VÁCLAV HÁLEK, PŘETEKL MU ŽIVOTADÁRNÝ „BUDIŽ SVĚTLO“ – BUDIČ PRAVÝ POHÁREK

☼     17.3.1937     PRAHA                    ۞       10.9.2014   PRAHA

Leckdo si pomyslí: lesní zákoutí voní nepronikavě houbami, lesní bohatýr Václav Hálek v houbách shledával hudební luštitelský revír ukryt zastřeně v remízku. Markéta Hejná spolu s novinářem Pavlem Klusákem v Lidových novinách věnovali ohlédnutí za čerstvě zesnulým houbovým profesorem. Desáté září totiž ulehl na věčnost skladatel, kterého tuzemské taky skladatelské kruhy nikdy nebrali moc vážně. Václav Hálek však zářil sám od sebe a žil šťastně, protože se cítil požehnaně přijímán: přírodou, především pak houbami, jejichž hudbu slyšel a sdílel jako znamení vyššího řádu světa.

Měl absolutní sluch, ale také pronikavě viděl, především nečekané souvislosti. A stále žasl. Nad světem i nad tím, že smí psát hudbu. Říkával, že hudba mu pomáhá udržet si stále čerstvý, „dětsky nevinný“ pohled na věci, jako kdybychom je viděli poprvé. Často, když svým blízkým přehrával svou aktuální skladbu do telefonu, pravil: „Stalo se mi něco neuvěřitelnýho! Podařilo se mi napsat sonátu.“ I jeho další komentáře svědčily o tom, že vnímá svět jinak než většina lidí. Například: „Dnes to bylo na houbu jménem jelenka. Když jsem psal, otevřela pusu jako had. A na nebi se utvořil mráček úplně jako ten had s otevřenou pusou!“

Houby Václavu Hálkovi nejen zpívaly, ale prý před ním i roztočily školu tance. Nebylo to ale zadarmo. Hodně se modlil a pracoval. Vstával denně ve čtyři ráno – a sepisoval noty. Pak se nasnídal, počkal na „slušnou“ hodinu a zavolal některému z přátel, aby mu v čerstvé telefonní premiéře představil skladbu. Často potom odpoledne během houbové procházky třeba po areálu Modřany, Dolní Břežany ještě něco napsal. A tak ubíhal život rok za rokem… Měly ho rády děti, zvířata i ptáci. Sám nosil dětské, upřímné srdce.

SEDĚL A PSAL NOTY

Narodil se v Praze 17. března 1937. Jeho rodina žila v Suchdole, často jezdil k babičce do Spařenců (u Sobotky), kde se naučil poznávat a sbírat houby. Jeho maminka byla zapálená věřící, se zvláštní úctou k Panně Marii. Hodně zpívala. Předkové z otcovy strany byli Italové žijící v Trentu, babička jménem Vaia účinkovala u kočovné společnosti. Mezi Václavovy předky patří i básník chasník Vítězslav Hálek (je po něm v Plzni u Jižáku pojmenovaná Hálkova ulice), spřízněn byl taktéž s herečkou Janou Štěpánkovou.

Vystudoval pražskou konzervatoř a následně AMU; jeho profesorem skladby byl Emil Hlobil, Hálek studoval zároveň klavír. Absolvoval v roce 1962. Protože se nikdy netajil se svou obecnou vírou, nepatřil k protěžovaným a jinak vyzdvihovaným studentům.

Na roční vojně po absolutoriu zažil dočasné inferno. Nebyl vojákem ani v nejmenším, nedokázal soustředěně pochodovat, zařadit se vlevo v bok, poslouchat na povel. Ne že by sabotoval, prostě to nedovedl strávit. (Až do smrti nesnášel tklivé příkazy či cokoliv, co by připomínalo diktaturu. Ani moc neprotestoval, ale z vojenského drilu se mu dělalo šoufl.) Jednoho zimního večera mu opilý nadřízený poručil bubnovat na bicí. Václav bubnoval mnoho hodin v kuse, celou chladnou noc, až do rána. Odnesly to jeho ruce. Trochu se zkroutily, zvlášť ta levá (byl ke všemu předělaný levák); nadále sice zůstal výtečným pianistou, ale levá ho občas „neposlechla“, nemohl se na ni spoléhat. Tak zničil „zelený vygumovaný mozek“ mladého vystudovaného plnohodnotného klavíristu.

Byl duší komediant. Začínal v Disku, kde tehdy bývali generační vrstevníci Václav Havel, Jiří Paďour, Naďa Šormová, Klára Jerneková a další. S Diskem také po roce 1968 procestoval naštěstí kus Evropy. Jeho životem prošlo mnoho režisérů, jen namátkou: Pistorius, Krobot, Fréhár, Císař, Vymětal, Hromada, Racek, Kříž… Po celý život si zachoval osobitý způsob scénické práce: vyžadoval, aby s ním režisér seděl a vyprávěl mu děj, svou představu. Hálek rovnou psal noty. Celkem napsal přes 250 scénických hudeb. Je autorem úvodní sonáty k filmu Dušana Hanáka Obrazy starého světa (1972) oceněnému na festivalu v Cannes.

NA TAJUPLNÉM VÝLETU

Herce měl neskrývaně rád a rozuměl si s nimi. Vyprávěl, že jednou po představení hry Vajíčko řekl s obdivem Václavu Voskovi, jak úžasně pracuje s melodikou hlasu. Voska děkoval za takový postřeh a uznání s vděkem a dojetím, které napověděly, jak silně si Hálka váží. Komponovaný pořad ve Viole s názvem Odpusť mi mou lásku s Janem Hartlem a Martou Vančurovou, v režii Luboše Pistoria, kde Václav Hálek improvizoval na klavír, byl pro velký úspěch reprízován po dvaatřicet let (1976–2008).

Jako člověk se životním leitmotivem víry po sobě zanechal množství duchovních skladeb. Zhudebnil celou řadu poselství Panny Marie v Medžugorje, část byla nahrána a vyšla na albu. Je autorem oratoria La divina commedia podle Danteho Alighieri. Celá skladba byla provedena v závěru Festivalu Antonína Dvořáka 2002 (dobré numero po Kristu). Navazovala mimo jiné na skladbu Cantico delle creature, kterou Hálek napsal na text svatého Františka z Assisi.

František, který si vyprávěl s ptáky, byl blízký mnoha autorům moderní éry. Olivier Messiæn napsal slavný klavírní cyklus Atlas ptáků, velrybí zpěvy inspirovaly George Crumba, mladý polský autor Michal Jacaszek letos publikoval Catalogue des Arbres, hudbu inspirovanou lesními krajinami. Anglický Pestival je přehlídkou umění inspirovaného hmyzem. Ale Hálek jako by měl v zádech tradici Jakuba Demla, jehož sbírka Moji přátelé hovoří hlasy rostlin je jakýmsi výmluvným ekologickým svědectvím vyššího IQ květeny.

Na mykologické vycházce s přáteli v roce 1980 poprvé zaslechl hudbu při pohledu na houbu. Sáhl po notovém papíru a bohatě instrumentovaný tvar díky absolutnímu sluchu a praxi skladatele ihned mohl zapsat. Od té chvíle se mu otevřela nekonečná kapitola inspirace: „rozezpívat“ konkrétní plodnici nebylo automaticky snadné, ale houby pouštěly skladatele do svého hájemství čím dál tím víc. On sám říkal, že je skrze hudbu posouvá do duchovní dimenze a houby že ho tam berou s sebou.

Byl naprosto vzdálen exaltovanému upozorňování na sebe. Hledání hub mu časem splývalo s hledáním metafyzických hodnot vedle not. „Já myslím, že je to sice velmi originální, ale to vůbec neznamená, že by to nebylo stejně kvalitní jako jiný způsoby hledání. Vždycky je to hledání Boha,“ řekl. Čelil pochopitelně mnoha dotazům, třeba zda se u prudce jedovaté muchomůrky zelené promítá do hudby její nebezpečnost. „Ne, to nemá žádný vliv na výsledek,“ odpověděl Hálek. „Nemůžeme to posuzovat podle toho, jak ty houby působí zrovna na náš lidskej organismus. Je to Boží stvoření jako vše ostatní.“

Jeho velkým přítelem byl po léta RNDr. Jiří Hlaváček, předseda České mykologické společnosti. Václav jej často vyhledával. Vyprávěl, že doktor Hlaváček něco dobrého uvařil (často z raritních odrůd hub) a pak nechal Hálka vybrat si mezi svými exempláři druh, který ještě nemá zhudebněný. Skladatel se ponořil do soustředění a za chvíli bylo dílko zapsané. Hálek si v kontaktu s mykology tříbil pohled: plodnice, které se zjevují nad povrchem země vnímal jako viditelnou část tajemství, které leží ve spleti podzemních vláken, jimiž houby komunikují, symbioticky žijí s jinými rostlinami a přeměňují látky na živiny i jedy. Sám RNDr. Hlaváček byl ve vyjadřování o Hálkovi zdrženlivý, přitom ne skeptický: jako by chtěl ctít a uchovat fluidum nevysvětlitelných faktorů kolem „hudby hub“.

Detailní znalec mykologie Hálek napsal do své smrti na šest tisíc skladeb přímo inspirovaných houbami. V osmdesátých letech, v první vlně úžasu a radosti nad „darem slyšení“, zkomponoval Hálek symfonii, pro kterou zmíněný mykolog Hlaváček navrhl název Mykokosmická. Před publikem nebyla nikdy provedena, ale nahrávka se dochovala: nechal ji pořídit nezávislý filmař Zdeněk Zaoral, části z ní použil ve filmu Poutníci.

Přestože o svérázném tvůrci občas napsala média jako britský The Guardian nebo český Živel, žádné hudební vydavatelství houbové pochutiny v notách nikdy nevydalo. Jediné album vyšlo jako příloha Hálkovy knihy Hudební atlas hub (Fontána, 2002, opět kouzelná číslovka). Hálkovu osobu pomohl v určitých kruzích zpopularizovat filmař Karel Vachek, který skladatele představil ve filmové rozpravě Bohemia docta aneb Labyrint světa a hanbinec srdce (2000). Na několika dokumentárních záběrech z různých let Hálek dřepí kdesi v lese s nalezenou houbou a notovým papírem, soustředí se (mimo záběr se ještě pro úplnost pomodlí) a tužka se mu rozkmitá po papíře. Nad hotovou skladbou, i tou pětitisící, Hálek vydechne: „To je neuvěřitelný.“

HLE, NÁSTROJ BOŽÍ HARMONIE

Symfonie i tisíce komorních skladeb znějí u Hálka neoklasickým stylem, ryze jako Ryzec pravý tonálními jedlými melodiemi, případně moderním skousnutelným symfonismem. Nemají nic společného s avantgardním hledáním vlastního stylu, nejsou „prudce současné“: proto se o Hálka ostatní muzikologové ani moc evidentně nezajímali. Pro něj samotného nebylo vyjádření individuální poetiky důležité: zapisoval, co slyšel, a tuto úlohu přijal s povděkem. Vyhovovala jeho životu ve víře, zároveň ho odváděla do „kosmu“, kde člověk, houba a vše ostatní splývá v návratu k jednotě stvoření.

Skladatel Karlheinz Stockhausen říkal, že hudbu jeho skladeb mu diktuje vesmír. Když s ním dělala rozhovor islandská nádherná Björk, zeptala se: „Ten vesmír – nejste to nakonec vy osobně?“ Aneb: v posledku je jedno, ze kterých tajemných hlubin přichází hlas, kterému tak úplně nerozumíme. Když je inspirativní, není nutné pátrat po jeho původu.

„Jde Hálek v dvojích ponožkách, jde nástroj Boží,“ napsala o něm v básni Úkaz Markéta Hejná. Vrstvy svetrů a ponožek tohoto nepraktického, asketického, a přece mohutného muže byly legendární. Žil tvorbou, orbou, modlitbou, přátelstvími. Z duchovních skladeb Hálkovi přece jen nějaké málo vyšlo: koneckonců vloni mu předal Dominik Duka ocenění za zásluhy na poli spirituálního umění. Hudební atlas hub zůstává zatím naprosto nevyužit. Lze si představit, že Hálkova mykokosmická nálož hudby i zpráva o hlasech z nečekaných míst může v budoucnu zasáhnout a obohacovat hodně lidských duší. Dodejme jen, že bez vzpomínek a textů básnířky Markéty Hejné by tento portrét v LN nemohl vzniknout.

HYDRA

Největší souhvězdí na obloze se táhne téměř přes její čtvrtinu ze severní oblohy na jižní. Sahá od hlavy u souhvězdí Raka až k souhvězdí Vah a Panny. Trvá šest hodin, než se objeví na obloze v celé délce. Na severní obloze se objevuje hlava v lednu, celá Hydra jen v květnu a červnu. Na jižní polokouli je viditelná během podzimu. V souhvězdí Hydry probíhá gigantická katastrofa – srážka dvou galaxií, hvězdné války, které nejsou hvězdnou pěchotou.

Pro starověké Řeky zobrazovalo souhvězdí netvora podobného hadovi s devíti hlavami, který pustošil kraj a zabíjel lidi i dobytek u města Lerny. Prostřední hlava Hydry byla nesmrtelná, ostatní hlavy pokaždé když byly uťaty, znovu dorůstaly, a to namísto jedné hned dvě. Zápas s Hydrou byl druhým Héraklovým úkolem, který mu uložil mykénský král Eurystenés. V zápase s hydrou pomáhal hrdinovi místní mladý pastýř, proto mu tento úkol nechtěl Eurystenés později uznat jako splněný. Hydře zas přispěchal na pomoc velký mořský rak. Toho ale Hérakles zašlápl. Hydru nakonec také zabil, a to tak, že krk uťaté hlavy vždy opálil pochodní. Na spáleném fleku už hlavy nevyrostly. Nesmrtelnou hlavu zahrabal do země a přivalil na ní mohutný balvan. Bažina, ve které hydra žila, se naplnila její jedovatou krví. Herkules do ní namočil své šípy. Kdo jimi byl zasažen, ten neunikl záhubě.

http://www.youtube.com/watch?v=7IMvJWYyuns

sigla di Sandokan sceneggiato televisivo del 1976 con Kabir Bedi cantano gli Oliver Onions