AUREL    BOLESLAV   STODOLA

☼     10.5.1859     LIPTOVSKÝ MIKULÁŠ                     ۞       25.12.1942    ZŰRICH

„Když beru do ruky pero, abych napsal několik slov o profesoru Stodolovi u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin, cítím, že moje vyjadřovací schopnosti jsou značně omezené, abych se k takovému člověku zachoval tak, jak si zasluhuje. Je to mistr techniky, jemný a přitom pevný muž, skvělý učenec a pedagog… Kdyby se byl Stodola narodil v období renesance, byl by se stal určitě velkým malířem nebo sochařem, protože největším impulsem jeho osobnosti je fantazie a potřeba něco uskutečňovat ve prospěch lidského celku…“     tak pravil Albert Einstein, Neuer Zürcher Zeitung

*

Ano, Karel Čapek doktor i génius literatury zhynul den po štědrém dni 1938, Aurel Bolek Stodola 1942, Charlie Chaplin 1977 a pak James Brown 2006. Všichni by měli minimálně nárok na štědrou Nobelovu cenu za svůj přínos nápadů a fantazie do šedavého světa.

VÍC NEŽ NOBELOVA CENA

je světem důmyslné techniky ceněna Zlatá medaile Jamese Watta, kterou uděluje Anglická královská společnost nejrafinovanějšímu technikovi během jedné generace. Curyšský profesor Aurel Stodola byl touto medailí poctěn v roce 1940, a to za založení vědy o parních a spalovacích turbínách, za princip odstředivých kompresorů i za úspěšnou konstrukci umělé paže a umělé nohy pro invalidy. Další takovou medaili může anglická královna předat jinému vědci či epochálnímu vynálezci, teprve když předchozí nositel zemřel. V případě slovenského rodáka a proslulého profesora nebylo nutno dlouho čekat. Svět se v základech otřásal nelítostným odstřelováním nepohodlných protivníků na několika kontinentech, když „otec turbín“ ve vší tichosti zemřel osamocen v romantické vilce s výhledem na Curyšské jezero, ve věku bezmála čtyřiaosmdesáti let. A právě tehdy vzlétly na obou frontách smrtící tryskové stíhačky s rychlostí blížící se rychlosti zvuku. Žhavé plyny prolétaly jejich tryskami, které byly vypočteny podle Stodolových sché–matů. Ale tak už to bývá – nejlepší vynálezy, které pozvedly úroveň techniky, bývají dřív než začnou všeobecně sloužit, zneužity mocenskými kruhy k zabíjení. Leč vraťme se do doby, kdy jedinými motory člověka byly větrné mlýny a vodní kola a jen krajánkové při svém putování „hore Váhom“ vyprávěli o tepelných mašinách a ohňových strojích, které se šířily do Evropy z vyspělejší Anglie. Vraťme se do Liptovského Mikuláše na břeh Váhu, kde si malý Aurel Stodola budoval lopatkové mlýny v ústí potoka, hned za „továrnou“ svého táty.

NENÍ TO MED STÁT SE NEJLEPŠÍM MATURANTEM V ÚSTAVU

Slovo továrna jsme záměrně vsunuli do uvozovek, protože šlo o starou dřevěnou koželužnu, kterou vybudoval a poměrně úspěšně provozoval Aurelův otecko Andrej Stodola, podle mínění uherských úřadů „roduverný Slovák“, spolu se strýcem Kováčem. Když byla přes Liptovský Mikuláš protažena Košicko–Bohumínská trať, začaly obchody s kůží narůstat. Statečná matka Anna stihla vychovávat nejen Aurela a jeho staršího bratra Josefa a dva mladší bratry, ale dokázala i vařit a obsluhovat všech 35 zaměstnanců rodinného podniku. S Aurelem starosti neměla. Bylo to podle mínění sousedů i učitelů zázračné dítě. Profesoři košického gymnázia se shodli na tom, že je nejlepším maturantem na tomto ústavu a doporučovali jeho další studia na vysoké škole technického směru, aby mohl co nejlépe uplatnit mimořádný talent v matematice a fyzice. To ale ještě nevěděli o jeho lásce k hudbě a jazykovému fondu, fenoménu, jak podnětné k budoucímu bořiteli konvencí a plagiátů! Když doma trávil dny odpočinku, málokdy se nechal zlákat svými sourozenci k delším výpravným výletům, nezajímala ho ani děvčata z dědiny. Dny si rozporcoval na tři části. Obvykle nejméně tři hodiny věnoval své hlavní lásce – matematice a geometrii. Potom sáhl po učebnici maďarštiny, němčiny a později i francouzštiny. Během prázdnin si naplánoval zvládnout každý den 40 nově našprtaných slovíček… V němčině si dokázal přelouskat Lessinga, Schillera i Gœtha, das Hochdeutsch, vyšší spisovnou úroveň než se nyní z lesa ozývá. A navečer chodil poslouchat vážnou hudbu k místnímu panu učiteli. Nejraději poslouchal Beethovenovy skladby. Otec mu k narozeninám připravil velké překvapení – z Vídně objednal klavír, na který se Aurel naučil poměrně solidně hrát.

„VŠIMNĚTE SI, KOLEGOVÉ, TOHO SLOVÁKA, JAK TO VÁLÍ!“

„A dávejte mu ty nejzáludnější otázky. Tím mu nejlépe prospějete!“ Mohla být lepší pochvala pro Aurela než tato slova, který pronesl přísný, ale přesto vynikající profesor Dœrfl na jeho adresu při studiích na Polytechnice v Budapešti? Profesorský sbor uposlechl výzvu. Ale Aurel udivoval všechny. Na matematické příklady odevzdával také až tři různé početní postupy. Čtyři léta uplynula jako zelenomodrý Dunaj. Dva roky povinné praxe strávil Aurel rovněž u Dunaje v Pešti – ve Strojírnách uherských státních železnic. Jeden ze čtyř studijních roků měl na něho celoživotní vliv. Za odměnu dostal roční stipendium ke studiu na Polytechnice v Curychu. A tím si otevřel i cestu do světa, při níž spojoval technické poznání s jazykovou praxí. V roce 1882 studoval na technice v Charlottenburgu, kde poznal vynikající vědce Helmholze, Wagnera a du Bois Raymonda. O rok později bychom ho mohli najít buď v Pařížské technice na přednáškách nebo ve strojírnách Hermann–Lachapelle na praxi. Tam ho ale zarmoutila zlá zpráva: při velkém požáru v Liptovském Mikuláši vyhořela otcova pracně budovaná továrna. Nechává všeho a pomáhá otci i bratom, obratom postavit novou, větší a modernější koželužnu. Řadu strojů už navrhuje sám. Novoty, se kterými přicházel, se prý osvědčily a manufaktura se změnila na moderní továrnu. A Aurel se opět může s klidným srdcem vrátit do Francie, tentokrát na slavnou Sorbonnu.

„PANSLAV“ SE STÁVÁ HLAVNÍM INŽENÝREM RUSTONKY

Roku 1884, právě když technický svět slavil sté výročí vynálezu parního stroje, začal Stodola pracovat nejprve v pražských Českomoravských strojírnách a krátce poté ho ještě modernější strojírna Rustonova přijala jako výpočtáře a konstruktéra. Zde dokázal rychle rozvinout i to, čemu se přezdívá „inženýrské oko“ a ani ne po roce je jmenován hlavním inženýrem v oboru parních strojů, pístových čerpadel a dmychadel. O vánocích téhož roku bychom se o Aurelovi dozvěděli více z hlášení maďarónského (…svetského…) starosty v Liptovském Mikuláši. Zpěvácký soubor Tatran o druhém vánočním svátku uspořádal veřejné vystoupení, na kterém „debutoval“ klavírní pár inženýr Aurel Stodola a náramná slečna Ilka Ballová. Jejich Lisztově rapsodii tleskal sám Svetozár Hurban Vajanský. Po koncertě, který se konal v historickém stoličném domě, ho kamarádi odnesli na ramenou jako svou chloubu. A protože kolem vlály i bílé a červené fangle, prohlásili to místní uherští úředníci za nebezpečnou panslávskou demonstraci!

Čeští kolegové záviděli talent a píli nadmíru vzdělaného Slováka. Dali mu na hrb velkou zodpovědnost – a úmyslně malý plat. Jenže Stodola se o nějaké peníze nezajímal. Konstruuje velký parní stroj pro Kubinského v Berouně a zvlášť si dal záležet na parníku „Císařovna Marie Terezie“, který sloužil dalších padesát let na Bodamském jezeře. Stodola prozíravě pochopil, že éra parních strojů vrcholí. Zákonitě musí být nahrazeny mnohem výkonnějšími motory – parními turbinami. Seznamuje se s projektem rovnotlaké parní turbíny, kterou patentoval švédský inženýr Gustaf Laval. Kritizuje její „šílené“ otáčky (30 000 za minutu) a nízkou účinnost. Jen o rok později se ale objevuje Parsonsova přetlaková vícestupňová turbína, která je již prakticky využitelná. Vynálezce ji demonstroval tím, že ji využil k pohonu malého parního člunu, se kterým zajel mezi bitevní britské lodi při námořních manévrech. Několik lodí začalo vetřelce pronásledovat, ale turbínovou loď dohnat nedokázali! Stodola vypracoval teorii proudění par, navrhl nejúčinnější trysky a lopatkování a začal snít o turbíně s výkonem 60 MW, která by nahradila 35 velkých parních strojů. Závistiví kolegové začali hlavního inženýra titulovat „poblázněný turbinář“. Svůj konstruktérský stolec opustil během osmileté práce v Rustonce Stodola jen několikrát. Roku 1887 proto, aby si z Liptova přivezl manželku, Darinku Pálkovou. Zpočátku dokázal v Praze vodit mladou ženu i do divadel a na koncerty, ale potom už přišly na svět rok po sobě dvě roztomilé holčičky, na které stačila mladá paní s chůvou, a Aurel vytrvale, jako vše, co předtím dělal, pronikal do tajemství teorie strojů, které slibovaly vysoké výkony při minimálních rozměrech, avšak už nikoliv zrozený z empirie mistrů, jak to šlo u parních strojů, ale zkonstruovaných jen na základě přesných výpočtů. O své práci pravidelně informuje profesora Dœrfla v Curychu. Mezi řádky si mu stěžuje i na to, že se mu v Praze nedostává podpory pro vývoj vlastní turbíny, a že jeho plat vystačí rodině jen sotva na holé živobytí. Krátce po skončení Zemské jubilejní výstavy, na které se otáčely stroje z Rustonky vyvinuté pod jeho vedením, se náhle rozhoduje, přijímá Dœrflovu nabídku a tak se polytechnika v Curychu od podzimního semestru 1892 pyšní novým, velkorysým a královsky důvtipným, třiatřicetiletým profesorem. „Co chce dělat ve Švýcarech s parními stroji, když celá země je díky tolika jezerům na malé ploše hájemstvím vodních turbín?“ diví se kolegové z Rustonky. Ale o mladém profesorovi zase brzy uslyší. A také o turbínách, které se začínají ve světě prosazovat zásluhou Američana Curtisse a Francouze Rateaua.

UDĚLAT VÍC PRO NADANÉ STUDENTY

Stodolova učitelská kariéra začala hned prvním rokem. Posluchači se těšili na jeho přednášky pro jasnost výkladu, názorné kresby a schémata, která matematicky ladila a on dokládal svědomitostí. Hned druhým rokem mu Spolková rada Švýcarska dala vybudovat vlastní strojnickou laboratoř v samostatné budově. Největší část zabral parní kotel, zkušební stend turbín, laboratoř pro tvarování trysek a mechanická dílna na vývoj regulátorů, které by „krotily“ bezpečně výkon turbín a umožnily jejich hospodárné řízení při elektrárenském nasazení. V Curychu se poprvé na světě přednáší teorie tepelných motorů! A na polytechniku se dává zapsat stále větší počet cizinců, protože už je jasné, že turbínám patří budoucnost. Stodola si dopřává odpočinek jen o dovolené. Každé léto jezdí s paní Darinkou a dcerami Helenkou a Olgou do Liptova za známými.

Po nocích tvoří smělou teorii parní turbíny a její indirektní regulace, ve dne připravuje rukopis knihy, která má zveřejnit vše, co se dosud ví o turbínách, ale dopřává si čas hlavně pro nadané studenty, kterým se bezezbytku věnuje. Ještě dnes platí Stodolovy názory na vysokoškolské studium, které zveřejnil: „Je nevyhnutelné zpřísnit výběr studentů při přijímání a nepřipouštět, aby sice snaživí posluchači, jináč však méně nadaná dřeva střeva opouštěla potom školu bez diplomu, což je pro ně těžkou duševní újmou. Všechnu péči je pak nutné vynaložit skutečně talentovaným žákům, kterým se musí umožnit specializované studium…“

POKLADNICE TURBINÁŘŮ

Světovou a dodnes nehasnoucí pověst si vydobyl profesor Stodola za knihu „Parní turbíny a výhledy tepelných strojů“, která vyšla poprvé německy roku 1903, vzápětí byla vydána anglicky a francouzsky. V úvodu můžeme číst záměr vědce, který krok za krokem tvořil teorii nejvýkonnějších motorů světa a který nacházíme ve více než osmdesáti jeho odborných publikací: „V této práci je řada konstrukčních poznatků, které dosud nebyly známy. Hodlám se krok za krokem přiblížit svému cíli, totiž vybudovat nevysvětlující nauku o stavbě parních turbín.“

Jestliže první vydání mělo 220 stran a 120 obrázků, poslední šesté autorské vydání, doplněné o spalovací a plynové turbíny, už rázem čítá 1157 stran a 1141 obrázků. V knize najdeme i dnes platné zákony a výpočty proudění páry v dýze a v mezilopatkových kanálech, pro páru je tu podrobně rozpracován takzvaný Mollierův entropický diagram. Jsou tu výpočty chvění lopatek, které zpočátku vedly k řadě havárií těchto malých, ale nesmírně výkonných motorů, i pevnostní výpočty turbínových rotorů. Poprvé se tu počítalo s rázem páry. Bez této knihy bychom dnes neměli na světě tisíce turbín o výkonech kolem 500 MW, a tím spíš ne rekordní parní turbíny, které už dosáhly výkonu 1 300 MW. Hřídel spojující rotory vysokotlakého, středotlakého a nízkotlakého stupně je až na 80 metrů dlouhý, rotory jsou husarskými kousky soudobého hutnictví! A díky Stodolově turbinářské „škole“ to je především Švýcarsko, které se může pyšnit špičkovými výrobci těchto strojů – uveďme jen známou firmu Escher, Wyss & Compagnie nebo Brown, Boveri & Compagnie. Curyšská technika se stala Mekkou turbinářů. Když se Škodovka na Karlově v Plzni pustila roku 1924 do výroby 18 MW turbín pro velkoelektrárnu v Ervěnicích, tam poblíž památného zámku Jezeří na úpatí Krušných hor, poslali projekt k posouzení profesoru Stodolovi. Výčet vyznamenání za jeho dílo by nebral konce. Bez přehánění. Od Spolku německých inženýrů získává roku 1908 památnou medaili Franze Grashofa, čestné doktoráty začaly u Curyšské univerzity, přišly z Hannoveru, z Německé techniky v Brně (1905) i z Českého vysokého učení technického v Praze (1929).

Profesuru mu nabízely četné a čelné přední světové univerzity. Zahraniční strojírny nabízely nejvyšší plat, ale Stodola neprodal svou vědu, ani když šlo o milióny zisku.

V roce 1912 se Stodola vydává do Liptova na pohřeb maminky. Žena Darinka trpí jako zvíře nevyléčitelnou chorobou, ale snaží se svého muže podporovat a umožňovat mu plné soustředění na problémy, které ho obklopují. Nemocná je i krásná dcera Helena. Nemá pevné nervy, a když se jí nepovedlo složit právě z psychických důvodů maturitu (před tehdy o dost přísnějším kantorským kolektivem, než je dnes u maturit běžné), musí trávit léta (léta!) pod dozorem lékařů…

První světová válka vynechala právě jen Švýcarsko. Avšak Stodola, který se mezitím pustil do teorie spalovacích turbín, si dobře všímá cestou do práce nebo na přednášky zvětšujícího se počtu invalidů s berlemi, které válka už nadosmrti mrzácky poznamenala. „Nedalo by se těm trpícím duším přeci jen nějak pomoci?“ zjišťuje Stodola a spojuje se s Romainem Rollandem, který vybudoval ve Švýcarech základnu Červeného kříže, když ho nesnášenliví (snad i prašiví) kolegové vykousali z francouzské vlasti. Stodola se okamžitě vrhnul do studií anatomie. Spolčil se s chirurgem Ernstem Ferdinandem Sauerbruchem a v laboratoři vedle nových dýz a lopatek vzniká mechanismus umělé paže a umělé nohy – první spolehlivé protézy. Jiný by se s takovým vynálezem stal miliardářem. Stodola však dává svou „ruku“ a „nohu“ jako dar utýrané a vojnou zdecimované Evropě. A jako poctivý teoretik uveřejňuje roku 1915 odborný článek „Umělé údy – vděčná chirurgicko-mechanická úloha“!

„CITY PRO MŮJ NÁROD NIKDY NEPOHASLY, ABYSTE VĚDĚLI!“

To napsal poté, co mu zemřela paní Darinka a on se přestěhoval do nové vily nad Curyšským jezerem, sám a do ústraní. A dodává: „Už při pozvání na vysokou školu do Curychu jsem svůj původ jasně zdůrazňoval a od těch dob zase znovu zdůrazňuji.“ Jak nápadně se podobá životní osud Stodolův osudu Jozefa Murgaše nebo Jozefa Maxmiliána Petzvala. Tehdy chudé Slovensko by potřebovalo tak nadané a pracovité lidi doma. Jenže podmínky to nedovolovaly. A tak emigrovali nejen slovenští dřevorubci a zchudlí sedláci, ale i bohatýrská inteligence, která se proslavila daleko za hranicemi domova. Stodola stejně tak jako Petzval položili v cizích poměrech základy novým vědním oborům, ale z jejich práce bohatli cizinci!

Ke konci života se Aurel Stodola hluboce zamýšlel nad budoucností vědy a techniky. Kritizuje obchodnické využití techniky a otevřeně přiznává, že postavení inženýra tu je kusem tragiky jeho profese. Stodolovy hluboce sociální úvahy nezůstaly nepovšimnuty mým oblíbeným humanistou Albertem Einsteinem: „Silné uvědomění si sociálních problémů naší doby mocně pronikalo jeho osobností,“ napsal o Stodolovi.

Aurela Stodolu můžeme označit i za jednoho z prvních průkopníků vědeckotechnické revoluce. Už proto, že geniálně předpověděl věk automatizace. V díle „Myšlenky o světonázoru ze stanoviska inženýra“ píše: „Kdo ví, v jak blízké budoucnosti si můžeme představit továrny plné bzučících strojů, ale bez lidské obsluhy. Na jednom konci vozí železo a ocel. Mechanicky se vyklápějí. Na druhém konci právě vyrobené, novotou se lesknoucí stroje dopravní pás naloží do vagónů. V obrovské hale se zdržuje jen několik vysoce kvalifikovaných specialistů…

Muž, který dal světu parní turbínu, letecké motory i umělou paži, zemřel ve vilce na ulici Wittikorn po štědrém večeru 1942. Seděl nehybně v křesílku, radiopřijímač hrál ještě Beethovenovu symfonii, která dokáže polaskat ouško staříkovo… (vysloužilce pro sny).