PEDRO CALDERÓN DE LA BARCA

☼     17.1.1600    MADRID                    ۞       25.5.1681   MADRID

„Žít dneska, to je krást a krást, počestná živnost berků vzkvétá, v té putyce našeho světa je doma zlodějství a chlast… A kradou zevlouni ze všech kast… Je to svět hry a přebíjení, kdo krade, trumfuje a nese…“

Quevedo, Život rošťáka

*

Je to svět prvních let sedmnáctého století. Je to Španělsko, jehož zlatý věk spotřeboval asi i poslední náznak glancu. Je to Madrid odrážející každou epizodu rozkladu jakoby vypouklým zrcadlem.

A je to dům španělské nižší šlechty, v němž sedmnáctý den sedmnáctého století poprvé poctí svět svou návštěvou nemluvňátko Pedro Calderón de la Barca.

Panství Habsburků v jeho zemi se nezadržitelně zhroutilo. Ono slavné Nepřemožitelné loďstvo bylo roku 1588 definitivně rozprášeno, pověst námořní velmoci vzala za své. Řada prohraných válek ukončila španělskou hegemonii ve Francii, nizozemský odboj sklízí vavříny vítězství, státní pokladna pouští žilou. Intervenční tažení do Čech během třicetileté války, nový – avšak pouhý – pokus o intervenci v Holandsku, to a mnohé další monarchii ekonomicky vycucává. Od Španělska se odtrhuje Portugalsko, Katalánsko…

Už koncem 16. století dosahuje státní dluh závratných sedmatřiceti miliónů dukátů, armáda „zhltne“ rok co rok deset miliónů.

Nepředstavitelné bohatství z kolonií se v kasách šlechty, jež nemá o kýžený rozvoj průmyslu nejmenší zájem, sotva ohřálo a zmizelo neznámo kde za hranicemi. Upadají řemesla, pole zarůstají plevelem, na venkově vládne nebývalá bída. Jestliže po roce 1500 žilo ve Španělsku osm miliónů lidí, v polovině 17. století má tato „země velkých tradic“ jen málo přes čtyři milióny obyvatel. A morisky, nejpracovitější vrstvu v zemi, Maury, kteří jen naoko přijali křesťanskou nauku za svou, Filip III. roku 1609 vykázal ze země. Pouhé tři dny jim dal na to, aby opustili kraj, jen s tím, co sami unesou. Pro krále nemalá kořist, pro Španělsko další neobydlené nemovitosti.

Ne, hospodářský úpadek se nedá zastavit. A s ním – úpadek mravní.

Malý Pedro tedy přichází na rumiště jedné celé epochy, aby s ní prožil její poslední, největší krizi. Krizi hlubokou, všeobecnou, zpochybňující životní koncepci celých generací. Před dvaceti lety ji tvořil Tirso de Molina a Francisco de Quevedo Villegas, před čtyřiceti lety Lope de Vega, před půl stoletím Cervantes. Calderón má španělský „zlatý věk“ uzavřít.

Vše, co mělo být vyřčeno, už bylo vyřčeno.

Ve svém „bláznivém světě“ žije Don Quijote de la Mancha, Cervantesův „důmyslný rytíř“, aby se do konce světů potýkal s větrnými mlýny, aby – poblázněn četbou rytířských románů – putoval na hřbetě nebohé herky za ideálem svého srdce. Snad byl stvořen k pobavení, snad měl být komickým nositelem ideálu poctivého, netaktizujícího života. Ani Cervantes patrně netušil, jak vážné téma nakousne…

A je tu Don Juan, ten první, španělský Don Juan, tak odlišný od všech svých následovníků. Zosobnění touhy po absolutnu, onoho „rituálního tance kolem přítomnosti, známého z tauromachie, která není ničím jiným než divadlem smrti, tancem kolem zvířete zabíjeného ve chvíli nejvyššího vzepětí, nejvyšší životnosti“. Molinův Don Juan je buřič s chápajícím srdcem, cynik s bolestí v očích…

Je tu statečnost, jež převýšila lásku, a čest, která stojí nade vším. Čest je závažnější než život, morálka je zákon, zrada je tou největší a nejbolestnější urážkou, degradující lidství.

A sen? Nikoli slast či skvostná podívaná, nýbrž burcující výzva k probuzení z falešné podřadné skutečnosti, Quevedovo Rozčarování, jež vede člověka ulicí Pokrytectví.

Je tu dědictví ohromné myšlenkové síly, filozofický odkaz, jemuž je dáno přetrvat věky. A devítiletý chlapec, za kterým se na pět let zabouchnou dveře jezuitské koleje, aby dostál rodinným tradicím.

*

O Calderónově životní pouti je známo právě jen tolik, aby to vydalo na pár holých vět. „Žil životem osamělým, pracovitým, soustředěným,“ píší obvykle literární pátrači faktů, aby se vzápětí na nepočítaných stránkách pohroužili do puntičkářského dělení jeho dvou stovek dramat na komedie zápletkové a takzvané komedie pláště a dýky, na komedie s hlavním motivem žárlivosti, komedie historické i mytologicko–fantastické, na hry náboženské a filozofické a …

Jaký však byl ten „osamělý, pracovitý a soustředěný“ život? Směřoval k němu, když se roku 1614 zapsal na univerzitě v Alcalá de Henares, aby mohl převzít „úřad“ kaplana v kaplanství založeném už jeho dědou? Anebo spíše tehdy, když v roce 1615 odešel na pět let do Salamancy studovat církevní a občanské právo?

Či snad rozhodla ta chvíle, ve které opustil kněžskou rychlodráhu, vrátil se do Madridu a spolu se dvěma bratry se zapletl do sporu, co skončil smrtí syna dona Diega de Velasco?!

Plané úvahy opusťme stranou. Faktem je, že spor urovnalo teprve výkupné šesti set dukátů vyplacené bratry Calderonovými „na dřevo“. A skutečností je, že právě v té době, přesněji v roce 1623, píše mladý Pedro svou první komedii „Láska, čest a moc“ (Amor, honor y poder).

První z řady natolik nepřeberné, že se v ní o mnoho let později bude i on sám „přehrabovat“ jen s potížemi. Až ho na sklonku života požádá vévoda de Veragua, aby sestavil seznam svých děl, zařadí do něj sto deset titulů. Jakkoli se dnes předpokládá, že napsal zhruba sto dvacet komedií, osmdesát meziher, autos sacramentales (= náboženské jednoaktové pojednání s alegorickými postavami)…

Vinna bude ne vždy seriózní soudobá vydavatelská praxe. Ano, mnohokrát zažije upřímné překvapení, když se v tisku setká s vlastním textem k nepoznání „sežvýkaným“, nejednou pozdvihne hlas k marnému protestu.

Až bratr José vydá v roce 1672 čtvrtý svazek jeho her, odmítne v předmluvě řadu komedií otištěných pod svým jménem. A když roku 1677 vyjde bez jeho vědomí pátý díl, bude v něm nasekáno tolik omylů, že rozhořčeně odmítne autorství celé knihy…

To už bude slavným mužem. To už bude obdivován i odsuzován, odměňován i haněn. To už bude jméno Pedro Calderón de la Barca známé každému, kdo byť jen jedinkrát zavítal do divadla. Teď však stojí na odrazovém můstku a skočit možno kamkoliv.

*

Mezi letopočty 1623 a 1625 vězí tři roky, jež zaslouží užití onoho alibistického – patrně. Tedy: patrně byl v severní Itálii, patrně se poflakoval i ve Flandrech. Zcela jistě se však po návratu dává do služeb vévody de Frías coby páže, zcela jistě zatím na poklidný život nepomýšlí.

Stane se, že syn herce Antonia de Villegas těžce zraní Calderónova bratra, načež se skryje v klášteře jeptišek trinitářského řádu. Stane se, že Pedro, veden hlasem cti, do kláštera vtrhne a nedbaje protestů jeptišek, prohledá ho od á do zet. Stane se, že v klášteře bude i Marcela, dcera samotného Lope de Vegy, pročež tento vznese protest podstatně důraznější. Že za skandál napadne Calderóna i páter Paravincino v kázání před dvorem.

Stane se, že Pedro bude napomenut, královu přízeň však neztratí. Paravincinovi odplatí osobním útokem v komedii „Vytrvalý princ“ (El principe instante), králi pak věrnými službami. A král…

Roku 1635 se při slavnostním otevření zahrad a paláců Buen Retiro představuje hra „Kirčiny čáry a putování Odysseovo“ (Los encantos de Circe y peregrinación de Ulises), v následujícím roce je Calderón jmenován rytířem řádu svatého Jakuba, vstupuje do služeb vévody del Infantando a zahajuje slibnou vojenskou kariéru.

Král válčí s Katalánskem, Calderón je při obléhání města Fuenterrabía raněn do ruky. Král obléhá Léridu, Calderón se stává svědkem smrti vlastního bratra. Píše se rok 1642.

Že požádal o penzionování, může mít nejméně dva dobré důvody: znechucení vojenským životem na jedné straně, potřeba tvořit, nikoli zabíjet, na straně druhé.

Někdy kolem roku 1647 se mu narodí nemanželský syn Pedro José (o matce, jež záhy zemře vyčerpáním organismu, nezanechá historie ani poutavou zmínku), teprve po čtyřech letech však veřejně přizná barvu, že nešlo o synovce. Bude to v tomtéž roce, kdy se dá vysvětit na kněze. Budou to pouhé dva roky před tím, co se stane kaplanem v Toledu. Bude to v roce 1651.

Snad někde tady se Calderónův život definitivně lomí, snad teprve nyní vyráží na cestu, která z něho pro budoucí pokolení učiní nejvýraznější zjev španělského baroka.

*

„Buď je to špatné, nebo dobré: jestliže je to dobré, ať se mi nečiní potíže, a jestliže je to špatné, ať se mi to nepřikazuje.“ Tak odpovídá hlavnímu cenzorovi, když je mu vytýkáno, že jako kněz si dovolí psát světské komedie. To proto, že jakkoliv žije v Toledu, pobývá v Madridu víc než je zdrávo a píše hry pro slavnosti v královském paláci. To proto, že sám král i hlavní cenzor jej právě pověřují, aby složil autos sacramentales i pro slavnosti v Toledu.

Do Madridu se vrací roku 1663. Je jmenován čestným královským kaplanem, řídí divadelní představení u dvora, píše. Nejoblíbenějším dramatikem své doby se stává nejvyšší kaplan Sboru madridských kazatelů. Či je vše naopak?

Čím vlastně, jak dosáhne toho, že zastíní všechny současníky, vyjma snad jen Lope de Vegu? Jistě – shrnul filozofický odkaz svých předchůdců, završil španělské divadlo. Zhutnil je však, ponořil se hlouběji k tématům. Renesanční horizontálu Lope de Vegy nahrazuje vertikálou baroka, improvizaci systémem, uměřeností. Zjednodušuje děj, stylizuje postavy. Jde tak daleko, že se děj proměňuje ve svůj význam a postavy v jakési psychologické schéma nekalého schizma.

Ve „Velkém divadle světa“ (El gran teatro del mundo) je Mistr zosobněním tvůrce, Boha–Stvořitele, jenž po vstupním alegorickém monologu přiděluje postavám role, které mají sehrát na jevišti světa. Je jen na jejich vůli, jak se rolí ujmou, jak v „komedii života“ obstojí.

Král symbolizuje moc, Sedlák práci, Boháč majetek a Žebrák chudobu. Také Krása tu je, také Moudrost. A Svět a Zákon milosti. Právě Světu odevzdávají jednotlivé postavy na konci životní poutě své role, a zbaveny pozemských, tělesných atributů předstupují před soud Mistra.

Teprve on rozhodne. Tys přijal svou úlohu s pokorou, neprotivil ses osudu a konals dobro, smíš tedy zavítat k boží tabuli. Tys zaměnil pouhou roli za skutečnost a podlehls světské a ještě k tomu pitomé marnivosti. Jsi odsouzen k pokání, jsi odsouzen k věčnému zatracení.

Dokonalý výraz katolické filozofie španělského baroka, dokonalé vyjádření její hodnotové orientace. Totéž však platí i o zápletkových komediích, a to nejen o těch nejvýznačnějších (Dům se dvěma vchody neuhlídáš; Ženo, uroň slzy a zvítězíš; Tichá voda břehy mele; Sám sobě soudcem; Bílé ruce neurazí…). „Postavy jsou jako pohlceny hrou,“ říká Michelline Sauvageová, „herci jsou vtaženi do děje, který má cíl sám v sobě.“

Calderón ovšem nečelí jen výčitkám ohledně svého kněžského postavení a tvorbě pohříchu hravé. Objevuje se výtka ještě závažnější – nemorálnost. Ano, právě povýšení cti nad všechny emoce a city, právě vyzdvižení společenské morálky na roveň zákona činí z jeho dramat „až morbidní krváky“, jež jedny poutají, druhým je z nich na zvracení.

Podezírající manžel zabije domnělého soka a hodí jej do Taja, načež nechá uhořet vlastní ženu („Za tajnou urážku tajná pomsta“), zatímco ve hře „Malíř své hanby“ pronásleduje jiný manžel jinou krasavici klidně až do Neapole, aby ji tam před očima rodičů jejích i jejího milence Alvara usmrtil. „Kdo mstí čest, neuráží,“ praví Alvarův otec, když nechává vraha uniknout…

Ale autor jde ještě dál: O doňu Marcíu, ženu dona Gutierra, se ve hře „Lékař své cti“ uchází sám infant don Enrique. Králova bratra ovšem Gutierr zapíchnout nemůže, přiměje tedy felčara, aby pustil žilou nevinné ženě, a nechá ji vykrvácet. Jaké však konečné rozuzlení! Král zločin „ve jménu cti“ Gutierrovi odpouští, a ten – jakkoli doňa Marcía dosud leží v domě – pojímá za manželku svou milenku.

Kdeže je v tom mravnost ukrytá? Jak ospravedlnit ctí vraždy ze žárlivosti páchané? Právě to jsou dodnes nejdiskutovanější otázky Calderónových děl. Chtěl snad projevit odpor ke krvavému řešení problémů cti? Potřeboval snad takové scény jen jako dramatizující prvek ve skladbě hry?

Odpověď – alespoň z části – snad dává Calderónovo nejslavnější tříaktové veršované drama „Život je sen“ (La vida es sueño), které se hrálo roku 1635 na královském dvoře. Příběh syna polského krále Basilia, prince Segismunda, jenž žije od narození ukován ve věži, neboť se otec strachuje věštby, jež nepříjemně předpovídá synovu zločineckou budoucnost.

Příběh lásky krásné dcery vznešeného společníka a „žalářníka“ v jedné osobě Clotalda, která kápne na Segismunda ve věži, příběh osudové volby a pokory.

Stárnoucí Basilio zamýšlí vzdát se vlády a poskytne synovi možnost předurčený osud překonat. Pokud princ, kterého nechá ve spánku přenést na zámek, projeví šlechetnost a moudrost, stane se králem. Pokud ne, znovu bude vhozen do věže. Teprve tehdy se však Segismund dozví o svém původu i o důvodech svého věznění. Neobstojí, zuřivě otci spílá za nelítostnou krutost. Až po čase, opět ve vězení, dospívá k přesvědčení, že vše, co člověk prožívá, je jen prchavé zdání. Potlačí vzdor, a když se v čele vzbouřeného vojska znovu ocitá před otcem, užije namísto síly pokoru a s prosbou o odpuštění se odevzdá do otcových rukou. On, budoucí král…

Ano, čest „nejenže není ctí stavu, ale stavem duše, je nedílnou součástí laskavého srdce. Nejenže nelze milovat nečestného, ale nečestný nikdy nebude schopen lásky. A jeviště divadla světa lepším neudělá“…

*

Dvacátého května 1681 napíše Pedro Calderón de la Barca závěť, v níž požádá, aby byl pohřben bez okázalosti a nesen nezastřený, aby poněkud odčinil „marnivost promrhaného života“ tím, že „vzbudí veřejné rozčarování“. Pět dní nato zemře.

Roku 1737 jej klasicista Luzán podrobí ve své Poetice příkrému soudu a postaví se zvlášť proti autos sacramentales. Roku 1765 budou tato představení královským výnosem postavena na index. Voltaire odsoudí Calderóna přinejmenším tak příkře jako Shakespeara; a nebude sám.

Teprve německý romantismus španělského dramatika „objeví“, teprve Gœthe najde v jeho Divotvorném kouzelníkovi inspiraci k Faustovi, teprve bratři Schlegelové jej prohlásí za největšího dramatika všech dob. Teprve po dvou stoletích nezájmu se vzedme vlna opožděných pochval jako i nebývalé pozornosti i v samotném Španělsku.

V zemi, která jediná mohla zplodit tvůrce tak výjimečného, že patrně dodnes není zcela pochopen, co měl, když to houževnatě psal, za lubem.

JIŽNÍ KŘÍŽ

Jedno z nejmrňavějších, ale nejznámějších souhvězdí na jižní Mléčné dráze. Je vidět během podzimu na jižní polokouli. Nejsnáze jej naleznete, spojíte-li hvězdy alfa a beta Centauri osou. Ta potom ukazuje k Jižnímu kříži. Nebo jednodušeji, hledejte mezi předníma a zadníma nohama Kentaura. Delší rameno kříže míří k jižnímu pólu. Poblíž se nachází jasná hvězdokupa zvaná Klenotnice či Šperkovnice, tvořená většinou modrými veleObry.

Tmavá část Mléčné dráhy dotýkající se Jižního kříže se nazývá Uhelný pytel. Je to velká mlhovina ve vzdálenosti pět set světelných let, tvořená plynem a prachem. Jeví se jak prázdné místo v Mléčné dráze.

Souhvězdí Jižní kříž se nachází například na Australské a Novozélandské vlajce. Je tomu tak proto, že tato skupina hvězd měla zásadní význam při orientaci námořníků na jižní polokouli, kde není viditelná Polárka. Delší rameno Jižního kříže určovalo polohu jižního pólu. Portugalští mořeplavci nazývali země objevené na jižní polokouli zeměmi Jižního kříže. Při špatné znalosti jižní hvězdné oblohy však mohlo dojít k záměně se souhvězdím Nepravého kříže, což se stalo mnoha lodím osudným tahem.

http://www.discogs.com/Mix-Master-Mike-Neckthrust-One/release/955873

Mixmaster Mike ‎– Neckthrust One

§  DJ Mix [Uncredited] – Mix Master Mike

§  Performer – World DJ Champion Mixmaster Mike