|
MARCEL MANGEL MARCEAU
☼ 22.3.1923 STRASBOURG ۞ 22.9.2007 CAHORS, FRANCE
Je rošťácky pubertální i pro starší ročníky (noční výtečníky, nebo v klidu v centru v rušení nočního klidu sem tam akčnější vykřičníky…) vyzývavá noc na adrese bulváru du Temple. Vzpomíná si na ni Asterixův český ekvivalent pro vybroušení kabaretních varieté nevinný pokušitel žen obdařených od přírody Otakar Brůna (31.1.1928–17.10.2012) stejně jako Otto Šimánek (28.4.1925–8.5.1992), představitel Pana Tau. Na bulváru, na němž získal renomé Jan Kašpar Deburau, na němž prožíval pohříchu jánevímco. Před revolucí v roce 1789 byla na bulváru čtyři divadla: „Velcí tanečníci krále“, řízení J. B. Nikoletem, kteří se později změnili v tyátr Gaité a kde vystupoval chrabrý provazolezec Philippe Deburau, dále Théâtre des Associés (Divadlo společníků), Audinotovo divadlo Ambigu Comique (Komické rozmanitosti) a Délassements Comiques (Veselé odpočinky, à la Mira Fujita: Pierrot Love). Dekretem vlastně bylo každému dovoleno, aby si zde zřídil divadlo. A tak soubory rostly jako chutné a voňavé jednohubky po dešti, až Napoleon omezil jejich počet na osm a na bulváru zůstaly pouze dva. Ambigu a Gaité, kromě Cirque Olympique, kde se hrály také pantomimy.
Mim je stejně jako madam vyřčený zázrak – prvek vyšší vědy i liščí techniky k vyslovení významu tam i pozpátku. Veselou kopu pana Tau vám netřeba představovat, jen vzpomínejte dál na pábitelku trochu nezapomenutelně gigantickou, Irenu Kačírkovou v prvotřídním filmu Cirkus bude. Přední madam Irena Kačírková (24.3.1925–26.10.1985) by zase ráda představila světu mima Marcela Mangela Marceaua, ale s podporou fantóma i vábitele naráz, Otakara Brůny (RIP), jemuž se povedlo s mimem jen tak prohodit slovo, aby řeč nestála. Pokračujme brebentěním cíleným prostořekým s volnomyšlenkářsky upřímně rozvětveným rozborem:
Můžeme se procházet tímto bulvárem, slavný a nezapomenutelný Deburau zde prožil psí kusy pábitele smíška v životě. Nejdůležitější bylo jeho angažmá v divadle Funambules.
Všechno ožívá, rej lidí neustává vlnit se, jenom občas vytrhne ze snění křik či v horším případě povel. Fight The Power. Samozřejmě, jsme jenom na Karlínském náměstí nebo pro ty starší romské znalce na Cyrilometodějském náměstí v Praze. A to všechno jsou postavy, které ožily v příběhu o největším z Pierotů. Tady se vyslovuje mnohokrát magické jméno Deburaua a mim; mnoho se hovoří o jedinečnosti člověka, jehož umění je tak těžké rekonstruovat, i suplovat, poněvadž je známé pouze z dokumentů a starých rytin a také z vyprávění. Bílé kostýmy, masky Pierotů, hadry, paruky klaunů a náznak gest, které výmluvně přetrvaly věky až do dnešních kratochvilných vilných momentů, dámy. A potom se zde vyslovuje stále jedno a totéž jméno. Etienne Decroux a jeho žáci Jean Louis Barrault a Marcel Mangel Marceau. Točí se výpravný televizní film o „Největším z Pierotů“, vzpomíná se na Marcela Carné, jenž uskutečnil film Děti ráje a připomíná se pantomima Baptiste, kterou nastudovala společnost Madeleine Renaudové – Jeana Louise Barraulta. Měla premiéru v pařížském divadle Marigny, na stejném fleku, kde otevřel Charles Deburau roku 1858 Spectacle Deburau; roli harlekýna vytvořil na míru Marcel Mangel Marceau. Už tehdy se o něm hovořilo v sedmi pádech jako o velkém talentu, jako o budoucím velkém mimovi.
Otakar Brůna připomíná, že měl tu životní příležitost setkat se tváří v tvář s Barraultem na bělehradské radnici při zahájení festivalu dortových a jinak sladkých bitev, BITEF, tedy ať žije divadelně vnadně diva SASANKA i prostopášný KONIKLEC ☼ pulsatilla ☼ pasqueflower ☼.
„Nazdar, z Československa, mladej?“ Zrentgenoval mě svýma unavenýma, ale pronikavýma očima. „Ze země nesmrtelného Deburaua? Všichni se mu musíme pěkně uklonit!“ Řekl rozvážně.
„Ale teď mám starosti se souborem, vydávám se na cestu kolem Japonska. Musíme uživit soubor.“
Při tom kratičkém rozhovoru jsem pochopil, jak to má tato vzácná disciplína zapeklité a tam jsem se dozvěděl také o typu na největší talent století v tomto oboru. Nikdo nebyl na pochybách. Byl to štrasburský oříšek pouliční směs, vyrůstající v Lille a navštěvující lyceum Faustala de Coulanges ve Štrasburku. Potom vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Limoges – Marcel Marceau. Divadlo a pantomimu se učil u Charlese Dullina a Etiénna Decrouxe. Drobný, ale nesmírně statečný dobrák od kosti se od malička zajímal o umění, o výtvarné umění, o grafiku, ale také o zálibnost spojenou s kouzly divadelních her.
Ale nejenom o umění. O život kolem sebe.
Vypukla dost složitá válka, Marcel vstupuje do odboje, svoje umělecké jméno Marceau nevolí podle pařížského módního salónu, ale podle jména generála revoluce. Jeho velitelem byl Jean Moulin, kterého uznával generál de Gaulle a jenž byl pro studenta Mangela stejným symbolem odporu a statečnosti jako Grulich a jeho sedmibarevně uháčkovaný kulich na pleši. Marcel má tedy několik vzorů a k idolu politickému se přidává i idol čistě umělecký.
Skončila složitá válka a mladý, talentovaný herec a mim se hlásí do spolku Charlese Dullina v Divadle Sarah Bernhardt nejdřív jako herec, ale brzy vytváří své první pantomimy „Povaleč“, „Vrahoun“ a „Japonské pantomimy samurajů a Pierrot Love funny faces“. Hraje ve společnosti Madeleine Renaudové a Jeana Louise Barraulta „Harlekýna“ v Baptistovi, pantomimě dle filmu „Děti ráje“. Natáčí také s Alainem Resnaisem krátké filmy „Prsten“ a „Povaleč“. V roce 1947 vytváří první inscenaci „Bipa“ v pařížském Théâtre de Poche.
Rozchází se se svým lektorem Etiénnem Decrouxem a v roce 1948 vytváří se souborem melodrama „Zemřel jsem před svítáním, nezahlédl jsem ani červánky“. Získává Deburauovu cenu a natáčí dva krátké filmy s Jeanem Lodsem. Proč ale píši o pražském prologu?
Protože se v létě 1989 uskutečnil již druhý festival světové pantomimy a očekával se příjezd Marcela Marceaua.
To je jeden důvod.
Ten druhý spočíval v tom, že všichni věděli, že je to právě Marcel Marceau, jehož vztah k naší zemi není jen poklonou.
Myslím poklonu u hrobu Jeana Kašpara Deburaua na kolínském hřbitově, kde začíná návštěvu naší země, ale že je to poklona veliké tradici pantomimy, jež se i v Československu začíná rozvíjet díky Ladislavu Fialkovi, kterého si Marcel Marceau náležitě považuje. Je tu i generace nových Jokerů v divadelním pokeru.
Pražský prolog tedy nutně do života klasika světové pantomimy patří.
VÝKŘIKY TICHA (FRESH IS THE WORD, MANTRONIX SCREAM IN THE SILENT GROOVE)
„Od dětství jsem vydával tyto výkřiky a věděl, že jednoho dne jim zcela propadnu.“ Budu mimem nebo něčím takovým, to bylo vyznání dvacetiletého uličníka, parodujícího výrok
„Výkřiky ticha se staly vnitřní hudbou. Nosím je v sobě již více než čtyřicet let po všech světadílech. Obracím se ke vzpomínkám, ale také k přítomnosti a budoucnosti. A vím, kde končí hranice mezi životem a smrtí. Když se toulám po světě, děkuji umění, že mi dalo sílu předávat tyto hlubší a hlubší záchvěvy, které uvádějí do pohybu naše podvědomí za hranice paměti. I když ponořeni do vřavy naší doby, víme všichni, že existuje chvíle, kdy zůstane každý sám sebou. A této hodině pravdy musíme čelit každý večer. Divadlo je tvůrčím vyjádřením našich odvěkých snů. Ale život nás probouzí svou tvrdou realitou: každé svítání je červánek načechránek a znovuzrozením.“
V Théâtre de Poche uvádí v roce 1949 se souborem první Bipovy pantomimy. K postavě a vzniku Bipa se ještě zastavíme později. „Jarmark“, „Lepidlo“, „Hráč na flétnu“, to jsou první slavná čísla. A Marcel Marceau vyjíždí poprvé za hranice Francie. Navštíví Izrael (kde má mimochodem pantomima výbornou úroveň již od Špásitele INRI), potom Holandsko, Rakousko, Německo.
Ve svém divadle na Champs Elysées hraje pantomimy es u těles a Bipa. V roce 1951 má premiéru „Plášť“ podle Gogolovy povídky, kterou známe především z filmového podání Defy, která představení natočila, stejně jako další slavné Bipovy etudy.
Z roku 1952 si musíme zapamatovat „Pierota z Montmartru“ na hudbu Josepha Cosmy. Marceau reflektuje život lidí a lidiček slavného okrsku umělců, zlodějů, darmošlapů, lechtivých sexychtivých návnad za prachy Oh Pigalle a mimů s tak bravurní intonací grimas samotných a řeči těla, že ohromuje svého návštěvníka i cizince.
Rok 1955 je pro Marceaua velmi důležitý. Připravuje společný program s Charlesem Aznavourem a na půl roku vyjíždí do USA. Dostává televizního Oscara a potom se vydává na turné po Japonsku. Dále pokračuje ve svém stálém repertoáru, což znamená, že hraje jak stylové pantomimy, tak i Bipovy pantomimy.
Uplyne šest měsíců sezóny a principál nemá na divadlo. Marcel Marceau odjíždí s programem „One Man Show“ na turné po nevyprodané Itálii, Portugalsku, Izraeli, Mexiku, USA i Ruska. Vrací se do Paříže a v roce 1963 zakládá nový soubor. Uvádí Dona Juana s hudbou Jeana Podromidése a výpravou J. Noëla. Znovu rozpouští společnost pro finanční ztrátu (splakal nad výdělkem) a já se musím na tomto místečku tiše omluvit Jeanu Louisovi Barraultovi. Když mi totiž svěřoval své starosti s pantomimou tenkrát na bělehradské radnici a hovořil o finančních rizikách, uvažoval jsem bohužel příliš česky a příliš velkoryse, jak podporujeme (podporujeme?) a subvencujeme často bledničkové umění, a zapomněl jsem na to, že život za hranicemi je přece jenom krušnější a spravedlivější. Lidé v něm neznají komplexy osobnosti, zakomplexované čecháčkovství a také nepřejícnost.
Marceau se nevzdává. Hraje celkem pětadvacetkrát v USA, jede do Jižní Ameriky, do Japonska, Mexika a je první Evropan–mim, jenž si troufal i na dlouhodobý zájezd do Číny. Kupodivu uspěl. Úsměv je univerzálním klíčem, jazykem, cvikem pozemšťanů k dobré náladě a dobré duši.
Živí se účinkováním v krátkých i celovečerních filmech a prosadí se především v „Barbarelle“, „Shenks“ a „Silent Movie“ a „Lilii“. Marcel získává neuvěřitelnou dokonalost a techniku a nikdy na sobě nepřestává pracovat. Nutí ho k tomu nejen vymýšlení nového programu, ale především jeho mladí následovníci, jež má kolem sebe a kteří jej ponoukají k dalším cestám a pokusům, k dalším nepředvídatelně jednoduchým jistotám. Marceau je „Rytířem čestné legie“, členem akademií v Berlíně a v Mnichově a doctor honoris causa univerzity v Princetonu, kde působil přeci akademik joker Albert Einstein. V roce 1969 otevírá „Mezinárodní školu mima Marcela Marceaua“ v Paříži, která existuje bez jediného franku subvence několik semestrů. Pierre Verry je ředitelem, ale nejenom ředitelem, kamarádem, ale nejenom kamarádem. Je Marceauovým nejvěrnějším sluhou, jako Pátek znamenal pro Robinsona všech grimas. Ale i tak velký mistr si musí počkat. 15. listopadu 1978 otevírá starosta městské rady Paříže „Mezinárodní odbornou školu melodramatu Marcela Marceau“, kterou financuje město. Pořádá letní semináře v Montepulcianu v Itálii a v Ann Arbon, Michigan, USA. Tam je taktéž založeno „Marcel Marceau World Centre for Mime, fun and relax“. Jinak se vrací do divadla na Champs Elysées, kde tvoří jeho program více než čtyřicet „Bip–pantomim“ a šedesát stylových pantomim. Je na co se dívat.
„A co je v přípravě?“
„Celovečerní pantomima podle Gogola „Nos“, „Neapol–New York“ a „Tygr a buřinka“.
„A co knížka?“
„Podle mojí knihy Pimporella se bude natáčet celovečerní film.“
Přičteme-li k tomu malbu a grafiku, je to pořádný a úctyhodný kus práce, Mira Fujita Pierrot Love zdobí nitro každé sečtělé romantické pozemské existence.
Ale ve svém pokusu o přiblížení portrétu Marcela Marceaua, který by si zasloužil spíše zasvěcenou knihu humoru než několik vzpomínek obalených kalorickou výpravou faktu, mně stále ještě furt schází prostor jeho duše, jeho srdce. To těžko zvládne vyjádřit někdo jiný než právě sám mim.
„ZVEDÁ SE VÍTR, POKUSME SE S TÍM ŽÍT“
Světla pomalu pohasínají a reflektory ozařují modráskově indigo stylizovanou zeměkouli na oponě před prvním vystoupením mima.
Slyším jeho slova, protože vím, že už při prvním vystoupení je slyšet nebudu, protože právě on je umělcem, který aniž by ceknul jediné slovo, dokáže povědět všechno.
„Naše umění vytvořilo svou sílu a divadlo slova by mělo vědět, že jsme naší řečí ticha vdechli divadlu nový život. Tichošlápek dokáže zapůsobit na city diváka. Naše zaujetí vychází z hlubin našeho nitra, promítáme do prostoru své divadelní představy. Vytváříme odlišný čas, který vychází od včera do dneška a zítřka. Naše tělo je prostředkem vyjádření obrazu, který se vylíhne z umění gesta, bude jako slovo prubířským kamenem komunikace. Potřebujeme tuto hlínu, abychom uhnětli podstatu života. Naše oči a srdce jsou prodchnuty vědomím této paměti, která se zdá být pomíjivá, ale v reálu je věčná. Děkuji svým divákům na celém světě za krásné chvíle, které mi darovali.
A tak pozvedám jednu ruku k pomyslnému přípitku a druhou, která se opírá o mou křehkou duši, imituju tyto verše na pavučince básníka Valéryho: „Zvedá se vítr, pokusme se s tím tedy také žít!“
Otevřela se opona, v kuželu světla stojí „Malíř“, později naznačuje a vyjadřuje „Stvoření světa“, pak se stane „Požíračem srdcí“ a andělem, nádhernou stylovou pantomimou, kdy anděl, procházející tolika nástrahami si musel uvědomit, že mu jsou ODPÍRÁNY. Je tu proměna s výrobcem masek, jedna z nejpozoruhodnějších stylových pantomim, jaké jsem mohl ve světě poznat.
„Stylové pantomimy odhalují naše divadelní záměry, jako partitura ukazuje hudební škálu pestrosti. Každé umění vytváří své dimenze. Stylovými pantomimami, MimoDramaty, je naše umění těsně spjato s křehkostí člověka.
A kam se ubírá nyní, s moderními vymoženostmi jenom ne moderního myšlení volnomyšlenkářské sekvence? K tomu zrcadlu, které odráží naši rozpolcenost nebo naději, která je předzvěstí neposkvrněné či nezasviněné svobody. Hledáme obraz ráje, založeného na iluzi mýtu. Vzpomeňme Mentorského nabádání Saint–Exupéryho, který vložil do úst Malého prince notoricky osvědčená slova: „Podstatné nespatříme okem, to poznáme jen srdcem.“
Chtěl bych těmito krásnými pomůckami a nápovědou stylových pantomim vyvolat jakési tajemství a tak se dotýkat krásy, kterou v sobě lidstvo má.“
Jsme s Marcelem Marceau v „Parku“. Stylovou pantomimu jsem zahlédnul v jeho podání už na mnoha pódiích. Zdá se mi, že je stále dokonalejší. Rafinovaně. Dokonalejší především ve vnitřním rozměru. Jsou zde hovorní i mlčenliví, jsou zde psi a je zde i ticho, je zde pošetilost i vroucná horoucí láska, je zde ochabující život i jeho navracející se naděje. A to všechno dokáže Marceau opsat elipsou jednoho či více gest; jsou zde neteční, lhostejní i vemlouvavě užvanění tvorové planety parku. Pohybovými prvky „mimické plasticity“ tu Marceau charakterizuje tělem, gestem i výrazem všechno, co se ten den, to dopoledne nebo ten večer v parku událo. Jsme strženi a okouzleni jeho výkonem, jedinečnou stylizací. Etiénne Decroux vytvořil pravdivá pravidla, ale Marcel Marceau je velmistrem tohoto obrovského šachového partu. Akhenatone, „Métèque Et Mat“ ke dnešním narozeninám, pěkných 46 let dalšího života do toho umírání v Olympique Marseille.
http://www.youtube.com/watch?v=lOQuS67oISM
ČTYŘICÁTNÍK BIP
„Bip je plodem fantazie mého dětství, obklopují ho postavy, které nejsou horší ani lepší než on sám, je poetickým a burleskním hrdinou naší doby.“
Vyznání umělcovo platí od doby, kdy tato postava vstoupila poprvé na scénu. Bylo to 22. března 1947 v Théâtre de Poche. Musím přiznat, že jsem viděl napodobovat Marceauova Bipa na nejrůznějších představeních; dokonalých i méně dokonalých, ale mistrovství jeho tvůrce se asi nikomu jen tak nepovede pokořit.
Je to zřetelné ve chvíli, kdy se setkáváme s jeho podáním „živě“. Celuloidový pásek ani videozáznam přeci jen nesvedou to, co umí přenést akčně dostatečně živý kontakt. „Bip krotitelem“ je číslo, které s jistotou představil furiant českých taškařic Ladislav Fialka. Bipova „Davida a Goliáše“ jsem viděl v podání taliánských mimů. Ale třeba Bipovu „Sebevraždu“, kterou předvádí Marcel Marceau v nesčíslných proměnách a tragikomických variacích, až nevíte, jestli se tomu smát, nebo ze slušnosti plakat, musí člověk rozdýchat v prostoru, kde právě on působí, v gestech i tichu, kde hostuje jeho osobnost.
Oči má černě podbarvené, odložil deburauovskou čapku, jeho šedá kazajka s pruhovaným tričkem a bílé kalhoty se liší od pierotových ošuntělých šálů. Na hlavě má cylindr, na jehož vrcholku se chvěje rudá růže, královna vegetace. Zápasy jsou zápasy současného vychýleného světa od normálu, ale on je jak Don Quijote, bludný rytíř bojující proti větrným mlýnům existence. Bip je potomkem řeckých a římských mimů a Pedroliana z Commedia dell´arte, vnukem a vnuknutím namoučněného pierota poezie, mluvčího lidu, který se zrodil v revolucích 1789 a 1848. Je také chudý příbuzný hrdinů Charlese Dickense. Jméno Bip je odvozeno od Pipa, hrdiny „Nadějných vyhlídek“. Zde je lidovou postavou, která se v prastaré Paříži opírá o svítilny, zažloutlé a popraskané stářím. Ale Bip je také synem Charlie Chaplina, který nás v dětství roztomile okouzloval a dodnes rozechvívá naše humanistické cítění.
„Zůstat mladým vyžaduje značné úsilí,“ tvrdil Jean Cocteau. A právě tím je Bip obdařen, touto nevinností našeho dětství, ale také jasným rozumem muže, který poznává křehkost bytí. Po čtyřiceti letech nacházíme v divadle někoho, kdo nám odhaluje naše tužby a zážitky, naše zápasy se sny, honička s nervy v barvitosti, s každodenním životem. Slovo a mlčení mají tentýž dopad, ale různý význam. Slova jsou plna pravd a bohužel jen polopravd, křivd, sebeklamů, povznášejí, zraňují, odrazují a objasňují základy života, ale vše končí tichem a právě tam začíná NAŠE UMĚNÍ. Protože je za hranicí nečistých slovních polucí. A z této meditativní tiché hudby se rodí postavy, které se proměňují.
„Bip nemůže zestárnout, protože tvorba je věčné mládí, V+W: ať se mládí dosyta vydovádí. Bip je ten, který přežil, symbol, který vzešel z kořenů našeho bytí. Bip je obklopen neviditelnými postavami, s nimiž se ztotožňuje ve světlech reflektorů, následuje jedna proměna za druhou. Bip je hrdina divadla Funambules a současného světa, miluje jednoduše Slunce, Měsíc, oblohu hvězd a vesmír, ale má také na zřeteli jadernou hrozbu. Je pamětníkem dovedy Einsteina, profesora Piccarda a vědců, kteří sestrojili hravé sputniky, bude snít o vesmíru a vzdálených planetách, ale až zhasnou světla na velkém jevišti, navrátí se do staré pařížské uličky a opře se v nějakém koutě o zapomenutou lucernu, protože se zrodil na pařížské dlažbě. Bip se objevil a mizí mžikem jako Malý princ.“
Takhle tedy vzpomíná a přemýšlí klasik pantomimy Marcel Marceau. Samozřejmě, že jeho Bip je jakýmsi úhledným i průhledným zrcadlem doby, světa, je proměnou, je neustálou metaforou vynalézavého světa. A my, co jsme ho sledovali na jeho pouti životem, jak na divadle, tak v ostatním umění, musíme dosvědčit, že došel i k neuvěřitelné preciznosti a dokonalosti.
„Je stále lepší a dokonalejší,“ řekl jeden jeho divák.
„Je nejlepší, jaký kdy byl,“ usoudil jeho následovník a pokračovatel národní umělec Ladislav Fialka.
Marceau zvládl svojí pantomimickou formu, formuli jedna, kdy dokáže proměňovat a přeměňovat skutečnost v mýtus, a naopak, baby.
Tak něco víc na zasmání?
Vítejte hravě v realitě dospělých:
http://www.youtube.com/watch?v=nI2PxB0Xjio
coldcut crew „off to work“
mix with james brown 7 dwarfs and louis armstrong
HERKULES
Páté největší souhvězdí leží západně od Vegy mezi souhvězdími Lyry a Severní koruny. Tvarem připomíná křivé H nebo K. Objekt na Herkulově pravém boku vypadá jako chlupatá hvězda. M13 je nejjasnější hvězdokupou severní oblohy. Menu založené na výdobytku oblohy obsahuje kolem jednoho milionu hvězd, stačí si vybrat tu, která vám zachutná. Roku 1974 byl k této hvězdokupě vyslán silnou vysílačkou radiový signál určený jakékoli mimozemské civilizaci, zkoušející prostopášnost jen bez hvězdných válek. Vysílání obsahovalo informace o naší sluneční soustavě, planetě a lidstvu, who is who, takový Putin není ani kolosem, ani kolečkem v IQ rotaci, jen pátým kolem u vozu globálních nejistot poháněných dvěma motory ziskuchtivosti a licoměrnosti. Radiový signál se k některé ze soustav dostane nejdříve za 25 000 let, odpověď tedy může lidstvo, bude-li ještě nějaké, očekávat za dvojnásobek této doby.
Herkules (u Řeků Hérakles), syn Dia a smrtelnice Alkmény byl snad nejproslulejším hrdinou všech dob. Už v dětství měl takovou sílu, že vlastnoručně uškrtil dva hady, kteří se jej chystali zahubit. Pro lidskou zákeřnou zmiji neváhal použít přirovnání: dej si dobrý pozor, přetrhnu Tě jako hada! Proslavil se především splněním dvanácti úkolů, které mu dal jeho příbuzný Eurysteus, král Mykénský. Herkules musel zabít nemejského lva a hydru, které připomínají stejnojmenná souhvězdí, vyčistit Augiášovy chlévy, kde byl nastřádaný čpavek i dusík, přivést divokého krétského býka, stáda obra Geryóna a Kerbera – pejska z podsvětí, získat pás královny Amazonek, přinést zlatá jablka Hesperidek (viz souhvězdí Draka). Herkules všechny úkoly splnil do puntíku. Kromě toho vykonal ještě mnoho oslavných (ozdravných) činů, účastnil se například výpravy argonautů.
Nakonec ale padl lstí a byl potom vzat mezi bohy na Olymp.
Včerejší oslavenec T La Rock a můj kámoš na FaceBook:
http://www.youtube.com/watch?v=tPaV--ShlUY
This Beat Kicks (Chad Beat Remix) / Having Fun / Back To Burn
JAN KAŠPAR DEBURAU
☼ 31.7.1796 KOLÍN ۞ 17.6.1846 PARIS
Dnes by byl J.K.D. akorát k vidění zapíjející svoje narozeniny v bureau, v kanceláři… ale neplatí to o něm, poněvadž žil již před 216 lety a takovými 26 měsíci…
Byl umělcem své doby v tom nejlepším slova smyslu. Lid ho miloval a stal se legendou, která ji překonala a nesla její poselství na práh naší doby. Ladislav Fialka
Na bulváru du Temple se tenkrát v horkém červnovém odpoledni roku 1846 sešlo mnohem víc zvědavců než kdy jindy.
Nelákali je však akrobaté ani provazolezci, kejklíři, šašci ani kouzelníci, kteří se tu předháněli, aby vydělali nějaký ten frank. Všichni lidé z pařížských předměstí netrpělivě čekali, až se otevřou pokladny divadla Funambules, kde měli znovu spatřit svého Pierota. Nic jim nevadilo, že to bude v tak obehrané hře, jakou je Pierotova svatba, nepřišli tam sledovat děj, který tak dobře znali, ale chtěli pozdravit svého miláčka, o jehož nemoci se po několik týdnů denně dovídali z bulletinů, jež ředitelství divadla vylepovalo na vrata.
Ošuntělé hlediště se zaplnilo do posledního místečka, na galerii by jablko nepropadlo, hluk a výkřiky přehlušovaly árii z Gluckovy Armidy.
Konečně zaduněly tři údery holí do podlahy a opona šla nahoru. Jeviště představuje venkovskou krajinu, hlaholí zvony, přichází svatební průvod. Novomanžel Pierot s bílou květinou na plandavé haleně si vede svou Fifi, za nimi důstojně kráčí ostatní svatebčané.
Ještě neudělal první gesto, když hlediště vypuklo hromovým „Bravo!“ A znovu a znovu. Diváci byli k neutišení, zmlkli teprve ve chvíli, kdy Pierot, s nímž se vždycky pojilo veselí, ustrnul s rukou na srdci a po jeho bílé tváři mu stékala opravdová slza. Ne, to nebylo gesto z pantomimy, byl to projev hlubokého dojetí a vděku.
Po půlnočním představení čekaly na něj zástupy u vchodu pro herce a znovu vyvolávaly jeho jméno. Mlčky stál před nimi v příšeří letní noci, jen bílá kytička ženicha svítila na tmavém suknu jeho kabátu.
„Byla to kytice jeho zasnoubení se smrtí,“ napsal tehdy ve své zprávě o posledním vystoupení pařiče Jana Kašpara Deburaua jeden z jeho obdivovatelů, mladý literát Champfleury.
Pár dní nato, sedmnáctého června 1846, život velkého mima zhasl a rozhostilo se po něm smutné ticho.
OD PAŇÁCI K PIEROTOVI
Kdybychom měli stopovat tok jeho života až k pramenům, dostali bychom se z tohoto rušného zákoutí Paříže k nám, do českého Kolína. Jeho otec, Philippe Deburau, rodák z Amiensu, původně tkadlec, potom provazolezec, tam žil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako prostý vojín rakouského pluku, k němuž se dal naverbovat. V Kolíně se také oženil s Kateřinou Kráfovou, chudou služkou, o níž víme jedině to, že jí bylo dvacet let a že neuměla ještě číst, ani psát.
Týden po velkém požáru, který zachvátil Kolín 24. července roku 1796, se sešel v děkanském kostele chudý hlouček, aby tu pokřtil chlapce jménem Jan Kašpar. Narodil se jako druhé dítě v rodině vojáka Deburaua, později k němu přibyly ještě dvě.
Když v té neklidné době přitáhly do Čech pluky sboru prince de Condého, vstoupil Philippe Deburau jako ošetřovatel do jeho lazaretu, prodělal s ním bludnou pouť po Evropě, ale nakonec se s rodinou pěšky vrátil zpět do Kolína. Pokoušel se tam získat povolení, aby se směl živit jako akrobat nebo loutkář. Marně – o tato „mechanická umění“, jak je označil krajský úřad, nebyl zájem.
A proto znovu do světa! Kudy se potáceli, těžko soudit. Asi Německem, Rakouskem, balkánskými zeměmi, došli až do Cařihradu a na všech štacích předváděli svá akrobatická čísla. Jen jedno je jisté: ne sláva, ale bída je provázela, i když se všichni tolik snažili.
Jen Jan Kašpar jako by byl z jiného hnízda. Nevydařil se, ničím se nepodobal svým mrštným sourozencům, nikdy se nenaučil balancovat na laně a metat salta na udusaném plácku. Provázel ho posměch a otcovy pohlavky. Ale i on si musí vydělat na chleba. Ať tedy dělá paňácu, jenž padá na nos, když napodoboval své sestry a bratra Frantu. Alespoň v tomto kontrastu jejich výkony líp vyznějí. Ať vybírá vstupné a přestávky bude vyplňovat obhroublými žerty, které se v té branži tradují od let commedie dell´arte. Je k tomu předurčen už svou figurkou – vytáhlý, samá ruka, samá noha, směšný už na pohled.
Takový byl úděl Jana Kašpara až do doby, kdy Deburauovi překročili hranice Francie a zakotvili v Paříži, aby se tu pokusili prosadit jako akrobaté.
A prosadili se. Byli tak dobří, že jim divadlo Funambules nabídlo angažmá za zhruba stejný plat, jaký si vydělávali na ulici, Jan Kašpar byl přijat „nádavkem“. Dělal statistu, hrál nepatrné roličky, byl zkrátka služkou pro všechno, až – jak se to občas v divadlech stává – zasáhla do děje náhoda. Nutný záskok. To když populární mim Blanchard náhle odešel po prudké rozepři s ředitelem z divadla. Bez Pierota se ovšem pantomima hrát nedá. Kdo ho nahradí?
Tenkrát si Jan Kašpar poprvé navlékl kostým, pomaloval obličej bělobou – a světe div se – ten hubený čahoun si rázem získal hlediště. Nepostával zbůhdarma v zákulisí.
Trvalo však ještě řadu let, než získal takovou autoritu, aby mohl prosadit vlastní představu Pierota.
JAKÝ BYL?
Jak vypadal a jak se oblékal pro roli svého Pierota a pro ostatní pantomimické role, dokládají dobové kresby, ale čím se stal vyhlášenou „legendou, jež předčila svou dobu a nesla její poselství na práh dnešní doby“, se zachovat nepodařilo. Jde o umění, které se nedá cele vyjádřit žádným prostředkem – umírá v okamžiku svého zrodu.
Pravda, jsou tu svědectví současníků, ale jejich slova vyjadřují jen subjektivní dojem, a to ještě jen v hrubých rysech.
George Sandová v něm například viděla umělce nad jiné vážného a svědomitého, jenž nikdy nebyl syt svým uměním.
„Neznepokojovat se tím,“ píše ve svých pamětech, „zda obdivuhodně jemné podrobnosti jeho fyziognomie a originalitu jeho výtvorů oceňují umělci nebo chápou naivní duše. Pracoval pro své uspokojení, aby zkoušel a uskutečnil svou fantazii, a tato fantazie, která se zdála tak spontánní, byla vždy nastudována s velkou pečlivostí…“
Přes šaškovství jeho divadelního žánru v něm viděla velkého umělce, jemuž přísluší titul Mistra.
Jeho Pierot se během let na hony vzdálil od všech předchozích Pierotů, jak se utvářeli po staletí. Tato pantomimická postava má totiž bohatou historii. Bílého mima lze spatřit už na pompejských freskách, šestnácté století přivedlo na jeviště Sierra, fanfaróna vždy nešťastně zamilovaného a klamaného, jenž se oblékal do dlouhé košile a hlavu pokrýval slaměným kloboukem, v Itálii se zrodil Pulcinella, jehož humor prozrazoval hlupáka, a přímý předchůdce Deburauova Pierota byl typ naivního a ospalého nešiky.
Deburau zasáhl nejen do masky, ale časem i do povahy této role. Někdejšího člověka volných mravů obdařil jemnými způsoby, jeho vulgární pažravost změnil v mlsounství, zhýralost v galantnost, šaškovskou nevázanost v jízlivý posměšek a přihlouplou naivitu v chytrost, takže toho nebylo zrovna poskrovnu.
Zatímco ostatní tradiční postavy pantomim reprezentují bohaté měšťáky, Deburauův Pierot zosobňuje lid. Je to pária, jenž si je vědom, že je bez práv, a proto se musí spolehnout jen na sebe. Je stále ve střehu, i v nejzamotanějších situacích umí zachovat ledový klid, má postřeh v očích a mrštné nohy.
To všechno vyjadřoval Deburau co nejstřídměji. Používal drobná gesta, místo obhroublého šklebu jen náznak úsměvu a prchavé rozvlnění obličeje. Nic mu nebylo vzdálenější než patos, vyumělkovanost a nepřirozenost.
Prostí lidé, kteří navštěvovali Funambules především, Deburauovi rozuměli; kdykoli se objevil na scéně, zavládlo v hledišti hluboké ticho. A přitom byl tento velký mim vázán librety, o nichž se těžko dalo mluvit jako o uměleckých dílech. Kam mohl dospět, kdyby pro něj psali hry autoři jeho úrovně. Nemohl se zcela vymanit z předepsané role, mohl ji jen uhladit, zjemnit. I scény svádějící k vulgaritě dokázal předvést s takovým vkusem, že se nemohly dotknout ani nejcitlivějšího diváka.
LID HO MILOVAL
Po překvapivém debutu našel Deburau svůj svět, jímž se stala prkna divadla Funambles, našel si obecenstvo, které ho mělo rádo, našel i ženu, s níž se oženil; a třebaže ho nouze neopouštěla, zdálo se mu, že se před ním otevírá šťastný život s výrazně nezapomenutelnou etapou.
Byl to jen prchavý přelud. Pocit štěstí mu nevydržel ani tři měsíce. Jen tak dlouho trvalo jeho manželství. Ovdověl, zadlužil se, a když se rozpadla i jeho rodina, zůstal zcela na holičkách.
Zbylo tu však divadlo, a tomu se vedlo dobře. Hrálo se denně sedm až osm představení, za Deburauem se hrnula polovina Paříže – ta chudší – jeho hvězda zářila stále jasněji. Jen jeho plat zůstával téměř stále stejný. To, co jiní herci dostávali za jediný večer, on dostal za měsíc. Nestěžoval si, nešilhal po lepším angažmá, zůstal věrný svému divadlu a svým divákům.
Jeho portrét by však nebyl věrný, kdybychom v něm viděli jen herce, jehož svět vymezují prkna jeviště.
Paříž v té době opět vřela. Když Karel X. rozpustil sněmovnu, do vlády jmenoval nejreakčnější royalisty a zrušil svobodu tisku, vyrostlo v ulicích přes čtyři tisíce barikád, na nichž padlo víc než dva tisíce Pařížanů. Když Lafayette obnovil Národní gardu, zaměnil Deburau svou rozevlátou halenu Pierota za tmavomodrý kabátec člena občanské milice. Získal tam opravdové přátele, kteří se za něj postavili v nejtěžší chvíli jeho života.
Pařížané věřili, že červencová revoluce zahajuje období svobody, nový proud vtrhl i do kultury, romantismus uchvátil mládež, která v Deburauovi objevila svého Pierota. Třicátá léta vynesla Deburaua k novým úspěchům, chodili se na něj dívat i herci velkých divadel. Opera mu nabídla oslnivé angažmá. Deburau odmítl. Měl rád své ubohoučké doupě Funambules, kde si s diváky i beze slov vzájemně tolik rozuměli. Nevyužil nabídky Opery ani k tomu, aby požádal o zvýšení mzdy ze mzdičky. Na to byl až příliš hrdý.
I tak se mu opět zdálo o štěstí. Těšila ho oblíbenost, kterou mu diváci nedokázali neprojevit, prožíval v pohodě nové manželství, radoval se z dětí.
Až přišlo kurevsky osudové černé pondělí 18. apríla 1836. Usmrtil člověka. Ten jemný, laskavý a dobrácký teoretik humoru v praxi Deburau měl náhle na svědomí nejtěžší vinu všech vin. Stalo se tak na cestě do vesničky a zapadákova Romainville, kam si jarního dne Deburauovi vyšlápli na výlet. Potkali se tam s družinou oprsklých mladých lidí, z nichž jeden začal Deburaua bezdůvodně urážet. To se ještě přemohl, ale když útočník plivl jeho ženě do obličeje, nedokázal již déle zachovat stoický klid, došlo ke střetu, při němž Deburauova hůl dopadla na hlavu mladíka, který ještě týž den zemřel.
Následovalo zatčení, vazba, čekání na soud, doživotní pocit zmařeného dne díky takovému kreténovi.
Nebyl obviněn z vraždy, ale i prosté zabití mu mohlo vynést až deset let nucených prací. Zachránit ho mohlo jen zproštění viny. A právě tenkrát prokázali jeho druzi z Národní gardy, jak moc mu věří a jak si ho náležitě váží. Zaslali soudu svědectví, v němž se za něj postavili – do jednoho muže je podepsal celý druhý prapor, k němuž Deburau vždycky patřil.
Soudní proces se konal 21. května. Prožívala to celá Paříž, nejen ti v soudní síni. Skončilo to tak, jak si přál Deburauův obhájce, mladý advokát Delange, jenž apeloval na porotu:
„Pánové, končím jediným slovem: Deburau strávil svůj život tím, že rozesmával, nuže, neodsuzujme k slzám tohoto počestného muže!“
Skončilo to tak, jak doufali Pařížané.
Porotě stačilo k poradě pouhých pět minut, aby jednomyslně prohlásila:
„Obžalovaný je nevinen.“
Zpočátku se Deburau bál opět vystoupit na jeviště. „Nemám k tomu srdce,“ psal z vězení svému příteli. „Nemohu se víc dotýkat hole, aniž by mě pálila a zastavovala srdce. Tato smrt bude vždy odstrašující blok mezi mým obecenstvem a mnou.“ Ale už čtvrtý den po verdiktu v procesu hrál a představení se stalo jeho triumfem.
„Nenajdeme snad odpověď na tajemství jeho umění spíš v jeho pohyblivém, dýchajícím a tedy živém odkazu smát se, než na faktech a legendách, které spolu tak dlouho svádí souboj o pravdu?“ ptá se Ladislav Fialka ve své předmluvě k zasvěcené knížce Jaroslava Švehly Deburau – nesmrtelný strýc pan Pierot. „Jeho pokračovatelé, ať již v bílých kostýmech a maskách pierotů, nebo v hadrech a parukách klaunů, přinesli něco z jeho klidu, balzám na nervy, pohybu a gesta až do našeho století stvořeného také pro balzám na nervy. Byla to tradice jeho sugestivního odkazu, co dalo základ ke zrození umění moderního mimu. Etienne Decroux a jeho žáci Jean Louis Barrault a Marcel Marceau, plni obdivu a úcty k Deburauově osobnosti, vytvořili svou inteligencí, představivostí a tvůrčí vůlí i schopností základy nové pantomimy, nového živého a laskavého umění smát se navzdory i sebevíc krušným okolnostem…“
NIKDY?
Nikdy do mě nerafne retardováníčko u zpátečních zmatečných jedinců
nikdy není dost akcií a aktivit v provozech pábitelsky vlídných dobrodinců
chceš být taky tak božsky čilá Lady, jak osvíceně náboj ženství prozkoumává Ježíš?
poklady máš předurčeny, tyhle budiž okem v hlavě, s tolika nápady s ní střežíš
Ježíš je má prestiž, Ježíš nikdy nemá exaltovaně proč zklamat
Ježíš je semínko naděje v předem prohraném souboji dramat
hm Česká republika má ustálenou pověst nevěřících Tomášů
špatnou adresu měst, kde bude Pierot mít dost už pochybných boháčů
špatnou úroveň morálky půjde zvelebit jen zvolna
ale Slunce svítí pro Herkuly, jejichž síla je výborná
grafický malíři, Blanický rytíři, tragický počet porcovaných kaší na talíři
letící talíř po hlavě a Čechy náleží k Moravě jak mírná kalorie s lanýži
jistota jobu na pranýři, nejistota nerozbitné ulity u elity vyvíjí tempo hlemýždí
cestování s trochou výdobytků a s čísly kilometrů, spoje Tvoje zas do ztracena ujíždí
máte chuť a máte čas a hlavně máte vždycky netušené možnosti
semknout se ve větší celky – které nebudou odrazem lstivosti
i řevnivosti snad v pyšné omezenosti ukotvené pružinky molekul
mládí vpřed a předsudky odhoďte stranou, aby odpadky mořeplavec obeplul
aby suchozemec pochopil význam země, tak se musí snažit na souši
pěstovat oázy a extázi a magické chvíle dobrých dní na výstavní bázi
co zaseješ, to sklidíš a vidíš sílu v soustavě s grácií, tolik soudí předáci o práci
http://www.youtube.com/watch?v=T8Rmj813Jg4&list=PLk4dGNwj0SfsLVSR4SN0GJnQAIs7UoLMp&index=2
Fresh is the word, Mantronix is the GrGrGrGr Groove… :)
http://www.youtube.com/watch?v=zDEW3XjXrIo
Folie de l'espace?
Peur de la nuit absolue? du silence absolu?
De l'absolu d'un univers sans commencement ni fin?
Non, non
AKHENATON
Assis sur un point infime de l'univers courbe,
Un paradis a été créé; un instant, détourne le regard
Sur les étoiles et leur lumière,
Des millions de vies possibles autour de la terre.
Dire qu'ils croyaient à la platitude de la planète,
Ceux qui parlaient de sphère ont perdu la tête.
A travers cela on a réalisé
L'insanité, les vanités, les folies de l'humanité.
Mais tous savaient que rien ne se perd dans l'univers,
Pas de disparition de matière
De Démocrite à Mendeleïev, 2000 ans
Un classement : le tableau périodique des éléments
Des molécules, structures atomiques
Donnent matières minérales et organiques.
La vie est née de l'infiniment petit
Et l'homme en prend conscience seulement aujourd'hui
Que ce qu'il y a dans son corps ressemble étrangement
Au système solaire et aux astres brillants.
Des frissons me parcourent en fixant et scrutant Ouranos.
Je m'incline, prisonnier du 7, et contient le cosmos.
Dans le cosmos
SHURIK'N
Chang-Ti, symbole des régions septentrionales
Issu d'une philosophie restée dans les annales
Bien longtemps sais tu.
Pendant des siècles, il conversa avec ce qu'il y avait derrière le ciel.
La vérité ne se trouve qu'à l'intérieur de soi
Mais l'homme a détruit son véritable moi
Régit par les lois du matérialisme,
Décomposant l'univers comme le ferait un prisme.
Avec la lumière que l'on refuse de toucher,
Car il est clair qu'il faut vouloir pour essayer
Elever sa spiritualité,
Intérieurement chercher à s'éveiller.
L'univers subit un dérèglement croissant
On oublie que notre rôle est important.
Comment parler d'harmonie avec les énergies suprêmes
Lorsqu'on est en total désaccord avec soi-même ?
Que l'on se blottit sous l'aile de la compassion
Ou sous l'anthropomorphisme d'une religion
Nous étions sensés maintenir une symbiose,
En fait, nous avons trahi le cosmos.
Dans le cosmos
AKHENATON
Chaque être a une place dans l'espace
Et le vide est comme une grande glace
La vitrine où le silence plane, une exposition
Des plus beaux objets de la création.
Des bijoux rangés dans une cassette,
L'orfèvre est minutieux, tout est clair, tout est net :
La hauteur, la largeur, la longueur, la position
De toutes formes se déplacant en trois dimensions. Attention !
Le Temps, prince magnifique des mesures,
Accouchant du passé, du présent, du futur.
Et je joins les mains, laisse glisser les mots,
Augmente le pourcentage d'activité dans mon cerveau.
Tout est opposé mais équilibré :
La chaleur, le froid, la sécheresse et l'humidité,
Le bien, le mal, le jour, la nuit, le Ying et le Yang
S'embrassant comme des frères, à l'instant du Big-Bang.
L'homme n'a plus les pieds sur terre mais dans sa merde
Et attend impatient que son ignorance le perde.
Il croit en lui et en sa vision hémisphérique
En 360 degrés et l'horizon panoramique.
Le danger vient dans son dos comme Thanatos
Car il a négligé ses origines: Le cosmos
SHURIK'N
Une étoile s'éteint, une autre la remplace.
Il en est ainsi pour toute chose, c'est inévitable.
La vie, la mort, le clair, le sombre, autant de dualités
Parfois on choisit, parfois on ne peut s'y dérober.
Mais en tant que médiateur entre le ciel et la terre,
Régit par l'un et dépendant de cette dernière,
Notre tâche est d'assurer la liaison,
Mission non-remplie par la façon dont nous vivons.
Seuls quelques uns d'entre nous ont reçu le message,
Cela nous dépasse, nous les appelons sages.
Peut-être qu'un jour, dans les années qui viennent,
Nous comprendrons le message pourvu qu'il nous parvienne.
Et d'autres s'engageront sur le chemin DIVIN
Car tout Baobab ne fut d'abord qu'une simple graine.
Je délaisse un instant ce que vous qualifiez d'utopique
Dans la position du lotus, je vide mon esprit
Atteint le mushin affûte ma perception
Laisse les ondes m'envelopper comme un cocon.
Mon âme s'éveille l'énergie se renouvelle,
Rivalisant avec Thanos, je contiens le cosmos.
Dans le cosmos
O Armakis,
Toi qui t'es élevé parmi les étoiles indestructibles,
Tu ne disparaîtra jamais!
Dans le cosmos
:)
Akhenaton, rapper a hlavní člen skupiny IAM, se narodil 17.9.1968 akorát před 46 lety jako sedmičkový statečný fantóm mimino v umělecké části Marseille; jméno Phillippe Fragione mu dala rodinka přistěhovalců z Neapole, kteří se usídlili na okraji Marseille ve vesnici Plan-de-Cuques. Po roce 1981 objevil rapovou muziku a začal více cestovat do New Yorku, kde dostal přezdívku Chill Phil. Ve stejné době poznal v Marseille Érica Mazela, DJe, který později vystupoval pod jménem Khéops. Mazel a Fragione začali spolu připravovat francouzskou variaci hiphopu.
V roce 1988 Akhenaton napsal esej „La Deuxieme génération du hip-hop“ do fanzinu Vé. Ve stejném roce rapoval na B-straně singlu „Let's Make Some Noise“ amerického MC Choice. Když se vrátil do Marseille, seznámil se s Geoffroyem Mussardem (rapperem Shurik'nem) a Malekem Brahimi (Freemanem). Fragione začal veřejně používat umělecké jméno Akhenaton a spolu s Khéopsem a Shurik'nem založili skupinu B.Boys Stance, která se v roce 1989 přejmenovala na IAM. Později do skupiny ještě přišli Freeman, Imhotep a Kephren.
Když se podařil IAM úspěch s demo nahrávkou „Concept“ a se dvěma alby, vydal Akhenaton sólové album „Méteque et mat“ v roce 1995. Alba se prodalo 300 000 ks a v roce 2001 přibylo další sólové album „Sol Invictus“, „Black album“ (2002) a „Soldats de fortune“ (2006). Začal se také podílet na dalších projektech jako na produkování alba „Les tentations“ (1997) od rappera Passiho a hudbě k filmu „Comme un aimant“ (2001).
S IAM později vydává další album „Revoir un printemps“ v roce 2003 a „Saison 5“ v roce 2007. Další aktivity Akhenatona můžete objevit u rapperů jako jsou Stomy Bugsy, Chiens de Paille, Fonky Family, La Brigade, Le 3ème Œil, a další. Založil vydavatelství Côté Obscur, další vydavatelství La Cosca a vinylový obchod 361.
Když IAM vstoupili na rapovou scénu ve Francii v roce 1990 s prvním albem „...De La Planete Mars“, nejnápadnějším znakem byla jejich záliba pro éru Faraónů. Čtyři ze šesti členů souboru nosí stará egyptská jména (Imhotep, Kheops, Kephren a samozřejmě Akhenaton) a jejich texty jsou kolority plné odkazů na vyspělou starodávnou egyptskou civilizaci. Tato záliba umožnila IAM najít spojitost se současným arabským světem nepřímo: témata Faraónů připomínají arabský původ, když se nevyplácí připomínat původ negativně islámským fundamentalismem a ekonomicky nerentabilní nejistotou arabského světa, vezměte si příklad v Tunisu u Kartága, nebo víc dole na jihu – kde se na nekonečných pláních písku Sahary natáčely Hvězdné války. Na obalu druhého alba „Ombre Est Lumiere“ (1993) se dokonce uvádí, že za dávných dob byl Egypt připojen k Marseille, ale kontinenty se později odloučily. Podle Akhenatona byl název IAM (Imperial Asiatic Men) zvolen na základě knížky senegalského spisovatele Cheikh Anta Diop, jednoho z předních teoretiků afrocentrismu, a Akhenaton prohloubil zálibu v již dřívějším zájmu o Blízký východ jako původní centrum monoteistických náboženství a v zájmu o Egypt jako o kolébku jadrné civilizace.
http://www.youtube.com/watch?v=I2Q8cdVi00Q
IAM – „Planète Mars“
*
LE COSMOS (Vesmír)
Šílenství z prostoru?
Strach z absolutní tmy? z absolutního ticha?
z absolutna Vesmíru bez začátku a konce?
Ne, ne
(Akhenaton)
Sedíce na vrcholu kulaté Země
ráj byl stvořen: náhle se otočil
na hvězdy a jejich světlo,
miliony možných životů kolem Země
říkají, že věří, že Země je kulatá.
Ti, kteří mluví o sférách, patrně ztratili hlavu.
A během toho všeho dali vzniknout nerozumnosti, ješitnosti, lidské pošetilosti.
Ale všichni vědí, že ve Vesmíru se nic neztratí, ani hmota
Demokrita či Mendělejeva, 2000 let
Zařazení: periodická tabulka prvků
molekuly, atomové struktury
předkládají organickou a neorganickou hmotu
Život vzniká z něčeho úplně malinkatého
a člověk si je vědom až dnes
že to, co je v jeho těle se podivně podobá
solárnímu systému a zářícím hvězdám.
Mráz mi běží po zádech, když se dívám na Uran
a podrobuji se, vězeň sedmičky, plný Kosmu
v Kosmu
(Shurik'N)
Chang-Ti, symbol půlnočních oblastí
vzešlý z filozofie, jež zůstává v kronikách
už velmi dlouho, ty víš.
Po staletí hovoří s tím, kdo je na nebi.
Pravda není nikde jinde než ve vlastním nitru
Ale člověk zničil svoji pravou identitu
Řídí se materialistickými zákony,
rozkládaje Vesmír jako prizma.
se světlem, jehož se odmítá dotknout,
neboť je jasné, že zkusit něco lze jen tehdy, když člověk chce
probudit svou duchovnost,
hledající v sobě samém a procitnout.
Vesmír trpí ztrátou pořádku
zapomnělo se, že naše role je důležitá
Jak mluvit o harmonii se vší energií
máš-li zmatek sám v sobě?
Ať se krčíme pod křídlem soucítění
nebo všelásky náboženské.
Jsme rozumní, trváme na symbióze,
ve skutečnosti zrazujeme Vesmír
ve Vesmíru
(Akhenaton)
Každý má místo ve Vesmíru
a prázdno je jako velké zrcadlo
výloha, v níž ticho, výstava
nejkrásnějších výtvorů.
Šperky vystavené v kazetě,
zlatník je pečlivý, vše je jasné a čisté:
výška, šířka, délka, poloha
všech forem se projevuje ve třech dimenzích. Pozor!
Čas, nádherný vládce měr,
jež tvoří minulost, přítomnost i budoucnost
A já spojuji své ruce, nechám klouzat slova z úst
zvyšuji procenta aktivit svého mozku.
Vše má dvě strany, ale je vyvážené:
teplo, zima, sucho i vlhko,
dobro, zlo, den, noc, jin a jang
se objímají jako bratři, a v okamžiku Velkého třesku
člověk nemá nohy na zemi, ale v prdeli
a čeká netrpělivý, že ho jeho hloupost zmátne.
Věří v sebe a jeho hemisférické představy
ve 360 stupních a za panoramatickým horizontem
nebezpečí číhá vzadu jako Thanatos (řecký bůh smrti, zosobněná tragédie k pláči)
neboť se nestaral o své blízké: Kosmos
(Shurik'N)
Jedna hvězda zhasíná, druhá ji nahradí.
tak je to se vším, je to nevyhnutelné
život, smrt, světlo, tma, všechny protiklady
někdy si vybíráme, někdy nám nezbývá, než se podrobit.
Ale protože jsme prostředníky mezi Nebem a Zemí
podléhající jednomu a závisející na tom druhém
naším úkolem je udržet spojení,
nesplněná mise, kterou prožíváme
jen někteří z nás dostali zprávu
a my je nazýváme moudří.
Snad jednou, v době, která přijde
pochopíme zprávu – jen abychom ji dostali.
a jiní se vydají na cestu ZÁZRAKU
neboť každý Beobab byl nejdříve prťavým semínkem
v okamžiku opouštím to, co považujete za utopii
v pozici Lotus si vyprázdním mysl
dosahuji hypnózy, ztrácím vjemy
nechávám vlny, aby mne obalily jako kokon
moje duše se probouzí, energie se obnovuje,
soupeřím s Thanosem, jsem Kosmos
v Kosmu
Ó Armakis,
Ty, který jsi se zrodil mezi nezničitelnými hvězdami
ty nezmizíš nikdy!
v Kosmu
DJ Logic, a.k.a. Jason Kibler, came of age in the Bronx during the time of hip-hop’s birth in the early 80s, and has come to occupy an interesting niche in the world of new creative music. He came up as a mover-and-shaker in the Black Rock Coalition and went on to work with Medeski, Martin & Wood, Graham Haynes, and other artists interested in bringing hip-hop’s sonic innovations into their jazz-based work. Logic’s rise is indicative of a very specific moment in today’s music scene, one in which jazz, hip-hop, electronica, and „jam band“ improv are all becoming part of a common language, and received notions of what it means to be a musician are being challenged. DJs may not „play“ in ways jazz listeners are accustomed to, but they’re staking their claim as legitimate musical thinkers and organizers of sound.
Logic is at the forefront of this movement, and his debut outing makes a strong argument for accepting the new music on its merits. Combining his turntables and beats with a plethora of live instruments, Logic rocks hard and strong, his dance-oriented instincts working in tandem with the harmonic sensibilities of multi-instrumentalist Casey Benjamin in particular. The other core participants are keyboardist Mike Weitman, drummer Stephen Robertson, and bassist Scott Palmer. Special guests include John Medeski on organ and clavinet, Miri Ben-Ari on violin, Melvin Gibbs on bass, Mino Cinelu on percussion, Graham Haynes on trumpet, Vernon Reid on guitar, and Soulive’s Eric Krasno on bass and guitar. If you’re intrigued by the theoretical and practical connections between hip-hop, drum-n-bass, and jazz, you need to check it out. Not every track is an all-out success, and Logic’s aggressive, booming beats may not be for everyone, but this is an integral part of the new „new thing,“ 2001-style.
Personnel: DJ Logic, turntables, beats, effects; Casey Benjamin, sax, flute, ewi, rhodes; Mike Weitman, wurlitzer, clavinet, organ; Stephen Robertson, bass; Scott Palmer, drums
| 
