybudována expozice Národní galerie s gotickými a barokními skvosty, putují do tohoto svatostánku umění každoročně desetitisíce natěšených návštěvníků. A mají si co prohlížet. Vystavené fajnovky pro fajnšmekry české gotiky představují nejen svým počtem, nýbrž i svou uceleností a uměleckou prestiží unikátní světovou sbírku plastik a obrazů. Desítky překrásných madon, reliéfů i deskových obrazů, jejichž vznik je datován od první půlky 14. století do první třetiny 16. století, jsou dokladem někdejších obrovských uměleckých pokladů našich okresů.

Návštěvník, který nejdříve sestoupí do suterénních prostor galerie, se ocitá v podlouhlém sálku, v němž je umístěn cyklus deskových obrazů, takzvaného Mistra vyšebrodského oltáře. Devět rozměrných maleb s pašijovými výjevy upoutává zraky zde přítomných nejen designem s obživlou barevností, leč i kompozičním ztvárněním a očividnou snahou umělce po rozpohybování náboženských dějů i zlidštění vypodobněných postaviček. Strohý gotický asketismus je na obrazech zjemňován přítomností květin, stromů a ptáků. Znalci umění považují autora těchto deskových maleb za stěžejní uměleckou osobnost mezi gotickými návrháři sugestivních designů 14. století. O mnoho víc však o něm prozradit nemohou, neboť jak bylo ve středověku zvykem v umění, zůstal i tento umělec zahalen rouchem anonymity. Současnost o něm ví vlastně jen to, co vyplynulo z existence jeho dochovaného díla. Podobně je tomu i s většinou ostatních středověkých umělců, jako byli například Mistr emauzského cyklu, Mistr Oswald, Mistr litoměřického oltáře, jiní a ještě další. Promlouvají k nemalému množství generací svými výtvory, jako osobnosti však zůstávají dost dobře utajeni. Existují pouze čestné výjimky, kdy se badatelům podařilo alespoň poodhalit kus tajemna, zastírající životní osudy takového umělce. Tak tomu bylo v posledních desetiletích v případě Mistra třeboňského oltáře. A také u druhé osobnosti středověkého malířství: Mistra Theodorika.

Ukázky z honosného díla tohoto umělce hledejte v suterénu Bow Wave na adrese Jiřského kláštera v bezprostředním sousedství uvedeného Mistra vyšebrodského oltáře. Návštěvníci, kteří přicházejí do středu podlouhlé místnosti, v níž je vystaveno šest velkých deskových maleb, bývají obvykle poněkud zaskočeni tím, co je jim tady z období gotiky nabízeno. Ten tam je obligátní gotický idealismus se svou vznešenou štíhlostí a úzkými tvářemi vypodobněných postav. Namísto nich hledí divák na rozložité portréty pětice mužů a jedné ženy. Rovněž tyto malby představují, jak bylo ve středověku zvykem, světce, mají však v sobě pro gotiku až neobvyklou porci realismu. Robustní rozložité postavy, nezřídka přesahující i rám obrazu, upoutávají svými až předimenzovanými hlavami, masívními obličeji s velkýma kulatýma očima. Nesvětsky velké nosy a plné rty poněkud kontrastují s jemně a měkce ztvárněnými vlasy a vousy. Přitažlivost obrazů je i v jejich barevnosti, na níž umělec rozhodně nešetřil silami temperových past.

Půltucet Theodorikových deskových maleb, které Národní galérie představuje návštěvníkům, je ovšem pouze zlomkem z početné expozice deskových obrazů, které tento autor vytvořil. Podstatná část díla zůstala na místě, pro něž původně bylo vytvořeno – na Karlštejně.

Dvorní malíř Karla IV. pan Theodorik pracoval se svými asistenty na císařově oblíbeném hradě v letech 1357 až 1365. Nebyl ovšem jediným umělcem, který se podílel na výzdobě karlštejnského interiéru. Už před ním tam pracovali takzvaní Mistři lucemburského rodokmenu. Jejich jména jsou rovněž zahalena rouškou anonymity, nicméně je prokázáno, že jeden z nich vytvořil v kapli svatého Kříže (původně nazývané kaplí Utrpení Páně) nástěnný obraz Klanění beránkovi a v kapli svaté Kateřiny pak sedm hlav světců. Současně s Theodorikem pracovali na Karlštejně také další Karlovy dvorní malíři – Mikuláš Wurmser ze Štrasburku, Mistr Oswald a v neposlední řadě i takzvaný Mistr emauzského cyklu.

„Je pravděpodobné,“ jak uvádí ve své životopisné práci a nauce o Karlu IV. Jirka Spěváček, „že Mikuláš Wurmser vyzdobil na podzim 1355 výklenek apsidy v kapli svaté Kateřiny na Karlštejně a v letech 1357–1358 vytvořil královské portréty v ostatkových scénách v karlštejnském kostele Panny Marie. Lze jej ztotožnit s takzvaným Mistrem karlštejnské Apokalypsy v témže kostele nebo alespoň s obrazem Ženy oděné sluncem, který je součástí a vyvrcholením apokalyptických výjevů. Na tomto obraze pracoval asi počátkem roku 1361…“

Mikuláš Wurmser byl nejvýraznější tvůrčí osobností i při vytváření epochálního nástěnného cyklu takzvaného lucemburského rodokmenu, znázorňujícího císařské předky Karla IV., který se nacházel ve druhém poschodí císařského paláce na Karlštejně. Toto dílo se nedochovalo, je však známé z renesančních kopiářů z 16. století. Na tomto mnohoobrazovém cyklu s šestapadesáti postavami spolupracoval s Wurmserem i Mistr Oswald a také Mistr emauzského cyklu. Své nejcennější dílo pak vytvořil Oswald na schodišti Velké karlštejnské věže, vedoucí ke kapli svatého Kříže. Tam zobrazil dva cykly o životě svaté Ludmily a svatého Václava. Později, před rokem 1367, provedl několik nástěnných maleb v kapli svatého Kříže. Výzdoba tohoto hradního interiéru se však stala především záležitostí  čtvrtého z velkých středověkých umělců, působících na Karlštejně – Mistra Theodorika. Také on se podílel na tvorbě některých nástěnných maleb, jeho mistrovství však spočívalo hlavně v malbě deskových obrazů. A právě ty se měly stát dominantou výzdoby kaple svatého Kříže, v níž hodlal Karel IV., po dobudování hradu, ukládat veškeré klenoty, vzácnosti i ostatky svatých z celé své hodnotné říše. Proto svěřil její uměleckou úpravu právě Mistru Theodorikovi. A ten se zhostil svého úkolu chrabře a znamenitě.

Theodorik vypracoval celkovou koncepci výzdoby, přičemž počítal i s důmyslným osvětlením tohoto hradního interiéru. Dolní pás stěn byl obložen drahými kameny s bohatou zlatou inkrustací, okenní výklenky vyplňovaly nástěnné malby, na zlaceném stropě pak vytvářely drahokamy iluzi hvězdné oblohy. Osu celé výzdoby pak tvořil stotřicetikusový soubor deskových obrazů. Byly rozmístěny po všech stranách ve třech řadách nad sebou. Představovaly takzvané nebeské vojsko, symbolicky střežící uložené skvosty. Imaginární armádu tvořily polopostavy světců. Ti byli rozděleni na mučedníky a vyznavače, svaté panny a vdovy, papeže, biskupy, opaty, svaté bojovníky, vládce, poustevníky a církevní spisovatele. A pokud jde o ono důmyslné osvětlení? V době Karla IV. byla všechna okna rovněž vyplněna leštěnými polodrahokamy, které propouštěly maximálně sedmnáct procent denního světla. To vytvářelo neobyčejně tajemnou a zvláštně romantickou atmosféru. Při slavnostních ceremoniích pak byla kaple osvětlována svícemi. Jejich světlo bylo umocňováno odrazem od polodrahokamů a také od zlacených vypouklých zrcadel z benátského (made in Murano) skla. Podle Bohuslava Ludvíka Balbína byla kaple při takových příležitostech osvětlována 1220, někdy i 1320 svícemi. Ve skutečnosti však jich bylo „jen“ 573, jak se shodli současní badatelé plápolavých údajů. I tak se však už ve 14. století jednalo o unikátní dílo, o němž Karlův kronikář Beneš Krabice z Weitmile zapsal: „…v celém širém světě neexistuje hrad ani kaple tak vzácného díla, a to po zásluze, neboť v ní císař uchovával říšské klenoty a poklady celého svého království…“

Jedinečným uměleckým objektem zůstává kaple svatého Kříže dodnes. Především svým největším gotickým cyklem deskových obrazů, který nemá ve světě ani v současné době vážnějšího rivala – bavíme se o dílu Mistra Theodorika.

Vraťme se však na okamžik ještě k šestici obrazů, vystavených v suterénu Jiřského kláštera. Když v letech po druhé světové válce některé z nich opustily karlštejnskou kapli svatého Kříže a putovaly do restaurátorské dílny Národní galerie, visel nad nimi jeden velký pokroucený otazník. Někteří odborníci totiž vyslovovali pochybnosti, že se jedná skutečně o gotické umění. Byli toho názoru, že jde o malby z pozdější doby, snad z období renesance. Existovaly kolem toho rozličné dohady i četné vědecké polemiky, za nimiž učinil verdikt až náš vynikající restaurátor profesor Bohuslav Slánský. Ten po pečlivém posouzení pravosti všech Theodorikových děl jednoznačně konstatoval, že se jedná o gotické práce.

„Zkoumal jsem techniku malby všech těchto deskových portrétů,“ uvedl později profesor Slánský, „a zjistil jsem zcela bezpečně, že se liší od techniky italské – soudilo se totiž na malbu renesanční – zkoumal jsem dále technické znaky stáří a složení materiálu a prokázal jsem, že to nejsou renesanční kopie, nýbrž původní hledané Theodorikovy malby!“

Soudy profesora Slánského si potom ověřili i další experti a plně je potvrdili. O Mistra Theodorika se náhle začali zajímat nejen naši badatelé, nýbrž i kunsthistorici v zahraničí. A zanedlouho pak i široká veřejnost. Tyto skutečnosti vedly k tomu, že bylo devět deskových obrazů tohoto tvůrce české gotiky zařazeno i do naší proslulé expozice na Světové výstavě designu EXPO ´67 v kanadském žertovném Montrealu. Právě tam získalo Theodorikovo dílo nejen definitivní uznání, jemuž se mu u nás dost dlouho ne a ne dostávat, ale především obdiv všech návštěvníků s fresh nadhledem, kteří měli možnost ho na Světové výstavě okouknout. A tehdy se začalo, jak kdysi někdo dobrý poznamenal, Theodorikovo vítězné tažení napříč světem.

Kromě veřejného představení díla Mistra Theodorika v Montrealu, se s jeho uměním začaly seznamovat další statisíce lidiček po celém světě. Objevilo se totiž na československých poštovních známkách. Nejdříve to bylo v roce 1967 v šestiznámkové sérii, vydané ke Světové výstavě EXPO ´67 v Montrealu. Na třicetihaléřové známce je zobrazena levá a pravá část Theodorikova triptychu Bolestný Kristus. O dva roky později, přesně řečeno 27. listopadu 1969, potom vyšla v populární sérii Umění další z Theodorikových maleb – svatý Jeroným. Mistr Theodorik už v tomto případě neputoval světem pouze v přeneseném slova smyslu, nýbrž poštovnicky expres doslovně. A nebyli to pouze filatelisté, kteří si tyto exempláře zařazovali do svých sbírek, nýbrž i mnozí lidé, kteří přicházeli s těmito poštovními známkami do styku na dopisech své milostné i odvolací soudní korespondence.

O středověkém tvůrci českého gotického umění Mistru Theodorikovi se tedy svět dovídal i touto expres zásilkovou cestou. Naše vědomosti o jeho osobě však nebyly – a nejsou ani dodnes – kdovíjak obsáhlé. Ve srovnání s jinými anonymními umělci středověku se však podařilo historikům umění zjistit o Theodorikovi víc než u většiny ostatních.

Už samotné jméno umělcovo bylo, na rozdíl od jiných Mistrů, identifikováno, přestože ani Theodorik své obrazy nesignoval. Odborníci se k němu dostali přes rozličné letopisy, kronikářské připomínky a především pak podle dochovaného seznamu pražského bratrstva malířského. V něm je tvůrce karlštejnských deskových maleb uveden jako „Theodoricus di Praga“ a rovněž je zde poznámka pod čarou, že působil coby „primus magister“, což napovídá, že byl v určité době představeným tohoto malířského společenství.

Tuto skutečnost znali odborníci již drahnou spoustu let. Přesto však se vyskytovaly kolem Theorodikova jména jisté nejasnosti. Začalo se to kdysi v obrozenecké době, kdy někteří vlastenci měli mermomocí snahu počešťovat všechno, co mělo určitou uměleckou hodnotu a vztah k naší minulosti. Tehdy kdosi přejmenoval Mistra Theodorika na Dětřicha Pražského! Znělo to hezky, leč to byl jen snaživý blábol. Své kořeny však zapustil dosti hluboce. Tohoto označení pro středověkého umělce se používalo ještě tak nedávno v minulém století. V novinových a časopiseckých příspěvcích jsme se s ním setkávali kolikrát i v době po druhé světové válce. Nepochybně proto, že publicisté čerpali z dřívějších odborných statí, v nichž se převážně používalo Theodorikova obrozeneckého přejmenování. A to i u tak erudovaných uměleckých historiků jakým byl Antonín Matějček. Ten ve své publikaci z roku 1913 Galerie v Rudolfíně o Mistru Theodorikovi napsal kromě jiných i tato slova: „…roku 1348 byl založen v Praze malířský cech, první v celé střední Evropě. Je přirozeno, že tato organizace utužila jednotu pražské školy, tím spíše, že ve sboru bratrstva zasedaly osobnosti, které uměleckou převahou dávaly škole ráz i směr. Seznam členů cechu počíná se jménem Dětřicha Pražského. Z dochovaných jmen, která většinou pro nás jsou pouhým zvukem, s tímto jediným můžeme spojiti umělecké dílo. Rudolfínská sbírka má tabulový obraz, který jest dílem jeho školy: Votivní obraz pražského arcibiskupa Očka z Vlašimě.“

Na Matějčkovu omluvu bychom uvedli, že tyto údaje uváděl v době, kdy byl teprve na počátku své vědecké praxe. Ve svých pozdějších dílech už uváděl Mistra Theodorika jeho pravým jménem. Navíc pro veřejnost upřesnil i některé další životopisné údaje. Někteří další odborníci však u obrozeneckého přejmenování Mistra Theodorika setrvávali, což nebylo zrovna nejšťastnější. Vyvolávalo totiž u nejednoho ze čtenářů domněnku, že se vlastně jedná o dva rozdílné středověké autory: o Mistra Theodorika a Dětřicha Pražského.

Věnujme se však dalším z objevených životopisných údajů tohoto umělce. Z jiného dokumentu vysvítá, že Mistr Theodorik byl dvorním malířem Karla IV., a ten mu za jeho zásluhy o výzdobu karlštejnské kaple svatého Kříže daroval v roce 1367 statek ve vsi Mořině u Karlštejna. Podobné odměny se dostalo i druhému z karlštejnských dvorních malířů Mikuláši Wurmserovi ze Štrasburku.

Z darovacího dekretu Mistru Theodorikovi je patrné, že pracoval se svými pomocníky na hradě v rozmezí let 1357 až 1365 a patřil mezi císařovy oblíbence. Pobýval společně s ostatním služebnictvem v Karlově blízkosti u stolu, přičemž měl mezi dvorskými umělci rozhodující slovo.

Historici dále vyčmuchali dokument, z něhož je patrné, „že králův dvorní malíř Theodoricus vlastnil v roce 1359 na Hradčanech dům“. Získal jej nepochybně už mnohem dřív, než začal pracovat na Karlštejně, snad záhy potom, co přišel do Prahy. Není pochyb o tom, že působil u dvora již před rokem 1357, než začal s výzdobou Karlova hradu. Majitelem hradčanského domu zůstal pak Theodorik i po dokončení karlštejnské zakázky.

Toto je tedy o významném středověkém malíři Theodorikovi známo. Z hlediska anonymity ostatních gotických pardálů je toho poměrně dost. Mnohem víc je však toho, co o něm nevíme. Neznáme například: kdy a kde se narodil, ani kdy vlastně zemřel. Svého času, když se ocitl na světle světa starý záznam, v němž se za Theodorikovým křestním jménem objevilo i příjmení Zelo, začali z toho někteří badatelé usuzovat, že tento umělec byl původem z Řecka. Jiní zase hovořili o Itálii. Posléze se však shodli všichni na tom, že uvedené příjmení Zelo připojil písař k Theodorikovu jménu zřejmě proto, že bylo známo jeho autorství cyklu deskových obrazů západořímských a byzantských císařů pro zaniklý sál královského paláce. Podle těžko ověřitelných dohadů byl rovněž autorem oltářních maleb v prvních kaplích Svatovítské katedrály.

Znalkyně Theodorikova díla dr. Vlasta Dvořáková soudí, že tento středověký umělec pochází z Porýní–Vestfálska, odkud se nejdřív připletl do Itálie a posléze do Prahy. V kterém roce však do města nad Vltavou zavítal, zda byl ženatý, jak početná byla jeho famílie, měl-li svou malířskou dílnu a ještě řada dalších údajů, které by nás u tak velkého gotického umělce zajímaly, se však odborníkům rozlousknout dosud nedaří. Theodorikova činnost je doložena pouze do roku 1368, potom už o jeho dalším osudu nevíme lautr nic.

Zemřel? Byl souzen? Odešel z Čech? Přestal pracovat a věnoval se hospodaření na svém statku v Mořici?

Nevíme a nepovíme!

Názory, že se Theodorik nepochybně učil u některého z Mistrů lucemburského rodokmenu, že čerpal know how z italského, zvláště pak Giottova figurálního stylu, jsou víceméně hypotetického rázu, i když vycházejí z umělcova díla a jsou velice pravděpodobné. Lze tedy jen konstatovat, že i v případě Mistra Theodorika, přestože se o něm ledacos podařilo vypátrat a doložit, a zachovalo se neobvyklé množství jeho deskových obrazů (z komiksů by se tenkrát radoval), jsou v životopisném portrétu četná bílá místa. Právě tak jako jsou v jeho umělecké dráze. Nic to však nemění na skutečnosti, že se jednalo o vynikajícího gotického umělce a Mistra par excellence v tom pravém slova smyslu. Jeho dílo přináší četné zážitky všem milovníkům old school ve výtvarné nabídce dneška.

:-)

http://www.youtube.com/watch?v=gmYPQq7JcEg

1. What's On Your Mind (Pure Energy) 0:00
2. Tomorrow 4:35
3. Lay All Your Love On Me 8:47
4. Repetition 12:29
5. Walking Away 17:03
6. Over The Sea 22:07
7. Attitude 25:58
8. Something In The Air 30:11
9. Running 35:06
10. Make It Funky 42:53

I WANT TO LIVE WITH YOU!

Mám Tě rád asi jako Jágr Jaromír výhru u hokejové exhibice
moje neposedná Holubice, moje něžná a výhřevná rukavice

za okny mlhy ranních oparů, vizáži nezbývá než ze skříně oprášit beranice pro plískanice

kapku medu do kávy pak na chleba, kapku klidu do očí roztočí bděle skvělé údy ódy u Slunečnice

Cedratina dobrá tekutina, Katalin & kapalina vína dobrá ♥ komora, akutní komorní pochutina!

míza, s jakou bříza kůry stromů unikát v mládí odívá, se záměry v hlasu se zadívá, chodívá končetina 

neštěstím v blbé minutě u dálnice přišel speditér o bratra, švagrové se snaží obrátit život pomálu k normálu

ve třetím kvartálu v kvartýru uslyšíš dech a zurčící píšťalu, kašle z plic pantomimu mimů v žilách

Popelko, žijící daleko předaleko, se včelkami v bronzových úlech s přesnými lokacemi úletů v nulách

Popelko, chci Tě převelice, jak sváteční mumraj chce zdobit skrz sněhovou vločku i opeřené metelice

zřetelnice má kromě prvních snad nulté poledníky nebo pohlednice s pozdravy od nulté Polednice?

prima pistolnice, buď má shovívavá kamarádská smrtelnice, nikdy okoralá závodnice

vostrá pistolnice, vystřel si fór naostro jak Katka Emmons v éteru se sny pošťácké rošťácké koncentrované Kouzelnice  

http://www.youtube.com/watch?v=rUs6Q2WDr2U

♥

http://www.discogs.com/Gavin-Friday-I-Want-To-Live/release/1460525

Gavin Friday by snil jako já při pohledu na sváteční noční oblohu:

HOLUBICE

Souhvězdí Holubice je poměrně mladé, bylo pojmenováno až v 16. století. Jeho slabé hvězdy jsou sotva okem viditelné vedle jasné hvězdy Sírius, která je součástí souhvězdí Velkého psa – Canis Maior. Zimní souhvězdí Holubice kulminuje o půlnoci v polovině prosince. Jeho mytologické výklady se vztahují k sousedství se souhvězdím lodní záď (vzpomeň si na Loď Argo). Hvězdy alfa a beta columbæ byly pokládány za posly dobrých zpráv.

Souhvězdí je pojmenováno podle biblického příběhu o potopě světa. Tuto holubici vyslal Noe z Archy, aby našla zemi. Holubice se nakonec vrátila se zelenou ratolestí v zobáčku, což znamenalo, že už vody opadly a potopa je ta tam. Od té doby se vyobrazení holubice s ratolestí používá jako symbol smíru.

Podle jiné legendy vycházející z řecké mytologie je to holubice, která pomohla argonautům bezpečně proplout do Černého moře mezi pohyblivými skalami Symplégadami.