VLADIMÍR SAMOJLOVIČ HOROWITZ GOROVIČ

☼     1.10.1904     BERDIČEVO                     ۞       5.11.1989   NEW YORK

Leckdo si pomyslí: To se nedělá, aby takhle snadno ponenáhlu člověk sám od sebe procedil, jaká je to třída, jak je vyvinutá osobnost a jak je k tomu i ten nejlepší dobrodruh. Znalci se však shodnou, že si Horowitz jako klavírista nejvybroušenějšího stupně takový cejch klíďo píďo zaslouží. Již za pár dní by oslavil stodesáté narozeniny. K tomu, aby ho mnozí lidé nazývali NESKROMNÝM monarchou, přispěly i jeho neobvyklé móresy, tak například, že v posledních desetiletích koncertoval výhradně o nedělích ve čtyři odpoledne, a ať na jeho počest uspořádal banket kdokoli, musel mu předložit mořskou rybu určitého druhu a v určité úpravě. Platí ovšem soud vynesený Haroldem C. Schonbergem: „Až jednou Horowitz odejde, nikdo ho nenahradí, nikdo nedokáže to, co dědic klavírního kumštu devatenáctého století, Lisztův korunní princ, jenž svým romantismem už vypověděl vše.“

Poslední romantik, tak se jmenuje i celovečerní nerozbředlý napůl snílek i napůl knírek snímek, natočený v roce 1985 v Horowitzově newyorském bejváku. Albert a David Maysleové jím vytvořili impozantní portrét ještě impozantnějšího baviče. Hlavní roli, ovšem jako šedé eminence, v něm zahrála hudebníkova vyvolená paní Wanda, bez jejíhož laskavého „Yes“ se nesměl natočit ani metr filmu znázorňující jeden výpravný centimetr hudebního mæstra.

Vladimír Horowitz, původním jménem Gorovič, se narodil v malém ukrajinském Berdičevu poblíž Kyjeva. Asi tři roky nato se jeho otec, stavební inženýr, přestěhoval s rodinou do hlavního ústředí Ukrajiny. Voloděnka měl tři sourozence, ale jen jeho učila maminka, amatérská barová lihová pianistka, hrát na klavír dříve než se naučil čtivě chtivě ovládat azbuku. Měla z muzikálního chlapce ohromnou radost, zato tatínkovi brzy začal dělat starosti synkův školní prospěch. Fyzika mu byla pochopitelná asi jako našincům arabština a hodiny dějepisu obvykle prochrápal. Čilost a nadšení projevoval jen u klavíru, hrál bez sebemenší známky únavy. Učitelé hudby Sergej Tarnovskij a Felix Blumenfeld ho jako dvanáctiletého doporučili na kyjevskou konzervatoř. Také ve věhlasném ústavu oceňovali studentovu fenomenální paměť, skutečnost, že jedinou Vladimírovou láskou se stával klavír a touha znamenat neochvějně inspirujícího skladatele. V šestnácti zkomponoval první skladbu Danse excentrique, tanec a trik pro osmaosmdesát kláves s přečetnými technicky obtížnými pasážemi, které již tehdy hravě zvládal. Realita však zněla: Musíš si sám vydělávat na živobytí! Vrátil se ke klavíru a v osmnácti hrál budoucí milionář v Charkově sérii patnácti samostatných koncertů za sejra, chleba a staré prošlé kabáty. V Kyjevě, v Moskvě a v Petěrburgu už pobíral honoráře, i když se musí nechat, že byly dosti skromné.

„Moje cesta k úspěchu byla rovná, jasná, nikdy jsem nemusel příliš dřít.“ Mladý hudebník začal koncertovat ve Francii a v desítkách německých měst. V Londýně debutoval s Čajkovského Koncertem b moll, po jehož vyslechnutí ho přísný řízný kritik sir Neville Cardus označil za největšího pianistu. V lednu 1928 dobyl proslulý New York.

Maurice Ravel ho v Paříži – kam emigroval z Německa před nenáviděnými nácky – objal: „Hrajete to na nás jako sám Liszt!“ Před obsazením Francie opustil zbožňovatel Lisztovy Etudy na Paganiniho téma Evropu na dobrých padesát let. Na posledním parníku odplouvá za oceán poslední kovboj (= jestli jsou oktávy divoké krávy, potom je krotitelem u pianových rodeo); v roce 1944 se stal příslušníkem Spojených států.

Po jednom vystoupení s legendárním Arturem Toscaninim se seznámil s jeho nejmladší dcerou Wandou. Rok či víc po sňatku zaznamenali reportéři Horowitzovu radost: „Wanda ze mě udělala muže a její otec muzikanta.“ Žel, nedlouho poté se projevila první krize. Americký klavírista ukrajinského původu se cítil jako vyhaslá sopka. „Hrál jsem některé skladby tak často, že jsem je už ani neslyšel, jen prsty hrály svůj naučený prstoklad. Mlčel jsem, mlčel jsem, rutina plus rutina…“ Po tříleté odmlce se objevil v newyorských sálech. Přátelům se svěřoval: „Moje dřívější hra byla téměř brutální. Všechno jsem hrál příliš splašeně, zvlášť své vlastní transkripce. Teď už to budu umět.“

Horowitz hrál opět skvěle – než přišla nová hra o život. Při koncertě pro americké dobrovolníky dával s Toscaninim Čajkovského Koncert b moll. Ačkoliv skladba patřila k jeho stálému repertoáru a orchestr NBC byl technicky nejjistější ansámbl Spojených států amerických, Toscanini před vystoupením nařídil čtyřicetkrát nazkoušet. Po tak obrovském vypětí a po vlastním provedení premiéry, které se současně natáčelo na gramodesky – podle hitparád jasné zlato, prodávané jako bestseller –, musel Horowitz znovu na nervovou kliniku. Když se po čase cítil v kondici, vystupoval na nejslavnějších pódiích až do roku 1953. „Pak jsem si zase připadal jako gladiátor, jenž bojuje s krvežíznivým publikem.“ Při předposledním koncertu této nezapomenutelné etapy hrál jako bonus Chopinovu Polonézu As dur: „Cítil jsem, jak se mi z těla dere srdce, žaludek jsem měl až na jazyku. V průběhu koncertu jsem myslel, že zemřu dřív než dohraju. Když jsem udeřil svůj poslední akord, uslyšel jsem ohromný aplaus, a vzápětí jednoho diváka, jenž seděl v první řadě. Povídal manželce, můj ty bože, slyšelas někdy něco takového? Ta dáma odvětila: To ještě nic není, to největší teprve přijde! Nepřišlo už nic.“

Génius ještě vystoupil s Druhou uherskou rapsodií Ference Liszta – s neuvěřitelnou transkripcí. Kritik chladných Timesů Harold C. Schonberg ohnivě chrlil jiskru: „Zdálo se mi, že Horowitz osvobozuje démona a publikum zachvátila mánie.“ Totéž nebo něco podobného zachvátilo i Horowitze. Naordinovali mu drtivý klid na lůžku, jenž trval do roku 1965. Po návratu na veřejnost odborníci ve studiích i kritikách psali o Lisztovi dvacátého století, o Mistrovi s nejpůsobivějším velkým M. Na jeho první koncerty po dlouhé nechtěné pauze stály v Londýně fronty lidí dvě noci. Horowitz si posteskl: „Pro lidi jsem už legenda…“

O „legendu“ se praly televizní společnosti, koncertní sály praskaly ve švech… a Mistr opět nezklamal očekávání. S jistou dávkou skepse ovšem pochyboval o všem. O sobě, o svém duševním rozpoložení na vahách i o umění: „Již nesnáším hudbu. Moje oktávy nestojí za nic…“ Znovu se mu vracela sebejistota: „Asi opravdu umím hrát. Nesmím si ale dovolit žádné další odchody ze scény. Lékaři prohlašují, že jsem chlapík se srdcem pětačtyřicátníka. Můžete se podívat, nemám ani břicho, mám krásnou postavu, jen ten můj nos je trochu nápadně delší.“

Muž s dobrou figurou získal v té době jedno z nejvyšších vyznamenání – zlatou medaili Royal Philharmonic Society. Zázraky také nebraly konce. Jeden vyvolal v roce 1978 s dirigentem Eugenem Ormandym při Rachmaninově Třetím klavírním koncertu. Světu ukázal, že je stále výjimečný klavírista, schopný neuvěřitelné rychlosti a síly pohybu, zvonivého nosného tónu, zřetelné artikulace a dynamiky. „Pojímal interpretaci nikoli jako vyjádření skladatelových myšlenek, ale jako nezávislý tvůrčí proces,“ konstatuje Michael Steinberg v The Grove Dictionary of Music and Musicians. „Nic nehrál jednoduše.“

Jednoduché to neměli ani manažeři a organizátoři koncertů s psychicky nevyrovnaným nerváčkem. Pianista trval na tom, aby na pódiu, ať to bylo kdekoli, stál jeho pověstný steinway. Nepřipadalo mu zvláštní, že jeho klavír museli před každým turné vyzvednout z pokoje newyorského domu jeřábem. S přehnanou pedantností přihlížel i práci techniků, kteří před koncertem vyčistili a překontrolovali dvanáct tisíc součástek nástroje.

Před vlastním vystoupením si Mistr – jak říkal – zahřál prsty několika vstupními akordy z Musorgského Obrázků z výstavy, následoval závěr Chopinovy Balady g moll v divokém rodeu; nato přišly perlivé sprinty z Mozarta a nakonec melodie Internacionály. Buď zdráv a vyhýbej se úmorné práci. Tím také končilo jeho cvičení. Za posledním akordem tříhodinového koncertu rozhodil velkým obloukem ruce a spokojeně, jako malý chlapeček, jenž právě dostal jedničku z matematiky, se usmál na ohromené posluchače. Oceňovali, že byl v umění přimět klavír zapět natolik nepřekonatelný. Ani u srovnatelných mistrů, jako jsou Svjatoslav Richter nebo Arturo Benedetti Michelangeli, nedosáhla prstová technika, pedalizace, úder a frázování takové perfektnosti, pokud šlo o plnost zvuku, jako u něho. Zřejmě nikdo nedokázal naplnit obsah slovního spojení piano–forte tak dokonale. Ale také málokdo dával najevo radikální až arogantní hudební názory: „Fidelio je hotové neštěstí“, „Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert nestojí za zmínku a totéž platí o Karnevalu Roberta Schumanna“. Ani další velcí hudebníci neušli Mistrově hodnocení. „Proč tolik zbožňují Verdiho a Wagnera…? A co si myslím o dnešních dirigentech? Neumějí nic, a to platí o všech… Většině současných pianistů chybí virtuozita. Co tím myslím? Všechno, jejich techniku, tón, repertoár, ruce, hlavu i srdce!“

Arthur Rubinstein, jedna z největších hudebních osobností, si vysloužil v Horowitzových očích samostatné vyjádření: „Ach, ten Rubinstein, ten nepřinesl rozvoji hudby vlastně nic. Dokonce nepřispěl ani k rozvoji virtuozity!“

Horowitz upřímně miloval, alespoň to tvrdil, jen Mozarta a Schuberta. Když hrál jejich díla, zněly jeho basy jako sametové varhany, a když hrál oktávové příběhy, přiváděl do extáze i znalce. Mezi jeho nejoblíbenější skladby patřily i Schumannovy Dětské scény a Rachmaninova Sonáta 2 b moll.

Pokud jde o vlastní hudební kariéru, litoval jen dvou věcí. Za prvé, že před publikem nehrál častěji Beethovenovy symfonie, jež považoval za majstrštyky, poskytující velkou škálu možností jeho nástroji: „Nelíbí se mi, když klavír zní jako klavír. Chci napodobovat tóny hoboje, klarinetu, houslí a samozřejmě i hlas zpěváka. To vše, každou notu Beethovenových symfonií, dokázal vyjádřit Ferenc Liszt.“

A to druhé? „Je paradoxem mého života, že jsem se nikdy nechtěl stát pianistou, ale skladatelem. Klavír mi sloužil jen k rozptýlení. Chtěl jsem komponovat a komponovat. Mám hodně vlastních děl, ale nikdy je pro jistotu na veřejnosti nehraju – jiný kritik by mi je zase nepochybně ztrhal. Okolnosti způsobily, že jsem se stal klavíristou.“

Horowitz také dodával, že jeho prarodič v hudbě, Anton Rubinštejn, kdysi komusi napsal, že při hře na klavír je nejdůležitější disponovat širokou škálou citů, mít schopnost vyjádřit tragiku, romantiku, lyriku, hrdinství, fantazii a okázalost – „a já po mnoha letech tréninku přidávám upřímnost“.

Jedna z posledních legendárních Horowitzových cest směřovala do Moskvy. To byl Putin ještě malý záprtek. Dvaaosmdesátiletý umělec po šesti desetiletích navštívil svou vlast. Také do ruské metropole byli organizátoři nuceni dopravit Mistrův nástroj zvláštním letadlem. S křídlem cestovali zástupci firmy Steinway. Měli jediný úkol, pečovat o mahagonový zázrak jejich náročného zákazníka.

Mezi nejčestnějšími hosty ve Velkém sále moskevské konzervatoře seděla pianistova manželka Wanda s dcerou skladatele Alexandera Skrjabina. Složil třeba pasáže pro animované pokoukání v Nu pogodi! V sále nechyběl štáb společnosti Deutsche Grammophon seit 1898. Jeho členy stejně jako Horowitzem vybranou novinářskou elitu z Paříže a New Yorku nepřekvapilo podivné chování zástupců firmy Steinway. V Moskvě jako v Londýně či Paříži musel totiž klavír stát na milimetr přesně tam, kde Mistr osobně určil prstíkem.

Kdysi chudý ukrajinský usmrkánek si vymínil, že ve své rodné zemi bude hrát bez nároku na honorář – avšak vyinkasoval milión dolarů za povolení, které laskavě svolil televizním společnostem k přenosu koncertu do největších evropských měst a do Spojených států.

Na vteřinu přesně ve čtyři odpoledne (to když neděle byla svátečním vybídnutím k odpočinku při hudební spršce) vstoupil umělec – jako vždy se šedým motýlkem a bělostným kapesníčkem v ruce – do sálu. Zopakoval obvyklý rituál. Usměvavě pozdravil bouřící obecenstvo zdvižením obou rukou a vzápětí netrpělivým gestem přerušil ovace, usedl za klavír, aby zazněly tři krátké sonáty Domenica Scarlattiho. Opět ovace, bouře nadšení. Horowitz se znovu naklonil ke klavíru, aby se moskevským sálem rozléhaly tóny Mozarta, Skrjabina, Liszta a Chopina.

Američanovo poslední velké turné obsahovalo v Rusku jen dva oficiální galakoncerty: v Moskvě a v Petěrburgu. Údajně Horowitzovi ani nešlo o koncert: „Chtěl jsem na sklonku života především uvidět na vlastní oči vlast, shledat se se zdroji svého umění a po dlouhém odloučení mluvit s lidmi, s nimiž mě pojí společný genetický původ,“ což jim dokazoval i bezchybnou mateřštinou. V onom šestaosmdesátém roce se zde setkal i se svou neteří Jelenou Dolbergovou. Naposledy ji mohl vidět před jedenašedesáti lety jako mladej rošťák. Novinářům se svěřil, že nikdy nezapomněl na domov, že si často připomínal, jak voní přicházející jaro. „Musel jsem do vlasti přijet než zemřu. Návštěva vnesla do mého života tolik hledanou vyrovnanost…“

Horowitzova svým způsobem nostalgická cesta pokračovala z Petěrburgu do Frankfurtu nad Mohanem. Stejně jako v Rusku zasedl ke klavíru i v Německu po více než půl století. V Hamburgu ho po koncertě ozdobil starosta Klaus von Dohnanyi Velkým záslužným spolkovým křížem a věnoval mu originální suvenýry – programy, vstupenky a kritiky z každého vystoupení počínaje 28. lednem 1926, kdy poprvé hrál v hamburské koncertní síni.

V Rusku i v Německu si připomněli jeho kouzelnou hru, proslulost danou jedinečnou technikou, nejoslnivější od dob Ference Liszta, který také udával standard virtuozity. Posluchači a kritici se shodli, že Horowitz na sklonku osmdesátých let dvacátého století dokázal zahrát jako Liszt v polovině devatenáctého století všechno, co si zamanul. Technika by však na tohle nestačila. Hudební znalci Michael Walsh a Dean Brelis také dodávají, že Horowitzova hra měla spoustu jemností. „Dokázal rozeznít piano, jako by na něj hrály tři ruce, a duhová paleta tónů stvrzovala Lisztovy představy, že lze klavír přetvořit ve velký orchestr se všemi nástroji.“

Umělec sám prohlašoval, že takové věci dokázal z prostého důvodu: „Nemusel jsem se nikdy starat o techniku. Ta tu prostě od začátku existovala.“ Snad proto Horowitz nikdy zvlášť nepřipomínal své učitele, nikomu se nenamáhal poděkovat, vyjma sestře Regině, která ho přivedla k jeho neortodoxní pozici u klavíru. Pianista vždy seděl nízko, ruce měl spíš naplocho než ohnuté, a pokud se někam prsty vychylovaly, pak vzhůru. Nikdo jiný tak na klavír nehrál. „Přišel jsem na to, že čím níž člověk sedí, tím větší pozornost věnuje tvorbě tónů. Nepoužívám ramena a nadloktí, u mě pracuje jen zápěstí a prsty.“

Neměli bychom zapomenout na Horowitzův smysl pro změny, a to při interpretaci každého díla, bez ohledu na to, zda ho předtím hrál desetkrát či stokrát. Například Chopinovu Baladu g moll nahrával nesčíslněkrát, avšak pokaždé dílo vyznělo v jeho servisu jinak. Producent Thomas Frost, jenž s ním pracoval několik desetiletí, tvrdí, že základní strukturu interpretace měl Horowitz vždy předem pečlivě promyšlenou. Jisté ale je, že vnášel do hry tak impulzivní změny, že nikdo nikdy nevěděl, co přijde. Nejspíš také proto byla jeho hra tak rajc.

Horowitz měl málo žáků. „Býval jsem tvrdý k sobě i k druhým, i k těm několika studentům.“ Těch „několik“ bylo šest. Krátce poté, kdy získal americké občanství, přijal patnáctiletého, mimořádně nadaného Byrona Janise. K jeho údivu mu často opakoval: „Neseďte stále za klavírem! Nesmíte moc cvičit!“ Horowitz sám totiž k smrti nerad cvičil. Pokud někdy Janise opravdu poslouchal, pak ležel na podlaze a přerušoval ho výkřiky: „Piano je přece zpěvný nástroj! Tak zapěj! Zapěj už, zapěj! Nehraj!“

Všichni žáci měli tu samou zkušenost. Náladový i dětinsky rozmazlený učitel často bez upozornění zrušil hodinu. Jeden z žáků vyjádřil cítění svých mladých kolegů slovy: „Byl necitelný k emocím a vůbec k jakýmkoli pocitům druhých lidí = tak jako Ukrajina, tak jako Rus. Bylo to příšerné! Jen taktak že jsem se nervově nezhroutil.“

Muž, jehož hudební svět označuje za jednoho z největších klavírních Mistrů unikátů, jenž se kdy zrodil, oslavil v roce 1989 pětaosmdesátiny. V jeho čtrnáctipokojové vile z bílého kamene na newyorském Manhattanu proběhla jen kratinká oslava. Jubilant se nechtěl nikým nechat vyrušovat; jako téměř každý večer se díval na dobrodružný film. Nezapomněl však navštívit, což také činili snad každý večer, blízkou lacinou italskou tratorii. Nikoli snad proto, že by neměl ušetřeno na nejdražší hotel: „Taliáni dovedou rybu připravit.“ Horowitz patřil k nejlépe placeným umělcům světa. Každý impresário, ať z Brazílie nebo Francie, věděl, že Mistr nikdy nepřijme za jediný koncert méně než sto tisíc dolarů. Současně mu plynuly nemalé zisky z televizních přenosů a gramofonových nahrávek.

Při svých narozeninách poznamenal, že už měsíce neseděl za klavírem. Dříve měl na repertoáru šestašedesát velkých děl a čtyřiačtyřicet menších operací v notách. Že to vždy tak sedí na zajímavé numero, že ano? V mládí prorazil koncertem Čajkovského a Lisztovou sonátou; pak jeho nástroj zvonil velkolepou hudbou Prokofjevovou, ale po jubileu se změnil na salónního pianistu. Jedinému redaktorovi – z listu International Herald Tribune – kterého přijal, řekl: „Jednoduše napište, že jste byl u mě, že ještě žiju, a to je vše… A kdo vlastně chce tvrdit, že mi je pětaosmdesát? Podle některých hudebních lexikonů jsem se narodil nejméně o rok později.“

Horowitzova poznámka je namístě. Když v roce 1925 požádal o povolení k vycestování do Německa, kde chtěl studovat a absolvovat několik koncertů, měl nastoupit základní povinnou vojenskou službu. Otec si však poradil. Poněkud datum synova narození nafingoval.

Horowitzova hvězda zářila ve zlaté éře klavírní interpretace, v konkurenci s největšími úderníky hudebníky. Prožíval vzestupy, zvraty i pády. Několikrát se odloučil od rodiny, nejednou přestal hrát. Nicméně i lidé, jako třeba hudební spisovatel Robert Serrou, považující ho za bezostyšného pozéra a nesnesitelného morouse, prohlašují, že si vystavěl pomník nesmrtelnosti svou genialitou ještě za svého života.

VÁHY

Váhy jsou jedním ze souhvězdí zvířetníku (leží na ekliptice) a odedávna symbolizovaly rovnováhu mezi dnem a nocí při podzimní rovnodennosti. Vlivem precese (krouživého pohybu zemské osy) se však bod podzimní rovnodennosti posunul do souhvězdí Panny. Nenápadné souhvězdí se nalézá na spojnici hvězd Spica v Panně a Antares ve Štíru. Půlnoční kulminace souhvězdí Váhy připadá na začátek května.

Souhvězdí zobrazuje starý typ miskových vah zavěšených na stejných ramenech. Takto je znali i staří Indové, Číňané a Egypťané. Než se souhvězdí stalo v době starověkého Říma Váhami, bylo chápáno jako prodloužená Štírova klepeta. Jeho hvězdy se dodnes nazývají arabskými jmény Zubenelshemali – severní klepeto a Zubenelsgenubi – jižní klepeto. Římané pak sloučili dvě souhvězdí. Panna pro ně byla bohyně spravedlnosti a pořádku Astraia a Váhy symbolem spravedlnosti v její ruce.