„virtuoso philosopher of the piano“
CLAUDIO ARRAU
☼ 6.2.1903 CHILLÁN, CHILE ۞ 9.6.1991 NA MEDARDA RAKOUSKÝ MŰRZZUSCHLAG, KDYŽ RONIL SLZY I MEDARD JASNÝ TO UPLAKÁNEK…
„Mistře,“ zasténal manažer, „pracujete na zahrádce bez rukavic! Vždyť jsou zde kameny, břečťan a možná i slizcí hadi!“ Sedmdesátiletý pracant Claudio Arrau, v očích Joachima Kaisera „nejlepší kůň klavírních čtveráků, uštvaný téměř k infarktu“, se zvedl nad záhon a pokrčil rameny: „O ruce se nebojím. Jakmile se začne klavírista zaobírat rukama, je to jen další cesta k neuróze, paralýze, k šílenství… Ruce hrají noty, ale hudba je víc než pouhé noty. Skládá se snad báseň jen ze slov, jen z písmen? Hudba, to je Brahmsovo toužení, tragická vášeň Roberta Schumanna, záchvěvy Beethovenovy duše. Abych zahrál tuto hudbu, nehraji rukama, ale naladěnou duší a krví svého života.“
*
Naladěnou duší a krví hrál Claudio Arrau ještě v pětaosmdesáti letech asi sto koncertů ročně! Americký hudební historik Roger Kahn prohlašuje, že Arrauova aura po stránce či rejstříku hudební paměti byla i v nejvyšším věku tak mimořádná, že jeho sólový repertoár stačil na 76 samostatných koncertů po dvou a půl hodinách, vždy s jiným chytlavým programem!
Technická obratnost legendárního pianisty oslňovala každého posluchače. Pro znalce ovšem překročil meze techniky a stal se ohnivým živlem. Hans–Peter Range v knize Contemporary Concert Pianists píše: „Když tento výjimečný umělec hrál adagio z Beethovenovy sonáty, vstupovali jsme do jiného světa, poněvadž Arrau dosahoval absolutního maxima velebnosti a důstojnosti.“
Od samých počátků své hudební dráhy ve 20. století bez oddechu studoval Arrau Bacha, Mozarta a další ukrutně šikovné mistry; nejdříve se učil jejich skladbám individuálně, pak pojímal každou z nich v souvislosti s ostatním skladatelovým dílem, a konečně vyhledával utajené prameny inspirace. Arrau věděl, co cítil Beethoven, když skládal Sonátu s číslem 29 „pro kladívkový klavír“ („sváděl ve svém nitru titánské zápasy a směřoval k vyvrcholení citu“). Vcítil se do skladeb osamělosti Brahmsových pozdních let s jejich nádhernými a pochmurnými mezihrami, přesně pochopil, jak Robert Schumann psal svou Fantasii C dur, píseň lásky, kterou dobyl vytouženou ženu, a jak potom pomalu propadl šílenosti, když znovu a znovu slyšel v mozku opakovanou notu „a“ jako klakson z pekel Mene Tekel (přečetl jsem – zvážil jsem to podstatné). Večer co večer, když Arrau hrál nebo cvičil vznešené sonáty, prožíval radosti a strasti jejich skladatelů. Tento dar vcítit se, praví Roger Kahn, jakýsi druh reprodukčního kreativního génia, učinil z Arraua vládce klávesnice. Posluchači v Moskvě ho zvedali na ramena a v Praze ho devatenáctkrát vyvolali. V líčení referentů listu New York Times byl v „kladném smyslu pokořující“.
Bernard Gavoty v díle „Claudio Arrau“ vyjmenovává bezpočet hudebních kritiků, kteří se „po skončení Arrauovy hry cítili jako v ráji“. Své nadšení přenesli do oslavných článků. M. Neville Cardus: „Největší ze všech velkých pianistů, pianistický zázrak se našel!“
V Manchesteru hrál Arrau tak, že Samuel Langford, hudební kritik známý tím, že snad nikdy nepochválil a už vůbec nezatleskal, se neudržel a „jako dítě plácal ručičkama“.
Arrau vykoupil své mistrovství bolestmi, úsilím a všudypřítomnou hrozbou, snad i strachem z úbytku běžných sil. Neúprosný čas útočil na mozek i prstíky. „Řešení je v nutnosti povznést se nad noty a nad kritiky, vztáhnout ruce po Beethovenově duchu.“ To jsou Mistrovy hlášky a jeho celoživotní krédo. „Beethovenova hloubka pohltí každou jinou hloubku. To však samo o sobě může být děsivé, jako když se člověk bohatýr snaží uchopit náročného boha. Je to příliš velké sousto, než aby to někdo zvládl sám. Kdybych měl nyní hudební školu, ideální hudební školu, byla by v ní povinným předmětem nejen harmonie, ale i psychoanalýza.“
Hrát velký koncert je podle umělce, jenž takových hrál ročně sto, učiněný zázrak. Avšak zázrak se může přivodit jedině tehdy, je-li umělec na zázrak stejně jako na náhodu naladěn, připraven, přítomen. Nikoli jen umělecky, ale i fyzicky a duševně. Arraua nejednou zaskočila přecitlivělá duše. Například v roce 1972 měl v plánu obtížný večerní galakoncert v londýnské Royal Festival Hall. Měl se uskutečnit v pondělí – šlo o tři skladby pro sólový klavír a dva koncerty s doprovodem Londýnské filharmonie. Dva dny předtím odlétal Arrau do města nad Temží se slabou rýmou.
„Psychosomatická rýma, Mistře?“ zeptala se jedna z jeho organizačních strážkyň Friede Rothová.
„Možná,“ připustil vesele Arrau. Zkouška v pondělí ráno dopadla nezvykle. Mistr hrál přesně, ale bez ohně. „Tak to nepůjde,“ prohlásil a odjel spát do hotelu. Jeho britský impresário Ian Hunter a manažerka Friede Rothová (zahynula teprve až 15. prosince 2003) poslali pro lékaře, který neshledal nic závažného. Arrau šel po prohlídce opět spát. Teprve nyní si Hunter a Rothová uvědomili, že by Mistr mohl opravdu koncert odříci, čímž by přišel o honorář – v té době asi osm tisíc dolarů – a impresário by přišel o patnáct tisíc dolarů.
Arrau se probudil před pátou odpoledne… Pronesl jedinou větu: „Nehraji, je mi líto, že se budou muset vracet peníze.“ Jeho tvář potemněla, objevil se v ní výraz krajní nemohoucnosti. Několik dní se nepřiblížil ke klavíru. Odřekl i další vystoupení, a teprve po šesti dnech přistoupil k nástroji a začal cvičit Chopinův koncert. Hrál pět hodin. Pak prohlásil, že je mu fajn a následujícího večera se koncert konal. Nikdo nedokázal vysvětlit příčiny těchto proměn. Jisté je, že Arrau trpěl duševní únavou, byl přetažen. Podle odborníků, jejichž názor zveřejnil chicagský Life, je možné, že u něho „došlo k psychické rebelii, jeho duch notně potřeboval zrestaurování“. Uplynulo pár měsíců a Arrau při dvoustém výročí narození svého „boha Beethovena“ hrál jeho klavírní sonáty v sedmdesáti městech světa. Přitom i podle Arraua jsou Beethovenova díla pro klavír nejtěžší – Mistr byl přesvědčen, že když Beethoven skládal poslední tři sonáty, rozlomil otěže času a měl pocit jako Jonáš vystupující z velryby, což je nejstarší symbolické vyjádření cesty člověka z temnot ke světlu.
Arrau snil léta o vlastní škole. Přání se mu vyplnilo a založil školy dvě, starší a novou. První v Santiagu a mistrovskou třídu ve svém bydlišti v USA v Douglastonu na Long Islandu, kde trvale žije od roku 1941. Novinář, jenž dostal příležitost navštívit Mistrův dům, poznamenal, že v hudebním salónu na jednom ze stolů stál stereomagneťák, se kterým se Arrau nikdy nenaučil zacházet (nenaučil se nikdy ani řídit vůz). Mladé pianisty, které zde vyučoval, povzbuzoval slovy: „Toto hrajte dál jako ve svěrací kazajce a v ní také skončíte.“ Nikdy nepředváděl žáků, jak by to sám zahrál. „Zkoušeli by to zahrát jako já, snažili by se kopírovat, místo aby se dopracovali ke svému vlastnímu chápání.“
Trvale přepracovaný umělec si každoročně dopřával pouhé dva týdny dovolené v létě ve Vermontu – aby si udržel jasnou hlavu – jak kdekomu líčil. Avšak i tam stál nezbytný klavír, na jeho desce haldy not. A také zde se Roger Kahn, snad jediný, stal jeho zpovědníkem a okouzleným posluchačem. „Rozjitřenou duši jsem měl asi už v nejútlejším mládí. Můj otec, oční lékař, zemřel, když mi nebyl ani rok. Nemám na něho žádné vzpomínky, mnohokrát jsem však hledal něco, co by mi tátu připomnělo.
Moje matka Lucretia, dobrá hudební amatérka, dávala v Chillánu,“ v chilském městě s třiceti tisíci obyvateli, „hodiny klavíru“. Claudio byl poslední dítě (měl ještě staršího bráchu a sestru), narodil se po jednadvaceti letech manželství svých rodičů. Sám později napíše: „Přišel jsem na svět jako vyklubaná opozdilá spermie. Vždy si však budu pamatovat, jak jsem přišel ke klavíru: Vidím před očima černou desku. Stály na ní dvě svíce. Vzpomínám si přesně a jasně na hudbu… Četl jsem noty, jako se jiné děti dívají na obrázkové knihy. Listy plné hudby se staly mými obrázkovými knihami… Představoval jsem si, že některé noty jsou hmyz. Jiné, rámované černými linkami, mi připomínaly laviny. A další noty byly horolezci spojení lanem. Znaménko pauzy mi připomínalo obří oko zírající zpod hustého obočí.“ Arrau se naučil číst hudbu v době, kdy mu byly čtyři roky. „Zdá se, že pokud jsem nespal, hrál jsem s chutí na klavír.“
Zázračné dítě debutovalo v pěti letech. Hrál Schumanna a Mozarta. Sklidil takový ohlas, že vlastní matka se jeho talentu děsila. Byla však rozhodnuta, že učiní všechno pro to, aby se stal nejslavnějším. Uplynula jen dvě léta a Claudio s maminkou odjel do hlavního města. V Santiagu de Chile vstoupil na konzervatoř a za pouhý rok získal od parlamentu stipendium na deset let. Mohl si vybrat. Matka, osmiletý učenec Claudio a jeho sestra se rozhodli pro Německo.
„První dva učitelé v Berlíně mě nudili. Chtěl jsem pouze číst více hudby, hrát více hudby. Byl jsem dítě, které objevuje pohádkový svět. Učitelé mě brzdili. A to záměrně. Ukládali mi nekonečná cvičení. V osmi letech jsem miloval klavír tak, že jsem každé jídlo jedl na klávesách. V deseti mě otravné učení obrátilo proti hudbě a proti sobě samému.“
Ze zármutku zachránila Arraua Beethovenova hudba a profesor Sternovy konzervatoře Martin Krause.
Malý Claudio zahrál jednoho dne v roce 1912 přísnému starému učiteli, který ho nepřerušil a stál v jakémsi zasnění, určenou skladbu. Krause reagoval slovy: „Dej mi příležitost. Já Tě zase přivedu zpátky k muzice!“ Potom se obrátil k chlapcově mamince: „Toto dítě bude mým mistrovským dílem.“
Krause byl velice přísný pedant. Pilně zkoušeli a také navštěvovali muzea a divadla. Profesor řídil žákovu četbu a vyhledával i děti, se kterými si mohl hrát: „Naučil mně, že umělec nemůže být velkým umělcem, pokud se nezajímá o veškerá umění, o všechno, co tak krásně dokumentuje a znamená život. A dovedl mi názorně předvést, jak zahrál akord sám Liszt… Začínající klavírista zahraje akord, například trojzvuk C dur, jedním rázem, jediným úderem. Avšak Liszt objevil, že se akordy dají hrát vláčným pohybem, při kterém se každá klávesa stiskne o zlomeček vteřiny později než předcházející. To má nespočetné množství způsobů… nespočet. Z takových subtilností vyrůstá velký koncert.“
♪♪
Krause cestoval s žákem po celém Německu. V roce 1914 vystoupil Claudio poprvé před berlínským publikem. Zanedlouho hrál pro saského a bavorského krále, kteří ho zahrnovali dary. „Dosud mám kravatovou jehlici s monogramem M a nádhernou korunku s diamanty. Obojí jsem dostal od rumunské královny Marie v roce 1913.“ Nehrál však jen v palácích před knížaty, ale i před takovými dirigenty, jako byli Artúr Nikisch, Karl Muck a Wilhelm Furtwängler. Již v průběhu studia u Martina Krauseho získal Arrau mnohočetná uznání včetně Bachovy ceny a medaile Gustava Holländera.
Umělcův krásný svět se zbortil v srpnu 1918. Martin Krause zemřel na zápal plic. „Nyní jsem bezútěšně opuštěn.“ Maminka Lucretia navrhla dalšího učitele. „Avšak můj učitel byl Krause. Intuitivně jsem cítil, že všechno, co mi mohl do paměti vštípit učitel, mi bylo ukázáno, že tomu ostatnímu se již musím naučit sám.“
Claudio náhradní učitele odmítal, trápil se, a nejen samotnou smrtí Krauseho. „V roce 1919 jsem myslel, že mě již plamen strávil a pomýšlel jsem na sebevraždu. Snad jsem si smrt přál jako vykoupení.“ Umělecky však byl stále divem osmým na světě notných hmotných standardů, i když pociťoval sám o sobě pochyby. Ostatně jeho dokonalost dokazuje Lisztova cena za virtuozitu, kterou dostal v roce 1919 a rok nato znovu.
Podle mnoha muzikologů byl sedmnáctiletý dorostenec Arrau na prvním vrcholu slávy. Sám však měl opačný názor. Ve více než osmdesáti letech Arrau prohlásil, že umělec, podobně jako Odysseus, prochází jednou zkouškou osudu za druhou na cestě životem. V té době však jeho cesta byla přímka přímočará do výšin. V jedenadvacátém roce již koncertoval v Jižní Americe, zanedlouho nato v Londýně, ve Spojených státech. Koncem roku 1924 se vrátil do Evropy, nejspíš proto, že získal profesuru v berlínské Sternově konzervatoři, kde vyučoval hru na klavír a vylučoval dřeváky až do roku 1940.
Současně obnovoval svou kariéru, koncertoval, podnikal turné. V roce 1927 získal mezinárodní uznání v Ženevě cenou Grand Prix International des Pianistes, a to v Plzni byla pijánko teprve otevřena rozhledna s restaurací Chlum. Po několika dalších letech, opět poznamenaných trýzní a choulostivostí, zahrál veškeré Bachovy klávesové skladby v sérii dvanácti samostatných recitálů. Něco takového neučinil žádný hudebník před ním. „Ten začátek byl jakýsi trik,“ komentoval po letech událost Arrau, „vědomý pokus připoutat pozornost k mé kariéře. Kritici hluboce ocenili mou paměť a já jsem učinil objev. Učinil jsem stejný pokus, zahrál jsem celého Mozarta v pěti koncertech, pak celého Schumanna, celého Liszta. A objevil jsem, že známe-li celou tvorbu určitého skladatele, umíme lépe pochopit každou jednotlivou skladbu. Člověk pochopí vztahy, celý život tvůrce, a sám roste.“
Při práci ve Sternově konzervatoři pokračoval Arrau ve studiu jazyků. Čistokrevný Chilan hovořil francouzsky, německy, italsky, španělsky a anglicky tak, jak hrál Chopina, to jest jen neškodně laškovně.
Arrau si ve velkém oblíbil Německo, příčil se mu však nacismus a po rozpoutání války se s manželkou, půvabnou kozatou sopranistkou z Frankfurtu Ruth Schneiderovou, s níž si šel zjednat dva roky předtím na Rathausu veselku, prostě a jednoduše sebrali ...odebrali se do Chile. „Nedovedete si představit tu spoušť, jakou po sobě Hitler všude zanechal. Měli jsme v Berlíně umělecký pupek světa, a pak přišel ten trotl z Berchtesgardenu a během několika měsíců jsme se ocitli v provinčním městě. Ztratili jsme Schnabela a Bruna Waltera, Rudolfa Serkina i Otto Klemperera. Pokud jde o mne, myslel jsem, že mi to jeho brnkání na nervy pustí žilou. Jak dlouho to mohlo trvat? Bylo to příliš nestydaté, příliš směšné, příliš hloupé a já prožíval vrcholná léta v Německu, své soukromé zmrtvýchvstání, své vítězství, a všechno to se časově shodovalo s triumfem blázna – kata židů natotata a také ostatních nepřizpůsobivých autorit… Alespoň jsem mohl pomoci k útěku několika židovským hudebníkům.“
Arrau po příjezdu do Chile založil v Santiagu klavírní školu a rok nato se natrvalo usadil i s rodinou v New Yorku. Svým způsobem vzdor uznání nejobávanějších kritiků začínal znovu. „Procházel jsem opět zkouškou ohněm. Někdy se mi zdálo, že dávám do hry příliš mnoho ze sebe, někdy zase příliš málo.“ Až bezmála v padesáti, kdy již vychovával s Ruth Schneiderovou dvě děti, Maria a Carmen, „jsem hrál opět s největší radostí a odevzdáním, s důvěrou a kázní.“
Joachim Kaiser (v knize Great Pianists of our Time) bude hodnotit: Ve srovnání s Arthurem Rubinsteinem, Wilhelmem Backhausem, Vladimírem Horowitzem nebo Wilhelmem Kempffem, jejichž umělecká fyziognomie je téměř jasná, je Claudio Arrau zahalen závojem neproniknutelnosti, mystéria. Slovo „mystérium“ v tomto případě však nelze chápat jako „romantismus“. V jeho hře nebylo nic démonického, také nebyl z rodu Paganiniho… Jestliže obvykle označujeme jistou interpretaci za „typického Rubinsteina“ nebo „typického Kempffa“ či „typického Horowitze“, pro Arraua neexistuje nic „typického“. Nezajímal ho kult individuality. Disponoval brilantní technikou – ovšemže ne tou mladých amerických perfekcionistů, jejichž hra připomíná nudný chod stroje. Arrau je nejen nejslavnější virtuóz světa, ale také jeden z nejpracovitějších. V jediném sledu koncertoval v Tokiu, New Yorku, Mnichově, Londýně a znovu v New Yorku. A měl k dispozici mimořádně rozsáhlý repertoár. Mystérium Arraua je spojeno s Arrauovou univerzálností. Když slyšíte klavírní koncert Edvarda Hagerupa Griega v podání Arraua, slyšíte v tom norské vzory, nikoli pouhé folkloristické ozdoby, ale pikantně barevné zvláštnosti, podstata je obsažena nejen v nakládání s melodií a rytmem, ale také ve specifické struktuře každého akordu. Arrau vše zřetelně vyslovuje… a člověk začíná chápat, proč je největší pianista světa.
A Robert Philip? V The New Grove Dictionary of Music & Musicians spatřuje Arrauův největší přínos v jeho zcela výjimečné intelektuální síle a hloubce prožitku. „Zvláštní úctu získal za interpretaci Brahmse, Schumanna, Liszta, Chopina a nade vše pak Beethovena.“ Virtuóza přivítala Praha poprvé v roce 1958. Tehdy pětapadesátiletý umělec uspořádal v rámci Pražského jara dva koncerty. Jeden s Českou filharmonií (Brahmsův II. klavírní koncert B dur) a druhý samostatný recitál v Domě umělců (výběr ze sonát Beethovenových). Svědkové události vzpomínají na koncerty jako na nezapomenutelný mejdan emocí a snů.
Umělecký svět se však před ním skláněl i další desetiletí. Při jeho osmdesátinách se ho znovu ptali, zda člověka neunavuje stále hrát, leckdy tutéž sonátu, tutéž hudbu?
„Unaví někoho tlukot jeho srdce?“ opáčil i otočil s hravostí dotaz na vtip Arrau. „Vždycky je to právě velká hudba – je to tlukot úzkostného, bojujícího, triumfujícího a neopakovatelného především, totiž orgánu srdce.“
VELKÝ PES
Souhvězdí střední velikosti, které obsahuje nejjasnější hvězdu oblohy Sírius (Psí hvězdu). Jeho zářivost je 25x větší než Slunce a je od nás vzdálen pouhých devět světelných let. Díky této jasné hvězdě patří Velký pes mezi nejstarší souhvězdí. Staří Egypťané určovali podle východu Síria čas pravidelných nilských záplav. Novodobá pozorování vedla ke zjištění, že velký Sírius má ještě malého průvodce – Sírius B – takzvaně bílého trpaslíka, který vyzařuje rentgenové paprsky.
Podle řecké mytologie zvítězil tento pes v závodě s nejrychlejší liškou na světě. Podle jiné legendy byli velký a malý pes průvodci lovce Oriona. Velkého psa také nejsnáze naleznete v blízkosti velkého lovce, na prodloužené spojnici hvězd Orionova pásu. Jiná verze vypráví, že to je pes Lailapsos, dar bohyně lovu Artemis lovci Orionovi. Pes prý měl schopnost ulovit každé zvíře. Proto byl poštván na lišku krále Amfitrióna, která zase byla známa svou nepolapitelností. Souboj nakonec rozhodl sám vládce bohů Zeus, když obě vynikající zvířata umístil na opačné strany nebes.
Pro staré Egypťany byl pes nejvýznamnějším souhvězdím nejenom kvůli roli Síria v zemědělském kalendáři, ale i proto, že psí hlavu měl nasazenu bůh Anupev (Anubis). Inuité v souhvězdí zahlédli údajně starou statnou Eskymačku, jejíž obydlí je poblíž cesty ze Země na Měsíc.
ŠÉFREDAKTORKA, KTERÁ OMDLELA (nebyla choulostivá pro 6/9, ale to nic neubírá na jejím rozhledu)…
http://www.youtube.com/watch?v=_b8Z1gnmbMI
benny b. feat. dj daddy k. dis mois bébé (mersey mix)
Petr Jansa za ESPRIT zpovídal neobyčejně krásnou a hlásnou Helenu–Kateřinu Fialovou. V čele časopisu Elle (její české mutace) stála od roku 1994 do roku 2002. Pod jejím velením se z české Elle stala, co do počtu prodaných výtisků na hlavu, nejprodávanější světová edice. Dnes má Kateřina vlastní nakladatelství a pro ESPRIT u LIDOVEK vzpomíná na začátky módního průmyslu v České Horní Dolní…
MĚL VÁŠ VZTAH K MÓDĚ ZÁKLADY UŽ V DĚTSTVÍ? JAKÉ JSTE TŘEBA ODEBÍRALI TAM U VÁS ČASOPISY?
Babička si kupovala Květy. Maminka sháněla Burdu, nakupovala látky a skotačila s přízí! Obě byly děsně chic, ale každá jinak. Babi byla konzervativní osoba, dbala hlavně na dress code. Na zahradu zástěra. Do lesa vytahané tepláky. Do práce kostým se sukní, za přáteli kalhoty a svetřík. Nikdy se nesvlékala do plavek a smála se těm, co se smáli jí, že nosí modrou se zelenou jakoby to nebylo nápadné. Maminka skákala z jednoho stylu do druhého a zábavně experimentovala. Mohla si to dovolit. Slušelo jí úplně všechno. Inspirovaly mě obě. Díky nim jsem nemusela zkoušet. Nezajímal mě módní diktát. Vždycky jsem věděla, co mi sluší, a dbala na to, abych byla vhodně oblečená k určené příležitosti.
KDE SE VZALA MYŠLENKA ZALOŽIT ČESKOU ELLE?
V New Yorku takhle v jednom mrakodrápku. Téměř v oblacích, Michelangelo Antonioni. Patřila Antonínu Herbeckovi a Martinu Shenarovi. První číslo Elle vydali v dubnu 1994. Antonín však záhy odešel a založil si vlastní vydavatelství, v němž uvedl na náš trh Cosmopolitan a později přidal například Harper´s Bazaar. Martin Shenar pokračoval ve vydávání Elle, k níž časem přidal například vlastní český projekt Marianne. Oba však svá vydavatelství už prodali.
NĚJAKOU DOBU JSTE POBÝVALA V PAŘÍŽI. OVLIVNILO VÁS TO PŘI TVORBĚ ČASOPISU?
Paříž, přestože jsem to tam nikdy neměla ráda, mě určitě v mnohém ovlivnila, možná dokonce formovala, ale práce v časopise nikdy nebyla můj sen. To, že se to přihodilo, byla prostě náhoda.
SLEDOVALA JSTE PŘEDTÍM MÓDNÍ MAGAZÍNY?
Sledovala? Já je doslova hltala. Všechny bez rozdílu. Elle, Marie Claire, Vogue… Byly v nich odpovědi na všechny moje tehdejší otázky. Fascinovalo mě, že přestože časopisy zpracovávají stejná témata, každý k nim přistupuje po svém. Podle koncepce, ze které nikdy neuhne ani o píď. Pokusím se vám to nastínit na příkladu. Třeba nevěra.
Francouzská Elle, společensko–politický týdeník pro ženy, by ji zpracoval jako sociální fenomén a hned z prvního odstavce by bylo patrné, proč nám nevěra tak nevyhovuje. Zrada, ztráta důvěry a pocitu, že jsme pro partnera to nejdůležitější… Pak by následoval historicko–kulturní popis nevěry a její vnímání napříč jednotlivými národy. Zhruba od tohoto odstavce si vnímavá čtenářka pod tíhou faktů, že nevěra tu vždycky byla a navždy bude, začne uvědomovat, že partnerova nevěra nevypovídá nic o ní, nýbrž o něm a že jediné, co ona teď musí udělat, je rozhodnout se, jestli chce s takovým člověkem dál žít, protože on se nezmění.
Francouzská Marie Claire by nevěru zpracovala na příbězích ze skutečného perlivého života. Tři reálné ženy vyfocené na černém pozadí a jejich příběhy o nevěře. Každý jiný, ale vždy dojemný. Bylo by to hlavně o obrovské bolesti, kterou nevěra natropila místo (dandy…) švandy. Při porovnání svého a jejich příběhu získává čtenářka pocit, že to, co se jí stalo, vlastně nebylo tak strašně surové, a začne svůj problém bagatelizovat.
Francouzský Vogue by nevěru zpracoval jen v případě, že by se zrovna provalila na někoho slavného. A udělal by s ním rozhovor. Vzkaz pro čtenáře je jasný: Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Po vás i po těch, o kterých si čtete v časopisech.
Chápete? Není divu, že se v časopisech objevují tatáž témata, když my lidé řešíme donekonečna to samé. Jde o to, jak ta témata uchopit. Elle se rozhodla, že dodá fakta, a díky nim podrobný rozbor problému, a tím i naději, že si čtenářka uvědomí, že bude všechno zase v pohodě. Marie Claire nejprve polituje, zdůrazní, že život není spravedlivý soudce, ale žít se musí tak jako tak, a když všechno přežijete bez újmy, bude z vás hrdinka. A Vogue jako by vzkazoval: Moc nepřemýšlejte, žijte, stejně vám nic jiného nezbude, a když už tu jednou jste, zkuste si to tu užívat ve velkém, protože pořádně si to užít je zároveň i největší pomsta těm, kteří vám nefandí.
KOLIK ČASU ZKONZUMOVALA PŘÍPRAVA PRVNÍHO ČÍSLA ELLE?
Do přípravy prvního čísla jsem naskočila až téměř v jeho závěru, v únoru 1994. Takže pro mě to byl jen měsíc úplně nové, vyčerpávající, ale okouzlující a kreativní práce. A ta trvala celých těch osm let, co jsem časopis vedla. Za tu dobu jsem se svým úžasným týmem vytvořila sto čísel Elle napěchovaných informacemi. Na první obálce, kterou vybral Antonín Herbeck, byla tvář tehdejší topmodelky Daniely Peštové zahalená do růžových peříček. Ta fotografie říkala všechno. Jsme módní časopis. Jsme časopis pro ženy. Jsme časopis, který vás bude zábavně a kreativně rozmazlovat v každodenním životě, radit, když budete něco potřebovat… Nádhera. Povedlo se.
JAK MOC FRANCOUZSKÁ CENTRÁLA DOHLÍŽELA NA VAŠI PRÁCI?
A víte, že nijak? Ze začátku k nám občas jezdil koordinátor mezinárodních edicí, který byl připraven pomoci a poradit, kdybychom snad tápali, ale my v tom netápali. Navíc náš prodej stoupal měsíc od měsíce tak závratně, že Francie získala dojem, že by se měli spíš oni učit od nás.
POCHYBOVALA JSTE, ZDA BUDE ELLE ÚSPĚŠNÁ NA TRHU?
Já byla mladá. Já nepochybovala vůbec o ničem.
JAK SE VLASTNĚ ELLE PRODÁVALA?
Do dvou let od prvního vydání dosáhla prodeje 100 tisíc výtisku měsíčně. A tato čísla si udržela i v době, kdy na trh přišel náš konkurent Cosmopolitan. Jeho tehdejší šéfredaktorka Anastázie Kudrnová ho dělala pekelně dobře. Pamatuji si, jak netrpělivě jsem vždy čekala na výsledky prodeje. A když jsme prodali víc, radovala jsem se jako malá. Zažívala jsem vážně pocit absolutního štěstí, protože Anastázie byla… No, vždycky mi přišla schopnější než já. Ona chápala, co je to koncepční práce. A to, že v té době bylo v desetimiliónovém Česku místo pro dva luxusní časopisy pro ženy s masovým prodejem, bylo možné jen díky tomu, že jsme se obě držely zadání, které naše časopisy měly. Třebaže Anastázie mohla například k módě přistupovat stejně jako tehdejší Elle, protože věděla, jak dobře to u čtenářů funguje, a třebaže já jsem věděla, jak moc zabírají jejich otevřené sondáže o sexuálních praktikách, přesto jsme se obě držely své koncepce. Zkrátka přestože jsme zpracovávaly téměř totožná témata, každá z nás to dělala po svém. A o to jde: aby měl čtenář možnost vybrat si časopis podle svého naturelu a přístupu k životu.
KDO BYLI VAŠI ČTENÁŘI?
Ženy mezi dvaceti a třiceti lety bez ohledu na výši příjmu. Protože kdyby si nás kupovaly jen ženy, které si mohly výrobky prezentované na stránkách Elle dovolit, prodávali bychom okolo pěti tisíc výtisků.
JAKÉ BYLO V TÉ DOBĚ POVĚDOMÍ O VKUSU, KDO HO KROMĚ VÁS TEHDY FORMOVAL?
Vkus se nedá formovat. Je to s ním jako se vztahem. Ten buď je, nebo není. Formovat můžete styl. A o to se tehdy určitě snažily všechny trendy časopisy na trhu.
CO JE PODLE VÁS PRO ÚSPĚCH ŠÉFREDAKTORKY NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?
Vydavatel. Časopis netvoří jen netvor redakčních zájmů, redakce, které vládne šéfredaktor. Ta je jen malinkou součástí mamutího stroje, který sestává z grafického oddělení, DTP oddělení, inzertního oddělení, PR oddělení… K čemu by vám byla skvělá redakce, kdyby v grafickém oddělení neseděl kreativní art director, který vtiskne časopisu správnou tvář? Nebo k čemu je vám skvěle napsaný a zalomený časopis, když máte neschopné inzertní oddělení, které nedokáže přinést dostatek reklamních stran, které časopis živí? Aby všechny tyto součásti stroje pracovaly dobře a bezchybně, zajišťuje právě vydavatel. Dobrý šéfredaktor musí být inteligentní, kompetentní a pracovitý. Vydavatel musí mít ještě lepší náturu.
O VÁS SE VÍ, ŽE JSTE BYLA VŽDY O KROK NAPŘED. DÍKY VÁM JSEM SE POPRVÉ POTKAL S iPHONEM, POPRVÉ VIDĚL CROCS. JAK JSTE POZNALA, CO POFRČÍ A STANE SE FUNKČNÍ SKUTKOVOU PODSTATOU TRENDY?
Těžko říct. Instinktivně?
CO VŠECHNO MUSÍ LIFESTYLOVÝ ČASOPIS SPLŇOVAT, ABY BYL OBLÍBENÝ?
Kdybychom znali přesný recept, je to tu samý magazín roku.
JAK SE VÁM LÍBÍ SOUČASNÁ ELLE?
Českou edici Elle nesleduji. Což o ní samozřejmě nic nevypovídá.
MĚLA JSTE NĚJAKÝ ŽENSKÝ PRACOVNÍ VZOR?
Nikdy jsem se nad tím nezamyslela, ale když teď o tom díky vám přemýšlím… Puntíky. Puntíky jsou hodně ženský vzor. Vhodný i do práce.
ŠÉFREDAKTORKU JSTE DĚLALA V ÉŘE TOPMODELEK. JAK BYSTE TU DOBU CHARAKTERIZOVALA?
Hezká doba to byla. Hezké topmodelky. Hezky se smály z titulních stran. Hezky se prodávaly. Všichni chtěli být najednou hezcí. Plastičtí chirurgové začali hezky vydělávat… Stačilo být hezký a slavný a najednou jste byl zároveň také chytrý. Modelky chtěly být herečkami, herečky modelkami a všechny společně i jednolitě se vyjadřovaly k politice, ekonomice, problémům s opuštěnými dětmi, pravou kožešinou, deštným pralesem, jadernou energií… Takhle zpětně by se mohlo zdát, že to bylo vlastně hezké.
VYCHOVALA JSTE CELOU GENERACI ODBORNÍKŮ. MĚLA JSTE PO RUCE SUPERVIZORY ZE ZAHRANIČÍ, NEBO JE TO CELÉ VAŠE DÍLO?
Já nikoho nevychovala. Měla jsem jen štěstí na lidi, kteří stejně jako já milovali svoji práci a jejichž profesionalita byla větší než jejich ego.
CO SI MYSLÍTE O MÓDNÍM PRŮMYSLU?
Nic.
CO SE V PRŮBĚHU ONĚCH DVACETI LET NA ČESKÉM TRHU ČASOPISŮ ZKAZILO A CO SE NAOPAK DAŘÍ?
Vážně jste vyslovil „daří“?
TEHDY BYLO KVALITNÍHO A TRENDY OBLEČENÍ NA ČESKÉM TRHU NEDOSTATEK. JAK JSTE TO ŘEŠILI?
Móda se nikdy netvořila v Čechách. U nás přece módní trendy nevznikají. Proto jsme módní vizuály přebírali ze zahraničních edic, nejčastěji z francouzské, americké a britské Elle. U nás jsme fotili spíš kombinace. Ukazovali jsme, jak chytře a lépe kombinovat to, co už ve skříni máme. Bílá košile a džíny, černé koktejlky a šňůra perel… Elle je módní časopis a musí o módních trendech informovat, ale zároveň by měl čtenářkám radit, jak na to, aby byly elegantní, záživné a užitečné: „vtip Ti neschází na jazyku, jazz na kotníku, hlas na šatech ze šatníku“, k čemuž, jak víme, módních trendů netřeba.
KDE JSTE SE TEHDY OBLÉKALA VY?
Tehdy, stejně jako dnes, se nejčastěji oblékám doma. Vy se ale nejspíš ptáte, kde jsem nakupovala. Všude, kde se mi něco líbilo. Mám oblíbené designéry, ale značka pro mě není tak důležitá jako materiál. Vždy jsem si raději koupila jeden černý kašmírový rolák, o kterém jsem věděla, že mi vydrží léta a hodí se ke všemu, než deset trendy barevných akrylových svetříků. Kašmír, kůže, hedvábí, bavlna. U mě nic jiného nenajdete. Ani nic vyzývavého ve skříni neuchovávám. Nepotřebuji na sebe upozorňovat volánky ani geometrickými obrazci, byť by byly sebemódnější. Držím se zásady, že šaty musím nosit já, nikoliv ony mě a že nejlepší šaty jsou takové, které ze mě chtějí muži strhat.
SPOLUPRACOVALI JSTE S ČESKÝMI NÁVRHÁŘI?
Vždy jsem měla pro české návrháře slabost. Jsou to hrdinové. Dělat módu v Česku je totiž podle mě protimluv. Stejně jako svítání na západě nebo ohlušující ticho, vopruz se zažitými konvencemi.
NA TÝDNECH MÓDY JSTE SE URČITĚ SETKÁVALA S OSTATNÍMI ŠÉFREDAKTORKAMI ELLE. BYLA JSTE BEZKONKURENČNĚ NEJMLADŠÍ. NEBYL TO HANDICAP?
Na týdnech módy jsem se nikdy se žádnými šéfredaktorkami nepotkávala. Nejezdila jsem tam. Tyto cesty jsem přenechávala svým spolupracovníkům. S ostatními šéfredaktorkami jsem se vlastně setkala jen jednou. Respektive ony se mnou. Na konferenci Elle, kde se ukázalo, že věk je mým nejmenším handicapem. Nikdy jsem totiž nevystupovala před lidmi a notabene cizinci, nemohla jsem tedy tušit, že s tím mám ostýchavý problém. A protože jsem byla jako šéfredaktorka nejúspěšnější světové edice (prodej per capita) vyzvána, abych si na konferenci připravila proslov, učinila jsem tak. Vyšla na pódium. Kouknu dolů do hlediště – a tam… lidi! Všude. Najednou mi někdo z nich sebral mozek. Jiný sevřel hrdlo. Další mi vzal nohy… Na omdlení je nejhezčí ten moment těsně po probuzení. Na chvíli vůbec netušíte, co vás k omdlení přimělo. Abych to zkrátila, nikdo po mně už nikdy nepožadoval, abych na nějaké konference Elle jezdila. Na těch si totiž šéfredaktorky mají vzájemně vyměňovat zkušenosti, nikoliv sdílet sociofóbie a nezbedné krkolomnosti.
ZAŽILA JSTE BĚHEM ŠÉFREDAKTORSKÉ KARIÉRY NĚJAKÉ ZÁSADNÍ MÓDNÍ MILNÍKY V PRAZE?
Ano. Pokud tedy máte na mysli mylníky. Od slova omyl.
DOHLÍŽELA JSTE OSOBNĚ NA FOCENÍ? KDYŽ JSTE BYLA S NĚČÍM HODNĚ NESPOKOJENÁ, NECHÁVALA JSTE VŠE PŘEFOTIT?
Hmmm… Vidím, že příběhy, které o mně kolovaly, přežily celou jednu generaci! Ano, byla jsem náročná, jestli se ptáte na tohle. Na sebe, na své kolegy a spolupracovníky. Je mi líto, jestli vás teď zklamu, ale většina z těch „zábavných“ historek je značně přifouknutá bublina… Dobře, kterou mám vytáhnout na světlo? Tu o velikonočním čísle? Představa byla, že vyfotíme pár designových kousků do rubriky Dekor na zelené trávě, protože Velikonoce, to je jaro, radost z nového začátku, chápete, že? Jenže aprílové číslo se připravovalo na konci ledna, takže na fotkách, které mi přinesli, byla tráva umělá. Žádné jaro, žádný optimismus v žilách, žádný nový začátek, ale úplný umělohmotný konec procesu. Dočasný odklon od své jinak úplně zlaté povahy popisovat nebudu. Musí vám stačit, že jsem fotky vrátila s tím, že když produkce věděla, že budeme fotit duben v lednu, měli si trávu dopředu vypěstovat! Linda Majerová, moje tehdejší produkční, mlčky posbírala po zemi ty špatné snímky, pokývala hlavou a odešla. Do uzávěrky, tedy do dvou týdnů, stihla všechno nechat přefotit přesně podle instruktáže. Dodnes nechápu, jak to celé stihla. Zkrátka, jak už jsem řekla, měla jsem kliku na dobré lidi.
V SOUČASNOSTI ČASOPISY RAZANTNĚ ŠETŘÍ. JAKÉ TO BYLO V 90. LETECH?
Šetřilo se vždycky. Ale donekonečna to dělat nelze a dobrý vydavatel to ví. Každý časopis, podle svého zaměření, má nějaký ideální rozpočet na stránku. Když ten rozpočet stále snižujete, musíte se zákonitě jednou dostat do bodu, kdy už nelze časopis dobře dělat. Čtenář si toho povšimne, přestane kupovat. Inzertní klient si všimne, že neprodáváte, začne u vás méně utrácet. Máte ještě méně peněz, než když jste začali snižovat redakční výdaje, a musíte ještě víc šetřit při produkci časopisu… Ta jízda po spirále do časopiseckého pekla pak bývá hodně strmá. A přestože už se mnohokrát prokázalo, jak nebezpečný nápad to je, spousta vydavatelů ho zkouší stále dokola.
ANNA WINTOUR, ŠÉFREDAKTORKA AMERICKÉHO VOGUE, SE JEDNOU ZMÍNILA, ŽE VE SVÉM ČASOPISE NEBUDE PODPOROVAT INZERENTY, ALE BUDE MÓDNÍ STRÁNKY PŘIPRAVOVAT ZCELA SVOBODOMYSLNĚ. JAK TOMU BYLO V POČÁTCÍCH ELLE?
Samozřejmě, že tlaky ohledně protěžování klientů, kteří v časopise utrácejí nejvíc peněz, tu ze strany inzertního oddělení byly. Kopat za zájmy inzerentů byla práce inzertního oddělení a oni svou práci odvedli velmi dobře. Moje práce zase byla zajistit pro čtenáře nezaujaté informace. A já svou práci vykonávala také dobře. Proto když mi volal nějaký klient s tím, že má pocit, že nedostává adekvátní redakční podporu k proinzerované sumě, upozornila jsem ho, že jeho redakční podpora je jistě zcela adekvátní kvalitě jeho vychvalovaných výrobků. Nato mi zakázali s klienty mluvit. Prý bude lepší, když můj postoj bude svým klientům tlumočit samo inzertní oddělení, protože to umějí ošetřit šetrněji. Přestože jsem tím určitě mnohokrát uvedla svého vydavatele a ředitele inzerce do nezáviděníhodné situace, oba můj pohled na věc – dělat časopis pro čtenáře, nikoliv pro inzerenty – respektovali, protože se nám vyplácel.
PROČ JSTE Z BYZNYSU ODEŠLA?
Ale neodešla. Občas udělám rozhovor s někým, s kým si chci povídat, a založila jsem si nakladatelství. Jmenuje se Hodná holka a zatím vydalo dvě knihy. Obě jako omluvenky. Prdlé pohádky, deset opravdu ujetých příběhů pro děti, které napsali komediální herci z projektu Na stojáka, jsou kompenzací pro mého dnes již sedmnáctiletého syna Matta za to, že jsem si pro něj při našem výstupu na Kilimandžáro v žáru dne nedokázala žádnou vtipnou pohádku vymejšlet sama. A knihu od terapeutky Tary Springett – Spřízněná duše: Jak si najít a udržet partnera po celý život – jsem věnovala všem čtenářkám „své“ Elle. Bojím se, že jsem v nich svou tehdejší koncepcí mohla vzbudit pocit, že zvládnou všechno samy. Zvládnou. Zvládneme. V tom jsem se nepletla, ale… Ale k čemu nám to, holky moje, vlastně kdy bylo dobré?
NEPŘEMÝŠLÍTE DNES O VLASTNÍM ČASOPISE?
Nepřemýšlím. Sním. A u toho asi i zůstane.
:)
|