BJØRNSTJERNE BJØRNSON

☼    8.12.1832    KVIKNE                ۞      26.4.1910   PARIS

Život velkého norského spisovatele Bjørnstjerna Bjørnsona lze přetlumočit hravou zkratkou, která představuje jeho poslední, krátce před spaním (ale před spaním již na věčných ekologických lovištích nebojácných svišťů) vymyšlený verš „dobré činy spasí tento nepokojný svět“. Byla to jeho víra, v níž našel primární cestu, jak ze šlamastik ven a po této cestě kráčel spolu se svým lidem.

Narodil se 8. prosince 1832 v osadě Kvikne v norské provincii Hedmark, v krajině vřesovišť, v tvrdé a nehostinné zemi, kde lid musí svádět urputný zápas s přírodou, aby si vymohl skývu chleba. Není to jen kraj překrásných malebných fjordů, které lidi okouzlují a rozmazlují v akorát pestře oděném létě, ale i za dlouhých bílých nocí. Je to neustálé bojiště horalů a rybářů (jako Petr Piskač) s krutými přírodními živly. Je to země samotářských myslitelů, kteří se za nekonečných zimních večerů zamýšlejí nad smyslem života, nad jeho mravními hodnotami, nad otazníky lásky i potřebou vzájemné pomoci. Tyto vlastnosti přiřkly sudičky do vínku i mladému Bjørnsonovi.

Jeho otec byl farářem. Pocházel ze staré rolnické rodiny. Zpočátku svá políčka sám oral, oséval i sklízel. V pokročilejším věku, kdy jej úmorná práce velmi vyčerpávala, se rozhodl studovat teologii. Byl to rozšafný a silný člověk, sousedům imponoval jak svými znalostmi, tak medvědí silou. Syn po něm zdědil neústupnou vytrvalost a víru ve spravedlnost.

Matka byla dcerou učitele, který také vyšel z rolnické rodiny. Od mládí se zapojovala do kulturního života v rodném městečku Kragerö, podílela se na všech kulturních akcích, ráda četla a stále se vzdělávala. Byla to velmi jemnocitná a čilá žena, která se svému dítěti rozdávala. Od ní se chlapec naučil milovat umění.

Jeho výchovu ovlivňovali i obyčejní sousedé, kteří často faru navštěvovali, sdělovali si zde nejrozmanitější příhody ze svého života a často si vyprávěli i překrásné starobylé ságy a pověsti s romantikou u krbu. Farářův syn se již od útlého dětství cítil srostlý jak s nádherným horským světem, tak s dobrými lidmi, kteří jej obklopovali.

V dlouhých a třeskutých zimách, kdy na horách ležel hluboký povlak sněhových zátarasů, byly cesty nesjízdné a všude panovalo bolestné ticho, toužil chlapec po světlu a po ohřátí pookřání své zkřehlé duše, sníval o laskavých vzdálených krajinách. Začal číst úvod, stať, závěr, co se má stát, ať se stane; v prvních krůčcích mu vydatně posloužil otec.

Neuběhlo mnoho let a osud osamělého vlka z venkova se od základu změnil. Otec byl přidělen do farnosti v Nessetu v Romsdalském údolí. Nový svět chlapci otevřela již samotná dlouhá cesta do nového působiště. Poznával zcela jiné lidi než byli sedření venkované v Kvikne, musel se učit novým mravům, osvojovat si nové životní obyčeje. Naštěstí mu nechyběla příroda, kterou si doma tak důvěrně stihl zamilovat. Z vysoké farmy se mu otevíral rozlehlý rozhled do otevřeného údolí s vodopády a na mlhami často zahalený fjord, ze kterého vedla cesta do neznámého světa. Práce zde bylo rovněž nadmíru. Pomáhal obdělávat pozemky patřící ke kostelu a stavět nový rodinný barák. Navykl si vyplňovat prací úplně každý den.

Co se asi tak odehrávalo v mysli dvanáctiletého kluka, když nastoupil na střední školu v městečku Molde? Poprvé spatřil větší město, sídlo probošta, čilý provoz na fjordu a pestré hemžení lidí na tržišti. V tomto, pro něho jiném světě, uzavíral nová přátelství se spolužáky, u nichž si brzy získal respekt především díky své tělesné fyzičce a proboštovi Rainbollovi, jehož přízni se mohl těšit. Obdivoval knězovy bohaté znalosti, protože ten byl i vzorným hospodářem a nepřekonatelným botanikem. Z jeho rozsáhlé knihovny si vědychtivý mladík oblíbil zejména knihy pro mládež od Scotta, Marryata, Coopera a především Defoeova Robinsona Crusoe.

Brzy v sobě objevil mimořádnou schopnost předávat svoje myšlenky jiným. Začal skládat malé básničky do úhledných puzzle labyrintů. Byly to sice neobratné pokusy, ale přátelé a známí, kteří veršíky přečetli, tvrdili, že se jednou stane uznávaným básníkem. Po spisovatelské dráze však neprahl. Nejraději by byl vydával noviny, ale drahý tisk s čárou přes… vysoko překračoval jeho finanční rozpočet. Proto se rozhodl pro ručně a stručně psaný časopis „Svoboda“, který rozesílal známým.

V té době začaly do každé norské vesnice, i do odlehlého horského městečka Molde, pronikat zprávy o francouzské revoluci 1848, o povstání ujařmených za svobodu člověka a jeho důstojnější život. Nadchly především nezakomplexovanou snivou mládež. Starší obyvatelstvo bylo příliš zkroušeno hospodářskou krizí, která v roce 1847 postihla celou Evropu, mysleli jen na to, jak zabezpečit sebe a své rodiny; slovo svoboda bylo pro ně abstraktní pojem. Trpěli, ale zvednout hlavu se neodvažovali. Na útlak, drahotu a bídu si stěžovali jen potají. Tehdy mladý Bjørnson pochopil, kolik osvěty a politické práce bude zapotřebí vypotit, aby se zdejší sedření a pokorní lidé postavili zase jednou na vlastní nohy. Zřetelněji se mu začala rýsovat jeho vlastní budoucí práce.

Tehdy postihlo rodinu těžké neštěstí. Pastora Bjørna nařknul rolník, bývalý důvěrný kamarád rodiny, že při soudním procesu vydal křivé svědectví. Farář byl ze svého úřadu v Molde suspendován, jeho rodina začala být přehlížena a syn byl nucen opustit zdejší školu. Otec jej s vynaložením posledních prostředků poslal na další studia do Kristiánie, kde tehdy žilo asi 35 tisíc lidí. Zde navázal styk s prvním propagátorem lidského zacházení s dělníky v Norsku, Markusem Thranem, jenž stál v čele průmyslových a zemědělských dělníků v jejich střetech se statkáři a nově vznikajícími podnikateli. Začal se zapojovat do politického (bdění) dění v zemi.

Útulek nalezl u bratra své matky, malíře dekorací Nordraakeho. Při studiích začal přispívat do místních novin a časopisů. 18. července 1852 se v populárním Morgenblattu objevila jeho první báseň „Vodopád“. Líčí v ní smrt dvou nešťastných milenců, kteří spolu jednou a už naposledy zahučeli do hučících vod. Báseň sice vzbudila pozornost veřejnosti, ale na autorově soukromém životě se nezměnilo vůbec nic.

Ve škole se mladému Bjørnsonovi nedařilo. Ztroskotal u maturity a měl složit dodatečné zkoušky v náhradním termínu. Protože byl bez prostředků, a také proto, aby se mohl na zkoušky v klidu připravit, se na rok vrátil domů (1852–1853). Odtud posílal články mnoha norským redakcím. Znovu navázal styky se starými přáteli, rolníky a zemědělskými dělníky, vnímal jejich palčivé stesky na těžký úděl a současně naslouchal ságám o hrdinské minulosti vikingského národa.

V červnu 1853 přesídlil pastor Bjørn do církevní osady Søgne, což mu umožnilo, aby syna poslal znovu do Kristiánie, kde měl složit dodatečné zkoušky a dokončit studia. Avšak znovu pohořel u matematických chytáků, u teoretických chytráků. V bouřlivém střetu s otcem, který na pokračování studia trval, se s rodinou rozešel. Bez otcovy podpory však jen živořil.

Situace se poněkud narovnala, když začal častěji přispívat do právě založeného humoristického časopisu. 15. ledna 1854 se mu článkem v časopisu Morgenblatt podařilo upoutat pozornost nejen čtenářů, ale i vydavatelů. Stal se redaktorem.

Když mu bylo čtyřiadvacet, byl na studentském zájezdu ve Švédsku. Tady se rozhodl, že bude spisovatelem a že to natře všem případným pochybovačům.

Po návratu ze Švédska napsal za dva týdny své první drama Mezi bitvami, kde vystupuje lidový král Sverra, středověký revolucionář. Pak následují povídky Thrond a Nebezpečné námluvy. Nejvíce ho proslavila novela z roku 1857 Synnøve Solbakken. Tvorba se rozrůstala o nové povídky ze současného života: Arne, Veselý hoch, Svatební pochod. Látku z dávných dějin ztvárňuje nebezpečně šikovně v dramatu Kulhavá Gulda, Král Sverre, Sigurd Slembe, Sigurd Jorsalfar. Látkou z minulosti připomíná slavnou epochu i statečnost tehdejších předků.

Minulost i přítomnost spojuje i v nové tvorbě. Mnoho ze svých sociálních a politických názorů vyslovil v Selských povídkách. Alespoň názvy je třeba připomenout další díla: Prach, Absolonovy vlasy, Vlajky nad městem a přístavem. Dramatická díla: Bankrot, Redaktor, Nad sílu, Rukavička a Král.

Skutečným klenotem jsou především „Selské povídky“, které měly inspirující vliv i na literaturu jiných evropských národů. Jsou v nich vykresleni tvrdí, spravedliví a čestní rolníci, neochvějně zastávající se svých tradic.

Ve všech svých dílech Bjørnson vyjadřuje víru v člověka, v obrodnou sílu a povahu lásky, v aktivní práci a v mužnou čest. Současně si ale uvědomoval, že tyto lidské hodnoty je třeba v prostém člověku rozvíjet a chránit před znehodnocením. Jeho velký román Vlajky nad městem a přístavem má diskusní charakter. Ve dvou částech dramatu Nad sílu, z nichž každá je samostatnou hrou, se hluboce zamýšlí nad podstatou náboženské víry a nad sociálními otázkami moderní společnosti. V první části líčí tragédii pastora Sanga, který i s farníky věří, že může dělat zázraky a vyléčit svou smrtelně nemocnou ženu. Ta skutečně vstane z lůžka, udělá pár kroků a k úžasu přítomných obejme svého muže. Pak klesá mrtvá mrtvola k zemi. Velký ohlas v Evropě měla Bjørnsonova Rukavička, v níž nastolil požadavek zrovnoprávnění muže a ženy v předmanželské pohlavní čistotě.

V roce 1870 vyšla sbírka Digte og sange (Básně a písně), v níž je mnoho veršů, které stále žijí v podvědomí norského lidu. Je to především vlastenecká báseň z roku 1859 s názvem Ja, vi elsker dette landet (Ano, tu zemi nadevše milujeme). Je to norská národní hymna:

http://www.youtube.com/watch?v=LUtiIMZIVOU

For Norge, kjempers fødeland

„Ano, tu zemi nadevše milujeme…

A v té lásce ozývá se

otce, matky hlas,

i noc ságy, která otřásá

sny přímo mezi nás.“

Bjørnsona nazývali otcem lidí nové společnosti, světlem srdcí a zbraní velkého boje. Byl hlasatelem lidskosti. S nevyčerpatelnou energií se vrhal do veřejného i kulturního života své země, byl národním vychovatelem, burcoval národní uvědomění, byl politikem i organizátorem, zařadil se mezi přední bojovníky v boji za nezávislost svého národa. Má velkou zásluhu na tom, že po několika staletích závislosti na Dánsku a po přechodné personální unii v linii se Švédskem, se v roce 1905 Norsko stalo samostatným královským státem.

Často zvedal svůj hlas proti křivdám a bezpráví. Své básnické poslání vystihl komentářem: „Nejsem básníkem proto, že umím psát verše, to umí beztak plno lidí. Mou předností je to, že vše, co se týká lidskosti, týká se i mne! Jestliže svou písní nebo projevem přispěji třeba jen nepatrně ke zlepšení života miliónů méně šťastných druhů, přinese mi to víc než všechny vavříny Shakespearovy, Miltonovy a Gœthovy.“

Velký norský básník a spisovatel zůstane svým vystoupením na obranu Slováků v roce 1907 trvale zapsán i do paměti našeho lidu.

V roce 1907 se obrátil český spisovatel Edvard Lederer spolu s básníkem Adolfem Heydukem a Karlem Kálalem na Bjørnsona dopisem, v němž norského spisovatele seznámili se situací, v níž se ocitá slovenský národ v Uhersku a navíc ho informovali o krvavých událostech, k nimž došlo 27. října 1907 v Černové u Ružomberoku. Bylo při nich usmrceno 12 lidí a velké množství účastníků zraněno. Bjørnson tento zločin pranýřoval.

Téhož roku vydal maďarský ministr školství zákony, kterými se v praxi pomaďaršťovaly poslední zbytky lidových škol. Měšťanské, střední a odborné školy byly pomaďarštěny už dávno. Na Slovensku byla zrušena i svoboda tisku, spolkové a shromažďovací právo.

Ve významném německém měsíčníku März pozvedl Bjørnson svůj hlas na obranu utlačovaných. Článek měl ve světě obrovský ohlas a podnítil dlouhotrvající novinářskou polemiku. Nelítostně obžaloval maďarský upjatý šovinismus.

V roce 1907 se měl v Mnichově konat mírový kongres. Bjørnson byl vybrán za člena čestného předsednictva. Na tento návrh zaslal prezidentovi kongresu, profesoru Quiddovi, následující dopis: „Velevážený pane, pokládám si za velkou čest být pozván do tak vznešeného shromáždění, zejména když pozvání dostávám od vás. To mi však nezabrání, abych proti členům mírového kongresu neadresoval tak silný útok, že již nemůže být silnější. Ti páni, kteří tam vystupují jako apoštolové míru, utlačují a trýzní doma porobené národy nebo nečinně přihlížejí, když to dělají jiní. Když nehodlají ze všech sil potlačit válečnou morálku, je boj proti válce marný. Kdyby se například na kongresu objevil jako vyvolený představitel národa gróf Albert Apponyi, který je nyní v Uhrách ministrem školství a jako takový je utlačovatelem Slovanů – a já bych byl rovněž přítomen – vynaložil bych všechno úsilí a nepřestal, dokud by on neopustil sál.“

Dopis jasně sděloval, že se Bjørnson kongresu nezúčastní, bude-li přítomen utlačovatel Slováků v Uhersku gróf Apponyi. Dopis byl (snad nedopatřením) uveřejněn spolu s pozdravnými telegramy ve světových periodicích. Apponyi se velkopansky ohradil, že půjde kamkoliv, tedy i na kongres, se vztyčenou hlavou. Bjørnson mu odpověděl ve vídeňském časopise Die Neue Freie Presse i v jiných novinách. V započatém boji pokračoval až do smrti. V polemice vyslovil mnoho velkých myšlenek, které se staly oporou našim národům v boji o vytvoření nové budoucí republiky. Obrovské nadšení a smělé naděje vzbudila Bjørnsonova politika zejména na Slovensku.

Vděčnost Slováků i Čechů byla tak enormní, že Bjørnson ve svém životě nepoznal lepší. V jeho bývalém sídle Aulestadu (dnes je v něm muzeum) se s úctou uchovávají mnohé děkovné listy. Představitelé českého politického a kulturního života – ze spisovatelů například Jaroslav Vrchlický, František Herites, Svatopluk Čech a Alois Jirásek – mu 20. října 1908 zaslali děkovný dopis, v němž se mimo jiné uvádí:

„Přáli bychom si, aby radostný ohlas tohoto našeho projevu mohl zaznít celou evropskou veřejností tak zvučně a určitě, jako zazněla Vaše slova: přáli bychom si, aby všichni kulturní lidé dneška cítili, že si lze stisknout ruce, bojujíce za svobodu člověka i národů, přes celé propasti jazykových a politických vzdáleností a aby všichni nepřátelé pokroku a svobody zakusili, že ještě výše nad jejich mocí bdí velká myšlenka všech těch, kteří chtějí pro všechny lidi stejná práva a pro všechny národy stejnou svéprávnost.“

Obdobný děkovný dopis dostal Bjørnson z Turčianského Svätého Martina, podepsaný mimo jiné redaktorem Národných novín Svetozárem Hurbanem Vajanským a redaktorem Slovenských pohladov Jozefem Škultétym.

I na samotném sklonku života se Bjørnson vrací k problému malých národů a sleduje jejich pohnuté osudy. Ještě na smrtelném loži se obrátil k polským továrním dělníkům s básní Dobré činy zachrání svět. Nestihl ji dopsat, smrt byla rychlejší bestie. Tímto literárním zlomkem vyjádřil svou životní víru v míru, kterou se snažil naplnit bojem proti agresi a válce, za spravedlivější a hodnotnější svět.

http://www.youtube.com/watch?v=VVXJsazVQnE

01. Black Scraatch – Upojenie
02. Kaliber 44 – Do Boju Zakon Marii
03. 1kHz – Wyłącz Mikrofon
04. Funk Jello – Ogórek
05. Kobas Laksausmesmake – Twoja Głupota Przerosła Ciebie
06. Sa-Prize – Gangsta Story
07. Wzgórze Ya-Pa 3 – Pale-nie
08. Trials-X – Czujee Się Lepiej
09. Kazik – Krotex
10. Born Juices – Gangsta
11. Southcentral – Let Me Represent
12. Adam Bielak – Będę Artystą
13. S.E. Sekator – Dub Dealer Roots Rapping K.Fucking

(trochu té Polštiny – aneb jak Dobré činy zachrání svět 1996)

ERIDANUS

Šesté největší souhvězdí tvoří řada hvězd, vinoucích se jako řeka slov na podzimní a zimní obloze na jih od souhvězdí Orion. Na našem území je vidět pouze jeho severní polovina. Hvězda Epsilon Eri je podobná našemu Slunci a se vzdáleností jedenáct světelných let je také nejbližší známou hvězdou s planetární soustavou. Proto se na ni také roku 1960 zaměřil první pokus o odposlech radiových signálů mimozemšťanů.

Řekou je toto seskupení nazýváno odpradávna. Pro Babyloňany však představovalo Eufrat, pro Egypťany Nil, pro Římany Pád.

V řecké mytologii se k řece Eridanus pojí tento příběh: Syn boha slunce Helia a pozemské ženy Fæthón se vydal svého otce navštívit na nebesa. Prý mu nikdo nevěří, že je synem boha. Proto žádal svého tátu, aby mu na důkaz půjčil sluneční spřežení. Helios dlouho váhal, ale nakonec souhlasil. Prosil však syna, aby jel opatrně, ani příliš vysoko, ani riskantně nízko. Koně zapřažení do slunečního spřežení ale poznali, že je řídí nejistá ruka a jeli, kam se jim zachtělo – nejdříve vysoko a potom příliš těsně kolem země. Žár spaloval zemský povrch, vysoušel řeky a lidé z těch oblastí mají od té doby snědou kůži. Nakonec učinil Zeus Fæthónově jízdě utrum a mladíka srazil bleskem do řeky Eridanus. Fæthón se zabil a jeho tělo pohřbily na břehu řeky nymfy. Helios si ze žalu zakryl tvář a nastala noc uprostřed dne. Fæthónova matka putovala po světě i se svými dcerami a hledala syna. Když našly jeho hrob, proměnily se žalem v olše.

Heliovy slzy kanou každé ráno z nebe jako rosa, i rosa pantera.